Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

31 Az 16/2018 - 81Rozsudek KSHK ze dne 13.09.2018

Prejudikatura

1 Azs 248/2014 - 27

9 Azs 17/2018 - 28

Oprav. prostředek / ústav. stíž.
7 Azs 460/2018

přidejte vlastní popisek

31 Az 16/2018-81

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl samosoudkyní JUDr. Magdalenou Ježkovou ve věci

žalobce: E. M.

zastoupen JUDr. Vítem Biolkem, MBA, advokátem v Hradci Králové, Bohuslava Martinů 1038/20

proti žalovanému: Ministerstvo vnitra ČR odbor azylové a migrační politiky poštovní schránka 21/0AM, Praha 7

v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 1. února 2018, č. j. OAM-43/ZA12 ZA19-2018, ve věci mezinárodní ochrany,

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

1. Žalobce se podanou žalobou domáhal soudního přezkoumání rozhodnutí žalovaného č.j. OAM-270/ZA-ZA11-ZA15-2018, kterým bylo rozhodnuto tak, že žádost o udělení mezinárodní ochrany je nepřípustná a řízení o udělení mezinárodní ochrany se zastavuje z důvodu nepříslušnosti České republiky k posouzení žádosti o udělení mezinárodní ochrany ve smyslu ust. § 10a písm. b) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), když státem příslušným k posouzení uvedené žádosti je dle čl. 3 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013 (dále jen ,,Dublinské nařízení“) Spolková republika Německo (dále také „SRN“).

I. Obsah žalobních bodů

2. K otázce nepříslušnosti České republiky k posouzení žádosti žalobce o poskytnutí mezinárodní ochrany upozornil žalobce na skutečnost, že tím, že by byl vydán k posouzení žádosti do SRN, by mu bylo odňato jeho právo na azyl a v neposlední řadě by mu nemohla být poskytnuta účinná ochrana jeho práv, zejména tedy účinná ochrana před pronásledováním. Žalobce poukázal na současnou situaci v SRN, která se i nadále potýká s masovou migrací uprchlíků. Jelikož se v případě migrantů jedná o nejčastější cílovou destinaci, není v kapacitních možnostech SRN přijímat další uprchlíky, na základě čehož byly zpřísněny i postihy za nelegální pobyt na území. Žalobce tak uzavřel, že v SRN nemůže být poskytnut stejný stupeň ochrany práv všem, kteří o ochranu žádají, když podmínky v SRN odůvodňují obavy ze způsobu, jakým bude s žadateli zacházeno. Vzhledem k tomu, že není možné žalobce přemístit do státu, který by měl být dle žalovaného příslušný k posouzení žádostí, neboť existují závažné důvody se domnívat, že dochází k nedostatkům, pokud jde o azylové řízení a o podmínky přijetí žadatelů v daném členském státě, které s sebou nesou riziko nelidského či ponižujícího zacházení ve smyslu čl. Listiny základních práv Evropské unie a čl. 3 Úmluvy, měla by být k posouzení žádosti příslušná Česká republika.

3. Žalobce dále sdělil, že návratem do jeho vlasti by mu byla způsobena zvlášť závažná újma mimo jiné i z důvodu existence věřitelů, kteří po žalobci vymáhají pohledávky, za které není žalobce dle jeho sdělení odpovědný. Dále měl za to, že stejně závažná újma by mu hrozila i v případě návratu do SRN, kterou opustil mimo jiné i z důvodu nátlaku ze strany věřitelů, kteří, jak známo, používají různých metod k vymáhání svých pohledávek. Z uvedeného dovodil, že újma, která mu hrozí, je nejen po stránce finanční, ale především po stránce vážného ohrožení jeho vlastního života zcela zásadní a existenční. Žalovaný měl dle názoru žalobce postupovat v souladu s ust. § 17 odst. 1 Dublinského nařízení, využít své diskreční pravomoci a posoudit žádost o mezinárodní ochranu, i když byl přesvědčen, že podle kritérií stanovených nařízením není příslušný. Žalovaný rovněž dostatečně nepřihlédl k humanitárním a kulturním důvodům pro zvolení uvedeného postupu.

4. Zástupce žalobce dále uvedl, že podanou žalobu případně znovu doplní poté, jakmile se podaří realizovat kontakt mezi žalobcem a zástupcem žalobce. Vyslovil přesvědčení, že se žalobce chce přímo a osobně účastnit řízení a mít možnost soudu vylíčit a vysvětlit všechny okolnosti, jež odůvodňují zrušení napadeného rozhodnutí a dále okolnosti svědčící ve prospěch udělení mezinárodní ochrany.

II. Vyjádření žalovaného

5. Žalovaný zdůraznil, že popírá oprávněnost námitek uváděných žalobcem a současně s nimi nesouhlasí, neboť neprokazují, že by správní orgán v průběhu své činnosti porušil některé ustanovení správního řádu či Dublinského nařízení a následně vydal nezákonné či nedostatečně odůvodněné rozhodnutí. Správní orgán je přesvědčen, že postupoval v souladu s Dublinským nařízením a jednotlivými ustanoveními správního řádu. Jak již správní orgán uvedl v napadeném rozhodnutí, v případě žalobce nebylo naplněno žádné z kritérií stanovených v kapitole III. Dublinského nařízení, které by určilo příslušnost České republiky či konkrétního členského státu k posouzení žádosti žalobce o udělení mezinárodní ochrany. Podle čl. 3 odst. 2 Dublinského nařízení platí, že pokud nemůže být na základě výše uvedených kritérií určen příslušný členský stát, je k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu příslušný první členský stát, ve kterém byla žádost podána. Správní orgán uvádí, že na základě provedené lustrace v databázi EURODAC bylo zjištěno, že žalobce požádal o udělení mezinárodní ochrany na území Spolkové republiky Německo, a to dne 19. 12. 2017. Správní orgán na základě výše uvedené informace požádal dne 23. 3. 2018 Spolkovou republiku Německo o přijetí žadatele o udělení mezinárodní ochrany zpět na své území a posouzení žádosti o udělení mezinárodní ochrany, kterou jmenovaný podal v České republice. Dne 29. 3. 2018 obdržel správní orgán informaci, že Spolková republika Německo uznala svou příslušnost k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu jmenovaného. Dle článku 18 Dublinského nařízení je členský stát příslušný k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu podle tohoto nařízení, v tomto případě tedy Spolková republika Německo, povinen přijmout zpět žadatele o mezinárodní ochranu, jehož žádost zamítl a který učinil žádost v jiném členském státě nebo který se nachází na území jiného členského státu bez povolení k pobytu.

6. Žalovaný tak byl přesvědčen, že napadené rozhodnutí je opřené o bezprostředně závazné Dublinské nařízení a vychází ze zjištěného skutečného stavu věci, když správní orgán v tomto rozhodnutí zcela správně posoudil, jak bylo popsáno výše, že žalobce nesplňuje žádné z kritérií vyjmenovaných v kapitole III Dublinského nařízení, a proto bylo v jeho případě nutné aplikovat „zbytkové“ kritérium obsažené v čl. 3 odst. 2 tohoto nařízení, podle něhož platí, že "pokud nemůže být na základě kritérií vyjmenovaných v tomto nařízení určen příslušný členský stát, je k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu příslušný první členský stát, ve kterém byla žádost podána". Tímto státem je v případě žalobce Spolková republika Německo.

7. V napadeném rozhodnutí žalovaný dle jeho přesvědčení rovněž dostatečně posoudil i další podmínku uvedenou v čl. 3 odst. 2 Dublinského nařízení a dospěl k závěru, že v případě Spolkové republiky Německo neexistují závažné důvody se domnívat, že zde dochází k systémovým nedostatkům, pokud jde o azylové řízení a o podmínky přijetí žadatelů v daném členském státě, které s sebou nesou riziko nelidského či ponižujícího zacházení ve smyslu článku 4 Listiny základních práv Evropské unie. V podrobnostech správní orgán odkazuje na správní spis a na odůvodnění napadeného rozhodnutí a konkrétně jeho stranu 4, na které se správní orgán touto otázkou zabýval. Dle přesvědčení žalovaného správního orgánu žalobci nelidské či ponižující zacházení ve smyslu zákona o azylu ve Spolkové republice Německo nehrozí. Tento stát je členem Evropské unie, státní moc zde dodržuje lidská práva a je schopná zajistit dodržování lidských práv a právních předpisů, ratifikuje a dodržuje mezinárodní smlouvy o lidských právech a základních svobodách a umožňuje činnost právnickým osobám, které dohlížejí nad dodržováním těchto práv. Spolková republika Německo je považována za bezpečnou zemi původu nejen Českou republikou, nýbrž i ostatními státy Evropské unie. Z tohoto pohledu pak není opodstatněný důvod k obavám z vycestování žalobce do Spolkové republiky Německo. Žalovaný zdůraznil, že na úrovni Evropské unie, ať již jejich jednotlivých výkonných orgánů či Evropského soudního dvora, tak ani ze strany Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku, nebylo vydáno žádné závazné rozhodnutí pro členské státy Evropské unie nebo Rady Evropy, které by jednoznačně deklarovalo systémové nedostatky v řízení ve věci mezinárodní ochrany a přijímání žadatelů o mezinárodní ochranu ve Spolkové republice Německo, dosahující dokonce rizika nelidského či ponižujícího zacházení ve smyslu Listiny základních práv Evropské unie. Rovněž ani Úřad Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky, jakožto nejvyšší orgán odpovědný za dohled nad dodržováním a naplňováním Úmluvy o právním postavení uprchlíků z roku 1951 a Newyorského protokolu z roku 1967, nevydal ohledně Spolkové republiky Německo žádné stanovisko požadující, aby se členské státy Evropské unie zdržely transferu žadatelů o mezinárodní ochranu do této země, jak to například v minulosti zcela jednoznačně učinil v případě Řecka.

8. Žalovaný rovněž poukázal na to, že žalobce v průběhu celého správního řízení nijak nezpochybnil kvalitu německého azylového systému, když pouze uvedl, že v České republice si přeje zůstat, protože ve Spolkové republice Německo mu hrozí vyhoštění zpět do vlasti po neúspěšné žádosti o mezinárodní ochranu (včetně podání soudních opravných prostředků). Ve své žalobě však již tvrdil, že v případě Spolkové republiky Německo existují závažné důvody se domnívat, že zde, jde –li o azylové řízení a o podmínky přijetí žadatelů, dochází až k takovým nedostatkům, které s sebou nesou riziko nelidského či ponižujícího zacházení, přičemž žalobce tento svůj názor opírá o to, že Německo se nadále potýká s masovou migrací, a tvrdí dokonce, že není v kapacitních důvodech této země přijímat další uprchlíky. K tomu žalovaný podotkl, že žalobce však tato svá tvrzení nijak nedokládá, a to nejen ani např. zprávami mezinárodních nevládních organizací, zprávami neziskových organizací, ani třeba novinovými články, nýbrž ani vlastní negativní zkušeností. Žalovaný proto považoval uplatněnou žalobní námitku za nedůvodnou. V této souvislosti správní orgán odkazuje na nedávný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 5. 2018, č.j. 9 Azs 17/2018 – 28, z něhož dovodil, že jde – li o Spolkovou republiku Německo, domněnka o dodržování základních lidských práv touto členskou zemí Evropské unie vyvrácena nikdy nebyla.

9. Žalovaný dále uvedl, že udělování mezinárodní ochrany je s ohledem na čl. 78 Smlouvy o fungování Evropské unie harmonizovanou oblastí a pro všechny členské státy tak existuje společný evropský azylový systém sestávající z několika nařízení a směrnic. Jeho součástí je právě i Dublinské nařízení, které ve své kapitole III obsahuje kritéria, podle nichž se určuje, který stát je příslušný k vyřízení žádosti o mezinárodní ochranu. Dále žalovaný poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 1. 2017, č.j. 2 Azs 222/2016 – 24.

III. Projednání věci před krajským soudem

10. Zástupce žalobce při nařízeném jednání v plném rozsahu odkázal na písemné vyhotovení žaloby a konstatoval, že od písemného podání žaloby nenastaly žádné nové okolnosti, které by dnes byly potřeba zdůraznit. Stručně zrekapituloval obavy žalobce z návratu do SRN, připomenul riziko nelidského zacházení a současně obavy žalobce ze svých věřitelů s tím, že by mohl být ohrožen na zdraví a dokonce na životě. Navrhl proto zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení.

11. Pověřená pracovnice žalovaného zdůraznila, že napadené rozhodnutí netrpí žádnými vadami. Odkázala na písemné vyjádření žalovaného ze dne 7. 6. 2018. Žalobní námitky vyjádřené v doplnění žaloby pak rozdělila na dva okruhy. První se týkal námitek, které jsou příznačné pro toto řízení, a druhý obsahoval námitky, které by byly zohlednitelné až v řízení po případném rozhodnutí o neudělení mezinárodní ochrany. Tyto námitky označila za irelevantní. Dále vyslovila přesvědčení, že žalobní body byly ze strany zástupce žalobce konkretizovány opožděně. Vyslovila přesvědčení, že za této situace by měl soud žalobu odmítnout a odkázala přitom na rozsudek NSS sp. zn. 3 Azs 66/2017.

IV. Posouzení věci krajským soudem

12. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v řízení podle části třetí hlavy druhé dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“) a po prostudování obsahu správního spisu v kontextu s žalobními námitkami pak dospěl k následujícím skutkovým zjištěním a právním závěrům.

13. Krajský soud úvodem konstatuje, že nelze považovat za důvodnou námitku žalovaného, dle níž žaloba byla podána opožděně. Shledal totiž, že žalobce želobu podal ve lhůtě, která mu byla stanovena.

14. Předmětem soudního přezkumu je rozhodnutí, kterým žalovaný shledal žádost žalobce o udělení mezinárodní ochrany nepřípustnou; státem příslušným k posouzení podané žádosti je dle žalovaného SRN.

15. Ze správního spisu plyne, že dne 29. 3. 2018 poskytl žalobce údaje k podané žádosti o udělení mezinárodní ochrany v České republice a konkrétně sdělil, že z vlasti vycestoval dne 16. 12. 2017 na základě bezvízového styku letecky do Spolkové republiky Německo, kde setrval až do svého odjezdu do České republiky. Důvodem žádosti o mezinárodní ochranu je skutečnost, že na něho ve vlasti byly převedeny dluhy, za které není odpovědný. Celkový dluh činil přibližně 300 000 EUR. Pohovor k žádosti o udělení mezinárodní ochrany byl se žalobcem proveden dne 29. 3. 2018 v jazyce tureckém za přítomnosti tlumočnice tureckého jazyka. V průběhu pohovoru žalobce uvedl, že ve Spolkové republice Německo obdržel negativní rozhodnutí ve věci žádosti o mezinárodní ochranu, proti kterému se prostřednictvím právního zástupce odvolal. Po ukončení soudního řízení mu bylo následně sděleno, že má opustit území Spolkové republiky Německo nebo bude deportován. Německé úřady mu poskytly ubytování, stravu i zdravotní péči. Potíže se státními orgány ve Spolkové republice Německo neměl. Na území členských států nemá žádné příbuzenské vztahy. Žalobce byl poučen o tzv. dublinském řízení a jeho poučení převzal během pohovoru. V závěru žalobce konstatoval, že proti přemístění do Spolkové republiky Německo podá žalobu, pokud bude mít možnost.

16. Žalovaný v napadeném rozhodnutí konstatoval, že v daném případě není naplněno žádné z kritérií stanovených v kapitole III Dublinského nařízení, které by určilo příslušnost České republiky či jiného členského státu k posouzení žádosti (ve smyslu čl. 3 odst. 1 uvedeného nařízení). Aplikoval tedy pravidlo stanovené v čl. 3 odst. 2 Dublinského nařízení. Uvedl, že žalobce podal dne 19. 12. 2017 žádost o mezinárodní ochranu v SRN. V případě SRN zároveň neexistují závažné důvody domnívat se, že zde dochází k systematickým nedostatkům, pokud jde o azylové řízení a o podmínky přijetí žadatelů v daném členském státě, které s sebou nesou riziko nelidského či ponižujícího zacházení ve smyslu článku 4 Listiny základních práv Evropské unie. Žalovaný proto dne 23. 3. 2018 požádal SRN o přijetí žalobce zpět na své území a posouzení žádosti o mezinárodní ochranu, kterou podal v ČR. Dne 29. 3. 2018 žalovaný obdržel informaci, že SRN uznala svou příslušnost k posouzení žádosti žalobce.

17. Podle § 10a odst. 1 písm. b) zákona o azylu je žádost o udělení mezinárodní ochrany nepřípustná, „je-li k posuzování žádosti o udělení mezinárodní ochrany příslušný jiný stát vázaný přímo použitelným předpisem Evropské unie.“ Podle § 25 písm. i) téhož zákona se řízení (o žádosti o udělení mezinárodni ochrany) zastaví, je-li žádost nepřípustná.

18. Přímo použitelným předpisem Evropské unie, na který citované ustanovení zákona o azylu odkazuje, je Dublinské nařízení. Podle čl. 3 odst. 1 uvedeného nařízení platí, že: „Členské státy posuzují jakoukoli žádost o mezinárodní ochranu učiněnou státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti na území kteréhokoli z nich, včetně na hranicích nebo v tranzitním prostoru. Žádost posuzuje jediný členský stát, který je příslušný podle kritérií stanovených v kapitole III.“ Podle čl. 3 odst. 2 věty první téhož nařízení platí, že: „Pokud nemůže být na základě kritérií vyjmenovaných v tomto nařízení určen příslušný členský stát, je k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu příslušný první členský stát, ve kterém byla žádost podána.“ Druhá věta tohoto ustanovení upravuje výjimku z přemístění žadatele z důvodů systémových nedostatků azylového řízení a podmínek přijetí žadatelů v příslušném členském státě.

19. V dané věci nepřicházela v úvahu možnost aplikace tzv. diskrečního oprávnění zakotveného v čl. 17 odst. 1 Dublinského nařízení, neboť tohoto lze využít jen v případech, kdy je příslušnost určena dle čl. 3 odst. 1 tohoto nařízení, nikoliv dle čl. 3 odst. 2 nařízení, tedy na základě tzv. „zbytkového“ kritéria (srov. rozsudek NSS ze dne 18. 5. 2016, č. j. 6 Azs 67/2016 – 34).

20. Žalovaný se v napadeném rozhodnutí vypořádal s otázkou možné aplikace jednotlivých kritérií uvedených v kapitole III Dublinského nařízení přezkoumatelným způsobem.

21. Krajský soud tedy souhlasí s žalovaným, že v daném případě nebylo naplněno žádné z kritérií stanovených v kapitole III Dublinského nařízení, které by určilo příslušnost České republiky či jiného členského státu k posouzení žádosti žalobce.

22. Pokud jde o aplikaci pravidel obsažených v čl. 3 odst. 2 Dublinského nařízení, ze správního spisu je zřejmé, že prvním členským státem, ve kterém žalobce podal žádost o udělení mezinárodní ochrany, je SRN. Ostatně samotný žalobce tuto skutečnost potvrdil.

23. Podle čl. 3 odst. 2 Dublinského nařízení platí: „Není-li možné přemístit žadatele do členského státu, který byl primárně určen jako příslušný, protože existují závažné důvody se domnívat, že dochází k systematickým nedostatkům, pokud jde o azylové řízení a o podmínky přijetí žadatelů v daném členském státě, které s sebou nesou riziko nelidského či ponižujícího zacházení ve smyslu článku 4 Listiny základních práv Evropské unie, členský stát, který vede řízení o určení příslušného členského státu, pokračuje v posuzování kritérií stanovených v kapitole III, aby zjistil, jestli nemůže být určen jako příslušný jiný členský stát. Pokud podle tohoto odstavce nelze provést přemístění do žádného členského státu určeného na základě kritérií stanovených v kapitole III ani do prvního členského státu, v němž byla žádost podána, členský stát, který vede řízení o určení příslušného členského státu, se stává příslušným členským státem.“

24. Uvedená úprava byla přijata v reakci na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva a judikaturu Soudního dvora, který mimo jiné konstatoval, že evropský azylový systém je vystavěn na zásadě vzájemné důvěry a předpokladu, že zacházení s žadateli o azyl v každém členském státě splňuje požadavky Listiny základních práv Evropské unie, Ženevské úmluvy i Úmluvy. Tedy že každý členský stát je bezpečnou zemí a žadatele o mezinárodní ochranu je do něj možné přemístit. Dovodil však, že tato domněnka je vyvratitelná, neboť nelze vyloučit, že systém v praxi v určitém členském státě naráží na závažné funkční problémy, tudíž existuje riziko, že žadatelé o mezinárodní ochranu budou v případě přemístění do tohoto státu vystaveni zacházení, které je neslučitelné s jejich základními právy. Možnost vyvrácení domněnky nicméně neznamená, že jakékoli porušení základního práva určitým členským státem se automaticky dotýká povinnosti členských států dodržovat pravidla pro určení příslušnosti k posouzení žádosti a že do tohoto určitého státu nelze žadatele přemístit. Je tomu tak pouze tehdy, kdy je třeba vážně se obávat, že dochází k systémovým nedostatkům azylového řízení a podmínek příjmu žadatelů v příslušném členském státě, které s sebou nesou riziko nelidského či ponižujícího zacházení (srov. rozsudek NSS ze dne 22. 3. 2016, č. j. 9 Azs 27/2016 – 40).

25. Judikatura správních soudů dovodila, že žalovaný je v odůvodnění rozhodnutí, kterým vyslovuje, že státem příslušným k posouzení podané žádosti o mezinárodní ochranu je podle čl. 3 Dublinského nařízení jiný členský stát, povinen zabývat se vždy také tím, zda přemístění žadatele do takto určeného členského státu není vyloučeno z důvodu existence systémových nedostatků azylového řízení a podmínek přijetí žadatelů v daném členském státě, které s sebou nesou riziko nelidského či ponižujícího zacházení ve smyslu čl. 4 Listiny základních práv Evropské unie (viz rozsudek NSS ze dne 25. 2. 2015, č. j. 1 Azs 248/2014 – 24). Ze správního řízení jednoznačně vyplynulo, že žalovaný tak v nyní posuzované věci učinil a dospěl k závěru, že azylové řízení ani podmínky příjmu žadatelů v SRN nevykazují závažné systémové nedostatky ve výše uvedeném smyslu (srov. str. 4 napadeného rozhodnutí, obdobně také vyjádření žalovaného k žalobě, k jeho shrnutí viz výše).

26. Žalobce tyto závěry zpochybnil předně v návrhu na přiznání odkladného účinku žalobě. Tento návrh však odůvodnil pouze povšechným tvrzením, podle nějž jeho předání na základě nařízení Dublin III není možné, protože podmínky pro žadatele o mezinárodní ochranu v SRN jsou v rozporu s čl. 4 Listiny základních práv EU. V doplnění žaloby pak konstatoval, že návrat zpět na území SRN jej může reálně ohrozit na životě z důvodu nátlaku ze strany věřitelů. Ti po něm totiž vymáhají pohledávky, za které není dle jeho sdělení odpovědný.

27. Nad rámec výše uvedeného krajský soud konstatuje, že mu není známo ani z jeho úřední činnosti (tj. z jeho rozhodovací praxe v jiných obdobných případech), že by v SRN panovala situace, která by činila přemístění žadatelů o mezinárodní ochranu do tohoto státu nemožným s ohledem na čl. 3 odst. 2 Dublinského nařízení. Tedy že by zde docházelo k systémovým nedostatkům v azylovém řízení nebo v podmínkách přijetí žadatelů srovnatelným s nedostatky, které v minulosti vedly k závěru o nutnosti zastavit přemísťování žadatelů z těchto důvodů například do Řecka či do Maďarska (respektive v individuálních případech do Itálie). Úřad Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky, jako nejvyšší orgán odpovědný za dohled nad dodržováním a naplňováním Úmluvy o právním postavení uprchlíků z roku 1951 a Newyorského protokolu z roku 1967, nevydal ohledně SRN žádné stanovisko požadující, aby se členské státy Evropské unie zdržely transferu žadatelů o mezinárodní ochranu do této země. Na úrovni Evropské unie, ať již jejich jednotlivých výkonných orgánů či Soudního dvora Evropské unie, tak ani ze strany Evropského soudu pro lidská práva, nebylo vydáno žádné rozhodnutí, které by v současné době jednoznačně deklarovalo systémové nedostatky řízení ve věci mezinárodní ochrany a přijímání žadatelů o mezinárodní ochranu v SRN, dosahující dokonce rizika nelidského či ponižujícího zacházení ve smyslu Listiny základních práv Evropské unie (srov. rozsudek NSS ze dne 15. 2. 2017, č. j. 6 Azs 324/2016 – 38).

V. Závěr a náklady řízení

28. Krajský soud z výše uvedených důvodů shledal, že námitky uplatněné žalobcem jsou nedůvodné. Jelikož v řízení nevyšly najevo ani žádné vady, k nimž musí přihlížet z úřední povinnosti, zamítl žalobu dle § 78 odst. 7 s. ř. s.

29. Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť ve věci neměl úspěch; žalovanému správnímu orgánu, kterému by jinak jakožto úspěšnému účastníku řízení právo na náhradu nákladů řízení příslušelo, náklady řízení nad rámec jeho běžné úřední činnosti nevznikly.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Hradec Králové 13. září 2018

JUDr. Magdalena Ježková v. r.

samosoudkyně

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru