Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

31 Ca 57/2008 - 21Rozsudek KSHK ze dne 29.08.2008

Oprav. prostředek / ústav. stíž.
7 Afs 118/2008 (zrušeno a vráceno)

přidejte vlastní popisek

31Ca 57/2008-21

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Marie Kocourkové a soudců JUDr. Magdaleny Ježkové a JUDr. Pavla Kumprechta ve věci žalobkyně obchodní společnosti E-TOM spol. s r.o., se sídlem v Jičíně, Husova 127, zast. RNDr. Peterem Ferencem, daňovým poradcem v Praze 7, U Průhonu 5, proti žalovanému Finančnímu ředitelství v Hradci Králové, se sídlem v Hradci Králové, Horova 17, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 23. ledna 2008, čj. 672/08-1300-603995, takto:

I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 23. ledna 2008, čj. 672/08-1300-603995

se zrušuje a věc se žalovanému vrací k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náklady řízení ve výši 6.800,-

Kč do osmi dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění:

Včas podanou žalobou se žalobkyně domáhala zrušení shora identifikovaného rozhodnutí, jímž žalovaný změnil výrok rozhodnutí Finančního úřadu v Jičíně o zastavení řízení ve věci podaného dodatečného přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období únor 2004 tak, že řízení zastavil podle ust. § 27 odst. 1 písm. d/ zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“). Vyslovila přesvědčení, že žalovaný vydáním napadeného rozhodnutí porušil jak daňový řád, tak Listinu základních práv a svobod, a proto se domáhala jeho zrušení.

(K.ř.č. 1a - rozsudek)

V žalobě uvedla, že v podaném dodatečném daňovém přiznání uplatnila odpočet daně z přidané hodnoty z přijatých plnění, přičemž správce daně řízení o tomto podání zastavil. Zdůraznila, že správce daně nevzal v úvahu ust. § 41 odst. 2 daňového řádu, z něhož jednoznačně vyplývá, že lhůta pro podání dodatečného daňového přiznání se v případě úkonu správce daně přerušuje a nová lhůta počne běžet od ukončení tohoto úkonu. Jelikož správce daně zahájil daňovou kontrolu za příslušné zdaňovací období dne 8. 2. 2006 a kontrola byla ukončena nabytím právní moci dodatečného platebního výměru, k němuž došlo na základě zpětvzetí odvolání dne 12. 7. 2007, byla lhůta k podání dodatečného daňového přiznání přerušena o více než 17 měsíců.

Žalobkyně zpochybnila názor žalovaného obsažený v odůvodnění napadeného rozhodnutí, dle něhož ust. § 73 odst. 11 zákona č. 235/2004 Sb. o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákona o DPH“) je vůči ust. § 41 odst. 2 daňového řádu ustanovením speciálním, a považovala jej za účelový.

Dále žalobkyně poukázala na znění ust. § 38 odst. 3 zákona č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon“), platný do 30.4.2004, z něhož vyplývá, že pokud se souhrnem oprav snižuje daňová povinnost, dodatečné daňové přiznání lze podat ve lhůtě stanovené zvláštním předpisem, přitom odvolávka v tomto ustanovení je právě na ust. § 47 odst. 1 daňového řádu stanovící tříletou prekluzívní lhůtu.

Žalobkyně konstatovala, že ke dni zahájení úkonu správce daně, tedy k datu 8. 2. 2006, zbývalo do konce lhůty podle ust. § 47 odst. 1 daňového řádu i podle ust. § 19 odst. 3 zákona 12 měsíců a 20 dní. Úkon správce daně skončil dnem zpětvzetí odvolání proti dodatečnému platebnímu výměru na daň z přidané hodnoty, tedy dnem 12. 7. 2007. Dle žalobkyně proto končí zákonná lhůta pro podání dodatečného daňového přiznání za 12 měsíců a 20 dní po dni 12. 7. 2007, tedy dne 1. 8. 2008. Proto její podání dne 24. 7. 2007 bylo učiněno ve lhůtě.

V odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaný odkázal na ust. § 19 odst. 3 zákona, dle něhož je možno nárok na odpočet daně uplatnit nejdříve v daňovém přiznání za zdaňovací období, v němž se uskutečnilo přijaté zdanitelné plnění. Přitom nárok na odpočet daně nelze uplatnit po uplynutí tří let od konce zdaňovacího období, v němž se zdanitelné plnění uskutečnilo. V daném případě, jak žalovaný dále uvedl, se přijaté zdanitelné plnění uskutečnilo ve zdaňovacím období únor 2004 a v daňovém přiznání za toto zdaňovací období si žalobkyně mohla odpočet daně nejdříve uplatnit, což však neučinila. Následně tak mohla učinit po dobu tří let od konce února 2004, tj. do konce února 2007. Žalobkyně si však nárok uplatnila až dne 24. 7. 2007, tj. po lhůtě stanovené ust. § 19 odst. 3 zákona.

K tomu žalovaný dále konstatoval, že ustanovení hmotného předpisu je v tomto případě speciálním ustanovením majícím přednost před předpisem

(K.ř.č. 1a - rozsudek)

procesním. Procesní předpis sice podaní dodatečného daňového přiznání připouští, avšak hmotný předpis již uplatnění odpočtu neumožňuje. Na tuto lhůtu nemá dle žalovaného vliv probíhající daňová kontrola u žalobkyně. Daňové řízení proto muselo být zastaveno v souladu s ust. § 27 odst. 1 písm. d/ daňového řádu.

Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v řízení podle části třetí hlavy druhé dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s.ř.s.“) bez nařízení jednání v souladu s ust. § 51 odst. 1 s.ř.s. a dospěl k následujícím skutkovým zjištěním a právním závěrům.

Ze správního spisu vyplynulo, a tato skutečnost nebyla mezi účastníky řízení sporná, že žalobkyně podala dne 24. 7. 2007 dodatečné daňové přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období únor 2004, v němž si uplatnila odpočet daně. Dále bylo mezi účastníky řízení rovněž nesporné, že u žalobkyně probíhala daňová kontrola, jež byla zahájena k datu 8. 2. 2006. Správce daně i žalovaný na základě těchto skutečností dospěli k závěru, že nárok na odpočet daně mohla žalobkyně uplatnit po dobu 3 let od konce února 2004, tj. do konce února 2007. Pokud tak učinila až dne 24. 7. 2007, stalo se tak po lhůtě stanovené v ust. § 19 odst. 3 zákona, takže její právo již bylo prekludováno.

S tímto názorem se krajský soud nemohl ztotožnit a námitky žalobkyně označil za důvodné. Vycházel přitom z ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu obsažené zejména v jeho rozsudku ze dne 24. 10. 2007, čj, 2 Afs 109/2005-56 a potažmo v usnesení jeho rozšířeného senátu ze dne 2. 8. 2007, čj. 1 Afs 20/2006-54. Z jejich závěrů lze dovodit, že „rozbor jednání historického zákonodárce nasvědčuje závěru, že jeho úmyslem, vyjádřeným i v textu schváleného ustanovení zákona, bylo zavést v novele č. 208/1997 Sb. pro podávání dodatečného daňového přiznání v oboru daně z přidané hodnoty stejné lhůtování tohoto práva, jaké vyplývalo z ustanovení § 47 odst. 1 daňového řádu, jinak řečeno, že úmyslem zákonodárce nebylo nic jiného než režim těchto lhůt i pro účely daně z přidané hodnoty podřídit jednotnému režimu vyplývajícímu z daňového řádu. Je-li tedy daňový subjekt povinen v subjektivní lhůtě předložit dodatečné daňové přiznání nebo hlášení (§ 41 odst. 1 daňového řádu) nebo chce-li tak učinit, zjistí-li, že jeho daňová povinnost má být nižší nebo daňová ztráta vyšší (§ 41 odst. 4 daňového řádu), může je platně podat v týchž objektivních propadných lhůtách, jaké zákon stanoví správci daně pro vyměření daně, doměření daně či přiznání nároku na daňový odpočet (§ 47 odst. 1, 2 daňového řádu), tzn. do 3 let, nejpozději však do 10 let od konce zdaňovacího období, v němž vznikla povinnost podat daňové přiznání nebo hlášení, nebo v němž vznikla daňová povinnost, aniž by zde byla současně povinnost daňové přiznání či hlášení podat. Úkony správce daně, které směřují k přezkoušení správnosti daňové povinnosti (§ 41 odst. 2 daňového řádu) či k vyměření daně nebo jejímu dodatečnému stanovení (§ 47 odst. 2 daň. ř.), způsobují přerušení běhu tříleté lhůty (§ 47 odst. 1 daňového řádu ). Daňový subjekt může tedy splnit svoji zákonnou povinnost, zjistí-li, že jeho daňová povinnost má být vyšší nebo daňová ztráta nižší (§ 41 odst. 1 daňového řádu) či uplatnit své právo, zjistí-li, že jeho daňová povinnost má

(K.ř.č. 1a - rozsudek)

být nižší nebo daňová ztráta vyšší (§ 41 odst. 4 daňového řádu) i poté, co po přerušení tříleté lhůty počala tato lhůta běžet znovu. Ustanovení § 41 odst. 1 daňového řádu stanoví povinnost daňového subjektu předložit dodatečné daňové přiznání v případech, kdy zjistí, že jeho daňová povinnost má být vyšší nebo daňová ztráta nižší, tj. vzniká mu celkově vyšší daňová povinnost. Realizaci této povinnosti ze strany daňového subjektu spojuje zákon s lhůtou jednoho měsíce, přesněji s koncem měsíce následujícího po dni, ke kterému daňový subjekt získal znalost o vzniku povinnosti podání dodatečného přiznání. Jedná se o lhůtu subjektivní; počátek jejího běhu se odvíjí od vědomí konkrétního subjektu o konkrétní právní skutečnosti. K této měsíční subjektivní lhůtě přidává § 41 odst. 1 a odst. 4 daňového řádu, které odkazují na § 47 odst. 1 daňového řádu, lhůtu tříletou. V jejím případě se jedná o lhůtu objektivní; počátek jejího běhu je stanoven bez ohledu na vědomí konkrétního subjektu o počátku jejího plynutí. Ten je svázán výlučně s právní událostí, v konkrétním případě s koncem předmětného zdaňovacího období. Počátek běhu objektivní lhůty tak nemůže (ne)vědomí konkrétního subjektu o počátku jejího běhu nikterak odsunout či zvrátit. Výše popsaná situace se beze zbytku uplatní v případě podání dodatečného daňového přiznání na daňovou povinnost vyšší či daňovou ztrátu nižší. V opačném případě, tedy při zjištění daňového subjektu, že jeho daňová povinnost má být nižší či daňová ztráta vyšší, je třeba aplikovat ustanovení § 41 odst. 2 třetí větu daňového řádu. To předvídá, že dodatečné daňové přiznání nebo hlášení na daňovou povinnost nižší nebo daňovou ztrátu vyšší lze podat za podmínek stanovených v § 41 odst. 4 daňového řádu, a to ve stejné lhůtě, která je stanovena pro dodatečné daňové přiznání nebo hlášení na daňovou povinnost vyšší nebo daňovou ztrátu nižší“.

Pro projednávanou věc výše uvedené úvahy mají ten důsledek, že žalobkyně samozřejmě mohla podat dodatečné daňové přiznání na daň z přidané hodnoty za zdaňovací období únor 2004 nejen ve lhůtě podle § 47 odst. 1 daňového řádu, ale i ve znovu běžící lhůtě podle odst. 2 téhož ustanovení, došlo-li k přerušení jejího běhu za tam stanovených podmínek, v dané případě zahájením daňové kontroly. Toto její oprávnění vyplývá z ust. § 41 odst. 4 věty první daňového řádu, které v sobě zahrnuje i případnou aplikaci ustanovení § 47 odst. 2 daňového řádu, neboť tuto aplikaci přikazuje samotný § 47 odst. 1 této právní úpravy.

V daném případě tedy datem zahájení daňové kontroly (datem 8. 2. 2006) počala žalobkyni běžet nová lhůta pro vyměření daně z přidané hodnoty, jejíž běh bude ukončen k datu 31. 12. 2009. Pokud tedy žalobkyně uplatnila nárok na odpočet daně podáním ze dne 24. 7. 2007, učinila tak při zachování lhůty pro vyměření daně.

Z uvedených důvodů krajský soud napadené rozhodnutí ve smyslu ust. 78 odst. 1 s.ř.s. zrušil pro nezákonnost a věc žalovanému vrátil k dalšímu řízení. V něm bude vázán shora vysloveným právním názorem.

(K.ř.č. 1a - rozsudek)

Ohledně nákladů řízení postupoval krajský soud v souladu s § 60 odst. 1 s.ř.s., dle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci

úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Ve věci měla úspěch žalobkyně. Jejími důvodně vynaloženými náklady soudního řízení byl zaplacený soudní poplatek ve výši 2.000,-- Kč a odměna zástupce a jeho režijní výlohy. Odměna za zastupování se u soudních řízení dle s.ř.s. stanoví podle zásad pro mimosmluvní odměny, tedy podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších předpisů (advokátní tarif). Ze soudního spisu je zřejmé, že ve věci učinil zástupce 2 úkony právní služby a to po 2.100,-- Kč (§ 9 odst. 3 písm. f) advokátního tarifu). Dále krajský soud přiznal žalobkyni nárok na úhradu 2 režijních paušálů podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu po 300,-- Kč. Žalovaný proto byl zavázán k náhradě nákladů řízení v celkové výši uvedené ve výroku II. tohoto rozsudku.

Poučení:

Toto rozhodnutí nabývá právní moci dnem doručení účastníkům (§ 54 odst. 5 s.ř.s.).

Proti pravomocnému rozhodnutí je přípustná kasační stížnost, kterou lze podat

z důvodů uvedených v § 102 a násl. s.ř.s. ve lhůtě dvou týdnů po doručení rozhodnutí. Kasační stížnost se podává ke Krajskému soudu v Hradci Králové.

O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie (§ 105 odst. 2 s.ř.s.).

V Hradci Králové dne 29. srpna 2008

Mgr. Marie Kocourková,v.r.

předsedkyně senátu

Za správnost vyhotovení: Očenášková Petra

(K.ř.č. 1a - rozsudek)

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru