Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

31 Af 75/2010 - 40Rozsudek KSHK ze dne 28.07.2011

Prejudikatura

2 Afs 59/2008 - 79


přidejte vlastní popisek

31 Af 75/2010-40

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Marie Kocourkové a soudkyň JUDr. Magdaleny Ježkové a Mgr. Heleny Konečné ve věci žalobkyně obchodní společnosti ECOHOUSE, s. r. o., se sídlem v Rychnově nad Kněžnou, Javornická č. 1501, zast. Ing. Janem Bucharem, daňovým poradcem se sídlem v Semilech, Riegrovo nám. 16, proti žalovanému Finančnímu ředitelství v Hradci Králové, se sídlem v Hradci Králové, Horova 17, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 1. 4. 2010, čj. 820/10-1200-604128, takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Napadeným rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání žalobkyně do rozhodnutí Finančního úřadu v Rychnově nad Kněžnou (dále také jen "správce daně") ze dne 13. 11. 2009, čj. 55968/09/253922603000, kterým jí byla dodatečně vyměřena daň z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2008 ve výši 71.400,- Kč a s tím související penále ve výši 23.512,- Kč.

V jeho odůvodnění uvedl, že po provedené daňové kontrole správce daně žalobkyni neuznal za výdaje (náklady) vynaložené k dosažení, zajištění a udržení příjmů pro daňové účely náklady exekuce ve výši 310.515,- Kč a 101.447,50 Kč, a to s odkazem na ustanovení § 25 odst. 1 písm. y) zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o daních z příjmů“), a náklady oprávněného v exekučním řízení ve výši 77.795,50 Kč a 35.848,75 Kč

Pokračování 31Af 75/2010

s odkazem na § 24 odst. 1 zákona o daních z příjmů. Celkem tak správce daně žalobkyni změnil základ daně o 525.606,- Kč.

Žalovaný dále uvedl, že proti žalobkyni byla na základě vykonatelných exekučních titulů (notářských zápisů čj. NZ 302/2007 a N 352/2007) nařízena usnesením Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 13. 12. 2007, čj. 6Nc 6031/2007-10 exekuce. Od provedení exekuce bylo upuštěno dle ustanovení § 46 odst. 3 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "exekuční řád"), neboť žalobkyně vymáhanou pohledávku, její příslušenství, náklady exekuce a soudního exekutora a náklady oprávněného v plné výši dobrovolně uhradila. Dokladem č. 20087008 - Příkaz k úhradě nákladů exekuce ze dne 28. 4. 2008 pak zaúčtovala celkem částku 388.310,85 Kč, která se skládala z nákladů exekuce - odměny exekutora a náhrady jeho hotových výdajů a nákladů oprávněného v exekučním řízení. Na základě stejných vykonatelných exekučních titulů byla usnesením Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 25. 2. 2008, čj. 3Nc 4588/2008-9 nařízena další exekuce. I od provedení této exekuce bylo upuštěno dle ustanovení § 46 odst. 3 exekučního řádu, neboť žalobkyně vymáhanou pohledávku, její příslušenství, náklady exekuce a soudního exekutora a náklady oprávněného také v plné výši dobrovolně uhradila. Dokladem č. 20087009a - Příkaz k úhradě nákladů exekuce ze dne 6. 5. 2008 pak zaúčtovala celkem částku 137.296,20 Kč, která se skládala z nákladů exekuce - odměny exekutora, náhrady jeho hotových výdajů a daně z přidané hodnoty a nákladů oprávněného v exekučním řízení.

Žalovaný ocitoval znění příslušných ustanovení zákona o daních z příjmů, která se týkají exekučních nákladů, konkrétně jeho ustanovení § 25 odst. 1 písm. y) a ustanovení § 24 odst. 1 a 2 písm. zs). Poukázal současně na skutečnost, že posledně zmíněné ustanovení § 24 odst. 2 písm. zs) bylo do zákona o daních z příjmů vloženo s účinností od 1. 1. 2005, a to dle důvodové zprávy proto, že ustanovení § 25 odst. 1 písm. y) obecně vylučovalo z daňových nákladů jakékoliv exekuční náklady a neumožňovalo oprávněným osobám za daňový výdaj uznat náklady hrazené exekutorovi podle exekučního řádu.

Dle žalovaného je v dané věci rozhodné to, že ustanovení § 25 odst. 1 písm. y) zákona o daních z příjmů obsahuje výraz „podle zvláštních předpisů“, tj. množné číslo. Proto je zřejmé, že za daňový výdaj (náklad) nelze uznat exekuční náklady vyčíslené nejen podle zákona o správě daní, ale i vyčíslené podle jiných zákonů. Dle jeho názoru se nelze dovolávat poznámky pod čarou č. 28b), která odkazuje na zákon o správě daní, neboť poznámky pod čarou či vysvětlivky samy o sobě nejsou normativní, závaznou součástí pravidla chování. Jsou pouhou legislativní pomůckou, která nemůže být závazným pravidlem pro výklad právního předpisu a stanovení pravidel chování.

Žalovaný nesouhlasil s názorem žalobkyně, že předmětné náklady nejsou náklady exekučními, když k vlastnímu provedení exekuce fakticky nedošlo. Označil za zřejmé, že náklady vyčíslené v písemnostech nazvaných "Příkaz k úhradě

Pokračování 31Af 75/2010

nákladů exekuce", jsou exekučními náklady i přesto, že k vlastní exekuci nedošlo, neboť exekuční řízení byla zahájena, exekutor v nich činil úkony směřující k provedení exekuce, za které mu příslušela nejen odměna, ale i např. náhrada jím vynaložených výdajů, které souvisely s vedením exekučních řízení. S poukazem na ustanovení § 35 odst. 1 a 2 exekučního řádu není dle žalovaného pochyb o tom, že exekuční řízení bylo zahájeno a že exekutor činil úkony směřující k provedení exekuce, např. doručení usnesení soudu o nařízení exekuce. Není pochyb ani o tom, že na základě úkonů činěných exekutorem žalobkyně dobrovolně uhradila to, co jí ukládaly exekuční tituly, a to včetně nákladů exekuce a nákladů oprávněného, exekutor od provedení exekuce upustil, zaniklo mu pověření k provedení exekuce a exekuční řízení skončilo.

Závěrem žalovaný dodal, že přestože žalobkyně k otázce nákladů oprávněného v celkové výši 113.644,25 Kč nevznesla žádné námitky, ani tento náklad za daňový uznat nelze, neboť je náhradou nákladů oprávněného, tj. úhradou nákladů vynaložených oprávněným, tj. jiným poplatníkem. Dle ustanovení § 87 odst. 2 exekučního řádu má oprávněný právo na náhradu nákladů účelně vynaložených k vymožení svého nároku a v dané věci mu vznikly náklady za právní zastoupení. Protože oprávněnému v souvislosti s nákladem za právní zastoupení plynuly příjmy, je u něho náklad za právní služby nákladem ve smyslu § 24 odst. 1 zákona o daních z příjmů. Důkazní povinnost prokázat existenci výdaje (nákladu) a zároveň i jeho vazbu na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů leží přitom na daňovém subjektu. Existenci nákladů z titulu úhrady nákladů oprávněného a jeho výši prokazovala žalobkyně příkazy k úhradě nákladů exekuce. Na ní pak bylo prokázat, že vynaložené náklady byly u jí vynaloženy na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů ve smyslu § 24 odst. 1 zákona o daních z příjmů, což neprokázala.

Včas podanou žalobou se žalobkyně domáhala přezkoumání zákonnosti shora uvedeného rozhodnutí, navrhla jeho zrušení, jakož i zrušení jemu předcházejícího rozhodnutí orgánu prvého stupně. Domáhala se současně uložení povinnosti, aby jí správce daně převedl zpět odčerpanou částku a náhrady finanční ztráty, která jí na základě tohoto odčerpání vznikla.

Předně podrobně popsala okolnosti realizace projektu investiční výstavby dvou bytových domů, a s tím spojené problémy, za kterých se dostala do prodlení s úhradou svých závazků. Kvůli nim byla následně nařízena exekuce na její majetek, a to usneseními Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 13. 12. 2007, čj. 6 Nc 6031/2007-10, a ze dne 25. 2. 2008, čj. 3 Nc 4588/2008-9. Uvedla, že k datu 6. 5. 2008 se jí však podařilo exekuční tituly vyřešit jejich dobrovolným uhrazením a soudní exekutor tak od exekuce upustil dle ustanovení § 46 odst. 3 exekučního řádu. Poukázala na to, že tak uhradila všechny nároky oprávněného, které byly exekučními tituly identifikovány a na ní nárokovány, přičemž tak učinila byť složitým, ale efektivním způsobem v krátkém čase a odvrátila tak pro sebe téměř likvidační stav. Po tomto složitém období podala řádné daňové přiznání za zdaňovací období roku 2008 a v něm promítla veškeré ekonomické údaje roku 2008. Po provedené daňové kontrole správce daně neuznal uplatněné náklady exekuce ve výši 310.515,- Kč a ve Pokračování 31Af 75/2010

výši 101.447,50 Kč a náklady oprávněného v exekučním řízení ve výši 77.795,50 Kč a 35.848,75 Kč. Žalobkyně uvedla, že správce daně nevzal v úvahu její námitky, proto pak proti dodatečnému platebnímu výměru podala dne 16. 12. 2009 odvolání a očekávala, že správce daně bude reagovat ve lhůtě 30 nebo 60 dnů, jak je obvyklé. Nestalo se tak a teprve ke dni 1. 4. 2010 ji žalovaný zaslal rozhodnutí o zamítnutí odvolání.

Žalobkyně vyslovila přesvědčení, že argumenty, které žalovaný ve svém rozhodnutí uvádí, nelze pro její případ akceptovat, neboť jsou jednostranným výkladem jejího postavení, ve které se však vůbec nenachází. Jestliže žalovaný argumentuje, že § 25 odst. 1 písm. y) zákona o daních z příjmů (žalobkyně sice v žalobě uvedla § 24 odst. 1 písm. y/, má však bezpochyby na mysli právě § 25) obecně vylučuje, resp. vylučovaly, z daňových nákladů jakékoliv exekuční náklady, vůbec však nespecifikuje, jak posuzovat stav, kdy od exekuce soudní exekutor upustí dle § 46 odst. 3 exekučního řádu. Tvrzení žalovaného, že náklady vyčíslené v příkazu k úhradě nákladů exekuce jsou exekučními náklady i přesto, že k vlastní exekuci nedošlo, neboť exekuční řízení byla zahájena, označila za domněnku, která nemá oporu ve znění zákona. Dle jejího názoru výrok soudního exekutora o tom, že "od exekuce bylo upuštěno" jednoznačně znamená, že daná skutečnost nenastala.

Žalobkyně dále namítla, že žalovaný nezkoumal její věcné argumenty uvedené v odvolání, když dospěl k závěru, že byla povinna prokázat, že vynaložené náklady byly u ní vynaloženy na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů ve smyslu ustanovení § 24 odst. 1 zákona o daních z příjmů. Žalobkyně trvala na tom, že jakýkoliv daňový subjekt musí svoji podnikatelskou činnost realizovat tak, aby dosahoval zisku. Mezní stavy, ve kterých je ohrožena jeho samotná majetková podstata, ho musí logicky nutit k tomu, aby toto nebezpečí eliminoval. Nařízená exekuce do těchto mezních stavů zásadně patří a pro každý daňový subjekt vynesený výrok soudního exekutora, že "od exekuce bylo upuštěno", dle žalobkyně znamená, že eliminaci tohoto mezního stavu ve svém podnikání zvládl. Žalobkyně v tomto konkrétním případě tohoto stavu docílila rovněž, proto má zato, že tedy činila úkony směřující a vynakládané na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů ve smyslu ustanovení § 24 odst. 1 zákona o daních z příjmů.

Žalobkyně závěrem poukázala na to, že v průběhu daňové kontroly byla nucena zabývat se a studovat i obecně závazné předpisy, které správce daně uplatňoval při svém rozhodování v průběhu kontroly. Konkrétně jmenovala metodický pokyn D-247 nazvaný Uplatňování daně z přidané hodnoty u činností uskutečňovaných podle zvláštních právních předpisů, který se zabývá mimo jiné i činností soudního exekutora. Zpracovatelky tohoto pokynu se však nezabývaly stavem, při kterém je od exekuce upuštěno podle ustanovení § 46 odst. 3 exekučního řádu, výklad obou autorek je tak veden dle žalobkyně jednostranně, a proto je zmíněný pokyn zatížen vadou, kterou správci daně přebírají ve svých dalších postupech a výkladech.

V písemném vyjádření k žalobě žalovaný odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí a navrhl zamítnutí žaloby. Dodal, že daňově uznatelným nákladem není, jak mylně uvádí žalobce v žalobě, záloha hrazená věřitelem (oprávněným) při

Pokračování 31Af 75/2010

zahájení výkonu rozhodnutí, neboť ta se účtuje na účtech zúčtovacích vztahů a nikoliv do nákladů. K námitce vztahující se k metodickému pokynu D-247 uvedl, že se jím správce daně ani žalovaný neřídili, neboť upravuje uplatňování daně z přidané hodnoty a nikoliv daň z příjmů.

Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v řízení podle části třetí hlavy druhé dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), bez nařízení jednání, když žalovaný s tímto postupem souhlasil výslovně a žalobkyně svůj souhlas udělila způsobem předvídaným v § 51 odst. 1 větě druhé s. ř. s. Po prostudování předloženého správního spisu dospěl soud k následujícím zjištěním a právním závěrům, přičemž žalobu důvodnou neshledal.

Podstatou sporu je otázka posouzení oprávněnosti postupu žalobkyně, která jako daňově uznatelné uplatnila náklady jí vzniklé v souvislosti s dvěma exekucemi nařízenými usneseními Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 13. 12. 2007, čj. 6 Nc 6031/2007-10 a ze dne 25. 2. 2008, čj. 3 Nc 4588/2008-9. Šlo o náklady ve výši 310.515,- Kč a 101.447,50 Kč (tj. odměna exekutora včetně jeho hotových výdajů a DPH) a náklady ve výši 77.795,50 Kč a 35.848,75 Kč (tj. náklady uhrazené oprávněnému v exekučním řízení).

Při hodnocení věci vycházel krajský soud předně z aplikace ustanovení § 25 odst. 1 písm. y) zákona o daních z příjmů. Toto ustanovení ve znění platném v rozhodnou dobu stanoví, že za výdaje (náklady) vynaložené k dosažení, zajištění a udržení příjmů pro daňové účely nelze uznat zejména úroky z odložených částek daní za dobu posečkání, zvýšení daní a exekuční náklady podle zvláštních 28b) předpisůs výjimkou uvedenou v § 24 a dále úroky z odložené částky za dobu
28c)

posečkání cla a úroky z prodlení, které jsou příslušenstvím cla. Za zvláštní předpis 28b) uvádí poznámka pod čarou "zákon ČNR č. 337/1991 Sb.". Dle ustanovení § 24 odst. 1 zákona o daních z příjmů se výdaje (náklady) vynaložené na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů pro zjištění základu daně odečtou ve výši prokázané poplatníkem a ve výši stanovené tímto zákonem a zvláštními předpisy. Za výdaje (náklady) podle zmíněného odstavce prvého se považují také výdaje (náklady) uvedené v odstavci 2 stejného § 24, konkrétně pak písm. zs) tohoto
26k)

ustanovení označuje za výdaj také náklady exekuce podle zvláštního předpisu hrazené věřitelem. Podle poznámky pod čarou 26k) se zvláštním předpisem rozumí "zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změnách dalších zákonů".

Z uvedeného vyplývá, že závěr o daňové neuznatelnosti konkrétního nákladu musí buď vyplývat z dikce ustanovení § 25 zákona o daních z příjmů a nejde-li o případ zde uvedený, lze ke stejnému závěru dospět i za použití obecného ustanovení, tj. ustanovení § 24 odst. 1 téhož zákona. Nehovoří-li tedy o konkrétním druhu nákladů ani ustanovení § 25 zákona o daních z příjmů, musí být otázka (ne)uznatelnosti takového nákladu řešena v kontextu s ustanovením § 24 odst. 1 citovaného zákona. Z ustanovení § 25 odst. 1 písm. y) zákona o daních z příjmů, dle kterého za výdaje (náklady) pro daňové účely nelze uznat mimo jiné exekuční náklady s výjimkou uvedenou v § 24, tak ve spojení s ustanovením § 24 odst. 2 písm. Pokračování 31Af 75/2010

zs) téhož zákona, dle kterého jsou výdaje (náklady) podle odst. 1 také náklady exekuce podle zvláštního právního předpisu hrazené věřitelem (s odkazem na exekuční řád), vyplývá zřetelný závěr o daňové neuznatelnosti exekučních nákladů vynaložených osobou povinnou. Je totiž zřejmé, že § 25 odst. 1 písm. y) zákona o daních z příjmů ve znění od 1. 1. 2005 v sobě zahrnuje nejen exekuční náklady daňové exekuce, ale též náklady exekuce podle exekučního řádu, s výjimkou případu, kdy jde o náklady vynaložené věřitelem (oprávněným). Výkladem a contrario je tedy nutno dospět k závěru, že náklady exekuce dle exekučního řádu vynaložené dlužníkem (povinným) spadají pod režim § 25 odst. 1 písm. y) zákona o daních z příjmů, neboť se na ně se shora popsaná výjimka nevztahuje.

Žalobkyně namítala, že se vzhledem k upuštění od exekuce ve smyslu ustanovení § 46 odst. 3 exekučního řádu nacházela "v jiném postavení", přičemž zdůraznila, že výrok soudního exekutora že "od exekuce bylo upuštěno" znamená, že "daná skutečnost nenastala", což žalovaný nezohlednil. Z kontextu vznesených námitek lze dovodit, že tímto svým "jiným postavením" má na mysli to, že v jejím případě nejde o exekuční náklady, když veškeré vznesené nároky i náklady uhradila dobrovolně a exekuce neproběhla.

Exekuční řád ve své části první, hlavě třetí (nazvané Provedení exekuce), dílu druhém upravuje exekuční řízení. Konkrétně ustanovení § 35 stanoví, že exekuční řízení zahájeno dnem, kdy návrh na nařízení exekuce došel exekutorovi, přičemž exekutor může začít provádět exekuci až tehdy, udělí-li mu exekuční soud pověření k jejímu provedení. Ve smyslu ustanovení § 44 odst. 2 exekučního řádu soud nařídí exekuci a jejím provedením pověří exekutora, jestliže jsou splněny zákonem stanovené předpoklady pro nařízení exekuce. Ustanovení § 46 téhož zákona stanoví, že exekutor činí úkony směřující k jejímu provedení, přičemž je povinen dodržet pořadí, v jakém mu byla doručení usnesení o nařízení exekuce. Dle odstavce 3 téhož ustanovení exekutor upustí od provedení exekuce tehdy, splní-li povinný dobrovolně to, co mu ukládá exekuční titul, a uhradí náklady exekuce.

V posuzovaném případě není pochyb o tom, že soud podle vykonatelných notářských zápisů obě exekuce na majetek žalobkyně nařídil, a to usneseními ze dne 13. 12. 2007, čj. 6 Nc 6031/2007-10 a ze dne 25. 2. 2008, čj. 3 Nc 4588/2008-9. Je rovněž nepochybné, že žalobkyně následně dobrovolně uhradila předmětné pohledávky, jejich příslušenství a náklady exekuce, proto exekutor od provedení exekuce dle ustanovení § 46 odst. 3 exekučního řádu upustil.

Jestliže žalobkyně argumentuje, že za této situace exekuce neproběhla, pak má pravdu pouze v tom, že neproběhlo její provedení vynucením, tj. neproběhla přímá (faktická) exekuce. Exekuční řízení však bylo zahájeno a usneseními okresního soudu ze dne 13. 12. 2007 a ze dne 25. 2. 2008 exekuce nařízena. Jako s každým zahájeným řízením jsou spojeny různé náklady řízení, tak i s řízením exekučním jsou spojeny právě náklady exekuční. Jejich výše by pak měla odrážet případnou složitost, odpovědnost a namáhavost exekuční činnosti v průběhu exekučního řízení a měla by mít pouze vliv na výši odměny exekutora. Jestliže v posuzovaném případě žalobkyně jako povinný dlužník po nařízení exekuce splnila svoje pohledávky

Pokračování 31Af 75/2010

dobrovolně bez "přímé exekuce", tj. před jejím provedením vynucením, byly bezpochyby exekuční náklady nižší, než kdyby došlo k faktickému výkonu exekuce. Nic to však již zpětně nemění na tom, že kvůli předchozímu chování žalobkyně (ve stanoveném termínu nesplatila své závazky) byla exekuce soudem nařízena a tedy řízení zahájeno. Náklady exekuce přitom exekuční řád upravuje v hlavě šesté, § 87 – § 89 tak, že ve smyslu jeho § 87 odst. 1 jsou náklady exekuce odměna exekutora, náhrada paušálně určených či účelně vynaložených hotových výdajů, náhrada za ztrátu času při provádění exekuce, náhrada za doručení písemností, odměna a náhrada nákladů správce podniku a příp. příslušná daň z přidané hodnoty. Odstavec druhý stejného ustanovení pak stanoví že oprávněný má právo na náhradu nákladů účelně vynaložených k vymáhání nároku, přičemž tyto náklady hradí oprávněnému povinný.

Z uvedeného je tedy nutno dovodit, že v souvislosti s nařízenou exekucí, tj. exekučním řízením, které v daném případě bylo řádně zahájeno a exekuce nařízena usneseními okresního soudu, jsou vzniklé náklady ve smyslu ustanovení § 87 exekučního řádu náklady exekuce, i když k samotnému faktickému (nucenému) provedení exekuce dojít nemusí. A protože náklady exekuce dle exekučního řádu vynaložené dlužníkem (povinným) spadají pod režim § 25 odst. 1 písm. y) zákona o daních z příjmů, nemohla je žalobkyně uplatnit jako daňově uznatelné.

Dle žalobkyně žalovaný nezkoumal její věcné argumenty, že svými kroky, kterými dosáhla stavu, že exekutor od exekuce upustil, činila úkony (se kterými souvisely předmětné výdaje) směřující a vynakládané k dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů, tj. ve smyslu ustanovení § 24 odst. 1 zákona o daních z příjmů. Dle názoru krajského soudu však o náklady ve smyslu zmíněného ustanovení jít nemůže. Výdaje (náklady) uhrazené v rámci exekučního řízení podle exekučního řádu nemohou ze své podstaty splňovat podmínku výdaje vynaloženého ve smyslu ustanovení § 24 odst. 1 zákona o daních z příjmů, neboť exekuční náklady jsou položkou sankčního charakteru, která nemůže být spojována s výdaji, které slouží k dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů podnikatelské činnosti poplatníka. Důvodem pro tento výdaj bylo totiž nesplnění závazku žalobkyně, v důsledku čehož bylo zahájeno exekuční řízení a nařízena exekuce. Vzhledem ke shora uvedenému, kdy exekuční náklady podle zvláštních předpisů (tj. i podle exekučního řádu) jsou vyloučeny dle ustanovení § 25 odst. 1 písm. y) zákona o daních z příjmů z daňově účinných výdajů, však nebylo ani nutné posuzovat daný případ v intencích ustanovení § 24 odst. 1 téhož zákona.

Žalobkyně upozorňovala i na to, že správce daně na její odvolání nereagoval ve lhůtě 30 nebo 60 dnů, jak je obvyklé. Přestože to výslovně neuvedla, zřejmě vytýká správci daně, že její odvolání nevyřídil ve lhůtách stanovených správním řádem. K tomu je však nutno poznamenat, že daňový řád ve svém ustanovení § 99 použití správního řádu výslovně vylučuje (§ 99 daňového řádu ve znění do 31. 12. 2010, obdobnou úpravu obsahuje i daňový řád účinný od 1. 1. 2011). Pokud tedy jako nepochybně zvláštní právní úprava použití správního řádu jako obecnější úpravy vylučuje, na řízení o odvolání se v daňovém řízení musí plně vztahovat daňový řád a nikoliv správní řád. Daňový řád přitom lhůtu pro vyřízení odvolání výslovně

Pokračování 31Af 75/2010

nestanovil, ta je upravena metodickým pokynem Ministerstva financí, který je správce daně bezesporu povinen respektovat a dodržovat, a činí obecně 6 měsíců.

Žalobkyně v žalobě namítala i vady metodického pokynu Ministerstva financí D-247 s tím, že jeho vady správci daně přebírají ve svých postupech. Zmíněný pokyn se týká, jak i sama žalobkyně uvedla, uplatňování daně z přidané hodnoty u činností uskutečňovaných podle zvláštních právních předpisů. Předmětem projednávané věci však byla daň z příjmů a nikoliv daň z přidané hodnoty. Zmíněný metodický pokyn tedy nemohl být (a ani nebyl) na daný případ aplikován, proto není otázka jeho případné správnosti pro posouzení předložené věci relevantní.

Závěrem nutno uvést, že žalobkyně žalobou podanou proti shora identifikovaným správním rozhodnutím žádala i uložení povinnosti převést zpět odčerpanou částku. Přestože žalobkyně nebyla úspěšná se svou žalobou a napadené rozhodnutí nebylo zrušeno, krajský soud k tomu poznamenává, že v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu nelze současně žádat uložení takovýchto povinností správnímu orgánu. Navíc, až za situace, že by následně došlo ke zrušení (nebo snížení) uložené daňové povinnosti, vrací správce daně daňovému subjektu tzv. vratitelný přeplatek, přičemž teprve v případě nesouhlasu s tím, co lze označit za přeplatek vratitelný by teprve případně přicházela v úvahu obrana proti postupu správce daně. Dlužno dodat, že krajský soud by nemohl v tomto řízení uložit správnímu orgánu ani náhradu finanční ztráty žalobkyně. Taková náhrada by eventuelně přicházela v úvahu až v případě konstatování nezákonného postupu správního orgánu. Teprve pak by bylo lze domáhat se náhrady škody, nikoliv však cestou této správní žaloby, jejímž předmětem byl přezkum napadených rozhodnutí.

S osobami, které žalobkyně označila za osoby zúčastněné na řízení (jednatelé této společnosti), krajský soud nejednal, neboť nesplňují předpoklady vymezené ustanovením § 34 s. ř. s.

S ohledem na shora uvedené krajský soud žalobu jako nedůvodnou zamítl v souladu s ustanovením § 78 odst. 7 s. ř. s.

Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení § 60 s. ř. s. Žalobkyně neměla ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení. Žalovaný náhradu nákladů nenárokoval a z obsahu správního spisu nevyplývá, že by mu v průběhu řízení před krajským soudem nějaké náklady vznikly.

Poučení :

Toto rozhodnutí nabývá právní moci dnem doručení účastníkům (§ 54 odst. 5 s. ř. s.).

Proti pravomocnému rozhodnutí je přípustná kasační stížnost, kterou lze podat z důvodů uvedených v § 102 a násl. s. ř. s. ve lhůtě dvou týdnů po doručení rozhodnutí. Kasační stížnost se podává ke Krajskému soudu v Hradci Králové. O

Pokračování 31Af 75/2010

kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem. To neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

V Hradci Králové dne 28. července 2011 Mgr. Marie Kocourková, v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru