Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

31 Af 133/2010 - 67Rozsudek KSHK ze dne 31.01.2011

Prejudikatura

5 Afs 115/2006 - 91

1 Afs 92/2010 - 46


přidejte vlastní popisek

31 Af 133/2010-67

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Marie Kocourkové a soudkyň JUDr. Magdaleny Ježkové a Mgr. Heleny Konečné ve věci žalobce Ing. J. V., zast. Ing. Jiřím Farou, daňovým poradcem se sídlem ve Vrchlabí, Valteřická 757, proti žalovanému Finančnímu ředitelství v Hradci Králové, se sídlem v Hradci Králové 2, Horova 17, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 22.7.2009, čj. 5469/09-1100-602925, takto:

I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 22.7.2009, čj. 5469/09-1100-602925,

se zrušuje a věc se žalovanému vrací k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náklady řízení v celkové výši

7.800,-- Kč, z toho 2.000,-- Kč do rukou žalobce a 5.800,-- Kč do

rukou jeho zástupce JUDr. Dušana Diviše, advokáta v Hradci

Králové, Ulrichovo náměstí 737, vše do osmi dnů od právní moci

toho rozsudku.

Odůvodnění:

Rozhodnutím ze dne 22.7.2009, čj. 5469/09-1100-602925, žalovaný zamítl odvolání žalobce do dodatečného platebního výměru ze dne 12.2.2009, č.j. Pokračování 31Af 133/2 010

7325/09/270972603722, kterým mu Finanční úřad ve Vrchlabí (dále jen „správce

daně“) snížil daňovou ztrátu ve výši 4.131,-- Kč a vyměřil daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2006 ve výši 211.136,-- Kč. Stejným rozhodnutím zamítl odvolání žalobce do platebního výměru o sděleném penále ve výši 41.920,-- Kč za zdaňovací období roku 2006.

V jeho odůvodnění uvedl, že žalobce dne 17.7.2008 podal správci daně dodatečné daňové přiznání za zdaňovací období roku 2006, v němž oproti řádnému daňovému přiznání vyplnil jako položku zvyšující základ daně částku 1,403.000,-- Kč a jako položku snižující daňový základ částku 1,394.000,-- Kč. Žalobce tento postup upřesnil tak, že do položek zvyšujících daňový základ zahrnul jednak částku 303.000,-- Kč, což je polovina rezervy č. 3 na opravy domu v Lánovské ulici čp. 483 ve Vrchlabí (dále jen „nemovitost čp. 483“) v celkové výši 606.000,-- Kč, neuznaná správcem daně v roce 2005, jednak částka 1,100.000,-- Kč, což je rozdíl vzniklý snížením rezervy č. 4 z částky 1,755.000,-- Kč na částku 655.000,-- Kč. Do položek snižujících daňový základ pak zahrnul rozdíl mezi zrušenou rezervou č. 2 v částce 2,000.000,-- Kč a snížením této rezervy správcem daně na částku 606.000,-- Kč. Protože rozdíl ve výši 1,394.000,-- Kč by byl zahrnut do základu daně dvakrát, o tuto částku v dodatečném přiznání snížil daňový základ.

Správce daně částku 655.000,-- Kč vyloučil z daňově účinných výdajů s tím, že žalobce porušil ustanovení § 24 odst. 2) písm. i) zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o daních z příjmů“), dodatečně stanovil základ daně ve výši 659.869,-- Kč a dodatečně vyměřil daň v částce 211.136,-- Kč. Zároveň zrušil daňovou ztrátu ve výši 4.131,-- Kč. Současně sdělil žalobci výši penále z dodatečně vyměřené daně v částce 41.920,-- Kč.

Žalovaný citoval ustanovení § 24 odst. 2 písm. i) zákona o daních z příjmů a § 7 odst. 1, 4, 5, 6, 7 a 8 zákona č. 593/1992 Sb., o rezervách v platném znění, (dále jen „zákon o rezervách“). Ke skutkovému stavu věci pak uvedl, že na základě krycího listu stavby ze dne 5.12.2005 vyhotoveného společností STAS, s.r.o., žalobce založil kartu rezervy č. 4, podle které činil rozpočet na opravu nemovitosti 2,620.000,-- Kč. V roce 2005 vytvořil rezervu ve výši 1,310.000,-- Kč, kterou v následujícím roce snížil na 655.000,-- Kč a tuto částku uplatnil do daňových výdajů v řádném i v dodatečném daňovém přiznání za zdaňovací období roku 2006. V dodatečném daňovém přiznání za rok 2005 uplatnil jako položku snižující základ daně tvorbu rezervy v částce 1,310.000,-- Kč. Správce daně dle žalovaného postupoval správně, když rozhodnutím ze dne 12.11.2008, č.j. 45597/08/27092/6117, zastavil řízení podle § 27 odst. 1 písm. h) zákona č. 337/1992 Sb. o správě daní a poplatků v platném znění (dále jen „daňový řád“) pro nepřípustnost, neboť ve věci daně z příjmů za zdaňovací období roku 2005 již pravomocně rozhodl odvolací orgán. Došlo tak k situaci, že tvorba rezervy č. 4 byla realizována pouze v roce 2006, což je v rozporu s ustanovením § 7 odst. 7 zákona o rezervách. Správce daně byl proto oprávněn zvýšit základ daně o 659.859,-- Kč.

Pokračování 31Af 133/2010

Ve včas podané žalobě žalobce označil za nezákonný závěr žalovaného, že při tvorbě rezervy č. 4 nesplnil podmínku danou v § 7 odst. 7 zákona o rezervách, tedy tvořit rezervu po dobu minimálně dvou let.

Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě uvedl, že trvá na správnosti výsledku daňového řízení a navrhl zamítnutí žaloby.

Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v rozsahu žalobních námitek v řízení podle části třetí hlavy druhé dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen “s.ř.s.“) a svým rozsudkem ze dne 29.6.2010, č.j. 31 Ca 71/2009-17, žalobu jako nedůvodnou zamítl.

Odkázal na rozhodnutí správce daně ze dne 12.11.2008, čj. 45597/08/27092/6117, rozhodnutí žalovaného ze dne 10.3.2009, čj. 1948/09-1100-602925 i rozsudku krajského soudu ze dne 29.6.2010, čj. 41/2009-41, a uzavřel, že správce daně i žalovaný postupovali v souladu se zákonem, když tvorbu rezerv č. 4 pro rok 2005 neuznali, neboť žalobce nesplňuje podmínky ustanovení § 7 odst. 7 zákona o rezervách.

Žalobce podal do rozsudku krajského soud kasační stížnost a Nejvyšší správní soud svým rozsudkem ze dne 24.11.2010, čj. 1 Afs 92/2010-55, rozhodnutí krajského soud zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Poté co shledal rozsudek krajského soudu ze dne 29.6.2010, č.j. 31 Ca 41/2009–28 nezákonným a zrušil ho, zrušil i rozsudek ze dne 29.6.2010, č.j. 31 Ca 71/2009-17.

Zdůraznil materiální souvislost rozhodnutí ohledně žalobcova dodatečného daňového přiznání na daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2005 a 2006. Konstatoval, že „závěr správních orgánů, aprobovaný následně i krajským soudem, o neuznání rezervy vytvořené za rok 2006, vycházel z jediného důvodu, a to z porušení § 7 odst. 7 zákona o rezervách. Podle tohoto ustanovení nesmí být rezerva na opravy u jednotlivého hmotného majetku tvořena pouze jedno zdaňovací období. Současně podanými dodatečnými daňovými přiznáními za zdaňovací období let 2005 a 2006 žalobce uplatnil vytvoření rezervy č. 4 v těchto letech. Zastavení řízení o dodatečném daňovém přiznání za rok 2005 správními orgány, tedy faktické neuznání vytvoření rezervy č. 4 ve zdaňovacím období roku 2005, se pak logicky promítlo do nesplnění zákonných podmínek (§ 7 odst. 7 zákona o rezervách) pro vytvoření rezervy ve zdaňovacím období roku 2006“.

Nejvyšší správní soud uzavřel, že je z „provedeného posouzení kasační stížnosti žalobce ve věci jeho dodatečného daňového přiznání za zdaňovací období roku 2005 (tedy ze závěru, že rozhodnutí žalovaného o faktickém neuznání rezervy vytvořené za zdaňovací období roku 2005 je nepřezkoumatelné) zjevné, že v daném případě ztratil právní oporu jediný důvod, pro nějž správními orgány nebylo uznáno vytvoření rezervy ve zdaňovacím období roku 2006. Rozhodnutí žalovaného ve věci dodatečného daňového přiznání za zdaňovací období roku 2006 postavené na porušení § 7 odst. 7 zákona o rezervách proto za této situace neobstojí. Pochybil-li krajský soud tím, že pro nepřezkoumatelnost nezrušil rozhodnutí žalovaného ve věci Pokračování 31Af 133/2010

žalobcova dodatečného daňového přiznání za zdaňovací období roku 2005, pochybil

současně tím, že pro nezákonnost nezrušil též materiálně navazující a související rozhodnutí žalovaného ve věci žalobcova dodatečného daňového přiznání za zdaňovací období roku 2006.“

Krajský soud vázán ve smyslu ust. § 110 odst. 3 s.ř.s. vysloveným právním názorem Nejvyššího správního soudu rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Při svém dalším postupu se bude řídil jeho závěry.

Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení § 60 s.ř.s. Žalobce byl ve věci úspěšný, náhradu nákladů řízení nepožadoval. Krajský soud mu proto přiznal pouze náhradu zaplaceného soudního poplatku ve výši 2.000,- Kč. Za řízení před Nejvyšším správním soudem přiznal žalobci náhradu za zaplacený soudní poplatek ve výši 3.000,- Kč a náhradu nákladů právní služby poskytnuté advokátem za 2 úkony po 2.100,- Kč včetně paušální náhrady hotových výdajů po 300,- Kč (§ 9 odst. 3 písm. f/ a § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.). Lhůtu k úhradě nákladů stanovil krajský soud v délce osmi dnů od doručení tohoto rozsudku. Náhradu nákladů řízení přiznanou JUDr. Divišovi byl žalovaný zavázán zaplatit přímo do jeho rukou v souladu s ust. § 64 s.ř.s., § 149 odst. 1 o.s.ř.

Poučení:

Toto rozhodnutí nabývá právní moci dnem doručení účastníkům (§ 54 odst. 5 s.ř.s.)

Proti pravomocnému rozhodnutí je přípustná kasační stížnost, kterou lze podat z důvodů uvedených v § 102 a násl. s.ř.s. ve lhůtě dvou týdnů po doručení rozhodnutí. Kasační stížnost se podává ke Krajskému soudu v Hradci Králové.

O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem. To neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

V Hradci Králové dne 31. ledna 2011 Mgr. Marie Kocourková, v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru