Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

32 Az 19/2010 - 37Rozsudek KSHK ze dne 29.04.2011

Prejudikatura

3 Azs 22/2004

Oprav. prostředek / ústav. stíž.
8 Azs 9/2011 (odmítnuto)

přidejte vlastní popisek

32 Az 19/2010-37

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl samosoudkyní JUDr. Ivonou Šubrtovou ve věci žalobkyně A. P. O., nar. X, hlášena na adrese Pobytové středisko MV ČR, Rudé armády 1000, 517 41 Kostelec nad Orlicí, proti žalovanému Ministerstvu vnitra České republiky, Nad Štolou 3, Praha 7, pošt. schránka 21/OAM, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 22.11.2010, č.j. OAM-14/VL-18-ZA12-2009, ve věci mezinárodní ochrany, takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Žalobkyně včas podanou žalobou napadla v celém rozsahu shora označené rozhodnutí žalovaného, kterým jí nebyla udělena mezinárodní ochrana dle ust. § 12, § 13, § 14, § 14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu), ve znění pozdějších předpisů a domáhá se jeho zrušení. Namítala, že v předcházejícím řízení o udělení mezinárodní ochrany byla zkrácena na svých právech. Nezákonnost napadeného rozhodnutí spatřuje v porušení vyjmenovaných ustanovení zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, v platném znění žalovaným ( § 4 odst. 1, § 50 odst. 4, § 68 odst. 3). Žalobkyně je přesvědčena, že splňuje zákonné podmínky pro udělení azylu dle § 12 zákona o azylu a že se na ni vztahuje ustanovení § 14a zákona o azylu o udělení doplňkové ochrany. V odůvodnění žaloby Pokračování 32Az 19/2 010

uvedla, že z Nigérie odjela na konci prosince roku 2008 kvůli obavám o svůj život,

neboť jednak nesouhlasila s provedením obřízky, k níž byla nucena svým strýcem a dále proto, že odmítala žít se starším mužem a jeho pěti ženami, kde byla neustále bita, tyranizována a nucena pracovat jako otrokyně. Několikrát se pokusila utéct, ale strýc ji vždy našel a vrátil zpět. Snažila se kontaktovat policii, ta jí však nepomohla. Pomoc vyhledala u pastora v kostele ve státě Delta, který jí poskytl útočiště a následně jí pomohl vyřídit doklady a vycestovat z Nigérie. V žalobě následně citovala zákonná ustanovení vztahující se k udělení azylu podle § 12 zákona o azylu včetně odkazů na judikaturu k tomuto ustanovení s tím, že jsou u ní naplněny znaky pronásledování, neboť v Nigérii je obřízka žen státními orgány tolerována, panuje tam kultura beztrestnosti takového jednání. Dále poukázala na postavení žen v Nigérii, kde domácí násilí, jemuž byla vystavena i ona, je považováno za přijatelné a znásilňování, přestože je trestné, je úřady tolerováno. Odkázala v tomto směru i na zprávy opatřené žalovaným, které tyto skutečnosti potvrzují (zpráva MZV USA z března 2010, zpráva MV VB a Dánské imigrační služby z října 2010). Z toho dle žalobkyně vyplývá, že státní orgány nečiní nic pro to, aby se postavení žen zlepšilo, naopak nepřijatelné zacházení se ženami akceptují. To byl i její případ, kdy se o pomoc obrátila na policii, bylo to však zbytečné. Dle jejího názoru se správní orgán řádně nevypořádal s důkazním materiálem, a tak nesprávně posoudil její žádost o udělení mezinárodní ochrany. Správní orgán se nijak nesnažil vypořádat se skutečností, že jakožto žena náleží k sociální skupině, která je v zemi svého původu perzekuována. Naopak naprosto účelově vybíral ze zpráv, které si opatřil pro posuzování jejího případu zavádějící informace, které však v celém kontextu hovoří v její prospěch. Žalovaný podle jejího názoru podcenil posouzení její žádosti ve vztahu k doplňkové ochraně, neboť jak vyplývá z jím opatřených zpráv, situace v Nigérii není dobrá. V případě, že by byla nucena se tam vrátit, došlo by k porušení článku 3 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv, neboť by jí tam hrozilo skutečné nebezpečí mučení, nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestu, neboť z těchto zpráv vyplývá, že násilné chování vůči ženám je bráno jako akceptovatelné a normální. Žalobkyně je dále přesvědčena, že žalovaný v odůvodnění svého rozhodnutí nedostatečně posoudil její žádost ve smyslu § 14 zákona o azylu. Z odůvodnění rozhodnutí není zřejmé, proč neshledal jí uváděné důvody zřetele hodnými. Navrhla zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci zpět žalovanému k dalšímu řízení.

Žalovaný ve vyjádření k žalobě ze dne 9.2. 2011 popřel její oprávněnost, neboť neprokazuje nezákonnost napadeného rozhodnutí. Odkázal na obsah správního spisu, zejména na výpovědi žalobkyně a informace, které shromáždil v průběhu správního řízení ohledně politické a bezpečnostní situace a stavu dodržování lidských práv v Nigérii, včetně zpráv týkajících se problematiky ženské obřízky, postavení žen a domácího násilí. Dospěl přitom k závěru, že i přes jím popsanou složitou situaci v oblasti lidských práv v Nigérii, vztahující se k postavení žen v nigerijské společnosti, po individuálním posouzení případu žalobkyně, jí nenáleží žádná z forem mezinárodní ochrany. Vycházel z předpokladu, že mezinárodní ochranu lze poskytnout v situaci, kdy selžou ochranné mechanismy poskytované státem, jehož je cizinec občanem. V daném případě žalobkyně nedostatečně využila, resp. se nepokusila využít všech prostředků, které jí skýtá k ochraně jejích práv země Pokračování 32Az 19/2010

původu, včetně na území působících mezinárodních organizací, a raději vycestovala. Žalovaný v tomto směru poukázal zejména na rozsudek NSS č.j. 6 Azs 8/2003 ze dne 11. 3. 2004. K žalobním námitkám dále uvedl, že kromě údajného kontaktování policie v místě, na jehož název si žalobkyně nevzpomíná a kde jí dle jejích slov žádnou pomoc neposkytli, se na žádný jiný státní orgán nebo na některou z mezinárodních organizací zabývajících se ochranou žen, nebo na jiné příbuzné neobrátila. Nepokusila se přesídlit v rámci Nigerie a ani nesetrvala v kostele, který je podle informací o zemi původu místem, které poskytuje útočiště obětem násilí z řad žen bez prostředků. Tam se sice žalobkyně uchýlila, ale kostel opustila poté, co jí pastor vyřídil cestovní doklad, na který ze země vycestovala. Ze společné informace Ministerstva vnitra Velké Británie a Dánska ze dne 29. 10. 2008 (zpráva britsko–dánské ověřovací mise) vyplývá, že dle sdělení expertů OSN se federální vláda snaží poskytovat ochranu ženám, které prchají před domácím násilím, ženskou obřízkou a nuceným sňatkem. Federální ministerstvo pro ženské záležitosti a sociální rozvoj poskytuje přístřeší a právní pomoc ženám. Žena, která se snaží uniknout ženské obřízce či domácímu násilí může u státních orgánů vyhledat pomoc a ochranu, často státní orgány pošlou tuto oběť k ženským nevládním organizacím. Nad rámec odůvodnění rozhodnutí žalovaný uvedl, že informační zdroje, z nichž správní orgán vycházel konstatují, že obřízka je prováděna u žen a dívek od prvního týdne života po okamžik porození prvního dítěte. Žalobkyně však do této kategorie nespadá, neboť v žádosti uvedla, že má v Nigérii dceru Jane EZEON, která se narodila v roce 2002 (bod 11 písm. c) žádosti o udělení mezinárodní ochrany ze dne 9. 1. 2009). Žalovaný uzavřel, že žalobkyně nebyla v zemi původu pronásledována z žádného z azylově relevantních důvodů ve smyslu § 12 písm. b) zákona azylu, tedy ani z důvodu příslušnosti k určité sociální skupině. Žalovaný se dostatečně zabýval i hodnocením žalobkyní uváděných důvodů z hlediska hrozící vážné újmy ve smyslu § 14a zákona o azylu se závěrem, že jí v případě návratu nehrozí skutečné nebezpečí vážné újmy, a proto jí doplňkovou ochranu neudělil. Současně uvedl, že nemůže přisvědčit kategorickému tvrzení žalobkyně, že „násilné chování vůči ženám je bráno jako akceptovatelné a normální“, v této oblasti má Nigérie sice značné rezervy, ale rozhodně nelze ze zpráv o zemi původu učinit jednoznačný závěr, že stát tuto situaci bez dalšího akceptuje a považuje ji za normální. K námitce o neudělení humanitárního azylu žalovaný uvedl, že považuje stručné odůvodnění neudělení azylu z humanitárního důvodu v případě žalobkyně za dostatečné, přičemž odkázal na rozsudek NSS č.j. 2 Azs 199/2004 ze dne 27. 10. 2004. Sama žalobkyně v žalobě neuvedla, který z jí uváděných důvodů opomněl žalovaný vyhodnotit v rámci posuzování jejího případu z pohledu § 14 zákona o azylu. Sama tedy neuvedla okolnosti, které by byly zvláštního zřetele hodné. Navrhl zamítnutí žaloby jako nedůvodné.

Soud přezkoumal napadené rozhodnutí podle ustanovení § 75 odst. 2 zák. č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, v platném znění (dále jen „s. ř. s.“) v mezích žalobních bodů. Projednal žalobu bez nařízení jednání za výslovného souhlasu žalovaného a presumovaného souhlasu žalobkyně v souladu s ustanovením § 51 odst. 1 s. ř. s., kdy na výzvu krajského soudu žalobkyně nevyjádřila ve stanovené lhůtě s takovým postupem výslovný nesouhlas, a proto se má podle citovaného ustanovení za to, že s takovým postupem souhlasí.

Pokračování 32Az 19/2 010

V přezkumném řízení soud ověřil následující rozhodné skutečnosti.

Žalobkyně v žádosti o udělení mezinárodní ochrany v České republice (dále jen ČR) ze dne 9.1. 2009 a při pohovorech provedených dne 24.2. 2009 a dne 26.7. 2010 uvedla, že má nigerijskou národnost, je katolického náboženského vyznání, není a nebyla členkou žádné politické strany ani jiné organizace, není a nebylo proti ní vedeno trestní stíhání. Z vlasti odjela 30.12. 2008 kvůli rodinným problémům. Ke svému životu ve vlasti uvedla, že po smrti svého otce ( v roce 2007) vyhnal strýc rodinu (její matku, sourozence i její dítě) z domu. Od září do prosince roku 2007 byli nuceni žít na ulici. V prosinci 2007 si pro ni strýc přijel a donutil ji žít se starým mužem, který již měl pět manželek. Ostatní manželky žalobkyni bily, nedávaly ji najíst, musela pracovat jako otrok. Asi po pěti měsících utekla k matce, ale strýc si pro ni přijel a odvezl ji zpět. Následně jí bylo sděleno, že bude muset podstoupit obřízku. Nesouhlasila, protože je křesťanka. V září 2008 se odhodlala k dalšímu útěku. Dostala se do kostela k pastorovi ve státě Delta. K dotazu žalovaného uvedla, že o ženské obřízce mnoho povědomí nemá, neví jak se provádí. V roce 2008 se pokoušela kontaktovat policii (na název vesnice, kde se domáhala policejní pomoci si nevzpomněla), ale bylo jí sděleno, že se jedná o tradici a policie nemá možnost jí pomoci. Na žádné jiné organizace se s žádostí o pomoc neobracela, nevyhledala ani pomoc u příbuzných. Své problémy sdělila pastorovi. Žila střídavě v kostele ve státě Delta a v kostele ve městě Benin. Musela se skrývat před strýcem, který ji hledal. Pastor jí zařídil všechny doklady potřebné k vycestování, vzal ji na letiště a ukázal letadlo, do kterého má nastoupit. Odletěla z Lagosu do neznámé země. Během letu se seznámila se třemi bělochy, vystoupila s nimi v ČR a cestovala vlakem. Následně jí byla odcizena zavazadla a s nimi i všechny doklady. Neznámí lidé jí poskytli pomoc, poradili jí a koupili jízdenku do Vyšních Lhot. K dotazu žalovaného doplnila, že v Lagosu ani Beninu se na policii již neobracela. K ženské obřízce doplnila, že pokud ji žena v Nigérii nechce podstoupit tak nemusí, nikdo ji nemůže nutit. K možnosti přestěhování v rámci Nigérie uvedla, že to není tak snadné, strýc by ji stejně našel.

Správní orgán při svém rozhodování vycházel zejména z výše uvedené žádosti žalobkyně o udělení mezinárodní ochrany a pohovorů, které posuzoval na pozadí informací shromážděných v průběhu správního řízení ohledně politické a ekonomické situace a stavu dodržování lidských práv v Nigérii situaci. Jednalo se zejména o Zprávy Ministerstva zahraničí USA o dodržování lidských práv v Nigérii za rok 2009 ze dne 25. února 2009 a za rok 2009 ze dne 11.3. 2010, Zprávu o zemi zpracovanou Ministerstvem vnitra Velké Británie z 5.12. 2008 (mimo jiné zachycující fakta o zacházení s neúspěšnými žadateli o azyl vracejícími se do země), Informaci MV Velké Británie-Směrnice pro posuzování žádostí o azyl ze dne 29.10. 2008, Informaci Ministerstva vnitra Velké Británie a Dánské imigrační služby z 29.10. 2008 (faktické možnosti vnitřního přesídlení žen a opět otázka možného návratu neúspěšných žadatelů o azyl), Informaci MZV ČR č.j. 121623/2006-LP ze dne 4. 7. 2008 a č.j. 98318/2010 ze dne 16.3. 2010 včetně aktuální situace v zemi původu žalobkyně zachycené v databázi ČTK. Žalobkyně k informacím žádné výhrady či návrhy na doplnění nepřednesla.

Pokračování 32Az 19/2010

Po provedeném přezkumném řízení soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

Z ustanovení § 28 odst. 1 zákona o azylu vyplývá, že mezinárodní ochranu lze udělit ve formě azylu nebo doplňkové ochrany; shledá-li ministerstvo při svém rozhodování, že jsou naplněny důvody pro udělení azylu podle § 12, 13 nebo 14, udělí azyl přednostně. Pokud správní orgán dospěje k závěru, že nebyly naplněny důvody pro udělení azylu jako vyšší formy mezinárodní ochrany, v souladu se zákonem posoudí, zda-li cizinec nesplňuje důvody k udělení doplňkové ochrany.

Podle § 12 zákona o azylu v platném znění se cizinci udělí azyl, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že cizinec a) je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo b) má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má nebo, v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště. Za pronásledování se pro účely tohoto zákona považuje závažné porušení lidských práv, jakož i opatření působící psychický nátlak nebo jiná obdobná jednání, pokud jsou prováděna, podporována nebo trpěna státními orgány, stranami nebo organizacemi ovládajícími stát nebo podstatnou část jeho území ve státě, jehož je cizinec státním občanem, nebo státu posledního trvalého bydliště v případě osoby bez státního občanství. Za pronásledování se považuje i jednání soukromých osob podle věty první, pokud lze prokázat, že stát, strany nebo organizace, včetně mezinárodních organizací, kontrolující stát nebo podstatnou část jeho území nejsou schopny odpovídajícím způsobem zajistit ochranu před takovým jednáním. Za pronásledování se nepovažuje, může-li cizinec s přihlédnutím k osobní situaci nalézt účinnou ochranu v jiné části státu, jehož státní občanství má, nebo je-li osobou bez státního občanství, v jiné části státu svého posledního trvalého bydliště, pokud se obava z pronásledování nebo hrozba vážné újmy zřejmě vztahuje pouze na část státu.

Krajský soud se po prostudování spisového materiálu ztotožňuje s učiněným závěrem žalovaného včetně odůvodnění napadeného rozhodnutí. Žalobkyně za důvod své žádosti o udělení mezinárodní ochrany označila obavu z ženské obřízky a strach ze strýce, který ji nutil žít se starým mužem a jeho dalšími pěti manželkami. Žalovaný po shromáždění informací o zemi původu, které pocházejí z různých informačních zdrojů, a lze je proto označit za objektivní zjistil, že k ženské obřízce v Nigérii dochází. Zaměřil proto pozornost na ověření možností faktické obrany takto ohrožených žen. Ve výše citovaných zprávách se uvádí, že v Nigérii působí řada organizací specializujících se na pomoc ženám ohroženým možností provedení obřízky (WRAPA, WACOL či BAOBAB, které mají pobočky po celé Nigérii). Zprávy mimo jiné potvrzují možnost vnitřního přesídlení jako nejjednodušší způsob řešení osobních problémů. Vzhledem k početně velké a etnicky různorodé Nigérii je pravděpodobnost toho, že by dotyčná po přestěhování do jiné části země byla nalezena, téměř eliminována. Soud je ve shodě se žalovaným přesvědčen, že se žalobkyně nepokusila využít všech prostředků, které jí k ochraně jejích práv umožňuje země původu, včetně na území Nigérie působících mezinárodních

Pokračování 32Az 19/2 010

organizací, které poskytují ochranu před genderovým násilím. Žalobkyně sice uvedla,

že se v jednom případě obrátila o pomoc na policii, nedokázala však upřesnit, kdy a kde k tomu došlo. Žalobkyně svoji obavu vyřešila vycestováním a namísto žádosti o ochranu v rámci možností země svého původu či přestěhováním, přenesla řešení svých potíží na jiný stát formou žádosti o mezinárodní ochranu. V tomto směru je výtka správního orgánu o nevyčerpání možností vnitrostátní ochrany plně namístě. Pokud jde o samotný akt obřízky, nelze z výpovědí žalobkyně přehlédnout, že žalobkyně o tomto rituálu nemá mnoho povědomí. Konečně vypověděla i to, že pokud žena obřízku odmítne, nelze ji k jejímu provedení nutit. Soud z Informace MV Velké Británie a Dánské imigrační služby z 29.10. 2008 ověřil, že na ženách a dívkách je tento zákrok prováděn od prvního týdne života až do prvního porodu. Tři čtvrtiny respondentek, které se účastnily NDHS v roce 2003 (Národního demografického a zdravotnického průzkumu) uvedly, že na nich byla ženská obřízka provedena před dosažením věku jednoho roku. Žalobkyně je již matkou, v roce 2002 porodila dceru. V citované zprávě se také uvádí, že federální vláda proti ženské obřízce sice otevřeně vystupovala, ale (v roce 2007) nepodnikla žádné legislativní kroky k tomu, aby výskyt tohoto zákroku omezila. To však explicitně neznamená, že by státní orgány takový jev bez dalšího akceptovaly či podporovaly a považovaly jej za normální. Vzhledem ke shora uvedenému soud neshledal, že by žalobkyni hrozilo pronásledování ve smyslu ustanovení § 12 písm. b) zákona o azylu z důvodu příslušnosti k „sociální skupině žen“.

Soud nechce nijak zlehčovat žalobkyní sdělené obavy z jednání strýce a problematiku ženské obřízky, je však přesvědčen, že dané problémy mohla žalobkyně úspěšně řešit v rámci vnitrostátní ochrany, jak je popsáno výše a v odůvodnění napadeného rozhodnutí. Z žalobkyní předestřeného příběhu se jeví, že žalobkyně použila informace o problémech žen v zemi původu a předestřela jinak obecně velmi závažný problém ženské obřízky jako svůj osobní problém s cílem dosáhnout příznivějšího posouzení své žádosti.Ve shodě se správním orgánem krajský soud uzavírá, že v projednávané věci nejsou naplněny taxativně vymezené důvody pro udělení mezinárodní ochrany formou azylu obsažené v ustanovení § 12 zákona o azylu. Pokud soud znovu přihlédne ke všem výše popsaným skutečnostem, pak je velmi pravděpodobné, že důvodem žádosti o udělení mezinárodní ochrany je na straně žalobkyně snaha po lepším životě a s tím související potřeba legalizace pobytu na území České republiky (tento důvod ostatně připustila již ve své žádosti ze dne 9.1. 2009). Potřeba legalizace však není relevantním důvodem pro udělení mezinárodní ochrany, jak již bylo opakovaně judikováno v řadě rozhodnutí Nejvyššího správního soudu v Brně (např. rozhodnutí ze dne 22.1.2004, sp. zn. 5 Azs 37/2003, rozhodnutí ze dne 10.2.2006 sp. zn. 4 Azs129/2005-54 a další).

Za správné, zákonné, zjištěným informacím odpovídající a taktéž náležitě odůvodněné považuje krajský soud i neudělení azylu dle § 13 a 14 zákona o azylu. Ve smyslu ustanovení § 13 zákona o azylu (azyl za účelem sloučení rodiny) nebyla v daném případě žádná tvrzení ze strany žalobkyně činěna. Rozhodnutí správního orgánu, v němž bylo použito správního uvážení (§ 14 tzv. humanitární azyl), může soud přezkoumat jen po formální stránce a po věcné stránce pouze v tom směru, zda správní orgán nepřekročil meze stanovené správním uvážením. Soud dospěl

Pokračování 32A z 19/2010

k závěru, že rozhodnutí žalovaného o neudělení humanitárního azylu je v souladu se zákonem. Ten měl dostatek podkladů (konkrétních zpráv a informací citovaných v napadeném rozhodnutí i od samotné žalobkyně, z nichž nebylo možno na případnou důvodnost tohoto postupu usoudit) pro rozhodnutí ve smyslu § 14 zákona o azylu a posoudil neudělení azylu podle tohoto ustanovení v mezích stanovených zákonem. Své negativní stanovisko opřel o informace z objektivních a nezávislých zdrojů, které potvrzují reálnou možnost ochrany žalobkyně a s tím související možnost řešení jejího základního problému.

Následně správní orgán postupoval dle § 28 zákona o azylu a zkoumal, zda-li žalobkyně nesplňuje důvody k udělení tzv. doplňkové ochrany tak, jak umožňuje ust. § 14a a § 14b zákona o azylu. Při své úvaze žalovaný vycházel jak z informací od žalobkyně, tak zejména z již výše zmiňovaných informací a zpráv o zemi původu, které krajský soud považoval za objektivní, časově aktuální a odpovídající jak situaci v zemi původu žalobkyně, tak problému řešenému v tomto řízení. V řízení nebylo prokázáno, že by žalobkyni v případě návratu hrozilo bezprostřední nebezpečí vážné újmy dle § 14a odst. 2 zákona o azylu. V Nigérii v současné době nedochází k mezinárodnímu nebo vnitřnímu ozbrojenému konfliktu a vycestování žalobkyně nepředstavuje rozpor s mezinárodními závazky ČR. Žalovaný se zabýval vyhodnocením situace žalobkyně v případě jejího návratu do Nigérie, a to s odkazem na použité informační zdroje, které lze označit za dostatečně aktuální a objektivně hodnotící faktickou situaci v zemi původu ( viz strana 5 a 6 napadeného rozhodnutí). Z jejich obsahu vyplývá, že žalobkyni jako navrátivší se neúspěšné žadatelce o azyl žádné potíže, krom případného formálního výslechu imigračními orgány, v žádném případě nehrozí. Důvody pro postup dle § 14b zákona o azylu nebyly v případě žalobkyně opět s přihlédnutím k jí poskytnutým informacím zjištěny, jak správně uzavřel a odůvodnil žalovaný. Ze závěry žalovaného a odůvodněním i této části rozhodnutí se soud ztotožňuje.

Krajský soud uzavírá, že napadené rozhodnutí bylo vydáno v souladu se zákonem, při projednání žaloby nebyly zjištěny žádné skutečnosti, které by závěr rozhodnutí žalovaného zpochybnily, soud neshledal ani vady správního řízení, které předcházelo vydání napadeného rozhodnutí, proto žalobu jako nedůvodnou zamítl ( § 78 odst. 7 s. ř. s.).

O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalovaný, který měl ve věci plný úspěch, by měl právo na náhradu nákladů řízení před soudem proti neúspěšné žalobkyni. Žalovanému však žádné náklady v řízení před soudem nevznikly, a proto soud nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení.

Poučení:

Toto rozhodnutí nabývá právní moci dnem doručení účastníkům (§ 54 odst. 5 s.ř.s.). Pokračování 32Az 19/2 010

Proti pravomocnému rozhodnutí je přípustná kasační stížnost, kterou lze podat z důvodů a za podmínek uvedených v § 102 a násl. s.ř.s. ve lhůtě dvou týdnů po doručení rozhodnutí.

Kasační stížnost je třeba podat ke Krajskému soudu v Hradci Králové. Lhůta je zachována, byla-li kasační stížnost podána u Nejvyššího správního soudu v Brně, který o ní bude rozhodovat. Nemá-li účastník vysokoškolské právnické vzdělání, musí být zastoupen advokátem.

V Hradci Králové dne 29. dubna 2011 JUDr. Ivona Šubrtová, v. r.

samosoudkyně

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru