Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

31 Ca 95/2008 - 70Rozsudek KSHK ze dne 19.03.2009

Oprav. prostředek / ústav. stíž.
1 Afs 63/2009 (zrušeno a vráceno)

přidejte vlastní popisek

31Ca 95/2008-70

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Marie Kocourkové a soudkyň JUDr. Magdaleny Ježkové a Mgr. Hleny Konečné ve věci žalobkyně LK – HVĚZDA, s.r.o., se sídlem Praha 1, Nové Město, Politických vězňů 1531/9, zast. Mgr. Petrem Knapem, advokátem v Hustopečích, Mrštníkova 15, proti žalovanému Finančnímu ředitelství v Hradci Králové se sídlem v Hradci Králové 2, Horova 17, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 19.3.2008, čj. 2888/08-1300-601060, takto:

I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 19. března 2008 čj. 2888/08-1300-

601060 a rozhodnutí Finančního úřadu v Trutnově ze dne 1. srpna 2007, čj.

78331/07/268917/7373, čj. 78335/07/268917/7373, čj. 78336/07/268917/7373, čj.

78337/07/268917/7373, čj. 78339/07/268917/7373, čj. 78344/07/268917/7373, čj.

78346/07/268917/7373, čj. 78349/07/268917/7373, čj. 78351/07/268917/7373, čj.

78353/07/268917/7373, čj. 78354/07/268917/7373 a čj. 78356/07/268917/7373 se

zrušují a věc se žalovanému vrací k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náklady řízení ve výši

9.200,-- Kč do osmi dnů od právní moci tohoto rozsudku do rukou Mgr. Petra

Knapa, advokáta v Hustopečích, Mrštníkova 15.

(K.ř.č. 1a - rozsudek)

Odůvodnění:

Rozhodnutím ze dne 19.3.2008, čj. 2888/08-1300-601060, žalovaný zamítl odvolání žalobkyně do dodatečných platebních výměrů na dani z přidané hodnoty za zdaňovací období leden až prosinec 2003.

V jeho odůvodnění uvedl, že v průběhu daňové kontroly byla žalobkyně správcem daně dne 27.6.2005 vyzvána aby prokázala, že do evidence pro daňové účely dle § 11 zákona č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o DPH“), uvedla veškerá uskutečněná zdanitelná plnění. Tvrdil, že na všechny žalobkyní předložené důkazní prostředky a vysvětlení správce daně reagoval. Daňová kontrola byla ukončena se závěrem, že žalobkyně neunesla své důkazní břemeno stanovené v § 31 odst. 9 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků v platném znění (dále jen „daňový řád“) a daň byla stanovena za použití pomůcek.

Žalovaný k důvodům tohoto postupu v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že žalobkyně po celou dobu daňové kontroly nepředložila zápisy o provedené inventarizaci na skladě, ačkoliv k tomu byla vyzvána, správci daně poskytla pouze zápisy z provedených inventur na jednotlivých skladech k 31.12.2002 a k 31.12.2003. Pokud jde o zdanitelná plnění se sazbou daně 22% nepředložila žalobkyně evidenci výnosů a tržeb a neměla k dispozici ani skladovou evidenci. Žalobkyně sice uznala, že uskutečněná zdanitelná plnění a výnosy v prodejních cenách byly nižší než v nákupních cenách, tuto skutečnost však řádně a transparentně neodůvodnila. Záznamní povinnost, jak ji žalobkyně deklarovala, není dle žalovaného v souladu s § 11 zákona o DPH.

Žalovaný žalobkyni dále vytýkal, že v rámci inventur nesečetla jednotlivé komodity zboží. Tvrdila, že vynechala jednu položku řádku inventurního soupisu k 31.12.2002, vyjádřenou v penězích ve výši 360.000,- Kč. K této zmiňované položce poskytla několik různých vysvětlení, žádné však průkazným způsobem nedoložila. To dle žalovaného dokazuje nesprávně vedenou evidenci. Správce daně použil počáteční a konečné stavy ze zápisů z fyzických inventur (ne z inventarizace!) při ověřování správnosti vykázaného základu daně, seznámil žalobkyní s tím, jakým způsobem se konkrétně dopracoval ke svým pochybnostem, přičemž použil číselné údaje z inventur. Průběžně žalobkyni seznamoval se svými závěry, přičemž jí umožňoval neustále dokládat a vyjadřovat se k jeho zjištěním, o čemž svědčí i protokoly z jednotlivých jednání.

Žalovaný se v odůvodnění napadeného rozhodnutí zabýval podrobně důvody, pro které nevyslechl žalobkyní navržené svědky. Uvedl, že žalobkyně nesdělila kontaktní adresy svědků Ing. Romana Frölicha, Petra Hejče, Jiřího Vaska, Jany Gerišerové, Jitky Šturmové a Ireny Šaškové s tím, že se nejedná o její obchodní partnery ale zaměstnance společnosti EUROMEDIA GROUP k.s., tudíž jí nemohou být osobní údaje těchto osob známy. Žalovaný se zabýval i hodnocením obchodního vztahu žalobkyně s touto společností na základě předložené smlouvy.

(K.ř.č. 1a - rozsudek)

V rámci dožádání získal informaci o tom, že uvedená společnost (jejíž zaměstnance navrhovala jako svědky) potvrdila, že nemá ve svém účetnictví evidovanou žádnou dodávku kalendářů od LK-Hvězda, s.r.o. a nebyla nalezena ani smlouva o spolupráci ze dne 24.11.2000 mezi oběma společnostmi, kterou žalobkyně předložila správci daně.

Žalovaný dále reagoval na návrh žalobkyně vyslechnout náhodný vzorek svědků k tomu, za jakou cenu by nakoupili kalendáře minulého roku a uzavřel, že takový důkaz nemůže prokázat skutečné množství zlikvidovaného a přeceněného množství kalendářů, pouze by potvrdil, že o staré kalendáře není již na konci roku prakticky zájem. Navržený průzkum trhu neshledal žalovaný dostatečným průkazným důkazním prostředkem. Pokud takový důkaz chtěla žalobkyně předložit, měla si ho opatřit sama. V této souvislosti odkázal na rozsudek 15 Ca 3/2000 (žalovaný neuvedl soud, který tento rozsudek vydal), dle kterého nemůžete žalobkyně požadovat po správci daně, aby takovýto průzkum provedl, neboť důkazní břemeno je na její straně a nelze ho libovolně přenášet na správce daně.

Správce daně dle žalovaného při ověřování správnosti vykázané daně vyšel z písemností předložených žalobkyní, tj. např. z předložených ceníků apod. I když žalobkyně tvrdila, že tyto ceny nebyly platné po celý rok, ale pouze v měsíci lednu 2003, ničím toto nepodložila. Správce daně důkazní prostředky odmítl osvědčit jako důkazy proto, že nebyla průkazným způsobem prokázána jejich pravdivost – tedy skutečná pořizovací cena zboží v nich uvedená. Žalobkyně rovněž nedoložila průkazným způsobem kdy, v jakých pořizovacích cenách, jaké množství a jaký druh zboží byl sešrotován, zlikvidován, darován nebo poskytnut na podporu prodeje, jak tvrdila žalobkyně. Při likvidaci neboli sešrotování či použití zboží na údajnou podporu prodeje nebylo povinností žalobkyně stanovovat prodejní cenu, ale prokázat množství, hodnotu a druh takto použitého zboží, které by mohlo ovlivnit výši uskutečněných zdanitelných plnění. To by žalobkyně byla schopná, pokud by v souladu se zákonem č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů, vedla skladovou evidenci. V případě použití zboží pro reklamní účely pak měla tuto skutečnost evidovat ve své daňové evidenci. Daňovou evidenci dle § 11 zákona o DPH žalobkyně nevedla a dle do protokolu č.j. 26826/05/268930/4141 ze dne 17.3.2005 prohlásila, že osvobozená plnění se u ní nevyskytují a o plněních, která nejsou předmětem DPH (týká se reklamních předmětů) nic konkrétního neuvedla.

Žalobkyně rovněž neúčtovala o ztratném, protože řádně neprováděla inventarizaci. Základ daně v přiznání k dani z příjmů nebyl zvýšen o hodnotu likvidovaného zboží a ani v předložených dokladech předložených žalobkyní nebyly doklady prokazující likvidaci zboží.

Žalovaný dále uvedl, že správce daně požadoval prokázání množství, cen a druhu zboží, které bylo použito jinak než prodáno. Žalobkyně uvedla pouze kusy, k nim však nebyly průkazně předloženy pořizovací ceny.

(K.ř.č. 1a - rozsudek)

Dle žalovaného žalobkyně neprokázala, že vykázaná výše uskutečněných zdanitelných plnění z prodeje zboží v základní sazbě 22 %, byla správná, že jsou

uvedena veškerá uskutečněná zdanitelná plnění ve správné výši a ve správném zdaňovacím období, protože nevedla evidenci pro daňové účely dle § 11 zákona o DPH. Zároveň neprokázala, že daň na výstupu byla odvedena ze všech uskutečněných zdanitelných plnění ve správné výši v příslušných daňových přiznáních v souladu s ust. § 10 odst. 1 téhož zákona.

Žalovaný odkázal na zprávu o výsledku daňové kontroly, která obsahuje podrobné zdůvodnění, proč nemohl správce daně provést stanovení daně dokazováním a proč musela být daň stanovena podle pomůcek. S výše uvedenou zprávou byla žalobkyně seznámena a poskytnuta jí možnost se k ní vyjádřit. Odkázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu č.j. 3 Afs 24/2004-55 kde je stanoveno, že úřední záznam s výpočtem daně podle pomůcek, nemůže být proveden dříve než je ukončena daňová kontrola a kdy lze s jistotou konstatovat, že daňovou povinnost nelze stanovit dokazováním. Daň vyčíslenou v tomto úředním záznamu je správce daně na základě § 31 odst. 5 daňového řádu oprávněn stanovit za použití pomůcek, které má k dispozici, nebo které si obstaral bez součinnosti s žalobkyní. Přitom žádná ustanovení daňového řádu správci daně neukládají povinnost aktivně se žalobkyní spolupracovat nebo upravovat takto stanovenou daň. Přesto jí bylo umožněno nahlédnout do úředních záznamů na obou daních. Správce daně v souladu s ust. § 46 odst. 3 ZSDP, přihlédl ke všem zjištěným okolnostem, z nichž vyplývaly výhody pro žalobkyni. Konkrétně vzal v úvahu neprodejnost kalendářů platných pro rok 2002, možné snížení ceny prodávaných kalendářů platných pro rok 2003 prodávaných v roce 2003, vykázané slevy při prodeji u konkrétních uskutečněných zdanitelných plnění, korekci marže u prodávaných kalendářů a možnou kompletaci kompaktních disků a zvukových nosičů – magnetické pásky do balíčků. Navíc upravil stav zásob k 31.12.2002 a k 31.12.2003, neboli použil správné součty z inventurních soupisů a snížil stav zásob o nakupované služby. Poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu č. 1 Afs 41/2006-85, dle kterého je správce daně povinen k výhodám dle § 46 odst. 3 daňového řádu přihlížet tam, kde nějaké výhody fakticky zjištěny byly, a to buď na základě samotného tvrzení daňového subjektu nebo jestliže vyplynuly v rámci daňové kontroly. Není povinností správce daně okolnosti, které by byly uznatelnou výhodou, za daňový subjekt vyhledávat (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu č. 1223/2007 Sb. NSS).

Podle žalovaného si správce daně pro stanovení daně zajistil dostatečně spolehlivé pomůcky, konkrétně z dokladů, dokumentů a účetnictví předložených žalobkyní, dožádáním od jiných srovnatelných subjektů a ověřením tvrzení žalobkyně o poskytnutí kalendářů a diářů jako podpory prodeje přímo u údajného smluvního partnera a v neposlední řadě i z obecně známých skutečností. Po předání zprávy o výsledku daňové kontroly za jednotlivá zdaňovací období roku 2003 a převzetí dodatečných platebních výměrů byly žalobkyni poskytnuty při jednání resp. při nahlížení do spisů dne 14.9.2007 i záznamy o stanovení výše daně. Správce daně jí předal fotokopie těchto záznamů, čímž byla žalobkyni touto písemnou formou sdělena výše stanovené daně. Zdůraznila, že úřední záznam byl vyhotoven až po projednání a předání zprávy o

(K.ř.č. 1a - rozsudek)

kontrole daně z přidané hodnoty, proto nemohla být žalobkyně před ukončením daňového řízení seznámena

s obsahem tohoto úředního záznamu. V něm správce daně vycházel z průměrovaných marží a z kvalifikovaného odhadu. Při stanovení daňové povinnosti v jednotlivých zdaňovacích obdobích roku 2003 vycházel z poměrových čísel, tj. v jakém poměru přiznala žalobkyně daň v jednotlivých zdaňovacích obdobích. Žalovaný poukázal i na rozsudek Nejvyššího správního soudu čj. 9 Afs 89/2007-83, podle kterého stanovení daně podle pomůcek je odhadem výše daňové povinnosti daňového subjektu, který však musí být co do největší míry přesný. Rozhodně popřel, že správce daně kombinoval dokazování a pomůcky.

V závěru žalovaný poukázal na ust. § 50 odst. 5 daňového řádu podle kterého v případě, že odvolací orgán zjistí, že byly dodrženy zákonné podmínky pro stanovení daně podle pomůcek, odvolání pro jeho neodůvodněnost zamítne. V tomto případě pak zákonné podmínky pro stanovení daně podle pomůcek byly dle splněny a daň byla stanovena v souladu s ustanoveními daňového řádu a zákona o DPH.

Ve včas podané žalobě se žalobkyně domáhala přezkoumání napadeného rozhodnutí žalovaného jeho zrušení i zrušení předcházejících platebních výměrů Finančního úřadu v Trutnově a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení. Shodně jako v odvolání namítala, že veškeré výnosy zaúčtovala a vykázala ve správné výši a prokázala je průkazným způsobem správci daně. Náklady na nákup zboží se sazbou 22% zaúčtovala na účet 504 - Prodané zboží. Doložila provedení inventarizace účtu 132-zboží na skladě. Správce daně ani žalovaný se předloženými a navrhovanými důkazními prostředky nezabývali. Opět, shodně jako v odvolání do platebních výměrů žádala, aby byl jako důkazní prostředek použit i spisový materiál předložený ke kontrole roku 2004, kdy evidence vedená žalobkyní nebyla zpochybněna. Žádala porovnat výpisy z účtu, z nichž by se dalo ověřit, že evidence výnosů odpovídá vkladům hotovosti na běžném účtu. Poukázala na závěr správce daně, který akceptoval důkazní prostředky, které předložila ohledně uskutečnění zdanitelných plnění se sazbou 5% a navrhla využít stejné důkazní prostředky i u uskutečněných zdanitelných plnění se sazbou 22%.

Žalobkyně nesouhlasila se závěry žalovaného ohledně rozdílu v počátečním a konečném stavu kalendářů a diářů tak, jak je vyčíslila v inventurní soupisu a jak je zjistil správce daně. Uvedla, že k vysvětlení rozdílů nebyla vyzvána. Navíc počáteční a konečné stavy použil správce daně ve svých výpočtech v protokolu ze dne 16.2.2006 čj. 6961/06/268930/4141. Žalobkyně navrhovala porovnání všech verzí zpráv z kontroly s tím, že správce daně zpochybňuje pouze skladovou evidenci a inventarizaci, konstatuje však, že žalobkyně porušila ust. § 31 odst. 9 daňového řád, neboť neprokázala odvedení daně na výstupu ze všech uskutečněných zdanitelných plnění.

Jako další důkazní prostředek navrhla žalobkyně slyšení svědků Ing. Romana Frölicha, Petra Hejče, Jiřího Vaska, Jany Gerišerové, Jitky Šturmové a Ireny Šaškové ohledně spolupráce se společností EUROMEDIA GROUP, k.s.

(K.ř.č. 1a - rozsudek)

Dále žalobkyně tvrdila, že doložila inventurní soupisy k 31.12.2002 a k 31.12.2003, průběžné výkazy přecenění na jednotlivých prodejnách, aktivně

v průběhu daňové kontroly dokládala řadu důkazních prostředků týkajících se prodeje, přecenění, slev, výprodejových akcí, šrotací, akcí na podporu prodeje a reklamy společnosti. Uvedla, že správce daně mylně vycházel z krátkodobě platných prodejních cen v lednu 2003, nevzal v úvahu specifický předmět podnikání a skutečnost, že ceny byly stanoveny vždy aktuálně dle momentální situace na trhu.

Žalobkyně namítala porušení ust. § 16 odst. 4 písm. e) daňového řádu, neboť jí nebylo umožněno být přítomna jednání, které proběhlo dne 17.4.2008 a sepsán o něm protokol čj. 177563/07/005932/7177.

Tvrdila, že žalovaný se nezabýval jejími námitkami, důkazními prostředky obsaženými ve spisovém materiálu, kvalitou použitých pomůcek a zákonností postupu správce daně. Vyjmenovala předložené důkazní prostředky. Konstatovala, že nebyly splněny podmínky pro stanovení daně podle pomůcek, žalovaný bez dostatečného zdůvodnění neprovedl v rozporu s ust. § 31 odst. 2 daňového řádu navržené důkazní prostředky. Žalovaný dle žalobkyně nepostupoval ani v souladu s ust. § 31 odst. 8 písm. c) daňového řádu. Trvala na tom, že žalovaný se dostatečně nevypořádal s podaným odvoláním a rozhodnutí správce daně i žalovaného označila za nezákonná.

Žalobkyně uvedla, že ze záznamu čj. 62766/07/268930/4140 ze dne 25.7.2007 a z průběhu celého daňového i odvolacího řízení vyplývá, že jí bylo odepřeno právo úzce spolupracovat se správcem daně při správném stanovení daně. Tím bylo porušeno ust. § 2 odst. 2 a 9 daňového řádu.

V další žalobní námitce žalobkyně označila za nesprávný postup správce daně při použití pomůcek a uvedla, že porušil ust. § 46 odst. 3 daňového řádu, neboť nepřihlédl ke všem zjištěným okolnostem, z nichž pro ní vyplývají výhody. Tvrzení, že tak správce daně učinil označila za nekonkrétní. Žalobkyně opakovaně žádala, aby jí bylo srozumitelně sděleno, k jakým skutečnostem správce daně přihlédl, aby se k této otázce mohla kvalifikovaně vyjádřit. Odkázala na závěry Ústavního soudu podle kterých za takové výhody lze např. považovat okolnosti, za jakých podmínek daňový subjekt podniká, v jaké lokalitě má umístěnou provozovnu. Zda takto správce daně postupoval měl žalovaný hodnotit ve svém rozhodnutí. Zároveň žalobkyně poukázala na nález Ústavního soudu IV.ÚS 179/01, dle kterého nestačí, aby výhoda byla patrna z daňového spisu, pokud se s ní nemohl seznámit daňový subjekt. Zpráva z daňové kontroly dle žalobkyně neobsahovala přezkoumatelným způsobem seznatelné kontrolní nálezy a výsledky týkající se rozsahu dodatečně stanovené daňové povinnosti, zejména označení pomůcek a jejich vyhodnocení. Tím bylo porušeno ust. § 16 odst. 4 písm. e) a § 2 odst. 1 daňového řádu. Žalobkyně poukázala na konkrétní skutečnosti, které dle jejího názoru svědčí o tom, že daňová povinnost nebyla stanovena dostatečně spolehlivě. Tvrdila, že ze záznamu čj. 62766/07/268930/4140 vyplývá, že její daňová povinnost byla vlastně stanovena dokazováním, což je v rozporu s příslušnou judikaturou.

(K.ř.č. 1a - rozsudek)

V závěru žalobkyně vyslovila názor, že výzva ze dne 27.6.2005 čj. 43200/05/268930/4141 je neurčitá, správce daně nevyjádřil svoje pochybnosti

srozumitelně a jednoznačně tak, aby žalobkyně na výzvu mohla určitě a jednoznačně odpovědět.

Žalovaný v písemném vyjádření k žalobě uvedl, že protokol č.j. 177563/07/005932/7177 ze dne 17.4.2007 pořídil v rámci dožádání FÚ Praha 5 a zabýval se místním šetřením u společnosti EUROMEDIA GROUP k.s. Při něm příslušný správce daně zjistil, že jmenovaná společnost nepřijala žádnou dodávku kalendářů a diářů ani nebyla nalezena žádná smlouva o spolupráci ze dne 24.11.2000 mezi oběma společnostmi (míněno se společností LK Hvězda, s.r.o.). Zmiňovaný správce daně tyto skutečnosti pouze konstatoval a zástupci EUROMEDIA GOUP k.s., nebyly kladeny žádné otázky.

Dále žalovaný poukázal na rozsáhlé šetření a rozsah jednotlivých písemností, které právě svědčí o tom, že správce daně plnil jak ustanovení § 2 odst. 2 daňového řádu, tak i § 2 odst. 9 daňového řádu. K úřednímu záznamu čj. 62766/07/268930/4141 ze dne 25.7.2007 uvedl, že výpočet daně podle pomůcek nemůže být proveden dříve, než je ukončena daňová kontrola, tedy až když lze s jistotou konstatovat, že daňovou povinnost nelze stanovit dokazováním (NSS čj. Afs 24/2004-55).

K žalobní námitce týkající se § 46 odst. 3 daňového řádu žalovaný uvedl, že protokolem ze dne 18.10.2006 byla žalobkyně seznámena s obsahem zprávy, kde bylo na straně 10 uvedeno, že správce daně přihlédl v souladu s § 2 odst. 3 a § 46 odst. 3 ZSDP k okolnostem, z nichž vyplývaly výhody pro žalobkyni a ty také vyjmenoval. Výhody použity ve prospěch žalobkyně jsou uvedeny až v úředním záznamu 62766/07/268930/4141 ze dne 25.7.2007 na str. 10, a to uznání šrotace KD, marže kalendářů a diářů dle daňového subjektu, přecenění v měsíci březnu 2003, ztratné, slevy atp.

Odvolání proti výzvě č.j. 43200/05/268930/4141 ze dne 27.6.2005 bylo řešeno žalovaným v samostatném rozhodnutí č.j. 6478/08-1300-601060 ze dne 2.7.2008, doručené dne 3.7.2008.

V závěru žalovaný navrhl zamítnutí žaloby.

Žalobkyně se k jednáni nařízeném soudem nedostavila, její zástupce souhlasil s projednáním věci v nepřítomnosti a setrval na svých procesních návrzích. Nad rámec žalobních námitek uvedl, že dodatečné platební výměry i rozhodnutí žalovaného nebyly žalobkyni řádně doručeny a popsal, komu a jaké plné moci žalobkyně udělila a komu daňové orgány svá rozhodnutí doručily.

Dále vznesl námitku zániku práva daň vyměřit, neboť dle jeho názoru uplynula lhůta stanovená v § 47 odst. 2 daňového řádu dne 31.12.2008 a v této lhůtě nebylo pravomocně rozhodnuto.

(K.ř.č. 1a - rozsudek)

Poukázal na rozhodnutí žalovaného ve věci daně z příjmů právnických osob za rok 2003, kterým zrušil dodatečný platební výměr na daň stanovenou podle

pomůcek. Citoval některé závěry žalovaného a konstatoval, že se dotýkají i postupu správce daně při stanovení daně z přidané hodnoty. Znovu zdůraznil, že nebyly splněny podmínky pro stanovení daně podle pomůcek a poukázal v této souvislosti na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 23.23.2007 čj. 2Afs 20/2006-90.

Pověřená pracovnice žalovaného k námitce chybného doručení uvedla, že daňové orgány využily ust. § 10 odst. 3 daňového řádu, které v případě nejasné plné moci umožňuje považovat ji za neomezenou. V dalším odkázala na odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí a vyjádření žalovaného k žalobě.

Krajský soud přezkoumal napadená rozhodnutí v řízení podle části třetí hlavy druhé dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen “s.ř.s.) a shledal žalobu důvodnou.

Hlavní námitky žalobkyně směřovaly proti postupu správce daně, který stanovil daň postupem dle ust. § 31 odst. 5 daňového řádu. Krajský soud je toho názoru, že žalobou napadeného rozhodnutí dostatečně přesvědčivě tento postup nezdůvodňuje. Žalovaný v něm převážně reaguje na jednotlivé odvolací námitky a vyjmenovává nedostatky v evidenci žalobkyně. Se žalovaným lze jistě souhlasit, že inventární soupisy zboží nejsou totéž co inventarizace, nelze však přehlédnout, že v odůvodnění napadeného rozhodnutí již neuvedl, a neučinil tak ani správce daně ve zprávě z kontroly, z čeho tato povinnost vyplývá a jak nedostatek inventarizace ovlivnil průkaznost účetnictví žalobkyně. Stejný vágně žalovaný hodnotil i neexistenci skladové evidence. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí nelze zjistit, zda některý zjištěný nedostatek v evidenci žalobkyně je sám o sobě důvodem pro postup dle § 31 odst. 5 daňového řádu, případně zda nemožnost stanovit daň dokazováním způsobuje jejich kumulace. V odůvodnění napadeného rozhodnutí, měl žalovaný reagovat na námitku žalobkyně, že nebyly splněny důvody pro přechod na pomůcky dle ust. § 31 odst. 5 daňového řádu vyjmenováním všech nedostatků v evidenci žalobkyně a jejich hodnocením z pohledu citovaného ustanovení.

Krajský soud musí přisvědčit žalobkyni i ohledně jejího tvrzení, že správce daně nesprávně formuloval výzvu ze dne 43200/05/268930/4141 ze dne 27.6.2005, kterou ji vyzval aby prokázala, že do záznamů pro daňové účely - evidence pro daňové účely dle § 11 zákona o DPH uvedla veškerá uskutečněná zdanitelná plnění. I když dále správce daně uvedl jaké důvody ho k pochybnosti vedly, předložit důkaz o tom, že v evidenci, kterou byla žalobkyně povinna vést, uvedla veškerá uskutečněná zdanitelná plnění, si lze jen stěží představit. Mohla by této výzvě teoreticky vyhovět jen tehdy, kdyby měla k dispozici a předložila úplné a naprosto bezchybně vedené účetnictví, v němž by nebyly shledány žádné závady. Takovému požadavku žalobkyně, jak plyne ze samotné výzvy a následně i z dalších zjištění správce daně, nemohla dostát. Výzvy správce daně k prokázání skutečností rozhodných ke správnému stanovení základu daně a daně by měly být jasné a srozumitelné, měly by konkrétně uvést jakou skutečnost má daňový subjekt prokázat a jakými důkazními prostředky tak případně může učinit. To

(K.ř.č. 1a - rozsudek)

předmětná výzva neobsahovala. Žalovaný sice v odůvodnění svého rozhodnutí tvrdil, že zástupce žalobkyně výslovně prohlásil, že obsahu výzvy rozumí, přesto tato

skutečnost nemůže změnit nic na povinnosti formulovat požadavky obsažené ve výzvě jasně, srozumitelně a v rozsahu, který platné právní předpisy dovolují. Se žalovaným lze souhlasit, že je již na daňovém subjektu, jaký způsob k doložení svých povinností a tvrzení zvolí.

Důvodnou shledal krajský soud i námitku žalobkyně poukazující na skutečnost, že před vydáním platebních výměrů nebyla seznámena s pomůckami, které použil správce daně při stanovení základu daně a daně ani s tím, k jakým zjištěným okolnostem, z nichž pro žalobkyni ve smyslu ust. § 46 odst. 3 daňového řádu vyplývají výhody, správce daně přihlédl. V této souvislosti krajský soud poukazuje na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 20.11.2006 IV ÚS 360/05 a rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 29.3.2007 5 Afs 162/2006-114 a ze dne 14.3.2008 1 Afs 113/2008-40. V posledně jmenovaném rozsudku Nejvyšší správní soud vyslovil názor, že i když není chybou, pokud skutečnosti ve smyslu ust. § 46 odst. 3 daňového řádu nebyly uvedeny ve zprávě z kontroly, „podstatné je, že již v rámci řízení před daňovým orgánem první instance musí být daňový subjekt seznámen s tím, ke kterým eventuálním výhodám, ve smyslu ust. § 46 odst. 3 daňového řádu, bylo přihlédnuto“. V posuzovaném případě správce daně vydal dodatečné platební výměry dne 1. srpna 2007. Žalobkyně se seznámila s úředním záznamem správce daně, datovaném dnem 25.7.2007, až 14.9.2007. Tento postup shledal krajský soud v rozporu s uvedenými závěry Ústavního soudu i Nejvyššího správního soudu. Z tohoto důvodu, ale i pro pochybení při postupu dle ust. § 31 odst. 5 daňového řádu, krajský soud napadené rozhodnutí žalovaného i jemu předcházející dodatečné platební výměry správce daně dle § 78 odst. 1 a 3 s.ř.s. zrušil a věc

žalovanému vrátil k dalšímu řízení. V něm bude vázán shora vysloveným právním názorem (§ 78 odst. 5 s.ř.s.).

Krajský soud naopak neshledal důvodnou námitku žalobkyně, že správce daně porušil ust. § 16 odst. 4 písm. e) daňového řádu, neboť jí neumožnil účastnit se jednání, které proběhlo dne 17.4.2008 a o němž byl sepsán protokol čj. 177563/07/005932/7177. Ze zmíněného protokolu vyplývá, že dožádaný Finanční úřad pro Prahu 5 provedl místní šetření u společnosti EUROMEDIA GROUP, k.s. a konstatoval, že v jejím účetnictví nejsou evidovány žádné faktury kalendářů od žalobkyně a nebyla nalezena ani smlouva o spolupráci ze dne 24.11.2000. Je zcela evidentní, že nešlo o výslech svědka dle ust. § 16 odst. 4 písm. e) daňového řádu, obeslat žalobkyni k místnímu šetření u jiného daňového subjektu nebyl správce daně povinen.

Pokud se žalobkyně domáhala slyšení shora uvedených svědků, bylo její povinností identifikovat je nejen jménem, ale i uvedením jejích kontaktní adresy. Bylo nepochybně v jejich možnostech, jestliže tvrdila, že mohou dosvědčit spolupráci se společností EUROMEDIA GROUP, k.s., zjistit si jejich adresy.

Žalobkyně tvrdila, že jí v rozporu s ust. § 2 odst. 2 a 9 daňového řádu, bylo odepřeno právo úzce spolupracovat se správcem daně při správném stanovení daně.

(K.ř.č. 1a - rozsudek)

Neuvedla však konkrétně kdy ji tato spolupráce byla odmítnuta. Ze správního spisu takové omezení žalobkyně nevyplývá.

Krajský soud nepřisvědčil ani tvrzení žalobkyně, že došlo k zániku práva daň za rok 2003 vyměřit. Žalobkyně tvrdila, že lhůta dle ust. § 47 odst. 2 daňového řádu uplynula dne 31.12.2008 a v této lhůtě nebylo pravomocně rozhodnuto. Ze správního spisu vyplývá, že daňová kontrola daně z přidané hodnoty za rok 2003 byla zahájena dne 11.1.2005, žaloba proti rozhodnutí žalovaného o této dani byla doručena krajskému soudu dne 16.5.2008. Jak sama žalobkyně uvedla, lhůta k vyměření daně ve smyslu ust. § 47 odst. 2 daňového řádu začala znovu běžet 31.12.2005, nemohla však skončit dne 31.12.2008 jak tvrdí žalobkyně, neboť dle ust. § 41 s.ř.s. „Stanoví-li zvláštní zákon ve věcech přestupků, kárných nebo disciplinárních nebo jiných správních deliktů (dále jen "správní delikt") lhůty pro zánik odpovědnosti, popřípadě pro výkon rozhodnutí, tyto lhůty po dobu řízení před soudem podle tohoto zákona neběží. To platí obdobně o lhůtách pro zánik práva ve věcech daní, poplatků, odvodů, záloh na tyto příjmy a odvodů za porušení rozpočtové kázně, které jsou příjmem státního rozpočtu České republiky, státních fondů a rozpočtů územních samosprávných celků“. V posuzovaném případě lhůta k vyměření daně dle § 47 daňového řádu přestala běžet dnem podání žaloby a bude pokračovat po právní moci tohoto rozsudku. Protože krajský soud zrušil rozhodnutí žalovaného i jemu předcházející rozhodnutí správce daně, bude se doručování nových rozhodnutí řídit dle plné moci platné ke dni jejich vydání“. Pro tento závěr není rozhodné, komu byla rozhodnutí správce daně a žalovanému doručena.

Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení § 60 odst. 1 s. ř. s. Dle něj má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Žalobkyně zaplatila soudní poplatek a dále má nárok na úhradu nákladů právního zastoupení advokátem dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, a to za 3 úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, sepis žalobního návrhu a další podání) po 2.100,-- Kč (§ 9 odst. 3 písm. f/ advokátního tarifu). Dále má nárok na 3 režijní paušály po 300,-- Kč (§ 13 odst. 3 advokátního tarifu). Proto krajský soud zavázal žalovaného povinností žalobkyni tyto prokázané náklady řízení uhradit k rukám jejího právního zástupce (§ 149 odst. 1 občanského soudního řádu za použití § 64 s. ř. s.).

Poučení:

Toto rozhodnutí nabývá právní moci dnem doručení účastníkům (§ 54 odst. 5 s.ř.s.)

(K.ř.č. 1a - rozsudek)

Proti pravomocnému rozhodnutí je přípustná kasační stížnost, kterou lze podat z důvodů uvedených v § 102 a násl. s.ř.s. ve lhůtě dvou týdnů po doručení rozhodnutí. Kasační stížnost se podává ke Krajskému soudu v Hradci Králové.

O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem. To neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

V Hradci Králové dne 19. března 2009

Mgr. Marie Kocourková, v. r.

předsedkyně senátu

Za správnost vyhotovení: Veronika Frodlová, DiS.

(K.ř.č. 1a - rozsudek)

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru