Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

31 Af 24/2011 - 37Rozsudek KSHK ze dne 31.10.2011

Prejudikatura

3 Afs 12/2003

7 Afs 154/2006

Oprav. prostředek / ústav. stíž.
5 Afs 30/2012 (zamítnuto)

přidejte vlastní popisek

31Af 24/2011-37

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Marie Kocourkové a soudkyň JUDr. Magdaleny Ježkové a Mgr. Heleny Konečné ve věci žalobkyně 2M-AS, s.r.o., se sídlem v České Třebové, Pod Jelenicí 657, zast. ARIADNA s.r.o., se sídlem v Praze 3, Bořivojova 21, proti žalovanému Finančnímu ředitelství v Hradci Králové, se sídlem v Hradci Králové, Horova 17, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 23. prosince 2010, čj. 8419/10-1300-603479, takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Podanou žalobou namítala žalobkyně nezákonnost shora uvedeného rozhodnutí, jímž žalovaný změnil její daňovou povinnost k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období 2. čtvrtletí 2006 stanovenou dodatečným platebním výměrem Finančního úřadu v Ústí nad Orlicí tak, že ji snížila na částku 141 345 Kč.

Napadené rozhodnutí označila za nezákonné, vydané v rozporu s právními předpisy a založené na podstatných vadách řízení.

Spor mezi účastníky řízení, jak žalobkyně uvedla, je veden o posouzení otázky, zda zdanitelná plnění přijatá od společnosti SIPS, s.r.o. použila pro uskutečnění své ekonomické činnosti. Uvedla, že jejím předmětem činnosti je

zhotovování staveb, jejich změn a odstraňování, přičemž tuto činnost zajišťuje formou investorské činnosti a pro vlastní realizaci uzavírá smlouvy s jinými stavebními firmami. Tak tomu bylo i v předmětném sporu, kde odběratelem byla společnost IMOS Brno, a.s. (dále jen „IMOS, a.s.“). Žalobkyně připustila, že realizace dané zakázky probíhala nestandardně, kdy dodavatel, tedy společnost SIPS, s.r.o., fakturoval žalobkyni podle svého rozpočtu, odběratel, tedy společnost IMOS, a.s., na žalobkyni vyžadoval fakturaci podle svého rozpočtu upravovaného v průběhu stavby. Navíc dodavatel fakturoval všechny jím provedené práce, kdežto odběratel vyžadoval fakturaci pouze na práce jím převzaté. Tak se stalo, že mezi fakturací dodavatele a fakturací žalobkyně odběrateli vznikly jisté disproporce. Několikrát také došlo nepozorností dodavatele k mylnému označení objektů, na kterých dodavatel pracoval. Všechny tyto disproporce odstranila žalobkyně, jak dále uvedla, tím, že dodatečně požadovala po dodavateli přepracování podkladů pro fakturace tak, aby celkový objem dodavatelem provedených prací souhlasil s celkovým objemem prací s odběratelem odsouhlasených. Tyto opravné podklady předala žalobkyně správci daně v rámci odvolacího řízení. Nešlo dle jejího názoru o žádné účelově upravené položky, ale o napravení některých pochybení při vypracovávání podkladů pro fakturaci dodavatele.

Žalobkyně zdůraznila, že veškeré práce provedené a vyfakturované dodavatelem, navýšené o její přirážku, jež činila 6,5 %, se nutně musely objevit ve fakturaci žalobkyně odběrateli. Dodavatel tedy fakturoval za jím provedené práce celkem 16 155 391,90 Kč, žalobkyně fakturovala odběrateli celkem 17 181 313 Kč, takže rozdíl mezi oběma fakturacemi činil 1 025 921 Kč, což představuje přirážku ve výši 6,35 %. Žalobkyně tak považovala za zřejmé, že veškerá zdanitelná plnění, která převzala od svého dodavatele, použila pro svoji ekonomickou činnost. Žalobkyně k tomu doložila daňové doklady vystavené dodavatelem. Dále uvedla, že zdanitelné plnění od deklarovaného dodavatele, který je plátcem daně, převzala, a protože toto zdanitelné plnění v plné výši přefakturovala se svojí přirážkou odběrateli, fakticky použila právě toto zdanitelné plnění v souvislosti s konkrétním účelem jeho použití. Uvedla, že vzhledem k tomu, že jde o stavební práce, lze uvedené skutečnosti rozhodné pro správné stanovení daňové povinnosti ověřit nejenom u odběratele, ale i přímo na místě, kde stavební práce probíhaly. Upozornila, že pro účely uznání uplatněného odpočtu daně je nerozhodné, že přijatá zdanitelná plnění nepoužila žalobkyně pro svoji ekonomickou činnost v tom samém zdaňovacím období, neboť takovou podmínku zákon č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o DPH“) nestanoví.

Žalobkyně uzavřela, že správci daně v průběhu daňové kontroly předložila daňové doklady prokazující přijetí zdanitelného plnění i daňové doklady prokazující použití tohoto přijatého plnění v celé výši. V průběhu odvolacího řízení pak předložila doklady prokazující oprávněnost fakturace jejího dodavatele. Tím splnila požadavky ust. § 72 odst. 1 a 2 zákona o DPH. Pokud část uplatněného odpočtu za přijaté zdanitelné plněné správce daně a v menší míře i žalovaný žalobkyni nepřiznali, pak dle jejího názoru postupovali v rozporu s uvedeným ustanovením zákona. Upozornila dále, že odpovídající daň z přidané hodnoty za uskutečněná zdanitelná plnění řádně přiznala a odvedla.

V odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaný uvedl, že si žalobkyně v daňovém přiznání uplatnila přijatá zdanitelná plnění (stavební práce a dodávky materiálu) celkem ve výši 2 041 478,40 Kč vyúčtovaná společností SIPS, s.r.o. a nárokovala si tak odpočet daně v částce 387 881,- Kč. Společnosti IMOS, a.s. však v kontrolovaném roce vyfakturovala doklady za provedení stavebních prací a dodávky materiálu u tohoto objektu pouze ve výši celkem 1 548 464,- Kč (základ daně) + DPH 19% 294 208,- Kč. Správce daně měl tak oprávněnou pochybnost, zda žalobkyně za kontrolované zdaňovací období roku 2006 uplatnila nárok na odpočet daně v souladu s § 72 a § 73 zákona o DPH. Správce daně zjistil, že částky nákladů na stavební práce a materiál fakturované společností SIPS, s. r. o. nebyly žalobkyní vyúčtovány společnosti IMOS, a.s. nejen v kontrolovaném zdaňovacím období, ale ani v dalších zdaňovacích obdobích. Tyto částky žalobkyně uplatnila konkrétně k objektu SO – 01, kde se jednalo o stavební práce ve výši celkem 245 271,22 Kč a k objektu SO – 02, kde se jednalo o stavební práce ve výši celkem 621 535,84 Kč. Tvrdila, že společnost SIPS, s.r.o., na tyto objekty fakturovala skutečně provedené práce a materiál dle skutečných objemů a částky za duplicitně fakturované položky byly srovnány v konečné fakturaci.

Výslech svědka K. B., zaměstnance společnosti IMOS, a.s., dle žalovaného potvrdil, že společnost přijala stavební práce a materiál v rozsahu, v jakém je žalobkyně vyúčtovala. Dále uvedl, že nějaké méněpráce (týkající se např. nekvalitních dodávek) žalobkyně prováděla, avšak že se o nich nevedly žádné záznamy. Z žádných podkladů nebylo možno zjistit, kdy a jaké konkrétní práce (tzv. vady a nedodělky) měly být prováděny společností SIPS, s.r.o., neboť údaje byly nedatované. Z přijatých faktur ani ze zjišťovacích protokolů k těmto fakturám od společnosti SIPS, s.r.o., ani z dalších předložených dokladů, vysvětlení a zjištění správce daně učiněných v rámci dožádání nebylo možno dle žalovaného zjistit, zda vůbec a kdy byly prováděny jakékoliv další vícepráce, ani z nich nevyplývá, že se v případě jakékoliv položky fakturované společností SIPS, s.r.o., na jednotlivé objekty jednalo o opravné či opakované dodávky stavebních prací nebo materiálu z jakéhokoliv důvodu včetně odvedení nekvalitní práce.

Za důkaz nemohl žalovaný, jak dále uvedl, považovat ani upravené zjišťovací protokoly, krycí listy, odbytové rozpočty a ani dodatek č. 3 ze dne 2.10.2009 ke smlouvě o dílo uzavřené se společností SIPS, s.r.o., předložené v odvolání proti dodatečnému vyměření daňové povinnosti. Nebyla v nich nejen opora pro původní tvrzení žalobkyně, ale naopak byly v rozporu s jejím původním tvrzením.

Žalovaný uvedl, že z upravených zjišťovacích protokolů lze vyčíst, že žalobkyně při zachování původních celkových částek fakturovaných v roce 2006 společností SIPS, s.r.o., zcela zásadně zaměnila položky původně uváděných stavebních úprav a materiálu s tím, že provedla reklamaci zjišťovacích protokolů u společnosti SIPS, s.r.o., a požádala o jejich odsouhlasení se skutečně provedeným objemem prací potvrzeným jejím odběratelem, i když původně trvala na tom, že skutečnosti odpovídají položky uváděné společností SIPS, s.r.o. Z obsahu upravených zjišťovacích protokolů však nevyplynula ani návaznost na položky z původních zjišťovacích protokolů, ani že by se v případě jakékoliv položky fakturované společností SIPS, s.r.o., na jednotlivé objekty jednalo o opravné či opakované dodávky stavebních prací nebo materiálu. A to z jakéhokoliv důvodu včetně odvedení nekvalitní práce, nebo o dodávky víceprací realizovaných navíc k položkám na konkrétní objekty z jakýchkoliv uváděných důvodů (např. vynucených změn, ztvrdnutí betonu, podcenění původních plánovaných stavebních úprav aj.).

Správce daně, jak žalovaný dále uvedl, uznal položky stavebních prací a materiálu prokazatelně vynaložených v souvislosti s objektem SO – 101 pouze ve výši celkem 712 606,16 Kč, a tuto částku podle předložených původních dokladů při kontrole tvořil součet částky vynaložené ve výši celkem 694 334,01 Kč a částky celkem 18 272,15 Kč, zjištěné jako množství prokazatelně dodaných položek vynásobené cenou za měrnou jednotku. Správce daně tak z celkové částky fakturované společností SIPS, s.r.o., ve výši celkem 2 041 478,31 Kč neuznal k objektu SO – 101 přijatá plnění dle dokladů vystavených touto společností ve výši celkem 1 328 872,15 Kč. Na základě tohoto závěru pak rozhodnutím o odvolání ze dne 8.4.2010 změnil výši dodatečně vyměřené daně na vstupu tak, že oproti původnímu rozhodnutí, kterým byla doměřena daň ve výši 93 780 Kč, zvýšil doměrek daně z přidané hodnoty o částku 158 705 Kč, tj. na částku 252 485,- Kč. Proti tomuto rozhodnutí, podala žalobkyně opět odvolání, ke kterému přiložila nově upravené návrhy důkazních prostředků. Vzhledem ke skutečnosti, že z upravených zjišťovacích protokolů k fakturám vystaveným společností SIPS, s.r.o., k objektu SO – 101 č. PF20060010, č. PF20060011 a č. PF20060012 vyplynulo, že objem dodaných stavebních úprav a materiálu nyní, až na dvě položky, odpovídá údajům faktur vystaveným k tomuto objektu společnosti IMOS, a.s., ale i částkám zjištěným správcem daně v kontrole, žalovaný vyhověl odvolání u objektu SO - 101 a svůj postup odůvodnil.

Dále žalovaný uvedl, že z upravených zjišťovacích protokolů k fakturám společnosti SIPS, s.r.o., k objektu SO – 02 vyplynulo, že zahrnovaly položky, které byly správcem zjištěny v položkách vyúčtovaných společnosti IMOS, a.s., avšak v rozdílném množství a ceně, ale i položky, které nebyly nikdy přeúčtovány společnosti IMOS, a.s. Další upravený zjišťovací protokol k objektu SO – 02 k přijaté faktuře č. PF20060018 obsahoval položky bez kódů, tedy bez identifikace. Nebyla tak opět zřejmá návaznost na vyúčtování společnosti IMOS, a.s. Z upravených zjišťovacích protokolů dále vyplynulo, že by uváděnou úpravou došlo u objektu SO – 02 k navýšení o částky nově uváděných položek stavebních prací a materiálu nejen o částku 577 272,- Kč, aniž by bylo možné ověřit návaznost položek na původní doklady a na další změny u objektů SO – 01, SO – 101 a SO – 09, ale současně by došlo k navýšení přijatých plnění o dalších 355 963,60 Kč a 245 671,50 Kč (celkem 601.635,10 Kč) za položky stavebních prací a materiálu fakturované dle původních zjišťovacích protokolů společností SIPS, s.r.o., duplicitně. Podle předložených upravených zjišťovacích protokolů by tak přijatá plnění v celkové výši sjednané

v rozpočtech původně k objektu SO – 02 se společnostmi IMOS, a.s., a se společností SIPS, s.r.o., byla společností SIPS, s.r.o., vysoce překročena, což není věrohodné a neodpovídá to ani dodatku č. 3 ze dne 2.10.2009 ke smlouvě se společností SIPS, s.r.o., Žalovaný uzavřel, že v případě veškerých úprav ve zjišťovacích protokolech (včetně objektů SO – 01, SO – 09) nelze zjistit návaznost změn na původní zjišťovací protokoly ani oporu pro tvrzení o provádění dodávek víceprací a dodávek méněprací z jakéhokoliv důvodu včetně odvedení nekvalitní práce.

V písemném vyjádření k žalobě odkázal žalovaný na obsah odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí, jež obsahuje důvody, pro které nebylo možno žalobě přisvědčit. Svoje úvahy pak ještě podrobně rozvedl.

Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v řízení podle části třetí hlavy druhé dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s.ř.s.“) bez nařízení jednání, když žalobkyně i žalovaný vyslovili s postupem podle § 51 odst. 1 s.ř.s. souhlas. Po prostudování obsahu správního spisu v kontextu s žalobními námitkami pak usoudil následovně.

Předmětem sporu mezi účastníky řízení je posouzení otázky, zda žalobkyně veškerá zdanitelná plnění fakturovaná společností SIPS, s.r.o., jako dodavatelem stavebních prací použila v celém rozsahu pro uskutečnění své ekonomické činnosti ve smyslu ust. § 72 a § 73 zákona o DPH. Podle ustanovení § 72 odst. 1 citovaného zákona má plátce nárok na odpočet daně, pokud jím přijatá zdanitelná plnění použije pro uskutečnění své ekonomické činnosti a tento nárok mu vzniká dnem, ke kterému vznikla i povinnost přiznat daň na výstupu. Ustanovení § 72 odst. 2 tohoto zákona pak stanovuje oprávněnost nároku na odpočet daně z přidané hodnoty v souvislosti s konkrétním účelem jeho použití. Podle ustanovení § 73 odst. 1 uvedeného zákona plátce prokazuje nárok na odpočet daně daňovým dokladem, který byl vystaven plátcem a byl zaúčtován podle zvláštního právního předpisu, případně evidován podle § 100 tohoto zákona u plátců, kteří nevedou účetnictví.

Přitom není rozhodující stav formální, ale faktický, tj. skutečné doložení daňového dokladu, faktické přijetí zdanitelného plnění od deklarovaného plátce daně a faktické použití právě tohoto zdanitelného plnění v souvislosti s konkrétním účelem jeho použití. Nárok na odpočet daně může tedy uplatnit plátce pouze za předpokladu, že přijatá zdanitelná plnění použije pro své ekonomické činnosti, přičemž nárok na uplatnění odpočtu daně vzniká plátci, jenž zdanitelné plnění přijal, teprve ke dni, ke kterému vznikla plátci, jenž zdanitelné plnění uskutečnil, povinnost přiznat daň na výstupu.

Daňové řízení je vedeno zásadou, že každý daňový subjekt má povinnost sám daň přiznat (tedy břemeno tvrzení), ale též povinnost toto tvrzení řádně v důkazním řízení adekvátními důkazními prostředky doložit. Důkazní povinnost je pro poplatníka dána ust. § 31 odst. 9 zákona č. 337/1992 Sb. , o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“), podle něhož daňový subjekt prokazuje všechny skutečnosti, které je povinen uvádět v přiznání, hlášení a vyúčtování nebo k jejichž průkazu byl správcem daně v průběhu daňového řízení vyzván. Krajský soud odkazuje v této souvislosti i na judikaturu Nejvyššího správního soudu obsaženou v jeho rozsudku ze dne 13. 4. 2004, čj. 3 Afs 12/2003-277 a rozsudku ze dne 18. 7. 2007, čj. 7 Afs 154/2006-66, z níž vyplývá, že povinnost tvrzení i břemeno důkazní ohledně existence zdanitelného plnění i ohledně jeho účelu nese daňový subjekt. Je tedy pouze na něm, pokud se domáhá nároku na odpočet daně, aby prokázal, že přijatá zdanitelná plnění použil ke své ekonomické činnosti formou následného prodeje jím deklarované společnosti. Není tedy za této situace povinností správce daně prokazovat daňovému subjektu negativní skutečnosti, ale naopak daňový subjekt je povinen prokázat, že se daňové plnění reálně uskutečnilo a že šlo o plnění daňově uznatelné. Žalobkyně v projednávané věci však svoje důkazní břemeno neunesla.

Z obsahu správního spisu krajský soud zjistil, že žalobkyně za zdaňovací období 2. čtvrtletí 2006 uplatnila nárok na odpočet daně ve výši 387 881 Kč z přijatých zdanitelných plnění ve výši celkem 2 041 478,40 Kč za dodávky stavebních úprav k objektu SO – 101 podrobně rozepsaných na zjišťovacích protokolech k fakturám od společnosti SIPS, s.r.o., ačkoliv k tomuto objektu vyúčtovala společnosti IMOS, a.s., pouze 1 548 464 Kč a to za práce ve zcela jiném rozsahu a ceně, než jaké podle předložených dokladů od společnosti SIPS, s.r.o., nakoupila. Žalobkyně v průběhu kontroly tvrdila, že společnost SIPS, s.r.o., na předmětné objekty fakturovala skutečně provedené práce podle skutečných objemů, potvrdila zjištění správce daně učiněné k objektu SO – 101, když mimo jiné uvedla, že některá plnění fakturovaná k tomuto objektu se vztahovala k jinému objektu, konkrétně k objektu SO – 01, a že společnost SIPS, s.r.o., musela vynaložit navíc náklady na vícepráce a méněpráce, které šly k tíži žalobkyně.

V reakci na výzvu správce daně předložila žalobkyně upravené zjišťovací protokoly ke všem objektům, krycí listy a odbytové rozpočty s tvrzením, že uvedla fakturační podklady do souladu s věcným plněním odsouhlaseným společností IMOS, a.s. K takto upraveným zjišťovacím protokolům žalovaný konstatoval, že při zachování původních celkových částek fakturovaných v roce 2006 společností SIPS, s.r.o., byly náklady na objekt SO - 101 sníženy o částku ve výši Kč 577 272,-, aniž by došlo k přesunu položek v této výši směrem k objektu SO – 01, či aniž by bylo možné ověřit provádění víceprací a méněprací, které, dle tvrzení žalobkyně, měly být uskutečněny. Úpravami zjišťovacích protokolů došlo naopak k navýšení nákladů na objekt SO – 02, a to celkem o částku Kč 577 272 Kč a to zásadní změnou položek a i přesunem položek mezi všemi zjišťovacími protokoly navzájem způsobem, který neprokazuje jejich návaznost na položky původních zjišťovacích protokolů.

Z daňového řízení jednoznačně vyplývá, že žalovaný dal žalobkyni možnost, aby dodávky stavebních prací, o kterých tvrdila, že byly skutečně provedeny společností SIPS, s.r.o., přiřadila k dodávkám realizovaným a vyúčtovaným společnosti IMOS, a.s. Žalobkyně tak měla možnost uvést do souladu faktické plnění společnosti SIPS, s.r.o., s věcným plněním odsouhlaseným a vyfakturovaným

společnosti IMOS, a.s. To však neučinila ani poté, co byla správcem daně seznámena s jeho hodnocením a důvody, pro které nebyly listinné doklady uznány za důkazy prokazující její tvrzení. Žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí podrobně popsal důvody, které vyvracející věrohodnost těchto upravených protokolů. Právě pro absenci návaznosti nelze k jednotlivým položkám nákladů podle upravených zjišťovacích protokolů přiřadit v roce 2006 nejen jakékoliv tvrzené vícepráce nebo méněpráce, ale nelze k nim přiřadit ani vyúčtování společnosti IMOS, a.s. Žalobkyni tak nelze přisvědčit, že by se dodávky od společnosti SIPS, s.r.o., uskutečnily právě tak, jak těmito upravenými zjišťovacími protokoly bylo deklarováno. Žalovaný na postup žalobkyně reagoval velice podrobně a přesvědčivě v odůvodnění napadeného rozhodnutí na jeho str. 7 až 9, krajský soud se s tímto hodnocením ztotožňuje a v plném rozsahu na něj odkazuje. Přístupem žalobkyně, která chtěla provést nápravu svého původně chybného postupu v účtování úpravou zjišťovacích protokolů, nemohlo dojít k posílení její důkazní pozice, když věrohodnost těchto protokolů byla v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů žalovaným popřena. Provedené úpravy měly pouze formální charakter a nemohly tak prokázat faktické plnění přijaté od společnosti SIPS, s.r.o., a jejich návaznost na úhrady za dodávky od společnosti IMOS, a.s. Žalovaný tak zákonně vyloučil, že by tyto důkazy mohly prokazovat, že se v nově deklarovaném objemu dle upravených zjišťovacích protokolů uskutečnila zdanitelná plnění, tj. že v daném objemu žalobkyně přijala od společnosti SIPS, s.r.o., zdanitelná plnění a následně je vyfakturovala společnosti IMOS, a.s.

Z naznačeného je patrno, že postup žalobkyně při uplatnění nadměrného odpočtu neodpovídal požadavkům ust. § 72 odst. 1 zákona o DPH. Tuto skutečnost navíc žalobkyně i sama potvrdila v žalobním návrhu, když konstatovala, že v případě její obchodní činnosti se společnostmi IMOS, a.s., a SIPS, s.r.o., vznikly mezi fakturací dodavatele a její fakturací odběrateli jisté disproporce. Je tak nepochybné, že vlivem tohoto postupu nemohla žalobkyně zákonně uplatnit nárok na nadměrný odpočet, tak jak požadovala v podaném daňovém přiznání. Náprava tohoto stavu nemohla nastat ani následnou úpravou podkladů, když jejich věrohodnost byla v průběhu daňového řízení zpochybněna a bylo prokázáno, že dodávky stavebních prací se nemohly uskutečnit tak, jak bylo v upravených protokolech deklarováno. Žalobkyně tedy nebyla schopna jak v prvostupňovém, tak i odvolacím řízení dle ustanovení § 72 a § 73 zákona o DPH, doložit veškerá zdanitelná plnění, deklarovaná v daňovém přiznání k DPH za předmětné zdaňovací období, tj. prokázat oprávněnost čerpání odpočtu daně daňovými doklady od dodavatele společnosti SIPS, s.r.o., a způsob jejich použití pro uskutečnění její ekonomické činnosti. Postup žalobkyně tak byl v rozporu se zákonnými požadavky zákona o DPH.

Krajský soud proto žalobu jako nedůvodnou ve smyslu ust. § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl.

Výrok o nákladech řízení se opírá o ust. § 60 s.ř.s. Žalobkyně nebyla ve věci úspěšná, krajský soud jí proto náhradu nákladů řízení nepřiznal. Ze správního spisu krajský soud nezjistil, že by žalovanému náklady řízení vznikly.

Poučení:

Toto rozhodnutí nabývá právní moci dnem doručení účastníkům (§ 54 odst. 5 s.ř.s.).

Proti pravomocnému rozhodnutí je přípustná kasační stížnost, kterou lze podat z důvodů uvedených v § 102 a násl. s.ř.s. ve lhůtě dvou týdnů po doručení rozhodnutí. Kasační stížnost se podává ke Krajskému soudu v Hradci Králové. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie (§ 105 odst. 2 s.ř.s.).

V Hradci Králové dne 31. října 2011

Mgr. Marie Kocourková, v.r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru