Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

31 Af 89/2010 - 139Rozsudek KSHK ze dne 13.01.2011

Prejudikatura

1 Afs 32/2010 - 86

Oprav. prostředek / ústav. stíž.
1 Afs 34/2011 (zamítnuto)

přidejte vlastní popisek

31Af 89/2010-139

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Marie Kocourkové a soudkyň JUDr. Magdaleny Ježkové a Mgr. Heleny Konečné ve věci žalobkyně obchodní společnosti Nedcon Bohemia, s. r. o., se sídlem v Pardubicích, Holandská 34, zast. Ing. Z. U., daňovým poradcem, proti žalovanému Finančnímu ředitelství v Hradci Králové, se sídlem v Hradci Králové 2, Horova 17, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 11. srpna 2008, čj. 7459/08-1500-602705, takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Napadeným rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání žalobkyně do rozhodnutí Finančního úřadu v Pardubicích (dále také jen "správce daně") ze dne 13. 6. 2008, čj. 134452/08/248540/7121, kterým bylo ve smyslu ustanovení § 49 odst. 2 písm. c) zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“), zamítnuto její odvolání jako podané k tomu osobou nepříslušnou. V jeho odůvodnění uvedl, že správce daně obdržel dne 21. 12. 2007 dodatečné daňové přiznání žalobkyně k dani z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2003. Ten následně řízení zastavil dle ustanovení § 27 odst. 1 písm. c) daňového řádu, neboť dle jeho názoru nebylo možno již daň na základě dodatečného daňového přiznání za zdaňovací období roku 2003, u něhož bylo dnem zjištění pro jeho podání uvedeno datum 18. 12. 2007 (podané dne 21. 12. 2007), pravomocně vyměřit. Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně prostřednictvím

pokračování 31Af 89 /2010

daňového poradce dne 18. 3. 2008 odvolání. Správce daně jej postoupil odvolacímu

orgánu, který odvolání vrátil správci daně s tím, že plná moc ze dne 7. 2. 2008 podepsaná prokuristy žalobkyně neopravňuje daňového poradce k podání předmětného odvolání za žalobkyni, neboť dle příslušných ustanovení zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obchodní zákoník"), není prokurista zástupcem daňového subjektu ve smyslu ustanovení § 10 odst. 3 daňového řádu. Současně uvedl, že prokurista nemůže zmocňovat další osoby k jednání se správcem daně, proto bylo odvolání podáno osobou nepříslušnou. Správce daně tedy vyzval žalobkyni výzvou ze dne 7. 5. 2008, čj. 107570/08/248540/7121, k doplnění zákonných náležitostí odvolání, tj. k doplnění odvolání o uvedení osob příslušných k jeho podání.

Žalovaný dále uvedl, že z dikce příslušných ustanovení obchodního zákoníku, zejména jeho ustanovení § 133 vyplývá, že prokurista není statutárním orgánem. Proto nemůže zmocňovat další osoby k jednání se správcem daně. Zmínil, že při jednání dne 29. 4. 2008 (protokol čj. 107561/08/248540/7121) navrhli přítomní prokuristé žalobkyně a její daňový poradce odstranění nedostatků odvolání tak, že bude doplněno o podpisy obou prokuristů. Ve výzvě k doplnění náležitostí odvolání ze dne 7. 5. 2008 nechal správce daně žalobkyni na výběr, jakou možnost doplnění zvolí. Žalobkyně však nevyužila ani jedné z nich. Dle žalovaného měla žalobkyně za povinnost dle ustanovení § 33 odst. 7 daňového řádu oznámit správci daně změny statutárního orgánu a případně osoby, které jsou kromě tohoto orgánu za něj v daňových věcech oprávněny jednat, a to do patnácti dnů ode dne, kdy nastaly. To však neučinila a ani správce daně na tuto podstatnou změnu při ústním jednání dne 29. 4. 2008 neupozornila. Žalovaný konstatoval, že jedinými osobami oprávněnými přímo jednat za žalobkyni a tedy i vyslovovat souhlas s dříve učiněnými úkony jejích neplatně zplnomocněných zástupců, byli jednatelé ing. R. B. a ing. M. B., CSc., jejichž funkce vznikla dne 10. 4. 2008. Vedle toho byly jako zástupci žalobkyně oprávněny současně jednat K. H. a J. M., tj. nově zvolené prokuristky žalobkyně, avšak za předpokladu, že by doložily své pověření jednat za žalobkyni dle ustanovení § 9 odst. 2 daňového řádu. Pouze některý ze jmenovaných jednatelů (případně obě prokuristky) mohl odpovědět řádně na výzvu správce daně ze dne 7. 5. 2008 jménem žalobkyně a požadovaným způsobem doplnit odvolání ze dne 18. 3. 2008. To se však nestalo, žalobkyně odvolání řádně nedoplnila, proto správce daně podané odvolání zamítl dle ustanovení § 49 odst. 2 písm. c) daňového řádu.

Včas podanou žalobou se žalobkyně domáhala přezkoumání zákonnosti shora uvedeného rozhodnutí, navrhla jeho zrušení a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení. Napadenému rozhodnutí předně vytkla, že nebylo doručeno "jinému zástupci pro daňové řízení, ač řízení za jejich účasti bylo před správcem daně vedeno". O tom dle jejího názoru svědčí mimo jiné i protokoly o ústním jednání, kde se jednání dne 18. 2. 2008 účastnil zástupce žalobkyně na základě plné moci ze dne 7. 2. 2008 pro úkony dle § 23 daňového řádu zástupce, následně dne 28. 4. 2008 "substituční zástupce" a dále opět dne 29. 4. 2008 "zplnomocněný" zástupce žalobkyně. Dále o tom dle jejího názoru svědčí i plné moci k zastupování uložené u správce daně.

pokračování 31Af 89 /2010

Žalobkyně má proto zato, že dne 7. 2. 2008 a následně i dne 23. 4. 2008 byla

prokuristy žalobkyně udělena plná moc daňovému poradci ing. U., proto mělo být rozhodnutí současně zasláno i jemu. Vzhledem k povinnosti žalovaného prokazovat řádné doručení vlastních písemností dle § 31 odst. 8 písm. a) daňového řádu navrhla žalobkyně objasnění, zda bylo postupováno při doručování písemnosti určené daňovému poradci v souladu s ustanovením § 17 odst. 2 a 7 téhož zákona. K tomu žalobkyně upozornila, že správce daně doručoval své rozhodnutí ze dne 22. 2. 2008 o zastavení řízení i rozhodnutí ze dne 13. 6. 2008 o zamítnutí odvolání též daňovému poradci, a tedy neměl zřejmě pochybnosti ohledně doručování zástupci.

Ke sporné otázce plné moci žalobkyně uvedla, že předmětem jednání dne 29. 4. 2008, (protokol čj. 114756/08/248540/7121) bylo seznámení žalobkyně s názorem správce daně na žalobkyní do té doby udělené plné moci a dohodnutí dalšího postupu v této záležitosti. Interpretace tohoto jednání ze strany žalovaného se však dle žalobkyně odchyluje od skutečnosti, zejména v případě požadavků správce daně na potvrzení veškerých plných mocí, které byly uděleny původně jak v průběhu daňové kontroly, tak i v rámci jednání o dodatečných daňových přiznáních. Správce daně se držel názoru, že prokuristé žalobkyni mohou zastupovat na základě prokury udělené na základě příslušných ustanovení § 14 obchodního zákoníku, avšak prokura neumožňuje prokuristům nechat se zastupovat dalším zástupcem, jehož si zvolí ve smyslu ustanovení § 10 odst. 3 daňového řádu, neboť v téže věci může mít žalobkyně pouze jednoho zástupce. Zástupce žalobkyně při tomto jednání uvedl, že ředitel ing. B. je pověřen obecně úkony veškerými a plná moc daňového poradce je tedy platná a účinná i z důvodů uvedených v § 15 odst. 1 obchodního zákoníku. Následně správce daně upřesnil, že prokurista není zástupcem uvedeným v § 10 odst. 3 věty první daňového řádu, tedy není ani zákonným zástupcem, ani ustanoveným zástupcem, který se může dát zastupovat zvoleným zástupcem. Zástupce žalobkyně po nesouhlasu s tímto právním hodnocením správce daně navrhl alternativní řešení v tom směru, že se pokusí zajistit písemné vyjádření jednoho z holandských jednatelů, což také splnil. Za mylnou označila žalobkyně argumentaci žalovaného, že dle obchodního zákoníku není prokurista zástupcem žalobkyně ve smyslu ustanovení § 10 odst. 3 daňového řádu, a proto že nemůže zmocňovat další osoby k jednání se správcem daně. Zdůraznila, že netvrdila, že by prokurista byl zástupcem ve smyslu ustanovení § 10 odst. 3 daňového řádu, avšak v rámci zažité správní praxe prokuristé zcela běžně udělovali plné moci k zastoupení společnosti v daňovém řízení, přičemž tento postup nebyl dosud napadán.

Dále žalobkyně poukázala na své podání ze dne 14. 5. 2008 (Sdělení zástupce v návaznosti na jednání ze dne 29. 4. 2008). Dle jejího názoru došlo k naplnění podmínky uvedené v ustanovení § 10 odst. 2 daňového řádu, kdy správce daně ustanoví zástupce také právnické osobě, pokud mu vzniknou pochybnosti o tom, kdo je oprávněn jednat jejím jménem. V tomto případě byl správce daně povinen postupovat podle zmíněného ustanovení a žalobkyni zástupce pro účely daňového řízení ustanovit. Správci daně přitom bylo z jeho úřední činnosti známo, že jednatelé žalobkyně nejsou v České republice trvale přítomni a jednání přímo s nimi by bylo zřejmě finančně i časově náročné.

Dle žalobkyně je daňové řízení poznamenáno i porušením zásady dvojinstančnosti, neboť možnost odvolání byla poskytnuto pouze formálně. O odvolání rozhoduje v zásadě orgán nejblíže vyššího stupně nadřízený správci daně, který napadené rozhodnutí vydal. Smyslem této zásady ovšem není, aby o odvolání rozhodl pouze jiný orgán, ale aby o něm také rozhodla jiná osoba, která doposud s konkrétním případem neměla nic společného. Tak tomu ovšem v dané věci nebylo. Z předkládací zprávy správce daně prvého stupně plyne, že v posuzované věci byla vrácena správci daně předkládací zpráva ze dne 15. 4. 2008, čj. 93694/08/248540/5226, s právním názorem nadřízeného orgánu. V důsledku takového postupu se však dle žalobkyně zásada dvojinstačnosti řízení otřásá v základech. Žalobkyně si je vědoma, že je povinností finančních ředitelství poskytovat finančním orgánům nižších stupňů metodickou pomoc, jak lze dovodit z ustanovení § 9 zákona č. 531/1990 Sb., o územních finančních orgánech. Zdůraznila, že však tento zákon, ani daňový řád neříkají nic o tom, že by pracovníci finančního úřadu byli oprávněni konzultovat konkrétní daňový případ s pracovníky finančního ředitelství, kteří mohou z titulu svého pracovního zařazení rozhodovat ve věci o odvolání daňového subjektu.

V písemném vyjádření k žalobě žalovaný odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí a navrhl zamítnutí žaloby.

Při jednání před soudem dne zástupce žalobkyně znovu přednesl důvody uvedené již v podané žalobě a podrobně zopakoval argumentaci, proč považuje postup správce daně a žalovaného za nezákonný.

Pověřený pracovník žalovaného odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí a dodal, že v daném případě se správce daně i žalovaný řídili metodickým pokynem Ministerstva financí. Upřesnil, že se jedná o nepublikovaný interní pokyn.

Krajský soud rozsudkem ze dne 18. 12. 2009, čj. 31 Ca 193/2008, zrušil rozhodnutí žalovaného a vrátil mu věc k dalšímu řízení, když dospěl k názoru, že prokurista, který jedná za právnickou osobu (tj. za daňový subjekt), si může pro daňové řízení zvolit zástupce, aniž by to bylo v rozporu s ustanovením § 10 odst. 3 daňového řádu. Dle názoru krajského soudu nebylo možno pominout způsob udělení prokury, kdy tuto "zvláštní plnou moc" uděluje nejvyšší orgán společnosti (v tomto případě valná hromada), přičemž rozhodnutí valné hromady o udělení prokury nebo o jejím odvolání přímo plnou moc zakládá nebo ji ruší; prokuru tedy uděluje vrcholný orgán společnosti, obdobně jako stejný vrcholný orgán jmenuje jednatele společnosti. Krajský soud proto vycházeje z obecné teze, že zastoupení podnikatele (fyzické nebo právnické osoby) může mít dvojí podobu, tj. na základě udělené prokury jako "zvláštní plné moci" a na základě "obecné" plné moci podle příslušných ustanovení občanského zákoníku, dospěl k závěru, že jestliže je u právnické osoby k udělení takové "obecné" plné moci oprávněn statutární orgán, stejné oprávnění je nutno za podmínek § 14 obchodního zákoníku přiznat i prokuristovi. Dle krajského soudu proto nemělo být řízení o odvolání žalobkyně podané prostřednictvím daňového poradce na základě plné moci ze dne 7. 2. 2008 zastaveno, nýbrž věcně projednáno.

Proti uvedenému rozsudku krajského soudu podal žalovaný kasační stížnost, ve které nesouhlasil se stanoviskem krajského soudu. Namítl, že prokurista není zástupcem daňového subjektu ve smyslu § 10 odst. 3 daňového řádu a nemůže proto zmocňovat další osoby k jednání se správcem daně. Současně poznamenal, že žalobkyně porušila povinnost zakotvenou v ustanovení § 33 odst. 7 daňového řádu a neoznámila správci daně změny statutárního orgánu do patnácti dnů ode dne, kdy nastaly.

Nejvyšší správní soud rozhodl o kasační stížnosti dne 24. 6. 2010 rozsudkem čj. 1 Afs 32/2010-86 tak, že shora citovaný rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Vyslovil v něm názor, že daňový řád v § 9 odst. 2 prokuristovi výslovně nepřiznává procesní oprávnění jednat za právnickou osobu v daňovém řízení a ze samotného zákonného vymezení prokury takové oprávnění nevyplývá, neboť prokurista je smluvním zástupcem podnikatele, nikoliv zástupcem zákonným. Prokurista tedy není oprávněn jednat za právnickou osobu před správcem daně podle § 9 odst. 2 daňového řádu. V daňovém řízení může být prokurista toliko smluvním zástupcem právnické osoby, a to na základě plné moci jemu udělené podle § 10 odst. 3 daňového řádu. V řízení před krajským soudem tak bylo dle Nejvyššího správního soudu zcela mimo oblast zkoumání, zda existovala plná moc, jež by prokuristy zmocňovala zastupovat žalobkyni v daňovém řízení, případně, zda obsahem takové plné moci bylo výslovné oprávnění prokuristů, přenést udělenou plnou moc na dalšího zmocněnce. Uzavřel, že pokud by uvedená plná moc neexistovala, nebyli by prokuristé oprávněni zastupovat žalobkyni v daňovém řízení podle § 10 odst. 3 daňového řádu, a nemohli by tak platně udělit plnou moc k zastupování žalobkyně v daňovém řízení dalším subjektům, konkrétně daňovému poradci ing. U.

Krajský soud po zrušení jeho rozhodnutí Nejvyšším správním soudem pokračoval v řízení podle části třetí hlavy druhé dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“).

Předně vyzval žalobkyni přípisem ze dne 23. 8. 2010 k předložení listin, kterými byla udělena prokura prokuristům R. B. a K. H., a ke sdělení (a předložení), zda případně byly uděleny nějaké další plné moci těmto osobám. V reakci na výzvu žalobkyně pouze podrobně zopakovala a částečně rozšířila svou žalobní argumentaci, navrhla výslech svědka – bývalého jednatele žalobkyně a přiložila fotokopie listin z průběhu daňového řízení (plné moci, protokoly o jednání u správce daně). Tyto listiny však již byly součástí správního spisu předloženého žalovaným. Současně zdůraznila, že ing. R. B. a K. H. byli jmenováni do funkce jednatelů společnosti dne 10. 4. 2008, přičemž dne 23. 4. 2008

pokračování 31Af 89 /2010

udělili plnou moc daňovému poradci. Na této plné moci jsou sice uvedeni podle

původní funkce jako prokuristé společnosti, ve skutečnosti však byli již jednateli žalobkyně. Již před vydáním výzvy tak měl správce daně k dispozici plné moci zmocňující daňového poradce k jednání před správcem daně.

Vzhledem k tomu, že žalobkyně k výzvě krajského soudu nepředložila požadované listiny, vyžádal proto od rejstříkového soudu Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích zapůjčení rejstříkového spisu týkajícího se žalobkyně a nařídil jednání.

Při jednání dne 6. 1. 2011 setrvali účastníci na svých stanoviscích a procesních návrzích. Zástupce žalobkyně odkázal na své podání ze dne 31. 8. 2010, zejména na podání učiněné bývalým jednatelem žalobkyně ze dne 23. 5. 2008 a na plnou moc ze dne 23. 4. 2008, podepsanou ing. B., který byl podle výpisu z obchodního rejstříku již od 10. 4. 2008 jednatelem žalobkyně, tudíž byl oprávněn od tohoto dne za žalobkyni jednat a podepisovat. Doplnil, že z postupu správce daně lze podle jeho názoru seznat legitimní očekávání žalobkyně, které bylo získáno nejen více než 15ti letou praxí správce daně, ale i postupem v této konkrétní kauze. V tomto směru odkázal na usnesení Nejvyššího správního soudu čj. 6 Ads 88/2006-132, ve kterém tento soud vyslovil svůj názor k legitimnímu očekávání.

Krajský soud po doplnění řízení a ve smyslu ustanovení § 110 odst. 3 s. ř. s. vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem ve zrušovacím rozhodnutí dospěl k následujícím skutkovým a právním závěrům, přičemž žalobu neshledal důvodnou.

Ze správního spisu mimo jiné vyplynulo, že žalobkyně podala dne 20. 12. 2007 dodatečné daňové přiznání k dani z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2003, které došlo správci daně dne 21. 12. 2007. Jednalo se o dodatečné uplatnění nákladů za licenční poplatky, které byly žalobkyni vyúčtovány dne 3. 12. 2007. Správce daně svým rozhodnutím ze dne 22. 2. 2008, čj. 7366/08/245440/7121, zastavil řízení ve smyslu ustanovení § 27 odst. 1 písm. g) daňového řádu s odůvodněním, že daň za zdaňovací období roku 2003 nebylo možno na základě dodatečného daňového přiznání podaného žalobkyní dne 20. 12. 2007 (došlého správci daně dne 21. 12. 2007) již pravomocně vyměřit vzhledem k ustanovení § 41 a § 47 daňového řádu. Proti tomuto rozhodnutí bylo dne 18. 3. 2008 podáno daňovým poradcem ing. U. jménem žalobkyně odvolání, a to na základě plné moci ze dne 7. 2. 2008 podepsané prokuristy žalobkyně. Správce daně toto odvolání po vrácení předkládací zprávy odvolacím orgánem zamítl rozhodnutím ze dne 13. 6. 2008, čj. 134452/08/248540/7121, ve smyslu ustanovení § 49 odst. 2 písm. c/ daňového řádu, tj. z důvodu, že bylo podáno osobou k tomu nepříslušnou. Proti tomuto rozhodnutí bylo podáno opět odvolání, které žalovaný zamítl napadeným rozhodnutím.

Jak je již shora uvedeno, při projednávání předložené věci byl krajský soud vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu v jeho zrušovacím rozsudku ze pokračování 31Af 89 /2010

dne 24. června 2010, čj. 1 Afs 32/2010-86, ve kterém vyslovil, že daňový řád v § 9

odst. 2 prokuristovi výslovně nepřiznává procesní oprávnění jednat za právnickou osobu v daňovém řízení a že ani ze samotného zákonného vymezení prokury takové oprávnění nevyplývá, neboť prokurista je smluvním zástupcem podnikatele, nikoliv zástupcem zákonným. Prokurista může být v daňovém řízení toliko smluvním zástupcem právnické osoby, a to na základě plné moci udělené mu podle § 10 odst. 3 daňového řádu. Nejvyšší správní soud jednoznačně uvedl, že pokud v daném případě neexistovala plná moc, jež by zmocňovala prokuristy zastupovat žalobkyni v daňovém řízení, a pokud by obsahem takové plné moci nebylo výslovné oprávnění prokuristů přenést udělenou plnou moc na dalšího zmocněnce, nebyli by prokuristé oprávněni zastupovat žalobkyni v daňovém řízení podle § 10 odst. 3 daňového řádu a nemohli by tak platně udělit plnou moc k zastupování žalobkyně v daňovém řízení dalším subjektům.

Vzhledem k tomu, že žalobkyně na výzvu krajského soudu k předložení listin, kterými byla udělena prokura prokuristům R. B. a K. H., a ke sdělení, zda případně byly uděleny nějaké další plné moci těmto osobám, žádné listiny v tomto směru nepředložila, vyžádal krajský soud od rejstříkového soudu zapůjčení rejstříkového spisu týkajícího se žalobkyně vedeného pod sp. zn. C 6077. Z něj bylo zjištěno, že vymezení prokury pro R. B. ani K. H. neobsahovalo výslovné zmocnění pro zastupování v daňovém řízení. V souladu s právním názorem Nejvyššího správního soudu tedy krajský soud uzavírá, že prokuristé žalobkyně nebyli oprávněni zmocnit daňového poradce plnou mocí ze dne 7. 2. 2008 pro zastupování v daňovém řízení, tudíž ani k podání odvolání za žalobkyni ze dne 18. 3. 2008.

Žalobkyně v této souvislosti namítala, že dřívější jednatel žalobkyně ve svém vyjádření ze dne 20. 5. 2008 zaslaném na výzvu správce daně, uvedl, že se s kroky učiněnými prokuristy ztotožňuje a vyjádřil s nimi souhlas. Jak je však zřejmé ze shora citovaného odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, aby byl prokurista oprávněn zastupovat v daňovém řízení, musí být takové zmocnění výslovně uvedeno v příslušné listině. Přitom prokuru u společnosti s ručením omezeným uděluje zpravidla valná hromada, a tak tomu bylo dle zakládací listiny založené v rejstříkovém spise i v posuzovaném případě, a nikoliv statutární zástupce. Proto nemohlo postačit zmíněné vyjádření statutárního orgánu – jednatele (dokonce jednatele, který v době svého vyjádření již jednatelem žalobkyně ani nebyl). Ze stejného důvodu by nemohla postačila ani jeho svědecká výpověď, proto krajský soud navržený důkaz jako nadbytečný neprovedl.

Ani žalobkyní zmiňovaná plná moc udělená daňovému poradci ing. U. dne 23. 4. 2008 nezhojila shora zmíněný nedostatek plné moci k podání odvolání daňovým poradcem ze dne 18. 3. 2008. Předně je v této plné moci kromě jiného uvedeno, že se jí ruší veškeré dříve udělené plné moci pro daňového poradce ing. U. Tato plná moc tedy byla udělena do budoucna, tj. od 23. 4. 2008, a byla podepsána R. B. a K. H. (u obou s dovětkem – prokuristé). Dne 29. 4. 2008 proběhlo jednání před správcem daně, kterého se za

pokračování 31Af 89 /2010

žalobkyni účastnili R. B. a K. H. (uvedeni jako prokuristé) a daňový poradce

vybavený touto plnou mocí. Jak bylo zjištěno z listin založených v rejstříkovém spise, R. B. byl již dne 10. 4. 2008 jmenován jednatelem žalobkyně, k zápisu této změny do obchodního rejstříku (mající deklaratorní účinek), došlo až dne 13. 5. 2008. Dnem 13. 5. 2008 došlo rovněž k výmazu jeho funkce prokuristy. Vzhledem k tomu, že funkce jednatele vzniká jmenováním, R. B. byl v době udělení plné moci dne 23. 4. 2008, i v době jednání u správce daně dne 29. 4. 2008 jednatelem žalobkyně. Přesto tato skutečnost nebyla správci daně při zmíněném jednání účastníky sdělena. Správce daně sám tuto skutečnost vědět nemohl, neboť v obchodním rejstříku byla tato změna zapsána až dne 13. 5. 2008. Neměl ani důvod k jakýmkoliv pochybnostem ohledně funkcí těchto osob, neboť zmínění prokuristé vystupovali tak, jak to odpovídalo k tomuto datu zápisu v obchodním rejstříku. Je však s podivem, proč ani na výslovný návrh správce daně při zmíněném jednání, aby současní jednatelé potvrdili předchozí plné moci udělené daňovému poradci, neučinil v tomto směru přítomný R. B., v tu dobu již řádně jmenovaný jednatel žalobkyně, příslušné prohlášení do protokolu. Naopak celé jednání, při kterém správce daně vyjádřil svůj názor na nesprávnost, resp. nedostatek plné moci ze dne 7. 2. 2008 a navrhl řešení situace právě např. potvrzením zmíněného zmocnění pro daňového poradce k podání odvolání ze dne 18. 3. 2008 přímo některým z jednatelů žalobkyně, daňový poradce (zmocněný k jednání za žalobkyni plnou mocí ze dne 23. 4. 2008) pouze polemizoval s tímto názorem správce daně a vznášel argumenty proti jeho výkladu příslušných ustanovení daňového řádu o zastupování. Přestože tedy byla plná moc ze dne 23. 4. 2008 podepsaná R. B. de facto i jako jednatelem, z jejího textu je zřejmé, jak je již shora uvedeno, že nemůže obstát zpětně jako řádné zmocnění pro podané odvolání ze dne 18. 3. 2008 daňovým poradcem.

Ani dalším žalobním námitkám nebylo možno vyhovět. Žalobkyně namítala, že v daném případě měl správce daně pro doručování ustanovit zástupce dle ustanovení § 10 odst. 2 daňového řádu. V řešené věci však nebyly pochybnosti o tom, kdo je oprávněn jednat jménem žalobkyně, tj. kdo byl či nebyl řádně zvolen do které funkce, apod., jak má nepochybně na mysli žalobkyní zmiňované ustanovení. V danou chvíli šlo pouze a jen o právní výklad (byť zřejmě po určitou dobu nejednotný) postavení prokuristy v daňovém řízení, kým může být k jednání za daňový subjekt zmocněn a zda sám může další osoby k tomu zmocňovat. Správce ani nemohl mít důvodné pochybnosti o tom, kdo je či není jmenován do příslušné funkce s příslušnými oprávněními, neboť v tomto směru mu nebylo nic objektivně známo ani sděleno, přičemž z výpisu z obchodního rejstříku byla oprávnění v tu dobu jednajících osob zřejmá a jednoznačná. Jak vyplývá z textu zmíněného ustanovení, důvodem pro ustanovení zástupce nemůže být ani skutečnost, že se příslušní jednatelé žalobkyně nezdržovali trvale v České republice.

V dané věci nedošlo ani k namítanému porušení zásady dvojinstančnosti. Zákon totiž výslovně stanoví postup odvolacího orgánu tak, že zjistí-li ten, že jsou splněny u správce daně prvního stupně podmínky pro rozhodnutí podle § 49 odst. 2 daňového řádu (tj. tak jako v tomto případě vyhodnotil věc tak, že odvolání bylo

pokračování 31Af 89 /2010

podáno osobou k tomu nepříslušnou), vrátí věc k rozhodnutí s odůvodněním a

pokyny pro další řízení správci daně prvního stupně, který je právním názorem odvolacího orgánu vázán (§ 50 odst. 3 poslední věta daňového řádu). Argumentace žalobkyně, že vrácením předkládací zprávy s právním názorem nadřízeného orgánu bylo flagrantním porušením zásady dvojinstančnosti, je tedy zcela nepřípadná.

Poslední námitkou byla námitka vznesená až při jednání dne 6. 1. 2011, a to, že z postupu správce daně lze seznat legitimní očekávání žalobkyně, které bylo získáno více než 15ti letou praxí správce daně, přičemž ke změně správní praxe může dojít pouze za určitých okolností a výjimečně. Krajský soud ani tuto námitku nepovažuje v dané věci za důvodnou. V žalobkyní citovaném usnesení Nejvyššího správního soudu čj. 6 Ads 88/2006-132, tento soud skutečně uvedl, že "správní praxi lze změnit jen pokud je taková změna činěna do budoucna, dotčené subjekty mají možnost se s ní seznámit a je řádně odůvodněna závažnými okolnostmi". Zásada legitimního očekávání účastníka správního řízení však nemůže mít absolutní hodnotu a je bezesporu omezena jinými zásadami, jež je v rámci řízení správní orgán povinen respektovat. Zásada legitimního očekávání je tak v daňovém řízení omezena zejména zásadou zákonnosti (§ 2 odst. 1 daňového řádu), přičemž jedním ze závažných důvodů, na základě nichž může správní orgán prolomit legitimní očekávání účastníků řízení může být např. rozpor jeho dosavadního rozhodování s právními předpisy. V posuzované věci by tak ani nebylo nutno zkoumat otázku, zda v daném případě vůbec důvodně existovalo určité očekávání, jak tvrdí žalobkyně, a zda takové očekávání bylo legitimní, tj. zda šlo o ustálenou, jednotnou a dlouhodobou praxi daňových orgánů v posuzování postavení prokuristy v daňovém řízení, neboť jak vyplynulo ze shora uvedeného, taková praxe by byla v rozporu s právními předpisy, tj. daňovým řádem ve znění v rozhodném období. To by byl natolik závažný důvod, pro který správní orgán může legitimní očekávání účastníků řízení prolomit.

S ohledem na shora uvedené krajský soud žalobu zamítl v souladu s ustanovením § 78 odst. 7 s. ř. s.

Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení § 60 s. ř. s. Žalobkyně neměla v konečné fázi řízení úspěch a žalovanému náklady řízení nevznikly. Lze podotknout, že náklady řízení, které eventuelně byly zaplaceny na základě předchozího rozhodnutí krajského soudu (následně zrušeného Nejvyšším správním soudem) se řídí zásadami o bezdůvodném obohacení.

Poučení:

Toto rozhodnutí nabývá právní moci dnem doručení účastníkům (§ 54 odst. 5 s.ř.s.).

Proti pravomocnému rozhodnutí je přípustná kasační stížnost, kterou lze podat z důvodů uvedených v § 102 a násl. s. ř. s. ve lhůtě dvou týdnů po doručení pokračování 31Af 89 /2010

rozhodnutí. Kasační stížnost se podává ke Krajskému soudu v Hradci Králové.

O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem. To neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

V Hradci Králové dne 13. ledna 2011

Mgr. Marie Kocourková, v.r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru