Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

32 Az 12/2010 - 70Rozsudek KSHK ze dne 19.05.2011

Prejudikatura

4 Azs 152/2004

6 Azs 386/2004

Oprav. prostředek / ústav. stíž.
7 Azs 34/2011 (zastaveno)

přidejte vlastní popisek

32 Az 12/2010-70

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl samosoudkyní JUDr. Ivonou Šubrtovou ve věci žalobců: a) M. S., nar. X, b) nezl. M. V., nar. X, c) nezl. M. D., nar. X, d) nezl. M. M., nar. X, žalobci b) až d) zastoupeni zákonnou zástupkyní MATČKALJAN Susanna, všichni státní příslušníci Arménské republiky, t. č. na adrese Pobytové středisko MV ČR, Rudé armády 1000, 517 41 Kostelec nad Orlicí, zastoupeni Organizaci pro pomoc uprchlíkům, se sídlem Kovářská 4, 190 00 Praha 9, proti žalovanému Ministerstvu vnitra České republiky, Nad Štolou 3, 170 34 Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 12.10. 2010, č.j. OAM-404/LE-05-P12-R2-2005, ve věci mezinárodní ochrany, takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Žalobkyně a) včas podanou žalobou napadla shora označené rozhodnutí žalovaného, kterým jí a jejím nezletilým dětem nebyla udělena mezinárodní ochrana dle ust. § 12, § 13, § 14, § 14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů („zákon o azylu“).

Pokračování 32Az 12/2010

Namítala, že v předcházejícím řízení o udělení azylu v České republice (dále jen ČR) byla zkrácena na svých právech. Dle jejího názoru žalovaný porušil ustanovení § 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, neboť nepostupoval tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti a v rozsahu nezbytném pro soulad s § 2 správního řádu, zejména vzhledem k nutnosti respektovat mezinárodní závazky. Namítala, že o azyl požádala v roce 2005 a rozhodováno bylo až ke konci roku 2010. Podle jejího názoru je pro hodnocení dle § 14a zákona o azylu nutné vycházet z aktuálních informací o zemi původu, neboť riziko vážné újmy se vztahuje k okamžiku návratu, tedy k blízké budoucnosti. K důkazu navrhla zprávu Human Rights Watch z listopadu 2009, kterou přiložila v anglickém jazyce. Nesouhlasí s tím, jak žalovaný posoudil její azylový příběh. Je přesvědčena, že splňují podmínky pro udělení azylu dle § 12 písm. a) zákona o azylu z důvodu již skutečného pronásledování, či podle § 12 písm. b) zákona o azylu pro odůvodněný strach z pronásledování z důvodu národnosti v případě jejích dětí. Zopakovala, že se obává pronásledování sebe a svých dětí proto, že její manžel propustil ázerbájdžánského zajatce a proto, že je na jejího manžela a jejich děti nahlíženo jako na osoby ázerbájdžánské národnosti a také proto, že se již jednou po azylovém řízení vrátila do Arménie a byla pronásledována. Je toho názoru, že se žalovaný dostatečně nezabýval skutečnostmi, které v průběhu správního řízení uvedla, nezjistil skutečné fungování policie a soudů v Arménii. Domnívá se, že splňuje podmínky pro udělení doplňkové ochrany dle § 14a zákona o azylu, je přesvědčena, že jí a dětem v případě návratu do vlasti hrozí skutečné nebezpečí vážné újmy, odkázala na čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod. Napadené rozhodnutí považuje za nezákonné a vadné, navrhla jeho zrušení a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení.

Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě popřel oprávněnost žalobních námitek a setrval na svém názoru vysloveném v napadeném rozhodnutí. Odkázal na obsah správního spisu, zejména na vlastní tvrzení a výpovědi žalobkyně, použité informace o zemi původu a na vydané rozhodnutí. Uvedl, že se zabýval všemi skutečnostmi, které žalobkyně v průběhu správního řízení uvedla a opatřil si pro vydání rozhodnutí potřebné podklady. Zopakoval, že bezprostředním motivem odchodu žalobkyně z vlasti a důvodem podání žádosti o azyl byly výhrůžky ze strany neznámých lidí za to, že její manžel ve výkonu vojenské služby propustil ázerbájdžánského zajatce. K námitce žalobkyně, týkající se neudělení azylu dle § 12 zákona připomněl, že jí uváděné důvody posuzoval již dříve se závěrem, že jí a dětem nelze azyl udělit, odkázal v tomto směru na své dřívější rozhodnutí č.j. OAM-404/LE-05-BE01-2005 ze dne 24.3. 2006, které bylo v otázce neudělení mezinárodní ochrany ve formě azylu potvrzeno rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka Liberec, č.j. 58 Az 9/2006-104 ze dne 27.11. 200 (právní moc dne 10.1. 2008) a otázka neudělení azylu žalobcům tak již byla pravomocně rozhodnuta. V nově vedeném řízení pak žalobkyně k potížím svým a svých nezl. dětí neuvedla žádné nové skutečnosti, které by žalovaného vedly ke změně názoru ohledně důvodů pro udělení azylu dle § 12 zákona o azylu.

K námitkám žalobkyně ohledně použitých zpráv žalovaný uvedl, že rozhodnou dobou pro užití zpráv je doba, kdy byl projeven úmysl požádat o mezinárodní Pokračování 32Az 12/2010

ochranu. Trvá tedy na tom, že v případě žalobkyně vycházel ze spolehlivě zjištěného skutečného stavu věci, přičemž vycházel z jejích výpovědí a z informací o zemi původu, jmenovitě uvedených v napadeném rozhodnutí. Použité zprávy jsou dle žalovaného dostačující a žalovaný nemá důvod pochybovat o jejich věrohodnosti. Žalobkyni byla dne 26. 8. 2010 poskytnuta možnost seznámit se s těmito podklady rozhodnutí a vyjádřit se k nim, což učinila. Žalovaný uvedl, že nechápe v žalobě učiněný odkaz na zprávu Human Rights Watch z listopadu 2009, která je pouze obecná, nedotýká se případu žalobkyně a jejích dětí a žalovaný oproti tomu obstaral zprávy mnohem aktuálnější. Žalovaný zopakoval průběh správního řízení, poukázal stejně jako v napadeném rozhodnutí na rozdílná tvrzení žalobkyně a jejího manžela o jeho potížích v zemi původu. S odkazem na odůvodnění napadeného rozhodnutí navrhl zamítnutí žaloby v celém rozsahu pro její nedůvodnost.

Soud přezkoumal napadené rozhodnutí podle ustanovení § 75 odst. 2 zák.č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, v platném znění (dále jen „s. ř. s.“), v mezích žalobních bodů, žalobu projednal při jednání za přítomnosti tlumočníka jazyka arménského.

Ze správního spisu soud ověřil následující rozhodné skutečnosti.

Rozhodnutím žalovaného ze dne 13.2. 2002, č.j OAM-1002/VL-10-04-2002 byla žádost žalobkyně a) a jejích dvou nezletilých synů o azyl zamítnuta jako zjevně nedůvodná podle ustanovení § 16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu v tehdy platném znění. Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 28.11. 2002 bylo rozhodnutí žalovaného potvrzeno.

Žalobkyně a) ( dále také jen „žalobkyně“) podala dne 23.6. 2005 jménem svým a svých tří nezletilých dětí další žádost o udělení mezinárodní ochrany v ČR (podle tehdy platné úpravy žádost o azyl) v níž uvedla, že vlast opustila počátkem roku 2002, protože jí a dětem hrozilo nebezpečí. Cestovala do ČR za manželem, který z Arménie odjel již dříve. Hned po příjezdu do ČR (manžel je čekal na letišti) požádala o azyl ve Vyšních Lhotách. Dostali zamítavé rozhodnutí (viz výše) a obdržela výjezdní vízum na 6 měsíců. Chtěla opětovně požádat o azyl, ale její žádost nebyla přijata. Rozhodla se proto vrátit do Arménie, kam přicestovala začátkem června 2004. Myslela si, že tam budou moci žít, ale začaly problémy, tak koncem června 2004 odjela s krajany do Moskvy a dále nelegálně kamionem do Německa. Tam 13.7. 2004 s dětmi požádala o azyl. V dubnu 2005 odešly do Francie, kde také požádaly o azyl. Na základě Dublinské smlouvy však byly vráceni dne 23.6. 2005 do ČR, kde opětovně požádaly o mezinárodní ochranu. K důvodům opakované žádosti žalobkyně uvedla, že její manžel se dostal do konfliktu s arménskými nacionalisty. Uvedla, že manžel je muslim a napůl Ázerbájdžánec, proto je lidé nenávidí a chtěli je vyhnat. Uvedla, že když byl manžel na vojně, sloužil na hranicích s Ázerbájdžánem, tam ho Ázerbájdžánci zajali a požadovali, aby jim odevzdal svou zbraň. Manžel se rozplakal, a tak ho propustili. Od té doby ho Arméni nenávidí, považují ho za zrádce, že nebojoval za svůj národ. Vyhrožovali mu i kvůli tomu, že je muslim. Obává se návratu do vlasti, bylo jí vyhrožováno zabitím a únosem dětí.

Pokračování 32Az 12/2010

Při pohovoru dne 31.8. 2005 žalobkyně popsala svůj život ve vlasti, potvrdila, že poprvé z Arménie odjela začátkem února 2002 a podruhé koncem června 2004. K potížím manžela v zemi původu uvedla, že když sloužil na vojně, na hranici s Ázerbájdžánem v Náhorním Karabachu, zajali jednoho Ázerbájdžánce a měli ho hlídat. Manžel ho pustil a nechal jít. Vojáci, s nimiž manžel sloužil ho bili, zjistili, že má po otci ázerbájdžánský původ a řekli mu že ho nenechají být. V srpnu 2001 našla svého manžela před domem, byl zbitý a měl v boku bodnou ránu. Koncem roku 2001 manžel z vlasti odjel a požádal v ČR o azyl. Potom k nim domů chodili neznámí muži, vyptávali se na manžela a vyhrožovali jí únosem dětí, když jim neřekne, kde manžel je. Neznámí muži k nim docházeli asi dvakrát do týdne, osobně se s nimi setkala jen dvakrát. Na nikoho se s žádostí o pomoc neobrátila. Do Arménie se vrátila 5.6. 2004. Popsala incident při nákupu na tržnici Malatia dne 15.6. 2004, kdy vedle ní zastavilo auto, v němž seděli 4 neznámí muži, musela s nimi nasednout do auta. Odvezli ji na nábřeží a chtěli vědět, kde je její manžel a kde byli. Vyhrožovali jí únosem dětí, za které manžel pak bude muset zaplatit. Požadovali po ní zaplacení 500 USD. O tři dny později odjela ke svému bratranci do Moskvy. Tam ji opět hledali 4 neznámí muži, chtěli jí odvést děti. S žádostí o pomoc se nikam neobrátila. Rozhodla se proto k druhému odjezdu z Arménie. Popsala nelegální cestu do Německa a následně do Francie, kde v obou státech požádala o azyl s tím, že dne 23.6. 2005 byla vrácena do ČR. Zopakovala, že její potíže se odvíjely od problémů manžela kvůli incidentu s propuštěním zajatce. Při doplňujícím pohovoru dne 23.11. 2005 žalobkyně uvedla, že podrobnosti manželova problému na vojně nezná, ví jen co jí manžel řekl, obviňovali ho ze špionáže. Opětovně vylíčila potíže s neznámými muži na tržnici a v Moskvě. Za jediný problém označila problém manžela na vojně. Pokud uvedla, že je manžel muslim, měla tím na mysli, že je napůl Ázerbájdžánec.

Žalovaný vydal dne 24.3. 2006 rozhodnutí č.j. OAM-404/LE-05-BE01-2005, kterým neudělil azyl dle § 12, § 13 a § 14 zákona o azylu žalobkyni a jejím nezletilým dětem a dále rozhodl, že se na ně nevztahuje překážka vycestování dle § 91 zákona o azylu. Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka Liberec svým rozsudkem ze dne 27.11. 2007, č.j. 58 Az 9/2006 zamítl žalobu proti výroku o neudělení azylu a současně zrušil výrok rozhodnutí o neudělení překážky vycestování dle § 91 zákona o azylu s odůvodněním, že žalovaný dostatečně nezjistil, zda v případě návratu žalobkyně a jejích dětí jsou tamní orgány schopny poskytnout jim účinnou ochranu v případě dalšího útoku ze strany neznámých osob. Žalovaný posléze pokračoval ve správním řízení a dne 22.7. 2010 provedl se žalobkyní doplňující pohovor. Opětovně popsala svůj život ve vlasti, incident manžela na vojně, své vycestování z vlasti a neúspěšné pokusy v předchozích žádostech o azyl v ČR, Německu, Francii. Rovněž byla vyzvána, aby objasnila některé rozpory ve svých dřívějších výpovědích, zejména v žádosti a dalších pohovorech ohledně incidentu manžela na vojně. Uvedla, že nechápe, jak mohla v žádosti uvést, že manžel byl zajat, když opak byl pravdou. Podrobně popsala událost, kdy byl manžel pobodán. K dotazu žalovaného, zda se v Arménii obrátila na nějaké státní orgány se žádostí o pomoc proti vyhrožování ze strany neznámých osob uvedla, že nikoli, protože se bála. Nevyhledala ani žádnou jinou právní pomoc. Uvedla, že v případě návratu do vlasti se stále obává o život svůj, svých dětí a svého manžela.

Pokračování 32Az 12/2 010

Při jednání soud konstatoval k důkazu úřední překlad listiny předložené žalobkyní – Zprávou Human Rights Watch z listopadu 2009. Dále k důkazu konstatoval řízení o žalobě ve věci manžela žalobkyně (Machkalian Gagik), vedené zdejším soudem pod sp. zn. 32 Az 11/2010.

V závěrečných návrzích účastníci setrvali na svých návrzích a odkázali na svá písemná vyjádření a přednesy učiněné dnešního dne ve věci manžela žalobkyně. Zástupkyně žalobců zdůraznila, že žalobou je namítáno porušení § 3 správního řádu a § 14a zákona o azylu. Výtka se týká práce žalovaného s informacemi o zemi původu. Žalobkyně má za to, že informace, které částečně podporují její obavy, jsou v rozhodnutí pominuty nebo vyloženy v její neprospěch. Odkázala na důvody částečně zrušujícího rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, které nebyly ani v novém řízení odstraněny. Má rovněž za to, že ohledně nezletilých dětí nebyla jejich situace dostatečně zvážena a zohledněna ve vztahu k udělení humanitárního azylu a doplňkové ochrany dle § 14a zákona o azylu, odst. 2 písm. d). Navrhla zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení.

Pověřený pracovník žalovaného poukázal na skutečnost, že žalobkyně měla v zemi původu potíže ze strany soukromých osob, které měly kriminální a nikoli politický důvod (po žalobkyni požadovali zaplacení 500 USD). Pro posouzení důvodů pro udělení mezinárodní ochrany je důležité posoudit, zda se žalobkyně pokusila o ochranu v zemi svého původu. Z výpovědí žalobkyně vyplynulo, že tak neučinila, a proto nelze dovodit, že ji nebyla poskytnuta, neboť státní orgány se o jejích problémech ani nedozvěděly. Důvody neudělení doplňkové ochrany s odkazem na aktuální informace jsou v rozhodnutí podrobně zdůvodněny. Navrhl zamítnutí žaloby.

Soud hodnotil provedené důkazy jednotlivě i v jejich souhrnu i s důkazy provedenými v řízení před správním orgánem (§ 77 odst. 2 s. ř. s.) a po provedeném dokazování v návaznosti na příslušná zákonná ustanovení dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

Na tomto místě soud konstatuje, že dnešního dne rovněž zamítl žalobu ve věci manžela žalobkyně.

Z ustanovení § 28 odst. 1 zákona o azylu vyplývá, že mezinárodní ochranu lze udělit ve formě azylu nebo doplňkové ochrany; shledá-li ministerstvo při svém rozhodování, že jsou naplněny důvody pro udělení azylu podle § 12, 13 nebo 14, udělí azyl přednostně. Pokud správní orgán dospěje k závěru, že nebyly naplněny důvody pro udělení azylu jako vyšší formy mezinárodní ochrany, v souladu se zákonem posoudí, zda-li cizinec nesplňuje důvody k udělení doplňkové ochrany.

Soud s ohledem na výše uvedené konstatuje, že rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka Liberec ze dne 27.11. 2007 bylo zrušeno původní rozhodnutí žalovaného ze dne 24.3. 2006 pouze ve výroku o neexistenci překážky vycestování ve smyslu § 91 zákona o azylu v tehdy platném znění. Ohledně výroku o neudělení azylu žalobcům dle § 12, § 13 odst. 1, 2 a § 14 zákona o azylu bylo tedy Pokračování 32Az 1102/2 0

pravomocně rozhodnuto a tato skutečnost brání opětovnému projednání (§ 159a odst. 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řad, v platném znění za použití § 64 s. ř. s.).

Žalovaný v nově vedeném řízení kompletně zhodnotil výpovědi žalobkyně a konstatoval, že žalobkyně neuvedla žádné nové skutečnosti, které by žalovaného vedly ke změně názoru ohledně důvodů pro udělení azylu dle § 12 zákona o azylu, proto v tomto rozsahu odkázal na své původní rozhodnutí. Žalovaný se v napadeném rozhodnutí opětovně zabýval ustanovením § 13 zákona o azylu (azyl za účelem sloučení rodiny) a ustanovením § 14 (humanitární azyl). Za tím účelem opět posuzoval osobní, rodinnou, ekonomickou a sociální situaci žalobců, přičemž přihlédl i k jejich zdravotnímu stavu s odkazem na použité lékařské zprávy ohledně žalobkyně a) a nezl. žalobce b). Nezjistil žádný zřetele hodný důvod pro udělení této formy azylu.

Přestože napadeným rozhodnutím žalovaný rozhodl tak, že se žalobcům neuděluje mezinárodní ochrana dle ust. § 12, § 13, § 14, § 14a a §14b zákona o azylu ve znění platném v době rozhodování a rovněž žalobou je napadán výrok o neudělení azylu žalobcům dle § 12 zákona o azylu, soud se s odkazem na výše uvedené již otázkou neudělení azylu žalobcům dle § 12, § 13 a § 14 nezabýval.

Zákonem č. 165/2006 Sb. byl s účinností od 1.9. 2006 novelizován zákona o azylu tak, že ustanovení § 91 zákona bylo zrušeno a nově byl zaveden institut doplňkové ochrany dle § 14a a § 14b.

Dle § 14a odst. 1 zákona o azylu se doplňková ochrana udělí cizinci, který nesplňuje důvody pro udělení azylu, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že v jeho případě jsou důvodné obavy, že pokud by byl cizinec vrácen do státu, jehož je státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, do státu svého posledního trvalého bydliště, by mu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy podle odstavce 2 a že nemůže nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu, jehož je státním občanem, nebo svého posledního trvalého bydliště. Dle § 14a odst. 2 téhož zákona se za vážnou újmu podle tohoto zákona považuje a) uložení nebo vykonání trestu smrti, b) mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání žadatele o mezinárodní ochranu, c) vážné ohrožení života nebo lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situacích mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu, nebo d) pokud by vycestování cizince bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky.

Podle § 14b odst. 1 zákona o azylu se v případě hodném zvláštního zřetele udělí doplňková ochrana za účelem sloučení rodiny rodinnému příslušníkovi osoby požívající doplňkové ochrany, i když v řízení o udělení mezinárodní ochrany nebude v jeho případě zjištěn důvod pro její udělení. Podle § 14b odst. 2 téhož zákona se rodinným příslušníkem pro účely sloučení rodiny podle odstavce 1 rozumí manžel osoby požívající doplňkové ochrany, svobodné dítě osoby požívající doplňkové ochrany, které je mladší 18 let, rodič osoby požívající doplňkové ochrany, která je mladší 18 let, nebo zletilá osoba odpovídající za nezletilou osobu bez doprovodu.

Pokračování 32Az 12/2 010

Podle § 14b odst. 3 zákona o azylu je předpokladem pro udělení doplňkové ochrany za účelem sloučení rodiny manželu osoby požívající doplňkové ochrany trvání manželství před udělením doplňkové ochrany cizinci. Podle §14b odst. 4 zákona o azylu v případě polygamního manželství, má-li již osoba požívající doplňkové ochrany manžela žijícího s ním na území České republiky, nelze udělit doplňkovou ochranu za účelem sloučení rodiny další osobě, která je podle právního řádu jiného státu manželem osoby požívající doplňkové ochrany.

Žalovaný při posuzování, zda žalobci splňují důvody k udělení doplňkové ochrany vycházel jak z výpovědí žalobkyně, tak i z aktuálních informací, které si v nově vedeném řízení k případu žalobců a objasnění aktuální situace v zemi jejich původu obstaral. Vycházel zejména ze Zprávy MZV USA o dodržování lidských práv v Arménii za rok 2009 ze dne 11. března 2010, Informace MZV č.j.90691/2010 -LPTP ze dne 19. března 2010 k č.j. MV-819-1/OAM-2010, Informace MZV č.j.106207/2010-LPTP ze dne 7. června 2010 k č.j. MV-52169-1/OAM-2010, a Informací ČTK. Žalobkyně se s uvedenými podklady dne 26.8. 2010 seznámila, vyjádřila se k nim, žádné doplnění nežádala.

K doplňkové ochraně soud uvádí, že jejím smyslem a účelem je poskytnout subsidiární ochranu a možnost legálního pobytu na území České republiky těm žadatelům o mezinárodní ochranu, kterým nebyl udělen azyl, ale u nichž by bylo z důvodů taxativně uvedených v § 14a zákona o azylu neúnosné nebo jinak nežádoucí požadovat jejich vycestování. I když se doplňková ochrana vztahuje k objektivním hrozbám po případném návratu žadatele do země původu, tedy k jiným skutečnostem nastávajícím v jiném čase než v případě aplikace institutu azylu, jsou i při rozhodování o udělení či neudělení doplňkové ochrany rozhodující především tvrzení samotného žadatele, z nichž je třeba vycházet.

Soud po provedeném přezkumném řízení dospěl k závěru, že žalovaný pro rozhodnutí o doplňkové ochraně shromáždil aktuální informace o zemi původu žalobců a tyto konfrontoval s azylovým příběhem předneseným žalobkyní. Žalobkyně své problémy v zemi původu a následné opuštění vlasti odvozuje od potíží svého manžela, který měl incident v době výkonu své základní vojenské služby v roce 1997. Ona sama ani její nezl. děti žádné jiné potíže neměly. Žalovanému nelze vytýkat, že v takovém případě porovnával výpovědi žalobkyně a jejího manžela ohledně stejné události, ke které došlo v zemi původu. Na straně 10 a 11 napadeného rozhodnutí jsou zjištěné rozpory popsány. Žalovaný poukázal i na to, že ač žalobkyně za jeden z důvodů, kvůli kterému měl zejména její manžel potíže v zemi původu označila jeho částečně ázerbájdžánský původ, manžel žalobkyně tuto skutečnost poprvé uvedl až při svém doplňujícím pohovoru dne 16.3. 2007, tedy tehdy, kdy již věděl, že o této skutečnosti mluvila jeho manželka. Žalovaný se přesto touto problematikou zabýval a s odkazem na informaci MZV č.j.106207/2010-LPTP ze 7.6. 2010 uvedl, že osoby částečně ázerbájdžánského původu mají v Arménii rovnoprávné postavení s ostatními občany, s výhradou, že individuální projevy intolerance vůči příslušníkům národnostních menšin není možné vyloučit ani ve vyspělých demokratických zemích. Soud zdůrazňuje, že věrohodnost žadatele je základním pilířem celého azylového řízení, tato otázka byla judikaturou opakovaně řešena. Z judikatury Nejvyššího

Pokračování 32Az 12/2 010

správního soudu lze příkladmo odkázat na rozhodnutí uveřejněná ve Sbírce rozhodnutí NSS, např. Ej 447/04, Ej 86/2006, v nichž se mimo jiné uvádí, že …“pro případ, kdy není žadatel o azyl schopen doložit ke svému tvrzení o důvodech odchodu žádný důkaz, což je situace převažující, musí si být jednoznačně vědom důležitosti informací vyřčených před správním orgánem. Ty totiž v kontextu se získanými zprávami o zemi původu slouží jako podklad pro rozhodnutí. Váhavé, vyhýbavé či nepřesné informace, které navíc žadatel v průběhu řízení ještě mění, jsou v závěru při porovnání s objektivními informacemi chápány jako účelové, nevěrohodné a pro azylové řízení nedostatečné. Pravdivost tvrzení žadatele a hodnověrnost jeho osoby jsou přitom základem, z něhož se v azylovém řízení vychází, neboť skutečnosti, o kterých žadatel tvrdí, že byly důvodem jeho odchodu či důvodem jeho obav z návratu, a tím i jeho azylový příběh nutně ztrácí, pakliže je nepravdivost jeho tvrzení zjištěna nebo jde-li o tvrzení, která jsou v celkovém kontextu věci nemožná a vyloučena…“

Žalovaný se v rozsahu závazného právního názoru vysloveného Krajským soudem v Ústí nad Labem, pobočka Liberec zabýval otázkou případné účinné ochrany ze strany státních orgánů Arménie pokud by žalobkyně a její nezl. děti byly v zemi původu vystaveny útokům pronásledování ze strany soukromých osob. Žalobkyně v průběhu svých výpovědí uvedla, že své potíže (vyhrožování ze strany neznámých mužů únosem dětí) v zemi původu neoznámila policii ani jiným státním orgánům, nevyhledala ani pomoc např. advokáta. Žalovaný s odkazem na Zprávu MZV USA o dodržování lidských práv v Arménii za rok 2009 připouští, že možnost občanů dovolat se pomoci státu v případech zneužití státní moci nebo při páchání násilí ze strany soukromých osob není v současnosti na takové úrovni jako ve vyspělých demokratických zemích, je však zřejmá snaha o zlepšení práce justičních orgánů stíhat a trestat takové pachatele. Soud je nucen ve shodě se žalovaným konstatovat, že žalobkyně si na popisované jednání ze strany soukromých osob nikde nestěžovala, nevyužila žádnou z možností vnitrostátní ochrany, a proto nemůže tvrdit ani prokázat, že by jí byla jakákoliv pomoc odepřena. Zpráva Human Rights Watch z listopadu 2009, kterou navrhla k důkazu, je obecnou informací bez konkrétního vztahu k osobě žalobkyně. Ve zprávě je stručně popsáno násilí v souvislosti s volbami a po volbách (do městského zastupitelstva Jerevanu v květnu 2009, prezidentské volby v únoru 2008), případy zastrašování a útoků na oponenty, opoziční novináře. Dále se v ní uvádí, že dochází k porušování práva na svobodu shromažďování a projevu, k útokům na obhájce lidských práv, které často zůstávají nepotrestány. V závěru jsou doporučení pro arménskou vládu, jaké konkrétní kroky má v dotčených oblastech učinit.

V řízení nebylo dle názoru soudu prokázáno, že by v případě návratu žalobkyni a jejím dětem hrozilo mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trest. V Arménii nedochází k mezinárodnímu nebo vnitřnímu ozbrojenému konfliktu a vycestování žalobců nepředstavuje rozpor s mezinárodními závazky ČR (§14a odst. 2 zák. o azylu). V případě návratu jim jako neúspěšným žadatelům o azyl nehrozí perzekuce ze strany státních orgánů. Důvody pro postup dle § 14b zákona o azylu ( doplňková ochrana za účelem sloučení rodiny) nebyly v případě žalobců zjištěny, jak správně uzavřel a odůvodnil žalovaný. Se učiněnými závěry žalovaného se soud ztotožňuje.

Pokračování 32Az 12/2 010

Žalovaný dostatečně zjistil skutkový stav věci, napadené rozhodnutí bylo vydáno v souladu se zákonem, krajský soud neshledal žádné vady správního řízení, které předcházelo vydání tohoto rozhodnutí, proto žalobu jako nedůvodnou zamítl (§ 78 odst. 7 s. ř. s).

O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalovaný, který měl ve věci plný úspěch, by měl právo na náhradu nákladů řízení před soudem proti žalobcům, kteří ve věci úspěch neměli. Žalovanému však žádné náklady v řízení před soudem nevznikly, a proto soud nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení.

Poučení:

Toto rozhodnutí nabývá právní moci dnem doručení účastníkům (§ 54 odst. 5 s.ř.s.).

Proti pravomocnému rozhodnutí je přípustná kasační stížnost, kterou lze podat z důvodů a za podmínek uvedených v § 102 a násl. s.ř.s. ve lhůtě dvou týdnů po doručení rozhodnutí.

Kasační stížnost je třeba podat ke Krajskému soudu v Hradci Králové. Lhůta je zachována, byla-li kasační stížnost podána u Nejvyššího správního soudu v Brně, který o ní bude rozhodovat. Nemá-li účastník vysokoškolské právnické vzdělání, musí být zastoupen advokátem.

V Hradci Králové dne 19. května 2011 JUDr. Ivona Šubrtová, v. r.

samosoudkyně

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru