Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

31 Af 98/2010 - 86Rozsudek KSHK ze dne 27.01.2011

Prejudikatura

7 Afs 27/2008 - 46

1 Afs 47/2004

8 Ans 2/2009 - 38

Oprav. prostředek / ústav. stíž.
9 Afs 23/2011 (zrušeno a vráceno)

přidejte vlastní popisek

31Af 98/2010-86

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Marie Kocourkové a soudkyň JUDr. Magdaleny Ježkové a Mgr. Heleny Konečné ve věci žalobkyně CZT, a.s., se sídlem v Pardubicích, Bratranců Veverkových 396, zast. JUDr. Jiřím Vaníčkem, advokátem v Praze 8 – Karlíně, Šaldova 34/466, proti žalovanému Finančnímu ředitelství v Hradci Králové, se sídlem v Hradci Králové 2, Horova 17, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 1. července 2010, č.j. 3638/10-1500-607293, takto:

I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 1.7.2010, č.j. 3638/10-1500-607293, se

zrušuje a věc se žalovanému vrací k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náklady řízení ve výši

12.658,-- Kč do osmi dnů od právní moci tohoto rozsudku do rukou jejího

zástupce.

Odůvodnění:

Rozhodnutím ze dne 1. července 2010, č.j. 3638/10-1500-607293, žalovaný zamítl odvolání žalobkyně do rozhodnutí Finančního úřadu v Pardubicích (dále jen „správce daně“) ze dne 16.2.2010, č.j. 31051/10/248932604240, o uložení pokuty ve výši 2,600.000,-- Kč za porušení zákona č. 254/2004 Sb., o omezení plateb v hotovosti (dále jen „zákon o omezení plateb v hotovosti“).

pokračování A f 98/ 312010

V jeho odůvodnění konstatoval, že správce daně u žalobkyně zahájil daňovou kontrolu daně z příjmů právnických osob dne 18.3.2008, dne 4.4.2008 převzal hlavní účetní knihu. Údaje tam zjištěné ho vedly dne 4.7.2008 k zahájení kontroly dodržování zákona o platbách v hotovosti. Správce daně tak zcela v souladu s ust. § 6 odst. 3 citovaného zákona zahájil řízení do roka ode dne, kdy porušení zákona zjistil. Prvních pět případů porušení zákona pak bylo popsáno v protokole ze dne 4.7.2008, dalších 50 případů v protokole ze dne 10.10.2008. Pokuta byla vyměřena dne 16.2.2010, zcela v souladu s dikcí čl. II. přechodného ustanovení novely zákona o omezení plateb v hotovosti tak správce daně dokončil zahájené řízení o pokutě a uložil ji dle zmocnění, obsaženém v § 5 odst. 2 citovaného zákona. Žalovaný poukázal na znění ust. § 99 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků v platném znění (dále jen „daňový řád“), který neumožňuje při správě daní použít zákon č. 500/2004 Sb., správní řád s výjimkou postupu podle § 175 – vyřizování stížností. Dle žalovaného správce daně v rozhodnutí netvrdí, že ukládá pokutu za porušení procesní povinnosti, jak je uvedeno v § 37 odst.1 daňového řádu, ale podle § 6 zákona o omezení plateb v hotovosti, tedy za porušení hmotného práva, a žalobkyní naznačený postup podle správního řádu byl nastolen až novelou citovaného zákona s účinností od 19.8.2008.

Žalovaný odmítl tvrzení žalobkyně, že správce daně a odvolací orgán porušují zákon s úmyslem ji vážně poškodit. Žalobkyně neoznačila žádný konkrétní skutek, který by takový závěr potvrzoval. Správce daně umožnil žalobkyni se ke všem zjištěním vyjádřit, do vydání napadeného rozhodnutí tak neučinila. Nevyužila ani možnosti dané ji v § 6a zákona o omezení plateb v hotovosti a neuplatnila jediný liberační důvod. Nenavrhla žádný důkaz o tom, že vynaložila veškeré úsilí k zabránění porušení právní povinnosti.

Žalovaný dále uvedl, že se správce daně ve svém rozhodnutí na str. 14-16 podrobně zaobíral zjištěným skutkovým stavem, z něhož jsou seznatelné i správní úvahy, podložené právními předpisy a důkazy. Na str. 14 – 17 podrobně popisuje skutkovou, materiální stránku správního deliktu spolu se zjištěnými okolnostmi, jak je zhodnotil a proč došel právě k deklarované výši pokuty. V zájmu toho, aby pokuta nebyla pro společnost likvidační, přihlédl při stanovení její výše mimo jiné i k čistému obratu (str. 17 poslední odstavec). Žalovaný konstatoval, že bylo správcem daně podrobně popsáno 52 porušení povinnosti stanovené zákonem o omezení plateb v hotovosti, žalobkyně v průběhu kontroly, ani při projednávání zjištění či po podpisu protokolů, neuvedla žádnou námitku, jediné zjištění nepopřela, nenavrhla ve svůj prospěch žádné svědky, důkazy apod. V této souvislosti žalovaný citoval rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. ledna 2010, č.j. 10 Ca 119/2009, který se zabývá postupem při ukládání pokuty podle citovaného zákona a dopad změn zakotvených jeho novelizací zákonem č. 303/2008 Sb.

Žalovaný poukázal na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 31. října 2008, č.j. 7 Afs 27/2008-46, a uvedl, že dle zákona o omezení plateb v hotovosti a dle ust. § 37 daňového řádu byly uloženy v letech 2005 - 2009 pokuty ve výši od 10.000,-- Kč do 180.000,-- Kč, přičemž při rozhodování o jejich výši byly vzaty v

úvahu zejména částky, o které byla překročena hranice stanovená zákonem o omezení plateb v hotovosti, dále zda se jednalo o první či ojedinělé porušení nebo vícečetné a opakované a zda by výše pokuty měla případně pro subjekt likvidační charakter. Po zvážení všech výše uvedených hledisek, mimo jiné, že takový počet porušení nebyl v celém kraji dosud zjištěn (max. 18 plateb), byla uložena pokuta – celkem 2,600.000,-- Kč, těsně nad polovinou maximální možné výše pokuty (5,000.000,-- Kč).

Žalobkyně se ve včas podané žalobě domáhala přezkoumání zákonnosti rozhodnutí žalovaného i jemu předcházejícího rozhodnutí správce daně a navrhla jejich zrušení. Rozhodnutí označila za nicotná, nezákonná a nepřezkoumatelná.

V úvodu svého podání žalobkyně vylíčila rozhodné skutkové okolnosti včetně uplatněných odvolacích námitek ve shodě s tím, jak je popsal žalovaný.

Namítala, že řízení o uložení pokuty nebylo zahájeno v zákonem stanovené lhůtě 1 roku ode dne, kdy se správce daně o porušení povinnosti dozvěděl. Tím její odpovědnost zanikla a správce daně nebyl oprávněn vydat rozhodnutí o uložení pokuty. Na podporu svého tvrzení konstatovala, že správce daně u ní dne 18.3.2008 zahájil daňovou kontrolu daně z příjmů právnických osob za zdaňovací období od 1.7.2005 do 30.6.2006. Při ústním jednání, které proběhlo dne 4.7.2008 zahájil ověřování dodržování povinností uložených zákonem o omezení plateb v hotovosti za toto zdaňovací období. Ústní jednání, o němž byl sepsán protokol č.j. 206456/08/248932/8794, proběhlo dne 10.11.2008 a v jeho průběhu byla rozšířena kontrola plateb v hotovosti za hospodářský rok od 1.7.2006 do 30.6.2007. Dle žalobkyně z výše uvedeného vyplývá, že správce daně musel porušení zákona o omezení plateb v hotovosti zjistit podstatně dříve, a to v období od 18.3.2008 (viz protokol o ústním jednání zahajujícím daňovou kontrolu č.j. 60796/08/248932/1205) do 4.7.2008 (viz protokol o ústním jednání č.j. 147789/08/248932/8794). Zcela určitě to správce daně nemohl zjistit až dne 4.7.2008, kdy se sepisoval protokol č.j. 146377/08/248932/8794 o ústním jednání zahajujícím daňovou kontrolu daně z příjmů a kontrolu dodržování zákona o omezení plateb v hotovosti. Žalovaný byl ovšem jiného názoru než který žalobkyně uvedla ve svém odvolání ze dne 18.3.2010 a v napadeném rozhodnutí uvedl, že podklady ke kontrole, resp. hlavní účetní knihu předala žalobkyně dne 4.4.2008 a teprve na základě údajů zde zjištěných byla následně dne 4.7.2008 zahájena kontrola dodržování zákona o platbách v hotovosti.

Žalobkyně poukázala na § 6 odst. 3 ve spojení s § 5 odst. 2 zákona o omezení plateb v hotovosti z něhož plyne, že se jedná o dva odlišné typy řízení. Prvním typem řízení je řízení zjišťovací (kontrolní – jako např. v rámci daňové kontroly, což je případ žalobkyně), v němž je zjišťováno, zda k porušení zákona došlo či nikoliv. Druhým typem řízení je řízení sankční, v němž je rozhodováno o uložení pokuty. Závěr o dvou samostatných řízeních podporuje dle žalobkyně též právní výklad, který provedl Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 31.7.2008, č.j. 8 Afs 40/2007-49. Z něj vyplývá, že řízení o uložení pokuty dle § 37 daňového řádu, konkrétně odst. 5 (stejně jako v případě žalobkyně) nemá přímou souvislost s

pokračování A f 98/ 312010

řízením, jímž se stanovuje daň, a jen v některých případech může být souvislost s řízením o stanovení daně zprostředkovaná, nepřímá. Kasační soud toto uvedl na příkladu o uložení pokuty spočívající v porušení povinnosti mlčenlivosti, kdy musí být řízení řádně zahájeno, protože tu jde o jiný správní delikt, nikoli delikt pořádkový. To zcela zřejmě bude platit i pro třetí skupinu pokut, zmíněných v § 37 odst. 5 daňového řádu, totiž pokut „ukládaných podle jiných daňových zákonů“. Zde měl zákonodárce na mysli nejspíše pokuty ukládané za přestupky a jiné správní delikty, například podle § 135 a násl. zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, či ustanovení o správních deliktech v částech čtyřicáté šesté, čtyřicáté sedmé a čtyřicáté osmé zákona č. 261/2007 Sb., o stabilizaci veřejných rozpočtů. Ostatně výslovným odkazem v dalších zákonech se užije daňového řádu i pro řízení o sankci za jiné správní delikty podle jiných než daňových předpisů z oboru finančního práva (srov. např. § 37 zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví). Z uvedeného vyplývá, že tento výklad je plně použitelný i na řízení pro správní delikty podle zákona o omezení plateb v hotovosti. V případech, kdy správce daně uloží pokutu za nesplnění povinnosti uložené jiným než daňovým zákonem, jako např. již kasačním soudem zmiňovaným zákonem o účetnictví, zahájí řízení podle správního řádu a při uložení pokuty postupuje podle této procesní normy (Kobík, J.: Správa daní a poplatků s komentářem, komplexní pohled na problémy správy daní, 5. aktualizované vydání, nakladatelství ANAG 2007, s. 401.). S tímto právním názorem podpořeným právní interpretací Nejvyššího správního soudu ohledně § 37 odst. 5 daňového řádu koresponduje dle žalobkyně též § 5 odst. 2 zákona o omezení plateb v hotovosti, jakož i § 6a odst. 6 zákona o omezení plateb v hotovosti, ve znění zákona č. 303/2008 Sb. Navíc z hlediska správního deliktu, jehož se žalobkyně měla dopustit, se nemůže jednat o porušení povinnosti uvedené v § 37 odst. 1 daňového řádu, jelikož tato je spojena s porušením povinnosti procesního charakteru (procesního deliktu), nikoliv s porušením povinnosti hmotného charakteru hmotného deliktu), tj. porušení ustanovení práva hmotného. Na podporu tohoto svého tvrzení žalobkyně odkázala na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2009, č.j. 2 Afs 44/2009-43, 2 Afs 45/2009-43, 2 Afs 46/2009-43 a 2 Afs 47/2009-43. V nich zastal názor, „že při ukládání pokut postupují kontrolní orgány podle zvláštních právních předpisů upravujících řízení ve věcech daní a poplatků a celní řízení (pozn. žalobkyně – zákon č. 254/2004 Sb. ve znění platném do 18. 8. 2008), nicméně i přes povinnost kontrolních orgánů postupovat podle daňového řádu, nelze aplikovat jeho ustanovení § 31, týkající se dokazování. Řízení o uložení pokuty za správní delikt není daňovým řízením, není ani správou daně, a jeho účastník není daňovým subjektem, proto se zde neuplatní ani ustanovení § 99 daňového řádu, které vylučuje použití zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též „správní řád“) při správě daní. Je tedy nutné v daném typu řízení použít subsidiární právní úpravu stanovenou ve správním řádu (§ 1 odst. 2 správního řádu), která u dokazování zachovává standardní přístup, podle kterého je správní orgán povinen i bez návrhu zjistit všechny rozhodné okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch toho, komu má být povinnost uložena (§ 50 odst. 3 správního řádu). Z ustanovení § 50 odst. 4 správního řádu pak plyne, že pokud zákon nestanoví, že některý podklad je pro správní orgán závazný, hodnotí správní orgán podklady, zejména důkazy, podle své úvahy; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, včetně

pokračování A f 98/ 312010

toho, co uvedli účastníci. Důležité je pak i ustanovení § 52, věta druhá správního řádu, které stanoví, že správní orgán není návrhy účastníků vázán, vždy však provede důkazy, které jsou potřebné ke zjištění stavu věci. I z logiky věci vyplývá, že nelze při dokazování v dané věci postupovat podle § 31 daňového řádu, neboť v sankčních řízeních je to vždy správní orgán, který je povinen zjistit skutkový stav věci a prokázat subjektu jeho protiprávní jednání, spočívající v porušení zákonné normy; v daném typu řízení o obráceném důkazním břemenu nelze ani uvažovat.“ Uvedené dle žalobkyně jen dokazuje, že se v případě rozhodování o uložení pokuty, resp. o zahájení řízení o správním deliktu, jedná o jiný typ řízení, který je nezávislý, a byl i za předchozí právní úpravy nezávislý, na úpravě daňového řízení. Proto je tvrzení žalovaného ohledně vztahu daňového řádu a správního řádu nesprávné a de iure i nezákonné. Z uvedeného dle žalobkyně současně vyplývá, že správce daně nezahájil řízení o uložení pokuty, jak předvídá zákon. V případě promlčení práva tak napadené rozhodnutí netrpí vadou pro pouhou nezákonnost, nýbrž takovou vadou, že toto rozhodnutí nemělo být vůbec vydáno (nicotnost).

Pro případ, že by krajský soud shora uvedenou námitku shledal nedůvodnou, žalobkyně dále namítala, že správce daně ve svém rozhodnutí neuvedl jediný důkaz o tom, že společenská nebezpečnost jednání žalobkyně je o to vyšší, když podniká v oblasti zpracování tabáku a výroby tabákových výrobků, a že v oblasti obchodu s těmito komoditami dochází v daleko větší míře k daňovým únikům a organizované trestné činnosti. Nelze ani argumentovat tím, že jde o skutečnosti všeobecně či notoricky známé (notoriety) a proto je žalobkyně toho názoru, že žalovaný tento odvolací důvod ohodnotil nesprávně. Žalobkyně naopak vyslovila názor, že společenská nebezpečnost jejího jednání je minimální (dokonce zcela nulová) a to z toho důvodu, že o všech provedených transakcích řádně účtovala a je proto zřejmé, že zde nebyl úmysl se nijak obohatit či zatajit existenci peněžních prostředků. Toto ostatně konstatoval i správce daně na straně 17 svého rozhodnutí ze dne 16.2.2010. Žalobkyně tvrdila, že výše uvedeným jednáním pro sebe nezískala vůbec nic, ani se nijak neobohatila a nezískala ani neoprávněnou nevýhodu či neoprávněný prospěch a nedošlo ani k daňovému úniku a organizované trestné činnosti. V této souvislosti poukázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31.10 2008, č.j. 7 Afs 27/2008-46, kterým argumentoval žalovaný a zdůraznila, že se v něm hovoří o materiální stránce správního deliktu. Z obsahu odůvodnění toho rozsudku dle žalobkyně plyne, že by se měla zkoumat nejen formální stránka správního deliktu, ale také jeho materiální stránka (společenská nebezpečnost či škodlivost). Dále je žalobkyně přesvědčena, že není možné hledat smysl a účel zákona pouze v jeho jednotlivých větách a ustanoveních, ale také v tom, proč byla vůbec tato právní norma (úprava) přijata. V této souvislosti odkázala na důvodovou zprávu k vládnímu návrhu zákona o omezení plateb v hotovosti, kde se konstatuje, že účelem zákona je omezit daňové úniky, racionalizovat a optimalizovat peněžní hotovostní oběh, zvýšit bezpečnost zúčastněných subjektů a v neposlední řadě působit proti legalizaci výnosů z trestné činnosti tak, jak toto jednání vymezuje zákon č. 61/1996 Sb., o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti, ve znění pozdějších předpisů. Žalobkyně připustila, že tento zákon již není v platnosti, přesto má pro daný případ význam. Poukázala na jeho první

odstavec § 1, který definoval co je nutno rozumět pod pojmem legalizace výnosů. Žalobkyně toto ustanovení citovala a poukázala i na jeho odst. 2, který definuje co je výnosem. Zdůraznila, že jednáním, kterým po formální stránce porušila ustanovení 4 odst. 1 zákona o omezení plateb v hotovosti, nezískala žádnou ekonomickou výhodu a neměla ani v úmyslu zatajit existenci peněžních prostředků. Nebyla tedy v tomto konkrétním případě naplněna materiální stránka správního deliktu.

Žalobkyně nesouhlasila se závěry správce daně a žalovaného, že v průběhu kontrolovaných období soustavně porušovala zákon o omezení plateb v hotovosti a že nešlo o jednorázový a náhodný případ. Poukázala na fakt, že během téměř 24 měsíců po sobě následujících, byl porušen výše uvedený zákon pouze v sedmi měsících. V roce 2005 3x v červenci, 2x v srpnu a 2x v listopadu. V roce 2006 v patnácti případech, ale ke všem došlo pouze v prosinci. V období od ledna do listopadu 2006 svoji povinnost neporušila. V roce 2007 porušila svoji povinnost ve třiceti případech, s výjimkou jediného, k němuž došlo v dubnu, ke všem ostatním případům došlo v měsících lednu a únoru. V období měsíců březen 2007 a květen až prosinec 2007 již k porušení povinnosti nedošlo. Podle žalobkyně tedy k porušování zákona o omezení plateb v hotovosti nedocházelo dlouhodobě, spíše se jednalo o ojedinělé porušení povinnosti. Žalobkyně je dále přesvědčena, že mezi kritéria pro výši pokuty v tomto sporném případě nepatří obrat v hospodářských letech 2005/2006 a 2006/2007, který dosahoval 50 až 60 mil. Kč. Toto kritérium pro uložení sankce by přicházelo v úvahu za situace, kdy by žalobkyně spácháním správního deliktu získala nějakou neoprávněnou výhodu, neoprávněný prospěch, obohatila se, měla neoprávněný zisk atp. Žalobkyně se dále domnívá, že by bylo logicky nesprávné, aby byla pokutována tak vysokou částkou, jakou je bez pochyby částka 2,600.000,-- Kč, když jiné daňové subjekty, které porušují výše uvedený zákon a zcela zjevně se jedná o „pochybnou platbu“, která zakrývá skutečný původ finančních prostředků získaných z aktivit organizovaného zločinu, korupce či terorismu, byly pokutovány stejnou částkou. Žalovaný dle žalobkyně svým postupem porušil i zásadu přiměřenosti v § 2 odst. 2 daňového řádu, a čl. 11 a čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Dále žalobkyně označila za zcela nesmyslné hledisko použité žalovaným s poukazem na počet porušení, který nebyl dle žalovaného v celém kraji dosud zjištěn. Znamenalo by to totiž, že řízení o uložení pokuty by bylo veřejné, tedy v rozporu s ust. § 2 odst. 4 daňového řádu. V závěru konstatovala, že rozhodnutí o výši pokuty je nepřezkoumatelné, jelikož není jasné, jakým výpočtem k částce 2,600.000,-- Kč správce daně došel a proč zvolil právě pětinásobek částky 520.000,-- Kč. Správce daně nevzal v úvahu likvidační charakter a žalovaný toto pochybení správce daně nenapravil, i když to vyplývá z jeho úřední povinnosti. V této souvislosti poukázala na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2009, č.j. 2 ATS 44/2009-43, 2 Afs 45/2009-43, 2 Afs 46/2009-43 a 2 Afs 47/2009-43. Otázka nepřezkoumatelnosti rozhodnutí je dle žalobkyně řešena též v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 9.6.2004, č.j. 5 A 157/2002-35, dle něhož k nepřezkoumatelnosti soud přihlíží i bez námitky žalobce a stejně tak je k tomu povinen přihlížet i odvolací orgán.

pokračování A f 98/ 312010

V závěru žalobkyně vyslovila přesvědčení, že napadené rozhodnutí žalovaného je nicotné, nezákonné, nesprávné a nepřezkoumatelné. Proto navrhla alternativní výrok, kterým se domáhala zrušení rozhodnutí žalovaného i jemu předcházející rozhodnutí správce daně pro nicotnost nebo pro nezákonnost.

Žalovaný ve svém písemném vyjádření k žalobě odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí a dále uvedl, že žalobkyně v podstatě uvádí stejnou argumentaci jako v odvolání proti napadenému rozhodnutí a prohlašuje, že napadené rozhodnutí žalovaného je nicotné, nezákonné, nesprávné a nepřezkoumatelné. V souvislosti s tímto tvrzením se žalovaný odvolal na judikaturu Nejvyššího správního soudu, která otázku nicotnosti a nezákonnosti již opakovaně řešila, a to v rozsudku rozšířeného senátu ze dne 22.7.2010, čj. 6 A 76/2001-96, rozsudku ze dne 23.7.2009, čj. 5 Afs 72/2008-71. Vyslovil domněnku, že kumulativně prohlašovat rozhodnutí žalovaného současně za nicotné, nezákonné, neplatné a nepřezkoumatelné je diletantismus. V tomto kontextu se jeví i nereálným návrh na vydání rozsudku, a to zrušujícího, což např. v případě nulitního rozhodnutí není možné-co neexistuje, nelze zrušit. V závěru navrhl zamítnut žaloby.

Při jednání před soudem obě strany sporu odkázaly na svá písemná podání a setrvaly na svých tvrzeních a procesních návrzích. Zástupce žalobkyně poukázal na tu část rozhodnutí žalovaného, která odůvodňovala společenskou nebezpečnost jednání žalobkyně a výše uložené pokuty s tím, že není podložena žádnými důkazy, které by závěry žalovaného podpořily. Pověřená pracovnice žalovaného připustila, že napadené rozhodnutí neobsahuje nic konkrétního o společenské nebezpečnosti jednání žalobkyně, odkazuje se však na odůvodnění rozhodnutí správce daně. Argumentace žalovaného není zaměřena přímo na jednání žalobkyně ale poukazuje na skutečnosti, které jsou v dané oblasti podnikání hodnoceny jako rizikové. Žalobkyni však takové jednání bezprostředně vytýkáno není.

Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v rozsahu žalobních námitek v řízení podle části třetí hlavy druhé dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen “s.ř.s.“). O věci usoudil následovně.

Skutkový stav účastníky nastíněný v žalobě i napadeném rozhodnutí odpovídá obsahu předloženého správního spisu. Správce daně zahájil dne 18.3.2008 u žalobkyně kontrolu daně z příjmů za období od 1.7.2005 až 30.6.2007 (hospodářský rok) a daň z přidané hodnoty za rok 2006. V protokolu o zahájení daňové kontroly je mimo jiné uvedeno, že žalobkyně předala správci daně ke kontrole účetnictví. Dne 19.3.2008 vyhotovili pracovníci správce daně úřední záznam, v němž konstatovali, že účetnictví žalobkyně poskytla pouze k nahlédnutí a byly pořízeny kopie předvahy za kontrolované období. Ostatní doklady měly být předány ke kontrole až dne 26.3.2008. Dle dalšího úředního záznamu ze dne 7.4.2008 měla žalobkyně předat správci daně hlavní knihu a inventurní seznamy HDM. Dne 4.7.2008 sepsal správce daně za přítomnosti žalobkyně protokol o pokračování v kontrole zahájené dne 18.3.2008 a rozšířil ji i na kontrolu plateb v hotovosti dle zákona o omezení plateb v hotovosti. Dále konstatoval, že na základě kontroly příjmových a výdajových

dokladů zjistil, že žalobkyně uskutečnila platby převyšující limit 15.000 EUR a tyto případy podrobně popsal. Správce daně následně dne 10.11.2008 do protokolu sepsaného se žalobkyní uvedl, že rozšiřuje kontrolu na hospodářský rok od 1.7.2006 do 30.6.2007 a v rámci kontroly daně z příjmů i na kontrolu plateb v hotovosti za stejné období. Stejně jako při jednání dne 4.7.2008 zároveň popsal všechny případy překročení limitu daného v § 4 zákona o omezení plateb v hotovosti. Zaprotokoloval, že žalobkyně vzala problematiku plateb v hotovosti na vědomí. Dne 16.2.2010 vydal správce daně pod č.j. 31051/10/248932604240 rozhodnutí o uložení pokuty za porušení zákona o omezení plateb v hotovosti, konkrétně pak za jeho porušení v případech popsaných v obou shora uvedených protokolech.

Krajský soud k námitce žalobkyně v prvé řadě zkoumal, zda nedošlo k zániku práva uložit pokutu ve smyslu ust. § 6 odst. 3 zákona č. 254/2004 Sb., o omezení plateb v hotovosti, případně dle § 6a odst. 3 téhož zákona ve znění platném po 18.8.2008. Jak vyplvá z obsahu správního spisu, žalobkyně se měla deliktu, za který byla postižena, dopustit v době od 1.7.2005 do 30.6.2007, tedy za platnosti zákona č. 254/2004 Sb., před jeho novelizací zákonem č. 303/2008 Sb. Pokud jde o trestnost deliktu, měla být posuzována podle úpravy platné v době jeho spáchání, tedy před novelou provedenou zákonem č. 303/2008 Sb., účinnou dnem 19.8.2008. Z obsahu odůvodnění rozhodnutí správce daně takový postup vyplývá a i v záhlaví rozhodnutí je citován zákon ve znění platném do 18.8.2008. Pokud však jde o procesní postup při ukládání pokuty, ten se řídí úpravou platnou v době, kdy se řízení vede. Pokud se žalovaný v odůvodnění svého rozhodnutí odvolává na přechodné ustanovení novely zákona o omezení plateb v hotovosti č. 303/2008 Sb., který v čl. II říká, že „Řízení, která nebyla pravomocně skončena před účinností tohoto zákona, se dokončí podle dosavadní právní úpravy.“, pokládá krajský soud tuto argumentaci za bezpředmětnou, neboť v době, kdy zákon č. 303/2008 Sb. nabyl účinnosti, nebylo řízení o uložení pokuty za delikt spočívající v porušení zákona o omezení plateb v hotovosti zahájeno. K tomuto závěru dospěl krajský soud na základě následujících úvah.

Aby bylo možné zodpovědět, podle jakých procesních předpisů mělo být postupováno, je dle názoru krajského soudu třeba, aby byl stanoven okamžik, kdy bylo zahájeno řízení o uložení pokuty. Jak vyplývá ze správního spisu správce daně po zahájení kontroly daně z příjmů a v jejím průběhu rozšířil, jak je přesně uvedeno v protokolech ze dne 4.7.2008 a 10.11.2008, kontrolu i na dodržování zákona o zamezení plateb v hotovosti. Zmíněné protokoly pak obsahují výčet dokladů, dle nichž k překročení limitu hotovostních plateb, stanovených v § 4 zákona o omezení plateb v hotovosti, dle správce daně došlo. Zároveň bylo zaprotokolováno, že žalobkyně bere problematiku plateb v hotovosti na vědomí. Správní spis dále již žádné listiny svědčící o dalším postupu správce daně neobsahují. Dne 16.2.2010 vydal správce daně rozhodnutí, kterým žalobkyni za zmíněná překročení limitu pro platby v hotovosti uložil pokutu. Krajský soud vycházel při hodnocení správnosti a zákonnosti nastíněného procesního postupu správce daně především ze současné judikatury krajských soudů a zejména Nejvyššího správního soudu (např. rozsudek ze dne 31.10.2008, čj. 7 Afs 27/2008-46), kde Nejvyšší správní soud zastal názor, že i když citovaný zákon tak výslovně nestanoví, je pro uložení pokuty třeba, aby v každém jednotlivém posuzovaném případě správce daně zkoumal, zda jednání daňového subjektu vykazuje daný stupeň společenské nebezpečnosti, tedy zda kromě naplnění formální stránky deliktu jednání naplňuje i jeho materiální stránku. Dle Nejvyššího správního soudu „zpravidla nelze považovat jednání pachatele deliktu za nebezpečné již jen proto, že je protiprávní, neboť typová nebezpečnost vyjádřená v zákonem stanovené skutkové podstatě nepostačí a je třeba věc konkretizovat a zkoumat, zda charakter a stupeň konkrétní nebezpečnosti daného jednání se vůbec nachází v hranicích typové nebezpečnosti dané ve znacích jeho skutkové podstaty. Lze si totiž představit případy, kdy porušení veřejného zájmu je zcela minimální a jedná se o jednání, které vzhledem ke konkrétním okolnostem nevykazuje daný stupeň společenské nebezpečnosti (materiální stránku deliktu). Stupeň nebezpečnosti činu pro společnost je přitom určován zejména závažností správního deliktu, kterou lze posoudit zejména s ohledem na způsob jeho spáchání a jeho následky, okolnosti, za nichž byl spáchán, na formu a míru zavinění za předpokladu, že zavinění je zákonným znakem deliktu, a v neposlední řadě též s ohledem na osobu pachatele a případné pohnutky, které jej ke spáchání vedly.“

Z těchto závěru lze tedy dovodit, že ne každé jednání, které porušuje povinnosti dané zákonem, v posuzovaném případě zákonem o omezení plateb v hotovosti, je možné a nutné postihnout v zákoně stanovenými sankcemi. Z toho vyplývá, že správce daně poté, co zjistil porušení zákona měl a musel zvážit i společenskou nebezpečnost jednání žalobkyně a rozhodnout, zda řízení o uložení pokuty zahájí nebo se spokojí s pouhým upozorněním na porušení zákona. Pokud dospěl k závěru, že jsou splněny podmínky pro uložení sankce za popsané deliktní jednání, bylo jeho povinností o tom žalobkyni uvědomit, a to sdělením, z něhož by bylo nepochybné, že zahájil řízení, jehož výsledkem může být uložení pokuty. Jedině takový postup by zaručil právo žalobkyně na spravedlivý proces i předvídatelnost postupu a rozhodování správce daně. Z protokolů ze dne 4.7.2008 a ze dne 10.11.2008 dle názoru krajského nevyplývá, že by správce daně žalobkyni sdělil svůj úmysl uložit za tato jednání sankci, dokonce na možnost jejího uložení ani neupozornil, případně že by ji alespoň vyzval aby porušení zákona o omezení plateb v hotovosti obhájila nebo ve smyslu ust. § 6a téhož zákona uplatnila liberační důvody. Procesním postupem, který správce daně zvolil, mohl u žalobkyně vyvolat dojem, že jí porušení zákona pouze vytýká, aniž by toto vytýkané jednání mělo jakékoliv další důsledky. Tento závěr lze vysledovat i z obsahu protokolu ze dne 10.11.2008, v němž je zachyceno pouze sdělení žalobkyně, že vytýkaná porušení bere na vědomí. Ani časový odstup mezi tímto sdělením o porušení zákona a uložením pokuty, nemohl vyvolat dojem, že probíhá řízení o uložení pokuty. Navíc řízení o uložení pokuty je správní orgán povinen vést v souladu se zásadami, které vyslovil Nejvyšší správní soud ve svých rozsudcích ze dne 4.12.2009, č.j. 2 Afs 44/2009-43, 2 Afs 45/2009-43, 2 Afs 46/2009-43 a 2 Afs 47/2009-43.

Krajský soud s ohledem na shora uvedené dospěl k závěru, že protokoly ze dne 4.7.2008 a ze dne 10.11.2008 nelze pokládat za úkon, kterým bylo zahájeno řízení o uložení pokuty, takovým úkonem je až rozhodnutí správce daně ze dne

16.2.2010. Podle ust. § 6a odst. 3 zákona o omezení plateb v hotovosti, platného k datu zahájení řízení o uložení pokuty (tj. 16.2.2010) odpovědnost právnické osoby za správní delikt zaniká, jestliže správní orgán o něm nezahájil řízení do jednoho roku ode dne, kdy se o něm dozvěděl, nejpozději do 10 let ode dne, kdy byl spáchán. Je nepochybné že se správce daně o jednání žalobkyně, které bylo v rozporu se zákonem dozvěděl převzetím hlavní knihy za období od 1.7.2005 až 30.6.2008, k němuž došlo dne 4.4.2008. Odpovědnost žalobkyně za jí vytýkaný správní delikt tak zanikla dne 4.4.2009.

S ohledem na shora vyslovený závěr neměl krajský soud důvod zabývat se dalšími uplatněnými žalobními námitkami. Přesto pouze na okraj konstatuje, že správce daně a žalovaný se dostatečně nezabýval ani dalším předpokladem pro uplatnění správního trestání, a to prokázáním společenské nebezpečnosti jednání žalobkyně, tedy materiální stránkou správního deliktu. K tomu krajský soud odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31.10.2008, čj. 7 Afs 27/2008-46, který tuto povinnost daňových orgánů jednoznačně vymezil. V posuzované věci, jak vyplývá z odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí, žalovaný ohledně společenské škodlivosti jednání žalobkyně pouze odkázal na stranu 14-17 rozhodnutí správce daně ze dne 16.2.2010 o uložení pokuty a při jednání před soudem jeho pracovnice potvrdila, že v napadeném rozhodnutí tato stránka správního deliktu nebyla zdůvodněna. Správce daně pak na uvedených stránkách ohledně společenské nebezpečnosti jednání žalobkyně uvedl, že se jednalo o soustavné porušování zákona a tato společenská nebezpečnost jednání žalobkyně „je o to vyšší že tato společnost podniká mimo jiné v oblasti zpracování tabáku a výroby tabákových výrobků, přičemž obchodní transakce mezi společností LETKA TEAM, a.s., a společností CZT, a.s., při kterých byl porušen zákon o omezení plateb v hotovosti, se dotýkala právě těchto komodit. Nakládání s těmito komoditami patří do oblasti, která je ze strany státu podrobena zvýšené kontrole a podléhá vedle alkoholu a paliv zpřísněné právní regulaci. V oblasti nakládání s těmito komoditami dochází v daleko větší míře k daňovým únikům a organizované trestné činnosti“. Zmíněná tvrzení však správce daně nepodložil žádným konkrétním důkazem a neučinil tak ani žalovaný v odvolacím řízení. Krajský soud je toho názoru, že se proto dostatečně nevypořádal s uplatněnými odvolacími námitkami, jak mu ukládá ust. § 50 odst. 7 daňového řádu, když právě tyto závěry správce daně ohledně společenské nebezpečnosti jednání žalobkyně v odvolání napadla a nesouhlasila s tím, aby byla předem hodnocena jako podezřelá a vinná jen proto, že podniká v oblasti, na kterou dopadají spotřební daně a v níž dochází k daňovým únikům.

Krajský soud z důvodů uvedených shora zrušil napadené rozhodnutí žalované pro nezákonnost a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Nevyhověl návrhu žalobkyně, která z důvodů uvedených v žalobě vyslovila názor, že napadené rozhodnutí žalovaného je nicotné, nezákonné, nesprávné a nepřezkoumatelné, a žádala, aby ho krajský soud pro nicotnost zrušil. Krajský soud opřel svůj závěr o ustálenou judikaturu krajských soudů i Nejvyššího správního soudu, který se k této otázce vyslovil ve svých rozhodnutích, např. v rozsudku ze dne 14.2.2007, č.j. 7 Afs 75/2006-100, kde uvedl, že „vycházel ze zobecňujících závěrů rozsudku rozšířeného senátu Nejvyššího

správního soud ze dne 22.7.2005, č.j. 6 A76/2001-96, které shodně zaujal k projednávané problematice. Rozšířený senát v tomto rozsudku vyslovil, že … nicotný je správní akt, který trpí natolik intenzivními vadami, že jej vůbec za rozhodnutí považovat nelze. Takovými vadami jsou např. absolutní nedostatek pravomoci, absolutní nepříslušnost rozhodujícího správního orgánu, zásadní nedostatky projevu vůle vykonavatele veřejné správy (absolutní nedostatek formy, neurčitost, nesmyslnost), požadavek plnění, které je trestné nebo absolutně nemožné, uložení povinnosti nebo založení práva něčemu, co v právním smyslu vůbec neexistuje, či nedostatek právního podkladu k vydání rozhodnutí. K nicotnosti soud přihlíží z úřední povinnosti.“ Žalobou napadené rozhodnutí vadami takové intenzity netrpí, krajský soud proto rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozhodnutí.

Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení § 60 s. ř. s. Žalobkyně byla ve věci úspěšná, krajský soud jí proto přiznal náhradu nákladů řízení spočívajících v náhradě zaplaceného soudního poplatku ve výši 2.000,-- Kč a náhradě nákladů právní služby poskytnuté advokátem za 3 úkony po 2.100,-- Kč včetně paušální náhrady hotových výdajů po 300,-- Kč (§ 9 odst. 3 písm. f/ a § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.). V souvislosti s účastí při jednání jsou dalším nákladem cestovní výlohy (automobil) z Prahy do Hradce Králové a zpět dle předloženého vyúčtování v částce 1.682,-- Kč dle § 13 odst. 1 advokátního tarifu. To vše včetně navýšení o daň z přidané hodnoty ve výši 1.776,-- Kč. Celkovou částku 12.658,-- Kč byl žalovaný zavázán zaplatit žalobkyni do osmi dnů od doručení tohoto rozsudku do rukou jejího zástupce JUDr. Jiřího Vaníčka, advokáta v Praze 8 – Karlíně, Šaldova 34/466 (§ 64 s.ř.s., § 149 odst. 1 o.s.ř.).

Poučení:

Toto rozhodnutí nabývá právní moci dnem doručení účastníkům (§ 54 odst. 5 s.ř.s.)

Proti pravomocnému rozhodnutí je přípustná kasační stížnost, kterou lze podat z důvodů uvedených v § 102 a násl. s.ř.s. ve lhůtě dvou týdnů po doručení rozhodnutí. Kasační stížnost se podává ke Krajskému soudu v Hradci Králové.

O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem. To neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

V Hradci Králové dne 27. ledna 2011

Mgr. Marie Kocourková, v.r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru