Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

31 Af 25/2011 - 116Rozsudek KSHK ze dne 30.06.2011

Prejudikatura

9 Afs 67/2010 - 100

5 Afs 42/2004 - 61

Oprav. prostředek / ústav. stíž.
9 Afs 15/2012 (zrušeno a vráceno)

přidejte vlastní popisek


31Af 25 /2011-116

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Marie Kocourkové a soudkyň JUDr. Magdaleny Ježkové a Mgr. Heleny Konečné ve věci žalobce J. H., zast. JUDr. Jaroslavem Kobíkem, daňovým poradcem v Praze 3, Bořivojova 21, proti žalovanému Finančnímu ředitelství v Hradci Králové, se sídlem v Hradci Králové, Horova 17, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 26. října 2009, čj. 7980/09-1100-602925, takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Včas podanou žalobou se žalobce domáhal zrušení shora uvedeného rozhodnutí, jímž žalovaný snížil jeho daňovou povinnost k dani z příjmů za zdaňovací období roku 2003 z částky 97 588 Kč na částku 86 836 Kč.

Dle žalobce postupoval správce daně při daňové kontrole a při důkazním řízení v rozporu s ust. § 31 odst. 9 a § 40 odst. 15 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“), když na žalobci požadoval prokázání zdanění či osvobození od daně těch finančních prostředků, které žalobce nabyl v letech, na něž se již nevztahovala důkazní povinnost. Nebyl tak povinen prokazovat, jakým způsobem nabyl finanční prostředky před rokem 2001. Žalobce přitom odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 29/05. Pokud tedy správce daně žalobce vyzval k prokázání, jaké příjmy mu plynuly v každém jednotlivém kalendářním roce, jaké výdaje měl s chodem domácnosti a dále k doložení veškerých peněžních účtů včetně dokladů o poskytnutí peněžních prostředků od manželky a doložení finančního plnění od ZD Žichlínek, byla tato výzva v rozporu s daňovým řádem i judikaturou Ústavního soudu. Žalobce dle jeho mínění nemusí (s odkazem na ust. § 31 odst. 3, § 40 odst. 12 a § 47 daňového řádu) prokazovat cokoliv, co souvisí s jeho daňovou povinností za rok 2001. Upozornil, že začal podnikat až v roce 1995, takže za roky 1993, 1994 a částečně i 1995 jej tedy nestíhala žádná povinnost uschovávat jakýkoliv doklad. Rovněž mu, jak dále uvedl, žádný právní předpis neukládá povinnost sledovat, jaké výdaje mu v jednotlivých letech v souvislosti s chodem jeho domácnosti vznikaly. Odkázal přitom na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 38/95, podle kterého může správce daně vyzvat daňový subjekt pouze k prokázání toho, co on sám tvrdí. Rovněž tak žalobci dle jeho mínění zanikla povinnost evidovat účty, na nichž měl v předmětném období uloženy finanční prostředky. Tyto údaje již nejsou ani dostupné u jednotlivých bank. Žalobce k tomu navrhl, aby požadované údaje zjistil sám správce daně v souladu s ust. § 31 odst. 2 a § 34 odst. 11 daňového řádu. Žalobce dále uvedl, že jako další důkaz, jež měl dokladovat zapůjčení finančních prostředků od manželky, předložil její prohlášení a navrhl i její výslech jako svědka. K částkám získaným od ZD Žichlínek pak uvedl, že mu byly poskytnuty naturálně v poukázkách na pohonné hmoty, a tyto pohonné hmoty pak použil při svém podnikání, o čemž svědčí doklady v jeho účetnictví, jež byly v průběhu daňového řízení správci daně předloženy.

Žalobce dále zdůraznil, že žalovaný ve svém rozhodnutí hodnotil důkazní prostředky v rozporu s ust. § 31 odst. 4 a § 2 odst. 3 daňového řádu. Dle jeho názoru již nebyl povinen ve zdaňovacím období roku 2001 s odkazem na ust. § 47 a § 40 odst. 12 daňového řádu prokazovat zdroj finančních prostředků, které použil v roce 1999.

K vratce půjčky ve výši 1 200 000 Kč od pana N. žalobce uvedl, že tato půjčka nebyla poskytnuta z prostředků, které mu sloužily k podnikání, proto i vrácené finanční prostředky vkládal do podnikání postupně, jak ostatně vyplývá i z jeho účetnictví. Protože se žalobci nepodařilo získat doklady o držení prostředků, jež následně poskytl jako půjčku, navrhl, aby si je vyžádal správce daně. Ten však na tento požadavek nereagoval.

K finanční částce, jež žalobce obdržel od své manželky, uvedl, že nepovažuje za rozhodné, že neměl s manželkou rozdělené společné jmění manželů. Manželka mu pouze poskytla finanční prostředky, s nimiž hospodařila sama. Navíc tento dar podložila prohlášením, což lze považovat za důkaz dle ust. § 31 odst. 4 daňového řádu.

Ke smlouvě o půjčce ze dne 12. 5. 2002 poskytnuté žalobci ve výši 1 600 000 Kč O. N. uvedl, že žalovaný jmenovaného nevyslechl jako svědka a navíc zcela pominul, že předání obou částek půjčky potvrdili svými podpisy i další svědci. Připomenul, že lhůta k vrácení půjčky dosud neuplynula.

Dále žalobce upozornil, že žalovaný vycházel z nesprávného objemu disponibilních prostředků v roce 2002, takže logicky nemohl dospět ke správným výsledkům v roce 2003. Nesouhlasil s údajem uváděným žalovaným, jež měl odrážet výši jeho příjmů z podnikání v letech 1995 až 2003. Tato částka (ve výši 354 455 Kč) představuje totiž příjem pro účely zdanění, nikoliv příjem skutečný, jenž byl vyšší o započitatelné položky a uplatněné odpisy.

Žalobce rovněž upozornil na svoji žádost adresovanou žalovanému, na základě níž se domáhal projednání výsledku doplněného odvolacího řízení před vydáním konečného rozhodnutí. Žádosti nebylo vyhověno, čímž došlo dle názoru žalobce k porušení jeho práv zaručených mu čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

V odůvodnění napadeného rozhodnutí označil žalovaný za předmět sporu zjištění správce daně v průběhu daňové kontroly, že žalobce v roce 2003 vložil do podnikání peněžní prostředky v úhrnné výši 761 000 Kč a zaúčtoval je jako příjmy nepodléhající dani z příjmů. Vzhledem k výši vykázaných ztrát a daňových základů za období od roku 1995 do roku 2002 vznikly správci daně pochybnosti o tom, zda žalobce částky deklarované jako vlastní vklady oprávněně zaúčtoval jako příjmy neovlivňující daňový základ. Proto jej vyzval k prokázání, zda jsou uvedené příjmy od daně z příjmů osvobozeny, případně že nejsou předmětem daně nebo se jedná o příjmy nezahrnované do základu daně. Žalobcovo tvrzení o celoživotních úsporách správce daně neosvědčil jako důkaz o původu a případném zdanění vlastních vkladů. V opakovaných výzvách správce daně provedl vždy zhodnocení doložených důkazních prostředků a poté žalobce znovu vyzval k průkazu jeho tvrzení. Časové hledisko příjmů správce daně ve výzvách nestanovil, protože nemohl předjímat, za jaká období požadované důkazní prostředky žalobce předloží. Správce daně pak ve zprávě z daňové kontroly uvedl, že v roce 2001 bylo prokázáno vlastnictví disponibilních prostředků v celkové výši 2 361 975 Kč. Tuto částku snížil o vlastní vklady za rok 2001 ve výši 1 715 000 Kč a tak stanovil jako akceptovatelný zdroj pro vklady peněžních prostředků k 1. 1. 2002 částku ve výši 646 975 Kč, u níž byla vyrovnána daňová povinnost.

Dále uvedl, že za období od r. 1995 do r. 1998 vykázal žalobce z podnikatelské činnosti podle § 7 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o daních z příjmů“) daňové ztráty v celkové výši 303 424 Kč a v období od r. 1999 do r. 2003 základy daně v úhrnné výši 664 229 Kč. Výsledky jeho hospodaření od r. 1995 do 14. 3. 2001 se promítly do disponibilních prostředků na osobním účtu u IPB, a. s. ve výši 2 177 180,66 Kč. Proto nepřisvědčil tvrzení žalobce o tom, že se správce daně nezabýval vykázanými ztrátami a daňovými základy před rokem 2001.

Žalovaný tak označil částku ve výši 440 944 Kč za předmět daně z příjmů podle § 3 odst. 1) písm. b) zákona o daních z příjmů a základ daně podle § 5 odst. 1) této právní úpravy. Připomenul přitom, že podle ustanovení § 7 odst. 1) a 2) zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o účetnictví“) je žalobce povinen vést účetnictví tak, aby věrně a poctivě zobrazovalo finanční situaci účetní jednotky. Zobrazení je věrné, pokud odpovídá skutečnému stavu a poctivé, pokud účetní metody vedou k dosažení věrnosti. Podle Čl. II odst. 17) a 19) postupu účtování je peněžní deník účetní knihou v soustavě jednoduchého účetnictví pro účely daně z příjmů a účtováním v této soustavě se rozumí všechny zápisy týkající se předmětu účetnictví.

Žalovaný konstatoval, že žalobce nepředložil požadované údaje o výši příjmů a nákladů na chod domácnosti za období od roku 1993 do roku 2003. Proto při stanovení výše disponibilních prostředků vycházel z údajů vykázaných v podaných daňových přiznání, které měl k dispozici od roku 1995.

Uvedl k nim, že při stanovení příjmů po zdanění za rok 1999 je vykázán záporný zůstatek, což je rozdíl mezi počátečním vkladem pojistky ve výši 330 000 Kč a základem daně v částce 310 704 Kč. Žalobcův průměrný měsíční příjem po zdanění činí 3 282 Kč (354 455 Kč : 9 let : 12 měsíců). Protože žalobce nesplnil požadavek správce daně, potažmo krajského soudu a neprokázal výši nákladů na chod domácnosti, vycházel žalovaný při stanovení těchto nákladů ze zákona č. 463/1991 Sb., o životním minimu, ve znění pozdějších předpisů. Za použití § 3 odst. 4) tohoto zákona a podle jednotlivých nařízení vlády o změně částky životního minima dospěl za roky 1995 až 2003 k částce životního minima v celkové výši 315 045 Kč. Příjmy žalobce po zdanění činily za stejný časový úsek 354 455 Kč, takže rozdílem byla částka ve výši 39 410 Kč. V letech 2002 a 2003 přitom žalobce vykázal výdaje na osobní potřebu v celkové výši 123 670,50 Kč. Žalovaný tak považoval za zřejmé, že žalobce reálně nemohl naspořit žádné peněžní prostředky, které by mohl vkládat do podnikání.

Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v řízení podle části třetí hlavy druhé dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s.ř.s.“) bez nařízení jednání, když žalobce i žalovaný vyslovili s tímto postupem souhlas konkludentně. Po prostudování obsahu správního spisu v kontextu s žalobními námitkami usoudil následovně.

Daná věc je před zdejším soudem projednávána již počtvrté. První zrušující rozhodnutí krajského soudu (ze dne 29. 11. 2007, sp. zn. 31 Ca 23/2007), napadl žalovaný kasační stížností, na základě níž Nejvyšší správní soud rozsudek zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení (rozsudek ze dne 11. 9. 2008, sp. zn. 9 Afs 20/2008). K věci konstatoval, že správce daně byl oprávněn v přezkoumávaném případě vést dokazování ohledně vkladů daňového subjektu do jeho podnikání, a v případě, že v důkazním řízení neosvědčil důkazy předložené v tomto ohledu daňovým subjektem (a daňový subjekt tak dle jeho názoru neunesl důkazní břemeno), byla úvaha správce daně, podle níž předmětné prostředky představují fakticky nepřiznané

příjmy, legitimní a nevymyká se logickým principům. Spornou tak může být nadále pouze otázka, zda správce daně nepochybil v důkazním řízení a jeho závěry jsou dostatečně podložené. Kasační soud tedy přisvědčil všem námitkám žalovaného, s výjimkou námitky týkající se časového přesahu dokazování ve vztahu k prekluzívní lhůtě podle § 47 daňového řádu. Tuto otázku ponechal otevřenou s tím, že její objasnění má být předmětem dalšího řízení. K věci dále uvedl, že ze samotné skutečnosti, že daňový subjekt v dotčených letech disponoval určitými finančními prostředky, sice nelze bez dalšího automaticky (tj. bez jakéhokoli dokazování) dovozovat, že předmětné částky tvořily jeho příjmy právě v těchto letech, na druhou stranu taktéž nelze jednoznačně, pouze z tvrzení daňového subjektu, dovodit, že finanční prostředky, které v kontrolovaném období vložil do podnikání, získal již dříve (tj. v období přesahujícím tříletou prekluzívní lhůtu). Takový závěr by totiž znamenal, že k zamezení veškerého dokazování by postačilo pouhé tvrzení daňového subjektu o tom, že příjmy jím vložené do podnikání pocházejí z již prekludovaných období.

V souladu s takto vysloveným závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu krajský soud znovu rozhodnutí napadené žalobou zrušil a věc žalovanému vrátil k dalšímu řízení (rozsudek ze dne 29. 1. 2009, sp. zn. 31 Ca 186/2008) s tím, že žalobu považoval za částečně důvodnou. Zdůraznil přitom, že i nadále, tedy i po řízení provedeném z podnětu kasační stížnosti, zůstává otevřenou otázka časového přesahu dokazování ve vztahu k prekluzívní lhůtě dle ust. § 47 daňového řádu. Považoval proto za nezbytné, aby posouzení prekluzívní lhůty dle ust. § 47 daňového řádu provedl žalovaný ve vztahu ke každé položce příjmu daňového subjektu individuálně. Žalovaného proto krajský soud zavázal, aby žalobce vyzval k předložení a následnému prokázání příjmů a výdajů v každém jednotlivém kalendářním roce počínaje rokem 1993, dále k doložení, jaké náklady mu vznikaly v souvislosti s chodem domácnosti, eventuálně jaké další výdaje či režijní náklady měl. Krajský soud přitom uvedl, že povinností žalobce bude přesně označit všechny peněžní účty, na nichž měl peněžní prostředky uloženy. Z těchto údajů si pak žalovaný měl učinit následný úsudek, jakou částku mohl být žalobce schopen po odečtení nutných výdajů naspořit. Od takto pojatého specifického hodnocení příjmů žalobce pak krajský soud očekával, že najisto, i když v určitém ohledu rámcově, upřesní, co mohl žalobce za uvedená období uspořit a naopak, nad jakou hranici nemohlo být naspoření reálné. Krajský soud přitom nedal zapravdu žalobci, že v případě posouzení společného hospodaření postačí jeho tvrzení, že s manželkou hospodařili odděleně. Pokud takové tvrzení není podložené důkazem o rozdělení společného jmění manželů, je pro daňové řízení nesměrodatné. Zvážení této otázky správcem daně i žalovaným proto krajský soud hodnotil jako zákonné. Přitom krajský soud zdůraznil, že důkazní břemeno vázne především na žalobci, který musel znovu a přehledně požadované údaje žalovanému sdělit a svá tvrzení podložit potřebnými důkazy.

V nově otevřeném odvolacím řízení se žalovaný řídil závazným právním názorem zdejšího soudu konkretizovaným výše, s tím, že žalobce vyzval (výzva ze dne 6. 4. 2009) k prokázání jeho finanční situace od roku 1993. Lze mít nepochybně zato, že žalobce na výzvu reagoval sdělením ze dne 29. 5. 2009, v němž požadavek žalovaného na prokázání příjmů a výdajů v letech 1993 – 2003 označil za nezákonný. Současně správci daně sdělil, že jeho věřitel, O. N., souhlasil, vzhledem k nastalé situaci, se zpřístupněním smlouvy o půjčce ze dne 12. 5. 2002. Kopii této smlouvy pak ke svému vyjádření přiložil. Vyplynulo z ní, že jmenovaný věřitel poskytl žalobci půjčku ve výši 1 600 000 Kč a to ve dvou stejně vysokých splátkách. Smlouvu účastníci uzavřeli k datu 12. 5. 2002, přičemž splatnost půjčky si stanovili na den 15. 6. 2012. Ke smlouvě byla předána i potvrzení o převzetí jednotlivých splátek a ta obsahovala i podpisy svědků. Krajský soud měl zato, že s takto předloženým důkazním prostředkem se žalovaný v odůvodnění rozhodnutí nevypořádal. Považoval totiž za nepřípustné, aby důkaz ve formě svědecké výpovědi nebyl ze strany žalovaného nikterak hodnocen a současně považoval za zřejmé, že v této fázi řízení přešlo důkazní břemeno na žalovaného a jeho úkolem bylo důkaz vyhodnotit. Z předložených důkazů totiž vyplynulo, že žalobce svoje tvrzení o poskytnutí půjčky doložil písemným důkazem, z něhož je navíc patrno, že tento právní úkon se uskutečnil za přítomnosti dvou svědků. Z důvodu nevyhodnocení nově předloženého důkazního prostředku krajský soud rozhodnutí žalovaného zrušil – rozsudek ze dne 28. 5. 2010, čj. 31 Ca 93/2009-34. Další námitky uváděné žalobcem v podané žalobě považoval krajský soud za nedůvodné. Nepřisvědčil názoru, že žalobce nebyl povinen prokazovat původ nabytí finančních prostředků před rokem 2001. Touto otázkou se již zabýval ve svém rozhodnutí ze dne 11. 9. 2008, čj. 9 Afs 20/2008-56, Nejvyšší správní soud, který v projednávané věci zaujal jednoznačné stanovisko, dle něhož správce daně nepochybil, „pokud po daňovém subjektu požadoval prokázání původu a zdanění finančních prostředků, které vložil v letech 2002 a 2003 do podnikání. Jednalo se totiž o osobu provozující podnikatelskou činnost, která v příslušných obdobích dle svého tvrzení peněžní prostředky do podnikání vložila a zaevidovala je takto ve svém účetnictví. Správce daně byl proto oprávněn po žalobci toto prokázání žádat.“ Krajský soud k tomu dodal, že je tímto stanoviskem vázán, a proto následně při zrušení napadeného rozhodnutí Nejvyšším správním soudem žalovaného instruoval, aby žalobce ve shora naznačeném smyslu k prokázání tvrzených skutečností vyzval. Pokud žalobce tento postup zpochybňuje a odmítá, nelze než konstatovat, že nadále ponese následky svého chování a vystavuje se nebezpečí, že jeho důkazní pozice tak bude značně oslabena. K žalobní námitce týkající se společného jmění manželů již krajský soud zaujal stanovisko v předcházejícím rozsudku. Ze skutkového stavu předestřeného v žalobě nevyplynuly žádné nové skutečnosti, které by vedly ke změně jeho původního stanoviska. Za nedůvodnou označil krajský soud rovněž žalobní námitku, dle níž žalobce nebyl před vydáním konečného rozhodnutí žalovaného seznámen s výsledky doplněného odvolacího řízení. Uvedl k tomu, že žalovaný postupoval v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího správního soudu, dle níž „k porušení práva stěžovatele být přítomen jednání by mohlo dojít pouze za situace, kdy by v odvolacím řízení byla některá z osob vyslýchána v daňovém řízení stěžovatele jako svědek a stěžovateli by tak svědčilo právo zakotvené v ustanovení § 16 odst. 4 písm. e) daňového řádu - právo klást uvedené osobě otázky – a být tedy přítomen. Je-li však správce daně oprávněn (a fakticky i povinen) zahrnout do závěrečného hodnocení důkazy i ty skutečnosti, které zjistil jinak než od daňového

subjektu, je daňovému subjektu garantováno právo seznámit se se všemi důkazními prostředky formou nahlédnutí do správního (daňového) spisu“ (rozsudek ze dne 31. 5. 2006, čj. 5 Afs 42/2004). V projednávané věci považoval krajský soud za nepochybné, že žalovaný v odvolacím řízení žádné nové důkazy neprováděl, pouze hodnotil skutečnosti, jež byly žalobci známy, a proto nepochybil, když žalobce se svými právními závěry neseznámil.

Předmětné rozhodnutí krajského soudu napadl žalovaný kasační stížností, na základě níž Nejvyšší správní soud rozsudek zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (rozsudek NSS ze dne 17. 2. 2011, čj. 9 Afs 67/2010-100). K věci uvedl, že předmětem jeho přezkumu v dané věci může být pouze otázka posouzení předložené smlouvy o půjčce ze dne 12. 5. 2002, a to ve vztahu ke zdaňovacímu období 2003. Nepovažoval přitom za zřejmé, z jakého důvodu dospěl krajský soud k závěru, že se tato smlouva vztahuje rovněž k období roku 2003 a tedy že žalovaný byl povinen vypořádat se s předloženou smlouvou i v tomto zdaňovacím období.

V nově otevřeném přezkumném řízení se krajský soud řídil závazným právním názorem vysloveným ve zrušujícím rozsudku Nejvyšším správním soudem. Zkoumal tedy, zda smlouva o půjčce ze dne 12. 5. 2002, jež byla žalobcem předložena v doplněném odvolacím řízení, mohla mít vliv i na zdaňovací období roku 2003. Krajskému soudu je přitom z jeho úřední činnosti (konkrétně z projednávání žaloby podané žalobcem a vedené u zdejšího soudu pod sp. zn. 31 Af 35/2011) známo, že žalovaný tuto smlouvu jako důkaz v daňovém řízení dotýkajícím se roku 2002 neosvědčil. Krajský soud se s jeho názorem při posuzování daňové povinnosti roku 2002 ztotožnil a to i z toho důvodu, že důvěryhodnost důkazních prostředků předložených žalobcem byla oslabena mimo jiné i tím, že žalobce nejprve sám půjčil panu N. peněžní prostředky ve výši 1 200 000 Kč v lednu 2002, přičemž v dubnu téhož roku mu byla tato částka vrácena. Následně si žalobce zapůjčil sám od pana N. půjčku ve výši 1 600 000 Kč ve dvou splátkách a to v květnu a prosinci téhož roku. Z šetření správce daně přitom vyplynulo, že ani o jedné transakci neprovedl žalobce záznam ve svém účetnictví. Nic tedy nemůže nasvědčovat tomu, že by se mohlo jednat o prostředky sloužící žalobci k podnikání. Takto učiněný závěr neosvědčuje dle názoru krajského soudu předmětnou smlouvu o půjčce jako důkaz, jež by mohl sloužit k podpoře daňového tvrzení žalobce a to jak ve zdaňovacím období roku 2002, tak ve zdaňovacím období roku 2003.

Další žalobní námitky, jak bylo ostatně konstatováno již v předcházejících přezkumných řízeních, považuje krajský soud za nedůvodné.

K žalobní námitce, dle níž žalobce nemá povinnost prokazovat původ nabytí finančních prostředků, se již v rozsudku ze dne 11. 9. 2008, čj. 9 Afs 20/2008-56, vyjádřil Nejvyšší správní soud. Považoval za nepochybné, že tato povinnost pro žalobce vyplývá zejména z toho titulu, že je osobou provozující podnikatelskou činnost, která dle svého tvrzení vložila peněžní prostředky do svého podnikání a takto je i zaevidovala ve svém účetnictví. Nejvyšší správní soud tak jednoznačně

uzavřel, že správce daně je oprávněn na žalobci takové prokázání žádat. Tento názor je pro krajský soud závazný.

Dále krajský soud již v předcházejících řízeních nedal zapravdu žalobci, že v případě posouzení společného hospodaření manželů postačí jeho tvrzení, že s manželkou hospodařili odděleně. Pokud takové tvrzení není podložené důkazem o rozdělení společného jmění manželů, nemůže být pro daňové řízení směrodatné. V nově otevřeném řízení nevyplynuly žádné nové skutečnosti, jež by zdejší soud mohly vést ke změně svého původního názoru.

Krajský soud rovněž v minulém přezkumném řízení označil za nedůvodnou žalobní námitku, dle níž žalobce nebyl před vydáním konečného rozhodnutí seznámen s výsledky doplněného odvolacího řízení. Krajský soud konstatoval, že žalovaný postupoval v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího správního soudu (rozsudek ze dne 31. 5. 2006, čj. 5 Afs 42/2004), dle níž je správce daně oprávněn zahrnout do závěrečného hodnocení důkazy a skutečnosti, které zjistil jinak, než od daňového subjektu. Potom je tomuto daňovému subjektu garantováno právo seznámit se se všemi důkazními prostředky formou nahlédnutí do správního spisu. V projednávané věci považoval krajský soud za nepochybné, že žalovaný v odvolacím řízení žádné nové důkazy neprováděl, realizoval pouze právní hodnocení skutečností, jež byly žalobci známy, a proto nepochybil, když žalobce se svými právními závěry před vydáním svého rozhodnutí neseznámil.

Závěrem krajský soud uvádí, že z ust. § 31 odst. 9 daňového řádu nepochybně vyplývá, že daňový subjekt prokazuje všechny skutečnosti, které je povinen uvést v daňovém přiznání, hlášení či vyúčtování, anebo je k jejich prokázání správcem daně v průběhu daňového řízení vyzván. Nese tedy nejenom břemeno tvrzení odrážející se v jeho povinnosti podat daňové přiznání, ale i břemeno důkazní. Krajský soud má zato, že všechny důkazy, které žalobce v průběhu daňového řízení předložil, v kontextu s názory Nejvyššího správního soudu obsaženými v jeho rozsudcích týkajících se projednávané věci, svědčí ve prospěch závěru, že žalobce svoje důkazní břemeno neunesl. Neprokázal tedy, že finanční prostředky, jež představovaly jeho vklad do podnikání v předmětném zdaňovacím období, mohly představovat příjmy, které nemusely být zahrnuty do základu daně z příjmů, a to z důvodů, že se jednalo o příjmy, které nebyly předmětem daně, nebo byly od daně osvobozeny nebo se jednalo o příjmy do základu daně nezahrnované. Krajský soud přitom plně odkazuje na hodnocení a právní závěry vyslovené žalovaným v odůvodnění napadeného rozhodnutí.

Krajský soud proto žalobou jako nedůvodnou ve smyslu ust. § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl

Výrok o nákladech řízení se opírá o ust. § 60 odst. 1 s.ř.s. Žalobce nebyl ve věci úspěšný, právo na náhradu nákladů řízení mu proto nevzniklo. Ze spisu nevyplynulo, že by žalovanému náklady v souvislosti s tímto řízením vznikly. Proto soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku rozsudku. Žalobce je povinen vrátit

náklady řízení, které mu žalovaný v předcházejících soudních řízeních na základě zrušujících rozsudků zdejšího soudu zaplatil. Jinak má žalovaný právo domáhat se zaplacení této částky u obecného soudu.

Poučení:

Toto rozhodnutí nabývá právní moci dnem doručení účastníkům (§ 54 odst. 5 s.ř.s.).

Proti pravomocnému rozhodnutí je přípustná kasační stížnost, kterou lze podat z důvodů uvedených v § 102 a násl. s.ř.s. ve lhůtě dvou týdnů po doručení rozhodnutí. Kasační stížnost se podává ke Krajskému soudu v Hradci Králové. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie (§ 105 odst. 2 s.ř.s.).

V Hradci Králové dne 30. června 2011

Mgr. Marie Kocourková, v.r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru