Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

31 Af 53/2011 - 25Rozsudek KSHK ze dne 26.08.2011

Prejudikatura

5 Afs 15/2005 - 65

Oprav. prostředek / ústav. stíž.
5 Afs 14/2012 (odmítnuto)

přidejte vlastní popisek

31Af 53/2011-25

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Marie Kocourkové a soudkyň JUDr. Magdaleny Ježkové a Mgr. Heleny Konečné ve věci žalobkyně obchodní společnosti RIMA s.r.o., se sídlem V Dlouhé Vsi 83, Rychnov nad Kněžnou, zast. JUDr. Rudolfem Skoupým, advokátem, se sídlem ve Svitavách, Soudní 1, proti žalovanému Finančnímu ředitelství v Hradci Králové, se sídlem v Hradci Králové, Horova 17, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 2. března 2011, čj. 1379/11-1300-602331, takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Včas podanou žalobou se žalobkyně domáhala zrušení shora identifikovaného rozhodnutí, jímž žalovaný zamítl její odvolání do dodatečného vyměření daně z přidané hodnoty ve výši 342 000 Kč a penále v částce 68 400 Kč za zdaňovací období 1. čtvrtletí roku 2007 a odvoláním napadená rozhodnutí potvrdil.

Napadenému rozhodnutí žaloba vytkla, že bylo vydáno na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci a následně nesprávně vyvozených právních závěrů.

Pokračování 31Af 53/2011

Předmětem dodatečného vyměření daně z přidané hodnoty, jak žalobkyně uvedla, byla cena díla ve výši 1 800 000 Kč zaplacená podle smlouvy o dílo č.1/4 Petrová 2007 uzavřené dne 28. 7. 2006 mezi objednatelkou Mgr. M. P. a žalobkyní jako zhotovitelem. Jejím předmětem bylo zhotovení stavby označené jako „sklad mechanizace a nářadí Dlouhá Ves 83“. Žalobkyně v žalobě v souladu se svým odvoláním namítala, že vůbec nedošlo v daném případě k uskutečnění zdanitelného plnění (ust. § 21 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o DPH“), neboť považovala za nesporné, že k žádné platbě před daňovou kontrolou ani v průběhu ní nedošlo, takže bylo zřejmé, že objednatelka cenu díla neuhradila. Žalovaný naopak dospěl k závěru, že došlo v případě smlouvy o dílo ke zdanitelnému plnění ve smyslu ust. § 21 odst. 7 písm. a/ zákona o DPH, tedy že došlo k předání a převzetí díla a že nejpozdějším dnem předání a převzetí díla byl 30. březen 2007.

Žalobkyně zdůraznila, že k takto učiněnému skutkovému i právnímu názoru nemají správce daně a žalovaný žádné důkazy. Připustila, že na danou stavbu bylo vydáno kolaudační rozhodnutí, nicméně tato okolnost sama o sobě neznamená, že tím došlo ke zdanitelnému plnění, neboť okamžik právní moci takového rozhodnutí nebyl dle platných právních předpisů, zejména ust. § 21 odst. 1 zákona o DPH, dnem, kdy mohlo dojít ke zdanitelnému plnění. Dnem kolaudace nebyla stavba dokončena, jak ostatně dovozuje v napadeném rozhodnutí i žalovaný, neboť samotné kolaudační rozhodnutí obsahuje výčet nedodělků. Tato skutečnost vyplynula i ze znaleckého posudku. Žalobkyně tak považovala za zřejmé, že stavba, ač zkolaudována, nebyla dokončena a to ani v době zpracování znaleckého posudku, tj. v červnu 2010.

Existenci zdanitelného plnění žalovaný dovozoval, jak žalobkyně dále uvedla, i z té skutečnosti, že Mgr. M. P. jako vlastník skladu pronajala tuto nemovitost nájemní smlouvou ze dne 30. 3. 2007 s účinností od 1. 4. 2007 žalobkyni. Dle žalovaného tak musel být předtím tento sklad jakožto nemovitost dokončen, aby mohl být následně pronajímán. K tomu uvedla, že Mgr. M. P. se nestala vlastníkem předmětné stavby jejím předáním a převzetím, ale je vlastníkem stavby od samého počátku jejího zhotovování. Nebylo tedy k nutné nabytí vlastnického práva předání a převzetí stavby, neboť Mgr. M. P. mohla předmětnou stavbu pronajímat, pokud byla zkolaudována a bylo tedy povoleno zákonným způsobem i její užívání. Uzavření nájemní smlouvy tedy nepředcházelo ani nemohlo předcházet předání a převzetí díla mezi objednatelem a zhotovitelem. Mgr. M. P. je tak dle žalobkyně vlastníkem skladu, přičemž tato stavba je nedokončená, avšak může být užívána, proto může být o pronajímána. K předání a převzetí díla však dojde mezi smluvními stranami až po řádném dokončení díla. K tomuto dokončení nedošlo ke dni dodatečného vyměření daně. Názor žalovaného tak žalobkyně považuje za předčasný.

Následně žalobkyně namítala, že správcem daně stanovený základ daně ve výši 1 800 000 Kč je nesprávný, když doposud provedla žalobkyně dle předmětné smlouvy o dílu práce v rozsahu maximálně 564 162 Kč. Žalovaný přitom vycházel pouze z ceny za provedení díla, která odpovídala sjednanému rozsahu díla dle

Pokračování 31Af 53/2011

projektové dokumentace. Žalobkyně přitom již v průběhu daňového řízení namítala, že provedla práce v rozsahu odpovídajícímu 564 162 Kč a tato částka i odpovídala údajům v jejím účetnictví. Žalobkyně označila za spekulativní názor žalovaného, dle něhož v případě nevykázání celé ceny díla v účetnictví nelze považovat za důkaz účetní údaj o provedení prací v částečné hodnotě a to ve výši 564 162 Kč. Žalobkyně k tomu uvedla, že vede ve svém účetnictví každou zakázku zvlášť a z těchto podkladů vychází při konečném vyúčtování zakázky. Navrhla proto vypracování znaleckého posudku za účelem posouzení způsobu vedení jejího účetnictví a stanovení nákladů vynaložených žalobkyní při zhotovování předmětného díla. Žalovaný, jak žalobkyně upozornila, nevzal vůbec v úvahu výpověď Mgr. M. P., z níž jednoznačně vyplynulo, že došlo ke změně smlouvy o dílo v tom směru, že žalobkyně nebude provádět dílo v rozsahu, jak bylo původně sjednáno. Mgr. P. současně uvedla, že část prací původně sjednaných ve smlouvě prováděla svépomocí a minimálně o tuto část byl rozsah díla menší. Uvedla, že dílo dosud nebylo dokončeno v původně sjednaném rozsahu. Žalobkyně tak zdůraznila, že vzhledem k tomu, že došlo k omezení rozsahu předmětu díla, muselo dojít i ke snížení jeho ceny, takže nemohly být v konečném důsledku provedeny práce v celkové hodnotě 1 800 000 Kč. Upozornila, že soupis provedených prací je uveden ve stavebním deníku a údaje v něm uvedené svědčí proto, že žalobkyně neprostavěla víc než uváděných 564 162 Kč.

Žalobkyně uzavřela, že v daňovém řízení nebylo prokázáno, že by předmětné dílo bylo řádně dokončeno a řádně předáno zhotovitelem objednateli, nebylo rovněž prokázáno, že byly splněny podmínky pro řádné předání a převzetí díla. Cena díla nebyla zaplacena a objednatel potvrdil, že dílo dosud nepřevzal, neboť obsahuje vady a nedodělky. Žalobkyně považovala za prokázané, že dílo nebylo dokončeno ke dni provedení kontroly a že došlo k omezení rozsahu díla. Napadené rozhodnutí pro to označila za nezákonné.

V odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaný uvedl, že ve smlouvě o dílo není uveden termín ukončení díla, není sepsán protokol o předání a převzetí díla, ve kterém by byl uveden termín předání a převzetí stavby. Proto žalovaný vycházel z ust. § 76 zákona č. 50/1976 Sb., stavební zákon, ve znění pozdějších předpisů, dle něhož lze dokončenou stavbu užívat jen na základě kolaudačního rozhodnutí. Z uvedeného dovodil, že je možné stavbu zkolaudovat pouze za předpokladu, že je dokončena, takže kolaudačním rozhodnutím byla dne 1.3.2007 byla uvedená stavba dokončena a mohla se užívat.

Žalovaný dále dovodil, že jestliže byl předmětný sklad dokončen a po dokončení ho Mgr. P. přenechala žalobkyni do nájmu, muselo nejprve dojít k předání stavby žalobkyní Mgr. P., ta ji převzala, přešla do jejího vlastnictví a teprve poté ji mohla pronajímat. To znamená, že nejpozdějším dnem předání a převzetí díla byl 30. březen 2007, kdy podle uvedené nájemní smlouvy byla daná nemovitost pronajímána s účinností od 1.4.2007, a tudíž podle § 21 odst. 1 zákona o DPH povinnost přiznat daň ze zhotovené stavby nastala v 1. čtvrtletí 2007.

Pokračování 31Af 53/2011

K ceně za dílo žalovaný uvedl, že její výše byla specifikována v části VI. smlouvy o dílo v celkové částce 1 800 000 Kč, která může být zvýšena či snížena se souhlasem obou smluvních stran v případech uvedených v bodu 5. pod písmeny a) až c). Rozsah prací uvedených ve smlouvě přitom vycházel z projektové dokumentace. Množství provedených prací bylo ověřováno Městským úřadem Rychnov nad Kněžnou, odborem výstavby, před vydáním kolaudačního rozhodnutí. V tomto rozhodnutí je uvedeno, že stavba je provedena podle zmiňované projektové dokumentace. Tuto skutečnost potvrdil i soudní znalec M. P. (správně má být uvedeno M. H.) ve znaleckém posudku. V něm také mimo jiné uvedl, že celkový rozsah provedených prací byl vyčíslen na částku 1 799 997,77 Kč bez daně. Při stanovení této ceny vycházel soudní znalec z projektové dokumentace a z položkového rozpočtu vypracovaného specialistou.

Žalovaný tak považoval za zřejmé, že cena za zhotovení skladu činila 1 800 000 Kč. Přihlédl přitom k části VI. dobu 5. písm. c), dle níž bylo třeba brát v úvahu, zda nedošlo po vzájemné dohodě smluvních stran ke snížení této ceny tím, že si objednatel část prací provedl sám. Tato skutečnost by měla být potvrzena zápisem ve stavebním deníku. Předložený stavební deník však takový zápis neobsahoval.

K námitce žalobkyně, že na uvedené nemovitosti provedla práce v rozsahu 564 162 Kč, žalovaný uvedl, že pokud v účetnictví nebyla nevykázána cena díla, nemůže být toto účetnictví důkazem pro prokázání, že na uvedené zakázce provedla žalobkyně práce pouze v hodnotě 564 162 Kč. Vypsané práce přitom nebyly uvedeny v předloženém stavebním deníku v měrných jednotkách ani ve finančním ocenění, takže nemohl být prokázán rozsah ani cena uskutečněného zdanitelného plnění. Ve znaleckém posudku bylo celkové množství provedených prací zde vyčísleno částkou 1 799 997,77 Kč. Ta vycházela z položkového rozpočtu tvořícího součást jeho přílohy. Ve znaleckém posudku nebylo nikde uvedeno, že by žalobkyně provedla na předmětné nemovitosti práce v hodnotě 564 162 Kč, takže nemůže být důkazem pro prokázání toho, že provedla práce pouze v této hodnotě. Mgr. P. uvedla, že nedošlo ke změně předmětu díla ani k rozsahu stanoveném smlouvou o dílo a že část prací si prováděla svépomocí, nedokázala však konkretizovat rozsah těchto prací. Považoval za nepravděpodobné, aby o tak značném rozsahu měla pouze malou a nekonkrétní představu. Proto její výpověď nepovažoval za důkaz prokazující, že žalobkyně provedla práce za cenu ve výši 564 162 Kč.

Žalovaný s odkazem na ust. § 36 odst. 1 zákona o DPH považoval za zřejmé, že pro vznik přiznání a odvodu daně není rozhodné, zda došlo k úplatě celého zdanitelného plnění nebo její části, nebo kdy dojde ke splatnosti daně, ale jestli byla stanovena cena (co jako úplatu obdržel nebo má obdržet plátce) za zdanitelné plnění a že došlo ke vzniku daňové povinnosti. Z průběhu daňového řízení dle něho vyplynulo, že cena za zdanitelné plnění byla stanovena ve výši 1 800 000 Kč. Žalobkyní nebylo žádným důkazním prostředkem prokázáno, že by měla být jiná. Rovněž tak došlo k předání a převzetí díla, tj. k uskutečnění zdanitelného plnění, a tudíž ke vzniku daňové povinnosti. Při dodatečném vyměření daně správce daně

Pokračování 31Af 53/2011

nezasahoval do soukromoprávního vztahu a respektoval sjednané podmínky zhotovení díla, předmětu a provedení díla i splatnost ceny, ale postupoval tak, aby dosáhl cíle řízení, tj. stanovení a vybrání daně tak, aby nebyly zkráceny daňové příjmy.

Žalovaný dále uvedl, že z výpisu z obchodního rejstříku zjistil, že statutárním orgánem žalobkyně jsou jednatelé R. K., bydliště Rychnov nad Kněžnou, Dlouhá Ves 83 a Mgr. M. P., bydliště Rychnov nad Kněžnou, Dlouhá Ves 83. Jedná se tedy o jednatele stejné firmy žijící ve společné domácnosti. Ze způsobu realizace a neprovedení úplaty za zhotovení skladu, s přihlédnutím k uvedenému soukromému vztahu mezi panem K. a Mgr. P., žalovaný dovodil, že tímto dohodnutým postupem, vyústěným v neodvedení daně, došlo k záměrnému krácení odvodu peněžních prostředků do státního rozpočtu.

V písemném vyjádření k žalobě odkázal žalovaný na své závěry vyslovené v odůvodnění napadeného rozhodnutí a navrhl zamítnutí žaloby.

Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v řízení podle části třetí hlavy druhé dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s.ř.s.“) bez nařízení jednání, když žalobkyně i žalovaný vyslovili s tímto postupem souhlas konkludentně. Po prostudování obsahu správního spisu dospěl k následujícím skutkovým zjištěním a právním závěrům.

Ze skutkových okolností projednávané věci je zřejmé, že žalobkyně, jakožto zhotovitel, uzavřela dne 28. 7. 2006 s objednatelem, Mgr. M. P., smlouvu o dílo, jejímž předmětem bylo provedení kompletního díla spočívajícího ve zhotovení stavby označené jako „sklad mechanizace a nářadí Dlouhá Ves 83“. Bylo ujednáno, že rozsah předmětu je vymezen projektem pro stavební řízení a podmínkami stavebního povolení vydaného dne 16. 4. 2003. Zhotovitel se zavázal dílo ukončit a řádně předat objednateli, cena za dílo byla stanovena ve výši 1 800 000 Kč bez DPH, mohla být měněna jen po vzájemné dohodě smluvních stran. Dne 1. 3. 2007 bylo na uvedenou stavbu vydáno Městským úřadem v Rychnově nad Kněžnou kolaudační rozhodnutí, kterým bylo povoleno užívání stavby a současně byly konkrétně vyspecifikovány vady a nedodělky nebránící jejímu užívání. Následně, jak vyplynulo ze správního spisu, uzavřela Mgr. M. P. jakožto pronajímatelka s žalobkyní jako nájemcem dne 30. 3. 2007 nájemní smlouvu, na základě níž předala žalobkyni předmětnou budovu skladu do nájmu s účinností od 1. 4. 2007.

Takto naznačené skutkové okolnosti hodnotil krajský soud z pohledu jednotlivých ustanovení zákona o DPH. Dle jeho ust. § 21 odst. 1 je plátce povinen přiznat daň na výstupu ke dni uskutečnění zdanitelného plnění nebo ke dni přijetí platby, a to k tomu dni, který nastane dříve. Zdanitelné plnění se pak ve smyslu ust. § 21 odst. 7 písm. a/ považuje za uskutečněné dnem převzetí a předání díla nebo jeho dílčí části při zdanitelném plnění uskutečněném podle smlouvy o dílo.

Pokračování 31Af 53/2011

Krajský soud hodnocením skutkových okolností projednávané věci ve vazbě na ust. § 21 zákona o DPH dospěl k závěru, že se zdanitelné plnění uskutečnilo. Při vyslovení tohoto závěru vycházel ze závazné judikatury Nejvyššího správního soudu vyslovené v jeho rozsudku ze dne 30. 6. 2006, čj. 5 Afs 15/2005-63, dle níž „zákon o DPH neváže uskutečnění zdanitelného plnění na žádné jiné podmínky, nepodmiňuje uskutečnění zdanitelného plnění sepsáním protokolu o předání a převzetí případně bezvadností díla, či splněním jiným podmínek, jež jsou charakteristické pro úpravu práva soukromého…. Vznik daňové povinnosti není závislý na vůli daňového subjektu a daňová povinnost tak vzniká v momentu uskutečnění zdanitelného plnění. Daňová povinnost je typickou povinností veřejnoprávní povahy, která vzniká na základě skutečností stanovených v zákoně, přičemž zákon o DPH upravuje kogentně i to, kdy tato povinnost vzniká. V opačném případě by v praxi mohly nastat situace, že by žádná ze smluvních stran neměla zájem na formálním předání a převzetí díla podpisem předávacího protokolu a k uskutečnění zdanitelného plnění by tak nemuselo dojít nikdy. Ze strany daňových subjektů by tak mohlo docházet ke zcela účelovému odkládání vzniku daňové povinnosti. Ustanovení § 2 odst. 7 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“) zakotvuje jednu ze základních zásad daňového řízení, která upřednostňuje skutečný stav před stavem formálně právním. Pokud formálně právní stav byl od stavu skutkového odlišný, neboť smluvní strany dílo protokolárně nepředaly, bylo na místě vyjít ze skutečného zjištěného stavu.“

V daném případě tak lze konstatovat, že faktický stav byl v projednávané věci odlišný od stavu formálně právního. Krajský soud tak ve shodě s názorem žalovaného a s odkazem na ust. § 2 odst. 7 daňového řádu dospěl k nepochybnému závěru, že dílo, jež bylo předmětem smluvního ujednání, musela žalobkyně objednateli předat. Pokud objednatel s žalobkyní nesepsal protokol o předání a převzetí díla, lze takový postup považovat pouze za porušení smluvního ujednání nemajícího vliv na uskutečnění zdanitelného plnění, tedy na faktické předání a převzetí díla, a tato skutečnost není způsobilá ovlivnit vznik daňové povinnosti k dani z přidané hodnoty. Z dikce ustanovení § 2 odst. 7 daňového řádu je patrné, že správce daně je oprávněn použít tohoto ustanovení i tehdy, pokud je stavem formálně právním zastírána jiná skutečnost. Touto skutečností bylo v předmětné věci předání díla (viz. citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu čj. 5 Afs 15/2005-65).

Žalobkyně tak v dané věci stejně jako objednatel díla zůstali nečinní ve vztahu k ukončení obchodního závazku vyplývajícího ze smlouvy o dílo a nesepsali ohledně převzetí díla protokol o předání a převzetí. Přesto lze ze skutkových okolností dovodit, že v daňovém řízení vyšlo najevo, že k převzetí díla došlo. Pokud totiž na předmětnou stavbu bylo vydáno kolaudační rozhodnutí, nasvědčuje reálný stav tomu, že stavba byla povolena užívat a to navzdory zjištěným vadám a nedostatkům, které, jak bylo v kolaudačním rozhodnutí konstatováno, užívání stavby nebránily. Objednatel díla, Mgr. M. P., tedy mohla dokončenou stavbu užívat. Pokud následně s touto nemovitostí disponovala tak, že jí na základě

Pokračování 31Af 53/2011

smluvního ujednání pronajala žalobkyni, lze z tohoto postupu dovodit, že taková dispozice se mohla uskutečnist s věcí, která jí musela být předána.

Krajský soud považoval za nedůvodnou i námitku žalobkyně dotýkající se otázky stanovení základu daně z přidané hodnoty. Ze smlouvy o dílu vyplynulo, že cena byla dohodnuta ve výši 1 800 000 Kč, přičemž žádné důkazy nenasvědčovaly ve prospěch názoru, že by takto dohodnutá cena byla v průběhu dalšího období snížena. Žalobkyně se dovolávala výpovědi svědkyně Mgr. M. P., z níž dovozovala, že původní smluvní ujednání o výši ceny bylo změněno a Mgr. P., jakožto objednatel, si část prací prováděla svépomocí. Krajský soud tvrzenou skutečnost vyplývající z výpovědi svědkyně ověřil ve správním spise. Svědkyně uvedla, že na předmětu díla prováděla nějaké práce svépomocí a že tyto skutečnosti lze zjistit ze stavebního deníku. Své tvrzení již dále nekonkretizovala. Krajský soud tak přisvědčil názoru žalovaného, že svoje tvrzení žalobkyně nepodložila řádnými důkazy. Pouhý odkaz na obsah stavebního deníku její důkazní pozici nijak neposílil, když z něho bylo možno vyčíst pouze druh prací prováděných v ten který den, aniž by bylo blíže konkretizováno, v jakém rozsahu či jaké ceně a kým byly tyto práce prováděny. Krajský soud tak odkazuje na judikaturu Nejvyššího správního soudu obsaženou v jeho rozsudku ze dne 13. 4. 2004, čj. 3 Afs 12/2003-277 a rozsudku ze dne 18. 7. 2007, čj. 7 Afs 154/2006-66, z níž vyplývá, že povinnost tvrzení i břemeno důkazní ohledně existence zdanitelného plnění i ohledně jeho účelu nese daňový subjekt. Žalobkyně v projednávané věci však svoje důkazní břemeno neunesla.

Dle názoru žalobkyně vyplývaly tvrzené skutečnosti i ze způsobu vedení jejího účetnictví. Domáhala se proto vypracování znaleckého posudku, který by způsob jejího účtování zhodnotil. K tomu krajský soud uvádí, že ust. § 77 odst. 2 s.ř.s. ponechává na úvaze soudu, zda zopakuje nebo doplní důkazy provedené správním orgánem, přičemž dle ust. § 52 odst. 1 této právní úpravy má soud právo posoudit a rozhodnout, které z navržených důkazů provede a které nikoliv. V daném případě krajský soud neshledal návrh na provedení důkazu znaleckým posudkem důvodným. Posouzení otázky, zda účetnictví vedla žalobkyně v souladu s příslušnou právní úpravou a zda tedy její účtování splňovalo test úplnosti, průkaznosti a správnosti je v pravomoci správce daně. Krajský soud se ztotožnil s jeho hodnocení, že účetnictví musí vykazovat cenu díla a teprve pak se může stát věrohodným důkazem pro to, že na předmětné zakázce byly provedeny určité práce svépomocí. V daném případě tomu tak, nebylo, účetnictví tedy nemohlo prokázat tvrzení žalobkyně.

Krajský soud proto žalobu jako nedůvodnou ve smyslu ust. § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl.

Výrok o nákladech řízení se opírá o ust. § 60 s.ř.s. Žalobkyně nebyla ve věci úspěšná, krajský soud jí proto náhradu nákladů řízení nepřiznal. Ze správního spisu krajský soud nezjistil, že by žalovanému náklady řízení vznikly.

Pokračování 31Af 53/2011

Poučení:

Toto rozhodnutí nabývá právní moci dnem doručení účastníkům (§ 54 odst. 5 s.ř.s.).

Proti pravomocnému rozhodnutí je přípustná kasační stížnost, kterou lze podat z důvodů uvedených v § 102 a násl. s.ř.s. ve lhůtě dvou týdnů po doručení rozhodnutí. Kasační stížnost se podává ke Krajskému soudu v Hradci Králové. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie (§ 105 odst. 2 s.ř.s.).

V Hradci Králové dne 26. srpna 2011 Mgr. Marie Kocourková, v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru