Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

31 Af 54/2011 - 21Rozsudek KSHK ze dne 29.07.2011


přidejte vlastní popisek

31Af 54/2011-21

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Marie Kocourkové a soudkyň JUDr. Magdaleny Ježkové a Mgr. Heleny Konečné ve věci žalobkyně Bc. L. K., zast. Ing. Miloslavou Štefkovou, daňovou poradkyní se sídlem Litomyšl, Zahájská 34, proti žalovanému Finančnímu ředitelství v Hradci Králové, se sídlem v Hradci Králové 2, Horova 17, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 22.2.2011, čj. 1329/11-1300-607698, takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Rozhodnutím ze dne 22.2.2011, čj. 1329/11-1300-607698, žalovaný zamítl odvolání žalobkyně do rozhodnutí Finančního úřadu v Litomyšli (dále jen „správce daně“) o její registraci jako plátce daně z přidané hodnoty.

V jeho odůvodnění uvedl, že zákon č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty platný v roce 2006 a 2007 (dále jen „zákon o DPH“) definuje ekonomickou činnost jako soustavnou činnost výrobců, obchodníků a osob poskytujících služby, včetně důlní činnosti a zemědělské výroby a soustavné činnosti vykonávané podle zvláštních právních předpisů, zejména nezávislé činnosti vědecké, literární,

umělecké, vychovatelské nebo učitelů, jakož i nezávislé činnosti lékařů, právníků, inženýrů, architektů, dentistů a účetních znalců. Pokud někdo vykonává takto definovanou činnost, je považován pro účely zákona o DPH za osobu povinnou k dani (fyzická nebo právnická osoba, která samostatně uskutečňuje ekonomické činnosti).

Žalovaný zastal názor, že žalobkyní fakturované činnosti (překlady, rozbory, průzkumy trhu apod.) uskutečňovala samostatně, z vlastní vůle, na vlastní riziko, opakovaně, dlouhodobě a za účelem dosažení zisku, když žádné indicie nenasvědčují opaku. Připustil, že k vykovávané činnosti potřebovala určité znalosti, vědomosti, v souvislosti s činnostmi uskutečňovala pracovní cesty (viz vyjádření ze dne 3.11.2010), pravděpodobně nakupovala a používala počítačové komponenty a zřejmě předem věděla, že budete schopna vyhovět zadání a splnit požadavky zadavatele. Nejednalo se o okamžité akce či úkony, ale realizace konečného cíle vyžadovala vždy delší dobu. Příjmy z těchto činností tvořily 99,3 procenta celkových příjmů z podnikání. Dosahovala jich opakovaně (19 krát v průměrné výši kolem 55 tisíc Kč) v průběhu hodnoceného období. Soustavnost nelze podle žalovaného posuzovat a hodnotit podle předpokladů zda bude práce nabídnuta, jak často, v jakém rozsahu, ale zejména až následně. Současně je nutné vycházet ze skutečného stavu. Žalovaný poukázal na to, že analogicky se ve stejné situaci nacházejí např. právníci, architekti či účetní znalci. Řada z nich rovněž dopředu neví, zda obdrží objednávku na své služby, v jaké periodicitě, hodnotě apod. Podnikatelská činnost obecně má již ve své podstatě znaky nahodilosti, ale to rozhodně neznamená, že by nemohla být vykonávána soustavně. Opakování, data přijetí plateb za služby a jejich obsah dle žalovaného prokazují, že činnost žalobkyně byla soustavná, a tedy i ekonomická. Hodnotu dosaženého obratu vyčísleného správcem daně proto označil za správnou.

Jako ryze účelové shledal žalovaný argumentaci žalobkyně zákonem č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů v platném znění (dále jen „zákon o daních z příjmů“) a rozsudkem Nejvyššího správního soudu, č.j. 2 Afs 178/2005-64. Tvrdil, že správce daně dosud nerozhodl (daňová kontrola na daních z příjmů nebyla uzavřena), zda se skutečně jednalo o příjmy dle § 10 zákona o daních z příjmů, který má oproti zákonu o DPH jiná specifická metodická kritéria. Z těchto důvodů nelze podle žalovaného usuzovat na negaci obecného pojmu soustavnosti, jejíž atributy (opakovanost nebo ustavičnost) je možné považovat za natolik známé a srozumitelné, že ani aplikace výše uvedeného rozsudku není vhodná.

Žalovaný nepopíral, že žalobkyně nějakou ekonomickou činnost uskutečňovala, minimálně ve výši příjmu dle § 7 zákona o daních z příjmů. Proto je jednoznačné, že byla v předmětném období osobou povinnou k dani dle § 5 odst. 1 zákona o DPH. Taková osoba je dle § 6 odst. 1 téhož zákona osvobozena od uplatňování daně, pokud její obrat nepřesáhne za nejbližších 12 předcházejících po sobě jdoucích kalendářních měsíců částku 1,000.000,- Kč. Pokud její obrat tuto hranici přesáhne, je povinna předložit přihlášku k registraci na DPH dle § 95 odst. 1 a stává se plátcem dle § 94 odst. 1 zákona o DPH.

Žalovaný citoval ustanovení § 6 odst. 2 zákona o DPH, dle kterého se obratem rozumí zejména výnosy či příjmy za uskutečněná plnění. Za uskutečněná plnění je nutno považovat veškeré dodávky zboží a poskytnutí služeb, z nichž bylo dosaženo výnosů či příjmů. Trval na tom, že žalobkyně předmětná plnění uskutečňovala v rámci své ekonomické činnosti, i když zákon ve znění roku 2007 používal při výpočtu obratu obecného pojmu uskutečněná plnění a de facto tak striktně nerozlišoval ekonomickou a mimoekonomickou činnost. Žalovaný označil za nepochybné, že předmětem daně pro její uplatňování je mimo jiné pouze uskutečňování služeb za úplatu osobou povinnou k dani v rámci uskutečňování ekonomické činnosti (§ 2 zákona o DPH).

Žalovaný odmítl hodnotit zákonnost daňové kontroly na dani z příjmů a uvedl, že pro účely daně z přidané hodnoty vycházel pouze z listinných materiálů a z předpokladu, že žalobkyně rozsah plnění nezpochybňovala.

Závěrem žalovaný konstatoval, že od 1. dubna 2006 do 31. března 2007 činil obrat žalobkyně 1,050.298,- Kč. Povinnost předložit přihlášku k registraci nesplnila. Skutečnost, že se stala plátcem DPH dle § 94 odst. 1 zákona o DPH, správce daně stvrdil z úřední povinnosti dne 6.9.2010 v osvědčení o registraci s účinností od 22.9.2010. Podle žalovaného správce daně s dostatečnou přesností ověřil, že její obrat stanovenou hranici překročil. Za situace, kdy zákon o DPH nestanoví žádné závazné procesní kroky, jakým způsobem hodnotu obratu zjistit či ověřit, považuje žalovaný prostý součet uskutečněných plnění za určené období za dostatečně průkazný a objektivní.

Žalobkyně ve včas podané žalobě namítala, že obrat za období od 1.4.2006 do 31.3.2007 zahrnuje obrat z příležitostných činností dle ust. § 10 odst. 1 písm. a) zákona o daních z příjmů, tedy činností nesoustavných, které žalobkyně aktivně nevyhledávala. Byly jí nabídnuty, dopředu nevěděla, zda se tak stane a kolik nabídek dostane. Osvědčení o registraci proto správce daně dle žalobkyně vydal v rozporu s ust. § 2 odst. 1 písm. b) zákona o DPH označující za předmět daně uskutečnění ekonomické činnosti a současně v rozporu s s ust. § 5 odst. 2 téhož zákona, který ekonomickou činnost definuje jako činnost soustavnou. Obrat z příležitostných činností dle § 10 odst. 1 zákona o daních z příjmů – tedy nesoustavných činností – zahrnul nesprávně do ekonomické činnosti. V této souvislosti odkázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu č.j. 2 Afs 178/2005-64.

Žalobkyně dále vyslovila názor, že do uskutečněného obratu nelze započítávat právě příjmy, které jsou zdaňovány podle § 10 odst. 1 písm. a) zákona o daních z příjmů. Příjmy, kterých dosahovala a zařadila pod citované ustanovení byly z příležitostné činnosti, kterou nevykonávala jako živnost, činnost byla různého charakteru jako překlady, rozbory, průzkumy trhu, nešlo proto o činnost vykonávanou opakovaně. Vykonávala ji podle potřeb svého zaměstnavatele se kterým neměla žádnou dohodu a byla oslovena jen pokud potřeba jednotlivých činností nastala. Nešlo proto o činnost ekonomickou ve smyslu sut. § 5 odst. 1, 2, žalobkyně je od

daně dle § 6 odst. 1 zákona o DPH osvobozena a pro její registraci k dani nebyly splněny zákonné podmínky.

Žalobkyně v závěru poukázala na svoji námitku uplatněnou v odvolání, v níž namítala, že důkazní prostředky na jejichž základě bylo rozhodnuto o registraci k dani byly získány v průběhu kontroly daně z příjmů v rozporu s obecně závazným právním předpisem, zákonem č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků v platném znění (dále jen „daňový řád“). Tento postup odporuje znění ust. § 31 odst. 4 citovaného zákona. Pokud tuto skutečnost žalovaný odmítl hodnotit, postupoval v rozporu s ust. § 116 odst. 2 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu.

Žalobkyně se z důvodů uvedených v žalobě domáhala zrušení shora uvedeného rozhodnutí žalovaného a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení.

Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě setrval na svém rozhodnutí, vyslovil přesvědčení, že správce daně zhodnotil předložené důkazy v souladu se zákony a žalovaný jako odvolací orgán řešil odvolání zákonným způsobem. Poukázal na to, že žalobkyně se nesprávně snaží argumentovat zněním zákona o daních z příjmů, ačkoliv v této věci byl použit zákon o DPH, který obsahuje zcela specifickou definici ekonomické činnosti. Využívání znění zákona o daních z příjmů je zavádějící, stejně tak snaha budit dojem, že pojem „příležitostná“ ve smyslu citovaného zákona je přímým opakem pojmu „soustavná“ ve smyslu zákona o DPH. Správce daně i odvolací orgán hodnotili skutečný obsah činnosti žalobkyně a jednoznačně potvrdili znaky soustavnosti, když obdobnou činnost zjistil správce daně u žalobkyně již při kontrole roku 2004.

Jiný postup než registrace žalobkyně na DPH by ve svém důsledku mohl znamenat narušení a zásah do neutrality v hospodářské soutěži, což by bylo v rozporu se Směrnicí Rady 2006/112/ES. Obdobné zboží či služby musí nést stejné daňové zatížení bez ohledu na délku výrobního a distribučního řetězce. Pokud nedochází k poskytnutí služby zcela výjimečně a jednorázově, je proto nutné, aby poskytovatelé měli rovné podmínky, tedy aby byli shodně plátci daně. Výjimku přiznává zákon o DPH jen pokud je činnost menšího rozsahu a obrat nepřesahuje jeden milión korun za 12 měsíců. V předmětném případu tento limit byl jednoznačně překročen.

Žalovaný dále uvedl, že žalobkyně byla v hlavním pracovním poměru u společnosti ACE Trade spol. s r.o., Ústí nad Orlicí (dále jen „ACE Trade“). Pokud této společnosti poskytovala pravidelně i další služby (viz. fakturace předmětných služeb zahrnutých správcem daně do obratu), měla nepochybně možnost realizovat je bez daně z přidané hodnoty ve smyslu výjimky dle ustanovení § 5 odst. 2 zákona o DPH - v rámci pracovněprávního vztahu. Registraci za plátce DPH proto nelze kvalifikovat jako poškození žalobkyně.

Žalovaný konstatoval, že odmítl hodnotit zákonnost daňové kontroly na daních z příjmů z důvodu irelevantnosti ve vtahu k registraci na dani z přidané hodnoty. Důkazní prostředky žalobkyně, (popř. její zákonný zástupce), správci daně vydala protokolárně zcela dobrovolně a potvrdila shodnost vytvořených kopií. Navíc finanční orgány měly k dispozici i daňová přiznání na daních z příjmů, která předkládala nezávisle na daňové kontrole. Ve využití těchto důkazních prostředků nevidí žalovaný žádnou nezákonnost. Vyšel přitom i z předpokladu, že žalobkyně nikdy nezpochybnila rozsah plnění, ale pouze jejich charakter. Doklady nebyly žalobkyni v žádném případě nezákonně zabaveny, odebrány za použití násilí ani zcizeny.

Dle žalovaného žalobkyně nehodnotí přesvědčivě ani případnou nejasnost či nesrozumitelnost zákona o DPH, ale pouze poukazuje na jiný zákon (zákon o daních z příjmů) bez toho, aby na něj v předmětném ustanovení zákona o DPH bylo přímo odkazováno např. poznámkou pod čarou. Tento postup označil žalovaný za nepřijatelný.

Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v rozsahu žalobních námitek v řízení podle části třetí hlavy druhé dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen “s.ř.s.“). Učinil tak bez nařízení jednání dle § 51 odst. 1 s.ř.s., když souhlas žalobkyně i žalovaného s takovým postupem byl dán za dodržení podmínek stanovených ve větě druhé zmíněného zákonného ustanovení. O věci usoudil následovně.

V úvodu se krajský soud zabýval námitkou žalobkyně, která tvrdila, že se žalovaný nezabýval její námitkou odvolací, že důkazní prostředky, na jejichž základě bylo rozhodnuto o registraci k dani, byly získány v průběhu kontroly daně z příjmů v rozporu s § 31 odst. 4 daňového řádu.

Podle citovaného ustanovení lze jako důkazních prostředků užít všech prostředků, jimiž lze ověřit skutečnosti rozhodné pro správné stanovení daňové povinnosti a které nejsou získány v rozporu s obecně závaznými právními předpisy. Ze správního spisu vyplývá, že žalobkyně v reakci na výzvu správce daně ze dne 29.6.2010, čj. 27807/10/264930606500, předložila, kromě jiného, kopie faktur vystavených žalobkyní v letech 2006 a 2007 odběrateli, ACE Trade, které jsou součástí správního spisu. Z nich také správce daně vycházel, když posuzoval splnění podmínek pro registraci žalobkyně k DPH. Krajský soud nemohl přisvědčit námitce žalobkyně, že tyto důkazní prostředky byly získány nezákonně. V odvolání do rozhodnutí o registraci, kde tuto námitku vznesla, pouze uvedla, že „důkazní prostředky, na základě kterých bylo odvoláním napadené osvědčení o registraci vydáno, byly získány v průběhu daňové kontroly na daň z příjmů fyzických osob, která byla provedena v rozporu s obecně závazným právním předpisem, kterým zák. č. 337/1992 Sb. nepochybně je.“ Dále pak popsala jednotlivá pochybení a citovala ustanovení daňového řádu, která správce daně porušil. Ta se však týkala průběhu kontroly daně z příjmů fyzických osob. Na tuto odvolací námitku žalovaný ve svém rozhodnutí reagoval, když na str. 3 v odst. 3 odmítl hodnotit postup při kontrole daně z příjmů fyzických osob a uvedl, že pro účely daně z přidané hodnoty vycházel pouze z listinných materiálů (daňová evidence), které měl správce daně od

žalobkyně zapůjčené a vyjádřil se, i když stručně, i k těmto námitkám. Je nepochybné, že podklady, z nichž správce daně při rozhodnutí o registraci vycházel, byly předloženy samotnou žalobkyní, a skutečnost, že tak učinila v průběhu kontroly daně z příjmů fyzických osob tyto podklady, s ohledem na citované ust. § 31 odst. 4 daňového řádu, nečiní nezákonnými. Krajský soud proto nepřisvědčil námitce žalobkyně, že rozhodnutí žalovaného je v tomto rozsahu nezákonné a nepřezkoumatelné.

Další námitky žalobkyně směřovaly proti závěrům žalovaného, že činnost, kterou žalobkyně zdaňovala podle § 10 zákona o daních z příjmů je ekonomickou činností ve smyslu ust. § 5 odst. 1 a 2 zákona o DPH a proti samotné registraci žalobkyně k této dani.

Podle ust. § 5 odst. 1 zákona o DPH osoba povinná k dani je fyzická nebo právnická osoba, která samostatně uskutečňuje ekonomické činnosti. Osobou povinnou k dani je i právnická osoba, která nebyla založena nebo zřízena za účelem podnikání, pokud uskutečňuje ekonomické činnosti.

Podle odst. 2 citovaného ustanovení se ekonomickou činností uvedenou v odstavci 1 pro účely tohoto zákona rozumí soustavná činnost výrobců, obchodníků a osob poskytujících služby, včetně důlní činnosti a zemědělské výroby a soustavné činnosti vykonávané podle zvláštních právních předpisů, zejména nezávislé činnosti vědecké, literární, umělecké, vychovatelské nebo učitelů, jakož i nezávislé činnosti lékařů, právníků, inženýrů, architektů, dentistů a účetních znalců. Za ekonomickou činnost se také považuje využití hmotného a nehmotného majetku za účelem získání příjmů, pokud je tento majetek využíván soustavně. Samostatně uskutečňovanou ekonomickou činností není činnost zaměstnanců nebo jiných osob, kteří mají uzavřenou smlouvu se zaměstnavatelem, na základě níž vznikne mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem pracovněprávní vztah, případně činnosti osob, které jsou zdaňovány jako příjmy ze závislé činnosti podle zvláštního právního předpisu6) nebo jako příjmy, z nichž je uplatňována zvláštní sazba daně podle zvláštního právního předpisu.

Podle ust. § 6 odst. 1 zákona o DPH je osoba povinná k dani, která má sídlo, místo podnikání nebo provozovnu v tuzemsku, osvobozena od uplatňování daně, pokud její obrat nepřesáhne za nejbližších 12 předcházejících po sobě jdoucích kalendářních měsíců částku 1 000 000 Kč, pokud tento zákon nestanoví jinak (§ 94). 2) Obratem podle odst. 2 se pro účely tohoto zákona rozumí výnosy za uskutečněná plnění s výjimkou plnění, která jsou osvobozená od daně bez nároku na odpočet daně, u osob, které mají povinnost vést účetnictví nebo účetnictví vedou dobrovolně, nebo příjmy za uskutečněná plnění, s výjimkou plnění, která jsou osvobozená od daně bez nároku na odpočet daně, u ostatních osob.

Mezi účastníky není sporu o tom, že žalobkyně v době od 1. dubna do 31. března 2007 fakturovala společnosti ACE Trade za činnosti pro ni (překlady, rozbory, průzkumy trhu apod.) celkem částku 1 050 298 Kč, když částku

1 042 464 Kč vykázala v daňových přiznáních jako příjem podle ust. § 10 zákona o daních z příjmů a zbývající částku 7 834 jako příjem dle § 7 téhož zákona.

Účastníci se neshodli v otázce, zda příjmy, které žalobkyně vykázala, splňují podmínky dané v ust. § 5 a 6 zákona o DPH a zda byly zároveň splněny podmínky pro její registraci k DPH.

Krajský soud posoudil obchodní případy uskutečněné a žalobkyní vykázané v rozhodném období z pohledu shora citovaných ustanovení. Ve shodě se žalovaným dospěl k závěru, že žalobkyně samostatně uskutečňovala ekonomické činnosti (viz ust. § 5 odst. 1 zákona o DPH) když ve smyslu ust. § 5 odst. 2 citovaného zákona tato činnost vykazovala znaky soustavnosti. I když zákon soustavnost nedefinuje, lze obecně pojem „soustavná činnost“ spojit s úmyslem tuto činnost opakovat. Nemusí se ale jednat jen o trvalé činnosti vykonávané pět dní v týdnu, ale i např. o sezónní činnosti nebo činnosti opakované při určité příležitosti nebo v určitou roční dobu. Krajský soud je názoru, že podle okolností lze hodnotit jako soustavnou činnost i jednání samo o sobě jednorázové, dochází-li k jeho opakování. Rovněž tak je namístě považovat za soustavnou takovou činnost, která vyžaduje k provedení delší doby nebo lze-li z okolností usuzovat na úmysl činnost opakovat.

Jak uvedl ve svém rozhodnutí žalovaný, a jak vyplývá i z obsahu správního spisu, v průběhu hodnoceného období žalobkyně fakturovala za činnosti poskytnuté společnosti ACE Trade celkem 19 krát v ceně dosahující průměru kolem 55 tisíc Kč (v rozmezí od částky 31 280 Kč do částky 86 904 Kč). Podobné činnosti pro uvedenou společnost vykonávala v letech předchozích i následujících, a i když tato skutečnost není pro posouzení věci podstatná, nepochybně situaci dokresluje. Zjištěný skutkový stav dává za pravdu závěru žalovaného, že žalobkyně byla registrována k dani z přidané hodnoty v souladu se shora citovanými ustanoveními zákona o DPH. Krajský soud se se závěry žalovaného ztotožňuje, v plném rozsahu odkazuje na odůvodnění jeho rozhodnutí, které shledal správným a neodporujícím platným předpisu. Žalobu proto jako nedůvodnou dle ust. § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl.

Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení § 60 odst. 1 s.ř.s. Podle něj má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. V řízení před krajským soudem žalobkyně úspěch neměla, žalovaný náhradu nákladů řízení nepožadoval a krajský soud ani nezjistil, že by mu nějaké takové náklady vznikly. Vzhledem k tomu bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení tak, jak je uvedeno ve výroku II. tohoto rozsudku.

Poučení:

Toto rozhodnutí nabývá právní moci dnem doručení účastníkům (§ 54 odst. 5 s.ř.s.)

Proti pravomocnému rozhodnutí je přípustná kasační stížnost, kterou lze podat z důvodů uvedených v § 102 a násl. s.ř.s. ve lhůtě dvou týdnů po doručení rozhodnutí. Kasační stížnost se podává ke Krajskému soudu v Hradci Králové.

O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem. To neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

V Hradci Králové dne 29. července 2011

Mgr. Marie Kocourková, v.r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru