Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

31 Af 138/2010 - 29Rozsudek KSHK ze dne 22.09.2011

Prejudikatura

2 Afs 24/2007 - 119

Oprav. prostředek / ústav. stíž.
1 Afs 75/2011 (zamítnuto)

přidejte vlastní popisek

31Af 138/2010-29

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Marie Kocourkové a soudců Mgr. Heleny Konečné a JUDr. Jana Rutsche ve věci žalobce Ing. I. H., zast. JUDr. Oldřichem Kohoutem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Československé armády č. 300, proti žalovanému Finančnímu ředitelství v Hradci Králové, se sídlem v Hradci Králové, Horova 17, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 22. října 2010, čj. 6732/10-1100-604124, takto:

I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 22. října 2010, čj. 6732/10-1100-604124,

se zrušuje a věc se mu vrací k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na nákladech řízení částku

6.800,-- Kč k rukám jeho zástupce JUDr. Oldřicha Kohouta do osmi dnů

od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění:

Napadeným rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání žalobce do rozhodnutí Finančního úřadu v Náchodě (dále také jen "správce daně") ze dne 11. 6. 2010, čj. 74282/10/243911604014, kterým mu byla dodatečně vyměřena daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2006 ve výši 96.704,- Kč a současně sděleno penále ve výši 19.340,- Kč.

V jeho odůvodnění uvedl, že žalobce uplatnil jako daňový výdaj mimo jiné i úhradu za zprostředkování prodeje použitého tiskařského stroje slovenskou společností HAGEL, s. r. o., Košice (dále jen "společnost HAGEL"), zaevidovanou v daňové evidenci dne 1. 2. 2006 na řádku č. 58, placenou v hotovosti dne 1. 2. 2006 (daňový doklad d/6026) a uplatněnou do daňových výdajů ve výši 283.850,- Kč. Tento tiskařský stroj AD 755, v.č. 10605, koupil od dodavatele společnosti PRATR, a. s. (dále jen "společnost PRATR"), a to dne 13. 3. 2006. K tomu při daňové kontrole doložil požadavek společnosti PRATR ze dne 8. 2. 2006 na zálohu, a to na základě smlouvy o budoucí smlouvě kupní na tento stroj. Správce daně žalobce následně vyzval, aby doložil a prokázal oprávněnost uplatnění daňového výdaje za zprostředkování prodeje tohoto tiskařského stroje důkazními prostředky ve smyslu ustanovení § 31 odst. 4 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZSDP“), kterými lze ověřit skutečnosti rozhodné pro správné stanovení daňové povinnosti. K tomuto bodu výzvy žalobce ve svém podání ze dne 24. 8. 2009 uvedl, že tiskařský stroj AD 755 prodal dne 13. 3. 2006 slovenské firmě SACON, s. r. o., a že na základě ústní dohody mu dne 1. 2. 2006 fakturovala slovenská firma HAGEL provizi za zprostředkování prodeje tohoto stroje ve výši 10.000,- EUR, kterou po přepočtu kurzem ČNB uplatnil do daňových výdajů.

Dále žalovaný uvedl, že při ústním jednání dne 9. 11. 2009 (protokol č.j. 117378/09/243931604887) předložil žalobce správci daně dopis, v němž společnost HAGEL potvrdila ústní dohodu o výši a zaplacení provize v hotovosti při prodeji stroje AD 755 firmě SACON, s. r. o. Žalovaný konstatoval, že dopis je opatřený razítkem společnosti HAGEL, je napsán v českém jazyce bez uvedení data a bez uvedení, pro koho bylo potvrzení vystaveno. Za společnost je v něm uveden jednatel M. B., přestože faktura za zprostředkování byla psána ve slovenském jazyce a pan M. byl označen jako "konatel". Správce daně proto při jednání dne 25. 1. 2010 (protokol č.j. 4977/10/243931604887) zhodnotil žalobcem předložené důkazní prostředky, tj. fakturu č. 260009 (pozn.: správně má být uvedeno č. faktury 260006) ze dne 1. 2. 2006, doklad d/6026 o zaplacení fakturované částky 10 tis. EUR a dopis – potvrzení společnosti HAGEL tak, že neprokázal deklarované zprostředkování prodeje stroje. Předloženými důkazními prostředky dle názoru správce daně a potažmo i žalovaného neprokázal žalobce příčinnou souvislost mezi vyplacenou odměnou za zprostředkování a uzavřením kontraktu. Žalovaný současně konstatoval, že v průběhu daňové kontroly byla zástupcem žalobce doložena i sestava obchodních případů mezi žalobcem a společností HAGEL za období od 1. 1. 2002 do 31. 12. 2005. Z ní dovodil, že společnost HAGEL odebrala za uvedené 4 roky náhradní díly k tiskařským strojům v celkové částce 46.758,- Kč, přičemž z této sestavy, ani v průběhu daňové kontroly, nebyl zjištěn jiný obchodní případ zprostředkování prodeje tiskařského stroje společností HAGEL pro žalobce, než předmětný výdaj za zprostředkování prodeje použitého tiskařského stroje AD 755.

Žalovaný se ztotožnil se závěrem správce daně, že žalobce v důkazním řízení neprokázal, že k deklarovanému zprostředkování prodeje použitého tiskařského stroje AD 755 společností HAGEL skutečně došlo, neboť předložené důkazní prostředky neprokazují příčinnou souvislost mezi vyplacenou odměnou a uzavřením kontraktu. To dle jeho názoru znamená, že neprokázal, že zprostředkovatel pro něj skutečně vyvíjel konkrétní zprostředkovatelskou činnost, resp. v čem konkrétně tato zprostředkovatelská činnost spočívala (jakým určitým způsobem se zprostředkovatel postaral o prodej zmíněného stroje, jak tuto činnost vyvíjel, jaké vynaložil úsilí, aby smlouva byla uzavřena a následně, že výsledkem této činnosti bylo uzavření obchodu na prodej zmíněného tiskařského stroje). Nebylo tedy prokázáno, že zprostředkovatel jednal způsobem, který mohl vést k zajištění příležitosti uzavřít smlouvu o prodeji uvedeného tiskařského stroje, případně, že k uzavření této smlouvy na základě úsilí zprostředkovatele skutečně došlo.

V reakci na odvolací námitku, že se správce daně v případě pochybností o uskutečnění prodeje prostřednictvím zprostředkovatele mohl obrátit na slovenského správce daně, žalovaný uvedl, že správce daně k tomuto kroku nepřistoupil proto, že při daňové kontrole bylo důkazní břemeno na straně žalobce jako daňovém subjektu, a ten na výzvu č.j. 89350/09/243931604887 neprokázal oprávněnost tohoto uplatněného daňového výdaje. K otázce mezinárodní pomoci při správě daní dodal, že je upravena zákonem č. 253/2000 Sb., o mezinárodní pomoci při správě daní, v platném znění, ve kterém je stanoveno, že příslušný orgán může od příslušného úřadu smluvního státu dožadovat informace, pokud jsou vyčerpány vlastní obvyklé zdroje údajů, které mohou být v daném případě využity. Žalovaný má zato, že v daném případě nebyly vyčerpány veškeré možnosti těchto obvyklých zdrojů, zejména s ohledem na důkazní břemeno, které v rámci důkazního řízení v daňové kontrole náleželo žalobci. Žalobce však ani na výzvu správce daně neprokázal zprostředkování prodeje použitého tiskařského stroje.

Včas podanou žalobou se žalobce domáhal přezkoumání zákonnosti shora uvedeného rozhodnutí a navrhl jeho zrušení, jakož i zrušení jemu předcházejícího platebního výměru správce daně.

Žalobce nesouhlasil se závěrem správce daně a žalovaného, kteří mu neuznali jako daňový výdaj odměnu, kterou vyplatil na základě faktury ze dne 1. 2. 2006, č. 260006, doloženou daňovým dokladem č. d/6026 s tím, že neprokázal, že předmětný výdaj byl vynaložen ve smyslu ustanovení § 24 odst. 1 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o daních z příjmů"). Připomněl, že v průběhu kontroly doložil veškeré doklady o nákupu a prodeji předmětného tiskařského stroje, o vyúčtování odměny a jejím zaplacení včetně potvrzení zprostředkovatele (společnosti HAGEL) o uzavření ústní dohody na zprostředkování prodeje stroje AD 755 společnosti SACON v roce 2006, jakož i výši a vyplacení provize. Reagoval tak na výzvu správce daně k prokázání oprávněnosti uplatnění tohoto výdaje a ve svém podání ze dne 14. 8. 2009 i následně při jednání u správce daně dne 20. 10. 2009 uvedl, že smlouvu o zprostředkování uzavřel na základě ústní dohody, což opětovně uváděl i při jednání dne 9. 11. 2009.

Žalobce zdůraznil, že pro smlouvu o zprostředkování uzavřenou mezi podnikateli dle obchodního zákoníku není stanovena povinnost písemné formy. Předmětem uzavřené ústní zprostředkovatelské smlouvy byla povinnost

zprostředkovatele pouze obstarat pro zájemce příležitost uzavřít se třetí osobou kupní smlouvu s předmětem prodeje stroje AD 755 s tím, že nárok na provizi vznikl již obstaráním této příležitosti. Tuto skutečnost také společnost HAGEL potvrdila v písemném potvrzení. Dle žalobce pak i doložený následný prodej předmětného stroje byl důkazem o realizaci příležitosti uzavřít kupní smlouvu, ke které by bez "dohozeného" kupujícího zprostředkovatelem jinak nedošlo.

Žalobce vyslovil přesvědčení, že předloženými důkazy prokázal oprávněnost uplatněného nákladu ve výši zaplacené provize a splnil svoji důkazní povinnost ve smyslu ustanovení § 31 ZSDP a že naopak správce daně neunesl ve smyslu ustanovení § 31 odst. 8 písm. c) ZSDP své důkazní břemeno, když neprokázal existenci skutečností vyvracejících věrohodnost, průkaznost, správnost či úplnost účetnictví a jiných povinných evidencí či záznamů vedených žalobcem. Dle žalobce správce daně hodnotil předložené důkazy svévolně a přihlížel pouze k těm, které si sám zvolil. Předložené potvrzení společnosti HAGEL nezpochybnil a nevyvrátil, přičemž se omezil pouze na konstatování, že potvrzení nemá datum a je v českém jazyce, aniž by se dále zabýval obsahem tohoto potvrzení. Bez dalšího uzavřel, že žalobce neprokázal svá tvrzení, aniž by jej však dále vyzval k tomu, jaké důkazy je třeba k tvrzení o uzavření zprostředkovatelské smlouvy doložit, příp. jakou skutečností vyvrací věrohodnost a průkaznost tohoto tvrzení. Žalobce poukázal i na to, že správce daně nevyvinul žádnou vlastní iniciativu ke zjištění skutkového stavu věci a jednal tak v rozporu s ustanovením § 31 odst. 2 ZSDP.

Závěrem žalobce upozornil na skutečnost, že žalovaný v rozhodnutí o odvolání v úvodní části chybně uvedl, že zamítá odvolání proti rozhodnutí Finančního úřadu v Hradci Králové namísto Finančního úřadu v Náchodě. Dle žalobce vede tento formální nedostatek k pochybnosti, zda-li žalovaný skutečně zamítl příslušné odvolání.

V písemném vyjádření k žalobě žalovaný odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí a navrhl zamítnutí žaloby.

Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů v řízení podle části třetí hlavy druhé dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), bez nařízení jednání dle jeho ustanovení § 51, když účastníci s tímto postupem výslovně souhlasili. Po prostudování předloženého správního spisu dospěl soud k následujícím zjištěním a právním závěrům, přičemž žalobu shledal důvodnou.

Z předloženého správního spisu vyplynulo, že správce daně provedl u žalobce daňovou kontrolu, jejímž výsledkem bylo doměření daně z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2006. Správce daně žalobci neuznal některé jím uplatněné výdaje za daňové, konkrétně úhradu za nákup 4 ks zimních pneumatik včetně montáže, úhradu za nákup zahradních doplňků a úhradu za zprostředkování prodeje použitého tiskařského stroje AD 775. Spornou mezi účastníky soudního řízení zůstala pouze otázka oprávněnosti uplatnění výdaje za zprostředkování prodeje

použitého tiskařského stroje AD 755 (tj. provize ve výši 283.850,- Kč), tj. kontrolní nález uvedený v části II. bodě 1. c) zprávy z daňové kontroly. Dle správce daně a žalovaného žalobce neprokázal oprávněnost uplatnění tohoto výdaje, neboť dle jejich názoru neprokázal zprostředkování předmětného prodeje. Naproti tomu žalobce má zato, že splnil svoji důkazní povinnost, když předloženými důkazy prokázal své tvrzení o uzavření zprostředkovatelské smlouvy a sjednané provizi a prokázal tak, že předmětný výdaj byl výdajem vynaloženým na dosažení, zajištění a udržení jeho zdanitelných příjmů z podnikání.

Pro posouzení uvedené sporné otázky nelze opominout rozložení důkazního břemene mezi daňový subjekt a správce daně, jak vyplývá z § 31 odst. 9 a z § 31 odst. 8 písm. c) ZSDP. Z bohaté judikatury Ústavního i Nejvyššího správního soudu lze v této souvislosti připomenout např. rozsudek posledně zmíněného soudu uveřejněný pod č. 1572/2008 Sb. NSS: „Daňové řízení je v České republice, obdobně jako i v jiných státech, postaveno na zásadě, že každý daňový subjekt má povinnost sám daň přiznat, tedy má břemeno tvrzení, ale také povinnost toto své tvrzení doložit, tj. má i břemeno důkazní. Toto své břemeno daňový subjekt plní v důkazním řízení, které vede správce daně. Podle ustanovení § 31 odst. 9 d. ř. daňový subjekt prokazuje všechny skutečnosti, které je povinen uvádět v přiznání, hlášení a vyúčtování nebo k jejichž průkazu byl správcem daně v průběhu daňového řízení vyzván. Toto ustanovení však, jak již vícekrát potvrdil Ústavní soud (viz především jeho nález z 24. 4. 1996, sp. zn. Pl. ÚS 38/95, publ. pod č. 133/1966 Sb. a 33/1995 Sb.ÚS), nedává správci daně oprávnění vyzvat daňový subjekt k prokázání čehokoliv, ale pouze k prokázání toho, co tvrdí tento subjekt sám. Pravidlo, že v daňovém řízení nese důkazní břemeno daňový subjekt, má některé výjimky – (…) zejména ustanovení § 31 odst. 8 písm. písm. c) d. ř., podle něhož správce daně prokazuje existenci skutečností vyvracejících věrohodnost, průkaznost, správnost či úplnost účetnictví a jiných povinných evidencí či záznamů, vedených daňovým subjektem. Uvedená ustanovení d. ř. v jejich ústavně konformním výkladu vytvářejí vyvážený komplex povinností tvrzení a povinností důkazních mezi daňovým subjektem a správcem daně.

Daňový subjekt má v první řadě povinnost tvrdit skutečnosti relevantní pro jeho daňovou povinnost. Konkrétní obsah povinnosti tvrzení pak vychází zejména z příslušných ustanovení daňového práva hmotného (…).

Způsob, jakým daňový subjekt plní svoji důkazní povinnost, vyplývá ze shora citovaných ustanovení § 31 odst. 9 a odst. 8 písm. c) d. ř. Daňový subjekt je povinen na základě příslušných zákonných ustanovení vést účetnictví (§ 1 zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, dále jen „zákon o účetnictví“) či jiné povinné záznamy či evidence. Smyslem a účelem účetnictví je poskytnout tomu, kdo je vede, i oprávněné třetí osobě (ve věcech daní tedy správci daně) věrohodný, úplný, průkazný a správný přehled o jeho předmětu [viz § 7 o účetnictví a shora již zmíněný § 31 odst. 8 písm. c) d. ř.], kterým je – zjednodušeně řečeno – hospodaření daňového subjektu. Z hlediska metod zaznamenávání se u účetnictví jedná o standardizovaný, formalizovaný a značně detailní přehled o hospodaření, který by,

je-li veden předepsaným způsobem, neměl umožnit, aby o hospodaření dotyčného daňového subjektu byl podán zkreslený obraz. Daňový subjekt proto splní svoji povinnost důkazní ve vztahu k tvrzením, která správci daně předestře, prokáže-li tato tvrzení svým účetnictvím, ledaže správce daně prokáže [§ 31 odst. 8 písm. c) d. ř.], že ve vztahu k těmto tvrzením je účetnictví daňového subjektu nevěrohodné, neúplné, neprůkazné nebo nesprávné. Správce daně nemá povinnost prokázat, že údaje o určitém účetním případu jsou v účetnictví daňového subjektu zaznamenány v rozporu se skutečností, je však povinen prokázat, že o souladu se skutečností existují natolik vážné a důvodné pochyby, že činí účetnictví nevěrohodným, neúplným, neprůkazným nebo nesprávným. Ne každá chyba v účetnictví proto bude způsobovat takto požadovanou intenzitu pochybností; budou to pouze takové nesrovnalosti, jež přímo (nedostatkem spolehlivých informací o konkrétním účetním případu) či nepřímo (celkovou nevěrohodností účetnictví, i když toto na první pohled o konkrétním účetním případu předepsané informace poskytuje) zatemní obraz o hospodaření daňového subjektu. Správce daně je zde povinen identifikovat konkrétní skutečnosti, na základě nichž hodnotí předložené účetnictví jako nevěrohodné, neúplné, neprůkazné či nesprávné. Jen takto totiž může unést své důkazní břemeno vyplývající z § 31 odst. 8 písm. c) d. ř.

Unese-li správce daně své důkazní břemeno, je na daňovém subjektu, aby prokázal soulad účetnictví se skutečností, tj. aby setrval na svých původních tvrzeních a doložil, že přes vzniklé pochyby se sporný účetní případ udál tak, jak je o něm účtováno, anebo aby naopak korigoval svá původní tvrzení, nabídl tvrzení nová, reflektující existenci pochyb o souladu účetnictví se skutečností, a tato svá revidovaná tvrzení prokázal. Důkazní prostředky zde budou pravidelně pocházet ze sféry mimo účetnictví a de facto nahradí či doplní nevěrohodné, neúplné, neprůkazné či nesprávné účetnictví.

Při aplikaci uvedených zásad na projednávaný případ je třeba konstatovat následující. Žalobce předložil správci daně o tvrzeném a uplatněném výdaji za zprostředkování prodeje tiskařského stroje fakturu č. 26006 ze dne 1. 2. 2006, doklad d/6026 o zaplacení fakturované částky a příslušné doklady o nákupu a následném prodeji tiskařského stroje AD 755. Na výzvu správce daně k prokázání oprávněnosti výdaje za zprostředkování žalobce předložil listinu – potvrzení, v němž společnost HAGEL potvrdila ústní dohodu o výši a vyplacení provize při prodeji stroje AD 755 společnosti SACON, s. r. o., v roce 2006. Předložil tedy listinu, která jeho tvrzení o tom, že předmětný výdaj skutečně vynaložil na dosažení zajištění či udržení svých zdanitelných příjmů, podporuje. To sice neznamená, že by se jednalo o nevyvratitelný důkaz, který by s konečnou platností prokazoval rozhodné skutečnosti. V dané situaci však důkazní břemeno přešlo na správce daně, potažmo žalovaného, jejichž povinností bylo, pokud i nadále tvrzení žalobce podepřené uvedenou listinou zpochybňovali, aby by důvodnost těchto pochybností opřeli o relevantní skutečnosti. Finanční orgány své dále trvající pochybnosti o uskutečnění zprostředkování přitom zdůvodnili tím, že potvrzení je napsáno v českém jazyce, bez uvedení data, bez uvedení, pro koho bylo vystaveno, že za společnost HAGEL je „napsáno jednatel M. B., přestože faktura za zprostředkování byla psána

ve slovenském jazyce a pan M. byl označen jako konatel“ a že ze sestavy obchodních případů mezi žalobcem a společností HAGEL za 4 roky jsou patrné pouze odběry náhradních dílů k tiskařským strojům a nebyl zjištěn jiný obchodní případ zprostředkování prodeje tiskařského stroje kromě nyní deklarovaného.

Tyto skutečnosti však nejsou dle krajského soudu tak závažnými skutečnostmi, které by zásadním způsobem znevěrohodňovaly listinu, kterou žalobce předložil na podporu svého tvrzení. Navíc B. M. na faktuře vystavené společností HAGEL dne 1. 2. 2006 založené v předloženém správním spise jako „konatel“ ani uveden není. Bez ohledu na to, zda je potvrzení psáno v českém či slovenském jazyce, což dle názoru soudu není podstatné, však nelze pominout, že jde o písemné prohlášení třetí osoby, která pouze nevypovídá v pozici svědka a není tedy vázána jeho zákonnými povinnostmi. Proto sice nemá takové prohlášení stejnou vypovídací hodnotu jako případné svědectví této osoby, avšak správce daně nebo žalovaný měli možnost pravdivost předloženého prohlášení prověřit. Pokud tak neučinili, nemohou předložené prohlášení bez dalšího vyloučit z úvah o skutkové stránce věci. Jestliže žalovaný žalobci současně vytýká, že neprokázal, v čem konkrétně zprostředkovatelská činnost spočívala, jakým určitým způsobem se zprostředkovatel postaral o prodej, jak a v čem činnost vyvíjel a jaké při tom vynaložil úsilí, pak nelze přehlédnout, že výzvu ze dne 28. 7. 2009 ve vztahu k tomuto výdaji formuloval správce daně pouze obecně cit.: „doložte a prokažte oprávněnost Vámi uplatněného daňového výdaje za zprostředkování prodeje …“. Ani při jednání uskutečněném dne 25. 1. 2010, které proběhlo po předložení předmětného potvrzení, správce daně nepožadoval tyto informace a pouze uvedl, že nemá za prokázané, že k deklarovanému zprostředkování skutečně došlo, protože žalobce předloženými listinami neprokázal příčinnou souvislost mezi vyplacenou odměnou a uzavřením kontraktu. Navíc informace o konkrétní činnosti při zprostředkování musel mít především právě sám zprostředkovatel a žalobce ve svém odvolání navrhoval ověření zprostředkování slovenskou společností HAGEL prostřednictvím slovenského správce daně.

Dle názoru krajského soudu to byl tedy správce daně, potažmo žalovaný, kdo za popsané situace prozatím neunesl důkazní břemeno vyplývající pro něj z § 31 odst. 8 písm. c) ZSDP. Je pravdou, že v případě smluv o zprostředkování, u nichž může být obtížné ověřit, zda k fakturovanému plnění skutečně došlo, je třeba klást na daňový subjekt zvýšené nároky, pokud jde o prokazování jím tvrzených skutečností, ani to však nezbavuje správce daně povinností, které mu ukládá zákon. Krajský soud tedy uzavírá, že za daného stavu prozatím nebylo možné dospět k jednoznačnému závěru o tom, zda žalobce prokázal vynaložení sporného výdaje dle vystavené faktury na dosažení, zajištění a udržení svých zdanitelných příjmů. Bude věcí dalšího řízení, aby byla vytknutá vada odstraněna a po doplnění dokazování znovu řádným způsobem zhodnocena skutková stránka věci.

Dlužno dodat, že krajský soud naproti tomu neshledal důvodnou další námitku, která upozorňovala na formální nedostatek napadeného rozhodnutí spočívající v záměně názvu příslušného správce daně. Žalovaný sice skutečně ve výroku svého rozhodnutí uvedl nesprávně, že zamítl odvolání žalobce do rozhodnutí Finančního úřadu v Hradci Králové namísto Finančního úřadu v Náchodě. Z kontextu celého rozhodnutí žalovaného, ve kterém bylo příslušné přezkoumávané rozhodnutí správce daně jednoznačně identifikováno i číslem jednacím a datem vydání a v odůvodnění uveden správný název správce daně je zřejmé, že šlo o zřejmou chybu v psaní, kterou následně žalovaný opravil rozhodnutím ze dne 19. 11. 2010, čj. 7504/10-1100-604124, které bylo žalobci doručeno dne 22. 11. 2010. Pochybnost o tom, jaké odvolání, resp. proti kterému rozhodnutí, žalovaný zamítl, je tedy vyloučena.

S ohledem na uvedené krajský soud zrušil napadené rozhodnutí pro vady řízení a vrátil věc žalovanému k dalšímu řízení, v němž bude žalovaný vázán shora vysloveným právním názorem (§ 78 odst. 1, 4 a 5 s. ř. s.).

Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení § 60 s. ř. s. Žalobce byl ve věci úspěšný, krajský soud mu proto přiznal náhradu nákladů řízení spočívajících v náhradě zaplaceného soudního poplatku ve výši 2.000,- Kč a náhradě nákladů právní služby poskytnuté advokátem za 2 úkony po 2.100,- Kč včetně paušální náhrady hotových výdajů po 300,- Kč (§ 9 odst. 3 písm. f/ a § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.). Krajský soud uložil takto vyčíslené náklady zaplatit do rukou zástupce žalobce, neboť jde o advokáta.

Poučení:

Toto rozhodnutí nabývá právní moci dnem doručení účastníkům (§ 54 odst. 5 s. ř. s.).

Proti pravomocnému rozhodnutí je přípustná kasační stížnost, kterou lze podat z důvodů uvedených v § 102 a násl. s. ř. s. ve lhůtě dvou týdnů po doručení rozhodnutí. Kasační stížnost se podává ke Krajskému soudu v Hradci Králové. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem. To neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

V Hradci Králové dne 22. září 2011

Mgr. Marie Kocourková, v.r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru