Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

31 Af 114/2010 - 57Rozsudek KSHK ze dne 31.03.2011

Prejudikatura

1 Afs 54/2004

Oprav. prostředek / ústav. stíž.
8 Afs 44/2011 (zamítnuto)

přidejte vlastní popisek

31Af 114/2010-57

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Marie Kocourkové a soudkyň JUDr. Magdaleny Ježkové a Mgr. Heleny Konečné ve věci žalobkyně obchodní společnosti Goldfein CZ s.r.o., se sídlem v Pardubicích, Rožkova 1009, zast. Mgr. Hedvikou Hartmanovou, advokátkou v Praze 1, Ovocný trh 1096/8, proti žalovanému Finančnímu ředitelství v Hradci Králové, Horova 17, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 9. srpna 2010, čj. 5264/10-1300-602331, takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Žalobkyně se včas podanou žalobou domáhala zrušení shora uvedeného rozhodnutí, jímž žalovaný zamítl její odvolání do dodatečného vyměření daně z přidané hodnoty za zdaňovací období březen, duben, květen, červenec, srpen, září, říjen a listopad roku 2007.

Za podstatu sporu označila skutečnost, že jí žalovaný neuznal nárok na odpočet daně z přidané hodnoty, který jí vznikl v souvislosti s balícími a úklidovými pracemi dodávanými společností BPP Trading s.r.o. (dále jen „BPP“) a Radkup-stav s.r.o. (dále jen „Radkup“). Dle žalovaného tak žalobkyně nedostála požadavkům ust. § 31 odst. 9 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších pokračování 31Af 114 /2010

předpisů (dále jen „daňový řád“) a ust. § 72 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani

z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o DPH“).

Zdůraznila, že správce daně ani žalovaný v rámci probíhajícího daňového řízení nikterak nepopřeli, že balící a úklidové práce byly ve prospěch žalobkyně skutečně provedeny. Upozornila, že v daňovém řízení nebyly zohledněny zásadní důkazy, a to písemné důkazy, výpověď Y. M., ing. M., ing. M., ing. B. a ing. F. a dále výkazy směn předložené žalobkyní.

Žalobkyně považovala za nesporné, že dne 30. 6. 2004 uzavřela s dodavatelem – společností BPP Trading s.r.o. (dále jen „BPP“) smlouvu o dílo č. 1/2004, jejímž předmětem bylo poskytování balících a úklidových prací. Smlouva byla podepsána jednatelem dodavatele V. L., který byl jako jednatel v tomto období zapsán v obchodním rejstříku, žalobkyně tak považovala za nedůvodné pochybnosti žalovaného, který polemizoval s možností, že smlouva se společností BPP nebyla uzavřena. Za irelevantní považovala rovněž názor žalovaného, že jednatelé obou smluvních stran se nikdy nesetkali osobně.

Dále žalobkyně konstatovala, že dne 1. 6. 2007 nahradila shora uvedenou smlouvu o dílo obdobnou smlouvou vedenou pod č. 1/2007, tentokrát uzavřenou s novým dodavatelem, a to společnosti Radkup.

Za zásadní považovala žalobkyně skutečnost, že veškeré poskytnuté služby řádně zaplatila, neboť byly skutečně vykonány. Tento fakt žalovaný ani správce daně v daňovém řízení vůbec nezohlednili.

Žalobkyně uvedla, že společnosti BPP a Radkup udělily v rámci plnění smluv o dílu plnou moc Y. M.a to dne 30. 6. 2004. Zástupce byl oprávněn podepisovat daňové doklady a přejímat finanční plnění. Žalovaný v napadeném rozhodnutí zpochybnil, že by Y. M.plná moc byla udělena, když smlouvu o dílo podepsal přímo s jejím jednatelem. Přitom vůbec nevzal v úvahu, že udělení těchto zmocnění potvrdili jak zástupci žalobkyně, tak i sám Y. M. Udělení plné moci pouze zpochybnili zástupci Radkup, jejich tvrzení však považovala žalobkyně za nevěrohodné. Odkázala přitom na samotnou výpověď zmiňovaného zástupce v daňovém řízení a na výpisy z účtů žalobkyně, které jednoznačně potvrzovaly, že balící a úklidové práce byly hrazeny, přičemž příjemcem hotových plateb byl zpravidla Y. M. Poskytnutí prací potvrdili ve svých výpovědích zaměstnanci žalobkyně – P. F., ing. J. B., ing. J. M. a B. M. Vypověděli, že práce musely být zajišťovány třetími osobami, přičemž konkrétní počet osob se měnil podle potřeb žalobkyně. Zaměstnanci žalobkyně přitom byli pouze informování, že za účelem zachování plného provozu je nezbytné využívat cizí pracovníky. Dodání těchto cizích pracovníků přitom zajišťoval dle konkrétních požadavků žalobkyně Y. M., žalobkyně přitom neověřovala, zda jde o zaměstnance společnosti BBP či Radkup. Výpovědi svědků dle žalobkyně rovněž potvrdily, jak konkrétně spolupráce mezi žalobkyní a uvedenými společnostmi probíhala. Žalobkyně rovněž zdůraznila, že nelze přičítat

pokračování 31Af 114 /2010

k její tíži, že jednatele společnosti BBP se správci daně nepodařilo předvolat

k výslechu. Zástupci společnosti Radkup – jednatelka R. K. a M. K. – uzavření smlouvy č. 1/2007 nepotvrdili pouze udělení plné moci Y. M. a uzavření dodatků k této smlouvě. Z toho žalobkyně dovodila závěr, že plná moc udělená Y. M. nebyla ze strany společnosti Radkup nikdy odvolána. Žalobkyně upozornila, že pokud by zástupci uvedené společnosti poskytnutí služeb potvrdili, mohli by si přivodit nebezpečí trestního stíhání z důvodu zaměstnávání osob cizí národnosti bez pracovního povolení.

Dále žalobkyně zdůraznila, že neměla nejmenší pochybnosti o tom, že balící a úklidové práce byly dodávány na základě smluv o dílo. K otázce posuzování eventuálního podezření na podobnost faktur dodavatelů služeb uvedla, že její roční obrat činí 300 mil. Kč, takže měsíčně zpracovává stovky faktur, jejichž správnost kontroluje několik pracovníků. Navíc obě dodavatelské společnosti byly plátci daně z přidané hodnoty. Žalobkyni tedy nebyl jasný požadavek žalovaného, dle něhož měla zjistit, že faktury nebyly těmito společnostmi vystaveny. Nesouhlasila rovněž s názorem žalovaného, že pokud dodavatelské společnosti neměly evidovány zaměstnance, nemohly ani příslušné služby poskytovat, tudíž ani nemohly vystavit příslušné daňové doklady. Správce daně tak naprosto přehlížel možnost, že uvedené balící a úklidové práce mohly být poskytnuty prostřednictvím cizinců, kteří neměli pracovní povolení a nebyli ani evidováni jako zaměstnanci, za něž by bylo odváděno sociální a zdravotní pojištění. Takovou protizákonnou činnost však nelze přičítat k tíži žalobkyně, která naopak jednala v dobré víře. K rozsahu těchto prací pak uvedla, že v roce 2007 se počet odpracovaných směn odlišoval od počtu směn vyfakturovaných, když žalobkyně evidovala směny v celkovém počtu 370 a společnost BPP v počtu 280. Tato skutečnost však nemůže vést ke vzniku dodatečné daňové povinnosti na straně žalobkyně.

K otázce přenosu důkazního břemene ze žalobkyně na správce daně pak žalobkyně, s upozorněním na ust. § 31 odst. 8 a 9 daňového řádu odkázala, na rozsudek Nejvyššího správního soudu čj. 2 Afs 210/2005-89. Dovodila tak, že pokud nastane situace, kdy správce daně dospěje k závěru, že daňová povinnost je odlišná od daňové povinnosti subjektem tvrzené a prokázané, pak stíhá důkazní břemeno správce daně, jak ostatně vyplývá z ust. § 31 odst. 8 daňového řádu. V projednávané věci má žalobkyně zato, že dostatečně prokázala, že fakturovaná plnění jí byla skutečně poskytnuta a za takto poskytnuté služby skutečně zaplatila. Na svůj dotaz, adresovaný správci daně, jaké důkazy by balící a úklidové práce měly potvrdit, nedostala žalobkyně odpověď. Zdůraznila, že jednala v dobré víře s péčí řádného hospodáře a samotná skutečnost, že jednotlivé faktury byly formátovány obdobným způsobem a byly podepisovány neidentifikovanou osobou, ji nemohla vést k podezření, že nejsou vystavovány skutečnými dodavateli. K její tíži rovněž nelze přičíst skutečnost, že dodavatelské společnosti nesplnily svoji daňovou povinnost. Žalobkyně pak upozorněním na rozsudek Nejvyššího správního soudu čj. 1 Afs 15/2008-100 dovodila, že její povinností je tvrdit skutečnosti týkající se její daňové povinnosti, přičemž konkrétní obsah povinnosti tvrzení pak vychází zejména z příslušných ustanovení daňového práva hmotného. Žalovaný dle jejího názoru

pokračování 31Af 114 /2010

neprokázal, že práce, které měly být provedeny společnostmi BPP a Radkup byly

provedeny jinak, resp. jiným plátcem daně z přidané hodnoty, než deklarovala žalobkyně. Žalovaný přitom nikdy nezpochybnil, že tyto práce skutečně byly provedeny. Veškerá argumentace žalovaného pak vychází pouze z „odůvodněných pochybností“, domněnek a nesrovnalostí. Správce daně tak nedostál své povinnosti dané mu ust. § 31 odst. 8 daňového řádu (viz. rozsudek Nejvyššího správního soudu čj. 5 Afs 129/2006-142). Zdůraznila, že dostála požadavkům ust. § 72 odst. 1 zákona o DPH a naopak žalovaný nepřihlédl ve smyslu ust. § 16 odst. 6 daňového řádu v rámci hodnocení důkazů ke všem skutečnostem.

V odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaný konstatoval, že smlouvu o dílo č. 1/2004 podepsala za žalobkyni jednatelka, ing. M. a za firmu BPP ji měl údajně podepsat V. L. Nedílnou součástí smlouvy byly dohody o cenách vypracované v návaznosti na ust. bodu III. odst. 1. této smlouvy. Ty za žalobkyni podepisoval ing. M., jako odpovědný pracovník za objednatele. Ten v uvedené věci správci daně sdělil, že dohody byly uzavřeny tak, že je podepsal on a odeslal je k podpisu druhé straně, tj. firmě BPP. Kdo za firmu BPP jednal ovšem neví, ani s jedním z jednatelů této společnosti se nesetkal. Místně příslušným správcem daně bylo zjištěno, že firma nemá evidované žádné zaměstnance, takže nebyla ani možnost za firmu jednat s jinou eventuelně pověřenou osobou.

Smlouvu o dílo č. 1/2007 o provádění úklidových a balících pracích ze dne 1.6.2007 podepsal za žalobkyni, jako objednatele, ing. M. Za firmu Radkup, jako zástupce zhotovitele, R. B. (nyní K.). Ta do protokolu o ústním jednání ze dne 4.2.2009 sdělila, že smlouva byla uzavřena, ale u žalobkyně nepracovali zaměstnanci firmy Radkup, a to ani subdodavatelsky. Na základě ust. bodu III. odst. 1, podle kterého měla být cena za prováděné práce stanovena přílohou k této smlouvě, byla předložena jako příloha Dohoda o cenách … vypracovaná dne 1.6.2007, tj. ve stejný den jako sama smlouva o dílo. K této dohodě R. K. prohlásila, že na ni není její podpis, razítko není firmy Radkup. Tuto skutečnost potvrdil také znalec z oboru grafologie.

Na základě uvedených skutečností vyslovil žalovaný přesvědčení, že kategorické tvrzení o nespornosti uzavření smlouvy o dílo s firmou BPP není na místě, zvláště když zástupce žalobkyně nevěděl a ani nemohl, podle způsobu sepsání smlouvy o dílo, vědět, zda osoba podepisující uvedenou smlouvu byla osobou oprávněnou zastupovat firmu zhotovitele. Rovněž tak nebylo na místě vyslovit nespornost uzavření smlouvy o dílo se společností Radkup, když v jeden den byla sice tato smlouva podepsána J. B., ale nebylo prokázáno, že by na základě smlouvy tato společnost práce prováděla a zároveň v tentýž den byla vypracována, jako součást smlouvy o dílo, dohoda o cenách, kterou zástupce firmy Radkup nepodepsal.

Žalovaný zdůraznil, že ani v průběhu daňového řízení žalobkyně nevěděla, kdo jí zajišťoval poskytování balících a úklidových prací. Nejprve zastávala názor, že uvedené práce prováděla firma BPP, později že osobou, která fakticky zajišťovala

pokračování 31Af 114 /2010

poskytování služeb, byl Y. M. Nakonec se v odvolání se vrací ke svému původnímu

názoru. Žalovaný konstatoval, že správce daně žalobkyni na základě důvodných pochybností o skutečném poskytovateli balících a úklidových služeb opakovaně vyzýval k prokázání, že tyto služby provedla firma BPP Trading , resp. Radkup a že jí vznikl nárok na odpočet daně v souladu s § 73 odst. 1 zákona o DPH.

Dle žalovaného Y. M. vypověděl, že za společnost BPP jednal se „Ž.“ (podle svědka se jedná o zkrácení jména E.). Se Ž. ho seznámil jakýsi člověk (blíže uvedenou osobu neidentifikoval). Následně svědkovi Ž. řekl, že bude spolupracovat se žalobkyní. Spolupráce spočívala v tom, že Y. M.nahlásil požadované počty lidí na balící a úklidové práce „do Prahy do agentury“. Podle svědka se jednalo o firmu BPP. Kdo byl zaměstnavatelem těchto pracovníků (Ukrajinců a Litevců) neví, předával pouze informace do Prahy. Po odsouhlasení soupisu prací s vedoucím provozu nahlásil údaje do Prahy, tam vystavili fakturu a dovezli ji svědkovi. Platbu žalobkyně uskutečnila na účet Y. M. Platbu v hotovosti odevzdal podle dispozic Ž. člověku, který přijel z Prahy. Tohoto člověka nezná.

Z uvedené výpovědi dle žalovaného nevyplynulo, že by balící a úklidové práce, ze kterých si žalobkyně uplatnila odpočet daně, provedla společnost BPP. Jedinou oprávněnou osobou jednat za uvedenou firmu byl její jednatel. Tím byl podle výpisu z obchodního rejstříku v době, kdy je firma měla údajně poskytovat, O. P., resp. R. K. To znamená., že Ž. nepatřil do vedení firmy, nebyl zaměstnancem společnosti BPP, ani nebylo prokázáno, že měl oprávnění tuto firmu zastupovat. S touto skutečností korespondoval i způsob úhrady plateb. Za provedené práce žalobkyně neplatila firmě BPP, která je měla provádět, což je standardní způsob úhrady plnění v běžném obchodním styku, ale Y. M.na běžný účet, a to i přesto, že k takovémuto způsobu přijetí platby nebyl delegován, a to ani údajnou plnou mocí. Peníze v hotovosti, které obdržel, předával neznámému člověku, který nebyl osobou působící ve firmě BPP, ani nebyl touto firmou k přebírání peněz pověřen.

K údajné spolupráci s firmou Radkup Y. M.uvedl, že jednal s „Levou“. Blíže tuto osobu neznal, setkal se s ní v Praze. Jednatelku firmy Radkup nikdy neviděl. Kdo zaměstnával, nebo čí byli pracovníci, kteří pro žalobkyni vykonávali balící a úklidové práce, nevěděl. Tyto pracovníky zajišťoval pan L. Fakturace za provedené práce probíhala tak, že po vzájemném odsouhlasení směn se zástupcem žalobkyně nahlásil údaje do Prahy a oni vystavili fakturu a zavezli ji panu M. Úhradu za provedené práce prováděla žalobkyně na účet pana M. nebo mu platila v hotovosti. Ten část peněžních prostředků předal L. zbytek dal „těm, co tam šéfovali, tj. K., V.“ podle toho, jak mu to řekli v Praze. Z těchto důkazů dle žalovaného nevyplynulo, že balící a úklidové práce pro žalobkyni prováděla společnost Radkup. Tento závěr také potvrdilo šetření Policie ČR, v rámci kterého pan M. vypovídal, že zajišťoval osoby na provádění balících a úklidových prací pro žalobkyni. Vypracování smluv, písemné podklady (doklady) mu předával za společnost Radkup „L.“. Jméno toho muže neznal. Tomu také

pokračování 31Af 114 /2010

odevzdával, po vyplacení mezd zajištěným pracovníkům a odečtením nákladů

spojených s výkonem prací, veškeré finanční prostředky. Tak, jako v případě „Ženi“, tak i u osoby nazvané „L.“ nebylo v průběhu daňového řízení prokázáno, že by měla s firmou Radkup něco společného.

Žalovaný zdůraznil, že samotná sdělení ing. M. a ing. M., že jednali za firmu BPP s panem M., nemohou s ohledem k výpovědi Y. M. potvrdit provedení balících a úklidových prací firmou BPP. Z jeho výpovědi totiž vyplynulo, že spolupracoval se „Ž.“ a s „L.“, u nichž nebylo prokázáno, že jednali jménem firmy BPP, resp. Radkup. Zpochybnění sdělení zástupců žalobkyně ještě umocňovala skutečnost, že nikdy nepřišli do styku s jednateli firmy BPP ani s jinou fakticky odpovědnou osobou jednat za tuto společnost. Smlouvy, doklady i další listiny byly za žalobkyni podepsány a odeslány k podpisu poštou či po nějaké osobě, takže ani nevěděli, kdo uvedené dokumenty skutečně podepsal. Rovněž výpovědi ing. B. a pana F. nepotvrdily, že by balící a úklidové práce prováděli pracovníci firmy BPP, protože, jak vyplývá z jejich výpovědí, neměli o těchto okolnostech žádné poznatky.

Žalovaný dále uvedl, že podle plné moci měl Y. M., jako zmocněnec, oprávnění jménem zmocnitele uzavírat obchodní smlouvy, podepisovat daňové doklady včetně příloh, organizovat činnosti, ve kterých je zmocnitel dodavatelem služeb a přebírat hotovostní platby. Porovnáním jejího obsahu s dalšími důkazy získanými v průběhu daňového řízení, zejména výpovědí Y. M., zjistil zásadní rozpor mezi činnostmi, které měl vykonávat na základě plné moci a činnostmi, které uvedl, že prováděl, do protokolu o ústním jednání. Žalovaný připustil, že se Y. M. podílel na získání pracovníků, kteří prováděli balící a úklidové práce, zajistil vystavení dokladů, přebíral platby v hotovosti. Nebylo ale prokázáno, že dodavatelem služeb byl zmocnitel, tedy firma BPP, takže ani u těchto činností nelze přisvědčit, že byly uskutečňovány na základě plné moci udělené touto firmou. Žalovaný tak nesouhlasil s názorem, že Y. M. vykonával činnost na základě plné moci udělení společností BPP a že by jeho výpověď jednoznačně potvrdila, že dodavateli balících a úklidových prací byla právě tato firma. Vyslovil názor, že Y. M. mohl získávat pracovníky z jiných zdrojů, nezávisle na firmě BPP, a ti pak pro žalobkyni uvedené práce prováděli.

K plné moci k zastupování společnosti Radkup žalovaný uvedl, že je jako zmocnitel za tuto firmu údajně podepsaná R. B. (později K.) a jako zmocněnec, který měl údajně uvedenou firmu zastupovat, je podepsán pan M.. Jmenovaná však při ústním jednání uvedla, že plnou moc nevystavila, podpis na ní není její, razítko není firmy Radkup, a že ani Y. M. nezná. Porovnáním jejího podpisu na předmětné plné moci s podpisem protokolu o ústním jednání, dospěl žalovaný k jednoznačnému závěru, že podpisy nejsou v žádném případě totožné. Žalovaný tak považoval za zřejmé, že platnost plné moci byla zpochybněna.

pokračování 31Af 114 /2010

Žalovaný rovněž uvedl, že správce daně, z důvodu snahy získat co možná nejvíce důkazů pro posouzení oprávněnosti uplatněného odpočtu daně z balících a úklidových prací, měl v úmyslu zkontaktovat se s jednateli (bývalým i současným) společnosti BPP, kteří by se mohli vyjádřit k tomu, zda a v jakém rozsahu uvedené práce prováděli. Proto posílal předvolání V. L., O. P. a R. K. Ve všech případech byli na adrese, na které se měli zdržovat, nezvěstní. Kontakt se nepodařil navázat ani prostřednictvím Inspektorátu cizinecké policie v Hradci Králové. Tuto skutečnost však správce daně žalobkyni k tíži nepřičítal. To, že se nepodařilo získat informace o uvedených službách přímo od jednatelů firmy BPP a důkazní prostředky, které žalobkyně předložila, nebylo možné osvědčit jako důkaz, jí dostalo do důkazní nouze. Zkontaktování se s těmito osobami byla pouze další možnost pro získání informací pro dokazování. Přesto i bez těchto informací měl správce daně dostatek důkazů pro to, aby mohl rozhodnout tak, jak je uvedeno ve výroku tohoto rozhodnutí.

Ve věci, zda balící a úklidové práce provedla společnost Radkup, byli vyslechnuti svědci R. K., jednatelka firmy a M. K. Ti k uvedené problematice uvedli, že smlouva o dílo č. 1/2007 byla uzavřena, ale k jejímu naplnění nedošlo. Dodatek ke smlouvě nebyl za zhotovitele jednatelkou firmy podepsán, otisk razítka nebyl proveden razítkem firmy zhotovitele. U žalobkyně nepracovali zaměstnanci firmy Radkup, a to ani subdodavatelsky. Námitku žalobkyně o účelové výpovědi uvedených osob nepovažoval žalovaný za důvodnou, protože tento závěr korespondoval i šetření Policie ČR. Navíc Policie ČR prostřednictvím znalce z oboru grafologie zjistila, že dodatky ke smlouvě o dílo č. 1/2007 ani doklady za provedení balících a úklidových prací pro žalobkyni nepodepsala žádná z osob, která by měla právo za firmu Radkup tyto dokumenty podepsat.

Žalovaný vyslovil přesvědčení, že správce daně v tomto daňovém řízení postupoval v souladu s § 31 daňového řádu i s rozsudkem Nejvyššího správního soudu, čj. 2Afs 210/2005-89. V průběhu daňové kontroly získával důkazní prostředky, které pak hodnotil samostatně a ve vzájemných souvislostech, tak jak mu ukládá § 2 odst. 3 daňového řádu. Protože žalobkyně neodstranila pochybnosti o oprávněnosti odpočtu daně, vyzval ji správce daně k dalšímu doložení důkazních prostředků k jeho prokázání. V odpovědi na výzvu doložila přehledy externích pracovníků, rok 2005, 2006 a za leden až březen 2007, přehledy průměrných hodinových sazeb podle skutečně odpracovaných směn a fakturovaných částek, rok 2005 až 2007, odhady počtu zaměstnanců a průměrné měsíční mzdy, úklidové služby, instruktáže brigádníků a krátkodobých zaměstnanců, směnové výkazy výroby a pojistné za sociální zabezpečení. Protože tyto listiny neprokázaly přijetí služeb od společností BPP., resp. Radkup, nemohly být osvědčeny jako důkaz, a tudíž ani nemohlo dojít v souladu s § 31 odst. 8 daňového řádu k přenosu důkazního břemena ze žalobkyně na správce daně.

Při nařízeném jednání odkázala zástupkyně žalobkyně na obsah podané žaloby s tím, že již bylo vše podstatné konstatováno. Pověřený pracovník žalovaného odkázal na odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí.

pokračování 31Af 114 /2010

Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v řízení podle části třetí hlavy druhé dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s.ř.s.“) a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

Podle ust. § 72 odst. 1 zákona o DPH má nárok na odpočet daně plátce, pokud přijatá zdanitelná plnění použije pro uskutečnění své ekonomické činnosti. Nárok na uplatnění odpočtu mu vzniká dnem, ke kterému vznikla povinnost přiznat daň na výstupu. Daňový subjekt prokazuje všechny skutečnosti, které je povinen uvádět v přiznání, hlášení a vyúčtování nebo k jejichž průkazu byl správcem daně v průběhu daňového řízení vyzván (§ 31 odst. 9 daňového řádu). Dle ust. § 73 odst. 1 zákona o DPH prokazuje plátce nárok na odpočet daně daňovým dokladem, který byl vystaven plátcem a byl zaúčtován podle zvláštního předpisu. Pro naplnění požadavku shora citovaných hmotněprávních ustanovení zákona o DPH si tedy žalobkyně může uplatnit nárok na odpočet daně pouze za předpokladu, že zdanitelné plnění prokazatelně přijme od plátce uvedeného na daňových dokladech, toto plnění použije pro svoji ekonomickou činnost, přičemž oprávněnost odpočtu daně prokáže daňovým odkladem, na němž bude uveden plátce, který skutečně předmětná plnění poskytl.

Z pohledu takto nastíněného zákonného rámce hodnotil krajský soud skutkový stav projednávané věci, který ověřil z předloženého správního spisu. Zjistil, že žalobkyně postupně uzavřela dvě smlouvy o dílo a to dne 30. 6. 2004 se společností BPP a dne 1. 6. 2007 se společností Radkup, jejichž předmět byl v obou případech totožný a spočíval v zajištění úklidových a balících prací, které byly ve smlouvách konkrétně vyspecifikovány. Na tyto smlouvy pak navazovaly dvě plné moci, udělené každým ze zhotovitelů v den uzavření smlouvy zmocněnci Y. M. Zmocnění se týkalo zastupování společností ve věcech uzavírání obchodních smluv, podepisování daňových dokladů včetně příloh, organizování činností, v nichž byly společnosti dodavatelem služeb, a k přebírání hotovostních plateb. Důkazní sílu takto předložených listinných důkazů porovnával žalovaný v souladu se zásadnou volného hodnocení důkazů s důkazy dalšími, které si v průběhu daňového řízení postupně zajišťoval.

Krajský soud zjistil, že v případě poskytnutí služeb od společnosti BPP se z důvodu nekontaktnosti této společnosti žalovanému nepodařilo další důkazy, především ve formě svědeckých výpovědí, získat. Ověřil si pouze, že tato společnost neevidovala žádné zaměstnance, a ze zprávy Centrálního registru plátců pojistného České správy sociálního zabezpečení pak vyplynulo, že tato společnost nebyla zaměstnavatelem fyzických osob. Odlišná situace nastala v případě šetření u společnosti Radkup. Její jednatelka, R. K., ve své výpovědi uvedla, že smlouvu č. 1/2007 a na ní navazující dohody o cenách uzavřela a podepsala, předložené faktury však dle jejího tvrzení její podpis neobsahovaly. Upozornila rovněž, že účet uvedený na fakturách není bankovním účtem společnosti Radkup. Vypověděla dále, že předmětné práce tato společnost neprovedla a to ani subdodavatelsky, plnou moc pro Y. M. nevystavila ani s ním neměla žádný obchodní vztah. Další svědek, M. K., rovněž potvrdil, že k poskytnutí

pokračování 31Af 114 /2010

služeb společností Radkup pro žalobkyni nedošlo. Ze spisu nevyplynulo, že by

hodnověrnost výpovědí těchto svědků žalobkyně vyvrátila. K její námitce, že svědci nemuseli vypovídat pravdu z důvodu, aby se vyhnuli nebezpečí trestního stíhání, krajský soud konstatuje, že svědci byli před výslechem řádně ve smyslu ust. § 8 odst. 4 daňového řádu poučeni. Nevěrohodnost těchto výpovědí se žalobkyni nepodařilo prokázat. Z výslechu svědka Y. M., který byl k zajišťování služeb společností BPP zmocněn, pak vyplynulo, že tento svědek pouze telefonicky předal požadavky žalobkyně „lidem do Prahy“ a od nich pak získával podepsané faktury. Z výpovědí zaměstnanců žalobkyně (svědkové P. F., ing. B.) sice nepochybně vyplynulo, že pomocné a úklidové práce vykonávali cizí zaměstnanci, svědkové však nebyli schopni blíže identifikovat, k jaké zaměstnavatelské společnosti patřili a ani v jakém rozsahu požadované práce poskytovali. Další svědek, ing. M., odborný poradce pro ekonomiku žalobkyně, pak při výpovědi k této otázce uvedl, že při zajišťování tohoto pomocného personálu jednal pouze s Y. M. Stejně vypovídala i zástupkyně žalobkyně, ing. M. Hodnocením těchto důkazů přisvědčil krajský soud závěru žalovaného, že důkazní řízení neprokázalo, že poskytovatelem předmětných úklidových a balících služeb byly společnosti BPP a Radkup. Tento závěr nemůže vyvrátit tvrzení žalobkyně, že práce byly skutečně vykonány a že za ně řádně zaplatila. Lze připustit, že zaměstnanci žalobkyně potvrdili, že pomocné práce prováděli v jednotlivých pobočkách cizí pracovníci. Takové tvrzení však nemůže být a ani není dostačující pro prokázání, že tito pracovníci byli zaměstnanci společností BPP a Radkup a že tedy výkon jejich pracovní činnosti se realizoval na základě smluv o dílo uzavřených se společnostmi BPP a Radkup. Je nepochybné, že žalobkyni nelze přičítat k tíži skutečnost, že společnost BPP byla nekontaktní a eventuální výpovědi jejich zástupců tak nemohly poskytnutí služeb potvrdit. Nelze ovšem přehlédnout, že žalovaný v rámci důkazního řízení neupřel pozornost pouze na realizaci tohoto jediného důkazu. Pokud tedy v rozhodnutí jako jeden z důvodů neuznání výdajů za poskytnuté služby uvádí nekontaktnost společnosti BPP, jedná se o důkaz dílčí a nikoliv jediný, který zapadá do celkového hodnocení. K důvěryhodnosti tvrzení žalobkyně nepřispělo ani to, že v průběhu důkazního řízení původně uvedla, že služby poskytovaly společnosti BPP a Radkup, následně však konstatovala, že poskytovatelem úklidových a balících prací byl sám Y. M. a nakonec se vrátila ke svému původnímu tvrzení, že poskytovatelem služeb byla společnosti BPP a Radkup. Pokud pak následně žalobkyně předložila za takto nejistého důkazního stavu účetní doklady, jejichž obsah nekorespondoval s údaji obsaženými na vystavených fakturách, nelze přičítat k tíži správce daně, že i tyto důkazy označil za nedostačující. K důkazní nejistotě žalobkyně přispěla rovněž skutečnost, že účet uváděný na fakturách, na nějž žalobkyně měla odměnu za úklidové a balící služby zasílat, byl účtem nikoliv společností, které měly služby poskytovat, ale účtem zmocnitele, Y. M. Lze pouze souhlasit s názorem žalobkyně, že každý důkaz jednotlivě její tvrzení nevyvrací. Správce daně však tyto jednotlivé důkazy hodnotil nejen izolovaně ale i ve vzájemných souvislostech a právě tímto hodnocením dospěl k zákonnému závěru, že žalobkyně svoje tvrzení o poskytnutí služeb společností BPP a Radkup neprokázala. Krajský soud se ani nemohl ztotožnit s žalobní námitkou, dle níž to byl právě správce daně, který svoje důkazní břemeno

neunesl. Naopak. Jak vyplynulo ze shora uvedeného, žalobkyně na podporu svého tvrzení předložila listinné důkazy (smlouvy o dílo, plné moci), jejichž hodnověrnost začal správce daně ověřovat pořizováním dalších důkazních prostředků za účelem splnění svých povinností vyplývajících mu z ust. § 31 odst. 8 daňového řádu. Jak již bylo shora konstatováno, jednotlivé důkazy neprokázaly, že by předmětné úklidové a balící práce poskytly společnosti BPP a Radkup, jak žalobkyně v daňovém řízení tvrdila. Je tedy patrné, že důkazní povinnost přešla po předložení listinných důkazů na správce daně, ten se jí však zákonně zhostil, když jednotlivými důkazními prostředky hodnocenými v celkovém kontextu tvrzení žalobkyně vyvrátil. Byla to tedy žalobkyně, kdo se své povinnosti nést důkazní břemeno zákonně nezhostila.

Krajský soud proto musel žalobu jako nedůvodnou ve smyslu ust. § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítnout.

Výrok o nákladech řízení se opírá o ust. § 60 s.ř.s. Žalobkyně nebyla ve věci úspěšná, soud jí proto náhradu nákladů řízení nepřiznal. Žalovanému náklady řízení nevznikly.

Poučení:

Toto rozhodnutí nabývá právní moci dnem doručení účastníkům (§ 54 odst. 5 s.ř.s.).

Proti pravomocnému rozhodnutí je přípustná kasační stížnost, kterou lze podat z důvodů a za podmínek uvedených v § 102 a násl. s.ř.s. ve lhůtě dvou týdnů po doručení rozhodnutí ke Krajskému soudu v Hradci Králové.

V Hradci Králové dne 31. března 2011

Mgr. Marie Kocourková, v.r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru