Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

31 Af 61/2011 - 130Rozsudek KSHK ze dne 20.10.2011

Prejudikatura

3 Afs 12/2003

8 Afs 48/2010 - 100


přidejte vlastní popisek

31Af 61/2011-130

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Marie Kocourkové a soudkyň JUDr. Magdaleny Ježkové a Mgr. Heleny Konečné ve věci žalobce P. Š., zast. JUDr. Ing. Janem Kopřivou, advokátem v Brně, Zahradnická 6, proti žalovanému Finančnímu ředitelství v Hradci Králové, se sídlem Hradec Králové 2, Horova 17, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 28. ledna 2009, 604/09-1300-607698, takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Rozhodnutím ze dne 28. ledna 2009, čj. 604/09-1300-607698, žalovaný zamítl odvolání žalobce do dodatečného platebního výměru vydaného Finančním úřadem v Novém Bydžově (dále jen „správce daně“) na daň z přidané hodnoty za 4. čtvrtletí 2003 ve výši 812.646,- Kč.

V jeho úvodu konstatoval, že ve věci již jednou rozhodl, a to dne 4.1.2008, pod čj. 129/08-1300-602331, a odvolání zamítl. Následnou žalobu posoudil Krajský soud v Hradci Králové jako důvodnou a zrušil i původní dodatečný platební výměr Finančního úřadu v Novém Bydžově. Ve svém rozsudku ze dne 21.7.2008, 31 Ca 53/2008-32, uzavřel, že odvolací orgán pochybil, když protokol o ústním jednání ze dne 14.12.2007 ve věci svědecké výpovědi S. N. a rozhodčí nález ze dne 15.8.2007 vydaný rozhodcem ve věcech majetkových – Bc. M. P. nezohlednil v předmětném daňovém řízení, ačkoliv tyto důkazy byly součástí správního spisu. Dále soud uvedl, že s hodnocením případu tak, jak bylo popsáno v rozhodnutí o odvolání, by za neexistence těchto vybraných důkazů mohl souhlasit.

Za sporné mezi účastníky žalovaný označil, zda žalobcem uplatněný nárok na odpočet daně z přidané hodnoty na vstupu ve zdaňovacím období 4. čtvrtletí 2003 z pořízení kovového odpadu deklarovaného na dokladech č. 235/B/2003, 241/B/2003, 244/B/2003, 259/B/2003 a 267/B/2003 v celkové výši 812.646,-- Kč, byl uplatněn v souladu se zákonem. Konstatoval, že správce daně tento nárok neuznal s tím, že žalobce neprokázal přijetí zdanitelných plnění (kovového odpadu), která údajně měla uskutečnit (a dodat zboží) společnost INTOZ Kadaň s.r.o., Zašovská 784, Valašské Meziříčí (dále jen „INTOZ“).

Žalovaný poukázal na to, že hodnocení části důkazních materiálů již bylo soudem přezkoumáno a akceptováno, proto se ve svém novém rozhodnutí soustředil převážně na dva nové důkazy, které byly opatřeny až po vydání prvoinstančního rozhodnutí a staly se součástí daňového spisu na dani z příjmů fyzických osob, byly však finančnímu úřadu známy. Zhodnocení těchto důkazů mělo být proto v souladu s ustanovením § 2 odst. 3 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“) odvolacím orgánem provedeno i ve vztahu k dani z přidané hodnoty.

V reakci na nové odvolací námitky uvedl, že nový dodatečný platební výměr čj. 21712/08/230970/8474 obsahoval velmi podrobné odůvodnění, které na shora citovaný rozsudek krajského soudu přímo navazovalo a soudem vytýkané skutečnosti odstranilo. Správce daně odkázal na projednanou zprávu o daňové kontrole (čj. 11094/07/230930/2634) a zejména velmi konkrétně popsal řadu nesrovnalostí a rozporů ve svědecké výpovědi pana N. (bývalého jednatele daňového subjektu INTOZ). Týkaly se zejména dopravy materiálu (např. dle pana N. materiál odvážel sám žalobce, žalobce do protokolu čj. 27302/05/2309302634 ale uvedl, že dopravu materiálu zajišťovala naopak společnost INTOZ), jeho hrazení (dle žalobce byla částka 1,447.648,- Kč předána v pozdních odpoledních hodinách z vlastních finančních prostředků, proto došlo ke zkreslení stavu pokladny), vážení (ačkoliv bylo argumentováno vážením u dodavatele i odběratele, bylo zjištěno, že žalobce nevlastní vážní zařízení), druhu (jednou je uváděna měď a mosaz, jindy měď a hliník), výplat záloh (výpovědi hovoří o zálohách ale v účetní evidenci není o nich žádný záznam) a podepisování výdajových pokladních dokladů (údajně měly být panem N. podepisovány, ale žádný podepsaný nebyl jako důkaz předložen). Žalovaný vyslovil přesvědčení, že tímto výslechem nebylo prokázáno, že se dodávky kovového odpadu společností INTOZ v druhu, množství, čase a způsobem, jak bylo žalobcem tvrzeno, uskutečnilo. Z toho dle žalovaného zákonitě vyplynulo, že tuto svědeckou výpověď nelze uznat jako hodnověrnou a neosvědčil ji jako důkaz.

Žalovaný se ve svém rozhodnutí zabýval i předloženým rozhodčím nálezem, který správce daně posoudil ve smyslu ustanovení § 2 odst. 3 daňového řádu a neosvědčil jej jako důkaz v daňovém řízení. Zdůraznil, že na původní kopii tohoto dokumentu chyběla doložka o právní moci, nález tak nebyl v souladu s ustanovením § 28 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb. o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů (dále jen „zákona o rozhodčím řízení“). I když byl tento nedostatek později odstraněn, rozhodce podle žalovaného nejednal v souladu s ustanovením § 8 zákona o rozhodčím řízení. Za mnohem závažnější žalobce označil skutečnost, že v rozhodčím řízení jednal za společnost INTOZ pan N., jehož v nálezu použité prohlášení ze dne 15.6.2007 bylo vydáno v době, kdy již nebyl statutárním orgánem tohoto daňového subjektu (viz. zápis v obchodním rejstříku se změnami k 1.6.2007). Navíc je zřejmé, že rozhodce jednal pouze na základě listinných dokumentů, které nebyly samy o sobě schopny prokázat skutečný průběh a obsah sporných obchodních transakcí. V konečném důsledku tedy dle žalovaného nebylo možné rozhodčí nález osvědčit jako hodnověrný důkaz, který by prokazoval žalobcem uplatňované nároky na odpočet daně dle dokladů za nákup kovového odpadu od společnosti INTOZ.

Žalovaný citoval ust. § 31 odst. 9 daňového řádu a setrval na závěru, že žalobce v tomto řízení byl konkrétně a srozumitelně vyzýván k prokázání oprávněnosti čerpání nároků na odpočet daně ve smyslu § 19 odst. 1 a 2 zákona č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty v platném znění (dále jen „zákon o DPH“) dle předmětných dokladů za nákup kovového odpadu od společnosti INTOZ (např. výzvy č.j. 174/06/230930/2634 či č.j. 9621/06/230930/2634) a oprávněnost čerpání těchto nároků neprokázal.

Žalobce se ve včas podané žalobě domáhal přezkoumání zákonnosti napadeného rozhodnutí žalovaného a navrhl jeho zrušení. Především se domníval, že daňová pohledávka byla promlčena.

Dále namítal, že v průběhu daňové kontroly nebyly zjištěny okolnosti rozhodné pro správné stanovení daně. Nesouhlasil s tvrzením žalovaného, že soud již část důkazních materiálů přezkoumal a akceptoval, ani že pořízení kovového odpadu od společnosti INTOZ nebylo svědecky prokázáno. Zdůraznil, že provedené důkazy je nutno posuzovat jednotlivě i ve vzájemné souvislosti a žalovaný nemůže vyčlenit ty, které byly již soudem hodnoceny a dále hodnotit pouze důkazy nové, aniž by posuzoval ve vzájemné souvislosti všechny, tedy i dříve provedené důkazy. Zdůraznil, že žalovaný při hodnocení svědecké výpovědi S. N. nevzal zároveň v úvahu jeho prohlášení o dodávkách materiálu v letech 2003 a 2004 do skladů žalobce (listina ze dne 15.6.2007), dále skutečnost, že dominantní podíl dodávek tvořila pouze měď, ani vysvětlení žalobce ke způsobu vážení a dopravy materiálu.

Poukázal na závěr žalovaného, že nelze osvědčit důkaz rozhodčím nálezem, který odůvodnil tím, že osoba rozhodce nebyla nestranná a nezávislá. Za zcela irelevantní označil žalobce skutečnost, že rozhodce zastával funkci tajemníka ve stejných novinách jako zástupce žalobce Mgr. R. H. Správce daně i žalovaný byli ve smyslu ust. § 28 daňového řádu vázáni rozhodnutím rozhodce a nemohou ho hodnotit jako důkaz.

Žalobce dále uvedl, že prokázal přijatými fakturami nákup zboží, výdajovými doklady jeho zaplacení, skladovou evidencí přijetí zboží na sklad a vydanými fakturami prodej zboží. Zároveň prokázal, že dodavatel i odběratelé jsou existující obchodní společnosti. Uvedené skutečnosti prokázal i výslechem svědků Ing. M. V., R. K., R. Š., jednatele dodávající obchodní společnosti, rozhodčím nálezem a korespondencí znalce J. J. Uvedené důkazy dle žalobce svědčí o tom, že zboží bylo prodáno třetím osobám. Za této situace nelze spravedlivě požadovat doložení dalších důkazních prostředků.

Zpochybnil i závěr správce daně, který nepřijal jako důkaz výpověď svědka pro rozpory, které jsou dle žalobce zanedbatelné, netýkají se věci samé a nelze očekávat, že se po čtyřech letech ode dne dodávky zboží takové rozpory nevyskytnou. Správce daně naopak neprokázal existenci jediné skutečnosti vyvracející tvrzení žalobce. Pokud měl správce daně pochybnosti o důkazní hodnotě prostředků, jimiž žalobce prokazoval svá tvrzení ve smyslu ust. § 31 odst. 9 daňového řádu, pak se důkazní břemeno přeneslo na něj ve smyslu odst. 8 téhož ustanovení.

Žalovaný v písemném vyjádření k žalobě setrval na svém rozhodnutí, kterým zamítl odvolání na dani z přidané hodnoty. Nesouhlasil s námitkou žalobce, že rozhodčí nález nebyl osvědčen jako důkaz pouze s odůvodněním, že osoba rozhodce nebyla nestranná a nezávislá. Poukázal na to, že v odůvodnění napadeného rozhodnutí zdůraznil zejména skutečnost, že za společnost INTOZ jednal v rozhodčím řízení pan N., který již nebyl jejím statutárním orgánem, a dále to, že rozhodce jednal pouze na základě listinných dokumentů a neprověřoval skutečný stav. Vyslovil přesvědčení, že správce daně postupoval v souladu s původním rozsudkem krajského soudu čj. 31 Ca 53/2008-32, zohlednil předmětné důkazy (svědeckou výpověď pana N. a rozhodčí nález), doplnil daňové řízení o jejich hodnocení a žalovaný jako odvolací orgán řešil odvolání zákonným způsobem. Navrhl zamítnutí žaloby.

Krajský soud svým rozsudkem ze dne 29.4.2010, č.j. 31 Ca 19/2009-67, zrušil rozhodnutí žalovaného a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Nejprve krajský soud k námitce žalobce zkoumal, zda byla žalobci daň vyměřena ve lhůtě dané v § 47 daňového řádu. Dle odst. 1 citovaného ustanovení pokud tento nebo zvláštní zákon nestanoví jinak, nelze daň vyměřit ani doměřit či přiznat nárok na daňový odpočet po uplynutí tří let od konce zdaňovacího období, v němž vznikla povinnost podat daňové přiznání nebo hlášení nebo v němž vznikla daňová povinnost, aniž by zde současně byla povinnost daňové přiznání nebo hlášení podat.

Odstavec 2 citovaného ustanovení pak stanoví, že byl-li před uplynutím této lhůty učiněn úkon směřující k vyměření daně nebo jejímu dodatečnému stanovení, běží tříletá lhůta znovu od konce roku, v němž byl daňový subjekt o tomto úkonu zpraven. Vyměřit a doměřit daň však lze nejpozději do deseti let od konce zdaňovacího období, v němž vznikla povinnost podat daňové přiznání nebo hlášení, nebo v němž vznikla daňová povinnost, aniž by zde byla současně povinnost daňové přiznání nebo hlášení podat.

V posuzovaném případě se jednalo o vyměření daně z přidané hodnoty za IV. čtvrtletí 2003. Lhůta k vyměření počala běžet dne 1.1.2004 a končila dne 1.12.2006. Ze správního spisu krajský soud zjistil, že správce daně zahájil daňovou kontrolu v roce 2005, dle ust. § 47 odst. 2 daňového řádu začala lhůta k vyměření daně běžet znovu od 1.1.2006 a měla skončit dne 31.12.2008. Ve smyslu ust. § 41 s.ř.s. však neběžela v době, kdy věc byla řešena soudem. První žaloba proti rozhodnutí žalovaného byla podána soudu dne 5.3.2008, rozsudek krajského soudu ve věci nabyl právní moci dne 27.8.2008. Lhůta k vydání rozhodnutí se tedy prodloužila o 176 dnů. Žalovaný ve věci rozhodl dne 28.1.2009, žalobci bylo doručeno rozhodnutí dne 5.2.2009. Tedy ve lhůtě dané § 47 daňového řádu.

K námitkám směřujícím proti závěrům správce daně a žalovaného ohledně žalobcem uplatněného nároku na odpočet daně z přidané hodnoty na vstupu z pořízení kovového odpadu deklarovaného na dokladech č. 235/B/2003, 241/B/2003, 244/B/2003, 259/B/2003 a 267/B/2003 vystavené společnosti INTOZ krajský soud konstatoval, že žalobce předložil daňové doklady, faktury vystavené společností INTOZ, dodací listy, vážní listy a daňovou a účetní evidenci. Navrhl výslechy svědků, které byly realizovány. Svědek N., jednatel společnosti INTOZ, potvrdil dodání zboží. Žalobce tak dostál povinnostem stanoveným v § 31 odst. 9 daňového řádu a důkazní břemeno přešlo na správce daně. Z hodnocení provedených důkazů krajský soud dovodil, že žalovaný nezpochybnil nákup kovového odpadu jako celku, ale vyslovil pochybnosti týkající se druhu, množství a ceny nakoupeného odpadu, a dále pochybnosti týkající se dodavatele tohoto zboží. Podle krajského soudu však nepřesnosti ve výpovědi svědka nečiní výpověď jako celek nevěrohodnou. Žalovaný tak při hodnocení důkazů nepostupoval v souladu s § 31 odst. 8 daňového řádu.

Krajský soud konečně s odkazy na judikaturu Nejvyššího správního soudu a Ústavního soudu uzavřel, že žalovaný není vázán rozhodčím nálezem a je oprávněn jej hodnotit v kontextu dalších předložených důkazů.

Rozsudek krajského soudu napadl žalovaný kasační stížností a Nejvyšší správní soud ho svým rozsudkem ze dne 6.5.2011, č.j. 8 Afs 48/2010-100, zrušil a věc krajskému soudu vrátil k dalšímu řízení. V úvodu přisvědčil stanovisku krajského soudu ohledně posouzení namítané prekluze práva doměřit daň. Konstatoval, že v důsledku zahájení daňové kontroly a následného soudního řízení, které vyústilo ve zrušení předchozího dodatečného platebního výměru, marně

neuplynula lhůta pro vyměření daně před nabytím právní moci žalobou napadeného rozhodnutí.

Nesouhlasil však s krajským soudem v hodnocení důkazních prostředků, které byly v daňovém řízení shromážděny, a se závěrem, že žalobce v řízení dostál svým povinnostem vyplývajícím z § 31 odst. 9 daňového řádu. Uvedl, že „Správci daně vznikly pochybnosti o uskutečnění zdanitelného plnění, dodávek kovového odpadu, od dodavatele INTOZ v říjnu, listopadu a prosinci 2003. Proto po zahájení daňové kontroly žádal místně příslušného správce daně dodavatele o ověření uskutečnění těchto zdanitelných plnění. Obdobným způsobem vyzval k součinnosti též správce daně místně příslušné pro žalobcovy odběratele. Žalobce byl opakovaně vyzýván, aby důkazními prostředky doložil svá tvrzení o způsobu dopravy, uskladnění a evidenci zboží. Žalobce rovněž tvrdil, že platby za dodávky činil v hotovosti. Tím chtěl rozptýlit pochybnosti správce daně, týkající se výdajového dokladu ke dni 14. 10. 2003. Podle zjištění správce daně se však měl žalobce dostat do záporného stavu pokladny, který měl trvat až do poloviny listopadu 2003. Rovněž správce daně informoval žalobce, že jednatel dodavatele je nekontaktní a nelze prozatím jeho výslechem ověřit dodání předmětného zboží“. Nejvyšší správní soud dále uvedl, že „Při úvaze o důvodnosti podané žaloby bylo třeba především posoudit, zda se žalobci podařilo v daňovém řízení rozptýlit pochybnosti správce daně v souvislosti s podaným daňovým přiznáním a zda odůvodnění daňových rozhodnutí skýtá bezpečný podklad pro závěr, že se to žalobci nepodařilo. Jak již bylo výše uvedeno, ani formální správnost předložených účetních dokladů sama o sobě neprokazuje, že se zdanitelné plnění rovněž reálně uskutečnilo. Je třeba, aby předloženým účetním dokladům korespondovaly i další v řízení provedené důkazy, svědčící o reálném uskutečnění zdanitelného plnění. V souzené věci však ani předpoklad formálně perfektního účetnictví nebyl naplněn, účetnictví žalobce vykazovalo podstatné nesrovnalosti. O nich byl žalobce dostatečně podrobně vyrozuměn a správce daně žalobci poskytl prostor, aby rozpory odstranil. To se však žalobci nepodařilo.“

Nejvyšší správní soud dále konstatoval, že judikatura, na kterou krajský soud ve svém rozhodnutí odkázal (rozhodnutí sp. zn. 5 Afs 131/2004 a 9 Afs 81/2007) není v souvislostech této věci přiléhavá.

V závěru odůvodnění svého rozhodnutí Nejvyšší správní soud vyslovil nesouhlas se závěry krajského soudu, který na straně sedmé svého rozsudku konstatoval, že žalobce předložil faktury, dodací listy, vážní listy, daňovou a účetní evidenci, a jestliže svědek N. dodání zboží potvrdil, dostál žalobce svým povinnostem a došlo k přenesení důkazního břemene na správce daně. Tento závěr označil za nesprávný. Uvedl, že „především nešlo o to, zda výpověď o to, zda „výpověď svědka jako celek“ či osoba svědka jsou věrohodné či nikoli. Výslech svědka byl zaměřen na zjištění podrobností, za kterých se měly dodávky uskutečňovat. Následně musel soud vyhodnotit, zda konkrétní tvrzení svědka podporují stanovisko žalobce o uskutečnění dodávek kovového odpadu a rovněž to, zda skutečně šlo o dodávky, o kterých žalobce účtoval a uplatnil z nich nárok na

daňový odpočet. Tím spíše, pokud se jednalo o kovový odpad, tedy komoditu relativně zaměnitelnou a následně dále zpracovávanou. Krajský soud však v rozsudku pouze konstatoval, že svědek dodání zboží potvrdil. Nezabýval se však podrobně hodnocením jeho výpovědi se zřetelem k tomu, zda svědek uvedl konkrétní okolnosti týkající se dodávek. Nelze přehlédnout, že svědek se vyjadřoval velmi obecně a sám potvrdil, že u 99 % dodávek nebyl fyzicky přítomen. Ve shodě se stanoviskem správce daně považuje soud za podstatné především rozdíly ve výpovědi svědka a žalobce, pokud jde o dopravu kovového materiálu. Svědek uváděl, že žalobce si ve většině případů zboží vozil sám, resp. že dopravu zajišťovali jeho dodavatelé, a žalobce naproti tomu tvrdil, že dopravu zajišťoval dodavatel. Přitom v písemném prohlášení ze dne 15. 6. 2007, které je součástí soudního spisu, svědek uváděl, že v letech 2003 a 2004 byl materiál dodáván firmou INTOZ vlastní dopravou. To vše za situace, kdy dodávky měly probíhat opakovaně a ve značném objemu. Svědek neuvedl základní skutková tvrzení ani pokud jde o vážení a složení dodávek, rovněž nevěděl, kdo mu materiál prodal a kde a kým byl nakládán. Rovněž byly zjištěny odlišnosti, pokud jde o způsob placení dodávek, kdy platbám v hotovosti neodpovídaly údaje v žalobcově účetnictví. Ani relativní časový odstup svědecké výpovědi od doby, kdy měly být dodávky uskutečňovány ani to, že INTOZ měl dodávat více subjektům, nemůže na závěru o zjištěných nesrovnalostech nic změnit.“

K předloženému rozhodčímu nálezu ze dne 15. 8. 2007 a k jeho hodnocení krajským soudem Nejvyšší správní soud odkázal na svůj rozsudek ze dne 31.1.2011, sp. zn. 8 Afs 9/2010-65, kde se obsahově obdobnou námitkou týkající se shodných účastníků řízení již zabýval. Pro stručnost na tento rozsudek odkázal. Krajskému soudu uložil, aby uvážil, zda z nálezu plyne, že v rozhodčím řízení byly provedeny v daňovém řízení dosud neprovedené důkazy, které by byly případně využitelné.

Při dalším nařízeném jednání zástupce žalobce odkázal na všechny důvody tak, jak byly uvedeny v žalobě se zdůrazněním, že žalobce předložil všechny relevantní důkazy, které jeho tvrzení prokazovaly. Žalovaný ani správce daně dle jeho názoru tyto důkazy nevyvrátili a nepředložili žádné další, jež by doměření daně odůvodňovaly. K dotazu soudu zástupce žalobce prohlásil, že žalobce v průběhu řízení před rozhodcem nepředložil jiné důkazy, než ty, které jsou obsahem správního spisu. Pověřená pracovnice žalovaného odkázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu, který jednoznačně vyslovil, že důkazní břemeno v této věci leží na žalobci, který však své povinnosti nedostál.

Krajský soud znovu přezkoumal napadené rozhodnutí v řízení podle části třetí hlavy druhé dílu prvního s.ř.s. se zohledněním závazných právních závěrů vyslovených Nejvyšším správním soudem ve zrušujícím rozsudku. Hodnocením skutkových okolností ve vazbě na žalobní námitky dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

Pokud jde o otázku, zda byly žalobci daň vyměřena ve lhůtě dané v § 47 daňového řádu krajský soud odkazuje na závěry, které učinil ve svém předchozím rozsudku ve věci a znovu je citoval na str. 3 a 4 shora, a které byly akceptovány i Nejvyšším správním soudem.

Krajský soud se dále zabýval hodnocením skutkových okolností ve vazbě na uplatněné žalobní námitky a tyto námitky neshledal důvodné. Především hodnotil, zda obchodní vztahy byly prokázány dalšími navrženými důkazy, tedy svědeckou výpovědí svědka S. N. a rozhodčím nálezem ze dne 15.8.2007.

Ze závěrů vyslovených v rozsudku Nejvyššího správního soudu jednoznačně vyplynulo, že důkazní břemeno vázlo pouze na žalobci, v průběhu daňového řízení nenastala situace, jež by zapříčinila přesun důkazní povinnosti na správce daně. Úkolem krajském soudu tedy bylo posoudit, zda konkrétní tvrzení správce daně a žalovaného, zda konkrétní tvrzení správce daně a žalovaného, zejména při hodnocení svědka N., opravňovala daňové orgány k závěru, že byly zjištěny okolnosti, které zpochybňují věrohodnost uplatňovaného daňového výdaje. Krajský soud tedy z tohoto pohledu hodnotil listinné důkazy žalobcem v průběhu daňového řízení předložené o faktury vystavené dodavatelem, společností INTOZ, za dodání kovového odpadu, dále dodací listy, faktury vydané, vážní listy a daňovou a účetní evidence, ale i svědeckou výpověď S. N. a rozhodčí nález ze dne 15.8.2007. Všechny tyto důkazy vztahující se ke zdaňovacímu období 4. čtvrtletí roku 2003 byly obsahem správního spisu, který žalovaný na výzvu soudu k předmětnému řízení předložil.

Krajský soud nejprve hodnotil důkazy listinné. Vycházel přitom ze stanoviska Nejvyššího správního soudu, že takové důkazy samy o sobě, byť po formální stránce perfektní, neprokazují uskutečnění v nich uvedené transakce, pokud je relevantním způsobem zpochybněna jejich pravdivost. Pro jejich uznání nejsou tedy rozhodné pouze formální náležitosti předloženého a řádně zaúčtovaného daňového dokladu, ale stav faktický. Takové hodnocení vedlo krajský soud k závěru, že faktury vystavené dodavatelem, dodací listy, faktury vydané, vážní listy a daňová a účetní evidence nemohly za nastíněné důkazní situace samy o sobě prokázat, že se obchodní transakce uskutečnila tak, jak žalobce uvedl v daňovém přiznání.

Další hodnocení důkazního řízení ze strany krajského soudu si tedy kladlo za úkol odpovědět na otázku, zda obchodní vztahy byly prokázány dalšími navrženými důkazy, tedy svědeckou výpovědí svědka S. N. a rozhodčím nálezem ze dne 15.8.2007.

Ze svědecké výpovědi lze usoudit, že se svědek o obchodních vztazích vyjadřoval velice obecně, přičemž v jeho výpovědi a výpovědi žalobce lze spatřovat podstatné rozdíly, především pokud jde o samotnou dopravu kovového odpadu. Svědek neuvedl základní skutková tvrzení ani pokud jde o vážení a složení dodávek, nevěděl ani, kdo mu materiál prodal a kde a kým byl nakládán. Žalobce k dodávkám nepředložil vážní lístky, byly zjištěny odlišnosti, pokud jde o způsob placení dodávek, kdy platbám v hotovosti neodpovídaly údaje v žalobcově účetnictví. Krajský soud tak v návaznosti na závěry Nejvyššího správního soudu, kterými byl zavázán se ve

smyslu ust. § 110 odst. 3 s.ř.s. řídit, přehodnotil svoje původní stanovisko dotýkající se hodnocení svědecké výpovědi S. N. se závěrem, že danou výpověď nelze považovat za důkaz prokazující žalobci nárok na uplatnění odpočtu daně na vstupu.

K námitce žalobce ohledně platnosti a tudíž závaznosti rozhodčího nálezu krajský soud opětovně odkazuje na stanovisko Nejvyššího soudu vyslovené v rozsudcích ze dne 27.1.2010, čj. 9 Afs 120/2009 – 47 a 9 Afs 119/2009-47. V nich konstatoval, že „danou problematiku řeší zákon č. 214/1994 Sb., o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů, který v ustanovení § 2 odst. 1 upravuje arbitrabilitu sporu, tj. přípustnost rozhodování o věci v rozhodčím řízení. Podle tohoto ustanovení se strany mohou dohodnout, že o majetkových sporech mezi nimi, s výjimkou sporů vzniklých v souvislosti s výkonem rozhodnutí a incidenčních sporů, k jejichž projednání a rozhodnutí by jinak byla dána pravomoc soudu, má rozhodovat jeden nebo více rozhodců anebo stálý rozhodčí soud (rozhodčí smlouva). Odstavce 2, 3, a 4 téhož ustanovení stanoví podmínky, kdy lze rozhodčí smlouvu platně uzavřít, kterých sporů se může týkat a na která práva z právních vztahů účastníků se rozhodčí smlouva vztahuje. Z předmětné právní úpravy vyplývá, že spor je arbitrabilní tehdy, pokud je sporem majetkovým a zároveň lze o předmětu sporu uzavřít smír.“…! Pokud vydaný rozhodčí nález nebyl žádným z účastníků rozhodčího řízení napaden postupem dle § 27 zákona č. 214/1994 Sb., pak má účinky pravomocného rozhodnutí a již není možno jej zrušit.“

Z výše jmenovaných rozhodnutí vyplývá, že rozhodovací činnost rozhodčího soudu je založena na smlouvě, která deleguje vůli stran, a její výsledek tak představuje kvalifikovanou formu závazku a jako takový je též závazný. Rozhodce (rozhodčí soud) nenalézá právo, ale tvoří (eventuálně napevno staví, vyjasňuje, tedy narovnává) závazkový vztah v zastoupení stran. Jeho moc tak není delegována svrchovanou mocí státu, ale pochází od soukromé vlastní moci stran určovat si svůj osud. Rozhodčí nález je vynutitelný z důvodu vynutitelnosti závazku, který byl rozhodcem v zastoupení stran uzavřen. Uzavřením platné rozhodčí smlouvy se strany dobrovolně a vědomě vzdávají práva na projednání své věci nezávislým a nestranným soudem. […] Rozhodčí soud při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky má povahu odborné organizace, zprostředkovávající služby pro osoby, které chtějí, aby rozhodce jejich právní vztah vyjasnil a napevno postavil, takže rozhodčí nálezy rozhodčího soudu ani rozhodčích senátů jmenovaných ad hoc nejsou rozhodnutím orgánu veřejné moci.“

Krajský soud vycházel ze shora citovaných rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, dále z jeho rozsudku ze dne 31.1.2011, sp.zn. 8 Afs 9/2010-65, i ze závazného názoru vysloveného v této věci. Při nařízeném jednání se dotazem na zástupce žalobce ujistil, že v průběhu řízení před rozhodcem nepředložil žalobce jiné důkazy, než ty, které byly obsahem správního spisu. Hodnocením předloženého rozhodčího nálezu ve vazbě na závěry Nejvyššího správního soudu dospěl krajský soud k jednoznačnému závěru, že daný důkaz neosvědčuje žalobcovo tvrzení o

oprávněnosti uplatnění odpočtu daně za kontrolované období 4. čtvrtletí roku 2003. Žalobu proto jako nedůvodnou ve smyslu ust. § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl.

Výrok o nákladech řízení se opírá o ust. § 60 odst. 1 s.ř.s., dle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Žalobce neměl ve věci úspěch a žalovanému, jak uvedla při jednání jeho pověřená pracovnice, náklady v souvislosti s tímto řízením nevznikly.

Poučení:

Toto rozhodnutí nabývá právní moci dnem doručení účastníkům (§ 54 odst. 5 s.ř.s.)

Proti pravomocnému rozhodnutí je přípustná kasační stížnost, kterou lze podat z důvodů uvedených v § 102 a násl. s.ř.s. ve lhůtě dvou týdnů po doručení rozhodnutí. Kasační stížnost se podává ke Krajskému soudu v Hradci Králové.

O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem. To neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

V Hradci Králové dne 20. října 2011

Mgr. Marie Kocourková, v.r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru