Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

31 Af 78/2010 - 39Rozsudek KSHK ze dne 28.02.2011


přidejte vlastní popisek

31 Af 78/2010-39

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Marie Kocourkové a soudkyň JUDr. Magdaleny Ježkové a Mgr. Heleny Konečné ve věci žalobkyně, obchodní společnosti CZ STAVEBNÍ HOLDING, a.s., se sídlem v Pardubicích, Bílé Předměstí, Štrosova 277, zast. JUDr. Marcelou Kislingerovou, advokátkou v Pardubicích, Sladkovského 767, proti žalovanému Finančnímu ředitelství v Hradci Králové, se sídlem v Hradci Králové, Horova 17, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 6. dubna 2010, čj. 2542/10-1300-601383,

takto:

I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 6. dubna 2010, čj. 2542/10-1300-

601383, se zrušuje a věc se žalovanému vrací k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náklady řízení ve výši

11.280,20 Kč do osmi dnů od právní moci tohoto rozsudku do rukou

její zástupkyně.

Odůvodnění:

Včas podanou žalobou namítala žalobkyně nezákonnost shora napadeného rozhodnutí, jímž žalovaným zamítl její odvoláni do platebního výměru na daň z přidané hodnoty za zdaňovací období květen 2007.

Pokračování 31Af 78/2010

Za podstatu sporu označila neuznání nároku na odpočet daně z přidané hodnoty správcem daně a to dle čtyř faktur obdržených od společnosti CZERUCO a.s. v celkové výši 1,957.000,- Kč. Tato společnost přitom daň z přidané hodnoty z vyúčtovaných částek státu odvedla, takže došlo k dvojímu inkasu státem a tím i jeho neoprávněného obohacování na úkor žalobkyně.

Žalobkyně dále zdůraznila, že služby od uvedené společnosti odebrala a řádně za ně zaplatila, takže měla zato, že svoje důkazní břemeno v rámci vytýkacího řízení ve smyslu ust. § 31 odst. 9 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“) unesla. Zdůraznila, že opakovaně a podrobně v daňovém řízení bezezbytku splnila požadavky správce daně, a ten přitom neodůvodněně uzavřel, že žalobkyně neprokázala přijetí plnění účtovaného předmětnými fakturami v rozsahu na nich deklarovaném a žalovaný dokonce dospěl k závěru, že žalobkyně přijetí zdanitelného plnění vůbec neprokázala.

Rekapitulace průběhu důkazního řízení je dle žalobkyně zřejmá z jejího podání doručeného správci daně dne 19. 2. 2008, kde je uveden výčet dokladů požadovaných správcem daně. Pro urychlení dalšího důkazního řízení žalobkyně navrhla další důkazní prostředky ve formě navržených svědeckých výpovědí. Tyto provedené výslechy přitom závěry správce daně nepotvrdily.

Žalobkyně měla zato, že závěry žalovaného uvedené v odůvodnění napadeného rozhodnutí jsou v rozporu se skutkovým stavem a to buď přímo s textem zprávy prvoinstančního orgánu nebo s předloženými důkazy. Žalovaný se omezil na konstatování, že žalobkyně přijetí plnění od společnosti CZERUCO a.s. neprokázala, a přitom správce daně pouze konstatoval, že nebylo prokázáno, že by se tato společnost podílela na realizaci projektu, a to v tak komplexním rozsahu, jak bylo vymezeno v příslušné mandátní smlouvě, žalobkyně tedy neprokázala, že by zdanitelné plnění přijala v rozsahu uvedeném na faktuře a v předmětu příslušné mandátní smlouvy. A tuto skutečnost, tedy že existují pochybnosti pouze o rozsahu služeb, správce daně v průběhu vytýkacího řízení žalobkyni opakovaně potvrdil (viz. protokol o ústním jednání ze dne 23. 11. 2007, čj. 209443/07/248932/1205, kde bylo konstatováno, že „správce daně k průzkumu trhu z doposud předložených důkazních prostředků nemá pochybnosti“).

Dále žalobkyně vyslovila nesouhlas s názorem správce daně, že pokud měly být služby poskytovány, nemohla je poskytovat společnost CZERUCO a.s., a to z důvodu, že po část dotčené doby neexistovala, mohla je poskytovat až po svém vzniku, a přitom je fakturovala celé. K tomu uvedla, že původní mandátní smlouvy byly uzavřené se společností B.I.&C. s.r.o. a písemnými dodatky byly převedeny právě na společnost CZERUCO a.s. Ostatní ujednání přitom zůstala nezměněna. Žalobkyně tak řádně uhradila odebrané služby pouze nové společnosti, uvedla k tomu, že ani nebylo v jejich možnostech vzájemné vztahy mezi oběma společnostmi řešit.

Další žalobní námitky vznesla žalobkyně proti procesnímu postupu správce daně i žalovaného. Pokračování 31Af 78/2 010

Prvně žalobkyně uplatnila námitku týkající se porušení lhůty pro ukončení vytýkacího řízení. Upozornila na to, že poslední výslech se uskutečnil v květnu 2009, přesto k ukončení vytýkacího řízení došlo až v prosinci téhož roku. Dle žalobkyně tak správce daně nepochybně porušil pokyn D 144, který je dle jejího názoru pro správce daně závazným předpisem. Pokud byl porušen, pak bylo vytýkací řízení vedeno v rozporu se základními zásadami daňového řízení (ust. § 2 daňového řádu) a vydaný platební výměr je pak nezákonný. Upozornila, že vytýkací řízení trvalo celých 28 měsíců, přičemž správce daně o prodloužení lhůty Ministerstvo financí nepožádal. Namítla proto nezákonnost celého vytýkacího řízení a i nezákonnost jeho výstupu, platebního výměru. Nesouhlasila přitom s názorem žalovaného, že správce daně neměl, vzhledem k rozsahu důkazního řízení, jinou možnost, než závazné porušení lhůty, neboť by jinak mohla být ohrožena její práva v rámci dokazování. K tomu žalobkyně uvedla, že kdyby správce daně ukončil vytýkací řízení v řádné tříměsíční lhůtě a vydal platební výměr, mohla by se proti platebnímu výměru řádně hájit formou odvolání. Následně žalobkyně provedla podrobnou rekapitulaci vytýkacího řízení.

Další žalobní námitka se dotýkala porušení ust. § 2 odst. 2 daňového řádu a v jeho důsledku zadržování částky 1,588.905,- Kč správcem daně. Žalobkyně k tomu podotkla, že si původně nárokovala nadměrný odpočet za květen 2007 v celkové výši 3,545.905,- Kč, přičemž část ve výši 1,588.905,- Kč nebyla správcem daně nikdy zpochybněna, a měla být proto žalobkyni vrácena ve lhůtě do 25. 7. 2007. V důsledku zahájení vytýkacího řízení a délky jeho trvání však předmětnou částku obdržela žalobkyně až v prosinci 2009. Správce daně tak porušil ust. § 105 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o DPH“). Žalobkyni tak byla způsobena újma v podobě chybějících finančních prostředků, které dodavatelům řádně uhradila, ale od správce daně neobdržela. Žalobkyně nemohla v takové míře investovat do svého rozvoje, což pro ni především znamenalo omezení rozsahu nákupu dalších pozemků pro možnou výstavbu. Dle názoru žalobkyně měl správce daně v souladu s daňovým řádem volit takový postup, který by zohledňoval ust. § 2 odst. 2 daňového řádu. Správce daně mohl např. vyměřit daň z přidané hodnoty odlišně od žalobkyní deklarované výše i bez zahájení vytýkacího řízení, vydáním platebního výměru v odlišné výši. Tím by žalobkyně nebyla nikterak na svých právech krácena, neboť by proti takovému vyměření mohla podat odvolání, takže by bez časové prodlevy mohla obdržet nezpochybňovanou část nadměrného odpočtu. Správce daně mohl dle jejího názoru volit i postup formou místního šetření a následného vydání platebního výměru, popř. daň vyměřit a po uplynutí odvolací lhůty zahájit daňovou kontrolu. K tomu žalobkyně zdůraznila, že se žalovaný v odůvodnění rozhodnutí dostatečně s odvolací námitkou dotýkající se této problematiky nevypořádal, když porušení ust. § 2 odst. 2 daňového řádu správcem daně vůbec neposuzoval. Tím došlo i k porušení práva žalobkyně zaručeného jí čl. 36 Listiny základních práva a svobod.

Dále žalobkyně namítala rozpor platebního výměru a výsledků vytýkacího řízení a to z důvodu nesouhlasu se závěry žalovaného v jeho rozhodnutí a z důvodu nedostatečného vypořádání s touto odvolací námitkou. Uvedla, že v rámci vytýkacího řízení postupuje správce daně obdobně jako při daňové kontrole, takže je i povinen (ust. § 16 odst. 8 daňového řádu) při stanovení daně přihlédnout ke všemu, co bylo Pokračování 31Af 78/2010

v rámci vytýkacího řízení zjištěno a je zaznamenáno v textu zprávy. V projednávaném případě však byl nadměrný odpočet u čtyř sporných faktur stanoven v platebním výměru v rozporu se závěry zprávy, když nebyl přiznán žádný nárok na odpočet daně. Závěry ve zprávě jsou však odlišné, když konstatují neprokázání nároku na odpočet v rozsahu, v jakém byly služby fakturovány. Považovala za nepochybné, že existuje dostatečné množství důkazních prostředků, které umožňovaly stanovit v souladu s ust. § 2 odst. 7 a ust. § 31 daňového řádu, rozsah skutečně poskytnutých služeb a tomu odpovídající daň z přidané hodnoty.

Na předcházející žalobní námitku žalobkyně navázal další žalobní námitkou týkající se hodnocení důkazů dle ust. § 2 odst. 3 daňového řádu, dle níž má správce daně povinnost přihlédnou ke všem skutečnostem, které v rámci daňového řízení vyšly najevo. Pokud tedy správce daně dospěl k závěru, že služby byly vystavovatelem daňových dokladů poskytnuty v jiném rozsahu, než je uvedeno na daňových dokladech, pak měl k této skutečnosti přihlédnout a zohlednit nárok na odpočet daně v takovém rozsahu, který vyplynul z dokazování v rámci vytýkacího řízení. Žalobkyně dále nesouhlasila s žalovaným, že se správce daně vypořádal, co do hodnocení, se všemi nashromážděnými důkazy, jež jsou obsahem spisu. Tento závěr totiž odporuje skutečnosti a svědčí proti němu samotná zpráva o vytýkacím řízení. V ní by totiž mělo být uvedeno hodnocení všech důkazních prostředků, tzn. těch, které osvědčil jako důkazy pro svoje závěry, tak i těch, které neosvědčil, s odůvodněním, proč tak neučinil. Správce daně však důkazy hodnotil selektivně. Hodnocení některých důkazů je správcem daně dle žalobkyně provedeno nesprávně, jako např. výpověď stěžejního svědka F. B.. Pokud svědek uvedl, že si na danou věc nepamatuje, nelze takovou výpověď interpretovat tak, že svědčí v neprospěch tvrzení žalobkyně. Jako důkazy nelze rovněž osvědčit výpovědi takových svědků, kteří byli tázáni na skutečnosti, které objektivně nemohli zažít svými smysly – např. svědci L. B., paní M., pan P., pan J. a paní N.. Dle žalobkyně tak žalovaný porušil ust. § 2 odst. 3 daňového řádu, když v návaznosti na ust. § 31 odst. 2, 8 a 9 této právní úpravy nepřihlédl ke všemu, co v rámci dokazování v průběhu vytýkacího řízení vyšlo najevo. Žalovaný se přitom omezil na pouhé obecné konstatování, že správce daně se vypořádal se všemi nashromážděnými důkazními prostředky, jež jsou obsahem spisu.

Žalobkyně dále namítala, že správce daně při uplatňování daňových zákonů nerespektoval skutečný stav vyplývající z předložených faktur, takže postupoval v rozporu s ust. § 2 odst. 7 daňového řádu. Žalovaný se s touto odvolací námitkou nevypořádal. Jeho závěr, že žalobkyně předmětná zdanitelná plnění nepřijala, takže jí nárok na nadměrný odpočet nevznikl, považovala za rozporný s obsahem zprávy vytvořené správcem daně. Ze zjištění správce daně dle žalobkyně naopak vyplynulo, že fakturovaná plnění byla od společnosti CZERUCO a.s. přijata, pouze ne v rozsahu, jaký je deklarován na fakturách a vyplývá z mandátních smluv. Zdůraznila rovněž, že nesouhlas s názorem správce daně vyjadřovala v průběhu celého vytýkacího řízení, když předkládala další důkazní prostředky, v některých případech opakovaně. To však žalovaný opomněl a s námitkami uvedenými v odvolání se nevypořádal, ač to bylo jeho povinností (ust. § 53 odst. 3 daňového řádu).

Pokračování 31Af 78/2010

V odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaný uvedl, že v rámci vytýkacího řízení žalobkyně předložila listinné důkazní prostředky a kromě toho správce daně provedl řadu vlastních i navržených důkazů. Po provedení dokazování dospěl správce daně k závěru, že žalobkyně přijetí předmětných fakturovaných plnění od společnosti CZERUCO a.s. neprokázala, a proto jí nárok na odpočet daně nevznikl. Předmětem fakturace na jednotlivých dokladech byl odkaz na příslušnou mandátní smlouvu, která upravovala závazky mandatáře (v době uzavření příslušných smluv se jednalo o společnost B.I.&C. s.r.o.), spočívající v zajištění veškerých úkonů a činností uvedených v příloze těchto smluv. Mělo se tak jednat o velmi rozsáhlou činnost mandatáře v oblasti průzkumu trhu, výběru generálního dodavatele stavby, ekonomického poradenství, zajištění projednání projektové dokumentace s veřejnoprávními orgány při realizaci výstavby bytových a rodinných domů v rámci developerských projektů. O realizaci výše vyjmenovaných projektů správce daně pochybnosti neměl. Jakákoliv účast společností B.I.&C. s.r.o. resp. CZERUCO a.s., jež měla teprve v době trvání mandátní smlouvy vstoupit na pozici mandatáře, navíc v rozsahu vymezeném v příslušných mandátních smlouvách, však zůstala dle žalovaného neprokázána, a to zejména z pohledu času, kdy předložené důkazní prostředky k prokázání činnosti mandatáře nekorespondovaly s dobou, kdy měla být tato činnost fakticky provedena tak, aby pro žalobkyni byla ekonomicky využitelná.

Žalovaný uvedl, že délka důkazního řízení byla ovlivněna především rozsahem údajně přijatých plnění deklarovaných na dokladech, z nichž si žalobkyně uplatňovala nárok na odpočet daně, kvalitou, přiměřeností a rozsahem předkládaných důkazních prostředků a rovněž kvalitou výpovědí podaných svědkem F. B., který čtyři předmětné faktury společnosti CZERUCO a.s., vystavil. Přestože se správce daně snažil vést důkazní řízení v rozsahu nezbytně nutném pro dosažení účelu řízení, nemohl je urychlit, neboť se musel vypořádat se všemi předloženými důkazními prostředky, přitom některé z nich osvědčovaly až vlastní realizaci developerských projektů a následně tak oslabily důkazní sílu těch prostředků, jež měly prokázat uskutečnění zdanitelných plnění ze strany mandatáře. Žalovaný zdůraznil, že nelze spojovat délku vytýkacího řízení se zákonností platebního výměru, jímž došlo k ukončení předmětného vytýkacího řízení. Upozornil, že lhůtu pro vyměření daně stanovuje daňový řád v ust. § 47, a ta v daném případě neuplynula. Správce daně dle žalovaného činil úkony tak, aby dostál požadavkům pokynu D 144, ale na stranu druhou nemohl násilně ukončit důkazní řízení právě z důvodu lhůt vymezených ve jmenovaném pokynu, neboť by tím mohl ohrozil respektování práv žalobkyně. I z judikatury Nejvyššího správního soudu dovodil, že ve vytýkacím řízení musí správce daně postupovat v každém jednotlivém případě účelně a tak, aby je skončil v přiměřené lhůtě a že jednotlivé kroky tohoto řízení musí po sobě následovat v přiměřených časových intervalech, což bylo v daném případě respektováno.

Dále žalovaný konstatoval, že vracení nadměrného odpočtu je třeba vnímat v souvislosti s ustanovením § 4 odst. 1 písm. m) zákona o DPH, dle něhož nadměrným odpočtem je daňová povinnost, kdy odpočet daně převyšuje daň na výstupu za zdaňovací období. Předmětem vratitelného přeplatku tak není nárok na odpočet daně, ale až částka odpočtu daně z přijatých zdanitelných plnění, která

Pokračování 31Af 78/2010
-6

převyšuje částku daně na výstupu z uskutečněných zdanitelných plnění souhrnně za předmětné zdaňovací období. Částka nadměrného odpočtu je výsledkem vyměřovacího řízení, a proto i lhůta k jejímu vrácení je vázána na okamžik jeho vyměření. V daném případě byla částka nadměrného odpočtu ve výši 1,588.905,- Kč vyměřena platebním výměrem dne 9.12.2009 a vzniklý přeplatek vrácen dne 16.12.2009, tedy ve lhůtě stanovené v § 105 zákona o DPH. K údajnému porušení zásady hospodárnosti a přiměřenosti žalovaný uvedl, že vytýkací řízení bylo zahájeno dne 27.7.2007 k přiznání za zdaňovací období květen 2007, kdy výše vykázaného nadměrného odpočtu (3.545.905,- Kč) výrazně vybočovala z řady žalobkyní vykazovaných daňových povinností za předešlý rok, a to právě z důvodu uplatněných odpočtů na základě faktur vystavených společností CZERUCO a.s. S tímto závěrem korespondoval i výsledek testu důvěryhodnosti daňového přiznání, jež bylo vyhodnoceno jako nedůvěryhodné. Jednalo se rovněž o okamžik, kdy údajnému dodavateli, společnosti CZERUCO a.s., jakožto čtvrtletnímu plátci daně z přidané hodnoty, teprve běžela lhůta pro podání daňového přiznání za 2. čtvrtletí 2007 a podle předcházejícího přiznání k dani z přidané hodnoty za 1. čtvrtletí 2007 u této společnosti nic nenasvědčovalo tomu, že se čerpání nadměrného odpočtu z vykazovaných přijatých zdanitelných plnění náhle změní v tak vysokou vlastní daňovou povinnost. Předmětná vlastní daňová povinnost (z plnění údajně uskutečněných pro žalobkyni), vykázaná společností CZERUCO a.s. za zdaňovací období 2. čtvrtletí 2007, nebyla uhrazena v zákonem stanoveném termínu, ale až o hodně později - v době šetření prováděného Finančním úřadem pro Prahu 1 na podzim 2007. Není tedy pravdou, že by daňové příjmy státu v době vydání výzvy ve vytýkacím řízení nebyly ohroženy. Navíc dle ustanovení § 43 zákona daňového řádu, byl správce daně oprávněn pouze za podmínky existence zákonem vymezených pochybností vydat takovou výzvu, ve které pochybnosti žalobkyni řádně sdělil. Námitku žalobkyně ohledně možnosti vyměřit daňovou povinnost odlišně od podaného daňového přiznání považoval správce daně za nepřípadnou, neboť by tím byla hrubě porušena zásada projednací a právo žalobkyně prokázat uvedená tvrzení v daňovém přiznání a odstranit tak pochybnosti, jež správci daně, o údajích uvedených v předmětném přiznání, vznikly.

K námitce žalobkyně ohledně nerespektování skutečného stavu při uplatňování daňových zákonů a rozporu platebního výměru a výsledků vytýkacího řízení žalovaný uvedl, že žalobkyně nesprávně uchopila závěr správce daně vyřčený ve zprávě, když vytrhla z kontextu jednu větu opakující se v hodnocení důkazního řízení ke každému z vytýkaných dokladů. Závěr správce daně uvedený v bodu 2.5 zprávy bylo třeba vnímat v rozsahu celých odstavců uvedených na stránkách 12, 18, 24 a 31, kde správce daně postupně uzavírá, že žalobkyně neprokázala, že by přijala jednotlivá zdanitelná plnění a to od plátce a v rozsahu uvedeném na dokladech resp. v mandátních smlouvách a rovněž s přihlédnutím k hodnocení zjištění na straně poskytovatele služby, které je předmětem bodu 2.4 zprávy. Nebylo povinností správce daně zjišťovat, kdo a v jakém rozsahu žalobkyni plnění poskytl, ale bylo na žalobkyni, aby prokázala svá tvrzení, tedy že plnění přijala od plátce a v rozsahu, jenž je uveden na předloženém „daňovém“ dokladu a že ho použila pro uskutečnění své ekonomické činnosti. Toto však žalobkyně neprokázala. Navíc daňový doklad je zákonem stanovenou podmínkou pro uplatnění nároku na odpočet daně (§ 73 odst. Pokračování 31Af 78/2 010

1 zákona o DPH) a pakliže jiné než výše jmenované doklady k předmětným službám

žalobkyně nepředložila, nebylo o čem vést důkazní řízení, neboť chybělo tvrzení, z jakého plnění uplatňuje žalobkyně nárok na odpočet daně. Co se týká rozsahu hodnocení důkazních prostředků, je třeba uvést, že správce daně se ve zprávě vypořádal se všemi nashromážděnými důkazními prostředky, jež jsou obsahem spisu. Důkazů prováděných správcem daně měla žalobkyně možnost se účastnit a zpravidla jí i využila. Využila rovněž své možnosti v průběhu vytýkacího řízení nahlížet do spisu, muselo být tedy známo, které důkazní prostředky byly shromážděny a měla možnost je doplňovat, což také činila, zejména svými podáními. Rovněž hodnocení důkazních prostředků, které byly obsahem zprávy, bylo žalobkyni známo již před vlastním projednáním zprávy, neboť tato jí byla postupně zasílána k seznámení. Ani v odvolání však žalobkyně další nové důkazní prostředky ve věci prokázání vlastního nároku na odpočet nenavrhla.

Žalovaný konstatoval, že žalobkyně v rámci odvolání nenamítala žádný konkrétní nesouhlas se zjištěními správce daně ve zprávě (32 stran). Její názor, že správce daně dospěl k závěru, že žalobkyně sice zdanitelná plnění od firmy CZERUCO a.s. přijala, nikoliv však v rozsahu, jak je uvedeno na daňových dokladech č. 8 – 11/2007 a v předmětu příslušných mandátních smluv, považoval za mylný. Správce daně totiž neuznal plný rozsah fakturovaných plnění, když z šetření vyplynulo, že žalobkyně fakturovaná plnění od společnosti CZERUCO a.s. nepřijala.

Na závěr žalovaný s odkazem na ust. § 97 a § 31 odst. 9 daňového řádu konstatoval, že žalobkyně svoji důkazní povinnost nesplnila, neboť přijetí předmětného zdanitelného plnění v daném případě neprokázala.

Při nařízeném jednání zástupkyně žalobkyně uvedla, že se žalovaný dostatečně nevypořádal se všemi odvolacími námitkami. Rozhodnutí je dle jejího názoru v rozporu s ústavními principy (čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod) a to zejména z toho důvodu, že je rozhodováno o vztahu mezi orgánem veřejné moci a soukromoprávním subjektem. Za podstatnou pak považovala rovněž skutečnost, že po celou dobu vytýkacího řízení (což byla doba téměř 28 měsíců) jí byla státem neoprávněně zadržována částka nikoliv zanedbatelná ve výši 1,590.000,- Kč, ačkoliv proti nadměrnému odpočtu v této výši neměl správní orgán žádné námitky. Měla zato, že příslušný správce daně mohl postupovat jiným způsobem a volit prostředky, které by žalobkyni zatížily méně, a přitom by i umožnily dosáhnout cíle vytýkacího řízení. Upozornila, že postupem správce daně tak bylo narušeno její právo na ochranu vlastnictví dané jí ust. č. 11 odst.1 Listiny základních práv a svobod.

Pověřený pracovník žalovaného odkázal na obsah odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí a písemné vyjádření k žalobě.

Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v řízení podle části třetí hlavy druhé dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s.ř.s.“) a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná.

Pokračování 31Af 78/2 010

Ze skutkových okolností projednávané věci vyplynulo, že správce daně zahájil u žalobkyně vytýkací řízení ve smyslu us.t § 43 daňového řádu, jehož výsledek zachytil ve zprávě projednané s žalobkyní dne 3. 12. 2009. Předmětem vytýkacího řízení bylo uplatnění nároku na nadměrný odpočet daně z přidané hodnoty na základě daňových dokladů č. 8/2007, 9/2007, 10/2007 a 11/2007 vystavených v celkové částce 1,957.000,- Kč společností CZERUCO a.s. Vytýkací řízení bylo zahájeno z důvodu pochybností správce daně spočívajících v tom, zda žalobkyně uplatnila nárok na odpočet daně v souladu s ust. § 72 a 73 zákona o DPH. Dle této právní úpravy má plátce nárok na odpočet daně za předpokladu, že přijatá zdanitelná plnění použije pro uskutečnění své ekonomické činnosti, přičemž plátce prokazuje nárok na odpočet daně daňovým dokladem, který byl vystaven plátcem a byl zaúčtován podle zvláštního předpisu. Ze správního spisu krajský soud dále zjistil, že ve dnech 16. 4. 2005 a 24. 10. 2005 uzavřela žalobkyně se shora uvedenou společností celkem čtyři mandátní smlouvy. Jejich předmětem bylo obstarání záležitostí souvisejících s provedením průzkumu trhu, ekonomické poradenství, zajištění projednání projektové dokumentace s veřejnoprávními orgány a příprava podkladů pro výběr generálního dodavatele na přesně vymezenou investiční akci. Správce daně vyzval žalobkyni k prokázání, že deklarované zdanitelné plnění od společnosti CZERUCO a.s. přijala, žalobkyně na výzvu reagovala sdělením vysvětlujícím časovou posloupnost prováděných akcí. Správce daně pak vyslechl svědka F. B., místopředsedu představenstva společnosti CZERUCU a.s., který uzavření předmětných smluv potvrdil s konstatováním, že na realizaci smluvních ujednání se jeho společnost podílela bezvýhradně, konkrétní jména zaměstnanců realizujících tuto činnost však neuvedl.

Jednotlivé důkazy předkládané žalobkyní v průběhu daňového řízení pak správce daně podrobně konstatoval a následně hodnotil ve zprávě o výsledku provedeného vytýkacího řízení. Důkazy rozčlenil z pohledu mandátních smluv na čtyři skupiny podle jednotlivých developerských projektů a v rámci každé skupiny pak hodnotil jednotlivé důkazy podle rozčlenění na důkazy dotýkající se průzkumu trhu, výběru generálního dodavatele, ekonomického poradenství a zajištění projednání projektové dokumentace s veřejnoprávními orgány. Hodnocení důkazů pak provedl u každého developerského projektu samostatně ovšem ve všech čtyřech případech s jednotným závěrem, dle něhož „daňový subjekt neprokázal, že by se společnost CZERUCO a.s. podílela na realizaci projektu a to v tak komplexním rozsahu, jak bylo vymezeno v příslušné mandátní smlouvě“. V závěrečném hodnocení pak uvedl, že „tvrzení daňového subjektu o rozsahu činnosti mandatáře v průběhu realizace investičních projektů je v přímém rozporu se zjištěními učiněnými na straně dodavatele služeb, které si sami navzájem odporují“. Uvedl dále, že „v důkazním řízení nebylo prokázáno, že by předmět plnění byl ze strany mandatáře v celém rozsahu splněn. Neprůkaznost poskytnutých plnění vyplývá zejména z časového nesouladu, kdy plnění poskytnuté mandatářem by spadalo do doby, kdy již nebylo pro daňový subjekt reálně využitelné“. Z naznačených závěrů lze dovodit, že důkazy předložené žalobkyní v průběhu vytýkacího řízení neopovažoval správce daně za postačující k tomu, aby prokázaly její nárok na uznání nadměrného odpočtu ve výši, která byla vyčíslena na jednotlivých daňových dokladech. Nelze však přehlédnout, že správce daně při hodnocení důkazů v rámci každé jednotlivé investiční akce

Pokračování 31Af 78/2 010

konstatoval, že žalobkyně neprokázala, „že by se mandatář podílel na realizaci

projektu a to v tak komplexním rozsahu, jak bylo vymezeno v příslušné mandátní smlouvě.“ Tomuto závěru koresponduje i komplexní hodnocení správce daně vyjádřené v závěru zprávy z vytýkacího řízení. Z celé zprávy rovněž vyplývá, že důkazy zjištěné v daňovém řízení, ať již se jednalo o důkazy písemné v podobě písemných studií či důkazy ve formě svědeckých výpovědí, v dílčích případech činnost mandatáře alespoň částečně prokazovaly. Tomuto názoru pak svědčil i konečný závěr správce daně, který svým vyjádřením vlastně připustil, že určitá dílčí plnění, s vyloučením plnění v komplexním rozsahu, žalobkyně prokázala. Z obsahu správního spisu lze rovněž dovodit, že v rámci rozsáhlého dokazování provedeného správcem daně lze spatřovat důkazy, které sice částečně, nicméně přece, poskytnutí dílčích služeb ze strany mandatáře prokazují.

Z pohledu takto nastíněných skutkových okolností nemohl krajský soud považovat za zákonný názor žalovaného vyjádřený v odůvodnění napadeného rozhodnutí, dle něhož žalobkyně přijetí fakturovaných plnění od společnosti CZERUCO a s. neprokázala. Je totiž patrné, že takový závěr nemůže korespondovat jak obsahu správního spisu, tedy důkazům v něm založeným, tak i závěrům správce daně obsaženým ve zprávě o vytýkacím řízení. Lze tak přisvědčit názoru žalobkyně, že správce daně sice vyslovil pochybnosti o uskutečnění zdanitelného plnění, ovšem pouze v tom směru, že žalobkyně neprokázala, že by zdanitelné plnění přijala v rozsahu uvedeném na fakturách. Jinak řečeno, ze zprávy o vytýkacím řízení lze dovodit pochybnosti správce daně o rozsahu přijatého plnění, nikoliv pochybnosti o alespoň částečném uskutečnění takového zdanitelného plnění. Správce daně a potažmo žalovaný tedy pochybili, pokud zdanitelné plnění žalobkyni neuznali vůbec, když ze samotného šetření a ostatně i ze shora vzpomínané zprávy vyplynulo, že plnění ze strany společnosti CZERUCO a.s. poskytnuto bylo, i když nepochybně v mnohem omezenějším rozsahu, než jaký byl dohodnut v uzavřených mandátních smlouvách. Je pravdou, že žalobkyně vznáší žalobní námitky pouze v obecné rovině s akcentem na porušení ust. § 31 odst. 2 a , 8 a 9 daňového řádu a nezpochybňuje přitom hodnocení žádného konkrétního důkazu ani nepoukazuje na skutečnost, že by z nějakého důkazního prostředku vyplynulo, že plnění ze strany mandatáře nepochybně poskytnuto bylo. Navzdory tomu lze přisvědčit názoru žalobkyně, že ze zprávy o provedeném vytýkacím řízení nelze jednoznačně usoudit takový závěr správce daně, jaký byl prezentován v odůvodnění napadeného rozhodnutí. Předložené důkazy pro takový závěr rozhodně nesvědčí. Lze pouze jednoznačně konstatovat, že žalobkyně neprokázala přijetí služeb v takovém rozsahu, jaký byl prezentován v uzavřených mandátních službách a následně i fakturován. Jednotlivé dílčí důkazy, jakými jsou např. písemné studie průzkumu trhu, či svědecká výpověď svědka Z. J. nebo P. K. nevylučují, že určitá dílčí plnění byla ze strany společnosti CZERUCO a.s. poskytnuta. V dalším řízení tedy bude na správci daně, aby nejprve přesně vymezil rozsah plnění, které žalobkyně prokázala a potom, např. formou znaleckého posudku, stanovil cenu prokázaných uskutečněných služeb a tuto cenu pak zohlednil v daňové povinnosti žalobkyně. Pokud pro stanovení daně z přidané hodnoty nezíská správce daně dostatečné množství důkazů, považuje krajský soud za vhodné a důvodné, aby daň byla žalobkyni stanovena za použití pomůcek.

Pokračování 31Af 78/2010

Krajský soud naopak nemohl přisvědčit žalobní námitce dotýkající se porušení lhůty pro ukončení vytýkacího řízení stanovené pokynem Ministerstva financí č. D-144. K tomu lze pouze konstatovat, že žalobkyní vzpomínaná lhůta čtyř měsíců není lhůtou zákonnou, takže její nedodržení nemůže být předmětem soudního přezkumu.

Za nedůvodnou musel krajský soud označit rovněž žalobní námitku vytýkající napadenému rozhodnutí a postupu správce daně porušení ust. § 2 odst. 2 daňového řádu a v důsledku toho i neoprávněné zadržování částky 1,588.905,- Kč. Je nepochybné, že samotné vytýkací řízení, jehož výsledkem bylo konečné stanovení daňové povinnosti k dani z přidané hodnoty, přesáhlo u žalobkyně dobu, která je pro vyměřovací řízení obvyklá. Nicméně lze konstatovat, že postup zvolený správcem daně byl zákonný. Správce daně totiž nemohl postupovat způsobem, který vyžadovala žalobkyně, tedy vyměřit daň odlišně od výše přiznané žalobkyní bez zahájení vytýkacího řízení. Takový postup by odporoval ust. § 43 daňového řádu, které jednoznačně stanoví, že v případě pochybností o správnosti, pravdivosti a průkaznosti podaného daňového přiznání vyzve správce daně daňový subjekt k vyjádření. Tím je zahájeno vytýkací řízení, které je následně ukončeno vydáním platebního výměru. Správce daně tedy v daném případě postupoval zákonně, když při vzniku pochybností řízení zahájil, přičemž jiný postup daňový řád neumožňuje.

Z uvedených důvodů krajský soud napadené rozhodnutí zrušil ve smyslu ust. § 78 odst. 1 s.ř.s. a věc žalovanému vrátil k dalšímu řízení. V něm bude vázán shora vysloveným právním názorem (ust. § 78 odst. 5 s.ř.s.).

Ohledně nákladů řízení postupoval krajský soud v souladu s § 60 odst. 1 s.ř.s., dle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Ve věci měla úspěch žalobkyně. Jejími důvodně vynaloženými náklady soudního řízení byl zaplacený soudní poplatek ve výši 2.000,-- Kč a odměna zástupce a jeho režijní výlohy. Odměna za zastupování se u soudních řízení dle s.ř.s. stanoví podle zásad pro mimosmluvní odměny, tedy podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších předpisů (advokátní tarif). Ze soudního spisu je zřejmé, že v dané věci učinila zástupkyně žalobkyně 3 úkony právní služby po 2.100,-- Kč (§ 9 odst. 3 písm. f) advokátního tarifu), krajský soud jí přiznal rovněž nárok na úhradu 3 režijních paušálů podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu po 300,-- Kč. Dále žalobkyni přiznal náhradu za dvě půlhodiny ztráty času a cestovné z Pardubic do Hradce Králové a zpět v celkové výši 333,50 Kč. To vše včetně daně z přidané hodnoty. Žalovaný proto byl zavázán k náhradě nákladů řízení v celkové výši uvedené ve výroku II. tohoto rozsudku.

Poučení:

Toto rozhodnutí nabývá právní moci dnem doručení účastníkům (§ 54 odst. 5 s.ř.s.). Pokračování 31Af 78/2010

Proti pravomocnému rozhodnutí je přípustná kasační stížnost, kterou lze podat z důvodů uvedených v § 102 a násl. s.ř.s. ve lhůtě dvou týdnů po doručení rozhodnutí. Kasační stížnost se podává ke Krajskému soudu v Hradci Králové. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie (§ 105 odst. 2 s.ř.s.).

V Hradci Králové dne 28. února 2011 Mgr. Marie Kocourková, v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru