Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

31 Af 130/2010 - 30Rozsudek KSHK ze dne 21.03.2011

Prejudikatura

11 Ca 7/2008 - 57


přidejte vlastní popisek

31 Af 130/2010-30

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Marie Kocourkové a soudkyň JUDr. Magdaleny Ježkové a Mgr. Heleny Konečné ve věci žalobce D. P., zast. společností UNTAX, s.r.o., se sídlem v Praze 10, U Továren 256/14, proti žalovanému Finančnímu ředitelství v Hradci Králové, se sídlem v Hradci Králové, Horova 17, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 29. září 2010, čj. 5833/10-1100-602177, takto:

I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 29. září 2010, čj. 5833/10-1100-

602177, se zrušuje a věc se žalovanému vrací k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 9.400,-

Kč, do osmi dnů od právní moci tohoto rozsudku do rukou

zástupce žalobce, společnosti UNTAX, s.r.o., se sídlem v Praze 10,

U Továren 256/14.

Odůvodnění:

Pokračování 31Af 130/2 010

Rozhodnutím vydaným dne 29. září 2010 pod č.j. 5833/10-1100-602177 žalovaný zamítl odvolání žalobce do dodatečného platebního výběru Finančního úřadu v Trutnově (dále jen „správce daně“) ze dne 9. března 2010, č.j. 24861/10/268918604293, jímž byla žalobci dodatečně vyměřena daň z příjmů fyzických osob ve výši 149.948,- Kč a dodatečně vyměřena daňová ztráta ve výši -147.809,- Kč a dále sděleno penále z dodatečně vyměřené daně ve výši 29.989,- Kč a penále z dodatečně vyměřené daňové ztráty ve výši 7.390,- Kč, to vše za zdaňovací období 2007.

V jeho odůvodnění žalovaný uvedl, že předmětem činnosti žalobce byl nákup a prodej zboží sportovního charakteru, dále opravy a servis jízdních kol. Pro zjištění základu daně vedl daňovou evidenci. Z předložených dokladů o nákupech byla ověřena výše obchodní přirážky u jednotlivých druhů prodávaného zboží. Po přepočtení obratu skladovaného zboží na prodejní ceny bylo zjištěno, že tržby z prodeje zboží pořízeného v nákupních cenách ve výši 1,261.240,- Kč měly činit cca 1,800.000,- Kč. Tržby z prodeje zahrnuté do příjmů však činily pouze 968.740,- Kč. Z těchto údajů vyplývající důvodná pochybnost o správnosti a úplnosti vykázaných příjmů v daňovém přiznání byla podrobně popsána ve výzvě čj. 73040/09/268930608379, kterou byl žalobce vyzván k předložení evidencí týkajících se zásob, hmotného majetku, pohledávek, závazků a dále evidencí týkajících se komisního zboží.

K odvolací námitce poukazující na neplatnosti dodatečného platebního výměru pro jeho neodůvodněnost, žalovaný uvedl, že výrok tohoto rozhodnutí odkazuje na zprávu o daňové kontrole čj. 90195/09/268930608379 ze dne 18.2.2010. V ní jsou popsána zjištění a odůvodněno neplnění zákonné povinnosti ve smyslu ustanovení § 31 odst. 9 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků v platném znění (dále jen „daňový řád“). Použitý postup je dle žalovaného v souladu s ustanovením § 32 odst. 3 téhož zákona.

Žalovaný označil za nepochybné, že žalobce nepředložil důkazní prostředky prokazující jeho tvrzení o prodeji komisního zboží, případně jeho vracení za sníženou cenu oproti nákupní. Nepředložil záznamy o provedení inventarizace a vypořádání případných inventarizačních rozdílů ovlivňujících základ daně. Dle žalovaného nedoložil ani evidenci, výši a množství zboží prodávaného se slevami, ani evidenci závazků. Uvedené skutečnosti znamenají dle žalovaného porušení povinnosti ve smyslu ustanovení § 16 odst. 2 písm. e) a § 31 odst. 9 daňového řádu. Bez těchto údajů nemohl správce daně ověřit správnost vykázaných příjmů.

Žalovaný dále popsal způsob, jak lze ověřit správnost vykázaných příjmů. Je možné použít výpočet, který vychází ze stavu zásob na počátku období zvýšeném o výdaje na pořízení zboží v předmětném období, sníženém o konečný stav zásob k 31.12. daného roku. Do výpočtu je nezbytné zahrnout zisk z prodeje komisního zboží a úhrn slev z prodeje zboží prodávaného se slevami. Výsledek výpočtu je nutno upravit ve smyslu ustanovení zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů v platném znění (dále jen „zákon o daních z příjmů“) o zjištěné inventarizační rozdíly, jestliže o ně nebyl již upraven konečný stav zásob. V případě žalobce, který

Pokračování 31Af 130/2 010

nakoupené zboží oceňoval již na dokladech prodejní cenou, se pro výpočet použijí

údaje o zásobách v ocenění prodejními cenami.

Správcem daně zjištěné nesrovnalosti nebyly dle žalovaného žalobcem vysvětleny. Při ověřování správnosti příjmů zákonné normy neumožňují rozlišovat jakoukoliv míru intenzity neplnění zákonných povinností, ke správnému výsledku výpočtu výše příjmů lze dojít pouze použitím prokázaných údajů. Protože žalobci chyběly i denní záznamy o tržbách a prodejích zboží a ani nejsou prokázány výše uvedené údaje, nebylo dle žalovaného možno daňovou povinnost stanovit dokazováním.

Žalovaný dále řešil námitku žalobce, že správce daně ve zprávě z kontroly neuvedl, zda způsob vedení obdobných položek pořízených za různé nákupní ceny a prodaných za různé prodejní ceny na jedné kartě je dobře či špatně. Konstatoval, že žalobce vedl např. blatníky na více skladových kartách, protože však nepředložil kartu se záznamy o pohybech zboží a jejich ocenění, nelze vyslovit názor o správnosti či nesprávnosti takovéto evidence.

Dle žalovaného správce daně použil jako pomůcky doklady, evidence, záznamy a listiny předložené ke kontrole a veškeré další poznatky získané v průběhu kontroly. Odkázal na úřední záznam čj. 719/10/268930608379, kde je uveden jejich výčet. S ním byl žalobce seznámen při ústním jednání dne 18.2.2010. Pro stanovení daně byly použity i doklady předložené žalobcem, které nebyly v průběhu kontroly zpochybněny. Správce daně prověřil u zboží placeného zákazníky pomocí platebních karet výši žalobcem uplatňovaných obchodních přirážek jejím porovnáním s údaji na dokladech o pořízení zboží. Tímto prověřením bylo potvrzeno sdělení žalobce o jím používané výši obchodních přirážek, proto mohly být doklady, resp. žalobcem tvrzené výše obchodních přirážek, použity jako pomůcky.

V závěru žalovaný uvedl, že zkoumal, zda bylo při stanovení daně přihlédnuto k zákonným výhodám (§ 46 odst. 3 daňového řádu) a konstatoval, že správce daně je povinen k výhodám přihlédnout, ale není jeho povinností takovéto okolnosti, které by byly výhodou, vlastní činností vyhledávat. Skutečnosti vyplývající ze zákona a deklarované v daňovém přiznání byly při stanovení daně respektovány. Konkrétně se jedná o snížení daně podle § 35b a zákona o daních z příjmů na poplatníka ve výši 7.200,- Kč. Správce daně přihlédl i k tvrzení žalobce o servisu jízdních kol a stanovil tržbu z této činnosti pouze ve výši tržby za použitý materiál. Jiné výhody nebyly dle žalovaného shledány. Ze spisu není zřejmé, že by byla nějaká další výhoda, svědčící ve prospěch žalobce, opomenuta. Správce daně tak dle žalovaného postupoval správně a v souladu s § 31 a § 46 daňového řádu, pokud stanovil daňovou povinnost za použití pomůcek.

Ve včas podané žalobě žalobce tvrdil, že napadeným rozhodnutím žalovaného a jemu předcházejícím rozhodnutím správce daně mu byly stanoveny daňové povinnosti v rozporu se zákonem, tedy nesprávně, v důsledku čehož se snížil jeho majetek. Těmito rozhodnutími byl zasažen na svých veřejných subjektivních právech, Pokračování 31Af 130/2010

proto se domáhal jejich ochrany. Požadoval přezkoumání žalobou napadeného rozhodnutí, jeho zrušení i zrušení jemu předcházejícího rozhodnutí správce daně a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení.

Konkrétně pak namítal, že pro stanovení základu daně a daně podle pomůcek nebyly splněny zákonem a judikaturou předpokládané podmínky. Daň proto měla být stanovena dokazováním. I za předpokladu, že by stanovení daně podle pomůcek bylo v souladu se zákonem, daňová povinnost byla dle žalobce stanovena v nesprávně výši a neodpovídala ekonomické realitě.

Podáním ze dne 28.2.2011 doplnil žalobce svou právní argumentaci uvedenou v žalobě. Poukázal na znění ust. § 31 odst. 5 daňového řádu a konstantní judikaturu Nejvyššího správního soudu, z nichž vyplývá, že zákonodárcem je preferován způsob stanovení daňových povinností dokazováním. Jedině tam, kde objektivně není možné daň stanovit dokazováním, je na místě stanovovat daňové povinnosti pomůckami, tedy postupem podle ust. § 31 odst. 5 daňového řádu. V posuzovaném případě žalobce splnil své zákonem stanovené povinnosti při dokazování, pokud pochybil, jedná se o pochybení zcela marginální, umožňující vyčíslení daně dokazováním.

Žalobce namítal, že ho správce daně nebyl oprávněn vyzývat dle ust. § 31 odst. 9 daňového řádu k prokázání čehokoli ani mu ukládat úkoly ohledně analýzy dat. Správce daně vytýkal žalobci, že neprokázal, které konkrétní položky a s jakou konkrétní slevou prodal. Taková povinnost ho však nestíhá. Tvrdil, že za rok prodal tisíce položek zboží a nemusí zvlášť evidovat ty, které prodal se slevou. Kromě toho v souladu se zákonnou úpravou evidoval denně své tržby i jednotlivé prodané kusy nad rámec povinností stanovených zákonem. Evidenci zásob i denní tržby (zpracované pokladním systémem) správci daně v průběhu daňového řízení poskytl a z nich je patrné, že řádně veškeré pořízené zboží zaevidoval v evidenci zásob, veškeré zboží řádně prodal za ceny s obchodní přirážkou či za cenu se slevou, a toto prodané zboží řádně ze všech skladových karet v evidenci zásob odepsal. Vzhledem k tomu, že pokladním systémem vykázané tržby zcela korespondují s pořízeným a prodaným zbožím a zcela odpovídají tržbám vykázaným v daňové evidenci vedené podle § 7b zákona o daních z příjmů, lze uzavřít, že žalobce tržby rozhodně nekrátil a vykázal je ve správné výši. Opak se správci daně ani žalovanému nepodařilo prokázat jediným konkrétním důkazem. Odmítnutí správnosti vykázaných tržeb označil za typický projev úřednické zvůle. Závěry správce daně i žalovaného dle žalobce následně nekriticky vycházejí z premisy, že veškeré zboží musí být prodáno s průměrnou marží v oboru. Pronásobením pořízeného zboží průměrnou marží nutně musel správce daně dojít k jiné výši tržeb, než kterou žalobce vykázal ve své daňové evidenci. To však nemůže být považováno za důkaz krácení tržeb a už vůbec ne za rozpor v evidencích, jak se snaží podsunout žalovaný. Žalobce konstatoval, že správnost evidencí žalobce se správci daně ani žalovanému nepodařilo nijak vyvrátit.

Žalobce připustil nepatrné rozdíly v evidenci tržeb z pokladního systému na daňovou evidenci, ke kterým došlo nevhodně zvolenou metodikou účtování položek Pokračování 31Af 130/2010

při platbě kartou na přelomu zdaňovacího období. K této otázce navrhl vyslechnout paní I. P., která veškeré doklady za zdaňovací období 2007 zpracovávala.

Podle žalobce se žalovaný i správce daně snaží navodit dojem, že existuje rozpor mezi vykazovanou výší tržeb z prodeje zboží a výší obchodní přirážky vyčíslené na jednotlivých předložených dokladech. Žalobce si totiž pečlivě na většinu dokladů o nákupech psal jím stanovené optimální prodejní ceny, ty však byly měněny podle vývoje na trhu. Veškeré tržby byly řádně zachyceny přes pokladní systém a veškeré prodeje jsou patrné z jednotlivých skladových karet, včetně cen, za které byly tyto prodeje realizovány. Správci daně ani žalovanému se nepodařilo vyvrátit správnost údajů uvedených v pokladním systému ohledně výše tržeb a správnosti záznamů uvedených ve skladové evidenci. Proto je nutné tyto evidence považovat za správné a z nich při stanovení daňových povinností vycházet.

Žalobce dále tvrdil, že za všechna zdaňovací období měl vždy přesný přehled o počátečním, průběžném i konečném stavu zásob. To správce daně věděl a tyto údaje měl k dispozici. Přepjatě formalisticky však trval na samostatné listině o počátečním a konečném stavu zásob. Žalobce zdůraznil, že provozoval krámek se sportovním zbožím o rozloze 30 m, kde sám prodával. Množství skladovaného zboží nevyžadovalo složité inventární soupisy a zjišťování skutečného stavu, který měl žalobce každý den na očích a žádné rozdíly mezi skutečným a evidenčním stavem zásob mu nevznikly. Výjimkou je řádově několik kusů zboží, které použil pro vlastní potřebu. K tomuto pochybení se v průběhu daňového řízení sám a dobrovolně přiznal a hodnota takto použitého zboží je zanedbatelná. O toto spotřebované zboží měl být žalobci základ daně upraven.

Slevy na zboží jsou dle žalobce doloženy evidencí zásob a jednotlivými skladovými kartami, na každé je uvedeno, kdy žalobce zboží nakoupil a kdy a za jakou cenu jej prodal. Podle žalobce v jeho případě, s ohledem na vedení daňové evidence, kdy veškeré nákupy zboží snižují jako náklad jeho základ, nemá ocenění zboží na jednotlivých skladových kartách žádný relevantní vliv na jeho daňové povinnosti.

Žalovaný vyslovil přesvědčení, že neporušil žádný předpis, když evidoval na skladových kartách zároveň zboží vlastní i zboží svěřené do komisního prodeje. Realizoval jen svoji povinnost evidovat zásoby, což činil. Argumentaci žalovaného, že evidence zásob je nesprávně vedena a znemožňuje stanovení daně dokazováním, označil za vadnou. Tvrdil, že ze záznamů předložených správci daně je možné přesně stanovit množství prodaného zboží v jednotlivých zdaňovacích obdobích, jeho prodejní ceny a tedy i slevy, a jednoznačně tak kvantifikovat základ daně a daň.

Ke komisnímu prodeji ještě uvedl, že v průběhu roku 2007 i let dalších neprodané zboží jeho vlastníkům vracel nebo mu bylo dobropisováno (to v případě, že na něj přešlo vlastnictví). V důsledku toho ani nemohl ze změny stavu zásob realizovat příjmy, které správce daně předpokládá. Ten totiž vzal za základ počáteční stav

Pokračování 330/1A2010f 1

zásob ke kterému přičetl v průběhu roku pořízené zboží. Od tohoto čísla odečetl konečný stav zásob a usoudil, podle názoru žalobce nesprávně, že tento rozdíl je prodané zboží. To však není pravda. Výsledná číslice je významně zkreslena o zboží, které sice bylo zahrnuto v počátečním stavu, ale jako neprodané bylo vráceno dodavatelům, lhostejno, zda se jednalo o zboží v komisi či zda existovala dohoda o jeho možném vrácení. K této zásadní výhodě správce daně při stanovení daně podle pomůcek u žalobce nepřihlédl, čímž ho významně poškodil.

Žalobce tvrdil, že byl správcem daně poškozen, když mu nepřiznal slevy zboží na bicykly, na jejich součásti jako jsou kola, rámy a na ostatní zboží. Není totiž žádný racionálního důvodu slevu na sezónní výprodeje u těchto druhů zboží nepřiznat. Všechny prodávané druhy zboží jsou svým charakterem sezónní a běžně se po skončení sezóny vyprodávají, byť se ztrátou.

Daňové povinnosti, jak byly podle pomůcek za rok 2007 stanoveny, jsou dle žalobce vyčísleny v nesprávně vyšší částce v důsledku toho, že správce daně nepřihlédl v řízení ke zjištěným výhodám pro žalobce. Takový postup označil žalobce jako rozporný s konstantní judikaturou Nejvyššího správního soudu i s dikcí samotného zákona.

Žalovaný se ve svém vyjádření k žalobě odvolal na odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí a navrhl zamítnutí žaloby.

Při jednání před soudem setrvaly obě strany sporu na svých stanoviscích i procesních návrzích. Zástupce žalobce zdůraznil, že nebyla splněna ani základní podmínka pro postup podle ust. § 31 odst. 5 daňového řádu, vytýkaná porušení povinností jsou pouze dílčími, zcela bezvýznamnými neprávnostmi. Žalovaný i správce daně vykročili mimo meze stanovené zákonem, když za porušení zákonných povinností při dokazování vydávají rozdíl mezi tržbami skutečnými a tržbami vypočtenými podle volné úvahy správce daně. V případě, že by soud dospěl k jinému závěru, namítal, že mu daňové povinnosti byly stanoveny v nesprávné výši, když žalovaný při stanovení daně podle pomůcek vycházel z nesprávného předpokladu ohledně rozsahu prodaných zásob. Podle názoru žalobce žalovaný tímto postupem nepřihlédl k výhodám svědčícím ve prospěch žalobce, byť mu z řízení byly známy. Podrobně pak popsal výstupy z pokladního systému a odmítl tvrzení žalovaného, že by existovaly prodeje, které by v něm nebyly evidovány.

Krajský soud přezkoumal napadená rozhodnutí v řízení podle části třetí hlavy druhé dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního v platném znění (dále jen “s.ř.s.“) a shledal žalobu částečně důvodnou.

Ze správního spisu vyplývá, že správce daně zahájil u žalobce dne 30.6.2009 daňovou kontrolu daně z příjmů za zdaňovací období roku 2006 a 2007. Následně dne 28.8.2009 provedl místní šetření v prodejně žalobce - objekt služeb při penzionu Nikola, z úředního záznamu, jehož kopii žalobce převzal, vyplynulo, že u kontrolovaných dvaceti pěti druhů zboží se obchodní přirážka uplatněná žalobcem Pokračování 31Af 130/2010

pohybovala v rozmezí od 30% do 123%. Správce daně dne 16.9.2009 vydal výzvu, ve které vyzval žalobce k prokázaní, že veškeré příjmy byly evidovány úplným a správným způsobem a základ daně a daň byly v daňovém přiznání vykázány v úplné a správné výši. Dále žádal, aby předložil zápis o ověření stavu zásob, hmotného majetku, pohledávek a závazků k 31.12.2007 a prokázal, že o případné zjištěné rozdíly upravil základ daně a daň dle ust. § 24 a § 25 zákona o daních z příjmů. Dále pak podrobně popsal dosud učiněná zjištění a důvody, které ho vedly k vyžádání dalších podkladů. Reakci žalobce zapsal správce daně dne 12.10.2009 do protokolu. Ten uvedl, že skutečný zjištěný stav zásob k poslednímu dni roku 2007 se shodoval se stavem účetním, zápis o tom však nevyhotovil. Dále připustil, že není schopen vyčíslit hodnotu zboží přijatého do komise a vyčíslit za kontrolované období roku 2007 hodnotu tohoto zboží, neboť skladovou evidenci o něm vedl chybně. Předložil správci daně soupis nazvaný „Evidence prodeje zboží“, kterým prokazoval ztráty, výprodeje, přehledy zboží, které se v roce 2007 vracelo a směrnici pro poskytování slev a výprodej zboží. V průběhu daňové kontroly žalobce správci daně sdělil, že v roce 2007 přijal do komise zboží od společnosti SPORT KONCEPT, spol. s.r.o., a WARP, s.r.o. Spolupráci žalobce se společností SPORT KONCEPT, spol. s.r.o., potvrdil její zástupce J. S. a předložil soupis vydaných faktur dobropisů. Společnost WARP, s.r.o. předložila komisionářskou smlouvu uzavřenou se žalobcem dne 24.10.2008, potvrdila však, že žalobci předala do komisního prodeje zboží již 28.12.2007. Správní spis obsahuje počítačové soubory označené jako „Peněžní deník za období od 1.1. do 31.12.2007“, „Závazky ke dni 31.12.2007“ a „Pohledávky“ ke stejnému datu, „Zůstatková soupiska zásob ke dni 31.12.2007“, „Nákup zboží - obchodní přirážka za rok 2007“ včetně faktur od společnosti PROGRESS sportswear, s.r.o., CATHERINE, spol. s r.o., ALLSTAR SPORT, s.r.o.

Žalobce v žalobě především tvrdí, že splnil své zákonem stanovené povinnosti při dokazování, pokud pochybil, jedná se o pochybení zcela zanedbatelná, umožňující stanovení daně dokazováním.

Podle ust. § 31 odst. 5 daňového řádu nesplní-li daňový subjekt při dokazování jím uváděných skutečností některou ze svých zákonných povinností, takže zde není možno daňovou povinnost stanovit dokazováním podle odstavců 1 až 4, je správce daně oprávněn stanovit daňovou povinnost za použití pomůcek, které má k dispozici nebo které si obstará bez součinnosti s daňovým subjektem.

Jak stanoví § 31 odst. 9 daňového řádu daňový subjekt prokazuje všechny skutečnosti, které je povinen uvádět v přiznání, hlášení a vyúčtování nebo k jejichž průkazu byl správcem daně v průběhu daňového řízení vyzván.

Aby mohl správce daně v souladu s ust. § 16 daňového řádu prověřit, zda žalovaný v daňovém přiznání vykázal základ daně a daň v souladu se zákonem, musí mít kontrolované evidence dostatečnou vypovídací schopnost. Zákon o daních z příjmů v ust. § 7b stanoví, že daňová evidence zajišťuje zjištění základu daně z příjmů a obsahuje údaje o a) příjmech a výdajích, v členění potřebném pro zjištění základu daně, b) majetku a závazcích. Podle odst. 2 citovaného ustanovení pro obsahové vymezení složek majetku v daňové evidenci se použijí zvláštní právní

Pokračování 31Af 130/2010

předpisy o účetnictví, není-li dále stanoveno jinak. Zjištění skutečného stavu zásob,

hmotného majetku, pohledávek a závazků provede poplatník k poslednímu dni zdaňovacího období. O tomto zjištění provede zápis. O případné rozdíly upraví základ daně podle § 24 a 25 (odst. 4 citovaného ustanovení).

Mezi účastníky není sporu o tom, že žalobce v průběhu daňové kontroly předložil správci daně inventurní soupisy zásob ke dni 31.12.2006 a 31.12.2007, ty však neporovnal se stavem účetním. Zcela jednoznačně proto chybí dostatek podkladů k závěru, zda bylo (nebo nebylo, jak tvrdí žalobce) třeba případné inventarizační rozdíly ovlivňující základ daně, vypořádat. Pouhé tvrzení žalobce, že množství skladovaného zboží nevyžadovalo složité inventární soupisy a zjišťování skutečného stavu, neboť skutečný stav měl žalobce každý den na očích a žádné rozdíly mezi skutečným a evidenčním stavem zásob mu nevznikly, nemůže nahradit postupy, které mu ukládá ust. § 7b zákona o daních z příjmů. Žalobce citovaná ustanovení zákona porušil a znemožnil tak správci daně zjistit, zda vykázaný stav zásob k 1.1.2007 a 31.12.2007 odpovídal skutečnosti a shodoval se se stavem vykázaným v účetnictví. Se žalobcem proto nelze souhlasit pokud tvrdí, že požadavek správce daně a žalovaného na dodržení postupů uložených v ust. § 75b odst. 2 zákona o daních z příjmů je přepjatým formalizmem.

Žalobce v žalobě opakovaně tvrdí, že vedl řádnou skladovou evidenci a ve správním spise jsou založeny počítačové sestavy, které obsahují evidenci zásob, stejně tak denní tržby (zpracované pokladním systémem). Z těchto podkladů lze dle žalobce zjistit, že veškeré zboží řádně prodal za ceny s obchodní přirážkou či za cenou se slevou a toto prodané zboží řádně ze všech skladových karet v evidenci zásob odepsal. Pokladním systémem vykázané tržby zcela korespondují s pořízeným a prodaným zbožím a zcela odpovídají tržbám vykázaným v daňové evidenci vedené podle § 7b zákona o daních z příjmů.

O těchto počítačových sestavách, které dle žalobce vykazují denní tržby v návaznosti na pokladní systém a korespondují se skladovou evidencí, se žalovaný ve svém rozhodnutí nezmiňuje, nehodnotí je z pohledu jejich průkaznosti, ani neuvádí, v čem odporují ust. § 7b zákona o daních z příjmů a proč z údajů v nich uvedených nevycházel. V tomto směru je rozhodnutí žalovaného nepřezkoumatelné, krajský soud na žalobní námitku uplatněnou žalobcem nemohl reagovat a musel proto napadené rozhodnutí žalovaného zrušit. V dalším řízení bude na žalovaném, aby předložené evidence zhodnotil z hlediska jejich průkaznosti ve vztahu ke správnému stanovení základu daně a daně.

I když shora uvedenou žalobní námitku shledal krajský soud natolik závažnou, že byla důvodem pro zrušení napadeného rozhodnutí žalovaného, zabýval se i dalšími námitkami uplatněnými žalobcem a usoudil o nich následovně.

Žalobce nesouhlasil se závěry správce daně a žalovaného, že neprokázal, které konkrétní položky s jakou konkrétní slevou prodal. Tvrdí, že taková povinnost ho nestíhá a že v souladu se zákonnou úpravou evidoval denně své tržby a dokonce evidoval řádně jednotlivé prodané kusy nad rámec povinností stanovených zákonem. Pokračování 31Af 130/2010

Opět se odkázal na pokladní systém propojený na evidenci zásob. Tvrdil, že pořízené zboží zaevidoval v evidenci zásob, veškeré zboží řádně prodal za ceny s obchodní přirážkou či za cenou se slevou, a toto prodané zboží řádně ze všech skladových karet v evidenci zásob odepsal. Pokladním systémem vykázané tržby zcela korespondují s pořízeným a prodaným zbožím.

Žalovaný, jak bylo uvedeno výše, žalobcem tvrzenou a správci daně předloženou evidenci ve formě tištěných počítačových přehledů nijak nehodnotil. Krajský soud však musí přisvědčit žalobci, že mu zákon přímo neukládá samostatně evidovat slevy poskytnuté na prodávaném zboží. Pokud by však vedl skladovou evidenci přehledným způsobem, který by jednoznačně vykazoval ke kterému datu a jaký počet konkrétního zboží podobil slevě, dostál by zákonným požadavků. Krajský soud se v tomto případě přiklonil k závěru, že žalobce nevedl daňovou evidenci tak, jak mu ukládá ust. § 7b zákona o daních z příjmů. Jak uvedl ve svém rozhodnutí ze dne 28.2.2011, čj. 31 Ca 74/2010-31, „Citované ustanovení sice formu daňové evidence nepředepisuje, existují však nepochybně základní pravidla, která je nutno dodržet při jejím vedení. Daňová evidence je založena, obdobně jako jednoduché účetnictví, na sledování příjmů a výdajů, a to v členění potřebném pro zjištění základu daně a pro průkazné doložení stavů majetku a závazků. V § 7b se dále stanoví povinnost ověření skutečného stavu zásob, hmotného majetku a pohledávek a závazků k poslednímu dni zdaňovacího období a povinnost archivace dokladů po dobu stanovenou zákonem o daních z příjmů, resp. zákonem o archivaci. Z uvedeného je zřejmé, že daňová evidence je obdobou jednoduchého účetnictví s tím rozdílem, že zákon vymezuje pouze její obsah, nikoliv způsob jejího vedení. Avšak i jednodušší vedení daňové evidence ve srovnání s jednoduchým účetnictvím má své hranice. Je nutno si uvědomit, že důkazní břemeno podle daňového řádu je stále na straně daňového poplatníka a že tudíž i daňová evidence (podobně jako jednoduché účetnictví) musí splňovat z hlediska členění údajů a průkaznosti zápisů požadavky daňových zákonů, případně jiných právních předpisů (např. zákonů o sociálním a zdravotním pojištění, zákona o archivaci, zákona o statistice apod.). Podle krajského soudu i při nejmenších požadavcích na rozsah jejího vedení z ní musí být seznatelné nejenom jaké výdaje ve sledovaném období žalobce vynaložil na dosažení, zajištění a udržení příjmů (viz § 24 zákona o daních z příjmů) a jaké příjmy vykázal, ale také jestli tyto příjmy byly vykázány ve správné výši.“ Žalobce na přijatých fakturách u jednotlivých druhů dodaného zboží uvedl obchodní přirážky. Když správce daně přepočetl obrat skladovaného zboží na takto zjištěné prodejní ceny, měly tržby činit 1,800.000,- Kč a činily 968.740,- Kč Pochybnosti o správnosti výše vykázaných tržeb vyslovil ve výzvě ze dne 16.9.2009.

Dle názoru krajského soudu by daňová evidence - konkrétně pak skladová evidence u nákupu a prodeje zboží - vedená dle shora popsaných zásad, měla kromě označení zboží a jeho počtů, obsahovat i nákupní a prodejní ceny. V případě přecenění (ať směrem nahoru nebo dolu) proti původně stanovené prodejní ceně v době dodání zboží, by měla obsahovat nejen nově stanovenou cenu ale i údaje o počtu kusů zboží k okamžiku jeho přecenění. Způsob, jakým takovou evidenci žalobce povede je na něm. I když se žalobce dovolává zmíněných evidencí, Pokračování 31Af 130/2010

které předložil správci daně, netvrdí, že by vedl skladovou evidenci shora

naznačeným způsobem.

Žalobce v další žalobní námitce nesdílel názor žalovaného, že pochybil, když evidoval na skladových kartách zároveň zboží vlastní i zboží svěřené do komisního prodeje.

Jak vyplývá ze správního spisu, tvrzení žalobce, že mu v roce 2007 dodala zboží do komisního prodeje společnost SPORT KONCEPT, spol. s r.o., se nepotvrdilo. Žalovaný v odůvodnění svého rozhodnutí odkázal na odpověď zástupce této společnosti a uzavřel, že komisní prodej v roce 2007 neproběhl. Tento závěr žalobce v žalobě výslovně nenapadl. V odpovědi na výzvu správce daně k součinnosti zástupce společnosti SPORT KONCEPT, spol. s r.o., pan J. S. potvrdil obchodní styk se žalobcem, předložil soupis všech uskutečněných obchodů, předání zboží do komisního prodeje však výslovně nepotvrdil. Z podkladů, které se těchto obchodů týkaly a jsou založeny ve správním spise, nelze dovodit, že společnost SPORT KONCEPT, spol. s r.o. dodala žalobci v rozhodném období uvedené zboží do komisního prodeje. Předání zboží do komisního prodeje potvrdila společnost WARP, s.r.o., jednalo se pouze o jeden převod zboží uskutečněný dne 28.12.2007. Pokud jde o evidenci zboží převzatého do komisního prodej krajský soud se ztotožňuje se závěry žalovaného, že takové zboží nevlastní žalobce, jeho cenu proto nemůže zahrnout do nákladů ve smyslu ust. § 24 zákona o daních z příjmů. Do příjmů měl zahrnou zisk z prodeje zboží svěřeného do komise, tedy rozdíl mezi cenou, za kterou bylo zboží poskytnuto a cenou za kterou zboží prodal. Jeho povinností bylo vést evidenci svěřeného zboží do komise odděleně od skladové evidence vlastního zboží. Pokud tak žalobce nepostupoval, porušil zákon, i když se, jak shora uvedeno, jednalo ve zdaňovacím období roku 2007 pouze o jeden případ. Ve svém důsledku pak tento chybný postup při evidenci zboží převzatého do komisního prodeje může ovlivnit i stav zásob. Na tuto skutečnost žalobce v žalobě poukazuje, nemůže však vytýkat správci daně, že k těmto okolnostem nepřihlédl, když chybným vedením daňové evidence správci daně znemožnil oddělit zboží v komisním prodeji od zboží ve vlastnictví žalobce.

Žalobce se cítil být poškozený tím, že správce daně nepřihlédl k výhodně svědčící pro něj, když mu nepřiznal slevy zboží na bicykly, na jejich součásti jako jsou kola, rámy a na ostatní zboží. Poukázal na to, že všechny prodávané druhy zboží jsou svým charakterem sezónní a běžně se po skončení sezóny vyprodávají, byť se ztrátou.

Ani tato žalobní námitka není důvodná. Především slevy na zboží, prokazování jejich rozsahu a výše bylo zhodnoceno shora. Bylo zcela na rozhodnutí a obchodní úvaze žalobce kdy a na jaké zboží poskytl slevy, nicméně bylo zároveň jeho povinností o takových slevách provést záznam v evidenci tak, aby bylo možné zkontrolovat správnost vykázaných příjmů a následně i přiznaného základu daně a daně. Takovou evidenci žalobce zjevně nevedl, a nakolik snad byly tyto skutečnosti patrné z předložených počítačových sestav nemůže krajský soud posoudit, když

Pokračování 31Af 130/2 010

žalovaný, jak už bylo řečeno shora, tyto sestavy co do obsahu a průkaznosti

výslovně nehodnotil.

Konečně žalobce namítal, že jeho daňová povinnost za rok 2007 byla stanovena v nesprávně vyšší částce v důsledku toho, že správce daně nepřihlédl v řízení ke zjištěným výhodám.

Ani s touto námitkou se krajský soud neztotožňuje. Žalovaný v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl k jakým výhodám přihlédl a poukázal na to, že žalobce sám v odvolání neuvedl žádnou výhodu, na jejíž uznání by měl nárok. To žalobce neučinil ani v žalobě. Žalovaný pak správně uvedl, že dle ustálené judikatury není povinen takové výhody vyhledávat, pokud nevyplývají přímo ze zákona.

Žalobce připustil nepatrné rozdíly v evidenci tržeb z pokladního systému na daňovou evidencí, ke kterým došlo nevhodně zvolenou metodikou účtování položek při platbě kartou na přelomu zdaňovacího obdob. K této otázce navrhl vyslechnout paní I. P.. Krajský soud provedení tohoto důkazu neshledal důvodným, když dle vyjádření zástupce žalobce měla svědkyně dosvědčit, že rozdíly mezi evidencí tržeb z pokladního systému a daňovou evidencí neměly dopad do daňové evidence žalobce. Takové závěry dle krajského soud nepřísluší činit svědkovi, hodnocení zákonnosti postupu žalobce a dopad jeho postupu do daňových povinností je výhradně v kompetenci správce daně.

Proti penále, sdělenému dodatečným platebním výměrem a potvrzené napadeným rozhodnutím žalovaný nevznesl v žalobě žádné námitky.

Krajský soud z důvodů výše uvedených rozhodnutí žalovaného dle ust. § 78 odst. 1 a 3 s.ř.s. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V něm bude reagovat nejen na odvolací námitky žalobce ale i na námitky uvedené v žalobě a především posoudí a zhodnotí žalobcem předložené počítačové sestavy z hlediska jejich průkaznosti, popíše a zdůvodní v čem nevyhovují požadavkům kladeným na daňovou evidenci a proč zjištěné nedostatky nedovolují stanovit daň dokazováním dle ust. § 31 odst. 1 až 4 daňového řádu.

Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení § 60 odst. 1 s.ř.s. Dle něj má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Žalobce byl ve věci úspěšný, krajský soud mu proto přiznal náhradu nákladů řízení spočívajících v náhradě zaplaceného soudního poplatku ve výši 2.000,- Kč a náhradě nákladů právní služby poskytnuté právnickou osobou poskytující daňové poradenství dle ust. § 3 odst. 6 a 7 zákona č. 532/1992 Sb., konkrétně za 3 úkony po 2.100,- Kč (převzetí zastoupení, sepsání žaloby a účast při jednání před soudem) včetně paušální náhrady hotových výdajů po 300,- Kč (§ 9 odst. 3 písm. f/, § 11 odst. 1 pím. a), d), g) a § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.). V souvislosti s účastí při jednání účtoval zástupce žalobce náhradu za promeškaný čas dle § 14 odst. 3 advokátního tarifu v rozsahu šesti půlhodin po 100,- Kč a cestovní výlohy (automobil) z Prahy do Hradce Králové a zpět dle předloženého vyúčtování v částce 1.327,- Kč dle § 13

Pokračování 31Af 130/2010

odst. 1 vyhlášky. Vzhledem k tomu, že jednání v této věci následovalo po jednání ve věci 31 Af 129/2010, kde bylo žalobci uhrazeno jízdné a ztráta času za šest půlhodin, krajský soud nepřiznal v této věci náhradu jízdného a za ztrátu času přiznal náhradu za dvě půlhodiny na účast u jednání. Krajský soud žalobci nepřiznal ani účtovanou náhradu nákladů řízení za další dva úkony, konkrétně za doplnění právní argumentace a nahlížení do spisu. Nahlížení do spisu a jeho studium není úkon vyjmenovaný v ust. § 11 citované vyhlášky a krajský soud ho hodnotí ho jako součást přípravy k jednání. Tento závěr opírá i o rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23.6.2005, čj. 2 Azs 249/2004-60. Žaloba doručená krajskému soudu dne 1.12.2010 svým obsahem jen nepatrně překročila blanketní žalobu, když kromě popsání výroku rozhodnutí žalovaného obsahovala tři odstavce o třech až čtyřech řádcích. Podáním ze dne 28.2.2011, nazvaným jako doplnění právní argumentace k žalobě, žalobce rozvedl žalobní námitky uplatněné v žalobě v rozsahu nepřekračujícím rozsah argumentace, kterou lze očekávat v řádně odůvodněné žalobě. Krajský soud proto žalobu a doplnění právní argumentace hodnotil jako jeden úkon. Žalobce žádal navýšení odměny svého zástupce jako plátce DPH. Ani tomuto požadavku krajský soud nevyhověl. Vycházel přitom z ust. § 35 s.ř.s., který umožňuje zastoupení účastníka řízení nejen advokátem, ale i jinou osobou, která vykonává specializované právní poradenství podle zvláštních zákonů, týká-li se návrh oboru činnosti v nich uvedených, tedy i daňovým poradcem. Pro určení její výše, nestanoví-li zvláštní právní předpis jinak, se použije předpis, jímž jsou stanoveny odměny a náhrady advokátům za poskytování právních služeb, tedy v tomto případě na citovanou vyhlášku č. 177/1996 Sb. Ta pak ve svém ust. § 14a odst. 2 připouští, aby advokát vykonávající advokacii ve veřejné obchodní společnosti zřízené podle zvláštního právního předpisu, účtoval zvýšení odměny a náhrad o daň z přidané hodnoty. Zvláštním předpisem pak je zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii který v ust. § 15 omezuje výkon advokacie jen na společnosti, jejichž předmětem podnikání je pouze výkon advokacie a jejími společníky jsou pouze advokáti. Zákon č. 523/1992 Sb., o daňovém poradenství v § 3 umožňuje, aby daňové poradenství vykonávala také obchodní společnost. I když výslovně, na rozdíl od zákona č. 85/1996 Sb., nijak neomezuje rozsah činnosti takové společnosti, krajský soud je názoru, že je třeba použít pro výklad právě ust. § 15 citovaného zákona a zvýšení dle § 14a vyhl. č. 177/1996 Sb. a přiznat společnosti poskytující daňové poradenství jen tehdy, pokud je výkon daňového poradenství jediným předmětem podnikání. Společnost UNTAX, s.r.o., kromě daňového poradenství má v předmětu podnikání velkoobchod, činnost podnikatelských, finančních, organizačních a ekonomických poradců a dále vedení účetnictví. Pro přiznání daně z přidané hodnoty tak nejsou podle krajského soudu splněny zákonné podmínky.

Náklady v celkové výši 9.400,- Kč uložil krajský soud poukázat do rukou zástupce žalobce, když toto právo vyplývá z udělené plné moci ze dne 30.11.2010.

Poučení:

Toto rozhodnutí nabývá právní moci dnem doručení účastníkům (§ 54 odst. 5 s.ř.s.) Pokračování 31Af 130/2 010

Proti pravomocnému rozhodnutí je přípustná kasační stížnost, kterou lze podat z důvodů uvedených v § 102 a násl. s.ř.s. ve lhůtě dvou týdnů po doručení rozhodnutí. Kasační stížnost se podává ke Krajskému soudu v Hradci Králové.

O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem. To neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

V Hradci Králové dne 21. března 2011 Mgr. Marie Kocourková, v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru