Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

32 Az 14/2010 - 66Rozsudek KSHK ze dne 31.05.2011

Prejudikatura

2 Azs 12/2004

6 Azs 80/2006

Oprav. prostředek / ústav. stíž.
7 Azs 44/2011 (zastaveno)

přidejte vlastní popisek

32Az 14/2010-66

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl samosoudkyní JUDr. Ivonou Šubrtovou ve věcech žalobců: a) A. A. H., b) H. F., c) nezl. A. A. S., zast. zákonnou zástupkyní paní H. F., d) nezl. H. M., zast. zákonným zástupcem A. A. H., zastoupeni Organizací pro pomoc uprchlíkům, Kovářská 4, 190 00 Praha 9, proti žalovanému Ministerstvu vnitra České republiky, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, pošt. schránka 21/OAM, v řízení o žalobách proti rozhodnutím žalovaného ze dne ze dne 18.11.2010, č.j. OAM-18/LE-05-K03-2009, ze dne 18.11.2010, č.j. OAM-17/LE-05-K03-2009 a ze dne 22.11. 2010, č.j. OAM-88/ZA-11-K03-2009, ve věcech mezinárodní ochrany, takto:

I. Žaloby proti rozhodnutím žalovaného ze dne 18.11. 2010, č.j. OAM-

18/LE-05-K03-2009, ze dne 18.11. 2010, č.j. OAM-17/LE-05-K03-2009 a ze dne

22.11. 2010, č.j. OAM-88/ZA-11-K03-2009 se ve výroku, kterým žalobcům nebyl

udělen azyl podle § 12, § 13, § 14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně

zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů

(zákon o azylu) zamítají.

II. Rozhodnutí žalovaného ze dne 18.11. 2010, č.j. OAM-18/LE-05-K03-

2009, ze dne 18.11. 2010, č.j. OAM-17/LE-05-K03-2009 a ze dne 22.11. 2010, č.j. OAM-88/ZA-11-K03-2009 se ve výroku, kterým žalobcům nebyla udělena

doplňková ochrana dle § 14a a § 14b zákona o azylu zrušují a věci se

v tomto rozsahu vrací žalovanému k dalšímu řízení.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Žalobci včas podanými samostatnými žalobami napadli v celém rozsahu shora označená rozhodnutí žalovaného, kterým jim nebyla udělena mezinárodní ochrana dle ust. § 12, § 13, § 14, § 14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“). V žalobách namítali porušení některých ustanovení zákona č. 500/2004 Sb., správní řád žalovaným v předchozím správním řízení (§ 3, § 50 odst. 4 a § 68 odst. 3 správního řádu) a porušení ustanovení § 12 písm. a) a b), § 14a zákona o azylu. Podle jejich názoru žalovaný nezjistil stav věci tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti. Opatřil si pro své rozhodnutí množství informací ze země původu, které nebyly hodnoceny v souladu se správním řádem. Žalobce a) označil učiněné závěry správního orgánu za spekulace. Domnívá se, že žalovaný měl v pochybnostech rozhodnout v jeho prospěch. Zopakoval své potíže v zemi původu, které vylíčil v průběhu správního řízení a které vyplývají z jeho kurdské národnosti a politických aktivit (účastnil se povstání svého národa v roce 2004 v Kamishli, poté byl zatčen), kvůli nimž zažil obtěžování při práci i studiu ze strany bezpečnostních orgánů a které lze dle jeho názoru chápat jako projevy pronásledování. Je proto přesvědčen, že splňuje podmínky pro udělení azylu dle § 12 písm. b) zákona o azylu pro odůvodněný strach z pronásledování z důvodu národnosti, která souvisí s přisuzovaným politickým názorem, v daném případě syrskými úřady přisuzovanou snahou kurdského etnika o jakékoliv „protivládní aktivity“. Napadl i závěry správního orgánu o své nevěrohodnosti ve směru doplňkové ochrany, když u azylu žalovaný jeho výpověď za nevěrohodnou neoznačil. Žalobkyně b) odkázala na odůvodnění žalobních bodů v žalobě svého manžela, neboť její žádost souvisí s důvody uváděnými manželem, který měl v zemi původu problémy se syrskými úřady. Dále uvedla, že je bez syrského občanství a již v minulosti byla touto skutečností diskriminována, navíc je Kurdka a v případě návratu bude v centru zájmu syrských úřadů. Ohledně nezletilých dětí vyjádřili jejich rodiče stejné obavy. V případě nezl. žalobkyně d) její otec navíc uvedl, že je stejně jako jeho manželka bez syrského státního občanství a do budoucna jí hrozí problémy z důvodu její národnosti a otcových aktivit. Připustil, že podle syrského zákona může teoreticky získat syrské občanství, ale je narozená na území České republiky (dále jen „ČR“) matce bez státní příslušnosti a tak těžko získá doklady pro svůj návrat do Sýrie. Žalobci navrhli, aby soud napadená rozhodnutí zrušil pro nezákonnost a vady řízení a věci vrátil žalovanému k dalšímu řízení.

Žalovaný ve svém vyjádření k žalobám popřel oprávněnost žalobních námitek. Odkázal na obsah správního spisů, zejména na vlastní žádosti o udělení mezinárodní ochrany, výpovědi žalobců a) a b), použité informace o zemi původu a na vydaná rozhodnutí. Uvedl, že po provedeném správním řízení nebylo prokázáno, že by žalobci byli ve vlasti pronásledováni ve smyslu ustanovení § 12 zákona o azylu, přičemž správní orgán dostatečně tento závěr podložil relevantními argumenty. Žalovaný odkázal na velmi podrobná rozhodnutí ve věci, je přesvědčen, že shromáždil dostatek věrohodných a aktuálních informací o zemi původu žalobců, kterými podložil svá rozhodnutí ve věci a s nimiž zkonfrontoval výpověď zejména žalobce a). Žalovaný tak prokázal, že některá zásadní tvrzení žalobce a) jsou v rozporu s věrohodnými informacemi o zemi původu a vykazují znaky nevěrohodnosti. Kromě jiného jde i o bezproblémové vycestování žalobce a) ze Sýrie přes mezinárodní letiště v Damašku, kde je kontrola osob, opouštějících zemi, velmi pečlivá. Tato skutečnost dle žalovaného potvrzuje nezájem státních orgánů domovského státu o jeho osobu. Námitka žalobce a) o zpochybnění jeho věrohodnosti pouze ve směru neudělení doplňkové ochrany dle § 14a zákona o azylu, nemá oporu ve správním rozhodnutí, neboť výpověď žalobce vyvracel žalovaný i ve vztahu k § 12 cit. zákona. Žalovaný přihlédl k závažným pochybnostem o věrohodnosti tvrzení žalobce a) a zhodnotil je v souladu s konstantní judikaturou, jež považuje věrohodnou výpověď žadatele o udělení mezinárodní ochrany za základní podmínku udělení některé z forem mezinárodní ochrany. Žalovaný zjistil v případě žalobců neexistenci důvodů pro udělení některé z forem mezinárodní ochrany dle ustanovení § 12, 13, 14, 14a a 14b zákona o azylu, a je proto přesvědčen, že tvrzení v žalobě nikterak nezpochybňují napadená rozhodnutí. Podle názoru žalovaného nebyla žalobami zpochybněna rozhodnutí správního orgánu, proto navrhl, aby soud žaloby jako nedůvodné v plném rozsahu zamítl.

Při jednání dne 26.5. 2011 soud spojil věci vedené pod sp. zn. 32 Az 14/2010 [věc žalobce a) ], pod sp. zn. 32 Az 15/2010 [věc žalobců b) a c)] a pod sp. zn. 32 Az 16/2010 [ věc žalobkyně d)] ke společnému projednání s tím, že budou nadále vedeny pod sp. zn. 32 Az 14/2010.

Soud přezkoumal napadená rozhodnutí podle ustanovení § 75 odst. 2 zák. č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, v platném znění (dále jen „s. ř. s.“) v mezích žalobních bodů, projednal žaloby při jednání za účasti tlumočníka jazyka kurdského.

V přezkumném řízení provedl soud důkaz obsahem jednotlivých správních spisů, z nichž ověřil následující rozhodné skutečnosti.

Dne 15.1. 2009 podali žalobce a) a žalobkyně b), tato i jménem svého nezl. syna-žalobce c) žádost o udělení mezinárodní ochrany v ČR. Dne 3.2. 2009 a 14.4. 2010 s nimi byly provedeny pohovory.

Žalobce a) během správního řízení uvedl, že má kurdskou národnost, je muslimského vyznání, v Sýrii nebyl členem žádné politické strany ani organizace. Sýrii opustil 5.11. 2008 spolu s manželkou a nezl. synem letecky z Damašku do

Káhiry, kde zůstali asi 2 měsíce a pak pokračovali dále. Cílem jejich cesty bylo Švýcarsko, ale v ČR, na jejíž území vstoupili 12.1. 2009, je zadržela policie. K důvodům své žádosti uvedl, že chce žít v ČR, která je evropským státem, kde jsou dodržovány zákony, chtěl by dokončit vyšší stupeň vzdělání. K důvodům svého odchodu z vlasti a potížím v zemi původu uvedl, že v roce 2004 se společně se svým bratrem zúčastnil fotbalového zápasu v Kamishli, po kterém následovala demonstrace. Jeho bratr byl zraněn, oba byli vyfoceni (natočeni na videozáznam). Žalobci se podařilo utéct, následně pobýval v Damašku. K jeho zadržení došlo spolu s dalšími asi 17 Kurdy později, asi v polovině března roku 2004, v restauraci v Damašku, kde pracoval jako účetní. Propuštěn byl po sedmi dnech, protože policie již neměla kam umístit další zadržené osoby, které postupně přiváželi. Poté byl obtěžován policií a tajnou službou, opakovaně ho asi jednou měsíčně zvali k výslechům. V roce 2005 byl přijat na pedagogickou fakultu Damašské univerzity obor tělovýchova. Ukončil první ročník a po zahájení druhého ročníku byl neustále zván k výslechům, příslušníci se ho dotazovali na důvod častého schůzování, obviňovali ho, že se účastní stranických schůzek s protivládními názory. Pracovníci bezpečnosti mu nabídli spolupráci, aby donášel informace na své kamarády, nabízeli mu vstřícnost - že se o něho nebudou tolik zajímat, jinak bude muset studia ukončit. Připomněli mu i to, že mají spis na jeho bratra, a pokud nebude spolupracovat, bude to mít těžší i jeho bratr. Nabízenou spolupráci odmítal, žádné informace neposkytl (to trvalo 4 roky od roku 2004 do jeho odchodu v roce 2008, nic se mu za odmítnutí nestalo). Výslechy byly stále častější, i v době zkoušek, které tak nemohl vykonat a propadl. Studium musel ukončit. V roce 2006 se oženil. Jeho manželka je osobou bez státní příslušnosti, což označil za další problém. Sňatek byl řádně zaregistrován. Syn (žalobce c) má syrské státní občanství. Dále uvedl, že se 2.11. 2008 po podpisu zákona o nemovitostech zúčastnil demonstrace v Damašku proti tomuto zákonu, podle něhož Kurdové nemohli bez souhlasu úřadů koupit nebo prodávat půdu nebo získat nemovitý majetek. Z demonstrace byl státní bezpečností pořízen videozáznam, její účastníci byli vzati do evidence. Obával se dalšího vězení a rozhodl se proto pro odjezd z vlasti. Uvedl, že ČR pro něho není cílovým státem, směřoval do Švýcarska, ale když je zde zadrželi, chce zůstat v ČR, dokončit školu a pracovat.

Při doplňujícím pohovoru dne 14.4. 2010 uvedl nové skutečnosti, a to, že poslední dva roky před odchodem z vlasti byly jeho potíže se státní bezpečností větší proto, že u něho doma bydlel bratranec (vychovával ho a staral se o něho), který také studoval univerzitu. Ten byl již za studií na střední škole několikrát uvězněn. Nyní žije v Belgii, kde získal politický azyl. Poprvé také uvedl, že v Sýrii byl aktivní ve skupině Nezávislých (též Blok nezávislých), nejednalo se o politickou stranu ani hnutí, šlo spíše o názorový směr. Měli kancelář v Sýrii i Evropě. Cílem bylo přibližovat jednotlivé strany. Členy této skupiny byli většinou vysokoškoláci a intelektuálové, nikdo neměl konkrétní úkol, říkali své názory, diskutovali. Dále uvedl, že jeho kamarádi, kteří odjeli do Damašku a zúčastnili se tam demonstrace (na které také byl), byli za účast na této demonstraci zavřeni na 4 měsíce. Uvedl, že příslušníci státní bezpečnosti (Alsiasi) se vyptávali i po jeho osobě, proto se rozhodl vycestovat z vlasti. Dále vypověděl, že v Evropě se stal členem hnutí Směr budoucnosti (též

Kurdský směr budoucnosti), doložil potvrzení o členství ze zahraniční pobočky v Holandsku. Vysvětlil, že po podání své žádosti o mezinárodní ochranu v ČR se ve Švýcarsku konala akce – mírový pochod při příležitosti zabití Mahmuta Ašrutra. Do Švýcarska na tuto akci se dostal nelegálně pomocí převaděčů. V březnu 2009 byl policií zadržen a vrácen do ČR. Uvedl, že v případě návratu se obává uvěznění za účast na protivládní demonstraci v Kamishli v roce 2004 a protože jeho manželka nemá občanství. Žalobce v průběhu správního řízení doložil německy psaný materiál – obecnou zprávu o problémech Kurdů, kterou chtěl upozornit na všeobecnou situaci Kurdů. Materiál mu byl doručen stejně jako všem Kurdům v ČR, o jeho osobě tam není nic uvedeno. V napadaném rozhodnutí jsou podrobně popsány jednotlivé výpovědi žalobce v čase i s jejich rozdíly a nepřesnostmi, tak jak odpovídají obsahu správního spisu.

Žalobkyně b) uvedla, že má kurdskou národnost, je muslimského vyznání, v Sýrii nebyla politicky aktivní. Vlast opustila společně s manželem a synem dne 5.11. 2008. Uvedla, že sama žádné problémy neměla, ale protože nemá státní občanství, neměla žádná práva, nemohla vlastnit majetek ani pracovat. Vše ohledně vycestování z vlasti zařizoval její manžel, dostala od převaděče syrský pas. Potvrdila, že původně směřovali do Švýcarska, jak to bylo domluvené, ale v ČR je zadržela policie. Nyní chce zůstat v ČR a pracovat zde. K důvodům žádosti uvedla, že chce žít normálním životem a mít práva jako ostatní lidé. V případě návratu se obává uvěznění, protože nelegálně opustila Sýrii. Vysvětlila, že v Sýrii má status osoby ajanib (tj. osoba kurdské národnosti bez syrského státního občanství, registrovaná jako cizinec). Na žádost rodičů jí byl vystaven tzv. „červený průkaz“, který potvrzuje, že není syrským státním příslušníkem (originál dokladu přiložila k žádosti). Při pohovoru dne 3.2. 2009 popsala svůj život ve vlasti. K důvodům odjezdu z vlasti uvedla, že manžel měl potíže, potvrdila, že ona sama žádné potíže neměla, ale neměla žádné doklady, a proto ani žádná práva. K potížím manžela vypověděla, že podrobnosti nezná, neví jaké měl potíže před svatbou, která byla v roce 2006, pouze ví, že měl problémy při demonstraci v Kamishli, kde byl jeho bratr zraněn. Po svatbě byl často zván k výslechu, snažili se mu dělat překážky při studiu, několikrát se stalo, že byl před zkouškou pozván na tajnou policii, ještě týž den byl propuštěn. V době zkoušek se několikrát dostavili i v noci, manžel pak musel na stanici zůstat. Ohledně svého nezletilého syna uvedla, že je po otci státním příslušníkem Sýrie, žádné jeho potíže neuvedla, obává se za něho nejasné budoucnosti. Při pohovoru dne 14.4. 2010 se podrobněji vyjadřovala k potížím manžela, četnosti a délce jeho výslechů. Uvedla, že někdy byl zván k výslechu (zpravidla ústně) dvakrát do měsíce, pak jednou, nebylo to pravidelné. Důvody výslechů nevěděla, manžel jí podrobnosti neříkal. Zpravidla se vracel týž den, jednou tam byl 1-3 dny.V jednom případě byl k výslechu pozván před zkouškou a druhý den nebyl puštěn na zkoušku. Někdy v jejich bytě docházelo ke shromáždění, schůzce, protože u nich bydlel bratranec manžela, který také studoval vysokou školu. Pochopila z toho, že to nějak souvisí s politikou. Po jejich odjezdu z vlasti byl bratranec manžela z vysoké školy vyloučen. O politické činnosti svého manžela nic neví, ale podle ní nebyl v žádné politické straně, později se stal členem nějaké strany, ale neví jaké, nezajímá ji to. K dotazu žalovaného poté vysvětlila situaci s červeným průkazem cizince, který vlastní,

s registrací jejich manželství a jejích případným možnostech požádat v Sýrii o vydání cestovního dokladu. Potvrdila, že žádostí za nezletilého žalobce c) mu chce zajistit lepší budoucnost.

Dne 21. 12. 2009 podal zákonný zástupce jménem své nezl. dcery žalobkyně d) žádost o udělení mezinárodní ochrany. Uvedl, že se narodila na území ČR, je kurdské národnosti a bez státní příslušnosti. Důvodem podané žádosti je snaha o sloučení rodiny. Otec nezletilé vyloučil návrat do vlasti, neboť v Sýrii byl pronásledován z politických důvodů. Matka nezletilé je také bez státní příslušnosti, dcera by nebyla vpuštěna na území Sýrie. Uvedl, že syrské úřady neuznávají osoby ajanib. Při pohovoru z téhož dne otec nezletilé uvedené důvody žádosti potvrdil. K dotazu žalovaného dále potvrdil, že jeho nezl. syn má přiznané syrské státní občanství, které získal po jeho osobě. Dcera je „napsaná“ na svoji matku, a je tak bez státní příslušnosti. Popsal proceduru ve vlasti při podání žádosti o občanství pro svého syna. Na opakovaný dotaz žalovaného co mu brání v případě návratu ve vlasti stejným způsobem požádat o občanství pro svou nezl. dceru uvedl, že se tak s manželkou rozhodli, že syn je „napsán na něho“ a dcera na manželku. Nechce pro dceru občanství Syrské arabské republiky, ale požaduje pro ni české občanství. V případě návratu se obává, že jim bude dcera na letišti odebrána, protože její otec je ve vlasti pronásledován z politických důvodů.

Správní orgán při svém rozhodování vycházel zejména z výše uvedené žádosti žalobců o udělení mezinárodní ochrany a pohovorů, které posuzoval na pozadí informací shromážděných v průběhu správního řízení ohledně politické a ekonomické situace a stavu dodržování lidských práv v Syrské arabské republice. Vycházel zejména z Informace MZV Nizozemska z října 2007 a července 2008 - Obecná zpráva o Sýrii, Směrnice pro posuzování žádostí o azyl MV Velké Británie ze dne 17.2. 2009, Informace švýcarského Spolkového migračního úřadu ze dne 6.3. 2009 a 19.10. 2009, Výroční zprávy Amnesty International ze dne 28.5. 2009, Informace MZV ČR, č.j 123826/2008-LPTP ze dne 22.7.2008, Informace norského LANDINFO o vyhošťování ze Sýrie ze dne 23.5. 2008, Informace Human Rights Watch z ledna 2009 o potlačování kurdských práv v Sýrii a z aktuálních informací o Sýrii obsažených v databázi ČTK, které jsou součástí správního spisu. Po provedených správních řízeních žalovaný uzavřel, že v případě žalobce a) bylo objasněno, že tento jako důvod své žádosti o udělení mezinárodní ochrany uvádí přání žít v ČR, která je evropskou zemí, kde jsou dodržovány zákony, dokončit si vyšší vzdělání, přání vést svobodnější život, obtěžování příslušníky státní bezpečnosti v zemi původu. V případě žalobkyně b) a nezl. žalobce c) bylo dle žalovaného objasněno, že tito žádné potíže neměli. Žalobkyně a) následovala s nezl. synem manžela, v ČR chce žít běžným životem a požívat občanských práv, která ve své vlasti neměla, pro nezl. syna chce zajistit lepší budoucnost. V případě nezl. žalobkyně d) bylo dle žalovaného objasněno, že podanou žádostí se její rodiče snaží o sloučení rodiny, dalším důvodem je absence státního občanství a z toho vyplývající obava rodičů o odebrání jejich dcery syrskými úřady v případě návratu.

Při jednání soudu zástupce žalobců odkázal na podané žaloby a zdůraznil, že rozhodovací proces žalovaného trval dva roky a za tu dobu došlo k výrazným změnám a novým skutečnostem, které nebyly do rozhodnutí zahrnuty. Situace žalobců je proto jiná než byla v roce 2009, vyplývá to z aktuální situace na Blízkém východě a v Sýrii. Navrhl, aby soud napadená rozhodnutí zrušil a věci vrátil žalovanému k dalšímu řízení.

Pověřená pracovnice žalovaného odkázala na vydaná rozhodnutí a jednotlivá vyjádření k žalobám. Uvedla, že žalobci nesplňují důvody pro udělení mezinárodní ochrany, žalovaný si je však vědom nové situace, která nastala v zemi původu žalobců, a proto s ohledem na zásadu non refoulement navrhla, aby soud zamítl žaloby směřující do výroku o neudělení azylu žalobcům dle § 12 až 14 zákona o azylu a zrušil rozhodnutí žalovaného ve výroku o neudělení doplňkové ochrany žalobcům dle § 14a zákona o azylu.

Soud při svém rozhodování vycházel z následujících úvah a hodnocení.

Z ustanovení § 28 odst. 1 zákona o azylu vyplývá, že mezinárodní ochranu lze udělit ve formě azylu nebo doplňkové ochrany; shledá-li ministerstvo při svém rozhodování, že jsou naplněny důvody pro udělení azylu podle §§ 12, 13 nebo 14, udělí azyl přednostně. Pokud správní orgán dospěje k závěru, že nebyly naplněny důvody pro udělení azylu jako vyšší formy mezinárodní ochrany, v souladu se zákonem posoudí, zda-li cizinec nesplňuje důvody k udělení doplňkové ochrany.

Podle § 12 zákona o azylu v platném znění se cizinci udělí azyl, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že cizinec a) je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo b) má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má nebo, v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště. Za pronásledování pro účely tohoto zákona považuje závažné porušení lidských práv, jakož i opatření působící psychický nátlak nebo jiná obdobná jednání, pokud jsou prováděna, podporována nebo trpěna státními orgány, stranami nebo organizacemi ovládajícími stát nebo podstatnou část jeho území ve státě, jehož je cizinec státním občanem, nebo státu posledního trvalého bydliště v případě osoby bez státního občanství. Za pronásledování se považuje i jednání soukromých osob podle věty první, pokud lze prokázat, že stát, strany nebo organizace, včetně mezinárodních organizací, kontrolující stát nebo podstatnou část jeho území nejsou schopny odpovídajícím způsobem zajistit ochranu před takovým jednáním.

Soud po přezkoumání rozhodnutí žalovaného, jakož i správních spisů vztahujících se ke správním řízením, která jim předcházela, s přihlédnutím k obsahu žalob dospěl k závěru, že v řízení nebylo prokázáno, že by žalobci byli ve své vlasti pronásledováni pro některý z taxativně uvedených důvodů dle § 12 zákona o azylu. Soud je nucen ve shodě se žalovaným konstatovat, že popsané problémy žalobce a) s příslušníky státní bezpečnosti v zemi původu nezakládají žádný z vyjmenovaných důvodů pro udělení azylu. V případě žalobce a) se žalovaný podrobně zabýval jeho výpověďmi v průběhu celého správního řízení, které konfrontoval s použitými informacemi o zemi původu. Lze tak shrnout, že žalobce nebyl ve své vlasti členem žádné politické strany ani organizace. Později uvedl svoji účast ve skupině Nezávislých a Směru budoucnosti, dle jeho tvrzení se nejednalo o politickou stranu, ale o názorový směr. Žalobce se ve vlasti zúčastnil v roce 2004 jediné demonstrace, jejíž účastníci byli hromadně zadržováni včetně žalobce. K jeho zadržení nedošlo bezprostředně po demonstraci, ale až později a spolu s dalšími 17 osobami v restauraci, kde pracoval. Po sedmi dnech byl z důvodu přeplněnosti policejních prostor pro zadržované propuštěn. Soud se tak ztotožňuje s učiněným závěrem žalovaného, že účast na jediné demonstraci, po které žalobce po svém propuštění nebyl z ničeho obviněn a nebyl nijak potrestán, nelze považovat za pronásledování dle citovaného § 12 zákona o azylu. Žalobce nebyl od roku 2004 do svého odchodu z vlasti v roce 2008 ze strany syrských státních orgánů žádným způsobem postižen, a to ani pro opakované odmítnutí spolupráce, aby donášel informace na své kamarády. Soud v tomto směru odkazuje na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Žalobce uvedl, že byl tajnou policií neustále obtěžován a vyslýchán a tuto skutečnost označil za jeden z důvodů svého odchodu z vlasti. Soud konstatuje, že žalovaný na základě použitých informací o situaci v Sýrii nijak nezastírá, že časté zvaní a výslechy příslušníky politické bezpečnosti (Alsiasi) nelze u politicky aktivních občanů zcela vyloučit. Žalobce však nebyl ve své vlasti politicky aktivní a kromě hromadného zadržení po demonstraci v roce 2004 se mu za celé 4 roky nic nestalo. Pokud žalobce uváděl, že se v Sýrii zúčastnil další demonstrace dne 2.11. 2008 a trval na tom i přes prohlášení žalovaného s odkazem na informace o zemi původu, že se zmíněná demonstrace konala až 8.11.2008, nelze pouhou účast na demonstraci bez jakýchkoliv represí vůči žalobci považovat za projev pronásledování. Rovněž bezproblémové vycestování žalobce ze země původu přes popsaný přísný systém kontroly osob opouštějících Sýrii přes mezinárodní letiště v Damašku nesvědčí o tom, že by žalobce byl v centru zájmu syrských státních orgánů. K obecně tvrzenému porušování práv Kurdů v Sýrii soud uvádí, že pouhá nespokojenost se stavem dodržování lidských práv v zemi původu není důvodem pro udělení azylu (srovnej rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 11. 2003, č. j. 7 Azs 13/2003 - 40, www.nssoud.cz).

Pokud jde o žalobkyni b), tato uvedla, že sama žádné potíže v zemi původu neměla, následovala i se synem, který rovněž žádné vlastní potíže neměl, svého manžela a dovolávala se jeho potíží s bezpečnostními orgány Sýrie, o kterých měla jen zprostředkované informace. Žalobkyně uváděla, že jako osoba ajanib neměla v Sýrii žádná práva. Soud stejně jako žalovaný nedospěl k závěru, že by žalobkyně b) jako Kurdka bez státní příslušnosti byla v Sýrii vystavena pronásledování z důvodu rasy, národnosti, náboženství, příslušnosti k určité sociální skupině či pro zastávání politických názorů. Žalobkyně b) kromě obecného konstatování, že jako osobě bez státní příslušnosti se jí nedostávalo stejných práv jako syrským občanům uvedla pouze nemožnost získat vzdělání, práci a cestovní doklad. Z jejích výpovědí však vyplynulo, že se o získání zaměstnání či dokladů ani nepokusila. Její sestra studovala střední školu, což vyvrací její tvrzení o nemožnosti vzdělání. Soud

s odkazem na již ustálenou judikaturu Nejvyššího správního soudu konstatuje, že absence státního občanství není azylově relevantním důvodem pro udělení azylu (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10.1. 2007, č.j. 6 Azs 80/2006-64, publikovaný pod č. 1659/2008 Sbírky rozhodnutí NSS, www.nssoud.cz).

V případě žalobkyně d), která se narodila na území ČR a dle rozhodnutí svých rodičů je osobou bez státní příslušnosti, soud odkazuje na výše uvedené a dále odkazuje na odůvodnění napadeného rozhodnutí, kde žalovaný s odkazem na příslušné syrské zákony uvedl, že rodičům nezletilé nic nebrání v tom, aby o syrské státní občanství své dcery požádali, zvláště za situace, kdy žalobce a) a nezl. žalobce c) mají syrské státní občanství. Rodiče nezletilé tyto objektivně zjištěné skutečnosti nepopřeli, nicméně uvedli, že to bylo jejich vlastní rozhodnutí. Potom je však jejich námitka dovolání se mezinárodní ochrany pro absenci státního občanství zcela irelevantní.

K udělení azylu dle § 13 zákona o azylu (azyl za účelem sloučení rodiny), který zohledňuje rodinné vazby a uplatňuje se vůči zákonem vymezenému okruhu rodinných příslušníků azylanta, nebyl v případě žalobců shledán zákonný podklad, neboť žádný z nich není rodinným příslušníkem azylanta, jemuž byl udělen azyl dle § 12 nebo 14 cit. zákona. Podle § 14 zákona o azylu lze v případě hodném zvláštního zřetele udělit azyl z humanitárního důvodu, jestliže v řízení o udělení azylu nebude zjištěn důvod pro udělení azylu podle § 12 zákona o azylu. Na udělení humanitárního azylu není právní nárok, nelze výlučně o něj podat žádost a správní orgán o něm rozhoduje na základě správního uvážení. Rozhodnutí správního orgánu, v němž bylo použito správního uvážení může soud přezkoumat jen po formální stránce a po věcné stránce pouze v tom směru, zda správní orgán nepřekročil meze stanovené zákonem. Soud konstatuje, že žalovaný měl dostatek podkladů pro případná rozhodnutí ve smyslu § 14 zákona o azylu a posoudil neudělení azylu podle tohoto ustanovení v mezích stanovených zákonem.

Ze všech výše uvedených důvodů soud žaloby směřující proti výroku rozhodnutí žalovaného, kterým žalobcům nebyl udělen azyl dle § 12, § 13 a § 14 zákona o azylu jako nedůvodné zamítl v souladu s ust. § 78 odst. 7 s. ř. s. Soud

neshledal namítané porušení vyjmenovaných ustanovení správního řádu a dotčených ustanovení zákona o azylu ( §§ 12 až 14).

Doplňková ochrana je upravena v ust. § 14a a § 14b zákona o azylu.

Dle § 14a odst. 1 zákona o azylu se doplňková ochrana udělí cizinci, který nesplňuje důvody pro udělení azylu, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že v jeho případě jsou důvodné obavy, že pokud by byl cizinec vrácen do státu, jehož je státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, do státu svého posledního trvalého bydliště, by mu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy podle odstavce 2 a že nemůže nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu, jehož je státním občanem, nebo svého posledního trvalého bydliště. Dle § 14a odst. 2 téhož zákona se za vážnou újmu

podle tohoto zákona považuje a) uložení nebo vykonání trestu smrti, b) mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání žadatele o mezinárodní ochranu, c) vážné ohrožení života nebo lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situacích mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu, nebo d) pokud by vycestování cizince bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky.

Podle § 14b odst. 1 zákona o azylu se v případě hodném zvláštního zřetele udělí doplňková ochrana za účelem sloučení rodiny rodinnému příslušníkovi osoby požívající doplňkové ochrany, i když v řízení o udělení mezinárodní ochrany nebude v jeho případě zjištěn důvod pro její udělení. Podle § 14b odst. 2 téhož zákona se rodinným příslušníkem pro účely sloučení rodiny podle odstavce 1 rozumí a) manžel osoby požívající doplňkové ochrany, b) svobodné dítě osoby požívající doplňkové ochrany, které je mladší 18 let, c) rodič osoby požívající doplňkové ochrany, která je mladší 18 let, nebo d) zletilá osoba odpovídající za nezletilou osobu bez doprovodu. Podle § 14b odst. 3 zákona o azylu je předpokladem pro udělení doplňkové ochrany za účelem sloučení rodiny manželu osoby požívající doplňkové ochrany trvání manželství před udělením doplňkové ochrany cizinci. Podle §14b odst. 4 zákona o azylu v případě polygamního manželství, má-li již osoba požívající doplňkové ochrany manžela žijícího s ním na území České republiky, nelze udělit doplňkovou ochranu za účelem sloučení rodiny další osobě, která je podle právního řádu jiného státu manželem osoby požívající doplňkové ochrany.

Smyslem a účelem doplňkové ochrany je poskytnout subsidiární ochranu a možnost legálního pobytu na území České republiky těm žadatelům o mezinárodní ochranu, kterým nebyl udělen azyl, ale u nichž by bylo z důvodů taxativně uvedených v § 14a zákona o azylu neúnosné nebo jinak nežádoucí požadovat jejich vycestování.

Zatímco podmínky pro udělení azylu se posuzují ve vztahu k tomu jaká byla situace v zemi původu žalobců v době, kdy vlast opustili, pro posouzení existence důvodů pro udělení doplňkové ochrany (dříve překážky vycestování dle § 91 zákona o azylu) je zásadní aktuální situace v zemi původu, tedy zkoumání, co žalobcům hrozí v případě návratu do země původu (analogicky podle rozsudku NSS ze dne 3.3. 2004, čj. 2 Azs 12/2004-40,www.nssoud.cz, označeno jako judikát NSS č. Ej 159/2004). Žalovaný v úvodu jednání uvedl, že v Sýrii se natolik zásadně změnily poměry, že návrat žalobců do země původu by mohl být riskantní a nastaly tak podmínky pro uplatnění zásady non refoulement. Z tohoto důvodu navrhl zrušení napadených rozhodnutí v rozsahu doplňkové ochrany dle § 14a zákona o azylu.

Soudu je z úřední činnosti známo, že účastníky předestřená aktuální změna situace v zemi původu žalobců by mohla vést k nemožnosti jejich vycestování pro rozpor se zásadou non refoulement (čl. 33 odst. 1 Úmluvy o právním postavení uprchlíků z roku 1951, publikované pod č. 208/1993 Sb., tj. zákaz vyhoštění uprchlíka do země, kde by jeho život či osobní svoboda byly ohroženy na základě jeho rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité společenské vrstvě či politického přesvědčení). Soudu, který nemůže v přezkumném řízení nahrazovat

rozhodovací činnost správního orgánu, proto s ohledem na aktuální nepříznivou společensko-politickou situaci v Sýrii nezbylo, než napadené rozhodnutí ve výroku, kterým bylo rozhodnuto tak, že se žalobcům neuděluje doplňková ochrana podle § 14a a § 14b zákona o azylu zrušit a věc v tomto rozsahu vrátit žalovanému k dalšímu řízení (§ 78 odst. 4 s. ř. s.). Žalovaný vzhledem k nově nastalým změnám v zemi původu žalobců opětovně rozhodne ve smyslu ustanovení § 14a a § 14b zákona o azylu. Právním názorem, který vyslovil soud ve zrušujícím rozsudku, je správní orgán v dalším řízení vázán (§ 78 odst. 4 s. ř. s.).

O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s.ř.s. Žalobci měli částečný úspěch ve věci a měli by právo na náhradu poměrné části nákladů. Žalobci však náklady řízení nepožadovali, proto soud nepřiznal žádnému z účastníků právo na jejich náhradu.

Poučení:

Toto rozhodnutí nabývá právní moci dnem doručení účastníkům (§ 54 odst. 5 s.ř.s.).

Proti pravomocnému rozhodnutí je přípustná kasační stížnost, kterou lze podat z důvodů a za podmínek uvedených v § 102 a násl. s.ř.s. ve lhůtě dvou týdnů po doručení rozhodnutí.

Kasační stížnost je třeba podat ke Krajskému soudu v Hradci Králové. Lhůta je zachována, byla-li kasační stížnost podána u Nejvyššího správního soudu v Brně, který o ní bude rozhodovat. Nemá-li účastník vysokoškolské právnické vzdělání, musí být zastoupen advokátem.

V Hradci Králové dne 31. května 2011

JUDr. Ivona Šubrtová, v.r.

samosoudkyně

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru