Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

31 Af 2/2011 - 31Rozsudek KSHK ze dne 09.06.2011

Prejudikatura

5 Afs 33/2004 - 94


přidejte vlastní popisek

31 Af 2/2011-31

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Marie Kocourkové a soudkyň JUDr. Magdaleny Ježkové a Mgr. Heleny Konečné ve věci žalobce D. B., zast. Mgr. Ing. Václavem Pačesným, daňovým poradcem v Jičíně, Jungmannova 319, proti žalovanému Finančnímu ředitelství v Hradci Králové, se sídlem v Hradci Králové, Horova 17, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 4. listopadu 2010, čj. 7089/10-1100-603519, takto:

I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 4. listopadu 2010, čj. 7089/10-1100-

603519, se zrušuje a věc se žalovanému vrací k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 9 200 Kč

do osmi dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění:

Včas podanou žalobou namítal žalobce nezákonnost shora identifikovaného rozhodnutí, jímž žalovaným zamítl jeho odvolání do dodatečného platebního výměru na daň z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2008.

Uvedl, že konečná verze zprávy o vytýkacím řízení s ním nebyla projednána způsobem, který zákon č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“) v ust. § 16 odst. 8 předpokládá. Dle jeho názoru se projednání zprávy ukončuje podpisem, do té doby může daňový subjekt

Pokračování 31Af 2/2011

vznášet své připomínky a navrhovat nové důkazy. Pokud byl dodatečný platební výměr vydán před vlastním podpisem zprávy, žalobce se cítil být omezen na svých právech a následný dodatečný platební výměr byl tak zatížen vadou nezákonnosti.

Dále k výkladu ust. § 10 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o daních z příjmů“) žalobce konstatoval, že z něho nepochybně vyplývá, že jde o příjmy, při kterých dochází ke zvýšení majetku. Proto závěr správce daně i žalovaného o nepodmíněnosti zvýšení majetku pro podřazení jeho příjmu pod ostatní příjmy považoval za nezákonný, a navíc v rozporu s ust. č. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod a názory vyslovenými Ústavním soudem.

Žalobce vyslovil přesvědčení, že správce daně na něm nemůže požadovat placení daně, pokud na základě svých úkonů docílil soudního určení, že úkony žalobce jsou vůči správci daně neúčinné. Uvedl, že se jedná o relativní bezúčinnost, tudíž jiné osoby, než odporující věřitel, z ní těžit nemohou. Správce daně přitom z této bezúčinnosti těžil, takže došlo k uspokojení jeho pohledávky, ovšem za osobou odlišnou od žalobce. Navrhl proto, aby rozhodnutí žalovaného bylo jako nezákonné zrušeno.

V odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaný uvedl, že převod nemovitostí, na základě darovací smlouvy a dvou kupních smluv byl vůči žalobci, tj. Česká republika - Finanční úřad v Ústí nad Orlicí právně neúčinný. Okresní soud v Ústí nad Orlicí totiž zcela vyhověl žalobě podané ve smyslu § 42a odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „občanský zákoník“) s tím, že žalobci byl znám úmysl dlužníka zkrátit věřitele na jeho pohledávce.

Žalovaný tak považoval za nepochybné, že při soudních dražbách dne 30.5.2008 došlo prokazatelně k převodu nemovitostí, jež se nacházely ve vlastnictví žalobce, přičemž jejich prodejem dne 30.5.2008 bylo dosaženo finančního výnosu, tj. příjmu ve výši celkem 7 321 000 Kč. Konstatoval dále že finanční výnos z prodeje nemovitostí byl okresním soudem rozdělen tak, aby byly uspokojeny přihlášené pohledávky. Mezi přihlášenými pohledávkami se nacházela také pohledávka Komerční banky, a.s., Praha ve výši 2 889 265,87 Kč, vztahující se k úvěru 3 000 000 Kč, který žalobce vyčerpal od tohoto věřitele právě na pořízení nemovitostí podle výše uvedených kupních smluv ze dne 19.3.2003. Úhradou úvěru, tj. pohledávky, ke dni rozvrhu výnosu z dražby vznikla situace, kdy žalobce již do budoucna nebyl povinen úvěr využitý na pořízení těchto nemovitostí splácet. Přitom v rámci soudních dražeb byl u nemovitostí udělen příklep vždy vydražiteli za nejvyšší podání, takže všechny byly prodány se ziskem ve prospěch žalobce. To, že prodej nemovitostí byl ziskový, bylo dle žalovaného patrné z porovnání kupních cen, za které žalobce nemovitosti nabyl, tj. ceny uvedené v kupních smlouvách ze dne 19.3.2003 vůči cenám, kterých bylo dosaženo jejich vydražením. Se ziskem byly prodány též nemovitosti, které žalobce nabyl na základě darovací smlouvy ze dne 19.3.2003. Právě z tohoto důvodu došlo ke zvýšení jeho majetku.

Pokračování 31Af 2/2011

Dále žalovaný uvedl, že nemovitosti, které byly prodány dne 30.5.2008, byly součástí žalobcova obchodního majetku a od okamžiku jejich vyřazení z obchodního majetku do jejich prodeje neuplynula doba delší 5 let, proto na příjem plynoucí z jejich prodeje nebylo možno aplikovat ustanovení § 4 odst. 1 písm. b) zákona o daních z příjmů.

Žalovaný tak uzavřel, že převodem uvedených nemovitostí za částku celkem 7 321 000 Kč, tj. dosažením příjmu z prodeje vlastních nemovitostí, došlo ke zvýšení žalobcova majetku a tím k příjmu podle § 10 odst. 1 písm. b) zákona o daních z příjmů. Konstatoval, že příjmy v celkové částce 7 321 000 Kč, kterých bylo dosaženo převodem žalobcových vlastních nemovitostí, za použití soudních dražeb dne 30.5.2008, podléhají zdanění podle ustanovení § 10 odst. 1 písm. b) a § 3 odst. 1 písm. e) zákona o daních z příjmů.

Při nařízeném jednání odkázal zástupce žalobce na písemné vyhotovení žaloby a zdůraznil, že se žalobce prodejem nemovitostí nezvýšil majetek, neboť bylo zřejmé, že vydražené nemovitosti byly prodány za účelem uspokojení pohledávek správce daně vůči otci žalobce, tedy původního vlastníka nemovitosti. Upozornil, že aplikace ust. § 10 zákona o daních z příjmů je přitom přípustná pouze v případech, kdy dochází ke zvýšení majetku poplatníka, což se v daném případě evidentně nestalo, neboť přijaté prostředky z dražby šly na úhradu cizích dluhů.

Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v řízení podle části třetí hlavy druhé dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s.ř.s.“) a po prostudování obsahu správního spisu v kontextu s žalobními námitkami usoudil následovně.

Ze skutkových okolností projednávané věci vyplývá, že žalobce získal darovací smlouvou a dvěma kupními smlouvami uzavřenými dne 19. 3. 2003 vlastnické práva k několika nemovitostem. Proti těmto právním úkonům podal správce daně příslušný původnímu vlastníkovi nemovitostí odpůrčí žalobu, na základě níž okresní soud rozhodl o neúčinnosti těchto právních úkonů ve smyslu ust. § 42a občanského zákoníku. Nemovitosti pak byly v dražbě prodány. O uspokojení pohledávek rozhodl okresní soud usnesením ze dne 10. 4. 2009, v němž pro účely rozvrhu byly pohledávky při rozvrhovém jednání zařazeny do jednotlivých skupin a určeno jejich pořadí. Dne 23. 9. 2009 podal žalobce dodatečné daňové přiznání k dani z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2008. Správci daně vznikly pochybnosti o správnosti a průkaznosti údajů v něm uvedených, proto jej vyzval k objasnění správnosti údajů týkajících se dílčího základu daně podle ust. § 10 zákona o daních z příjmů. Zjištěná fakta vyhodnotil a zahájené vytýkací řízení ukončil zprávou, v níž konstatoval, že ostatní příjem může být i příjem v § 10 zákona o daních z příjmů neuvedený a že tudíž není nutno zkoumat podmínku, že se jedná o příjem, při kterém dochází ke zvýšení majetku. Příjmy podle § 10 zmiňované právní úpravy pak správce daně v uvedené zprávě vyčíslil ve výši 7 321 000 Kč, výdaje podle tohoto ustanovení ve výši 4 649 479 Kč a dílčí základ daně ve výši 2 671 521 Kč.

Pokračování 31Af 2/2011

Žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí, jak krajský soud dále zjistil, právní názor správce daně částečně přehodnotil, když konstatoval, že převodem uvedených nemovitostí došlo ke zvýšení majetku žalobce. Jeho názor tedy již (na rozdíl od opačného názoru správce daně vysloveného ve zprávě o ukončení vytýkacího řízení) korespondoval závaznému názoru Nejvyššího správního soudu vyslovenému v rozsudku ze dne 8. 2. 2008, čj. 5 Afs 33/2004-94, dle níž „při aplikaci ust. § 10 odst. 1 zákona o daních z příjmů je nutné zkoumat, zda při uskutečněném příjmu dochází taktéž ke zvýšení majetku daňového subjektu“. K této otázce krajský soud uvádí, že názor žalovaného koresponduje nejen závazné judikatuře Nejvyššího správního soudu, ale i požadavku žalobce vznesenému v podané žalobě, v níž rozporoval názor učiněný správcem daně o nepodmíněnosti zvýšení majetku pro podřazení předmětného příjmu pro ostatní příjmy. Jak již bylo uvedeno, s tímto názorem se žalovaným neztotožnil a v odvolacím řízení jej překvalifikoval. Jeho postup byl v souladu s ust. § 50 daňového řádu, krajský soud se s takto vysloveným závěrem ztotožňuje a postup žalovaného hodnotí jako zákonný.

Další závěry žalovaného však dle krajského soudu nesplňují zásady daňového řízení a ani neodpovídají požadavkům stanoveným zákonem o daních z příjmů, tak, jak je konstatováno v podané žalobě. Krajský soud ji proto shledal částečně důvodnou.

Žalobce v podané žalobě zpochybňoval aplikaci ust. § 10 v celém rozsahu, když konstatoval, že žádný příjem uskutečněnou dražbou neobdržel, takže ani nemohlo dojít ke zvýšení jeho majetku. Lze tedy dovodit, že žalobce tak sporoval vznik samotného předmětu daně z příjmů. Žalovaný reagoval v odůvodnění napadeného rozhodnutí na tyto námitky tak, že u žalobce došlo ke zvýšení jeho majetku a prodejem nemovitostí bylo dosaženo finančního výnosu, tedy příjmu, ve výši 7 321 000 Kč. S tímto názorem se krajský soud nemohl ztotožnit.

Ze skutkových okolností je zřejmé, že na základě odpůrčí žaloby podané správcem daně určil Okresní soud v Ústí nad Orlicí rozsudkem ze dne 4. 5. 2004 (čj. 6C 268/2003-87), že dvě kupní smlouvy a smlouva darovací, o převodu vlastnického práva k nemovitostem na žalobce, jsou vůči tomuto správci daně neúčinné. Vlastnické právo k nemovitostem tak zůstalo žalobci sice zachováno, nicméně správce daně se následně, jakožto věřitel, domáhal následkem úspěšně uplatněného odporu výkonu rozhodnutí k uspokojení svých pohledávek (nesplacených daňových nedoplatků), které měl vůči původnímu vlastníkovi nemovitostí. Tento postup naprosto koresponduje zásadám obsaženým v ust. § 42a občanského zákoníku, dotýkajícím se otázky odporovatelnosti právního úkonu. Ačkoli tedy v daném případě došlo ke změně vlastnického práva k nemovitostem ve prospěch žalobce, pohlíželo se na tyto nemovitosti, právě díky ust. § 42a občanského zákoníku, jakoby patřily dosud původnímu dlužníkovi. Jestliže tedy následným výkonem rozhodnutí došlo k jejich prodeji, je zřejmé, že vydražené finanční prostředky musely prioritně sloužit k úhradě dluhů původního dlužníka, neboť právě z důvodu jeho zadlužení podal věřitel odpůrčí žalobu a následně návrh na výkon rozhodnutí. Jestliže tedy takový úřední postup - myšleno výkon rozhodnutí – byl uskutečněn za účelem úhrady dluhu původního vlastníka, nelze dovozovat, že Pokračování 31Af 2/2011

veškerý příjem dosaženým prodejem těchto nemovitostí lze považovat za příjem nového vlastníka. Jinými slovy řečeno, za takový příjem nelze považovat částky, jež byly v rámci rozvrhového usnesení soudu určeny na úhradu dluhů původního dlužníka. Jak totiž vyplývá ze shora uvedeného, určením neúčinnosti právních úkonů vůči věřiteli, tedy aplikací ust. § 42a občanského zákoníku, zůstávají nemovitosti sice ve vlastnictví nového vlastníka, nicméně příjem z jejich prodeje již jeho vlastnictvím v plném rozsahu být nemůže, neboť o jeho rozdělení již rozhoduje v rámci rozvrhového usnesení soud. Právě z tohoto důvodu je umožněno věřiteli podat odpůrčí žalobu. Žalobce tedy s konečnou částkou ve výši 7 321 000 Kč disponovat nemohl, nelze ji tak ani považovat za částku zvyšující jeho majetek a tvořící v celém rozsahu příjmy dle ust. § 10 zákona o daních z příjmů. Žalobce tak může být teprve vlastníkem toho, co vzniklo po uspokojení pohledávek, neboť k celé vydražené částce neměl a ani nemohl mít vlastnické oprávnění tak, jak jej přiznává ust. § 123 občanského zákoníku, tedy právo věc držet, užívat a nakládat s ní. Takové vlastnické oprávnění mu vzniklo až k částce, která zbyla po úhradě dluhů původního dlužníka a ostatních nákladů.

V nově otevřeném odvolacím řízení tedy bude na žalovaném, aby přesně vyspecifikoval částku, jež bude představovat předmět a potažmo i základ daně z příjmů. Krajský soud ve shodě s názorem žalovaného považuje za částku zvyšující majetek žalobce pohledávku Komerční banky, a.s., za poskytnutý úvěr, který, jak žalovaný uvedl v odůvodnění napadeného rozhodnutí, vyčerpal žalobce, jakožto věřitel, právě na pořízení nemovitostí, získaných na základě shora uvedených kupních smluv, v nichž je i hypotéční úvěr vzpomínán. Za tímto účelem, jak vyplývá z příslušného výpisu z katastru nemovitostí, bylo ve prospěch Komerční banky, a.s., i zřízeno zástavní právo. Žalovaný v odvolacím řízení tedy jednak přesně vyspecifikuje žalobcův příjem a následně i výdaje a přesně tak určí základ daně. Správce daně ve zprávě o vytýkacím řízení určil jako dílčí základ daně částku 2 671 521 Kč bez bližšího určení jejího výpočtu. Žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí pak pouze konstatoval, že příjmy žalobce činí 7 321 000 Kč a dále se zmínil pouze o částce 2 889 265,87 Kč, jež měla představovat pohledávku z titulu nesplaceného úvěru vůči Komerční bance, a.s. Vynaloženými výdaji se žalovaný ve svém rozhodnutí vůbec nezabýval. To činí jeho rozhodnutí ve vazbě na žalobní námitku zpochybňující zvýšení majetku žalobce nepřezkoumatelným. Správce daně ve zprávě o vytýkacím řízení sice určuje jejich výši (částku 4 649 479 Kč), avšak blíže neurčuje, jak tuto částku zjistil. Celé daňové řízení tak naprosto postrádá odůvodnění, jaká částka, jakožto výdaj ve smyslu ust. § 24 zákona o daních z příjmů sloužící na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů, vůbec mohla být od příjmů žalobce odečtena. Odůvodnění napadeného rozhodnutí pak otázku daňových výdajů postrádá úplně.

Krajský soud proto napadeného rozhodnutí ve smyslu ust. § 78 odst. 1 s.ř.s. zrušil a věc žalovanému vrátil k dalšímu řízení. V něm bude žalovaný povinen přesně vyspecifikovat, v intencích shora vysloveného závazného právního názoru, o jakou částku se prodejem nemovitostí v dražbě žalobcův majetek zvýšil, co tvoří daňové výdaje a jaký je v konečném dopadu daňový základ.

Pokračování 31Af 2/2011

V závěru krajský soud konstatuje, že za nedůvodnou považuje žalobcovu námitku dotýkající se projednání konečné zprávy o vytýkacím řízení a jejího následného doručení. Z průběhu daňového řízení totiž vyplynulo, že vytýkací řízení bylo ze strany správce daně zahájeno výzvou k odstranění pochybností doručenou žalobci dne 30. 10. 2009. Ten na výzvu reagoval sdělením, v němž, obdobně jako v odvolání i následné žalobě, konstatoval, že nemohl disponovat se svým majetkem a tudíž nemohlo ani dojít ke zvýšení jeho příjmů. Následně byl zástupce žalobce protokolárně dne 9. 2. 2010 seznámen s návrhem zprávy o vytýkacím řízení. S ním nesouhlasil a podal svoje vyjádření, v němž zdůraznil, že příjmy z dražby plynuly osobě odlišné od daňového subjektu, proto jejich zdanění považoval za nedůvodné. Následně dne 23. 2. 2010, 9. 3. 2003 a 23. 3. 2003 doručil žalobce správci daně svoje vyjádření ke zprávě o vytýkacím řízení, v němž znova zdůrazňoval, že nemohl disponovat se svým majetkem a tudíž mu ani nemohl vzniknout zdanitelný příjem. Dovolával se přitom svých práv daných mu Listinou základních práv a svobod a názorů Ústavního soudu vyslovených v jeho nálezech. Jak dále vyplývá ze správního spisu, správce daně vystavil dne 12. 4. 2010 zprávu o vytýkacím řízení a ke stejnému datu i dodatečný platební výměr a obě písemnosti doručil žalobci dne 23. 4. 2010. Jak krajský soud z obsahu této zprávy zjistil, správce daně v ní nezaujal k daňové povinnosti žalobce jiné stanovisko, než jaké vyjádřil ve svém původním návrhu, s nímž byl zástupce žalobce dne 9. 2. 2010 protokolárně seznámen. Postupoval tedy zákonně, když konečnou zprávu předložil žalobci spolu s vydaným platebním výměrem, neboť bylo nepochybné, že svůj původní názor nezměnil ani nedoplnil.

Ohledně nákladů řízení postupoval krajský soud v souladu s § 60 odst. 1 s.ř.s., dle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Ve věci měl úspěch žalobce. Jeho důvodně vynaloženými náklady soudního řízení byl zaplacený soudní poplatek ve výši 2.000 Kč a odměna zástupce a jeho režijní výlohy. Odměna za zastupování se u soudních řízení dle s.ř.s. stanoví podle zásad pro mimosmluvní odměny, tedy podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších předpisů (advokátní tarif). Ze soudního spisu je zřejmé, že v dané věci učinil zástupce 3 úkony právní služby po 2.100 Kč (§ 9 odst. 3 písm. f) advokátního tarifu). Dále krajský soud přiznal žalobci nárok na úhradu 3 režijních paušálů podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu po 300 Kč. Žalobce soudu nedoložil, že je plátcem DPH, proto mu požadovaná částka ve výši 1440 Kč, odpovídající 20 % sazbě této daně, nemohla být uznána. Žalovaný byl zavázán k náhradě nákladů řízení v celkové výši uvedené ve výroku II. tohoto rozsudku.

Poučení:

Toto rozhodnutí nabývá právní moci dnem doručení účastníkům (§ 54 odst. 5 s.ř.s.). Proti pravomocnému rozhodnutí je přípustná kasační stížnost, kterou lze podat z důvodů uvedených v § 102 a násl. s.ř.s. ve lhůtě dvou týdnů po doručení rozhodnutí. Kasační stížnost se podává ke Krajskému soudu v Hradci Králové. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Pokračování 31Af 2/2011

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie (§ 105 odst. 2 s.ř.s.).

V Hradci Králové dne 9. června 2011 Mgr. Marie Kocourková, v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru