Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

32 Az 21/2010 - 40Rozsudek KSHK ze dne 05.08.2011

Prejudikatura

3 Azs 22/2004


přidejte vlastní popisek

32Az 21/2010-40

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl samosoudkyní JUDr. Ivonou Šubrtovou ve věci žalobce A. K. B., zastoupeného Mgr. Michalem Solichem, advokátem se sídlem Československé armády 556, 500 03 Hradec Králové, proti žalovanému Ministerstvu vnitra České republiky, Nad Štolou 3, Praha 7, pošt. schránka 21/OAM, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 29.11. 2010, č.j. OAM-502/VL-18-ZA12-2009, ve věci mezinárodní ochrany, takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Shora označeným rozhodnutím žalovaného nebyla žalobci udělena mezinárodní ochrana dle ust. § 12, § 13, § 14, § 14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů („zákon o azylu“).

Toto rozhodnutí napadl žalobce včas podanou žalobou, kterou doplnil prostřednictvím soudem ustanoveného zástupce. Namítal, že v předcházejícím řízení o udělení mezinárodní ochrany byl zkrácen na svých právech. Dle jeho názoru žalovaný v předchozím řízení porušil ustanovení § 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád ( dále jen správní řád), neboť nezjistil stav věci způsobem o němž nejsou pochybnosti, a to v rozsahu nezbytném pro soulad s § 2 správního řádu a dále porušil ustanovení § 12 písm. b) a § 14a zákona o azylu. Nezákonnost rozhodnutí žalobce dále spatřuje v porušení základních zásad činnosti správního orgánu a nesprávném postupu správního orgánu při hodnocení důkazů (§ 50 správního řádu). Podle žalobce správní orgán nepřihlédl ke všem žalobcem tvrzeným skutečnostem. Obecná tvrzení uvedená v Informaci MZV č.j. 98318/2010-LTP ze dne 16.3.2010, zprávě MZV USA ze dne 11.3.2010 o dodržování lidských práv v Nigerijské federativní republice za rok 2009 a Databázi ČTK žalovaný nadřadil konkrétním tvrzením účastníka o špatné politické situaci v zemi, náboženském střetu mezi křesťany a muslimy, velké míře korupce, neschopnosti státu zajistit dodržování základních lidských práv, aj. Správní orgán dále nepřihlédl k důvodným obavám žalobce o svůj život v případě návratu zpět do země původu (odkázal na napadené rozhodnutí, protokol o pohovoru a čestné prohlášení žalobce). Tím dle žalobce došlo k porušení § 2, § 3 a § 50 správního řádu. Navrhl, aby soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.

Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě popřel oprávněnost žalobních námitek, odkázal na obsah správního spisu, výpovědi žalobce, použité informace o zemi původu a na vlastní rozhodnutí. Uvedl, že v průběhu správního řízení bylo objasněno, že tvrzeným důvodem žádosti žalobce o udělení mezinárodní ochrany je obava z vyznavačů islámu a bezpečnostních nepokojů. K žalobním námitkám uvedl, že dle shromážděných informací pro posouzení případu žalobce nigerijská vláda naopak po náboženských násilnostech, k nimž v Nigérii občas dochází, vždy rázně zasáhne, snaží se situaci uklidnit a nepokoje striktně odsuzuje. Vláda podle informací MZ USA omezovala náboženskou aktivitu pouze z důvodů obav o bezpečnostní situaci a o bezpečnost veřejnosti. Žalovaný stejně jako v napadeném rozhodnutí uvedl, že vláda se nepodílí na náboženském násilí v Nigérii, toto násilí nepodporuje a netoleruje, naopak proti němu zasahuje a snaží se mu předcházet. Žalobce tedy nebyl ohrožen ze strany státu ani ze strany státem podporovaných skupin, proto dle žalovaného nelze mluvit o pronásledování. Podle zákona o azylu se navíc za pronásledování nepovažuje, může-li cizinec s přihlédnutím k osobní situaci nalézt účinnou ochranu v jiné části státu, jehož státní občanství má. Žalobce v průběhu řízení nesdělil žádný důvod, který by mu bránil v přestěhování do převážně křesťanské části země, sám se přestěhoval do města Lagos na jihu země, kde podle výše uvedených materiálů nedochází k náboženským incidentům. Ze zprávy MZV USA ze dne 11. 3. 2010 o dodržování lidských práv v Nigérii za rok 2009 je patrno, že v případě ohrožení se může jmenovaný v případě potřeby obrátit na kompetentní orgány své vlasti a žádat ochranu. Žalobce se ovšem na policii s žádostí o pomoc neobrátil. Podle žalovaného se žalobce nesetkal s žádným jednáním vůči své osobě, které by bylo možno podřadit pod § 12 zákona o azylu. Obavy z protivládního odboje, který má dle žalobce působit v deltě Nigeru se dle názoru žalovaného jeví jako neopodstatněné, neboť se váže pouze k pobytu v této oblasti. Během pobytu v Bauchi nebo v Lagosu se žalobce s tímto problémem nesetkal. Uzavřel, že žalobci

v případě návratu do vlasti nehrozí mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání. Případné vycestování žalobce pak po posouzení informací o zemi jeho původu a skutečností jím sdělených nepředstavuje ani rozpor s mezinárodními závazky České republiky. Žalobce proto nesplňuje zákonné podmínky pro udělení doplňkové ochrany podle § 14a, § 14b zákona o azylu. K žalobním námitkám týkajících se použitých zpráv, žalovaný uvedl, že použil zprávy, které jsou relevantní pro posouzení situace v zemi původu žalobce, rozhodná doba pro užití zpráv je doba, kdy byl projeven úmysl požádat o mezinárodní ochranu. Žalovaný trvá na tom, že v případě žalobce vycházel ze spolehlivě zjištěného skutečného stavu věci, na jehož základě pak žádost žalobce o udělení mezinárodní ochrany posoudil. Odkázal stejně jako v rozhodnutí na použité informace o zemi původu, s nimiž měl žalobce možnost se seznámit. Žalobce se k obsahu zpráv nevyjádřil, nežádal doplnění. Žalovaný navrhl, aby soud žalobu jako nedůvodnou v celém rozsahu zamítl.

V replice k vyjádření žalovaného žalobce zopakoval žalobní námitky ohledně nesprávného postupu správního orgánu ve správním řízení a při hodnocení důkazů.

Soud přezkoumal napadené rozhodnutí podle ustanovení § 75 odst. 2 s. ř. s. v mezích žalobních bodů. Projednal žalobu bez nařízení jednání za výslovného souhlasu žalobce i žalovaného v souladu s ustanovením § 51 odst. 1 s. ř. s.

V přezkumném řízení soud ověřil následující rozhodné skutečnosti.

Žalobce podal dne 12.8. 2009 žádost o udělení mezinárodní ochrany v ČR, v níž uvedl, že má nigerijskou národnost, je křesťanského vyznání, není a nebyl členem žádné politické strany ani organizace, není a nebylo proti němu vedeno trestní stíhání. Vlast opustil 8.8. 2009 kvůli problémům s muslimy. Uvedl, že ve městě kde žil a vyučoval angličtinu, žili většinou muslimové. Dne 23.7. 2009 chtěli muslimové vtrhnout do třídy, kde vyučoval a napadnout ho. Ve stejný den byl ve městě zabit jeden jeho kamarád, také křesťan. Žalobce proto utekl do Lagosu, vyřídil si doklady k vycestování do ČR a letecky opustil Nigérii. O mezinárodní ochranu žádá proto, že jeho život je v Nigérii ohrožen. V případě návratu se obává zabití. Ve vlastnoručně psaném prohlášení doplnil, že o mezinárodní ochranu v ČR žádá kvůli střetům mezi muslimy a křesťany, aby si zachránil život.

Při pohovoru provedeném dne 17.8. 2009 žalobce popsal své vycestování z vlasti. Po příletu do Prahy prošel bez problémů pasovou kontrolou a opustil letiště. Po odchodu z letiště mu bylo odcizeno zavazadlo i s doklady. Na policii krádež nehlásil, obával se problémů. Nějaký Angličan mu poradil, aby raději jel do uprchlického tábora, poradil mu jak se tam dostane. Žalobce si poté koupil jízdenku z Prahy do Frýdku-Místku. Za důvod opuštění vlasti označil náboženské potíže mezi muslimy a křesťany. Hrozilo mu nebezpečí, muslimové ho chtěli zabít. Uvedl, že ve vlasti vyučoval ve škole angličtinu, ve třídě měl většinu dětí z muslimských rodin. Rodiče těchto dětí na něho útočili, protože byl křesťan. Muslimové zabili jeho bratra i kolegu jenom proto, že jsou křesťané. Chtěli zabít i žalobce, ale jeho muslimský přítel mu řekl o chystaném útoku a ukryl ho u sebe doma. Byl tam několik dní a pak odjel do Lagosu. Uvedl, že v Nigérii žil nejdříve v River State, kde však měl problémy s místní komunitou, proto se před pěti lety odstěhoval s matkou do státu Bauchi. Jeho problémy s muslimy spočívaly v tom, že ho neustále přesvědčovali, aby změnil svou víru a přijal jejich náboženství. Jednalo se pouze o slovní přesvědčování, zmíněné problémy s muslimy začaly asi před měsícem. Na místní policii se nemohl obrátit, budovu muslimové podpálili. V Lagosu se na policii také neobrátil, nikoho tam neznal. Z obavy o život opustil Nigérii. Při doplňujícím pohovoru dne 20.4. 2010 popsal svůj život ve vlasti. Uvedl, že se narodil ve státě Abia Aba state. Potom se jeho rodina přestěhovala do města Bori v River State, který se nachází v deltě Nigeru. Jeho otec pracoval pro vládu a žalobce se cítil v River state v nebezpečí kvůli protivládnímu odboji, který zde působí. Veškeré problémy se v této oblasti týkají těžby ropy. V říjnu 2008 se společně s bratrem přestěhoval do Bauchi. Zde pracoval jako učitel anglického jazyka a náboženství. Snažil se ve školách učit podle západních měřítek, chtěl šířit křesťanství. To se však nelíbilo muslimským rodinám jejich komunity, začal dostávat výhrůžné dopisy. Se svými problémy se nemohl obrátit na policii, neboť v době nepokojů byla policejní stanice v Bauchi vypálena, v Lagosu je policie zkorumpovaná. V případě návratu se obává muslimů a odboje, který působí v River state. Nově uvedl, že je členem PDP a při volbách v roce 1995 nebo 1996 byl členem volební komise.

Žalovaný k případu žalobce shromáždil následující informace ohledně politické, ekonomické situace a stavu dodržování lidských práv v Nigerii: Zprávu MZV USA o dodržování lidských práv v Nigérii za rok 2009, ze dne 11. 3. 2010, informaci MZV, č.j. 98318/2010 – LPTP ze dne 16. března 2010, Zprávu International Crisis Group, ze dne 30. května 2007 a informace z Databáze ČTK – Země světa – Nigérie, které jsou součástí správního spisu. Žalovaný uzavřel, že v průběhu správního řízení bylo objasněno, že důvodem žádosti žalobce o udělení mezinárodní ochrany v ČR je obava z vyznavačů islámu a bezpečnostních nepokojů.

Po provedeném přezkumném řízení dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná.

Z ustanovení § 28 odst. 1 zákona o azylu vyplývá, že mezinárodní ochranu lze udělit ve formě azylu nebo doplňkové ochrany; shledá-li ministerstvo při svém rozhodování, že jsou naplněny důvody pro udělení azylu podle § 12, 13 nebo 14, udělí azyl přednostně. Pokud správní orgán dospěje k závěru, že nebyly naplněny důvody pro udělení azylu jako vyšší formy mezinárodní ochrany, v souladu se zákonem posoudí, zda-li cizinec nesplňuje důvody k udělení doplňkové ochrany.

Podle § 12 zákona o azylu v platném znění se cizinci udělí azyl, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že cizinec a) je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo b) má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má nebo, v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště. Za pronásledování se pro účely tohoto zákona

považuje závažné porušení lidských práv, jakož i opatření působící psychický nátlak nebo jiná obdobná jednání, pokud jsou prováděna, podporována nebo trpěna státními orgány, stranami nebo organizacemi ovládajícími stát nebo podstatnou část jeho území ve státě, jehož je cizinec státním občanem, nebo státu posledního trvalého bydliště v případě osoby bez státního občanství. Za pronásledování se považuje i jednání soukromých osob podle věty první, pokud lze prokázat, že stát, strany nebo organizace, včetně mezinárodních organizací, kontrolující stát nebo podstatnou část jeho území nejsou schopny odpovídajícím způsobem zajistit ochranu před takovým jednáním. Za pronásledování se nepovažuje, může-li cizinec s přihlédnutím k osobní situaci nalézt účinnou ochranu v jiné části státu, jehož státní občanství má, nebo je-li osobou bez státního občanství, v jiné části státu svého posledního trvalého bydliště, pokud se obava z pronásledování nebo hrozba vážné újmy zřejmě vztahuje pouze na část státu.

Z obsahu předloženého správního spisu vyplývá, že žalovaný se případem žalobce podrobně zabýval a posuzoval jeho azylový příběh na pozadí výše citovaných informací o zemi původu, které pocházejí z různých informačních zdrojů a lze je proto považovat za objektivní. Žalobce na podporu svých tvrzení žádné důkazy nepředložil, k důkazům shromážděným žalovaným, s nimž se seznámil, neměl žádné výhrady.

Soud po prostudování správního spisu s přihlédnutím k obsahu žaloby nedospěl k závěru, že by žalobce byl ve své vlasti pronásledován za uplatňování politických práv a svobod nebo z důvodu své rasy, pohlaví, náboženství, národnosti nebo příslušnosti k určité sociální skupině, tedy z důvodů, jež jsou taxativně uvedeny v § 12 zákona o azylu a nelze je rozšiřovat o důvody další. Žalobce v žádosti a při prvním pohovoru uvedl, že ve vlasti nebyl členem žádné politické strany nebo organizace. Teprve při druhém pohovoru uvedl, že byl ve vlasti členem PDP a v roce 1995 byl členem volební komise. Žádnou jinou politickou aktivitu nevykonával, žádné potíže s tím spojené neuváděl. Soud se stejně jako žalovaný pozastavuje nad tím, že žalobce mohl být ve svých 13 letech členem volební komise, dle žalobce to však možné bylo. Pronásledování žalobce ve smyslu ustanovení § 12 písm. a) zákona o azylu soud neshledal. Stejně tak nebylo prokázáno, že by žalobce mohl mít odůvodněnou obavu z pronásledování pro některý z důvodů dle § 12 písm. b) zákona o azylu. Žalovaný se v odůvodnění napadeného rozhodnutí zabýval jednotlivými oblastmi Nigérie, kde žalobce žil. Jako problematická se jeví oblast delty Nigeru, kde žalobce kromě obecně namítaného problému se separatistickými skupinami, které působí ve vládním odboji a problémy souvisejí s těžbou ropy v dané oblasti, žádnou konkrétní obavu či adresnou hrozbu ve vztahu ke své osobě nevznesl. Z této oblasti se navíc odstěhoval před pěti lety před svým odchodem z vlasti (uvedl při pohovoru dne 17.8. 2009). Po přestěhování do státu Bauchi žalobce uváděl problémy s muslimy kvůli svému křesťanskému vyznání a skutečnosti, že vyučoval ve škole angličtinu a křesťanství (uvedl až při druhém pohovoru dne 20.4. 2009) a jeho žáky byli převážně děti z muslimských rodin. Uvedl, že jeho problémy s muslimy spočívaly v tom, že ho slovně nutili, aby konvertoval k islámu, což také slovně odmítal. Tyto potíže začaly asi měsíc před jeho odjezdem. Žalobce se nikam s žádostí o pomoc nikam neobrátil, neboť nebylo údajně kam. Obecné konstatování, že policie je zkorumpovaná neobstojí, když se žalobce o vyhledání jakékoliv pomoci u státních orgánů ani nepokusil. Nelze proto uzavřít, že by žalobci byla odmítnuta pomoc či ochrana ze strany státních orgánů země původu. Žalovaný se v odůvodnění napadeného rozhodnutí s odkazem na použité informační zdroje zabýval možností dostupnosti a efektivnosti vnitrostátní ochrany. Soud uzavírá, že žalobcem tvrzené slovní vyhrožování ze strany muslimů (blíže neurčených osob) nebylo takové intenzity a charakteru, aby je bylo možné považovat za pronásledování ve smyslu ustanovení § 12 písm. b) zákona o azylu. Soud je ve shodě se žalovaným nucen konstatovat, že žalobce nebyl ohrožen ze strany státu ani státem podporovaných skupin a pokud měl problémy v části Nigérie, kde žije převážně muslimské obyvatelstvo, mohl se případným náboženským střetům vyhnout např. přestěhováním do jižní Nigérie, kde žijí převážně křesťané a nedochází zde k náboženským incidentům. Soud konstatuje, že ani podanou žalobou se žalobci nepodařilo vyvrátit závěry a odůvodnění napadeného rozhodnutí. S učiněnými závěry žalovaného, že žalobce nesplňuje podmínky pro udělení azylu dle § 12 zákona o azylu se soud plně ztotožňuje.

Za správné, zákonné, zjištěným informacím odpovídající a taktéž náležitě odůvodněné považuje krajský soud i neudělení azylu dle § 13 a 14 zákona o azylu. Ve smyslu obsahu § 13 zákona o azylu ( tzv. azyl za účelem sloučení rodiny) nebyla v daném případě žádná tvrzení ze strany žalobce činěna. Udělení azylu dle § 14 zákona o azylu ( tzv. humanitární azyl), je na volné úvaze správního orgánu, přičemž tuto volnou úvahu, tedy zda byl dán důvod hodný zvláštního zřetele či nikoli, může soud přezkoumávat pouze z hlediska překročení případných mezí správního uvážení, resp. z hlediska případné libovůle ze strany správního orgánu. Soud má za to, že žalovaný měl dostatek podkladů pro případné rozhodnutí ve smyslu § 14 zákona o azylu a neshledal překročení zákonem stanovených mezí správního uvážení ani jeho zneužití (§ 78 odst. 1 s .ř. s.).

Následně správní orgán postupoval dle § 28 zákona o azylu a zkoumal, nesplňuje-li žalobce důvody k udělení tzv. doplňkové ochrany tak, jak je upravena v ust. § 14a a § 14b zákona o azylu.

Dle § 14a odst. 1 zákona o azylu se doplňková ochrana se udělí cizinci, který nesplňuje důvody pro udělení azylu, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že v jeho případě jsou důvodné obavy, že pokud by byl cizinec vrácen do státu, jehož je státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, do státu svého posledního trvalého bydliště, by mu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy podle odstavce 2 a že nemůže nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu, jehož je státním občanem, nebo svého posledního trvalého bydliště. Dle § 14a odst. 2 téhož zákona se za vážnou újmu podle tohoto zákona považuje a) uložení nebo vykonání trestu smrti, b) mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání žadatele o mezinárodní ochranu, c) vážné ohrožení života nebo lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situacích mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu, nebo d) pokud by vycestování cizince bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky.

Podle § 14b odst. 1 zákona o azylu se v případě hodném zvláštního zřetele udělí doplňková ochrana za účelem sloučení rodiny rodinnému příslušníkovi osoby požívající doplňkové ochrany, i když v řízení o udělení mezinárodní ochrany nebude v jeho případě zjištěn důvod pro její udělení. Podle § 14b odst. 2 téhož zákona se rodinným příslušníkem pro účely sloučení rodiny podle odstavce 1 rozumí manžel osoby požívající doplňkové ochrany, svobodné dítě osoby požívající doplňkové ochrany, které je mladší 18 let, rodič osoby požívající doplňkové ochrany, která je mladší 18 let, nebo zletilá osoba odpovídající za nezletilou osobu bez doprovodu. Podle § 14b odst. 3 zákona o azylu je předpokladem pro udělení doplňkové ochrany za účelem sloučení rodiny manželu osoby požívající doplňkové ochrany trvání manželství před udělením doplňkové ochrany cizinci. Podle §14b odst. 4 zákona o azylu v případě polygamního manželství, má-li již osoba požívající doplňkové ochrany manžela žijícího s ním na území České republiky, nelze udělit doplňkovou ochranu za účelem sloučení rodiny další osobě, která je podle právního řádu jiného státu manželem osoby požívající doplňkové ochrany.

K doplňkové ochraně soud uvádí, že jejím smyslem a účelem je poskytnout subsidiární ochranu a možnost legálního pobytu na území České republiky těm žadatelům o mezinárodní ochranu, kterým nebyl udělen azyl, ale u nichž by bylo z důvodů taxativně uvedených v § 14a zákona o azylu neúnosné nebo jinak nežádoucí požadovat jejich vycestování.

V řízení nebylo dle názoru soudu prokázáno, že by v případě návratu žalobci hrozila vážná újma ve smyslu § 14a odst. 2 cit. zákona. V Nigérii v současné době neprobíhá mezinárodní nebo vnitřní ozbrojený konflikt a vycestování žalobce nepředstavuje rozpor s mezinárodními závazky ČR. Důvody pro postup dle § 14b zákona o azylu (doplňková ochrana za účelem sloučení rodiny) nebyly v případě žalobce zjištěny, jak správně uzavřel a odůvodnil žalovaný. S učiněnými závěry žalovaného a odůvodněním i této části rozhodnutí se soud ztotožňuje.

Krajský soud uzavírá, že neshledal namítané vady správního řízení, které předcházelo vydání napadeného rozhodnutí, dle jeho názoru bylo rozhodnutí vydáno v souladu se zákonem, a proto žalobu jako nedůvodnou zamítl (§ 78 odst. 7 s. ř. s.).

O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalovaný, který měl ve věci plný úspěch, by měl právo na náhradu nákladů řízení před soudem proti žalobci, který ve věci úspěch neměl. Žalovanému však žádné náklady v řízení před soudem nevznikly, a proto soud nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení.

Poučení:

Toto rozhodnutí nabývá právní moci dnem doručení účastníkům (§ 54 odst. 5 s.ř.s.).

Proti pravomocnému rozhodnutí je přípustná kasační stížnost, kterou lze podat z důvodů a za podmínek uvedených v § 102 a násl. s.ř.s. ve lhůtě dvou týdnů po doručení rozhodnutí.

Kasační stížnost je třeba podat ke Krajskému soudu v Hradci Králové. Lhůta je zachována, byla-li kasační stížnost podána u Nejvyššího správního soudu v Brně, který o ní bude rozhodovat. Nemá-li účastník vysokoškolské právnické vzdělání, musí být zastoupen advokátem.

V Hradci Králové dne 5. srpna 2011

JUDr. Ivona Šubrtová, v.r.

samosoudkyně

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru