Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

31 Ca 84/2007 - 67Rozsudek KSHK ze dne 21.07.2008


přidejte vlastní popisek

31 Ca 84/2007-67

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Marie Kocourkové a soudkyň JUDr. Magdaleny Ježkové a Mgr. Heleny Konečné ve věci žalobkyně obchodní společnosti ALFET, s.r.o., se sídlem v Náchodě, Plhovská 1100, zast. Jiřím Jandou, advokátem v Náchodě, Kamenice 155, proti žalovanému Finančnímu ředitelství v Hradci Králové, se sídlem v Hradci Králové 2, Horova 17, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 7.10.2003, čj. 3039/120/2003-Ro, t akto:

I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 7. října 2003, čj. 3039/120/2003-Ro a

rozhodnutí Finančního úřadu v Náchodě ze dne 19. srpna 1999 čj.

67888/99/243912/6263 se zrušují a věc se žalovanému vrací k dalšímu

řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náklady řízení ve výši 8.838,-

- Kč do osmi dnů od právní moci tohoto rozsudku do rukou jejího zástupce.

Odůvodnění:

Rozhodnutím ze dne 7.10.2003 čj. 3039/120/2003-Ro žalovaný zamítl odvolání žalobkyně do rozhodnutí Finančního úřadu v Náchodě ze dne 19.8.1999 čj. 67888/99/243912/6263 o dodatečném vyměření daně z příjmů právnických osob za rok 1997. V jeho odůvodnění se ztotožnil se závěrem správce daně, že uplatněné náklady ve pokračování
31 Ca 84/2007

(K.ř.č. 1a - rozsudek) výši 1,250.000,-- Kč uplatněné z faktury ze dne 15.6.2007 č. 105606, číslované dodavatelem, společností Creditpol, a.s., (dále jen „Creditpol“) jako č. 970012, nejsou nákladem na dosažení, zajištění a udržení příjmů, ale krátily daňovou povinnost žalobkyně jiným způsobem.

Ve včas podané žalobě žalobkyně s postupem žalovaného nesouhlasila a vyslovila názor, že správce daně je povinen ve zprávě o daňové kontrole uvést skutečnosti natolik konkrétně, aby se daňový subjekt mohl ještě před ukončením daňové kontroly k nim vyjádřit, případně navrhnout jejich doplnění. Žalovaný jako odvolací orgán prováděl prostřednictvím dožádaných finančních orgánů dokazování, nevyrozuměl ji však o provádění jednotlivých úkonů, o výslechu svědků a o místních šetřeních ve smyslu ust. § 16 odst. 4 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků v planém znění (dále jen „daňový řád“), s výjimkou výslechu svědka Jana Slaniny. Tato pochybení nemůže zhojit skutečnost, že žalobkyně nepožadovala zopakování těchto úkonů za její přítomnosti. V této souvislosti odkázala na rozhodnutí Ústavního soudu IV. ÚS 121/2001 ze dne 27.8.2001, I.ÚS 591/2000 ze dne 11.9.2001 a I.ÚS 54/2001 ze dne 15.1.2002. Tvrdila, že byla postupem žalovaného zkrácena na svých právech zejména tím, že nemohla klást otázky vyslýchaným osobám ve společnosti Quantum PRAHA a.s. a EPIS spol. s r.o. (viz rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 29.10.2002 II.ÚS 232/2002).

Žalobkyně se dále odvolala na judikaturu soudů a tvrdila, že odvolací orgán nemůže doplňovat výsledky daňového řízení a odstraňovat jeho vady neomezeně, zejména pokud by se mělo týkat rozsáhlého okruhu skutečností, významných pro správné stanovení daňové povinnosti, nebo skutečností natolik podstatných, že jejich zjištění rozhodující měrou ovlivní způsob stanovení daňové povinnosti. Odvolací orgán v takových případech rozhodnutí správce daně dle § 50 odst. 6 daňového řádu zruší a ten po doplnění důkazního řízení vydá nové rozhodnutí. Každý jiný postup zkracuje práva žalobkyně na možnost přezkumu skutkových a právních zjištění vyšší instancí.

Žalobkyně také tvrdila, že žalovaný při svém rozhodování neodstranil nedostatky a neřídil se právním názorem krajského soudu, vysloveným v této věci pod sp. zn. 31 Ca 51/2001 a 31 Ca 12/2002. Odkázala na žaloby v těchto věcech, kde zejména poukazovala na další nezákonné postupy žalovaného a správce daně. Tvrdila, že správce daně i žalovaný hodnotili jen některé důkazy a zjištění, nevyjádřili se však, proč některé navrhované důkazy neprovedli, a proč některé z nich nehodnotili. Z hlediska dokazování a hodnocení důkazů žalobkyně označila za nepochopitelný postup žalovaného, který podání společnosti Creditpol označil za pouhá tvrzení, i když se nepochybně jednalo o důkazy, které měl zhodnotit. Tento závěr označila za ukázku nezákonného postupu žalovaného i správce daně.

V závěru žalobkyně uvedla, že celé daňové řízení bylo vedeno v rozporu s platnými předpisy, konkrétně s ust. § 2 odst. 2, § 5 odst. 1, § 8 odst. 1, § 16 odst. 1, 2 písm. e), 4 písm. c),e),f), § 29 odst. 1, § 31 a § 50 odst. 6 daňového řádu a § 24

(K.ř.č. 1a - rozsudek)

odst. 1 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů v platném znění (dále jen „zákon o daních z příjmů“).

Žalovaný v písemném vyjádření k žalobě uvedl, že správce daně při kontrole daně z příjmů za rok 1997 prověřoval tvrzení žalobkyně, že plnění ze smlouvy ze dne 15.1.1997 bylo realizováno výhradně předáním informací v ústní podobě formou konzultací s dodavatelem, společností Creditpol, i když smlouva stanovila jinak. Zjištění dožádaných finančních úřadů i vlastní šetření správce daně tento postup potvrdilo. Protože mezi učiněným zjištěním a tvrzením žalobkyně nebyl rozpor, nebylo nutno postupovat dle § 16 odst. 4 písm. e) daňového řádu a zopakovat výslechy svědků. Sporné však zůstalo, zda výhradně ústními informacemi bylo možné shromáždit dostatečné podkladové materiály a poskytnout informace smluveného rozsahu, a zda svědectví Jana Slaniny slouží jako důkaz o realizaci obchodní smlouvy.

Dle žalovaného byla žalobkyně dne 3.8.1999 seznámena s výsledky šetření a neměla ke způsobu zjištění a k důkazním prostředkům žádné připomínky. Nevyužila svého práva být přítomna výslechu svědka Jana Slaniny.

Žalovaný dále uvedl, že správce daně vyzýval žalobkyni, aby doložila písemnými důkazními prostředky podklady a rozsah informací o činnosti společnosti Creditspol, která měla za následek, že žalobkyně uplatnila do provozních nákladů částku 1,250.000,-- Kč jako náklad na dosažení, zajištění a udržení příjmů v časové a věcné souvislosti roku 1997. Žalobkyně setrvala na tvrzení, že takové materiály nebyly pro smluvenou činnost zapotřebí. Žalovaný uzavřel, že se v posuzovaném případě nejednalo o náklad sloužící zdanitelným příjmům v časové a věcné souvislosti roku 1997 a trval na tom, že podklady pro rozsah činnosti uvedený ve smlouvě musely být vyhotoveny v písemné podobě. Svoje stanovisko uvedl v napadeném rozhodnutí i v rozhodnutích čj. 5064/120/99-Ro a 7113/120/99-Ro. V nich výslovně poukázal na souvislost ust. § 24 odst. 1 a § 23 odst. 1 zákona o daních z příjmů a § 31 odst. 9 daňového řádu. Tvrdil, že se důsledně řídil právním názorem krajského soudu. Výsledky šetření, zjištěný skutkový stav a právní závěry uvedl v napadeném rozhodnutí.

Pokud jde o žalobkyní namítané pochybení v aplikaci ust. § 16 odst. 4 daňového řádu žalovaný poukázal na stanovisko krajského soudu k hodnocení rozsahu a způsobu předání dohodnutých služeb a tvrdil, že se tímto názorem řídil. Odborné stanovisko vytipovaných firem uvedl ve svém rozhodnutí a podle jeho názoru se nejednalo o výslech svědka, znalce ani o místní šetření, a k takovému úkonu nebylo třeba žádné součinnosti žalobkyně. O výsledku šetření byla žalobkyně průkazně seznámena rozhodnutím ze dne 4.12.2001 čj. 2713/120/2001-Ro. Napadené rozhodnutí bylo podle žalovaného vydáno v souladu s platnými právními předpisy, navrhl proto zamítnutí žaloby.

Krajský soud přezkoumal napadená rozhodnutí v řízení podle části třetí hlavy druhé dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen

(K.ř.č. 1a - rozsudek)

„s.ř.s.“) v souladu s jeho § 51 odst. 1 v neveřejném jednání, neshledal žalobu důvodnou a svým rozsudkem ze dne 31.5.2006, čj. 31 Ca 168/2003-22 ji zamítl.

Žalobkyně proti shora označenému rozsudku krajského soudu podala kasační stížnost, Nejvyšší správní soud svým rozsudkem ze dne 24.7.2007 čj. 2 Afs 194/2006-52 rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

V odůvodnění svého rozhodnutí se nejprve zabýval námitkami stěžovatele týkajícími se nepřezkoumatelnosti rozhodnutí krajského soudu. Uvedl, že „podle konstantní judikatury Ústavního soudu (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1996 sp. zn. III. ÚS 84/94, a nález Ústavního soudu ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97) je jedním z principů, představujících součást práva na řádný proces, jakož i pojmu právního státu, povinnost soudů své rozsudky odůvodnit. Ve správním soudnictví nachází tato zásada vyjádření v § 54 odst. 2 s.ř.s. Z odůvodnění pak musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Pokud by tomu tak nebylo, rozhodnutí by bylo nepřezkoumatelným, neboť by nedávalo dostatečné záruky pro to, že nebylo vydáno v důsledku libovůle a způsobem porušujícím ústavně zaručené právo na spravedlivý proces. Tyto ústavněprávní principy nalézají odraz též v judikatuře Nejvyššího správního soudu: Není-li z odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu zřejmé, proč soud nepovažoval za důvodnou právní argumentaci účastníka řízení v žalobě a proč žalobní námitky účastníka považuje za liché, mylné nebo vyvrácené, nutno pokládat takové rozhodnutí za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů ve smyslu § 103 odst. 1 písm. d) s.ř.s. zejména tehdy, jde-li o právní argumentaci, na níž je postaven základ žaloby. Soud, který se vypořádává s takovou argumentací, ji nemůže jen pro nesprávnost odmítnout, ale musí také uvést, v čem konkrétně její nesprávnost spočívá (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 - 44, zveřejněný pod č. 589/2005 Sb. NSS; srov. např. též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 - 52; oboje též dostupné na www.nssoud.cz)“.

V duchu těchto zásad se Nejvyšší správní soud zaměřil na otázku, zda je z odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu zřejmé, proč soud nepovažoval za důvodnou právní argumentaci žalobce a proč jeho žalobní námitky považuje za liché, mylné nebo vyvrácené. Uvedl přesné znění žalobní námitky a konstatoval právní názor vyslovený v rozsudku rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 12. 2005, čj. 2 Azs 92/2005 - 58, publikovaného pod č. 835/2006 Sb. NSS, dle kterého „líčení skutkových okolností nemůže být toliko typovou charakteristikou určitých „obvyklých“ nezákonností, k nimž při vyřizování věcí určitého druhu může docházet, nýbrž zcela jasně individualizovaným, a tedy od charakteristiky jiných konkrétních skutkových dějů či okolností jednoznačně odlišitelným popisem. Konkretizace faktů dostatečně substancovanými žalobními body je důležitá nejen z hlediska soudu, tj. pro stanovení programu sporu a vytýčení mezí, v nichž se soud může v souladu s dispoziční zásadou pohybovat, ale má význam i pro žalovaného. Stěžejní procesní zásadou je rovnost účastníků před soudem vyjadřovaná někdy jako rovnost zbraní. Každá procesní strana by měla mít přiměřenou možnost uplatnit své argumenty za podmínek, které ji citelně

(K.ř.č. 1a - rozsudek)

neznevýhodňují v porovnání s protistranou. Provedením této zásady je potom též požadavek náležité substanciace přednesů stran: jedině tím, že strana svůj přednes dostatečně konkretizuje, umožní druhé straně k tomuto přednesu učinit vyjádření. Pokud je tvrzení jedné procesní strany jen povšechné a nekonkrétní, neví druhá strana, k čemu se má vlastně vyjádřit; tím se přirozeně snižuje i její možnost náležité procesní obrany... Žalobce je též povinen vylíčit, jakých konkrétních nezákonných kroků, postupů, úkonů, úvah, hodnocení či závěrů se měl správní orgán vůči němu dopustit v procesu vydání napadeného rozhodnutí či přímo rozhodnutím samotným, a rovněž je povinen ozřejmit svůj právní náhled na to, proč se má jednat o nezákonnosti“.

Nejvyšší správní soud uzavřel, že „v daném případě pak žalobní námitka stěžovatele, jenž v obecné rovině konstatuje, že žalovaný hodnotil pouze některé důkazy a nevyjádřil se, proč jiné důkazní prostředky nehodnotil, bez konkretizace takto opominutých důkazů nebo důkazních návrhů nesplňuje výše uvedené podmínky, a nelze ji proto považovat za řádně uplatněný žalobní bod. Za dostatečnou konkretizaci pak není možné považovat obecný odkaz na podání v jiném soudním řízení, byť by se týkalo shodného předmětu a byť se tato řízení týkala otázek spolu věcně souvisejících. Za takovou konkretizaci by bylo lze považovat toliko dostatečně určitý a jednoznačný, a tedy individualizovaný, určitý a s ničím nezaměnitelný odkaz na určitou pasáž některé z předchozích žalob; jen tak je totiž dostatečně konkrétně a nezaměnitelně vymezen obsahem žalobních bodů předmět řízení. Nelze ovšem souhlasit se závěrem krajského soudu, že se v daném případě neměl povinnost zabývat námitkami, na které stěžovatel v žalobě odkázal a které jsou obsahem jiných podání. Krajský soud totiž pominul, že s neurčitým podáním stěžovatele byl povinen naložit způsobem předvídaným v ustanovení § 37 odst. 5 věty první s.ř.s., tedy vyzvat stěžovatele k odstranění vad podání tím, že by stěžovatel své podání konkretizoval např. tím, že obsah těch částí předchozích žalob, které chtěl učinit i obsahem žaloby nové, do této nové žaloby pojme, anebo na konkrétní pasáže původních žalob dostatečně jednoznačně a nezaměnitelně odkáže. To však krajský soud neučinil a částečně neurčitou žalobu bez dalšího projednal. V tom nutno spatřovat „jinou“ vadu řízení ve smyslu § 103 odst. 1 písm. d) s.ř.s., která již sama o sobě je nutným a dostatečným důvodem zrušení rozhodnutí krajského soudu. Rozhodnutí krajského soudu sice nelze považovat za nepřezkoumatelné, nicméně je stiženo jinou vadou, která nutně vede k jeho zrušení. Stěžovatel v této souvislosti vcelku trefně odkazuje na rozhodnutí Ústavního soudu ČR ze dne 7. 7. 2003, sp. zn. IV ÚS 40/03, podle něhož postup správního soudu, který nepřezkoumá rozhodnutí správního orgánu v celém rozsahu uplatněných žalobních námitek, odporuje zásadám spravedlivého procesu.“

Nejvyšší správní soud se dále zabýval námitkou žalobkyně, že žalovaný způsobem, kterým vyslechl svědky Miroslava Preclíka a Václava Mesnera porušil ust. § 16 odst. 4 daňového řádu a uznal ji důvodnou. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že „Oprávnění daňového subjektu zakotvené v tomto ustanovení je konkretizací jednoho z aspektů práva na spravedlivý proces (čl. 36 a násl. LZPS). Podle konstantní judikatury Ústavního soudu jsou orgány veřejné správy i v řízení

(K.ř.č. 1a - rozsudek)

podle daňového řádu povinny postupovat v souladu s těmito základními zásadami (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 173/01). V textu § 16 odst. 4 písm. e) daňového řádu je výslovně stanoveno oprávnění daňového subjektu klást při ústním jednání a místním šetření otázky svědkům a znalcům. Podle názoru Nejvyššího správního soudu by však použití přísně gramatického výkladu při interpretaci tohoto ustanovení bylo přepjatým formalismem a porušením výše uvedeného práva na spravedlivý proces. Účelem tohoto ustanovení je zajistit řádné zjištění skutkového stavu (§ 31 odst. 2 daňového řádu), a to především kladením doplňujících otázek, které mohou zpřesnit výslech slyšené osoby ve vztahu k jeho předmětu. Zvláště to platí za situace, kdy výslech provádí dožádaný správce daně na základě otázek, které v písemné formě obdržel, jenž nemá o předmětném daňovém řízení žádné bližší informace. Za určitých okolností pak využití tohoto práva může dokonce zabránit znevěrohodnění výslechu těchto osob tím, že vyváží případný jednostranný pohled správce daně na šetřený problém. Pokud tímto pohledem posoudíme rozdíl mezi výslechem svědka nebo znalce a osoby předzvědné, dojdeme k názoru, že toto právo daňového subjektu by mělo být zachováno i v případě osoby předzvědné, neboť její výpověď může mít pro zjištění učiněná správcem daně (a tím i pro daňový subjekt) stejné důsledky jako výslech svědka nebo znalce. V předmětném případě pak osoby předzvědné vystupovaly v podstatě v postavení „quasi“-znalců, když odpovídaly na otázky obvyklých postupů v určitém oboru podnikání (ekonomické poradenství). Výklad zákona, který by za této situace upřel daňovému subjektu právo klást takto vyslýchaným osobám otázky, když v případě výslechu znalce (v jehož případě se dá předpokládat jistá zaručená míra objektivity, kterou má zajistit státní regulace postavení znalců) je mu toto právo přiznáno, by porušoval výše uvedené právo daňového subjektu na spravedlivý proces.

Je také nutné zdůraznit, že zákonodárce při ukládání práv a povinností svědkům a osobám předzvědným (§ 8 daňového řádu) mezi těmito osobami nerozlišuje (pouze v odst. 5 osobu předzvědnou definuje). Osoba předzvědná je tak např. stejně jako svědek povinna vypovídat pravdivě a nic nezamlčet, může výpověď odepřít jen ze zákonem stanovených důvodů a musí být stejně jako svědek před výslechem poučena o možnosti odepřít výpověď, o povinnosti vypovídat pravdivě a nic nezamlčet a o právních následcích nepravdivé nebo neúplné výpovědi. I z tohoto pohledu by bylo nelogické a nesystematické v případě práv daňového subjektu ke stejnému předmětu (tedy výslechu těchto osob) mezi těmito osobami tak zásadním způsobem rozlišovat. V neposlední řadě pro tento výklad svědčí i ust. § 2 odst. 2 daňového řádu, které ukládá správci daně v daňovém řízení postupovat v úzké součinnosti s daňovými subjekty“.

Pro podporu svých shora uvedených závěrů Nejvyšší správní soud odkázal na komentář k daňovému řádu (Kindl. M., Telecký, D., Válková, H. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2002, str. 127).

Nejvyšší správní soud se dále zabýval námitkou žalobkyně, že jí žalovaný upřel právo být s novými důkazy, novým hodnocením a novými právními úvahami

(K.ř.č. 1a - rozsudek)

žalovaného seznámena, aby mohla využít svého práva doplňovat a pozměňovat údaje v odvolání. Konstatoval, že tato stížní námitka má úzkou souvislost s výše uvedeným.

Nejvyšší správní soud vyslovil nesouhlas s hodnocením krajského soudu, který tuto žalobní námitku označil za účelovou, a to vzhledem k rozsahu provedeného dokazování v odvolacím řízení. Uvedl, že „pokud byla dvě rozhodnutí žalovaného týkající se odvolání proti předmětnému platebnímu výměru krajským soudem zrušena, a to právě s poukazem na nedostatky při provedeném dokazování (ať již nedostatečnost nebo procesní pochybení) nelze než konstatovat, že rozsah provedeného dokazování v odvolacím řízení nebyl zanedbatelný. V dané situaci tak žalovaný fakticky doplňoval daňovou kontrolu a daňový subjekt by proto měl mít zachována všechna práva ve smyslu § 16 odst. 4 daňového řádu (srov. k tomu např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 159/99, týkající se práva být přítomen výslechu svědka). Jiný postup by byl v rozporu s čl. 38 odst. 2 LZPS. Odkázal na závěry Ústavního soudu, který ve svém rozhodnutí sp. zn. II. ÚS 173/01) uvedl, že „v minulosti opakovaně judikoval, že i na daňové řízení lze vztáhnout pravidlo, že finanční orgány jsou povinny postupovat v souladu s článkem 38 odst. 2 Listiny. Musí tedy umožnit stěžovatelce, aby věc byla projednána v její přítomnosti a mohla se vyjádřit ke všem prováděným důkazům.“ Srov. k tomu dále např. rozhodnutí II. ÚS 232/02, podle něhož „daňový subjekt vzhledem ke zmíněné zásadě "rovnosti zbraní", má právo se s těmito důkazy seznámit (a tedy nikoliv až s jakýmsi jejich shrnutím či zhodnocením provedeným dožádaným správcem daně). I na daňové řízení se vztahuje pravidlo, že finanční orgány jsou povinny postupovat ústavně konformním způsobem, což ve zmiňovaném kontextu zejména znamená umožnit stěžovateli, aby jeho věc byla projednávána v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům [čl. 38 odst. 2 Listiny]“. Vzhledem k tomu, že v předmětné věci stěžovatel neměl možnost těchto svých práv využít (a zde je nepominutelná souvislost s předcházející stížní námitkou), je zřejmé, že krajský soud měl pro tuto důvodně vytýkanou vadu rozhodnutí žalovaného zrušit. I tato námitka stěžovatele je tudíž důvodná“.

Nejvyšší správní soud uzavřel, že „výsledkem řízení před krajským soudem nicméně nemůže být nic jiného než zrušující rozhodnutí, a to s ohledem na vadu řízení před správním orgánem spočívající v tom, že stěžovateli nebylo umožněno osobám předzvědným klást otázky a že předtím, než žalovaný ve věci rozhodl, nebyl stěžovatel seznámen s novými důkazy, novým hodnocením a novými právními úvahami žalovaného, aby mohl využít svého práva doplňovat a pozměňovat údaje v odvolání.“

Krajský soud vázán shora vyslovenými právními závěry Nejvyššího správního soudu (§ 110 odst. 3 s.ř.s.) nejprve vyzval svým usnesením ze dne 4.6.2008 žalobkyni, aby do dvou týdnů konkretizovala ve smyslu rozsudku Nejvyššího správního soud žalobu v částech, kde se dovolává obsahu předchozích žalob. Ta však nereagovala, krajský soud se proto ani v tomto rozsudku nemohl těmito nekonkretizovanými námitkami zabývat. Musí však připomenout, že žalovaný se

v dalším řízení a rozhodnutí musí vypořádat se všemi námitkami, které byly uplatněny v odvolacím řízení i v přezkumném řízení před soudem.

(K.ř.č. 1a - rozsudek)

Krajský soud napadené rozhodnutí žalovaného i jemu předcházející rozhodnutí správce daně zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení (§ 78 odst. 1, 3 a 4 s.ř.s.). V něm se bude on i správce daně řídit právními závěry Nejvyššího správního soudu vyslovenými v jeho rozhodnutí 24.7.2007 čj. 2 Afs 194/2006-52.

Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení § 60 odst. 1 s.ř.s. Podle něj má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Žalobkyně měla ve věci plný úspěch, vznikl jí tak nárok na náhradu nákladů řízení spočívajících v zaplaceném soudním poplatku za žalobu ve výši 2.000,-- Kč dále odměně advokáta za dva úkony právní služby po 1.000,-- Kč a paušální náhradě za 2 úkony po 75,-- Kč. V řízení před Nejvyšším správním soudem náleží žalobkyni náhrada uhrazeného soudního poplatku ve výši 3.000,-- Kč, dále odměna advokáta za jeden úkon právní služby 1.000,-- Kč a paušální náhradě za 1 úkon 75,-- Kč. Celkem byla žalobkyni na náhradě nákladů řízení, včetně daně z přidané hodnoty, přiznána částka 8.838,-- Kč, kterou byl žalovaný zavázán jí zaplatit do osmi dnů od doručení tohoto rozsudku do rukou jejího zástupce (§ 64 s.ř.s., § 149 odst. 1 o.s.ř.).

Poučení:

Toto rozhodnutí nabývá právní moci dnem doručení účastníkům (§ 54 odst. 5 s.ř.s.).

Proti pravomocnému rozhodnutí je přípustná kasační stížnost, kterou lze podat z důvodů a za podmínek uvedených v § 102 a násl. s.ř.s. ve lhůtě dvou týdnů po doručení rozhodnutí ke Krajskému soudu v Hradci Králové.

V Hradci Králové dne 21. července 2008

Mgr. Marie Kocourková, v.r.

předsedkyně senátu

Za správnost: Martina Telecká

(K.ř.č. 1a - rozsudek)

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru