Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

31 Af 28/2011 - 31Rozsudek KSHK ze dne 30.11.2011

Prejudikatura

5 As 64/2008 - 155


přidejte vlastní popisek

31Af 28/2011-31

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Marie Kocourkové a soudkyň JUDr. Magdaleny Ježkové a Mgr. Heleny Konečné ve věci žalobce OSMPB, občanské sdružení, se sídlem Teplice, St. Duchcovká 404/75, proti žalovanému Finančnímu ředitelství v Hradci Králové, se sídlem Hradec Králové, Horova 17, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 21.2.2011, č.j. 1343/11-0300-607013, takto:

I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 21.2.2011, č.j. 1343/11-0300-607013,

se zrušuje a věc se žalovanému vrací k dalšímu řízení.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Rozhodnutím ze dne 21.2.2011, č.j. 1343/11-0300-607013, žalovaný zamítl odvolání žalobce do rozhodnutí Finančního úřadu v Holicích (dále jen „správce daně“) ze dne 14.1.2011, č.j. 149/11/249970605420. Tímto rozhodnutím správce daně odmítl žádost podanou žalobcem dle § 13 zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím v platném znění (dále jen „zákon o svobodném přístupu k informacím“) o poskytnutí seznamu daňových subjektů, u kterých byla v roce 2009 uzavřena daňová kontrola, prováděná finančním úřadem.

V jeho odůvodnění žalovaný uvedl, že správce daně odmítl požadovanou informaci podat s odkazem na ust. § 10 zákona o svobodném přístupu k informacím. Kontroly prováděné u daňových subjektů se řídí zákonem č 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků v platném znění (dále jen „daňový řád“), a dle jeho ust. § 24 je správce daně povinen zachovat mlčenlivost o věcech, které se při daňové kontrole nebo v souvislosti s ní dozvěděl, zejména o poměrech daňových subjektů jak osobních, tak souvisejících s podnikáním. Další omezení práva je zakotveno i v ust. § 11 odst. 3 zákona o svobodném přístupu k informacím.

Žalovaný k odvolacím námitkám uplatněným žalobcem uvedl, že odkazem na ust. § 10 zákona o svobodném přístupu k informacím měl správce daně na mysli rozhodnutí Ústavního soudu ČR, které pro případ zahájení daňové kontroly vyžadovalo existenci konkrétními skutečnostmi podloženého podezření, že konkrétní daňový subjekt, u něhož je kontrola zahajována, zřejmě nesplnil svoji daňovou povinnost. Ze seznamu ukončených daňových kontrol roku 2009 je dle žalovaného jasné, že by došlo k prolomení ust. § 10 citovaného zákona, protože již uvedením jmen fyzických a právnických osob by uváděl jejich majetkové poměry. Tyto osoby totiž musely podléhat nějaké dani. Správce daně v průběhu daňové kontroly získal informace o majetkových poměrech těchto daňových subjektů a dle § 24 daňového řádu je povinen o nich zachovat mlčenlivost. Citovaný předpis stanoví jaké informace je správce daně povinen podávat (např. seznam plátců daně z přidané hodnota a spotřební daně). Povinné mlčenlivosti může správce daně zprostit pouze daňový subjekt.

Dále žalovaný uvedl, že poskytnutí seznamu daňových subjektů u kterých byla uzavřena daňová kontrola předpokládá, že daňový subjekt musel uvést údaje svědčící o jeho majetkových a osobních poměrech, které mají vliv na výši jeho daňové povinnosti a informace od daňového subjektu mohly být správcem daně po zpracování vyhodnoceny jako informace se zjištěným rizikem nesprávnosti plnění daňových povinností a proto správce daně provedl daňovou kontrolu.

Žalovaný dále citoval ust. § 11 odst. 3 daňového řádu se závěrem, že registrační a vyhledávací činnost lze pod tyto zákonem stanovené činnosti podřadit. Vyslovil názor, že z informace požadované žalobcem by vyplynulo, který orgán prováděl kontrolu, o jakou kontrolu se jednalo a dle jakých právních předpisů a u jakého subjektu byla provedena případně rok jejího ukončení. Z toho dle žalovaného plyne, že se jedná o celkovou informaci o daňové kontrolní činnosti správce daně u zcela konkrétního subjektu provedené dle daňového řádu. Ten obsahuje ustanovení o povinné mlčenlivosti na tyto konkrétní informace. Nejedná se tedy jen o obecné zveřejnění identifikačních údajů o daňových subjektech, jak tvrdí žalobce.

V závěru žalovaný konstatoval, že účelem zákona o svobodném přístupu k informacím je zajistit, aby povinné orgány byly povinny přiměřeným způsobem poskytovat informace o své činnosti. Mají dle citovaného zákona poskytovat základní a standardní informace o své činnosti tak, aby byly všeobecně přístupné. Ostatní pak poskytují na žádost, právo žadatele na poskytnutí informací však není absolutní, ale je omezeno příslušnými ustanoveními citovaného zákona.

Žalobce ve včas podané žalobě namítal, že požadovaná informace nevypovídá nic o majetkových poměrech kontrolovaných osob, které jsou chráněny ust. § 10 zákona o svobodném přístupu k informacím. Vyslovil nesouhlas se závěrem žalovaného, že z požadovaného seznamu ukončených kontrol za rok 2009 lze usuzovat na majetkové poměry kontrolovaných. Výklad pojmu „majetkové poměry“, jak učinil žalovaný označil za extenzivní a trval na tom, že požadovaná informace nic o výši majetků, dluhů nebo příjmů dané osoby nevypovídá. Povinná mlčenlivost uložená daňovými předpisy je tak prolomena ustanovením § 19 zákona o svobodném přístupu k informacím. Proti takovému výkladu ustanovení § 10 citovaného zákona se dle žalobce vyslovil Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí ze dne 16.5.2007, č.j. 3 Ads 33/2006-57. V něm uvedl, že při realizaci ústavně zaručeného práva na informace, garantovaného čl. 17 Listiny základních práv a svobod, ve spojení se zákonem č. 106/1999 Sb., je třeba jakákoliv možná omezení poskytování informací vykládat restriktivním způsobem, což lze dovodit i z judikatury Ústavního soudu (srovnej nález ze dne 24.1.2007, sp. zn. I.ÚS 1227/2007.

Dle žalobce požadovanou informaci správce daně nezískal při plnění úkolů kontrolní činnosti. Žalovaný nevyvracel sice tvrzení žalobce, že informace získal v řízení registračním případně při vyhledávací činnosti, nicméně ve svém rozhodnutí uvedl, že registrační a vyhledávací činnost lze pod zákonem stanovené činnosti (uvedené v ust. § 11 odst. 3 zákona o svobodném přístupu k informacím) podřadit. Dle žalobce podle citovaného ustanovení povinný subjekt, tedy správce daně, neposkytne pouze informace, které získal od třetích osob a není možné naopak odmítnout informace pramenící z vlastní činnosti povinného subjektu.

V závěru navrhl, aby krajský soud zrušil napadené rozhodnutí žalovaného a uložil mu poskytnout informace v požadovaném rozsahu.

Žalovaný při předložení správního spisu krajskému soud navrhl zamítnutí žaloby v celém rozsahu.

Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v rozsahu žalobních námitek v řízení podle části třetí hlavy druhé dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen “s.ř.s.“). Učinil tak bez nařízení jednání dle § 51 odst. 1 s.ř.s., když souhlas žalobce i žalovaného s takovým postupem byl dán za dodržení podmínek stanovených ve větě druhé zmíněného zákonného ustanovení. O věci usoudil následovně.

Z obsahu správního spisu vplynulo, že žalobce podáním ze dne 31.12.2010 žádal správce daně o poskytnutí „seznamu daňových subjektů, u kterých byla v roce 2009 uzavřena daňová kontrola provedená Finančním úřadem v Holicích“. Správce daně odkázal na ust. § 10 zákona o svobodném přístupu k informacím, kterým je chráněna důvěrnost majetkových poměrů. Sdělení požadovaných informací dle něho brání i ust. § 24 daňového řádu a další omezení vyplývají i z ust. § 11 odst. 3 zákona o svobodném přístupu k informacím. Odkazem na stejná zákonná ustanovení argumentoval v napadeném rozhodnutí i žalovaný.

Dle ustanovení § 10 posledně citovaného zákona informace o majetkových poměrech osoby, která není povinným subjektem, získané na základě zákonů o daních, poplatcích, penzijním nebo zdravotním pojištění anebo sociálním zabezpečení povinný subjekt podle tohoto zákona neposkytne.

Dle § 11 odst. 3) informace, které získal povinný subjekt od třetí osoby při plnění úkolů v rámci kontrolní, dozorové, dohledové nebo obdobné činnosti prováděné na základě zvláštního právního předpisu, podle kterého se na ně vztahuje povinnost mlčenlivosti anebo jiný postup chránící je před zveřejněním nebo zneužitím, se neposkytují. Povinný subjekt poskytne pouze ty informace, které při plnění těchto úkolů vznikly jeho činností.

Žalovaný s odkazem na ust. § 10 zákona o svobodném přístupu k informacím tvrdil, že samotným uvedením jmen fyzických a právnických osob, u nichž byla uzavřena v roce 2009 daňová kontrola, by správce daně uváděl jejich majetkové poměry. Zdůvodnil to tím, že tyto osoby podávaly přiznání a hlášení a uváděly skutečnosti svědčící pro stanovení daňové povinnosti, které vypovídají o majetkových poměrech (jednalo se např. o nakládání s majetkem, pobírání příjmů, vykazování nákladů atd.)

Tuto argumentaci nemohl krajský soud přijmout. Skutečnost, že osoba podává daňové přiznání nevypovídá nic o jejich majetkových poměrech. Každá fyzická osoba má nepochybně určité příjmy buď z podnikání nebo ze závislé činnosti, případně pobírá dávky nemocenského či důchodového pojištění, nebo dávky sociální. Příjmy z podnikání má i právnická osoba. V tomto rozsahu se jedná o informace obecně známé. Lze tedy uzavřít, že samotný fakt, že fyzická nebo právnická osoba podává daňové přiznání může znamenat jen to, že podniká nebo pobírá příjmy ze závislé činnosti. O jejich výši, tedy ani o jejich majetkových poměrech, to nevypovídá.

Žalovaný poukazoval na rozhodnutí Ústavního soudu I. ÚS 1835/2007, v němž vyslovil, že v případě daňové kontroly musí existovat konkrétními skutečnostmi podložené podezření, že daňový subjekt, u něhož je zahajovaná daňová kontrola, svoji povinnost nesplnil, nebo splnil v menší míře než měl.

K tomu krajský soud podotýká, že zmíněný nález byl vydán dne 18.11.2008 a vyhlášen dne 18.12.2008. Nejvyšší správní soud však následně ve věci zaujal odlišné stanovisko, a to ve svém rozsudku ze dne 3.12.2009, č.j. 1 Aps 2/2009-52, a tím se v převážné míře řídily i krajské soudy. Jen z těchto naznačených časových souvislostí však nelze usuzovat na to, že ve všech případech, kdy byla v roce 2009 uzavřena daňová kontrola, byla tato zahájena v roce 2009 po vyhlášení shora uvedeného nálezu ústavního soudu, tedy, že na všechny daňové kontroly ukončené v roce 2009 se vztahovala použitá argumentace. Takové její zevšeobecnění není

přípustné. Nelze ani přehlédnout, že žalovaný se zabýval pouze otázkou zahájení daňové kontroly a zcela přehlížel skutečnost, že žalobce požadoval pouze sdělení o ukončených daňových kontrolách. Skutečnost, že daňová kontrola byla uzavřena nevypovídá nic o tom, že výsledkem bylo i doměření daně, tedy že její výsledek zasáhl i do majetkových práv daňového subjektu.

Pokud pak jde o identifikaci daňových subjektů, u nichž byla daňová kontrola uzavřena, žalovaný opět použil jen obecnou argumentaci když uvedl, že informace o daňovém subjektu získal od osoby, která není povinným subjektem, ale třetí osobou. O jakou informaci se konkrétně jednalo však již neuvedl. Se žalobcem je možno souhlasit v tom, že údaje o daňových subjektech lze získat i z jiných zdrojů. Jedná se o evidence veřejně přístupné, např. obchodní rejstřík pokud jde o právnické osoby a živnostenský rejstřík u osob fyzických. Tyto seznamy mohou být překrývány seznamem osob registrovaných k dani z přidané hodnoty, který je rovněž zpřístupněn k veřejnému nahlédnutí. Žalovaný v odůvodnění svého rozhodnutí nezdůvodnil, proč údaje ohledně těchto osob pokládá za údaje zjištěné od tzv. třetí osoby ve smyslu ust. § 11 odst. 3 zákona o svobodném přístupu k informacím.

Na základě výše uvedeného krajský soud dospěl k závěru, že se žalovaný přesvědčivým způsobem nevypořádal s argumentací žalobce a některé svoje úvahy zdůvodnil nedostatečně. Proto krajský soud napadené rozhodnutí žalovaného jako nepřezkoumatelného pro nedostatek důvodů dle ust. § 78 odst. 1 s.ř.s. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V něm žalovaný snese dostatek důvodů pro svoji argumentaci opírající se o ust. § 10 a § 11 odst. 3 zákona o svobodném přístupu k informacím ve spojení s ust. § 24 daňového řádu. Pokud by žalobce změnil svoje stanovisko, zruší rozhodnutí správce daně a poskytne žalobci informace v požadovaném rozsahu.

Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení § 60 odst. 1 s.ř.s. Podle něj má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. V řízení před krajským soudem měl žalobce úspěch, náhradu nákladů řízení však nepožadoval a krajský soud ani nezjistil, že by mu nějaké takové náklady vznikly. Vzhledem k tomu bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení tak, jak je uvedeno ve výroku II. tohoto rozsudku.

Poučení:

Toto rozhodnutí nabývá právní moci dnem doručení účastníkům (§ 54 odst. 5 s.ř.s.).

Proti pravomocnému rozhodnutí je přípustná kasační stížnost, kterou lze podat z důvodů uvedených v § 102 a násl. s.ř.s. ve lhůtě dvou týdnů po doručení rozhodnutí. Kasační stížnost se podává ke Krajskému soudu v Hradci Králové.

O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem. To neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

V Hradci Králové dne 30. listopadu 2011

Mgr. Marie Kocourková, v.r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru