Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

32 Az 2/2016 - 40Rozsudek KSHK ze dne 26.01.2017

Prejudikatura

4 Azs 23/2003

5 Azs 4/2004

4 Azs 129/2005

Oprav. prostředek / ústav. stíž.
5 Azs 55/2017

přidejte vlastní popisek

Číslo jednací: 32Az 2/2016-40

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl samosoudkyní JUDr. Ivonou Šubrtovou ve věci žalobce: O. T., zastoupen Mgr. Michalem Solichem, advokátem se sídlem Československé armády 556/27, 500 03 Hradec Králové, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra ČR, se sídlem Nad Štolou 936/3, 170 34 Praha 7, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 1. 2016, č. j. OAM-694/ZA- ZA05-K08-2015,ve věci mezinárodní ochrany, takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Ustanovenému zástupci žalobce Mgr. Michalu Solichovi se přiznává

odměna za zastupování ve výši 8.228,-Kč, která mu bude vyplacena

z účtu Krajského soudu v Hradci Králové do 30 dnů od právní moci

tohoto rozsudku.

Odůvodnění:

Shora označeným rozhodnutím žalovaného nebyla žalobci udělena mezinárodní ochrana dle ust. § 12, § 13, § 14, § 14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů („zákon o azylu“).

Uvedené rozhodnutí napadl žalobce v celém rozsahu včas podanou žalobou, v níž namítal, že správní orgán nesprávně posoudil otázku, zda mu v případě návratu do vlasti hrozí nějaké nebezpečí. Jeho obavu zamítl s odůvodněním, že situace na Ukrajině sice není ideální, v některých oblastech, zejména Doněcké a Luhanské, je vyhrocená, avšak žalobce může případné obavy vyřešit přestěhováním do jiné části země. S takovým závěrem nesouhlasí, zopakoval svoji obavu o život z důvodu aktuální nejisté situace na Ukrajině, nechce se tam vrátit a jít do armády, když se mu příčí bojovat proti vlastnímu lidu, není voják a nepovažuje za svou povinnost účastnit se bojů, zvláště pak díky svému osobnímu smýšlení, které není v souladu s násilím. Navrhl, aby soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. V doplnění žaloby prostřednictvím soudem ustanoveného zástupce zopakoval důvody podané žádosti a obavy z návratu na Ukrajinu kvůli tamní nedobré bezpečnostní situaci. Žalobce má za to, že ukrajinská vláda považuje obyvatele východní Ukrajiny za separatisty a nepřátele celistvé Ukrajiny. Je přesvědčen, že splnil podmínky pro udělení azylu, neboť je ve své vlasti ohrožen z důvodu příslušnosti k určité skupině, a to ke skupině obyvatel východní Ukrajiny. Žalobce dále namítá, že žalovaný v řízení shromážděné informace o zemi původu nadřadil konkrétním tvrzením účastníka o probíhajícím válečném konfliktu, neschopnosti a nechuti státu zajistit dodržování základních lidských práv, aj. Správní orgán nepřihlédl k důvodným obavám žalobce o život v případě jeho návratu do vlasti, tím došlo mimo jiné k porušení § 2, § 3 a § 50 správního řádu. Setrval na zrušení napadeného rozhodnutí.

Žalovaný ve svém vyjádření popřel oprávněnost žaloby, odkázal na obsah správního spisu, zejména na žádost o udělení mezinárodní ochrany, výpovědi žalobce, použité informace o zemi původu a na vlastní rozhodnutí, na jehož správnosti setrval. Zrekapituloval, že žalobce z vlasti vycestoval dne 18. 6. 2014, kdy odjel do Polska pracovat. V průběhu správního řízení pak bylo objasněno, že tvrzeným důvodem jeho žádosti o udělení mezinárodní ochrany je obava z povolání do ukrajinské armády a snaha o legalizaci pobytu v ČR. Žalovaný zopakoval, že branná povinnost patří k základním státoobčanským povinnostem, což uznává nejen Úmluva o právním postavení uprchlíků z roku 1951 (Ženevská konvence), ale i Mezinárodní pakt o občanských a politických právech a Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod. Nemůže se tedy jednat o jednání označitelné jako pronásledování. Setrval na v rozhodnutí učiněném závěru, že na Ukrajině i přes složitou bezpečnostní situaci neprobíhá mezinárodní ani vnitřní ozbrojený konflikt. Zhoršená bezpečnostní situace panuje pouze ve dvou oblastech (Doněcké oblast a Luhanské) a občané Ukrajiny své případné aktuální potíže řeší prostým přestěhováním se v rámci země. Neudělení doplňkové ochrany žalovaný podrobně odůvodnil ve svém rozhodnutí, odmítl proto námitky žalobce o nebezpečí, které by mu hrozilo v případě návratu. K vyslovenému přání žalobce žít a pracovat v ČR zopakoval, že legalizace pobytu není uvedena v taxativním výčtu důvodů pro udělení azylu vyjmenovaných v § 12 zákona o azylu. Žalovaný považuje žalobní námitky za neopodstatněné, má za to, že pečlivě a svědomitě hodnotil situaci žalobce, k čemuž si opatřil a zhodnotil dostatečně vyčerpávající informace o zemi původu. Navrhl, aby soud žalobu jako nedůvodnou v plném rozsahu zamítl.

Krajský soud projednal žalobu bez nařízení jednání v souladu s ustanovením § 51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, v platném znění (dále jen „s. ř. s.“) za výslovného souhlasu zástupce žalobce i žalovaného.

V přezkumném řízení soud ověřil ze správního spisu následující rozhodné skutečnosti.

V žádosti o udělení mezinárodní ochrany ze dne 14. 8. 2015 a při pohovoru dne 27. 8. 2015 žalobce uvedl, že je ruské národnosti, bez náboženského vyznání, není a nikdy nebyl členem žádné politické strany ani organizace, není a nebylo proti němu vedeno trestní stíhání. Je svobodný, vojenskou službu nikdy nevykonal. Uvedl, že se narodil v Doněcké oblasti, kde žil do roku 2000 (dosud tam žije jeho matka), od té doby žil a pracoval v Kyjevě. Od roku 2012 pracoval v Polsku. Z vlasti naposledy odjel dne 18. 6. 2014 kvůli práci v Polsku (v místě bydliště si musel vyřídit prodloužení víza do Polska). Uvedl, že v Polsku mu neprodloužili pobyt, dle jeho názoru tam nemělo smysl žádat o azyl. Rozhodl se proto, že o azyl požádá v ČR, kde pobývá od začátku července 2015. Chtěl by zde žít a pracovat, žádné jiné důvody nemá. Do vlasti se vrátit nechce, nemá se kam vrátit, neví, co by tam dělal. Neschvaluje události na Ukrajině a nepodporuje tamní politické názory, kdy v Donbasu jsou ruští nacionalisté a na západní Ukrajině ukrajinští nacionalisté. Na Ukrajině neměl žádné potíže se státními orgány, nikdy nebyl politicky ani veřejně aktivní. Když pracoval v Polsku, jezdil na Ukrajinu jednou za půl roku. Ve vlastnoručně psaném prohlášení uvedl, že o mezinárodní ochranu žádá kvůli válečným operacím politických sil, s nimiž nesouhlasí.

Součástí správního spisu jsou dále informace shromážděné žalovaným ohledně politické a ekonomické situace a stavu dodržování lidských práv na Ukrajině. Při posouzení žádosti žalobce žalovaný konkrétně vycházel ze Zprávy Vysokého komisaře OSN pro lidská práva o stavu lidských práv na Ukrajině ze dne 15. 8. 2015, Výroční zprávy Amnesty International 2014/2015 ze dne 25. 2. 2015, Zprávy organizace Freedom House-Ukrajina z 28. 1. 2015, Informace MZV ČR č.j. 98848/2015-LPTP ze dne 21. 5. 2015 a č.j. 115045/2015-LPTP z 9. 10. 2015. Žalobci byla dána možnost dle ust. § 36 odst. 3 správního řádu se s uvedenými podklady seznámit a vyjádřit se k nim, jakož i učinit návrhy na doplnění dokazování. Uvedené možnosti žalobce využil, žádné výhrady neuplatnil, doplnění podkladů nenavrhl.

Po provedeném přezkumném řízení dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná.

Z ustanovení § 28 odst. 1 zákona o azylu vyplývá, že mezinárodní ochranu lze udělit ve formě azylu nebo doplňkové ochrany; shledá-li ministerstvo při svém rozhodování, že jsou naplněny důvody pro udělení azylu podle § 12, 13 nebo 14, udělí azyl přednostně. Pokud správní orgán dospěje k závěru, že nebyly naplněny důvody pro udělení azylu jako vyšší formy mezinárodní ochrany, v souladu se zákonem posoudí, zda-li cizinec nesplňuje důvody k udělení doplňkové ochrany.

Podle § 12 zákona o azylu v platném znění se cizinci udělí azyl, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že cizinec a) je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo b) má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má nebo, v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště.

Po provedeném přezkumném řízení dospěl soud k závěru, že správní řízení netrpí vytýkanými vadami, napadené rozhodnutí bylo vydáno v souladu se zákonem. Výčet důvodů pro udělení azylu uvedených v § 12 zákona o azylu je taxativní a nelze je rozšiřovat o důvody další. Žalobce neuváděl žádné potíže politického charakteru ani žádné jiné potíže se státními orgány své země původu. Nelze proto dospět k závěru, že by byl ve vlasti pronásledován ve smyslu § 12 písm. a) zákona o azylu. V řízení dle názoru soudu rovněž nebylo prokázáno, že by žalobce mohl mít důvodné obavy z pronásledování z důvodu své rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů, tedy z důvodů uvedených v § 12 písm. b) zákona o azylu nebo že by mu takové pronásledování hrozilo v případě návratu do vlasti. Důvodem odchodu žalobce z vlasti byly ekonomické důvody, odjel za prací do Polska. Poté, co mu v Polsku nebyl prodloužen pobyt, odjel do ČR a požádal o mezinárodní ochranu z důvodu tvrzené obavy z bezpečnostní situace na Ukrajině a s tím související obavy z povolání do armády a také proto, že se nemá kam vrátit.

Ke všem uvedeným důvodům se žalovaný podrobně vyjádřil na straně 4 – 6 napadeného rozhodnutí, popsal vývoj politické a bezpečnostní situace na Ukrajině po událostech na Majdanu (18. 2. 2014) se závěrem, že v žalobcem uvedených důvodech nelze shledat důvody pro udělení azylu dle § 12 zákona o azylu. K obavám žalobce z povolání do ukrajinské armády odkázal na mezinárodní úmluvy, podle nichž brannou povinnost, coby základní státoobčanskou povinnost, nelze označit za pronásledování. Poukázal v tomto směru na ustálenou judikaturu Nejvyššího správního soudu (dále také jen „NSS“), podle které nelze požadavek státu na výkon vojenské povinnosti považovat za pronásledování. Krajský soud se s učiněnými závěry žalovaného ztotožňuje a rovněž si dovoluje odkázat na judikaturu NSS, např. v rozsudku č. j. 2 Azs 17/2012-44 ze dne 7. 8. 2012 NSS uvedl: „Samotné odmítání vojenské služby odůvodněné obavy z pronásledování ve smyslu § 12 písm. b) zákona o azylu ještě nezakládá, a to ani tehdy, pokud by výkon vojenské služby byl spojen s rizikem účasti při bojových akcích ve válečném konfliktu.“ NSS se v poslední době ve svých rozhodnutích opakovaně zabýval otázkou obav z odvedení do armády ve vztahu k aktuální bezpečnostní situaci na Ukrajině (viz např. usnesení ze dne 4. 8. 2015, č. j. 6 Azs 113/2015, nebo ze dne 26. 10. 2016, č. j. 10 Azs 175/2016) a neshledal uvedenou obavu za důvodnou. Uvedené závěry lze vztáhnout i na projednávanou věc. V rozsudku NSS ze dne 29. 3. 2004, č. j. 5 Azs 4/2004-49 se uvádí: „Odmítání nástupu k výkonu vojenské služby, která je ve státě původu povinná, nelze bez dalšího považovat za důvod pro udělení azylu podle § 12 zákona o azylu, zvláště není-li takové odmítání spojeno s reálně projeveným politickým přesvědčením nebo náboženstvím“. Výhrada svědomí je tak jednou z výjimek, která by odůvodňovala případné udělení mezinárodní ochrany. Žalobce však v průběhu správního řízení nic takového neuváděl, pouze, že nechce bojovat na žádné straně současně vyhroceného konfliktu. Nebylo pak povinností žalovaného, aby sám zjišťoval, zda žalobce má výhradu svědomí. Žalobce poprvé až v žalobě uvedl, a to velmi obecně, že jeho osobní smýšlení není v souladu s násilím. Uvedené sdělení, aniž by bylo zřejmé, jaké konkrétní přesvědčení a myšlenky žalobce zastává (v žádosti uvedl, že je bez náboženského vyznání), zda a jak je reálně projevil apod., nelze posoudit jako výhradu svědomí, když i podle starší judikatury Vrchního soudu v Praze (viz např. rozsudek č. j. 4 A 509/94, ze dne 19. 8. 1994) pouhá averze k vojenské službě či strach o život samy o sobě nepředstavují azylově relevantní důvod.

K žalobnímu tvrzení, že žalobce je ve své vlasti ohrožen z důvodu příslušnosti ke skupině obyvatel z východní Ukrajiny soud poznamenává, že uvedenou námitku žalobce poprvé, a to opět pouze obecně, uplatnil až v doplnění žaloby, proto se jí žalovaný v rozhodnutí ani zabývat nemohl. Uvedenou námitku soud hodnotí jako účelovou, stejně jako žalobní tvrzení, že žalovaný v řízení shromážděné informace o zemi původu nadřadil konkrétním tvrzením účastníka o probíhajícím válečném konfliktu… Žalobce kromě sdělení, že nepodporuje žádnou stranu ukrajinského konfliktu a nechce na žádné z nich bojovat, žádné další skutečnosti či individualizované nebezpečí přímo ve vztahu ke své osobě neuvedl.

Soud se přiklání k učiněnému závěru žalovaného, že hlavním důvodem podané žádosti o mezinárodní ochranu byla snaha žalobce o legalizaci pobytu, kterou však nelze podřadit pod výše uvedené taxativně vymezené důvody pro udělení azylu dle § 12 cit. zákona. Z již ustálené judikatury NSS plyne, že snaha o legalizaci pobytu není azylově relevantním důvodem (viz např. rozsudek ze dne 16. 2. 2005, č. j. 4 Azs 333/2004-69 či ze dne 24. 2. 2005, č. j. 7 Azs 187/2004-94).

Z výše uvedeného je zřejmé, že ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu poskytuje dostatečnou odpověď na uváděné žalobní námitky. S učiněnými závěry žalovaného, že žalobce nesplňuje podmínky pro udělení azylu dle § 12 zákona o azylu, se soud plně ztotožňuje.

Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného v celém rozsahu, nicméně ve vztahu k neudělení azylu dle § 13 zákona o azylu (tzv. azyl za účelem sloučení rodiny), a § 14 (azyl z humanitárního důvodu) v žalobě nic konkrétního nenamítal. Soud proto po provedeném přezkumném řízení obecně konstatuje, že rozhodnutí žalovaného i v tomto směru považuje za správné, zákonné, zjištěným informacím odpovídající a taktéž náležitě odůvodněné.

Doplňková ochrana je upravena v ust. § 14a a § 14b zákona o azylu.

Dle § 14a odst. 1 zákona o azylu se doplňková ochrana se udělí cizinci, který nesplňuje důvody pro udělení azylu, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že v jeho případě jsou důvodné obavy, že pokud by byl cizinec vrácen do státu, jehož je státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, do státu svého posledního trvalého bydliště, by mu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy podle odstavce 2 a že nemůže nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu, jehož je státním občanem, nebo svého posledního trvalého bydliště. Dle § 14a odst. 2 téhož zákona se za vážnou újmu podle tohoto zákona považuje a) uložení nebo vykonání trestu smrti, b) mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání žadatele o mezinárodní ochranu, c) vážné ohrožení života nebo lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situacích mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu, nebo d) pokud by vycestování cizince bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky.

Podle § 14b odst. 1 zákona o azylu se v případě hodném zvláštního zřetele udělí doplňková ochrana za účelem sloučení rodiny rodinnému příslušníkovi osoby požívající doplňkové ochrany, i když v řízení o udělení mezinárodní ochrany nebude v jeho případě zjištěn důvod pro její udělení. Podle § 14b odst. 2 téhož zákona se rodinným příslušníkem pro účely sloučení rodiny podle odstavce 1 rozumí a) manžel nebo partner osoby požívající doplňkové ochrany, b) svobodné dítě osoby požívající doplňkové ochrany, které je mladší 18 let, c) rodič osoby požívající doplňkové ochrany, která je mladší 18 let, d) zletilá osoba odpovídající za nezletilou osobu bez doprovodu nebo e) svobodný sourozenec osoby požívající doplňkové ochrany, který je mladší 18 let. Podle § 14b odst. 3 zákona o azylu předpokladem udělení doplňkové ochrany za účelem sloučení rodiny manželu osoby požívající doplňkové ochrany je trvání manželství před udělením doplňkové ochrany cizinci. Předpokladem udělení doplňkové ochrany za účelem sloučení rodiny partnerovi osoby požívající doplňkové ochrany je trvání partnerství před udělením doplňkové ochrany cizinci Podle §14b odst. 4 zákona o azylu v případě polygamního manželství, má-li již osoba požívající doplňkové ochrany manžela žijícího s ním na území České republiky, nelze udělit doplňkovou ochranu za účelem sloučení rodiny další osobě, která je podle právního řádu jiného státu manželem osoby požívající doplňkové ochrany.

Smyslem a účelem doplňkové ochrany je poskytnout subsidiární ochranu a možnost legálního pobytu na území České republiky těm žadatelům o mezinárodní ochranu, kterým nebyl udělen azyl, ale u nichž by bylo z důvodů taxativně uvedených v § 14a zákona o azylu neúnosné nebo jinak nežádoucí požadovat jejich vycestování. V odůvodnění této části rozhodnutí žalovaný vycházel jak z informací od žalobce, tak z informací získaných v průběhu správního řízení, které lze označit za transparentní, objektivní a aktuální v době vydání žalobou napadeného rozhodnutí a vypořádal se s nimi při posuzování skutečnosti, zda žalobci hrozí pro případ návratu vážná újma ve smyslu § 14a odst. 2 zákona o azylu. Dospěl k závěru, že tomu tak není, přičemž se z pohledu doplňkové ochrany opětovně zabýval všemi žalobcem tvrzenými důvody pro udělení mezinárodní ochrany. Uvedl, že v době rozhodování o žádosti žalobce na Ukrajině neprobíhal takový ozbrojený konflikt, jehož důsledky by bylo možno pokládat ve vztahu k žalobci za vážnou újmu podle § 14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu. Opětovně se vyjádřil k otázce povolání do armády (jako výše) se závěrem, že povinnost vykonat vojenskou službu ani případný postih v případě odmítnutí nastoupit k jejímu vykonání nelze vnímat jako vážnou újmu ve smyslu § 14a odst. 2 písm. b) zákona o azylu. Případné vycestování žalobce nepředstavuje ani rozpor s mezinárodními závazky ČR. Krajský soud na základě zpráv opatřených žalovaným, skutečností známých mu z úřední činnosti v jiných věcech žadatelů o mezinárodní ochranu z Ukrajiny a na podkladě rozhodnutí Nejvyššího správního soudu z poslední doby (posuzujících aktuální bezpečnostní situaci na Ukrajině), konstatuje, že situaci na Ukrajině nelze vyhodnotit jako ozbrojený konflikt ve smyslu § 14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu. Zhoršená bezpečnostní situace přetrvává pouze v Doněcké a Luhanské oblasti. Nejvyšší správní soud k bezpečnostní situaci na Ukrajině uvedl, že „na Ukrajině nelze ani dříve, ani v současné době klasifikovat situaci jako „totální konflikt“, neboť probíhající ozbrojený konflikt nedosahuje takové intenzity, že by každý civilista z důvodu své přítomnosti na území Ukrajiny byl vystaven reálnému nebezpečí vážné újmy. Nutno upozornit, že se jedná o konflikt izolovaný pouze na východní části Ukrajiny, přičemž jeho intenzita i v dotčených oblastech výrazně kolísá.“ (srov. např. usnesení ze dne 15. 1. 2015, č. j. 7 Azs 265/2014-17, usnesení ze dne 25. 3. 2015, č. j. 3 Azs 259/2014-26, usnesení ze dne 18. 9. 2015, č. j. 2 Azs 194/2015-28, či usnesení ze dne 10. 12. 2015, č. j. 8 Azs 131/2015-24). Na uvedená rozhodnutí odkazuje Nejvyšší správní soud i ve svých pozdějších rozhodnutích, je tedy zřejmé, že i rozhodovací činnost Nejvyššího správního soudu při hodnocení bezpečnostní situace na Ukrajině aktuálně nedoznala žádných změn. Žalobce, ač pochází z Doněcké oblasti, žil a pracoval od roku 2000 v Kyjevě, kde je situace stabilní. Občané Ukrajiny mohou své aktuální potíže řešit přestěhováním se v rámci země, což ostatně učinil i žalobce.

Krajský soud po zhodnocení výpovědí žalobce, hlavního motivu jeho odchodu z vlasti, důvodů podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany a výše citovaných informací, nedospěl k závěru, že by žalobci v případě návratu do vlasti hrozilo přímé a bezprostřední nebezpečí vážné újmy pro některý z důvodů dle 14a odst. 2 zákona o azylu. Pro úplnost soud konstatuje, že žalobce nesplňuje ani podmínky pro udělení doplňkové ochrany za účelem sloučení rodiny dle § 14b zákona o azylu, neboť netvrdil ani nebylo prokázáno, že by některému jeho rodinnému příslušníkovi byla udělena doplňková ochrana ve smyslu tohoto ustanovení. Se závěry žalovaného a podrobným odůvodněním i této části rozhodnutí se soud plně ztotožňuje a dovoluje si na ně odkázat, tak, jak připouští ustálená judikatura NSS, z níž plyne, že „je-li rozhodnutí žalovaného důkladné, je z něho zřejmé, proč žalovaný nepovažoval právní argumentaci účastníka řízení za důvodnou a proč jeho odvolací námitky považoval za liché, mylné nebo vyvrácené, shodují-li se žalobní námitky s námitkami odvolacími a nedochází-li krajský soud k jiným závěrům, není praktické a ani časově úsporné zdlouhavě a týmiž nebo jinými slovy říkat totéž. Naopak je vhodné správné závěry si přisvojit se souhlasnou poznámkou“ (viz např. rozsudky NSS ze dne 27. 7. 2007, č.j. 8 Afs 75/2005-130, publikovaný pod č. 1350/2007 Sb. NSS, ze dne 15. 7. 2011, č. j. 5 Afs 80/2010-74, nebo ze dne 24. 1. 2014, č.j. 5 As 68/2013-29).

Krajský soud uzavírá, že neshledal žalobou vytýkané vady správního řízení, které předcházelo vydání napadeného rozhodnutí, dle jeho názoru bylo rozhodnutí vydáno v souladu se zákonem, a proto žalobu jako nedůvodnou zamítl (§ 78 odst. 7 s. ř. s.).

O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalovaný, který měl ve věci plný úspěch, by měl právo na náhradu nákladů řízení před soudem proti žalobci, který ve věci úspěch neměl. Žalovaný však náklady řízení nepožadoval, proto soud nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení.

Žalobci byl pro řízení před soudem ustanoven zástupcem advokát, jehož odměnu a výdaje za zastupování hradí stát (§ 35 odst. 8 s. ř. s.). Krajský soud výrokem III. určil odměnu advokáta v požadované výši podle ust. § 9 odst. 4 písm. d), § 7, § 11 odst. 1 písm. b), d), vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, za dva úkony právní služby po 3.100,-Kč (převzetí a příprava zastoupení, písemné doplnění žaloby), tj. 6.200,-Kč, dva režijní paušály po 300,-Kč podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu, tj. 600,-Kč. Vzhledem k tomu, že advokát je plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšuje se nárok vůči státu o částku odpovídající dani, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty ve znění pozdějších předpisů. Částka daně 21% činí 1.428,-Kč. Celkem se tedy ustanovenému advokátovi přiznává odměna ve výši 8.228,-Kč, která mu bude vyplacena z účtu Krajského soudu v Hradci Králové do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Hradec Králové 26. leden 2017

JUDr. Ivona Šubrtová v.r.

samosoudkyně

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru