Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

32 A 5/2013 - 23Rozsudek KSHK ze dne 18.11.2013

Prejudikatura

1 As 119/2011 - 39


přidejte vlastní popisek

32A 5/2013-23

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl samosoudkyní JUDr. Ivonou Šubrtovou ve věci žalobce: S. S., proti žalovanému: Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Královéhradeckého kraje, Odbor cizinecké policie, Oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort, Věkoše 416, 503 41 Hradec Králové, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného o opakovaném prodloužení doby zajištění za účelem správního vyhoštění ze dne 15. října 2013, č.j. KRPH-59643-59/ČJ-2013-050022, t a kto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Žalobce napadal v celém rozsahu v záhlaví uvedené rozhodnutí žalovaného, kterým byla dle § 124 odst. 3 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen zákon o pobytu cizinců), opakovaně prodloužena doba zajištění žalobce za účelem správního vyhoštění, stanovená rozhodnutím Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Královéhradeckého kraje, Odboru cizinecké policie Hradec Králové, Oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort, ze dne 21. 6. 2013, čj. KRPH-59643-35/ČJ-2013-050022 o dalších 60 dnů, neboť je to nezbytné k pokračování přípravy výkonu správního vyhoštění.

V odůvodnění rozhodnutí žalovaný citoval ust. § 124 odst. 1 písm. b), odst. 3 a § 125 odst. 1 zákona o pobytu cizinců a uvedl, že žalovaná vydala dne 13. 8. 2013 rozhodnutí č.j. KRPH-59643-49/ČJ-2013-050022 o prodloužení zajištění podle § 124 odst. 3 zákona o pobytu cizinců, kterým byla žalobci prodloužena doba zajištění o 60 dnů od okamžiku omezení osobní svobody, tj. do 17. 10. 2013, a to s přihlédnutím k předpokládané složitosti přípravy výkonu rozhodnutí o správním vyhoštění tak, aby bylo vyhoštění uskutečnitelné v době trvání zajištění. Toto rozhodnutí napadl žalobce žalobou, která byla zamítnuta rozsudkem zdejšího soudu č.j. 32A 4/2013 ze dne 13. 9. 2013. Dále odůvodnil, že v době dosavadního zajištění se výkon správního vyhoštění nepodařilo realizovat z důvodů nezávislých na orgánech Policie České republiky s tím, že v současné době je jedinou překážkou realizovatelnosti správního vyhoštění z území členských států skutečnost, že přes veškerou snahu policie, nebyla Zastupitelským úřadem Indie v Praze (dále také jen „ZÚ“) ověřena totožnost žalobce a nebyl dosud vydán cestovní doklad, bez nějž není správní vyhoštění proveditelné.

Správní orgán zrekapituloval svůj dosavadní postup, uvedl, že splnil veškeré požadavky ZÚ Indie a předložil veškeré informace a podklady nutné pro ověření totožnosti žalobce a vydání cestovního dokladu. Tyto podklady byly prostřednictvím Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie (dále také jen „ŘSCP“) zaslány na ZÚ Indie dne 10. 7. 2013. ZÚ si vyžádal doplnění podkladů - fotografií na jiném fotografickém papíru, což bylo učiněno dne 15. 7. 2013. Výčet nutných kroků k přípravě realizace správního vyhoštění, které žalovaný učinil, uvedl a zdůvodnil v prvotním rozhodnutí o zajištění – tj. ověření totožnosti (sejmutí daktyloskopických otisků, pořízení fotografií), sepsání záznamu o podání vysvětlení, vyplnění tiskopisu pro potřeby ZÚ Indie ve věci žádosti a prověrky v informačních systémech. Žalovaný dále uvedl, že ze strany ZÚ Indie nebyly vzneseny další požadavky k žádosti o ověření totožnosti žalobce a vydání dokladu, z čehož dovozuje, že splnil všechny požadavky a předložil veškeré náležitosti, na jejichž základě indická strana provede požadované úkony k ověření totožnosti a zajištění cestovního dokladu. Pokud jde o kvalifikovaný odhad časové náročnosti komunikace se ZÚ včetně ověření totožnosti a zjištění cestovního dokladu, jedná se dle žalovaného aktuálně o dobu 2 až 5 kalendářních měsíců, kdy tuto informaci získal od ŘSCP. Žalovaný se proto domnívá, že prodloužení doby zajištění o dalších 60 dnů je v souladu s ust. § 124 odst. 3 zákona o pobytu cizinců a je nezbytné k dokončení procesu ztotožnění žalobce a vydání cestovního dokladu, což je nutný předpoklad pro realizaci správního vyhoštění. Žalovaný vysvětlil, že realizuje ověření totožnosti cizinců cestou ŘSCP, kdy od doby vydání rozhodnutí o prodloužení doby zajištění byla věc opakovaně urgována u ZÚ Indie. První písemnou urgenci zaslalo ŘSCP dne 10. 9. 2013, další dne 4. 10. 2013. Do 15. 10. 2013 však ZÚ Indie své stanovisko nezaslal. Žalovaný uvedl, že nemožnost realizace vyhoštění žalobce v původně stanovené, resp. prodloužené lhůtě zajištění je zapříčiněna indickými úřady, bez zavinění správního orgánu, který nemá pravomoc ani možnost tento nežádoucí stav ovlivnit, přičemž nemá jinou možnost než soustavně urgovat zastupitelský úřad, což průběžně činí. Za takových podmínek je příprava výkonu rozhodnutí o správním vyhoštění složitější i delší, než v případě cizince, který má platné doklady a o jeho totožnosti nebyly žádné pochybnosti. Správní orgán i nadále považuje správní

vyhoštění za proveditelné, přičemž v době rozhodování o prodloužení zajištění nedisponoval žádnými informacemi, ze kterých by bylo zřejmé, či pravděpodobné, že účel zajištění, tj. správní vyhoštění nebude alespoň potenciálně možný. V souladu s rozhodovací praxí považuje žalovaný rozsah odůvodnění týkající se délky zajištění, resp. prodloužení doby zajištění za účelem správního vyhoštění za dostatečný, a to zejména v návaznosti na vyjmenované rozsudky Krajských soudů Ostravě, Plzni a Městského soudu v Praze z roku 2011. Správní orgán dále uvedl, že mu nejsou známy žádné jiné překážky k provedení správního vyhoštění než dosud neprovedené ověření totožnosti a absence cestovního dokladu, realizace správního vyhoštění je tak možná, a proto i prodloužení lhůty zajištění je plně důvodné. Rozhodnutí o prodloužení doby zajištění je i v souladu s rozsudkem Nejvyššího správního soudu (dále také jen „NSS“) č.j. As119/2011-39 ze dne 2. 11. 2011. Žalovaný poukázal na soulad svého postupu ve věci s čl. 15 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/115/ES o společných normách a postupech v členských státech při navracení neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí (návratová směrnice) a čl. 5 odst. 1 písm. f) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod č. 209/1992 Sb. Zpoždění v realizaci správního vyhoštění je pak zapříčiněno zpožděním při získávání nezbytného dokladu ze strany zastupitelského úřadu, kdy správní orgán nemá pravomoc tento nežádoucí stav ovlivnit a nemůže realizovat vyhoštění z důvodů ležících na jiném státu. Žalovaný uvedl, že se v řízení o prodloužení doby zajištění zabýval otázkou přiměřenosti dopadu rozhodnutí o prodloužení zajištění na soukromý a rodinný život žalobce, vycházeje přitom z rozhodnutí NSS č.j. 7 As 79/2010-150 ze dne 23. 11. 2011. Konkrétně vycházel z informací uvedených v informačních systémech policie provozovaných dle § 158 zákona o pobytu cizinců, z vyjádření žalobce o podání vysvětlení dle § 167 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců ze dne 20. 6. 2013, kdy žalobce uvedl, že nemá na území ČR trvale žijící příbuzné ani žádné jiné rodinné vazby a nic mu nebrání k vycestování z území ČR, nemá zde ani žádné kulturní vazby, legální zdroj příjmů ani zde nevlastní nemovitost či movitý majetek větší hodnoty. Žalovaný hodnotil i přiměřenost dopadů rozhodnutí dle § 174a zákona o pobytu cizinců, přičemž zohlednil i závažnost protiprávního jednání žalobce (opakovaný pobyt na území ČR a na území členských států Evropské unie v rozporu s jejími zákony, bez cestovního dokladu, maření výkonu úředního rozhodnutí) a dospěl k závěru, že rozhodnutí o zajištění žalobce je v souladu s veřejným pořádkem a odpovídá okolnostem případu. Žalovaný dospěl k závěru, že v daném případě převažuje zájem společnosti na dodržování zákonných norem před případným, byť neprokázaným zásahem do soukromého a rodinného života žalobce. Má proto za to, že opětovné prodloužení doby zajištění je v souladu s veřejným zájmem, odpovídá okolnostem případu, rozhodnutí je tak v souladu se zákony i mezinárodními smlouvami. Dále žalovaný odůvodnil, že si je vědom, že zajištění cizince znamená omezení nebo dokonce zbavení osobní svobody, jedná se o velmi citlivý zásah do jednoho z nejvýznamnějších základních práv jednotlivce, zaručeného čl. 8 Listiny, a v obecné rovině i čl. 7 Listiny a může být přípustný jen za podmínek přísně vymezených nejen zákonem o pobytu cizinců, ale především ústavním pořádkem, odkázal v tomto směru na usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 23. 1. 2011, č. j. 7 As 79/2010-150, rozsudek ze dne 22. 7. 2010, č. j. 9 As 5/2010-74, č. 2129/2010 Sb. NSS, či nález Ústavního soudu ze dne 12. 5. 2009, sp. zn. Pl. ÚS 10/08, č.

229/2009 Sb., v daném případě však považuje daný zásah za nezbytný v zájmu ochrany společnosti, neboť žalobce opakovaně vědomě nerespektoval nejen právní, ale i morální pravidla, kdy vycestování z území členských států EU se všemožně vyhýbal, ačkoliv tak mohl učinit v souladu s čl. 7 návratové směrnice, na území se zdržoval opakovaně neoprávněně i přes pravomocné rozhodnutí správního orgánu o správním vyhoštění. Žalovaný vyhodnotil jednání žalobce jako velmi závažné porušení právních norem, s nebezpečím opakovaného maření výkonu rozhodnutí o správním vyhoštění, neboť opakovaně a dlouhodobě neplnil zákonem uložené povinnosti, na území republiky pobýval bez platného cestovního dokladu, víza či platného oprávnění k pobytu, pobýval na území členských států EU i v době zařazení do evidence tzv. nežádoucích osob. Správní orgán v návaznosti na rozhodnutí NSS č. j. 1 As 132/2011-51 ze dne 7. 12. 2011 zvažoval i možnost uložení zvláštních opatření ve smyslu ust. § 123b) zákona o pobytu cizinců, avšak s ohledem na závažnost protiprávního jednání žalobce je shledal za nedostačující a není zde záruka, že by žalobce z území členských států EU vycestoval ve stanovené době. Vydání rozhodnutí o opakovaném prodloužení doby zajištění o dalších 60 dnů, je tak zcela přiměřené důvodům zajištění.

Žalobce v žalobě namítá, že žalovaný porušil ust. § 124 odst. 3 zákona o pobytu cizinců ve spojení s článkem 5 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 15 odst. 1 a 4 návratové směrnice. Z článku 15 návratové směrnice a z čl. 5 odst. 1 Úmluvy vyplývá identický požadavek, aby zajištění cizince za účelem vyhoštění trvalo pouze v případech, že (a) existuje reálný předpoklad, že cizinec může být do své země v době konání zajištění skutečně vyhoštěn, a (b) orgány státu s náležitou pečlivostí činí všechny kroky nezbytné k tomu, aby takové vyhoštění bylo realizováno. S ohledem na ust. § 68 odst. 3 správního řádu pak splnění obou podmínek musí být z odůvodnění příslušného rozhodnutí seznatelné. Dle žalobce podmínka uvedená pod bodem (a) v daném případě splněna nebyla, neexistuje reálný předpoklad, že se Policii ČR podaří od indických orgánů získat pro žalobce náhradní cestovní doklad do 18. 12. 2013, kdy musí být zajištění žalobce nejpozději ukončeno a realizovat vyhoštění žalobce. Důkazní břemeno tak leží na žalovaném. ZÚ je od července 2013, kdy si vyžádal zaslání nových fotografií, nečinný a zcela ignoroval urgence zaslané Policií ČR, což nasvědčuje tvrzení žalobce, že vydání náhradního cestovního dokladu je ve zbývajícím čase málo pravděpodobné. Jediný relevantní údaj žalovaného je odkaz na „kvalifikovaný odhad“ ŘSCP, podle kterého je časová náročnost komunikace se ZÚ řádově 2 až 5 kalendářních měsíců, kdy žalovaný toto své tvrzení nedokládá ověřitelnými skutečnostmi např. v kolika případech byla obdobná žádost podána, v kolika případech bylo žádosti ve lhůtě 6 měsíců vyhověno a v kolika nikoliv apod. Nepřesnější údaje má přitom ZÚ Indie, od kterého se žalovaný žádné relevantní údaje nepokusil zjistit, pouze prostřednictvím ŘSCP zaslal dvě urgence, na které nebylo reagováno. Dle žalobce není splněna ani podmínka v bodě (b). Poukázal na delší časový úsek mezi jeho zajištěním za účelem vyhoštění, zasláním podkladů pro ověření totožnosti a následnou komunikací se ZÚ Indie. Poukázal na to, že jeho totožnost je na základě otisků prstů známa a žalovaný nečiní veškeré možné kroky, aby pro něho získal náhradní cestovní doklad. Namítal, že ač formulářové urgence jsou jako prostředek komunikace se ZÚ neúčinné, žalovaný zvolil stejný postup, a dne 4. 10. 2013 zaslal další písemnou urgenci,

přičemž nezvolil žádný jiný alternativní způsob komunikace se ZÚ, např. telefonicky nebo prostřednictvím Ministerstva zahraničních věcí. Dle žalobce tak nelze tvrdit, že ve snaze o získání cestovního dokladu žalovaný správní orgán postupoval s náležitou pečlivostí. Navrhl, aby soud napadené rozhodnutí zrušil.

Žalovaný v písemném vyjádření k žalobě ze dne 7. 11. 2013, které soudu postoupil spolu se správním spisem a žalobou žalobce nejprve zrekapituloval, že žalobce byl zajištěn za účelem správního vyhoštění na základě rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 6. 2013 na dobu 60 dnů. Rozhodnutím žalovaného ze dne 13. 8. 2013 byla prodloužena doba zajištění žalobce o 60 dnů, neboť je to nezbytné k pokračování přípravy výkonu správního vyhoštění. Žalobce toto rozhodnutí napadl žalobu, kterou zdejší soud rozsudkem č.j. 32A 4/2013, ze dne 13. 9. 2013 zamítl. Žalobou napadeným rozhodnutím ze dne 15. 10. 2013 byla opětovně prodloužena doba zajištění žalobce za účelem správního vyhoštění o dalších 60 dnů, neboť je to nezbytné k pokračování přípravy výkonu správního vyhoštění.

Žalovaný uvedl, že orgány policie učinily veškeré kroky směřující k zabezpečení realizace vyhoštění, avšak přes veškerou snahu policie se nepodařilo ověřit totožnost žalobce a zajistit na ZÚ Indické republiky v Praze náhradní cestovní doklad, který je nezbytný k dokončení realizace správního vyhoštění. Poukázal na to, že z indické strany nebyly vzneseny žádné námitky ani pochybnosti o státní příslušnosti žalobce a indickým zastupitelským úřadem byly přijaty a akceptovány veškeré podklady, na jejichž základě má být ověřena totožnost žalobce a vydán cestovní doklad, jehož absence je jedinou známou překážkou dokončení realizace správního vyhoštění. Domovský stát žalobce nezpochybnil, že se jedná o občana Indie, rovněž po české straně nepožadoval doplnění či dodání dalších podkladů. Dle žalovaného se jedná toliko o dočasnou překážku. Dále odůvodnil, že stanovil ve svých rozhodnutích lhůtu zajištění na 60 dnů, tuto následně prodloužil o dalších 60 dnů, přestože vzhledem k okolnostem případu mohla již prvotní lhůta zajištění činit až 180 dnů od omezení osobní svobody. Žalovaný se proto domnívá, že v řízení postupoval v souladu se zákonem č. 326/1999 Sb., v platném znění, Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod i s návratovou směrnicí. Žalovanému pak není známo, že by reálný předpoklad pro vyhoštění přestal existovat z právních důvodů. Důvody, pro které byl žalobce zajištěn, stále trvají, tj. pravomocné rozhodnutí o správním vyhoštění, žalobce je zaveden v evidenci nežádoucích osob, před zajištěním opakovaně porušoval právní předpisy, nerespektoval rozhodnutí příslušných orgánů a výkon těchto rozhodnutí ztěžoval a mařil. Vysvětlil, že není příslušný jednat přímo se ZÚ cizího státu, když ověření totožnosti se realizuje prostřednictvím ŘSCP, které požaduje ověření totožnosti a vydání náhradního cestovního dokladu u příslušného zastupitelského úřadu. Žalovaný nesouhlasí s názorem žalobce, že nebyl zvolen jiný alternativní způsob kontaktování zastupitelského úřadu. ŘSCP činí veškeré kroky potřebné k ověření totožnosti žalobce včetně telefonických dotazů, které však nemají průkaznou hodnotu. Oficiální cestou je toliko písemná urgence ( ze dne 10. 9. 2013, ze dne 3. 10. 2013 a poslední, tj. v pořadí třetí, ze dne 21. 10. 2013). Zpoždění realizace vyhoštění je tak v projednávaném případě zapříčiněno přístupem ZÚ Indie, správní orgán nemůže urychlit získání náhradního cestovního dokladu, jehož vydání je pouze na domovském státu cizince. Ke kvalifikovanému odhadu ŘSCP o délce

komunikace se ZÚ žalovaný dále doplnil, že dle uvedeného orgánu je u ZÚ asijských států doba ověřování a vydávání cestovních dokladů ve většině případů delší jak dva kalendářní měsíce, spíše se blíží ke čtyřem až pěti měsícům. Nesouhlasí proto s žalobním tvrzením, že nepostupoval s náležitou pečlivostí. Časovou prodlevu a postup zasílání podkladů zdůvodnil ve vyjádření k předchozí žalobě. Zde vysvětlil, že „podklady byly na ŘSCP zaslány elektronicky dne 24. 6. 2013 a následně fyzicky kurýrní službou Policie ČR. Dle žalovaného byly tyto úkony činěny s náležitou pečlivostí v souladu s čl. 15 odst. 1 návratové směrnice. ZÚ Indie požádal pouze o dodání příslušného počtu fotografií žalobce dokladového formátu a na jiném druhu fotografického papíru. ZÚ Indie měl k dispozici veškeré podklady pro zjištění totožnosti již od 10. 7. 2013. Dle žalovaného absence fotografií a na jiném druhu papíru, než byly původně zaslány, nemůže být důvodem pro neověření totožnosti zastupitelským úřadem.“ K odůvodnění rozhodnutí o prodloužení doby zajištění se žalovaný zaměřil zejména na důvody vztahující se k závěru o nutnosti prodloužení zajištění, kdy uvedenou argumentaci opírá o rozsudky Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 11. 2011, č.j. 52 A 57/2011 a ze dne 19. 12. 2011 č. j. 52 A 59/2011, v nichž se uvádí, že „při přezkoumání rozhodnutí o prodloužení doby zajištění není možné přehlížet již existující rozhodnutí o zajištění, naopak je nutné z něj vycházet a rozhodnutí o prodloužení doby zajištění je třeba posuzovat v kontextu s rozhodnutím o prvotním zajištění.“ Ze všech uvedeným důvodů má žalovaný za to, že napadené rozhodnutí bylo vydáno v souladu s právními předpisy a je dostatečně odůvodněno. Navrhl, aby soud žalobu zamítl a potvrdil důvody prodloužení zajištění žalobce. Vyslovil souhlas s rozhodnutím věci bez nařízení jednání.

Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí podle ustanovení § 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále také jen „s. ř. s.“) v mezích žalobních bodů. Projednal žalobu bez nařízení jednání v souladu s ustanovením § 172 odst. 5 zákona o pobytu cizinců, podle kterého soud nařídí k projednání věci jednání, navrhne-li to účastník nejpozději do 5 dnů ode dne podání žaloby nebo je-li to nezbytné. Žalobce ve stanovené lhůtě takový návrh neučinil, žalovaný souhlasil s rozhodnutím věci bez jednání, soud nepovažoval nařízení jednání za nezbytné.

Po provedeném přezkumném řízení dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná.

Podle § 124 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců je policie oprávněna zajistit cizince staršího 15 let, jemuž bylo doručeno oznámení o zahájení řízení o správním vyhoštění anebo o jehož správním vyhoštění již bylo pravomocně rozhodnuto nebo mu byl uložen jiným členským státem Evropské unie zákaz vstupu platný pro území členských států Evropské unie a nepostačuje uložení zvláštního opatření za účelem vycestování, pokud je nebezpečí, že by cizinec mohl mařit nebo ztěžovat výkon rozhodnutí o správním vyhoštění.

Podle odst. 3 cit. ustanovení policie v rozhodnutí o zajištění stanoví dobu trvání zajištění s přihlédnutím k předpokládané složitosti přípravy výkonu správního vyhoštění. Je-li to nezbytné k pokračování přípravy výkonu správního vyhoštění, je policie oprávněna dobu trvání zajištění prodloužit, a to i opakovaně.

Podle § 125 odst. 1 cit. zákona nesmí doba zajištění překročit 180 dnů a počítá se od okamžiku omezení osobní svobody.

V projednávaném případě žalovaný pravomocným rozhodnutím ze dne 21. 6. 2013 rozhodl o zajištění žalobce podle § 124 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců za účelem správního vyhoštění, doba zajištění byla tímto rozhodnutím stanovena podle § 125 odst. 1 cit. zákona na 60 dnů. Toto rozhodnutí je podrobně odůvodněno co do popisu skutkových zjištění, důvodu zajištění a nezbytných úkonů potřebných k realizaci správního vyhoštění. Dalším rozhodnutím ze dne 13. 8. 2013 žalovaný prodloužil dobu zajištění žalobce o 60 dnů, protože se však nepodařilo realizovat správní vyhoštění žalobce ani v této prodloužené době, rozhodl žalovaný žalobou napadeným rozhodnutím ze dne 15. 10. 2013 o opětovném prodloužení doby zajištění žalobce za účelem správního vyhoštění o dalších 60 dnů, neboť je to nezbytné k pokračování přípravy výkonu správního vyhoštění. Osobní svoboda žalobce byla omezena dne 20. 6. 2013. Výše je zrekapitulován postup policie a jednotlivé kroky v časovém sledu, které učinila k ověření totožnosti žalobce a vydání cestovního dokladu, bez něhož nelze správní vyhoštění realizovat.

Soud má po provedeném přezkumu za to, že správní orgán při rozhodování o dalším prodloužení doby zajištění pečlivě posuzoval skutečnosti, které prodloužení zajištění odůvodňují, činil tak v souladu s judikaturou Nejvyššího správního soudu a krajských soudů, kterou citoval v napadeném rozhodnutí i ve vyjádření k žalobě. Krajský soud již v předchozím řízení téhož žalobce (rozsudek ze dne 13. 9. 2013, č. j. 32A 4/2013) uvedl v souladu s dosavadní judikaturou, že napadané rozhodnutí je třeba vykládat v kontextu s rozhodnutím o prvotním zajištění. Ne jinak je tomu i v případě dalšího prodloužení doby zajištění. Soud se ztotožnil s učiněným závěrem žalovaného, že důvody pro zajištění žalobce i nadále trvají (pravomocné rozhodnutí o správním vyhoštění, opakovaný pobyt žalobce na území ČR a na území členských států Evropské unie v rozporu s jejími zákony, bez cestovního dokladu, maření výkonu úředního rozhodnutí, evidován v evidenci nežádoucích osob) a že v projednávaném případě převažuje zájem společnosti na dodržování zákonů před případným, neprokázaným zásahem do soukromého a rodinného života žalobce (§174a zákona o pobytu cizinců – posuzování přiměřenosti dopadu rozhodnutí).

Soud nepřisvědčil žalobní námitce, že správní orgán porušil ust. § 124 odst. 3 zákona o pobytu cizinců ve spojení s článkem 5 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 15 odst. 1 a 4 návratové směrnice. Podle § 124 odst. 3 zákona o pobytu cizinců je policie oprávněna dobu trvání zajištění prodloužit, a to i opakovaně, je-li to nezbytné k pokračování přípravy výkonu správního vyhoštění. Postup žalovaného je v souladu s citovaným ustanovením ve spojení s ust. § 125 odst. 1 zákona o pobytu cizinců. Žalovaný tak mohl již v prvotním rozhodnutí o zajištění žalobce stanovit dobu delší než původních 60 dnů při respektování

maximální doby zajištění dle cit. § 125 odst. 1. Žalovaný uvedl, že jedinou překážkou, proč dosud nelze realizovat správní vyhoštění je, že i přes veškerou snahu policie nebyla ze strany ZÚ Indie ověřena totožnost žalobce a nebyl mu vydán cestovní doklad. V této souvislosti vysvětlil a odůvodnil, že kromě případné urgence nemá jinou pravomoc zasáhnout ve věci vydání cestovního dokladu vůči ZÚ Indie, když ověření totožnosti cizince a následné vydání cestovního dokladu se u ZÚ realizuje prostřednictvím ŘSCP. Soud akceptuje oprávnění jednotlivých orgánů policie k postupům, jak jednat se zastupitelským úřadem cizího státu, v daném případě prostřednictvím ŘSCP. Žalovaný správní orgán je tak povinen dodržet stanovený úřední postup a není na účastníkovi, aby policii diktoval formu kontaktu se zastupitelským úřadem či dokonce, aby žalovaný učinil intervenci prostřednictvím Ministerstva zahraničních věcí. Nelze rovněž připustit, aby úřední záznam o učiněném telefonátu na ZÚ Indie měl mít vyšší hodnotu, než písemná urgence. Ve správním spise jsou pak doloženy písemné urgence ŘSCP adresované ZÚ Indie v Praze ze dne 10. 9. 2013 a ze dne 4. 10. 2013, v pořadí třetí urgence ze dne 21. 10. 2013 byla zaslána po vydání žalobou napadeného rozhodnutí. Těmto písemným urgencím předcházel telefonický dotaz žalovaného na ŘSCP, zda již byla ověřena totožnost žalobce ZÚ Indie, o čemž jsou ve spise učiněny úřední záznamy (ze dne 4. 9. 2013 a ze dne 3. 10. 2013). Soud tak považuje argumentaci žalovaného za relevantní a důvodnou, neztotožnil se se žalobní námitkou o neexistenci reálného předpokladu vyhoštění žalobce v době zajištění (ZÚ Indie po obdržení potřebných podkladů pro ověření totožnosti žalobce a vydání cestovního dokladu nevznesl žádné další požadavky na jejich doplnění) a že správní orgán ve snaze o získání cestovního dokladu nepostupoval s náležitou pečlivostí.

Soud dospěl k závěru, že žalovaný ve věci realizace vycestování žalobce po rozhodnutí o správním vyhoštění postupoval v souladu s výše citovaným ustanovením § 124 odst. 3 zákona o pobytu cizinců a učinil tak ve lhůtě stanovené v ust. § 125 odst. 1 cit. zákona.

Dle § 126 zákona o pobytu cizinců je policie povinna po celou dobu zajištění cizince zkoumat, zda důvody zajištění trvají. Soud má za to, s odkazem na důvody zajištění žalobce, který nerespektoval rozhodnutí o správním vyhoštění, na území se zdržoval bez platných dokladů, mařil výkon rozhodnutí a vyhýbal se vycestování, že tyto důvody i nadále trvají.

Odůvodnění napadeného rozhodnutí je tak v souladu s ust. § 68 odst. 3 správního řádu, obsahuje důvody trvání dalšího zajištění žalobce, podklady, které žalovaný hodnotil i úvahy, jakými se při posuzování případu žalobce řídil z pohledu naplnění ustanovení § 124 odst. 1 písm. b), § 124 odst. 3, i ustanovení § 123b) zákona o pobytu cizinců. Soud uzavírá, že neshledal vady správního řízení, které předcházelo vydání napadeného rozhodnutí, žalovaný dostatečně zjistil skutkový stav věci, rozhodnutí bylo vydáno v souladu se zákonem, proto soud žalobu jako nedůvodnou zamítl podle § 78 odst. 7 s. ř. s.

Výrok o náhradě nákladů řízení soud odůvodňuje ustanovením § 60 odst. 1 s. ř. s., když žalobce nebyl ve věci úspěšný a žalovaný, který měl ve věci úspěch, žádné náklady řízení nepožadoval a podle obsahu spisu mu ani žádné náklady řízení nevznikly.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

V Hradci Králové dne 18. listopadu 2013 JUDr. Ivona Šubrtová, v. r.

samosoudkyně

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru