Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

32 Az 30/2008 - 82Rozsudek KSHK ze dne 10.09.2009

Oprav. prostředek / ústav. stíž.
2 Azs 4/2010 (zrušeno a vráceno)

přidejte vlastní popisek

32Az 30/2008-82

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl samosoudkyní JUDr. Ivonou Šubrtovou ve věci žalobců a) BEKBOSSYNOV Beisengali, nar. 29.8. 1968, evidenční číslo L005688, státní příslušnost Kazašská republika, b) nezl. BEKBOSINOV Abdolla, nar. 22.10. 2002, evidenční číslo L005689, státní příslušnost Kazašská republika, zast. zákonným zástupcem BEKBOSSYNOV Beisengali, oba zastoupeni Mgr. Anetou Bendovou, advokátkou se sídlem S.K. Neumanna 725, 500 02 Hradec Králové, t.č. na adrese Pobytové středisko MV ČR, Rudé armády 1000, Kostelec nad Orlicí, proti žalovanému Ministerstvu vnitra ČR, Nad Štolou 3, 170 34 Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 2.7. 2008, č.j. OAM-414/LE-05-ZA07-2006, ve věci mezinárodní ochrany, takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Žalobce a) (dále jen žalobce) jménem svým a svého nezletilého dítěte napadl včas podanou žalobou shora označené rozhodnutí žalovaného, kterým jim nebyla udělena mezinárodní ochrana dle ust. § 12, § 13, § 14, § 14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů („zákon o azylu“) a domáhá se jeho zrušení.

Namítal, že v předcházejícím řízení o udělení mezinárodní ochrany v České republice (dále jen ČR) byl zkrácen na svých právech. Dle jeho názoru správní orgán

(K.ř.č. 1a - rozsudek)

nedbal o to, aby přijaté řešení odpovídalo okolnostem případu, protože byl v zemi

původu pronásledován pro zastávání čisté formy islámu. Uvedl, že jejich náboženská skupina se vzhledem k malému počtu členů nemohla registrovat. V praxi to údajně chodí tak, že takovým osobám jsou podstrkávány drogy či zbraně, aby je bylo možné stíhat, aniž by to bylo spojováno s náboženskými důvody. Ochrana ze strany kazašských státních orgánů není možná, obrátili se na právníky z organizace pro lidská práva i advokáty, bylo jim však řečeno, že se s jejich situací nedá nic dělat. Byl podroben několika nezákonným jednáním ze strany státních orgánů včetně nezákonné domovní prohlídky. Dále správnímu orgánu vytýká, že nepostupoval tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Odmítá odůvodnění žalovaného k otázce povinnosti registrace náboženských skupin v Kazachstánu, když sám patří k tak malé náboženské skupině, že ji nelze zaregistrovat. Žalovaným učiněný odkaz na rozsudek Nejvyššího správního soudu k oprávněnosti požadavku registrace náboženských skupin pak neodráží jeho případ, když se registrovat nemohli. Odmítá žalovaným tvrzené rozpory ve svých výpovědích, s poukazem na délku správního řízení (více jak dva roky) i možnou nepřesnost překladu. Hodnocení důkazů, které předložil, považuje za neobjektivní. V důvodech skutkových setrval na skutečnostech přednesených před správním orgánem. Navrhl, aby soud napadené rozhodnutí pro nezákonnost zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.

Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě popřel její oprávněnost, setrval na svém názoru vysloveném v tomto rozhodnutí, odkázal na obsah správního spisu, zejména na vlastní výpovědi žalobce a opatřené informace o zemi původu. Uvedl, že v průběhu správního řízení bylo objasněno, že žalobce měl problémy s policií v zemi původu proto, že se vyhýbal zákonem požadované registraci náboženských skupin. Odmítl tvrzení žalobce o nemožnosti registrace jejich malé náboženské skupiny. Žalobce v tomto směru žádné kroky nepodnikl a tvrdil, že pro registraci je nutný počet 50 členů. Poukázal na vlastní tvrzení žalobce, že jejich skupina čítá 15 (20) členů, přičemž dle kazašského zákona o svobodě vyznání a náboženských sdružení stačí nejméně 10 podpisů. K žalobcem předloženému důkazu – usnesení Městského soudu v Aktau uvedl, že žalobce byl uznán vinným z přestupku za vyhýbání se registraci náboženského sdružení a byl mu udělen trest v podobě ústního varování. Možnosti podat odvolání žalobce nevyužil. Podle žalovaného nelze tvrdit, že by byl ze strany státních orgánů vystaven diskriminaci. Žalovaný odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí v otázce možností vnitrostátní ochrany v Kazachstánu a rovněž jak posoudil a vyhodnotil žalobcem předložené materiály (str. 12 a 13 napadeného rozhodnutí). Poukázal i na to, že žalobce si během pohovorů nikdy nestěžoval na nepřesnost překladu. Správní orgán proto setrval na učiněném závěru, že žalobci nesplňují podmínky pro udělení mezinárodní ochrany podle § 12, § 13, § 14 ani pro udělení doplňkové ochrany dle § 14a a §14b zákona o azylu. Navrhl zamítnutí žaloby v celém rozsahu pro její nedůvodnost.

Soud přezkoumal napadené rozhodnutí podle ustanovení § 75 odst. 2 zák.č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, v platném znění (dále jen „s. ř. s.“) v mezích žalobních bodů, projednal žalobu při jednání za přítomnosti tlumočnice z jazyka

(K.ř.č. 1a - rozsudek)

kazašského. Při přezkoumání rozhodnutí vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s. ř. s.).

V přezkumném řízení provedl soud důkaz obsahem správního spisu, z něhož ověřil následující rozhodné skutečnosti.

Dne 17.5. 2006 podal žalobce jménem svým a svého nezl. syna žádost o udělení mezinárodní ochrany v ČR, v níž uvedl, že má kazašskou národnost, vyznává islám, nikdy nebyl politicky organizován, není a nebylo proti němu vedeno trestní stíhání. Vlast opustil 14.5. 2006 kvůli utlačování z důvodu svého náboženského vyznání. V Kazachstánu měl problémy s policií, neboť kvůli vyznávanému náboženství nosil plnovous a krátké kalhoty. Přicestoval spolu s manželkou a synem letecky, měli letenky z Istanbulu do Moskvy přes Prahu, kde cestu přerušili a požádali o mezinárodní ochranu. V případě návratu se obává uvěznění. Ve vlastnoručně psaném prohlášení tyto skutečnosti potvrdil.

V průběhu správního řízení byly se žalobcem provedeny celkem 4 pohovory, a to 22.8. 2006, 7.9. 2006, 8.3. 2007 a 20.4. 2007, při nichž popsal své problémy v zemi původu.

Při pohovoru dne 22.8. 2006 a 7.9. 2006 podrobněji popsal svoji cestu a uvedl, že o možnosti žádat v ČR o mezinárodní ochranu se dozvěděl od pracovníka organizace Memorial, pana Ponomareva. Ke svému životu ve vlasti uvedl, že bydlel na dvou adresách, na jedné se svojí ženou a matkou a na druhé adrese bydlel se svojí tzv. druhou ženou. Kazachstán opustil z náboženských důvodů, nevyznával oficiálně uznávané náboženství a měl z tohoto důvodu potíže s kazašskými státními orgány. Jeho problémy začaly v roce 1999, kdy přijal islám a nechal si dorůst vousy. Tehdy byl poprvé zadržen. Přímo na ulici ho sebrali dva muži, strčili do auta a odvezli ho na městské oddělení MV. Tam mu vzali otisky prstů, zapsali si identifikační údaje. Musel napsat vysvětlení, proč přijal islám, proč se modlí doma, kdo ho navštěvuje a kam chodí. Policisté ho přesvědčovali, aby chodil do mešity. Zajímali se o něho proto, že náboženství, které vyznával, se drželo striktně Koránu, zatímco súfisté sice hlásají islám, ale nedrží se Koránu, uznávají mnohobožství, uctívají mrtvé a různé bůžky, v mešitě předčítají za peníze, což je podle Koránu hřích. Připustil, že vyznávat islám není oficiálně v Kazachstánu zakázáno, ale náboženská skupina, ke které se hlásí, byla utiskována a pronásledována. Někteří z nich byli odsouzeni, ne však kvůli náboženství, ale pro předem připravený trestný čin, jsou jim podstrkávány drogy, zbraně apod. V letech 1998 -1999 kritizovali spolu s dalšími oficiální náboženství, následně ho opustili a začali si žít po svém. Státní orgány (KNB) se na ně zaměřily, vytýkaly jim, že nejsou oficiálně registrováni a z tohoto důvodu se nesměli společně scházet. Osobně s ním o tom mluvil zástupce náčelníka KNB v jejich oblasti, varoval ho, že pokud se nepřestanou modlit doma a nezaregistrují se, budou mít problémy. Uvedl také, že registrace pro ně byla nedosažitelná, protože podle zákona by museli mít 50 členů a jich bylo jen 5-6, o registraci se nepokusili. I kdyby tak učinili, museli by poslouchat a jednat podle doporučení, což by opět odmítali. Podruhé byl zadržen někdy v roce 2000 nebo 2001, tehdy byl na oslavě muslimského svátku u bratra své druhé ženy. Policisté jich asi 10

(K.ř.č. 1a - rozsudek)

odvezli na okresní oddělení MV v Aktau. Vyslýchali ho ohledně důvodu setkání, kdy přijal víru, zda chodí do mešity nebo se modlí doma. Musel napsat vysvětlení. Večer ho propustili. Policisté přijeli na základě telefonátu

sousedů, že se v dotyčném bytě scházejí teroristé. Podle jeho názoru postupovali policisté nezákonně (neměli rozkaz nadřízeného, nepředstavili se, nebyl učiněn žádný zápis), na jejich postup si ale nikde nestěžoval.

Další problémy měl od léta 2001, kdy začal pracovat na tržišti. Asi dvakrát za půl roku za ním chodili lidé z Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu a z KNB z oddělení pro otázky církví s tím, že podléhá kontrole. Vždy ho odvedli, vyslýchali, musel napsat vysvětlení (šlo o stále stejné otázky ohledně víry) a poté ho propustili. Výslechy vedl jistý Lobian Zugrab. Tento postup považoval za nezákonný, myslí si, že z nich „chtěli udělat teroristy“, ale neměl v ruce žádné argumenty, důkazy, předvolání, protokoly, aby mohl prokázat jejich protiprávní činnost. Proto si na jejich postup nikde nestěžoval, domnívá se, že by si stížností spíše ublížil.

Žalobce dále vypověděl, že u něho několikrát vykonali domovní prohlídku. K první domovní prohlídce došlo v jeho bydlišti v prosinci 2002. Ráno v 9 hod do místnosti vlétlo 7-8 lidí v civilu, prohlíželi byt, dvůr, stáj, garáže, trvalo to asi 1,5 hodiny. Odvezli asi 10 náboženských knih a nějaké brožury, nic jiného nenašli. Žalobce s sebou odvezli na oddělení MV u nich ve městě. Vyslýchali ho kde vzal knihy, s kým se stýká a kladli mu stejné jako předtím, stále dokola. Musel napsat vysvětlení. Propustili ho druhý den ráno. Oficiálně ho z ničeho neobvinili, ale řekli mu, že je náboženský extremista a představuje hrozbu pro společnost. Druhá domovní prohlídka proběhla v srpnu 2003 u jeho tzv. druhé ženy (podruhé se oženil v květnu 2003, jednalo se o muslimský obřad). Provedl ji Lobian Zugrab a jeho lidé, celkem asi 10 lidí. Popsal způsob prohlídky a kdo byl v bytě přítomen. Opět ho odvezli na oddělení, musel napsat vysvětlení. Večer ho propustili s tím, že se má v pondělí dostavit k soudu. Soudkyně ho označila za náboženského extremistu – wahhábistu. Na místě musel do pokladny zaplatit pokutu 4500 tenge (50 USD) a poté mu bylo vydáno rozhodnutí (je součástí správního spisu), proti němuž se neodvolal. Druhý den se musel dostavil na prokuraturu, kde mu vydali prohlášení, ve kterém se opakovalo, že je extremista a že slibuje, že ve své činnosti nebude pokračovat, že se nebude scházet se svými souvěrci. Uvedl, že s obsahem nesouhlasí a poté podepsal, kopii pro sebe roztrhal. Dne 4.2. 2005 policisté opět přijeli na kontrolu „s přepadovým komandem a kamerou“, nejdříve ke tchánovi, potom k nim, ale nebyl doma. Utekl ke své sestře, kde zůstal 20 dní, pak se vrátil domů a do práce.

V říjnu 2005 byla u nich doma opět provedena domovní prohlídka stejnými lidmi jako předtím pod velením Lobiana Zugraba, celkem 8-9 lidí. Opět vzali nějaké knihy, a odvezli žalobce na městské oddělení MV v Aktau. Ústně ho obvinili, že šíří mezi lidi náboženský extremismus, varovali ho, že příště bude uvězněn jako jeho známí. Žalobce uvedl, že v případě jeho známých, kteří byli zavřeni, byl scénář vždy stejný ,nejdříve jim něco podstrčili (protistátní letáky, zbraně, výbušniny, drogy) a zavřeli je nikoli za náboženský extremismus, ale za trestnou činnost. Propuštěn byl až druhý den ráno. K dotazu žalovaného, zda se nějak snažil chránit svá práva uvedl, že společně s dalšími

(K.ř.č. 1a - rozsudek)

souvěrci navštívili advokáta v Almaty, který jim rozmluvil podnikat nějaké kroky. Obrátili se i na organizaci pro lidská práva v Aktau, kde jim

potvrdili totéž. V březnu 2005 osobně navštívil pracovníka kazašské organizace pro lidská práva, hovořil s ním dvakrát. V dubnu 2005 je navštívil pan Ponomarev (pracovník organizace Memorial), slíbil, že o jejich potížích napíše článek do novin, ale nic nevyšlo. V dubnu 2006 byl zadržen v bydlišti své tzv. druhé ženy. Přišli 3-4 lidi z KNB, odvezli ho za město, ptali se na souvěrce Kamenova a pohrozili mu uvězněním. Po půl hodině ho propustili a odjeli. K dotazu žalovaného, zda mu někdo bránil v praktikování víry uvedl, že ano, neboť ho neustále nutili, aby chodil do mešity zadržovali ho, dotazovali se na něho u sousedů, kdo ho navštěvuje apod. V přímém praktikování víry, tj. věřit v jednoho Boha, modlit se, držet půst, navštívit Mekku, mu nikdo nebránil. Uvedl, že posledním impulsem k odchodu z vlasti byla poslední domovní prohlídka v dubnu 2006. O možnosti žádat o azyl v Evropě se dozvěděl až od pana Ponomareva. Poznamenal, že od února 2005 byl imámem poté, co předchozího imáma zavřeli. V poslední době však společně větší modlitby nedělali. V případě návratu se obává uvěznění. Ohledně svého syna nechce, aby skončil v dětském domově, kam by se dostal po jeho uvěznění.

V dalším doplňujícím pohovoru dne 8.3. 2007 žalobce opakovaně vypovídal ke svým jednotlivým zadržením a domovním prohlídkám. Při doplňujícím pohovoru dne 20.4. 2007 podrobněji popisoval události ohledně soudního řízení vzhledem k upozornění správního orgánu na některé rozpory v jeho výpovědích. Podrobný popis obsahu těchto pohovorů je uveden v napadeném rozhodnutí a odpovídá jeho obsahu ve správním spise.

Správní orgán při svém rozhodování vycházel zejména z výše uvedené žádosti žalobce o udělení mezinárodní ochrany a pohovorů, které posuzoval na pozadí informací shromážděných v průběhu správního řízení ohledně politické, ekonomické situace a stavu dodržování lidských práv v Kazašské republice, které si pro posouzení jeho případu opatřil. Vycházel zejména ze Zprávy Ministerstva zahraničí USA o situaci v oblasti dodržování lidských práv v Kazachstánu za rok 2006 (z 6.3. 2007), Výroční Zprávy MZ USA o svobodě vyznání v Kazachstánu za rok 2006, Informace Výboru pro lidská práva Hospodářské a sociální rady OSN z března 2006, Informace MZV ČR, č.j. 117038/2007-LP z 25.5. 2007- neúspěšní žadatelé o azyl, Informace OAMP- Reformní směry sunnitského islámu ze dne 17.7. 2007, Informace UNHCR, č.j. OAM-569/2006 z 18.5. 2006, článku uveřejněného dne 16.3. 2006 v kazašském deníku „Ak Žajyk“ a z aktuálních informací obsažených v databázi ČTK, které jsou součástí správního spisu. Přihlédl i ke správnímu řízení ve věci manželky žalobce paní Raikan Utegenova, nar. 5.5. 1979.

Soud konstatuje, že před zdejším soudem je vedeno přezkumné řízení ve věci výše jmenované manželky žalobce, sp. zn. 32 Az 31/2008 a dalších dvou nezletilých dětí žalobce, sp. zn. 32 Az 32/2008 a sp. zn. 32 Az 52/2008, jimž rovněž nebyla udělena žádná z forem mezinárodní ochrany.

Při jednání soudu účastníci setrvali na svých procesních stanoviscích.

(K.ř.č. 1a - rozsudek)

Zástupkyně žalobce odkázala na podanou žalobu a zdůraznila, že žalovaný

v projednávaném případě nedostatečně zjistil skutkový stav věci a neopatřil si aktuální informace o zemi původu, když použité informace jsou z roku 2006. Rovněž žalovanému vytýká nedostatečné posouzení náboženské situace v Kazachstánu a zhodnocení osobní situace žalobce, který byl pronásledován ze strany kazašských státních orgánů. Současně navrhla, aby soud provedl důkaz listinami, které jí žalobce předal těsně před jednáním. Jedná se o novinové články v ruském jazyce, z nichž vyplývá pronásledování náboženské skupiny, jejímž členem byl i žalobce, dopis v ruském jazyce adresovaný víceprezidentovi Evropské komise pro otázky soudnictví, svobody a bezpečnosti, článek týkající se voleb v Kazachstánu v roce 2007, které dle tohoto článku neodpovídaly mezinárodnímu standardu. Předložila k založení do spisu 2 listiny článků z internetu, vytištěné dne 3.9. 2009. Žalobce je přesvědčen, že mu hrozí pronásledování z náboženských důvodů, obává se uvěznění v případě návratu. Za nedostatečné považuje odůvodnění ohledně neudělení azylu dle § 14 a ohledně neudělení doplňkové ochrany. Navrhla, aby soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.

Pověřená pracovnice žalovaného odkázala na vyjádření k žalobě a navrhla zamítnutí žaloby. Ke zprávám ze země původu uvedla, že rozhodnou dobou pro posouzení případu žalobce je doba, kdy zemi původu opustil, a to je rok 2006. K navrhovaným důkazům uvedla, že se jedná o nové důkazy, které žalovaný nemohl zohlednit ve správním řízení a soud by je měl odmítnout.

Soud odmítl návrh na provedení důkazů, které žalobce přinesl k jednání (§ 52 odst. 1 s. ř. s.). Své rozhodnutí odůvodnil zejména skutečností, že každý azylový příběh je třeba posuzovat individuálně vzhledem ke konkrétním okolnostem toho kterého případu. Mezinárodní ochrany se pak nelze dovolávat paušálním odkazem na jiné anonymní osoby v zemi původu, které byly uvězněny, když není zcela zřejmá souvislost jejich případu s případem žalobce. Nelze opomenout, že žalobce si tyto důkazy opatřil z internetu ve stejný den, kdy se koná projednávání jeho žaloby (3.9. 2009), ač v žalobě žádné důkazy k prokázání svých tvrzení neuvedl. Měl rovněž dostatek času předložit důkazy kdykoliv v průběhu řízení před soudem a učinil tak až těsně před jednáním, aniž by s těmito důkazy předem seznámil svoji zástupkyni, která mu byla pro řízení před soudem ustanovena. I tato skutečnost svědčí o jasné účelovosti jednání žalobce, sehnat jakékoliv obecné zprávy ze země původu a využít je ve svůj prospěch. Soud je při svém rozhodování vázán ustanovením § 75 odst. 1 s. ř. s. a provedení navrhovaných důkazů, které bezprostředně nesouvisejí s případem žalobce, považuje za nadbytečné, proto je odmítl.

Žalobce ve svém účastnickém výslechu uvedl, že dle jeho názoru žalovaný nedostatečně zjistil skutečný stav věci, nepřijal žalobcem předložené novinové články z roku 2006, konkrétně z deníku Ak Žajyk, kde se hovoří o napjaté situaci v Kazachstánu. Uvedl, že ti co v zemi původu zůstali, jsou ve vězení, čehož se i sám obává pro případ návratu. Namítal, že žalovaný vycházel pouze ze zprávy Zastupitelského úřadu ČR

(K.ř.č. 1a - rozsudek)

v Kazachstánu, nevyžádal si informace od mezinárodních organizací působících v Kazachstánu, např. od Kazašské mezinárodní organizace pro otázky lidských práv, jejímž předsedou je pan Žovtis.

Pověřená pracovnice žalovaného uvedla, že žalobcem předložené důkazy v průběhu správního řízení byly zhodnoceny, a to včetně článků z deníku Ak Žajyk a bylo rovněž vysvětleno, proč některé důkazy byly odmítnuty. Odmítla tvrzení žalobce, že k posouzení jeho případu byly využity pouze informace od Zastupitelského úřadu ČR v Kazachstánu, odkázala v tomto směru na odůvodnění napadeného rozhodnutí a množství použitých informací pocházejících z vícero nezávislých informačních zdrojů. K otázce registrace náboženských skupin v Kazachstánu odkázala na závěry rozsudků NSS sp. zn. 3 Azs 89/2007 ze dne 5.12. 2007 a 8 Azs 23/2008 ze dne 10.6. 2008. Předložila Zákon Republiky Kazachstán o svobodě vyznání a náboženských sdruženích z 15.1. 1992, který uvádí, že k registraci náboženské skupiny postačuje 10 osob na rozdíl od žalobcem uváděného počtu 50 osob. Navrhla zamítnutí žaloby.

Po provedeném přezkumném řízení dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

Z ustanovení § 28 odst. 1 zákona o azylu vyplývá, že mezinárodní ochranu lze udělit ve formě azylu nebo doplňkové ochrany; shledá-li ministerstvo při svém rozhodování, že jsou naplněny důvody pro udělení azylu podle § 12, 13 nebo 14, udělí azyl přednostně. Pokud správní orgán dospěje k závěru, že nebyly naplněny důvody pro udělení azylu jako vyšší formy mezinárodní ochrany, v souladu se zákonem posoudí, zda-li cizinec nesplňuje důvody k udělení doplňkové ochrany.

Podle § 12 zákona o azylu v platném znění se cizinci udělí azyl, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že cizinec a) je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo b) má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má nebo, v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště. Za pronásledování pro účely tohoto zákona se považuje závažné porušení lidských práv, jakož i opatření působící psychický nátlak nebo jiná obdobná jednání, pokud jsou prováděna, podporována nebo trpěna státními orgány, stranami nebo organizacemi ovládajícími stát nebo podstatnou část jeho území ve státě, jehož je cizinec státním občanem, nebo státu posledního trvalého bydliště v případě osoby bez státního občanství. Za pronásledování se považuje i jednání soukromých osob podle věty první, pokud lze prokázat, že stát, strany nebo organizace, včetně mezinárodních organizací, kontrolující stát nebo podstatnou část jeho území nejsou schopny odpovídajícím způsobem zajistit ochranu před takovým jednáním.

Soud neshledal důvodnou žalobní námitku, že by žalobce byl v předchozím správním řízení zkrácen na svých právech. Byly s ním provedeny čtyři obsáhlé pohovory k důvodům jeho žádosti o udělení mezinárodní ochrany v ČR, jím sdělené skutečnosti žalovaný konfrontoval s informacemi o zemi původu, porovnal je s výpověďmi manželky

(K.ř.č. 1a - rozsudek)

žalobce, zohlednil i žalobcem předložené důkazy a vysvětlil jak tyto důkazy zhodnotil (strana 12 napadeného rozhodnutí). Z obsahu

předloženého správního spisu vyplývá, že správní orgán si před vydáním rozhodnutí opatřil dostatek informací ze země původu žalobce, které pocházejí z různých nezávislých informačních zdrojů, a proto je soud považuje za objektivní. Podle ustanovení § 50 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, v platném znění, hodnotí správní orgán podklady, zejména důkazy podle své úvahy. Je tedy jeho právem některé z nabídnutých důkazů pro své rozhodnutí nepoužít. To žalovaný v daném případě učinil a zároveň vysvětlil proč ty které důkazy nepoužil. Předchozí správní řízení tak dle názoru soudu netrpí vytýkanými vadami, napadené rozhodnutí bylo vydáno v souladu se zákonem

Výčet důvodů pro udělení azylu uvedených v § 12 zákona o azylu je taxativní a nelze je rozšiřovat o důvody další. Soud dospěl k závěru, že v řízení nebylo prokázáno, že by žalobce byl pronásledován za uplatňování politických práv a svobod (§ 12 písm. a) zákona o azylu), neboť se ve vlasti nijak politicky neangažoval, neprojevoval veřejně ani jinak své politické názory, nebyl politicky organizován. Tento důvod žalobce ani netvrdil. Žalobce se dovolává důvodu pro udělení azylu dle § 12 písm. b) zákona o azylu pro odůvodněný strach z pronásledování z důvodu náboženství. Uváděl potíže s policií a dalšími bezpečnostními složkami v zemi původu kvůli svému náboženskému vyznání, vyznávání tzv. čistého islámu, kdy tato forma výkladu islámu se odlišuje od výkladu islámu provozovaného v oficiálních mešitách a dále proto, že náboženská skupina, k níž patřil, nebyla řádně zaregistrována podle platných zákonů Kazašské republiky.

Pokud jde o situaci v Kazachstánu, zejména v oblasti náboženství, je soud přesvědčen, že žalovaný se touto problematikou dostatečně zabýval. S odkazem na jednotlivé informační zdroje konfrontoval výpovědi žalobce se zjištěnými skutečnostmi. Ze shromážděných informací o zemi původu vyplývá, že svoboda náboženského vyznání je v Kazachstánu zaručena Ústavou. Dodatky (novely) zákona o svobodě náboženství náboženských skupinách z roku 2005 stanovují zákaz aktivit všech náboženských organizací, které nejsou úředně registrované. Důvodem přijetí těchto dodatků je zabezpečení národní bezpečnosti. Ze Zprávy MZ USA o svobodě vyznání v Kazachstánu za rok 2006 vyplývá, že ve své novelizované podobě zákon o náboženství výslovně požaduje, aby se náboženské organizace u státu zaregistrovaly, avšak nadále stanoví, že všechny osoby mohou svobodně vyznávat svoji náboženskou víru samy nebo společně s jinými osobami. Za porušení registrační povinnosti hrozí pouze peněžitá pokuta. Žalobce ve svých výpovědích uváděl, že náboženská skupina ke které patřil nebyla registrovaná, přičemž o registraci ani neusilovali, „neboť by museli poslouchat a jednat podle doporučení“. Odmítnutí registrace vysvětloval i tím, že údajně nesplňují zákonem stanovený počet 50 osob pro registraci a další administrativní podmínky. Jak je již výše citováno, dle příslušného kazašského zákona k registraci stačí 10 osob.

Je třeba konstatovat, že právě skutečnost, že žalobce a jeho skupina souvěrců nebyli registrováni nebo zákonem předepsanou registraci odmítali pro údajný rozpor

(K.ř.č. 1a - rozsudek)

s Koránem, byla důvodem zvýšené pozornosti ze strany státních orgánů Kazachstánu dbajících na dodržování zákonů. Zpráva UNHCR z 18.5. 2006

uvádí, že zvýšené pozornosti policejních orgánů je věnováno např. členství v organizaci Hizb ut-Tahrir, která je v Kazachstánu zapsána na seznamu extremistických organizaci. Případný zájem policejních orgánů o žalobce mohl být činěn právě z bezpečnostních důvodů Kazachstánu, neboť každý stát včetně vyspělých demokratických států, Českou republiku nevyjímaje, monitoruje aktivity organizací a hnutí, které představují riziko pro bezpečnost jeho osob. Čl. 9 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 18 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech obsahují ustanovení, že svoboda projevovat náboženské vyznání a přesvědčení může podléhat omezením, která jsou předepsána zákony a která jsou nezbytná v zájmu veřejné bezpečnosti, pořádku, zdraví nebo morálky nebo ochrany práva a svobody druhých. Žalobce a skupina jeho souvěrců odmítali splnit zákonem stanovený požadavek registrace náboženských hnutí, proto se o ně bezpečnostní orgány Kazachstánu zajímaly. Na tomto místě soud odkazuje na rozsudky Nejvyššího správního soudu: č.j. 3 Azs 89/2007-68 ze dne 5.12. 2007, č. j. 8 Azs 23/2008-75 ze dne 10. 6. 2008 a č. j. 7 Azs 12/2008-98 ze dne 24. 4. 2008, dostupné na www.nssoud.cz, které se ve skutkově obdobném případě zabývaly otázkou povinné registrace náboženských skupin v Kazachstánu a postavením vyznavačů tzv. čistého islámu. Nejvyšší správní soud mimo jiné uzavřel, že zákonný požadavek povinné registrace náboženských skupin v Kazachstánu neznamená omezení ve vyznávání víry, jedná se o nezbytnou podmínku zajišťující bezpečnost státu, čímž je sledován legitimní cíl, a proto ho nelze považovat za porušování lidských práv ( náboženské svobody) ve smyslu § 12 písm. b) zákona o azylu. Tomuto požadavku se žalobce nepodřídil a byl tak vystaven oprávněné pozornosti státních orgánů. Jak je soudu z úřední činnosti známo, Nejvyšší správní soud neshledal důvod pro odchýlení se od své ustálené judikatury v této otázce, která je pro posouzení případu žalobce zásadní.

Žalobce ve svých sděleních opakovaně poukazoval na nevhodné praktiky a jednání příslušníků policie a KNB. Jak vyplývá ze strany 9 napadeného rozhodnutí, žalovaný se zabýval i intenzitou a mírou jednání těchto složek dle jednotlivých výpovědí žalobce. Pokud shledal v tomto směru žalobcovy výpovědi za nevěrohodné, a to vzájemným porovnáním s uvedením zjištěných nesrovnalostí, neshledal soud v učiněném závěru žalovaného pochybení. Žalobce nebyl schopen své rozdílné výpovědi vysvětlit jinak, než že si jich není vědom. Pokud byl žalobce přesvědčen, že jednání policistů vůči němu je nepřiměřené, měl tuto skutečnost oznámit příslušným státním orgánům a měl se u nich domáhat pomoci a ochrany. Soud zdůrazňuje, že pro poskytnutí mezinárodní ochrany formou azylu je nezbytné vyčerpání vnitrostátních prostředků ochrany. Z ustálené soudní judikatury vyplývá, že mezinárodní ochrana může být žadateli o udělení azylu poskytnuta teprve tehdy, jestliže mu byla odepřena ochrana země jeho státní příslušnosti, případně je-li tato ochrana neúčinná. K tomu, aby mohl být učiněn takový závěr, je ovšem nutné, aby žadatel o azyl využil všech prostředků, které právní řád jeho vlasti k ochraně práv a svobod poskytuje, což v daném případě žalobce neučinil, a proto nelze dospět k závěru, že by státní orgány chování příslušníků policie schvalovaly či podporovaly, či že by mu byla pomoc v zemi původu odepřena. Z výpovědí žalobce sice

(K.ř.č. 1a - rozsudek)

vyplývá, že se obrátili (spolu s dalšími souvěrci) na advokáta či pracovníka organizace pro

lidská práva, ale po jejich sdělení, že ničeho nedosáhnou, na další ochranu rezignoval. Dle názoru soudu tak nevyužil všech prostředků možnosti vnitrostátní ochrany k prošetření závadného chování příslušníků policie a KNB. Rovněž nevyužil možnosti podat odvolání proti usnesení městského soudu, kterým byl uznán vinným za přestupek pro vyhýbání se registraci náboženského sdružení a uložený trest spočíval pouze v ústním varování ( pokuta ani žádný jiný trest mu uložen nebyl). Žalovaný opět s odkazem na použité informační zdroje popsal dostupné mechanismy ochrany v zemi původu žalobce ( strana 10-11 rozhodnutí).

Skutečnost, že žalobce do ČR vycestoval legálně a bez problémů, aniž by se mu v tom kazašské státní orgány snažily zabránit, rovněž nenasvědčuje relevantním obavám z pronásledování. Ze všech výše uvedených skutečností soud neshledal v postupu žalovaného ohledně neudělení azylu žalobci dle § 12 zákona o azylu a jeho podrobném odůvodnění žádného pochybení.

Za správné, zákonné, zjištěným informacím odpovídající a taktéž náležitě odůvodněné považuje krajský soud i neudělení azylu dle § 13 a 14 zákona o azylu. K udělení azylu dle § 13 zákona o azylu (tzv. azyl za účelem sloučení rodiny), který zohledňuje rodinné vazby a uplatňuje se vůči zákonem vymezenému okruhu rodinných příslušníků azylanta, nebyl v případě žalobce shledán zákonný podklad, neboť není rodinným příslušníkem azylanta, jemuž byl udělen azyl dle § 12 nebo 14 cit. zákona. Soud konstatuje, že stejného dne zamítl i žalobu ve věci manželky žalobce sp. zn. 32 Az 31/2008 a dalších dvou nezl. dětí žalobce sp. zn. 32 Az 32/2008 a sp. zn. 32 Az 52/2008.

Jestliže v řízení o udělení azylu nebude zjištěn důvod pro udělení azylu podle § 12, lze v případě hodném zvláštního zřetele udělit azyl z humanitárního důvodu (§ 14 zákona o azylu). Udělení humanitárního azylu je zcela na volné úvaze správního orgánu a rozhodnutí o něm podléhá přezkumu soudu pouze v tom směru, zda nevybočilo z mezí a hledisek stanovených zákonem, zda je v souladu s pravidly logického usuzování, a zda při zjišťování podkladů takového úsudku byla dodržena pravidla tzv. spravedlivého procesu. Za splnění těchto předpokladů není soud oprávněn z týchž skutečností dovozovat jiné nebo přímo opačné závěry. Soud konstatuje, že žalovaný měl dostatek podkladů pro případné rozhodnutí ve smyslu § 14 zákona o azylu a posoudil neudělení azylu podle tohoto ustanovení v mezích stanovených zákonem.

Následně správní orgán postupoval dle § 28 zákona o azylu a zkoumal, zda-li žalobce splňuje důvody k udělení tzv. doplňkové ochrany tak, jak je upravena v ust. § 14a a § 14b zákona o azylu.

Dle § 14a odst. 1 zákona o azylu se doplňková ochrana udělí cizinci, který nesplňuje důvody pro udělení azylu, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že v jeho případě jsou důvodné obavy, že pokud by byl cizinec vrácen do státu,

(K.ř.č. 1a - rozsudek)

jehož je státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, do státu svého posledního trvalého bydliště, by mu hrozilo skutečné

nebezpečí vážné újmy podle odstavce 2 a že nemůže nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu, jehož je státním občanem, nebo svého posledního trvalého bydliště. Dle § 14a odst. 2 téhož zákona se za vážnou újmu podle tohoto zákona považuje a) uložení nebo vykonání trestu smrti, b) mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání žadatele o mezinárodní ochranu, c) vážné ohrožení života nebo lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situacích mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu, nebo d) pokud by vycestování cizince bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky.

Podle § 14b odst. 1 zákona o azylu se v případě hodném zvláštního zřetele udělí doplňková ochrana za účelem sloučení rodiny rodinnému příslušníkovi osoby požívající doplňkové ochrany, i když v řízení o udělení mezinárodní ochrany nebude v jeho případě zjištěn důvod pro její udělení. Podle § 14b odst. 2 téhož zákona se rodinným příslušníkem pro účely sloučení rodiny podle odstavce 1 rozumí a) manžel osoby požívající doplňkové ochrany, b) svobodné dítě osoby požívající doplňkové ochrany, které je mladší 18 let, c) rodič osoby požívající doplňkové ochrany, která je mladší 18 let, nebo d) zletilá osoba odpovídající za nezletilou osobu bez doprovodu. Podle § 14b odst. 3 zákona o azylu je předpokladem pro udělení doplňkové ochrany za účelem sloučení rodiny manželu osoby požívající doplňkové ochrany trvání manželství před udělením doplňkové ochrany cizinci. Podle §14b odst. 4 zákona o azylu v případě polygamního manželství, má-li již osoba požívající doplňkové ochrany manžela žijícího s ním na území České republiky, nelze udělit doplňkovou ochranu za účelem sloučení rodiny další osobě, která je podle právního řádu jiného státu manželem osoby požívající doplňkové ochrany.

V odůvodnění této části rozhodnutí žalovaný vycházel jak z informací od žalobce, tak z informací získaných v průběhu správního řízení, při interpretaci pojmu „nelidské či ponižující zacházení nebo trest“ (k § 14a odst. 2 zákona o azylu) citoval i konkrétní rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva a zhodnotil, že žalobci nesplňují podmínky pro udělení doplňkové ochrany dle § 14a zákona o azylu. V řízení nebylo prokázáno, že by jim v případě návratu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy dle odstavce 2 citovaného ustanovení. V Kazašské republice v současné době nedochází k mezinárodnímu nebo vnitřnímu ozbrojenému konfliktu a vycestování žalobců nepředstavuje rozpor s mezinárodními závazky ČR. Podle Informace MZV ČR z 25.5. 2007 nehrozí neúspěšným žadatelům o azyl v případě jejich návratu do Kazašské republiky postih ze strany státních orgánů. Žalovaný dostatečně odůvodnil i tuto část rozhodnutí, přičemž soud nepřisvědčil žalobní námitce o neaktuálnosti použitých informací. Žalobce zemi původu opustil v roce 2006, a proto všechny žalovaným použité informace při rozhodování dle § 12 zákona o azylu, když správní řízení bylo zahájeno v roce 2006 byly aktuální. Pokud jde o aktuálnost zpráv při rozhodování o doplňkové ochraně, je pravdou, že žalovaný vycházel v podstatě ze stejných zpráv, nicméně soudu není známa žádná natolik zásadní skutečnost (mezinárodní nebo vnitřní ozbrojený konflikt, státní převrat, přírodní či jiná katastrofa) ke které by v Kazachstánu došlo

(K.ř.č. 1a - rozsudek)

v mezidobí od roku 2006 do roku 2008, případně 2009, která by mohla mít zásadní význam při posouzení o

udělení doplňkové ochrany. Soud se proto se závěry žalovaného a odůvodněním i této části rozhodnutí ztotožňuje.

Krajský soud uzavírá, že neshledal namítané vady správního řízení, které předcházelo vydání napadeného rozhodnutí. Rozhodnutí bylo vydáno v souladu se zákonem, proto žalobu jako nedůvodnou zamítl (§ 78 odst. 7 s. ř. s.).

O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalovaný, který měl ve věci plný úspěch, by měl právo na náhradu nákladů řízení před soudem proti žalobci, který ve věci úspěch neměl. Žalovanému žádné náklady nevnikly, proto bylo rozhodnuto tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Poučení:

Toto rozhodnutí nabývá právní moci dnem doručení účastníkům (§ 54 odst. 5 s.ř.s.).

Proti pravomocnému rozhodnutí je přípustná kasační stížnost, kterou lze podat z důvodů a za podmínek uvedených v § 102 a násl. s.ř.s. ve lhůtě dvou týdnů po doručení rozhodnutí.

Kasační stížnost je třeba podat ke Krajskému soudu v Hradci Králové. Lhůta je zachována, byla-li kasační stížnost podána u Nejvyššího správního soudu v Brně, který o ní bude rozhodovat. Nemá-li účastník vysokoškolské právnické vzdělání, musí být zastoupen advokátem.

V Hradci Králové dne 10. září 2009
JUDr. Ivona Šubrtová, v.r.

samosoudkyně

Za správnost vyhotovení: Martina Telecká

(K.ř.č. 1a - rozsudek)

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru