Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

31 Af 14/2011 - 24Usnesení KSHK ze dne 27.04.2011

Prejudikatura

7 Afs 56/2010 - 59


přidejte vlastní popisek

31 Af 14/2011-24

USNESENÍ

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Marie Kocourkové a soudkyň JUDr. Magdaleny Ježkové a Mgr. Heleny Konečné ve věci žalobce P. M., proti žalovanému Finančnímu ředitelství v Hradci Králové, se sídlem v Hradci Králové 2, Horova 17, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 22. listopadu 2010, č.j. 7099/10-1500-602705, takto:

I. Žaloba se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalobci se vrací soudní poplatek 1.000,-- Kč.

Odůvodnění:

Žalovaný postoupil dne 24.1.2011 podepsanému krajskému soudu podání ze dne 13.1.2011, ve kterém se žalobce domáhal, aby soud zrušil rozhodnutí žalovaného ze dne 22. listopadu 2010, č.j. 7099/10-1500-602705 a tvrdil, že jím bylo zamítnuto jeho odvolání do rozhodnutí Finančního úřadu v Dobrušce ze dne 7.9.2010, č.j. 27040/10/254010603730. Žalobce, ač soudem vyzván, nepředložil žalobou napadené rozhodnutí a krajský soud až z předloženého správního spisu zjistil, že rozhodnutím ze dne 22. listopadu 2010, č.j. 7099/10-1500-602705, žalovaný nevyhověl námitce žalobce a nevyloučil ředitelku Finančního úřadu v Dobrušce, Ing. D. J., z daňového řízení – kontroly daně z přidané hodnoty za zdaňovací období 1. až 4. čtvrtletí 2007 a leden až prosinec 2008 - vedeného u žalobce. Rozhodnutím ze dne 7.9.2010, č.j. 27040/10/254010603730, Finanční úřad v Dobrušce nevyloučil z téhož daňového řízení svého pracovníka J. M.. Odvolání žalobce do tohoto rozhodnutí žalovaný dne 22.11.2010, pod č.j. 6921/10-1500-602705, zamítl. Jeho přezkoumání se žalobce domáhal samostatnou žalobou, vedenou u krajského soud v Hradci Králové pod sp. zn. 31 Af 143/2010.

Po seznámení s obsahem správního spisu předloženého žalovaným krajský soud musel věc odmítnout z následujících důvodů. Pokračování 31Af 14 /2011

Podle ustanovení § 65 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního v platném znění (dále jen „s.ř.s.“) kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen přímo nebo v důsledku porušení svých práv v předcházejícím řízení úkonem správního orgánu, jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují jeho práva nebo povinnosti (dále jen "rozhodnutí"), může se žalobou domáhat zrušení takového rozhodnutí, popřípadě vyslovení jeho nicotnosti, nestanoví-li tento nebo zvláštní zákon jinak.

Podle ustanovení § 68 písm. e) s.ř.s. žaloba je nepřípustná, domáhá-li se přezkoumání rozhodnutí, které je z přezkoumání podle tohoto nebo zvláštního zákona vyloučeno.

Podle ustanovení § 70 písm. c) s.ř.s. jsou ze soudního přezkoumání vyloučeny úkony správního orgánu, jimiž se upravuje vedení řízení před správním orgánem.

Pro posouzení otázky, zda je ve správním soudnictví přípustné přezkoumávání rozhodnutí správních orgánů o podjatosti svých pracovníků, je třeba posoudit, zda zasahuje do veřejných subjektivních práv stěžovatele a zda jde o konečné rozhodnutí v probíhajícím daňovém řízení.

Ustanovení § 26 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků v platném znění (dále jen „daňový řád“) upravuje vyloučení pracovníků správce daně z důvodů, které jsou v zákoně vyjmenovány, vždy je vyloučen pracovník správce daně z daňového řízení, jestliže by rozhodoval o daňových záležitostech vlastních nebo daňových záležitostech osob blízkých, také pak v případě, že se v téže věci zúčastnil daňového řízení jako pracovník správce daně jiného stupně. Platí však zásada, že pracovník, o jehož nepodjatosti jsou pochybnosti, smí do doby, než bude rozhodnuto o jeho podjatosti, provést ve věci jen nezbytné úkony. O vyloučení pracovníka z daňového řízení v předmětné věci rozhodne vedoucí pracovník správce daně. Rozhodnout o vyloučení může i z vlastního podnětu. Při námitce podjatosti vedoucího pracovníka správce daně rozhodne o vyloučení vedoucí pracovník nadřízeného správce daně. Proti rozhodnutí o vyloučení pracovníka není přípustné odvolání. Z ustanovení § 26 odst. 4 daňového řádu pak vyplývá, že splnění podmínek pro podjatost pracovníka je nutno, vedle případů uvedených v odstavcích 1 a 2 citovaného ustanovení, vyvozovat z jeho poměru k předmětu řízení anebo k osobám na řízení zúčastněným.

Otázkou, zda je rozhodnutí o vyloučení, resp. nevyloučení pracovníka správce daně z daňového řízení přezkoumatelné ve správním soudnictví se opakovaně zabývaly nejen krajské soudy ale i Nejvyšší správní soud. Ten v rozsudku ze dne 15. 10. 2003, č.j. 3 Afs 20/2003 - 23, vyslovil právní názor, že: „Rozhodnutí správce daně o vyloučení pracovníka je rozhodnutím, kterým se pouze upravuje vedení řízení [§ 70 písm. c) s.ř.s.] a které není přezkoumatelné samostatnou žalobou ve správním soudnictví. Musí proto předcházet rozhodnutí o věci samé, aby případné vady

Pokračování 31Af 14 /2011

daňového řízení způsobené nesprávnou aplikací § 26 zákona ČNR č. 337/1992 Sb.,

o správě daní a poplatků, bylo možno namítat v řízení o žalobě proti meritornímu rozhodnutí“. Ve svém pozdějším rozsudku ze dne 15.7.2010, č.j. 7 Afs 56/2010-59, pak uvedl, že neshledal důvodu, aby se odchýlil od svého dřívějšího právního názoru vysloveného v již citovaném rozsudku ze dne 15.10.2003, č.j. 3 Afs 20/2003 - 23.

Ve věci pak výslovně zaujal názor, že „Rozhodnutím o vyloučení, resp. o nevyloučení pracovníka správce daně z daňového řízení je rozhodováno toliko o tom, zda ten který konkrétní pracovník bude, či nebude dále participovat na probíhajícím daňovém řízení s daňovým subjektem. Výrok tohoto rozhodnutí svým charakterem není rozhodnutím meritorním, které by zasahovalo přímo do subjektivních práv daňového subjektu (hmotně-právní pozice stěžovatele). Není tudíž přezkoumatelný ve správním soudnictví. Je tomu tak proto, že správní žalobou se lze domáhat zrušení pouze takových rozhodnutí správního orgánu, jimiž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují práva nebo povinnosti, nestanoví-li soudní řád správní nebo zvláštní zákon jinak (§ 65 s. ř. s.). Předestřenému závěru do značné míry svědčí i samotná dikce ustanovení § 26 odst. 7 daňového řádu. Výslovně totiž zakotvuje, že proti rozhodnutí o vyloučení pracovníka podle odstavce 6 téhož ustanovení není přípustné odvolání.

Okolnost, že se proti rozhodnutí správce daně o podjatosti nelze odvolat však sama o sobě automaticky ještě neznamená, že by toto rozhodnutí nebylo rozhodnutím ve smyslu ustanovení § 65 s. ř. s. Je proto třeba i zkoumat, krom možného zásahu do hmotně-právní pozice daňového subjektu také to, zda nebylo zasaženo do práva stěžovatele na řádný proces, jehož ochrany se lze u soudu domáhat. Tak by tomu mohlo být například v situaci, pokud by se tímto rozhodnutím příslušné daňové řízení končilo.“

Dle názoru krajského soudu o takový případ však v této věci nejde. Žalobcem napadané rozhodnutí žalovaného o tom, že ředitelka Finančního úřadu v Dobrušce, Ing. D. J., není podjatá v řízení vedeném se žalobcem, není konečným rozhodnutím ve věci samé, ukončujícím daňovou kontrolu, ale pouze rozhodnutím dílčím, které rozhodnutí ve věci samé předchází.

Ke stejnému závěru dospěl ve shora citovaném rozhodnutí i Nejvyšší správní soud. Konstatoval, že „Podle svého charakteru je naopak rozhodnutí o podjatosti pracovníka správce daně toliko rozhodnutím procesním, jímž se upravují poměry v daňovém řízení, resp. vytváří se předpoklady pro to, aby mohlo být ve věci meritorně rozhodnuto. Jeho vydáním je najisto postaven okruh osob, které jsou následně v daňovém řízení oprávněny participovat na dalších úkonech řízení (včetně meritorního rozhodnutí), či naopak jsou dále z účasti na řízení vyloučeny. Nejedná se tedy o rozhodnutí podle ustanovení 65 s.ř.s., ale o rozhodnutí, jímž se upravuje vedení řízení. V této věci se jím pak konkrétně stanoví okruh osob, které jsou oprávněny jménem správce daně vést daňové řízení a rozhodnout o věci samé. Na takový druh rozhodnutí správce daně, resp. žalovaného …proto dopadá

Pokračování 31Af 14 /2011

kompetenční výluka podle ustanovení § 70 písm.c) s.ř.s., a jeho věcné přezkoumání

správním soudem je vyloučeno podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. d) s.ř.s. s poukazem na ustanovení § 68 písm. e) s.ř s.“

Z citovaného vyplývá, že případné vady způsobené nesprávnou aplikací § 26 daňového řádu lze ve správním soudnictví napadnout jedině žalobou směřující proti meritornímu rozhodnutí správce daně o daňové povinnosti poplatníka.

Podle ust. § 46 odst. 1 písm. d) s.ř.s. soud žalobu odmítne, jestliže je nepřípustná. Nepřípustná je ve smyslu ust. § 68 písm. e) téhož zákona žaloba, domáhá-li se přezkoumání rozhodnutí, které je z přezkoumání podle tohoto nebo zvláštního zákona vyloučeno. Takovým rozhodnutím je dle ust. § 70 písm. c) citovaného zákona úkon správce daně, jimž se upravuje vedení řízení před správním orgánem. Jak bylo shora uvedeno, žalobou napadené rozhodnutí žalovaného ze dne 22. listopadu 2010, čj. 7099/10-1400-602705, kterým nebylo vyhověno námitce podjatosti ředitelky Finančního úřadu v Dobrušce, je rozhodnutím, kterým se upravuje vedení řízení.

S ohledem na obsah žaloby a postup žalovaného se nabízí i odmítnutí žaloby podle § 46 odst. 1 písm. d) ve spojení s § 68 písm. a) s.ř.s. (podle něho je žaloba nepřípustná také tehdy, nevyčerpal-li žalobce řádné opravné prostředky v řízení před správním orgánem, připouští-li je zvláštní zákon, ledaže rozhodnutí správního orgánu bylo na újmu jeho práv změněno k opravnému prostředku jiného). Tento důvod je dán. Žalobce vskutku podal žalobu proti rozhodnutí žalovaného, který v tomto případě vystupoval jako prvoinstanční správní orgán, přičemž proti tomuto správnímu rozhodnutí mohl podat žalobce odvolání, jak byl konečně v závěru rozhodnutí žalovaným poučen. Žalobce také své podání adresoval žalovanému, nesprávně však citoval i rozhodnutí Finančního úřadu v Dobrušce ze dne 7.9.2010, č.j. 27040/10/254010603730, kterým bylo rozhodnuto o námitce proti dalšímu pracovníkovi, konkrétně J. M.. Z předloženého správního spisu pak není patrno, zda bylo o odvolání žalobce do žalobou napadeného rozhodnutí žalovaného rozhodnuto.

V této souvislosti se krajský soud odvolává na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2.3.2005, č.j. 2 As 1/2005-62, publikovaný pod č. 806/2006 Sb. NSS a na www.nssoud.cz, kde ke konkurenci důvodů odmítnutí žaloby podle § 46 odst. 1 písm. c) a § 46 odst. 1 písm. d) ve spojení s § 68 písm. a) s.ř.s. uvedl, že „soud musí v první řadě zkoumat, zda u žalobce vůbec připadá v úvahu, že by mohl být aktivně legitimován. Nepřipadá-li toto vůbec v úvahu, je nutno žalobu odmítnout podle § 46 odst. 1 písm. c) s.ř.s. Teprve dospěje-li soud k závěru, že tento důvod odmítnutí žaloby není dán, zkoumá eventuální další důvody pro odmítnutí žaloby, mezi nimi i důvod podle § 46 odst. 1 písm. d) ve spojení s § 68 písm. a) s.ř.s. Nevyčerpání řádných opravných prostředků žalobcem v řízení před správním orgánem má totiž smysl zkoumat pouze tehdy, pokud žalobce vůbec byl osobou, která mohla tyto opravné prostředky podat, tj. takovou osobou, u níž vůbec připadá v úvahu, aby byla Pokračování 31Af 14/2011

aktivně legitimována k podání žaloby na základě ustanovení § 65 odst. 1 nebo odst. 2 s.ř.s.“

Krajský soud ve smyslu uvedených zásad vyslovených Nejvyšším správním soudem postupoval a žalobu jako nepřípustnou odmítl dle ust. § 46 odst. 1 písm. d) s.ř.s. s poukazem na kompetenční výluku danou ust. § 68 písm. e) a § 70 písm. c) s.ř s.

Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ust. § 60 odst. 3 s.ř.s. Žaloba byla odmítnuta, žádný z účastníků proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Podle ust. § 10 odst. 3 věta první zák. č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích soud vrátí z účtu soudu i zaplacený poplatek za řízení, který je splatný podáním návrhu na zahájení řízení, odvolání, dovolání nebo kasační stížnosti, bylo-li řízení zastaveno.

I když v posuzovaném případě nebylo řízení zastaveno, ale žaloba byla odmítnuta, pokládá krajský soud za důvodné citované ustanovení použít a žalobci zaplacený soudní poplatek vrátit. Žalovaný postoupil podání žalobce krajskému soudu a označil ho za žalobu, ačkoliv ho v kontextu s obsahem správního spisu, který měl k dispozici, měl hodnotit jako odvolání do svého rozhodnutí a postoupit svému nadřízenému orgánu. Za těchto okolností vybráni soudního poplatku nepokládá krajský soud za správné a proto rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku III. tohoto rozsudku.

Poučení: Toto rozhodnutí nabývá právní moci dnem doručení účastníkům (§ 54 odst. 5 s.ř.s.) Proti pravomocnému rozhodnutí je přípustná kasační stížnost, kterou lze podat z důvodů uvedených v § 102 a násl. s.ř.s. ve lhůtě dvou týdnů po doručení rozhodnutí. Kasační stížnost se podává ke Krajskému soudu v Hradci Králové.

O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem. To neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

V Hradci Králové dne 27. dubna 2011 Mgr. Marie Kocourková, v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru