Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

31 Af 60/2011 - 24Rozsudek KSHK ze dne 30.11.2011

Prejudikatura

5 As 64/2008 - 155


přidejte vlastní popisek

31Af 60/2011-24

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Marie Kocourkové a soudkyň JUDr. Magdaleny Ježkové a Mgr. Heleny Konečné ve věci žalobce OSMPB, občanské sdružení, se sídlem Teplice, St. Duchcovká 404/75, proti žalovanému Finančnímu ředitelství v Hradci Králové, se sídlem Hradec Králové, Horova 17, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 28.4.2011, č.j. 2660/11-0300-607013, takto:

I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 28.4.2011, č.j. 2660/11-0300-607013,

se zrušuje a věc se žalovanému vrací k dalšímu řízení.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Rozhodnutím ze dne 28.4.2011, č.j. 2660/11-0300-607013, žalovaný zamítl odvolání žalobce do rozhodnutí Finančního úřadu v Hradci Králové (dále jen „správce daně“) ze dne 30.3.2011, č.j. 130896/11/228040604930. Tímto rozhodnutím správce daně částečně odmítl žádost podanou žalobcem dle ve § 13 zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím v platném znění (dále jen „zákon o svobodném přístupu k informacím“) o poskytnutí informací o 1) základních osobních údajích o osobách, kterým správce daně v roce 2010 částečně nebo zcela prominul příslušenství daně na základě vyhlášky č. 299/1993 Sb., 2) výši prominutého

příslušenství daně v Kč za kalendářní rok 2010 v členění dle jednotlivých osob identifikovaných způsobem uvedeným v bodě 1 žádosti.

V odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaný uvedl, že správce daně v souladu s ust. § 8b a § 15 odst. 1 zákona o svobodném přístupu k informacím poskytl žalobci požadované informace u právnických osob, v případech fyzických žádost odmítl. Tento postup odůvodnil ust. § 8a citovaného zákona, kde je stanoveno, že informace týkající se osobnosti, projevů osobní povahy, soukromí fyzické osoby a osobní údaje poskytne povinný subjekt jen v souladu s právními předpisy, upravujícími jejich ochranu, s odkazem na ust. § 5 a § 10 zákona 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů ve znaní pozdějších předpisů (dále jen „zákon o ochraně osobních údajů“). Tento postup má v případě fyzických osob oporu v čl. 10 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, který převažuje nad jejím čl. 17 odst. 5. Zákon o svobodném přístupu k informacím tak koresponduje s rozhodnutím Soudního dvora Evropských společenství ze dne 9.11.2010 ve věci aktivního zveřejňování zejména souborů údajů včetně osobních údajů.

Žalovaný k uplatněným žalobním námitkám zaujal následující stanovisko.

Především označil za nejasné, proč žalobce na projednávaný případ aplikoval ustanovení § 8b zákona o svobodném přístupu k informacím, když jeho žádost byla odmítnuta s poukazem na ust. § 8a citovaného zákona. I když správce daně toto konkrétní ustanovení ve výroku svého rozhodnutí neuvedl, učinil tak v jeho odůvodnění. Dále tvrdil, že správce daně plně respektoval rozhodnutí Nejvyššího správního soud, které se zabývalo vztahem ust. § 10 a § 8b zákona o svobodném přístupu k informacím, když žalobci poskytl požadované informace týkající se právnických osob. Zároveň poukázal na skutečnost, že v citovaném rozsudku se Nejvyšší správní soud nezabýval otázkou, zda zveřejnění základních osobních údajů ve smyslu ust. § 8b zákona o svobodném přístupu k informacím je odůvodněno převažujícími veřejnými zájmy s ohledem na proporcionalitu prominutého příslušenství daně a přiměřenosti zásahu do práv osob s ohledem na ustanovení zákona o ochraně osobních údajů a čl. 10 Listiny základních práv a svobod. Dle žalovaného se tento názor opírá o závěry Soudního dvora Evropských společenství ze dne 9.11.2010, C-92/09 a C-93/09. Z něho citoval, že „…jsou neplatné v rozsahu, v němž pokud jde o fyzické osoby, které jsou příjemci EZZF a EZFVR, tato ustanovení vyžadují zveřejňování osobních údajů o všech příjmech, aniž činí rozdíl podle takových relevantních kritérií, jako je doba, po kterou takové podpory dostávali, frekvence těchto podpor nebo typ a výše.“ Dále poukázala i na bod 85 zmíněného rozsudku.

Žalovaný dále připomněl, že zveřejněním informace dle ust. § 5 odst. 3 zákona o svobodném přístupu k informacím se poskytnutá informace stane veřejně dostupnou a tedy i známou, včetně základních osobních údajů, dle kterých lze dotčenou osobu identifikovat (viz ust. § 8b odst. 3 citovaného zákona). Ta pak může utrpět na právu na zachování lidské důstojnosti zveřejněním účelu a podmínek

prominutí. Zveřejněné informace by mohly být zneužity k neoprávněnému zasahování do soukromého a osobního života daňového subjektu. V této souvislosti odkázal na čl. 10 odst. 3 a čl. 17 odst. 5 Listiny základních práv a svobod.

Dle žalovaného je správce daně povinen s údaji shromážděnými v daňovém řízení zacházet v souladu s ust. § 5 písm. f) zákona o ochraně osobních údajů. Řízení o prominutí daně je neveřejné a všechny zúčastněné osoby jsou povinny v souladu s ust. § 24 daňového řádu zachovat mlčenlivost o tom, co se v průběhu řízení dozvěděly o poměrech daňových subjektů. Povinnost zveřejňovat subjekty, kterým bylo příslušenství daně prominuto, nevyplývá ze žádného právního předpisu a spolu se žádostí o prominutí penále subjekt nedává souhlas se zveřejnění jeho osobních údajů. Dále pak žalovaný zvažoval, kdy a jakým způsobem by daňový subjekt takový souhlas měl udělit.

Žalovaný dále poukázal na znění čl. 17 odst. 1 a 4, čl. 10 odst. 1, 2, 3, čl. 12 odst. 3 a čl. 13 Listiny základních práv a svobod. Poskytování a šíření informací, které citovaná ustanovení chrání, označil za nepřípustné.

V závěru odůvodnění svého rozhodnutí žalovaný uvedl, že právo na informace není právem neomezeným. Zákon stanoví základní podmínky, za kterých jsou informace povinnými subjekty poskytovány. Obecná zásada svobodného přístupu k informacím se uplatní vždy, pokud poskytnutí informace nebrání zvláštní ustanovení tohoto zákona nebo zvláštní ustanovení jiných zákonů. Podle žalovaného je takovým omezujícím ustanovením ust. § 8a zákona o svobodném přístupu k informacím v souvislosti s ust. § 5 a 10 zákona na ochranu osobních údajů. Ty brání zveřejnění žalobcem požadovaných údajů fyzických osob, pokud souhlas s jejich zveřejnění tato fyzická osoba neudělila.

Žalovaný ve včas podané žalobě namítal, že jím požadovaná informace spadá pod informace, které je správce daně povinen poskytnout na základě ustanovení § 8b zákona o svobodném přístupu k informacím. Vyslovil přesvědčení, že citované ustanovení je výslovnou výjimkou ze zásady ochrany osobních údajů zakotvených v § 8a citovaného zákona. Odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1.6.2010, čj. 5 As 64/2008-155, s tím, že požadovaná informace a její následné zveřejnění na úřední desce postupem dle § 5 odst. 3 zákona o svobodném přístupu k informacím, je v souladu se zákonem a nejedná se o neoprávněné zveřejnění dle čl. 10 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.

K rozsudkům Soudního dvora Evropských společenství ve věcech C-92/09 a C-93/09 ze dne 9.11.2010 uvedl, že otázkou nezbytnosti zveřejnění požadovaných informací na základě ust. § 8b zákona o svobodném přístupu k informacím, coby nástroje zvýšení transparentnosti poskytovaných veřejných prostředků v podobě prominutí příslušenství daně, se žalovaný vůbec nezabýval. Podle názoru žalobce se však jedná o otázku zcela zásadní, jak z rozsudku vyplývá. Vyslovil názor, že delegace pravomoci k prominutí příslušenství daně (do výše 600 000 Kč) na

jednotlivé finanční úřady nesledoval zákonodárce cíl ponechat tuto oblast k nakládání s veřejnými zdroji mimo veřejnou kontrolu.

Dále žalobce tvrdil, že požadované informace nelze odmítnout poukazem na povinnost mlčenlivosti uloženou pracovníkům správce daně daňovým řádem, neboť podle ust. § 19 zákona o svobodném přístupu k informacím není poskytnutí informací za podmínek a způsobem stanoveným tímto zákonem porušením povinnosti zachovávat mlčenlivost uloženou zvláštními zákony.

V závěru navrhl, aby krajský soud napadené rozhodnutí žalovaného zrušil a nařídil správci daně požadované informace poskytnout v zákonné lhůtě.

Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v rozsahu žalobních námitek v řízení podle části třetí hlavy druhé dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen “s.ř.s.“). Učinil tak bez nařízení jednání dle § 51 odst. 1 s.ř.s., když souhlas žalobce i žalovaného s takovým postupem byl dán za dodržení podmínek stanovených ve větě druhé zmíněného zákonného ustanovení. O věci usoudil následovně.

Jak vyplývá z obsahu správního spisu, žalobce podáním ze dne 16.3.2011 žádal správce daně o poskytnutí informací o 1) základních osobních údajích o osobách, kterým správce daně v roce 2010 částečně nebo zcela prominul příslušenství daně na základě vyhlášky č. 299/1993 Sb., 2) výši prominutého příslušenství daně v Kč za kalendářní rok 2010 v členění dle jednotlivých osob identifikovaných způsobem uvedeným v bodě 1 žádosti. Správce daně svým rozhodnutím ze dne 30.3.2011, čj. 130896/11/228040604930, této žádosti částečně vyhověl a poskytl žalobci požadované informace ohledně dotčených právnických osob, ohledně fyzických osob žádost odmítl. Mezi účastníky je sporné, zda správce daně byl povinen poskytnout i odmítnutou část požadovaných informací v souladu s ust. § 8b zákona o svobodném přístupu k informacím, nebo takovému postupu u fyzických osob brání ust. § 8a citovaného zákona.

Jak zaznělo v žalobě i v napadeném rozhodnutí žalovaného, zcela shodnou otázku ve své rozsudku ze dne 1.6.2010, čj. 5 As 64/2008-155, řešil Nejvyšší správní soud. V této věci požadoval žalobce poskytnutí stejných informací Finanční úřad v Bojkovicích. Jeho žádost byla finančními orgány odmítnuta a odmítnutí potvrzeno i krajským soudem v přezkumném řízení, když žaloba proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Plzni jako odvolacího orgánu byla zamítnuta. Pátý senát Nejvyššího správního soudu v řízení o podané kasační stížnosti nejprve konstatoval, že otázkou poskytování informací ze strany správce daně se zabýval již dříve v rozsudcích ze dne 17. 1. 2008, č. j. 5 As 28/2007 - 89, a ze dne 25. 6. 2008, č. j. 5 As 53/2007 – 85, neřešil zde však vzájemný vztah ustanovení § 8b a § 10 informačního zákona. Z uvedených rozsudků, byť žádný z nich se netýkal přímo předmětné otázky, by však bylo možno v souhrnu dospět k interpretaci, že ustanovení § 10 informačního zákona brání poskytnutí údajů ohledně daňových subjektů in omnem eventum, tedy i v případě, kdy je žádost posuzována podle

ustanovení § 8b tohoto zákona. Předložil proto věc rozšířenému senátu. Ten s se nejprve zabýval otázkou vzájemného vztahu ustanovení § 8b a § 10 informačního zákona. Konstatoval, že „ustanovení § 10 tohoto zákona je dle svého nadpisu určeno k ochraně důvěrnosti majetkových poměrů a konkrétně stanoví, že informace o majetkových poměrech osoby, která není povinným subjektem, získané na základě zákonů o daních, poplatcích, penzijním nebo zdravotním pojištění anebo sociálním zabezpečení povinný subjekt podle tohoto zákona neposkytne. V poznámce pod čarou č. 8 jsou pak příkladmo uvedeny odkazy na ustanovení § 24 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, § 23 zákona č. 592/1992 Sb., o pojistném na všeobecné zdravotní pojištění, § 14 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, § 24a zákona č. 551/1991 Sb., o Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky a zákon č.117/1995 Sb., o státní sociální podpoře. Poznámky pod čarou sice nemají normativní charakter, mohou však sloužit jako určité vodítko při interpretaci právní normy. Z výše citovaných ustanovení jiných právních předpisů lze dovodit, že za informace, které podléhají obecné výluce z informační povinnosti, je nutno považovat především údaje, které se v průběhu daňového řízení dozvěděl příslušný správce daně o poměrech daňových subjektů, a to jak osobních, tak souvisejících s podnikáním. Obdobně to platí o údajích, které zjistily příslušné orgány sociálního zabezpečení o poplatnících pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, zdravotní pojišťovny o plátcích zdravotního pojištění či úřady práce o žadatelích o dávky státní sociální podpory.

Uvedeným ustanovením je od počátku účinnosti zákona o svobodném přístupu k informacím realizováno právo fyzických osob na ochranu soukromí a ochranu před neoprávněným shromažďováním, zveřejňováním nebo jiným zneužíváním údajů o své osobě podle čl. 10 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod, provedeného posléze zákonem č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů.

Oproti tomu ustanovení § 8b bylo do zákona o svobodném přístupu k informacím inkorporováno až zákonem č. 61/2006 Sb. s účinností od 22. 3. 2006 v souvislosti s implementací Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2003/98/ES o opakovaném použití informací veřejného sektoru a jeho účelem bylo napomoci odstranit dosavadní pochybnosti, zda povinnost subjektů poskytovat informace o své činnosti se může dotknout i oblasti osobních údajů třetích osob v případech, kdy tyto jsou příjemci veřejných prostředků. ….. Uvedeným ustanovením tak bylo dále konkretizováno právo na informace podle čl. 17 odst. 1 a 5 Listiny.

V současné době tedy ustanovení § 8b odst. 3 informačního zákona výslovně ukládá subjektům povinnost sdělit žadatelům osobní údaje o příjemcích veřejných prostředků v rozsahu jejich jména, příjmení, roku narození, obce, kde mají trvalé bydliště, a dále údaje o výši, účelu a podmínkách pro jejich poskytnutí. I pro tyto případy však platí imperativ ochrany soukromí a ochrany před neoprávněným shromažďováním, zveřejňováním či jiným zneužíváním osobních údajů podle čl. 10 Listiny a zákona č. 101/2000 Sb., proto i zde má poskytování informací svoje limity, které jsou definovány v § 8b odst. 2 informačního zákona. Podle tohoto ustanovení

neposkytne povinný subjekt osobní údaje o osobě, která je příjemcem veřejných prostředků v oblasti sociální, poskytování zdravotní péče, hmotného zabezpečení v nezaměstnanosti, státní podpory stavebního spoření a státní pomoci při obnově území.

Při posuzování vzájemného vztahu obou ustanovení je zřejmé, že účel a smysl každého z nich je odlišný. Zatímco ustanovení § 10 informačního zákona formuluje obecné výlukové pravidlo sloužící k ochraně údajů o majetkových poměrech třetích osob, na jehož základě nesmí povinný subjekt v této oblasti sdělovat informace, které se dozvěděl během své úřední činnosti (typicky např. údaje z daňových přiznání, z přehledů o příjmech pro účely plateb pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, z dokladů o příjmech pro testované dávky státní sociální podpory apod.), zakotvuje ustanovení § 8b tohoto zákona primárně povinnost subjektů informovat o výsledcích své činnosti v oblasti poskytování veřejných prostředků, a to včetně vybraných osobních údajů jejich příjemců.

Výluka z informační povinnosti je v druhém případě upravena autonomně, a to v § 8b odst. 2 informačního zákona, byť toto ustanovení sleduje obdobný cíl jako obecné ustanovení § 10 tohoto zákona. Rozdílná míra ochrany zakotvená v obou ustanoveních a v tomto směru poněkud slabší postavení příjemce veřejných prostředků je dáno především zájmem na transparentnosti poskytování veřejných prostředků a nutností jeho účinné veřejné kontroly. Zákonodárce tak při střetu ústavního práva na informace podle čl. 17 odst. 1 Listiny a ústavního práva na ochranu soukromí podle čl. 10 odst. 2 a 3 Listiny zohlednil specifické postavení příjemců veřejných prostředků a sdělení některých jejich osobních údajů v souvislosti s tímto připustil. Ochranu zachoval pouze tam, kde na poskytování informací není dán silný veřejný zájem. Ve výluce se tak ocitla převážně jen nároková plnění z veřejných prostředků, kde nárok vzniká ze zákona a správní orgán nemá prostor k vlastnímu uvážení.“

Nejvyšší správní soud pak své úvahy uzavřel tak, že „pokud povinný subjekt posuzuje žádost o informace podle ustanovení § 8b informačního zákona, ustanovení § 10 tohoto zákona se vůbec neuplatní. Rozhodující pro posouzení žádosti bude pouze skutečnost, zda se požadovaná informace skutečně týká poskytování veřejných prostředků a zda jejímu sdělení nebrání výluka obsažená v odstavci 2. V souvislosti s výše uvedeným je pak nutno posoudit druhou otázku, tedy zda prominutí příslušenství daně podle § 55a daňového řádu lze podřadit pod pojem poskytnutí veřejných prostředků a zda je správce daně povinen sdělovat údaje o poskytnutých daňových úlevách.“

Dále se Nejvyšší správní soud zabýval definicí pojmu „veřejné prostředky“ a uzavřel, že „příjmy z daní jsou součástí veřejných financí, splatná, ale dosud nezaplacená daň či její příslušenství jsou pak nepochybně součástí majetkových práv státu. Prominutí

daně či příslušenství daně podle § 55a odst. 1 daňového řádu, ať již zaplacené či jen splatné, je proto nutno považovat za poskytnutí veřejných prostředků ve smyslu § 8b informačního zákona… Sdělování informací o poskytování veřejných prostředků pak není v oblasti daní ustanovením § 8b odst. 2 tohoto zákona nijak omezeno.“

Z citovaného je nepochybné, že při posouzení otázky, zda poskytnout informace v požadovaném rozsahu, Nejvyšší správní soud vycházel z ust. § 8b zákona o svobodném přístupu k informacím.

Podle ust. § 8b odst. 1 citovaného zákona povinný subjekt poskytne základní osobní údaje o osobě, které poskytl veřejné prostředky.

Dle odst. 2 se ustanovení odstavce 1 nevztahuje na poskytování veřejných prostředků podle zákonů v oblasti sociální, poskytování zdravotní péče, hmotného zabezpečení v nezaměstnanosti, státní podpory stavebního spoření a státní pomoci při obnově území.

Osobní údaje podle odstavce 1 se poskytnou pouze v tomto rozsahu: jméno, příjmení, rok narození, obec, kde má příjemce trvalý pobyt, výše, účel a podmínky poskytnutých veřejných prostředků (§ 8b odst. 3 cit. zák.).

Podle ust. § 8a zákona o svobodném přístupu k informacím se informace týkající se osobnosti, projevů osobní povahy, soukromí fyzické osoby a osobní údaje povinný subjekt poskytne jen v souladu s právními předpisy, upravujícími jejich ochranu.

Žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí se závěry Nejvyššího správního soudu, jak je vyslovil ve shora citovaném rozsudku ze dne 1.6.2010, čj. 5 As 64/2008-155, souhlasil a tvrdil, že je zcela respektoval, když poskytl žalobci požadované informace týkající se právnických osob. Ohledně fyzických osob poskytnutí informací dle žalovaného brání ust. § 8a citovaného zákona a ust. § 5 a 10 zákona na ochranu osobních údajů. Tento svůj závěr však dostatečně přesvědčivě nezdůvodnil. Zcela pominul, že ust. § 8b, které se dle rozhodnutí Nejvyššího správního soud na požadované informace vztahuje, právě v odst. 3 stanoví rozsah osobních údajů, které povinný subjekt poskytuje. Žalovaný tvrdí, že Nejvyšší správní soud nehodnotil vztah ust. § 8b k § 8a zákona o svobodném přístupu k informacím, sám se však hodnocení ust. § 8a a § 8b odst. 3 citovaného zákona vyhnul. Navíc nereagoval svojí argumentací ani na důvody uvedené Nejvyšším správním soudem v čl. 18 odůvodnění citovaného rozsudku, kde uvedl, že „V současné době tedy ustanovení § 8b odst. 3 informačního zákona výslovně ukládá subjektům povinnost sdělit žadatelům osobní údaje o příjemcích veřejných prostředků v rozsahu jejich jména, příjmení, roku narození, obce, kde mají trvalé bydliště, a dále údaje o výši, účelu a podmínkách pro jejich poskytnutí. I pro tyto případy však platí imperativ ochrany soukromí a ochrany před neoprávněným shromažďováním, zveřejňováním či jiným zneužíváním osobních údajů podle čl. 10 Listiny a zákona č. 101/2000 Sb., proto i zde má poskytování informací svoje limity, které jsou definovány v § 8b odst. 2 informačního zákona. Podle tohoto ustanovení neposkytne povinný subjekt osobní údaje o osobě, která je příjemcem veřejných prostředků v oblasti sociální, poskytování zdravotní péče, hmotného zabezpečení v nezaměstnanosti, státní podpory stavebního spoření a státní pomoci při obnově území.“. K tomu je třeba ještě podotknout, že sdělení účelu a podmínek poskytnutých veřejných prostředků (§ 8b odst. 3 cit. zák.)žalovaný výslovně nepožadoval.

Žalovaný svoje závěry dále opírá i o rozsudek Soudního dvora Evropských společenství ze dne 9.11.2010, C-92/09 a C-93/09 a dovozuje z něho správnost svého závěru, že žalobci nelze poskytnout požadované informace, pokud se týkají fyzických osob. Protože citovaný rozsudek byl vydán až po rozsudku Nejvyššího správního soudu, krajský soud se zabýval i možným dopadem tohoto rozhodnutí na závěry Nejvyššího správního soudu.

Úvodem je třeba poznamenat, že Soudní dvůr Evropských společenství ve shora citovaném rozhodnutí řešil otázku ochrany jednotlivců se zřetelem na zacházení s osobními údaji – zveřejňování informací o příjemcích prostředků z Evropského zemědělského záručního fondu a z Evropského zemědělského fondu pro rozvoj venkova, konkrétně pak platnost čl. 44a nařízení Rady ES č. 1290/2005 a nařízení Komise ES č. 259/2008, vyžadující pravidelné zveřejnění jmenovitých údajů o uvedených příjemcích a přesných částkách, které obdrželi. Jedním z argumentů žalobců bylo, že informace o výši poskytnutých podpor umožňují třetím osobám činit závěry ohledně jejich příjmů, když tyto podpory představují 30% až 70% celkových příjmů dotčených příjemců. Soudní dvůr Evropských společenství vyslovil neplatnost napadených předpisů pokud jde o fyzické osoby a vytýkal jim, že vyžadují zveřejňování osobních údajů o všech příjemcích, aniž činí rozdíl podle takových relevantních kritérií, jako je doba, po kterou takové podpory dostávali, frekvence podpor nebo jejich výše či typ.

Skutkové okolnosti věci projednávané Soudním dvorem Evropských společenství, které ho vedly ke shora učiněným závěrům, nejsou zcela srovnatelné s tím, co je předmětem posouzení v případě, o kterém rozhodoval Nejvyšší správní soud a o kterém má být rozhodováno v tomto řízení. Sdělení výše prominutého příslušenství nijak nezasahuje do chráněných práv fyzických osob, neboť nevypovídá o jejich majetkových poměrech. Žalovaný tvrdí, že by zveřejněním účelu a podmínek prominutí mohla taková osoba utrpět na svém právu na zachování lidské důstojnosti, a poskytnuté informace by mohly být zneužity k neoprávněnému zasahování do soukromého a osobního života takové osoby. V odůvodnění svého rozhodnutí však neuvedl, jaké konkrétní informace, které by byl povinen zveřejnit, by takové ohrožení mohly způsobit. Sdělení účelu prominutí příslušenství daně v daném případě nepochybně kopíruje ust. § 55a daňového řádu a podmínky prominutí jsou upraveny ve veřejně dostupných předpisech (viz např. Pokyn řady D, DS Ministerstva financí, k tomu viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17.1.2008, čj. 5 As 28/2007- 89), i když sdělení takových údajů, jak již bylo shora uvedeno, žalobce nepožadoval. Ze samotné výše prominutého příslušenství pak nelze v žádném případě usuzovat na majetkové poměry daňového subjektu, ani na jeho daňové povinnosti.

Jak bylo uvedeno shora, žalovaný nezdůvodnil svůj závěr, že ohledně fyzických osob poskytnutí informací brání ust. § 8a zákona o svobodném přístupu k informacím a ust. § 5 a 10 zákona na ochranu osobních údajů, když se vyhnul hodnocení ust. § 8a a § 8b odst. 3 citovaného zákona. Krajský soud proto rozhodl tak, že napadené rozhodnutí žalovaného dle ust. § 78 odst. 1 s.ř.s. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V něm žalovaný svoji argumentaci doplní v naznačeném směru a zdůvodní, proč pro rozsah informací poskytovaných o příjemci veřejných prostředků, kterými je i prominutí daně dle § 55a daňového řádu, nelze, v případě, že se jedná o fyzické osoby, použít ustanovení § 8b odst. 3 veřejných prostředků. Dojde-li k jinému závěru, než který zaujal v napadeném rozhodnutí, zruší rozhodnutí správce daně a žalobci poskytne informace v požadovaném rozsahu.

Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení § 60 odst. 1 s.ř.s. Podle něj má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. V řízení před krajským soudem měl žalobce úspěch, náhradu nákladů řízení však nepožadoval a krajský soud ani nezjistil, že by mu nějaké takové náklady vznikly. Vzhledem k tomu bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení tak, jak je uvedeno ve výroku II. tohoto rozsudku.

Poučení:

Toto rozhodnutí nabývá právní moci dnem doručení účastníkům (§ 54 odst. 5 s.ř.s.)

Proti pravomocnému rozhodnutí je přípustná kasační stížnost, kterou lze podat z důvodů uvedených v § 102 a násl. s.ř.s. ve lhůtě dvou týdnů po doručení rozhodnutí. Kasační stížnost se podává ke Krajskému soudu v Hradci Králové.

O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem. To neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

V Hradci Králové dne 30. listopadu 2011

Mgr. Marie Kocourková, v.r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru