Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

31 Af 93/2010 - 25Rozsudek KSHK ze dne 31.08.2010


přidejte vlastní popisek


31Af 93/2010-25

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Marie Kocourkové a soudců JUDr. Magdaleny Ježkové a JUDr. Jana Rutsch ve věci žalobce Z. S., proti žalovanému Finančnímu ředitelství v Hradci Králové, se sídlem v Hradci Králové, Horova 17, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 11. května 2010, čj. 3232/10-1300-601060, takto:

I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 11. května 2010, čj. 3232/10-1300-

601060 se zrušuje a věc se žalovanému vrací k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit náklady řízení ve výši 2.000,- Kč do osmi

dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění:

Včas podanou žalobou se žalobce domáhal zrušení shora identifikovaného rozhodnutí, jímž žalovaný zamítl jeho odvolání do dodatečného platebního výměru na daň z přidané hodnoty za zdaňovací období 1. čtvrtletí roku 2007.

V žalobě uvedl, že již v odvolání namítal nesouhlas s aplikací ust. § 34 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“), neboť dle tohoto ustanovení lze vyzvat konkretizované osoby pouze k vydání listin či jiných věcí. V žádném případě nelze touto výzvou zavazovat třetí osoby k poskytnutí různých vyjádření, sdělení určitých skutečností. Žalobce tak považoval za zřejmé, že správce daně překročil výzvou zaslanou společnosti pokračování 3 93/1A2010f
-2-

Plzeňský Prazdroj, a.s., možnosti dané tímto ustanovením, neboť podanou výzvou se dotazoval na různé skutečnosti a touto výzvou prakticky „provedl výslech svědka“, a přitom mu jako daňovému subjektu nebylo umožněno klást otázky. Postup správce daně překročil dle žalobce rámec oprávnění daných mu daňovým řádem, jeho ust. § 34 odst. 4.

Žalobce dále rozporoval způsob výpočtu základu daně. Konstatoval, že správce daně pouze uvedl, že při výpočtu tržeb použil vyšší prodejní marži oproti té, která vyplývala z evidence žalobce. Nerozporoval tedy objem prodaného zboží, a přitom v odůvodnění dále uvedl, že žalobce poskytl služby a část těchto služeb neuvedl v evidenci pro daňové účely.

Dále žalobce konstatoval, že pokud správce daně dospěl k jisté výši tržeb z prodeje zboží, měl pak zohlednit k těmto tržbám odpovídající výdaje, tedy nákup zboží, což však neučinil.

V odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaný uvedl, že správce daně skutečně vyzval Plzeňský Prazdroj, a. s., k předložení veškerých vystavených daňových dokladů pro žalobce včetně doložení pokladních dokladů, popř. kopií výpisu z účtů, kdy byly faktury uhrazeny. Zmíněná obchodní společnost zaslala na výzvu seznam faktur, smlouvy o zajištění reklamy a propagace uzavřené se žalobcem, příslušné doklady, kterými bylo vyúčtováno plnění a kopie bankovního výpisu s úhradou vzniklých závazků. Žalovaný k tomu konstatoval, že s převážnou částí získaných důkazních prostředků byl žalobce seznámen výzvou ze dne 25. 5. 2009, k níž byl seznam faktur přiložen. Žalovaný zdůraznil, že správce daně nepožadoval výpověď představitele společnosti Plzeňský Prazdroj, a. s., ale požadoval pouze listiny vztahující se k žalobci v předmětném zdaňovacím období.

K námitce žalobce ohledně výdajů na nákup zboží žalovaný sdělil, že správce daně při výpočtu tržeb použil vyšší prodejní marži oproti té, která vyplývala z jeho evidence. Při doměření daně nemohl správce daně zohlednit příslušné výdaje, protože daň na vstupu z přijatých zdanitelných plnění již uplatnil v plné výši dříve, než byla zahájena daňová kontrola.

Dále žalovaný konstatoval, že správce daně porovnal vypočtená uskutečněná zdanitelná plnění za leden až prosinec ve výši 5,510.933,- Kč s částkou 3,771.420,- Kč uvedenou v předložené evidenci pro účely daně z přidané hodnoty. Příjmy uvedené v daňovém přiznání k dani z příjmů ve výši 5,721.454,- Kč zahrnovaly rovněž příjmy z hracích automatů a příjmy za reklamu a propagaci, a tudíž je nelze porovnávat s uskutečněnými zdanitelnými plněními za prodej zboží.

Dále žalovaný vytkl výpočtu základu daně provedenému žalobcem v příloze odvolání to, že celkové výdaje porovnával s celkovými příjmy, přitom správce daně tyto celkové příjmy nerozporoval, protože předmětem doměření byly pouze příjmy, resp. uskutečněná zdanitelná plnění za prodej zboží. pokračování 31Af 93 /2010
-3-

Žalovaný v závěru konstatoval, že žalobce poskytl služby dle ust. § 14 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o DPH“), přičemž část těchto služeb neuvedl v evidenci pro daňové účely vedené v souladu s ust. § 100 tohoto zákona. Tím porušil jeho ust. § 21, dle něho daň na výstupu je plátce povinen přiznat ke dni uskutečnění zdanitelného plnění.

Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí podle části třetí hlavy druhé dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s.ř.s.“) bez nařízeného jednání, když žalobce i žalovaný vyslovili s tímto postupem souhlas a usoudil následovně.

Z obsahu správního spisu vyplynulo, že dne 18. 2. 2009 zahájil správce daně u žalobce daňovou kontrolu daně z příjmů fyzických osob a daň z přidané hodnoty za zdaňovací období roku 2006 a 2007. Následně dne 23. 2. 2009 vyzval správce daně obchodní společnost Plzeňský Prazdroj, a.s., ve smyslu ust. § 34 daňového řádu k zaslání kopií veškerých vystavených dokladů předaných žalobci a doložení úhrady vydaných faktur. Zmíněná společnost na výzvu reagovala a předložila seznam faktur vystaveným svému odběrateli - žalobci - v roce 2006 a 2007 a dále smlouvu o zajištění reklamy a propagace včetně faktury k ní. Na základě takto získaných údajů zaslal správce daně žalobci dne 25. 5. 2009 výzvu ke splnění povinnosti při daňové kontrole, v níž žádal prokázání správnosti a úplnosti údajů uvedených v daňových přiznáních za zdaňovací období I. – IV. čtvrtletí roku 2007, tedy skutečnosti, zda veškerá zdanitelná plnění použil pro uskutečnění své ekonomické činnosti dle § 72 zákona o DPH a zda přiznal ze všech plnění daň na výstupu. Zpráva o daňové kontrole za zdaňovací období, jež je předmětem soudního přezkumu, pak byla s žalobcem projednána dne 31. 11. 2009.

Krajský soud posoudil jednotlivé úkony správce daně a následně hodnocení žalovaného provedené v odůvodnění napadeného rozhodnutí ve vazbě na obsah správního spisu a dospěl k závěru, že žaloba je částečně důvodná.

Předmětem přezkumu před krajským soudem se prvotně stala žalobní námitka ohledně nezákonného postupu správce daně při aplikaci ust. § 34 daňového řádu za účelem zajištění důkazů pro daňové řízení. Ze skutkových okolností vyplynulo, že správce daně oslovil po zahájení daňové kontroly u žalobce jeho dodavatele, společnost Plzeňský Prazdroj, a.s., k předložení veškerých daňových dokladů za dodávky zboží uskutečněné žalobci a následně i dokladů za úhradu odebraného zboží. Učinil tak na základě ust. § 34 odst. 4 daňového řádu, dle něhož osoby, které mají listiny a jiné věci, jež mohou být důkazním prostředkem při správě daní, jsou povinny na výzvu správce daně listiny a jiné věci vydat nebo zapůjčit k ohledání, pokud zvláštní zákon nestanoví jinak. Lze tak souhlasit s názorem žalovaného, že postup správce daně byl zákonný. Dané ustanovení skutečně umožňuje daňovým orgánům získat pro daňová řízení takové důkazy, které jim pak následně umožňují dostát jejich povinnosti, daným ust. § 31 odst. 2 daňového řádu, tedy dbát, aby skutečnosti rozhodné pro správné stanovení daňové povinnosti zjistily co nejúplněji a nebyly v tom vázány jen návrhy daňových subjektů. Pokud tedy správce daně po pokračování 31Af 903 /201
-4-

zahájení daňové kontroly ověřil, kdo byl dodavatelem zboží pro žalobce a tohoto dodavatele pak vyzval k předložení listin, které se žalobce jakožto odběratele dotýkaly, nelze takovému postupu nic vytknout. V žádném případě nemůže krajský soud souhlasit s námitkou žalobce, že se v daném případě jednalo o výslech svědka, kterému nebyl účasten.Výslech svědka je samostatným právním institutem vymezeným zásadami danými ust. § 8 daňového řádu a je víc než patrno, že postup správce daně při získání listin ve formě důkazů podmínky tohoto ustanovení ani zdaleka nenaplňoval a ani naplňovat nemohl. Důkaz, který správce daně získal na základě ust. § 34 odst. 4 daňového řádu pak i následně jako listinu hodnotil a z žádného jeho dalšího postupu nelze usuzovat, že by s ním nakládal jako se specifickým důkazem, kterým výslech svědka bezesporu je. Uvedená žalobní námitka je proto nedůvodná.

Další žalobní námitkou poukázal žalobce na rozpor v odůvodnění napadeného rozhodnutí, spočívající v tom, že žalovaný na jednu stranu konstatuje použití vyšší prodejní marže při jím provedeném výpočtu daně, aniž by rozporoval objem prodaného zboží a na druhou stranu konstatuje, bez bližšího opodstatnění, že žalobce poskytl službu, kterou nevedl ve své evidenci. K této námitce krajský soud ze správního spisu ověřil, že v průběhu daňové kontroly zaslal správce daně žalobci dvě výzvy ke splnění povinnosti při daňové kontrole, přičemž výzva ze dne 9. 4. 2009 se dotýkala zboží nakoupeného od společnosti Plzeňský Prazdroj, a.s., za zdaňovací období roku 2006 a výzva ze dne 25. 5. 2009 se dotýkala 3. a 4. čtvrtletí roku 2007. Tuto skutečnost, tedy jednotlivá zdaňovací období let 2006 a 2007, žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí nikterak nerozlišuje a zabývá se pouze hodnotami uvedenými žalobcem v jeho evidenci či daňovém přiznání. Úvahy žalovaného tedy nejsou podloženy žádnými konkrétními údaji, které by svědčily o tom, že se správce daně a potažmo žalovaný zabývali skutečně pouze zdanitelným plněním žalobce, jež se dotýkalo přezkoumávaného období, tedy 1. čtvrtletí roku 2007. Napadené rozhodnutí tak postrádá přehledný výčet jednotlivých položek zaplacených žalobcem zmiňované obchodní společnosti, jejich porovnání s jednotlivými zdaňovacími obdobími let 2006 a 2007 a následné hodnocení s vyčíslením konkrétního daňového dopadu pro žalobce. To činí napadené rozhodnutí nepřezkoumatelným pro nedostatek důvodů. Následně učiněný závěr, že žalobce poskytl službu, přičemž část služeb neuvedl v evidenci pro daňové účely nemůže krajský soud hodnotit, neboť jako vytržený z kontextu nenavazuje na myšlenkovou úvahu obsaženou v odůvodnění napadeného rozhodnutí. Lze tak souhlasit s námitkou žalobce, že pokud žalovaný uvedl, že při výpočtu tržeb použil vyšší prodejní marži oproti té, která vyplývala z evidence a dále pouze konstatuje částky převzaté z evidence žalobce, nelze hodnotit, jaké částky neuvedl žalobce ve své evidenci a jaké byly zjištěny u společnosti Plzeňský Prazdroj, když i přílohový spis striktně jednotlivá zdaňovací období neodděluje. Nepřehlednost jednotlivých důkazů ve spise založených a na ně navazující i nejednoznačnost závěrů učiněných žalovaným je ještě prohloubena tím, že žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí pouze konstatuje, že použil vyšší prodejní marži, oproti té, která vyplývala z žalobcovy evidence, aniž by uvedl, jaká částka vlastně tuto marži představovala. Lze se tak pouze domnívat, že se jednalo o výši marže, kterou v protokolu o zahájení daňové kontroly uvedl sám žalobce. Úvahy žalovaného tak pokračování 31Af 93/2010
-5-

jsou neúplné a krajský soud je nemůže korigovat neúplným obsahem správního spisu. Z podkladů předložených žalovaným nelze jednoznačně dovodit, jaké rozdíly vykazovala žalobcova evidence za 1. čtvrtletí roku 2007 oproti zjištěním učiněným správcem daně na základě ust. § 34 odst. 4 daňového řádu. Krajský soud se tak může pouze domnívat, že tato evidence nemohla za uvedené zdaňovací období odpovídat skutečnosti, nemůže však nahrazovat názory žalovaného, které v tomto smyslu byly v jeho rozhodnutí vysloveny neúplně. Je rovněž nepřehlédnutelné, že i některé žalobní námitky byly vzneseny ze strany žalobce pouze v náznacích. Byly tak ovšem odezvou na neúplné závěry žalovaného vyslovené v jeho rozhodnutí. Nelze proto jednoznačně stanovit, zda žalobce vycházel z identifikačních údajů o zakoupeném zboží uvedeném ve shora vzpomínané výzvě ze dne 25. 5. 2009, když v odůvodnění svého rozhodnutí na ni nikterak neodkazuje. Žalobní námitku dotýkající se této problematiky proto krajský soud označil za důvodnou. Aby mohla být daňová povinnost žalobce k dani z přidané hodnoty za uvedené zdaňovací období stanovena nezvratně, bude povinností žalovaného, aby vytýkané nedostatky odvolacího řízení odstranil.

Ze shora naznačeného je tedy patrné, že krajskému soudu nezbylo, než napadené rozhodnutí pro nezákonnost zrušit ve smyslu ust. § 78 odst. 1 s.ř.s.). V nově otevřeném odvolacím řízení bude žalovaný vázán shora vysloveným závazným právním názorem (§ 78 odst. 5 s.ř.s.).

Ohledně nákladů řízení postupoval krajský soud v souladu s § 60 odst. 1 s.ř.s., dle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Ve věci měl úspěch žalobce. Jeho důvodně vynaloženými náklady soudního řízení byl zaplacený soudní poplatek ve výši 2.000,-- Kč. Žalovaný proto byl zavázán k náhradě nákladů řízení v celkové výši uvedené ve výroku II. tohoto rozsudku.

Poučení: Toto rozhodnutí nabývá právní moci dnem doručení účastníkům (§ 54 odst. 5 s.ř.s.). Proti pravomocnému rozhodnutí je přípustná kasační stížnost, kterou lze podat z důvodů uvedených v § 102 a násl. s.ř.s. ve lhůtě dvou týdnů po doručení rozhodnutí. Kasační stížnost se podává ke Krajskému soudu v Hradci Králové. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie (§ 105 odst. 2 s.ř.s.).

V Hradci Králové dne 31. sprna 2010
Mgr. Marie Kocourková, v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru