Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

31 Af 32/2011 - 30Rozsudek KSHK ze dne 11.11.2011

Prejudikatura

8 Afs 34/2009 - 68

Oprav. prostředek / ústav. stíž.
5 Afs 22/2012 (zamítnuto)

přidejte vlastní popisek

31 Af 32/2011-30

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Marie Kocourkové a soudkyň JUDr. Magdaleny Ježkové a Mgr. Heleny Konečné ve věci žalobce J. L., zast. Ing. Davidem Hubalem, daňovým poradcem v Praze 10, U Továren 256/14, adresa pro doručování, P. O. Box 96, Hradec Králové, proti žalovanému Finančnímu ředitelství v Hradci Králové, se sídlem v Hradci Králové, Horova 17, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 23. prosince 2010, čj. 8205/10-1500-607293, takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Včas podanou žalobou se žalobce domáhal zrušení shora identifikovaného rozhodnutí, jímž žalovaný zamítl jeho odvolání do rozhodnutí o přiznání úroku z přeplatku. Současně navrhl i zrušení rozhodnutí vydaného správcem daně v prvním stupni.

K věci uvedl, že na základě vydaných (k datu 10. 12. 2007) a doručených (k datu 17. 12. 2007) dodatečných platebních výměrů na daň z přidané hodnoty za Pokračování 31Af 32/2011

zdaňovací období 1. až 4. čtvrtletí roku 2003 a 3. čtvrtletí roku 2004 zaplatil žalobce (k datu 17. 12. 2007) vyměřenou daň ve výši 107 753 Kč. Dodatečné platební výměry byly následně odvolacím orgánem zrušeny, čímž žalobci vznikl nárok na vratitelný přeplatek na dani. Správce daně dle ust. § 64 odst. 6 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“) ve spojení s čl. VI zákona č. 230/2006 Sb. přechodná ust. bod 5. přiznal žalobci úrok z přeplatku na dani v celkové výši 5 261 Kč. Odvolání proti tomuto rozhodnutí bylo napadeným rozhodnutím zamítnuto s konstatováním, že žalobce nenavrhl důkazní prostředky ve smyslu ust. § 48 odst. 4 písm. e/ daňového řádu.

Napadené rozhodnutí označil žalobce za nezákonné, neboť dle jeho názoru došlo k aplikaci právní normy v rozporu s právními předpisy. Nad rámec pak konstatoval, že nemusel návrhovat důkazní prostředky, pokud namítal rozpor s právními předpisy.

Za jádro sporu označil žalobce aplikaci právní normy, tedy ust. § 64 odst. 6 daňového řádu ve spojení s čl. VI zákona č. 230/2006 Sb., jenž nabyl účinnosti dnem 1. 1. 2007 a stanovení okamžiku, kdy konkrétní přeplatek vznikl. Vyslovil přesvědčení, že přeplatky zaviněné správcem daně vznikly po 1. 1. 2007, proto bylo dle jeho názoru nezbytné na posuzované případy aplikovat právní úpravu účinnou po 1. 1. 2007, tedy přiznat žalobci nárok na úrok ve výši repo sazby stanovené ČNB, zvýšené o 14 procentních bodů.

V odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaný uvedl, že dne 10. 12. 2007 vydal správce daně dodatečné platební výměry na daň z přidané hodnoty za zdaňovací období 1. až 4. čtvrtletí roku 2003 a 3. čtvrtletí roku 2004. Na základě odvolání přezkoumal odvolací orgán tyto dodatečné platební výměry shora uvedené a rozhodnutím ze dne 3. srpna 2010 je zrušil. Poté rozhodl správce daně o přiznání nároku na úrok rozhodnutím dne 6. 9. 2010 dle § 64 odst. 6 daňového řádu a podle článku VI – Přechodná ustanovení-bodu 5. zákona č. 230/2006 Sb., kterým se mění zákon č,. 89/1995 Sb., o státní statistické službě, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony. V odůvodnění správce daně uvedl, že se sankční úrok váže k dani, jejíž původní datum splatnosti nastalo do účinnosti zákona č. 230/1996 Sb., proto postupoval při stanovení a výpočtu tohoto úroku podle výše uvedených přechodných ustanovení a pro výpočet použil sazbu ve výši 140% diskontní úrokové sazby ČNB, platné pro první den příslušného kalendářního období.

Žalovaný dále uvedl, že zavinil-li vznik přeplatku správce daně, vrátí přeplatek bez žádosti do patnácti dnů, a vrátil-li jej po stanovené lhůtě, je povinen zaplatit daňovému dlužníkovi úrok z přeplatku ve výši 140 % diskontní úrokové sazby České národní banky platné první den kalendářního čtvrtletí. Je-li vracen přeplatek na žádost po lhůtě stanovené v odstavci 4 nebo nebyla-li dodržena zákonná lhůta pro vrácení u vratitelného přeplatku, který se podle daňového zákona vrací bez žádosti, aniž by zde při vzniku přeplatku bylo zavinění správce daně, náleží daňovému dlužníkovi úrok z přeplatku ve výši 140 % diskontní úrokové sazby České národní banky platné první den kalendářního čtvrtletí. Úrok náleží v těchto případech ode dne následujícího po dni uplynutí zákonné lhůty pro jeho vrácení. Vznikl-li přeplatek zaviněním správce daně, běh zákonné lhůty počne dnem následujícím po původní

Pokračování 31Af 32/2011

lhůtě splatnosti daně a s účinností od počátku běhu této lhůty se tento přeplatek použije podle odstavců 2 a 3; pokud došlo ke vzniku přeplatku až po dni původní splatnosti daně, běh zákonné lhůty počne dnem následujícím po dni úhrady daně, v jejímž důsledku došlo ke vzniku přeplatku. Pokud by skutečná přiznaná škoda způsobená daňovému dlužníkovi nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem správce daně byla vyšší než úrok přiznaný podle tohoto ustanovení, přiznaný úrok se na úhradu skutečné škody započítává. Zákon č. 230/2006 Sb., kterým se mění zákon č. 89/1995 Sb., o státní statistické službě, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony byl schválen dne 25. 4. 2006 s účinností od 1. 6. 2006 s tím, že, mimo jiné, čl. VI nabyl účinnosti dne 1. 1. 2007. Tento článek VI – Přechodná ustanovení – v bodě 5. stanoví, že: „Úprava obsažená v § 64 odst. 6 a § 96a odst. 3 tohoto zákona se použije pro přeplatek na dani, jejíž původní den splatnosti nastane po účinnosti tohoto zákona. Pro vratitelný přeplatek na dani, jejíž původní den splatnosti nastane do účinnosti tohoto zákona, se použije § 64 odst. 6 a § 96a odst. 3 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění účinném do účinnosti tohoto zákona.“

Vzhledem k výše uvedenému žalovaný uzavřel, že správce daně postupoval zákonně, když rozhodl v souladu s ust. § 64 odst. 6 daňového řádu a v souladu s odstavcem 5. čl. VI přechodných ustanovení z. č. 230/2006 Sb.

V doplnění právní argumentace k žalobnímu návrhu žalobce uvedl, že aplikace právní úpravy obsažené v ust. § 64 odst. 6 daňového řádu ve znění účinném do 31. 12. 2006, znamená nepřístupnou nerovnost mezi nositeli základních práv a svobod. Upozornil, že daň vyměřenou na základě nezákonného dodatečného platebního výměru zaplatil dne 17. 12. 2007, tedy téměř rok po účinnosti zákona č. 230/2006 Sb. Aplikaci ust. čl. VI přechodných ustanovení tohoto zákona žalovaným na posuzovaný případ proto považuje za ústavně nekonformní, narušující princip rovnosti zakotvený v čl. I. Listiny základních práv a svobod. Uvedl, že pokud by přeplatek vznikl jiné osobě ke stejnému datu avšak příkladně na dani za zdaňovací období roku 2007, této osobě by pak byl přiznán úrok ve výši repo sazby ČNB zvýšené o 14 procentních bodů, tedy několikanásobně vyšší. Takže navzdory tomu, že obě osoby k témuž datu pozbyly svého majetku, je jim přiznán diametrálně odlišný úrok z tohoto přeplatku zaviněného správcem daně.

Při nařízeném jednání zástupce žalobce odkázal na argumentaci uvedenou v žalobě a jejím doplnění se zdůrazněním, že aplikací zákona tak, jak provedl žalovaný, došlo k narušení principu rovnosti zakotveného v č. I. Listiny základních práv a svobod. Upozornil, že je mu známa judikatura Nejvyššího správního soudu obsažená v jeho rozsudku ze dne 22. 10. 2009, čj. 8 Afs 34/2009-75, avšak dané rozhodnutí neřešilo zcela shodnou skutkovou věc. Ve věci projednávané Nejvyšším správním soudem totiž vznikl přeplatek zaviněný správcem daně ještě za právní úpravy platné do 31. 12. 2006, v projednávané věci před tímto soudem však vznikl přeplatek zaviněný správcem daně až 17. 12. 2007. Pověřená pracovnice žalovaného při nařízeném jednání odkázala na vyjádření k žalobě a obsah odůvodnění napadeného rozhodnutí. Uvedla, že pokud se žalobce cítil být poškozen Pokračování 31Af 32/2011

jednáním žalovaného, měl zvolit postup podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti státu za nesprávné rozhodnutí.

Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v řízení podle části třetí hlavy druhé dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s.ř.s.“) a dospěl k následujícím skutkovým zjištěním a právním závěrům.

Z právní úpravy obsažené v zákoně č. 230/2006 Sb., jejíž aplikace je předmětem sporu, konkrétně z jeho článku VI bodu 5. lze dovodit, že „úprava obsažená v § 64 odst. tohoto zákona se použije pro přeplatek na dani, jejíž původní den splatnosti nastane po účinnosti tohoto zákona. Pro vratitelný přeplatek na dani, jejíž původní den splatnosti nastane do účinnosti tohoto zákona, se použije § 64 odst. 6 zákona č. 337/1992 Sb. ve znění účinném do účinnosti tohoto zákona.“ Podle článku XXI zákona č. 230/2006 Sb. nabývá článek VI účinnosti dne 1. 1. 2007. Podle § 64 odst. 6 daňového řádu ve znění účinném do 31. 12. 2006 „zavinil-li vznik přeplatku správce daně, vrátí přeplatek bez žádosti do patnácti dnů, a vrátil-li jej po stanovené lhůtě, je povinen zaplatit daňovému dlužníkovi úrok z přeplatku ve výši 140 % diskontní úrokové sazby České národní banky platné první den kalendářního čtvrtletí…“.

Podle § 64 odst. 6 daňového řádu ve znění účinném od 1. 1. 2007 „zavinil-li vznik přeplatku správce daně, vrátí přeplatek bez žádosti do patnácti dnů, a vrátil-li jej po stanovené lhůtě, je povinen zaplatit daňovému dlužníkovi úrok z přeplatku ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou, zvýšené o čtrnáct procentních bodů, platné pro první den příslušného kalendářního pololetí“.

Ze skutkových okolností projednávané věci krajský soud dovodil, a tyto skutečnosti nebyly účastníky řízení rozporovány, že správce daně vydal dne 10. 12. 2007 dodatečné platební výměry na daň z přidané hodnoty za zdaňovací období 1. až 4. čtvrtletí roku 2003 a 3. čtvrtletí roku 2004, které byly žalobci doručeny k datu 17. 12. 2007 a téhož dne byl i vyměřený nedoplatek na daních žalobcem uhrazen. Následně byly dodatečné platební výměry v odvolacím řízení zrušeny a žalobci tak vznikl nárok na vratitelný přeplatek na dani a potažmo i na úrok z tohoto přeplatku.

V posuzované věci tak krajský soud považoval za rozhodné vyřešení otázky, zda správce daně a žalovaný aplikovali zákonně přechodné ustanovení obsažené v článku VI. bodu 5 větě první zákona č. 230/2006 Sb. Vycházel přitom prioritně z judikatury Nejvyššího správního soudu – rozsudku ze dne 22. 10. 2009, čj. 8 Afs 34/2009-68, na jehož obsah odkazoval i zástupce žalobce při nařízeném jednání. V něm Nejvyšší správní soud konstatoval, „že předmětné přechodné ustanovení jednoznačně řeší způsob rozlišení výpočtu výše úroků z přeplatku podle § 64 odst. 6 daňového řádu ve znění do 31. 12. 2006 a ve znění od 1. 1. 2007 tak, že za rozhodný okamžik považuje původní den splatnosti daně, na kterou je daný přeplatek vázán…….. nastane-li původní den splatnosti příslušné daně před 1. 1. 2007, je nutno úrok z přeplatku vztahující se k dané dani počítat podle úpravy v § 64 odst. 6 daňového řádu ve znění účinném do 31. 12. 2006, v opačném případě je pak třeba úrok vyčíslit dle § 64 odst. 6 daňového řádu ve znění účinném od 1. 1. 2007.“

Pokračování 31Af 32/2011

Nejvyšší správní soud rovněž konstatoval, „že v daném případě nebyl nijak narušen princip rovnosti daňových subjektů, protože všem daňovým subjektům ve srovnatelném postavení, tedy těm, jimž zaviněním správce daně vznikl přeplatek na dani, jejíž původní den splatnosti nastal do 31. 12. 2006, bude úrok počítán podle § 64 odst. 6 daňového řádu ve znění účinném do tohoto data.“

V projednávané věci je nepochybné, že se přeplatek vztahuje k dani z přidané hodnoty za jednotlivá čtvrtletí roku 2003 a 3. čtvrtletí roku 2004, takže splatnost těchto jednotlivých daní nastávala postupně v roce 2004, tedy před 1. 1. 2007. Ze shora vzpomínané zákonné úpravy přitom vyplývá, že rozhodujícím kritériem pro použití příslušné zákonné úpravy týkající se výše výpočtu úroku z přeplatku je okamžik vzniku splatnosti daně, z níž přeplatek vznikl, tedy den, ke kterému se daň stala splatnou. Je tedy zcela zřejmé, že den vyměření přeplatku na dani, resp. okamžik jeho vzniku nemůže být kritériem pro výběr příslušné zákonné úpravy vztahující se k vyměření úroku z přeplatku. Může tak nastat situace, že k dani, jejíž splatnost nastala před 1. 1. 2007, vznikne přeplatek do tohoto data, avšak není ani vyloučeno, aby den vzniku přeplatku toto datum překročil. Ani jedna z variant však není rozhodná pro to, dle jaké právní úpravy má být úrok z přeplatku vypočten. Jak již bylo konstatováno, jediným rozhodujícím okamžikem je dne splatnosti daně, k níž se přeplatek a potažmo úrok z přeplatku vztahují. Žalobní námitce vyžadující zohlednění okamžiku vzniku přeplatku na dani proto krajský soud nemohl vyhovět. Dostatečným argumentem nemohlo být ani tvrzení žalobce (obsažené v dodatečně vypracovaném doplnění žaloby), v němž spatřuje diskrepanci při výpočtu úroku z přeplatku vzniklého po 1. 1. 2007 na dani, jejíž splatnost nastala před 1. 1. 2007 a úroku z přeplatku vzniklého taktéž po 1. 1. 2007 avšak na dani, jejíž splatnost nastala po 1. 1. 2007. Žalobce má zato, že v obou případech pozbyli poplatníci daně svého majetku ve stejný okamžik, a přitom jim byl uznán diametrálně odlišný úrok. Žalobce tak má zato, že pokud vznikne přeplatek zaviněný správcem daně ve stejný okamžik, musí být z hlediska ústavní zásady rovnosti oběma poplatníkům přiznána stejná kompenzace. Jak vyplývá ze shora uvedeného, žalobcem vyžadovaný postup při výpočtu úroku neodpovídá požadavkům stanoveným v čl. VI bodu 5. zákona č. 230/2006 Sb.

Krajský soud dále dodává, že v postupu správce daně i žalovaného nelze spatřovat narušení ústavní rovnosti daňových subjektů. Jakákoliv novelizace platné právní úpravy přináší již z principu změnu oproti původnímu stavu. Principu rovnosti se tedy nelze dovolávat při posuzování dvou právních úprav, kdy novelizovaná právní úprava nastoluje novou právní situaci a to logicky odlišnou od stávající, která může být pro subjekty právních vztahů měně či více výhodná nebo i nevýhodná. V daném případě nebyl, jak ostatně konstatoval i Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku shora vzpomínaném, princip rovnosti narušen, neboť „daňovým subjektům ve srovnatelném postavení, tedy těm, jimž zaviněním správce daně vznikl přeplatek na dani, jejíž původní den splatnosti nastal do 31. 12. 2006, bude úrok počítán podle § 64 odst. 6 daňového řádu ve znění účinném do tohoto data.“

Krajský soud nemohl přisvědčit ani námitce žalobce vznesené při nařízeném jednání, dle níž nelze judikaturu Nejvyššího správní soudu, konkrétně jeho rozsudek Pokračování 31Af 32/2011

ze dne 22. 10. 2009, čj. 8 Afs 34/2009-75 (správně má být uvedeno 8 Afs 34/2009-68), použít, neboť dle žalobce neřešil shodnou skutkovou věc. Ani s touto námitkou se nelze ztotožnit, neboť, jak vyplývá ze shora uvedeného, vznik přeplatku není pro posouzení věci rozhodující. Pokud tedy, jak žalobce uvádí, rozhodoval Nejvyšší správní soud o věci, u níž přeplatek na dani vznikl ještě za právní úpravy platné do 31. 12. 2006, nemůže tato skutečnost zabránit použití závazné právní judikatury na věc projednávanou před zdejším soudem, neboť namítaný skutkový nesoulad obou věcí nebrání konečnému použití závazného právního názoru, který není touto skutkovou rozdílností dotčen.

Postup žalovaného i správce daně shledal krajský soud zákonným, a proto žalobu jako nedůvodnou ve smyslu ust. § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl.

Výrok o nákladech řízení se opírá o ust. § 60 s.ř.s. Žalobce nebyl ve věci úspěšný, krajský soud mu proto náhradu nákladů řízení nepřiznal. Žalovanému, jak vyplývá z prohlášení jeho pověřené pracovnice, v souvislosti s tímto řízením žádné náklady nevznikly.

Poučení: Toto rozhodnutí nabývá právní moci dnem doručení účastníkům (§ 54 odst. 5 s.ř.s.). Proti pravomocnému rozhodnutí je přípustná kasační stížnost, kterou lze podat z důvodů uvedených v § 102 a násl. s.ř.s. ve lhůtě dvou týdnů po doručení rozhodnutí. Kasační stížnost se podává ke Krajskému soudu v Hradci Králové. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie (§ 105 odst. 2 s.ř.s.).

V Hradci Králové dne 11. listopadu 2011 Mgr. Marie Kocourková, v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru