Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

31 Af 113/2010 - 63Rozsudek KSHK ze dne 31.03.2011

Prejudikatura

1 Afs 54/2004

Oprav. prostředek / ústav. stíž.
8 Afs 43/2011 (zamítnuto)

přidejte vlastní popisek

31Af 113/2010-63

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Marie Kocourkové a soudkyň JUDr. Magdaleny Ježkové a Mgr. Heleny Konečné ve věci žalobkyně obchodní společnosti Goldfein CZ s.r.o., se sídlem v Pardubicích, Rožkova 1009, zast. Mgr. Hedvikou Hartmanovou, advokátkou v Praze 1, Ovocný trh 1096/8, proti žalovanému Finančnímu ředitelství v Hradci Králové, Horova 17, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 28. července 2010, čj. 4116/10-1200-602199, takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Žalobkyně se včas podanou žalobou domáhala zrušení shora uvedeného rozhodnutí, jímž žalovaný zamítl její odvolání do dodatečného vyměření daně z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2005.

Za podstatu sporu označila skutečnost, že žalovaný neuznal při vyměření daně z příjmů náklady, které jí vznikly v souvislosti s balícími a úklidovými pracemi dodávanými společností BPP Trading s.r.o. (dále jen „BPP“) a Radkup-stav s.r.o. (dále jen „Radkup“) a to na základě smluv o dílo č. 1/2004 ze dne 30. 6. 2004, č. 1/2007 ze dne 1. 6. 2007.

Žalobkyně označila dále za irelevantní domněnku žalovaného vyjádřenou v odůvodnění napadeného rozhodnutí dotýkající se jednak smlouvy o dílo ze dne 12. 9. 2001 uzavřené se společností Spavo spol. s r.o. a dále plné moci uzavřené udělené touto společností zástupci Y. M. Zdůraznila přitom, že žalovaný naprosto přehlíží, že za předmětné zdaňovací období žalobkyně veškeré práce řádně zaplatila, neboť byly skutečně vykonány.

Žalobkyně uvedla, že společnosti BPP a Radkup udělily v rámci plnění smluv o dílu plnou moc Y. M. a to dne 30. 6. 2004 a 1. 6. 2007. Zástupce byl oprávněn podepisovat daňové doklady přejímat finanční plnění. Žalobkyně vyslovila nesouhlas s názorem žalovaného, který považoval za chybné, že podpis na plné moci nebyl úředně ověřen a že tyto plné moci byly vyhotoveny dodatečně. Přitom vůbec nevzal v úvahu, že udělení těchto zmocnění potvrdili jak zástupci žalobkyně, tak i sám Y. M. Udělení plné moci pouze zpochybnili zástupci společnosti Radkup, jejich tvrzení však považovala žalobkyně za nevěrohodné. Odkázala přitom na samotnou výpověď zmiňovaného zástupce v daňovém řízení a na výpisy z účtů žalobkyně, které jednoznačně potvrzovaly, že balící a úklidové práce byly hrazeny, přičemž příjemcem hotových plateb byl zpravidla Y. M. Poskytnutí prací potvrdili ve svých výpovědích zaměstnanci žalobkyně – P. F., ing. J. B., ing. J. M. a B. M. Vypověděli, že práce musely být zajišťovány třetími osobami, přičemž konkrétní počet osob se měnil podle potřeb žalobkyně. Zaměstnanci žalobkyně přitom byli pouze informování, že za účelem zachování plného provozu je nezbytné využívat cizí pracovníky. Dodání těchto cizích pracovníků přitom zajišťoval dle konkrétních požadavků žalobkyně Y. M., žalobkyně přitom neověřovala, zda jde o zaměstnance společnosti BPP či společnosti Radkup. Výpovědi svědků dle žalobkyně rovněž potvrdily, jak konkrétně spolupráce mezi žalobkyní a uvedenými společnostmi probíhala. Žalobkyně rovněž zdůraznila, že nelze přičítat k její tíži, že jednatele společnosti BPP se správci daně nepodařilo předvolat k výslechu. Žalobkyně dále upozornila na výslech Y. M. ze dne 29. 6. 2009, který provedení balících a úklidových prací společnostmi BPP a Radkup v předmětném zdaňovacím období potvrdil. Uvedl přitom, že sám při této obchodní činnosti vystupoval jako kontaktní osob, resp. zmocněnec těchto společností.

Žalobkyně dále upozornila, že z daňových dokladů vystavených společnostmi BPP a Radkup nebyla sto zjistit, zda by mohly být vystaveny jinými subjekty. Obě společnosti přitom byly po celou dobu obchodní spolupráce registrovány jako plátci DPH. Skutečnost, že obě tyto společnosti neodvedly za předmětné zdaňovací období daň z přidané hodnoty ani daň z příjmů, které by odpovídaly výši částek fakturovaných žalobkyni, nelze dle žalobkyně přičítat k její tíži. Žalovaný dále dle jejího názoru vůbec nezohlednil, že Y. M. mohl převést svoje oprávnění při zastupování i na další osobu formou substituční plné moci.

K otázce rozsahu vyfakturovaných prací žalobkyně uvedla, že pokud správce daně zjistil rozdíly v počtu evidovaných odpracovaných směn a počtu fakturovaných směn, nebyl jeho postup v souladu se zákonem, když z důvodu takto zjištěných diferencí, nikoliv zásadního charakteru, neuznal odpracované směny vůbec.

K otázce přenosu důkazního břemene z žalobkyně na správce daně pak žalobkyně s upozornění na ust. § 31 odst. 8 a 9 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“) odkázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu čj. 2 Afs 210/2005-89. Dovodila tak, že pokud nastane situace, kdy správce daně dospěje k závěru, že daňová povinnost je odlišná od daňové povinnosti subjektem tvrzené a prokázané, pak stíhá důkazní břemeno správce daně, jak ostatně vyplývá z ust. § 31 odst. 8 daňového řádu. V projednávané věci má žalobkyně zato, že dostatečně prokázala, že fakturovaná plnění jí byla skutečně poskytnuta a za takto poskytnuté služby skutečně zaplatila. Na svůj dotaz adresovaný správci daně, jaké důkazy by balící a úklidové práce měly potvrdit, nedostala žalobkyně odpověď. Zdůraznila, že jednala v dobré víře s péčí řádného hospodáře a samotná skutečnost, že jednotlivé faktury byly formátovány obdobným způsobem a byly podepisovány neidentifikovanou osobou, ji nemohla vést k podezření, že nejsou vystavovány skutečnými dodavateli. K její tíži rovněž nelze přičíst skutečnost, že dodavatelské společnosti nesplnily svoji daňovou povinnost. Žalobkyně měla naopak zato, a to ve smyslu závazného názoru Nejvyššího správního soudu (rozsudek čj. 5 Afs 129/2006-142), že to byl žalovaný, který nesplnil povinnost stanovenou mu ust. § 31 odst. 8 daňového řádu.

V odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaný uvedl, že porovnáním daňových dokladů – přijatých faktur, které byly postupně vystavovány společností BPP, správce daně zjistil, že se jedná o totožné formuláře, které byly při vystavování faktur používány, také byly používány stejné formáty číselných řad. Dále žalovaný uvedl, že žalobkyně předložila 12 daňových dokladů od společnosti BPP v celkové částce Kč 4.985.517,-. Z faktur nebylo zřejmé, ve které provozovně byly práce provedeny, ani kolik bylo odpracováno směn. Na všech daňových dokladech bylo uvedeno číslo účtu 9781415-524/0600 a z výpisu z bankovních účtů vyplynulo, že finanční částky byly daňovým subjektem zasílány na tento účet, který je veden na jméno Y. M. Co se týká úhrad faktur, je zřejmé, že platby byly od roku 2001 (tedy ještě v případě fakturace prací společností Spavo s.r.o.) poukazovány na stejný účet, jehož vlastníky však nebyly fakturující společnosti, ale zmiňovaný pan Y. M. Dále žalobkyně prováděla i částečné úhrady faktur ze své pokladny v hotovosti a to panu Y. M.

Na základě výše uvedeného, správci daně, jak žalovaný uvedl, vznikly pochybnosti, zda daňové doklady vystavoval dodavatel na nich uvedený, zda práce byly poskytnuty v uvedeném rozsahu a zda externí pracovníci provádějící předmětné práce byli skutečně pracovníky výše uvedených společností.

Žalobkyně správci daně předložila smlouvu o dílo č. 1/2004 o provádění prací ze dne 30.6. 2004 uzavřenou se společností BPP. Žalobkyně rovněž předložila kopii neověřené plných mocí ze dne 30.6.2004, z níž vyplynulo, že jednatel společnosti BPP V. L. zmocnil Y. M. k zastupování

společnosti BPP ve věci uzavírání obchodních smluv, k podepisování daňových dokladů včetně příloh, organizování činností, ve kterých je zmocnitel dodavatelem služeb a k přebírání hotovostních plateb.

Žalovaný konstatoval, že, smlouvy ani daňové doklady Y. M. nepodepsal, neboť tyto podpisy se nehodovaly s podpisem, který byl uveden na předmětných plných mocích. Tuto skutečnost i Y. M. sám potvrdil. Žalovaný k tomu konstatoval, že fotokopie úředně neověřených plných mocí nelze považovat za důkaz, kterým by žalobkyně prokázala, že Y. M. byl těmito společnostmi skutečně zplnomocněn k zastupování, a že skutečným poskytovatelem balících a úklidových prací byla právě společnost uvedená na plné moci. Ze všech těchto důvodů označila dodatečně v kopii předložené plné moci za účelové.

Prostřednictvím dožádání správce daně o společnosti BPP zjistil, že na adrese uvedené v obchodním rejstříku se tato společnost nezdržuje, písemnosti jsou jí doručovány veřejnou vyhláškou, registrována je pouze k dani z příjmů právnických osob a k dani z přidané hodnoty, k dani z příjmů ze závislé činnosti není přihlášena a nemá evidované žádné zaměstnance. Správce daně taktéž zjistil, že v daňovém přiznání k dani z příjmů právnických osob za rok 2006 společnosti BPP nejsou zahrnuty veškeré výnosy, ale pouze jejich malá část. Za nevěrohodnou považoval žalovaný rovněž skutečnost, že formáty faktur, číselné řady, způsob vyhotovení faktur (ručně, prostřednictvím různých software) se měnil podle jednotlivých odběratelů, kterým měly být práce poskytnuty.

V souvislosti s poskytováním balících a úklidových prací na základě smlouvy č. 1/2004 žalobkyně navrhla provedení výslechu vedoucího provozovny v Pardubicích pana F. a vedoucího provozovny v Chrudimi ing. B. Ti uvedli, že z důvodu nedostatku pracovních sil byla uzavřena smlouva s nějakou společností, která poskytovala zaměstnance na pomocné práce (úklid a balící práce) a že na lince většinou pracovali dva cizí zaměstnanci, počet se měnil podle potřeby, přičemž docházku si vedl zhotovitel sám. K osobě Y. M. sdělil, že si myslí, že jim byl představen ing. M. Tyto výslechy svědků ing. B. a pana F., žalovaný neosvědčil jako důkazy neboť neprokázaly, že poskytovatelem služeb externích pracovníků byla společnost BPP. Svědectvím nebyl dle žalovaného prokázán skutečný rozsah poskytovaných prací, který by bylo možné porovnat s daňovými doklady – fakturami vystavenými společností BPP. Těmito důkazními prostředky daňový subjekt neprokázal ani své tvrzení v daňové kontrole, že skutečným poskytovatelem balících a úklidových prací byl pan Y. M. Ani jeden z těchto svědků s jednateli společnosti BPP popř. se společností Radkup stav nejednal, taktéž nejednali s panem Y. M., docházku nekontrolovali, o čí zaměstnance se jednalo nevěděli či tuto skutečnost neověřovali.

Žalovaný dále hodnotil výslech svědka ing. J. M., odborného poradce pro ekonomiku žalobkyně a později hlavního technologa, který působil u žalobkyně od r. 2000. Svědek sdělil, že uzavíral dohody o cenách za úklidové a balící práce ze dne 30.12.2005 a 1.9.2006, které se týkaly smlouvy č. 1/2004. Z výslechu svědka

pokračování 31Af 113 /2010

vyplynulo, že v závislosti na potřebách žalobkyně, které získával od vedoucích

výrobních středisek, objednával příslušné objemy těchto prací a před provedením fakturace za tyto práce kontroloval věcnou správnost příloh k těmto fakturám. Podpis za zhotovitele na příloze faktur nedokázal identifikovat. Na otázku, jak byly faktury žalobkyni doručovány, odpověděl, že buď poštou nebo osobně společností BPP, a to řidičem, který vozil lidi do práce. Ohledně potřeby pracovníků jednal s panem Y. M. na základě plné moci. Uvedl, že se nikdy nesetkal s žádným z jednatelů společnosti BPP. Dle žalovaného ani tento výslech neprokázal, že poskytovatelem balících a úklidových prací byla společnost BPP. Přestože svědek ing. M. uvedl, že kontroloval podklady k fakturaci, jeho sdělení je nevěrohodné, protože žalobkyně je neměla k dispozici a zpracovávala je až v průběhu daňové kontroly. Svědectvím nebyl prokázán skutečný rozsah poskytovaných prací, který by bylo možné porovnat s daňovými doklady – fakturami. Nadto, jak vyplynulo z výslechu ing. M., jednal pouze s panem Y. M. (na základě pouze úředně neověřené kopie plné moci), nikdy nejednal s jednateli společnosti BPP. Také výpověď ing. M. k tomu, jak fungovalo doručování písemností mezi BPP a daňovým subjektem, je nevěrohodná, protože uvedená společnost byla na adrese dlouhodobě nekontaktní, jak je zřejmé z šetření provedených místně příslušného finančního úřadu. Jak vyšlo v daňové kontrole dále najevo, nesouhlasil ani počet směn uvedených ve směnových výkazech s počtem směn uvedených na přílohách k fakturám, přestože je údajně ing. M. kontroloval. Ze směnových výkazů také nebylo zřejmé, o čí zaměstnance se jednalo, mnohokrát na nich byl pouze uveden počet (např. 5x Ukr.). Ve věci předávání faktur daňovému subjektu a dopravy externích pracovníků na pracoviště nebylo sdělení ing. M. ve shodě se sdělením svědka pana Y. M.

Další svědkyně, ing. M., sdělila, že balící a úklidové práce provedla společnost BPP, přičemž ona jednala pouze s Y. M., a to až do ukončení Smlouvy č. 1/2004. Svědkyně dle žalovaného neuvedla jakékoliv důkazní prostředky, které by prokázaly, že práce byly provedeny tak, jak byly deklarovány na daňových dokladech – fakturách, a nesouhlasil proto s tvrzením, že balící a úklidové práce byly provedeny pracovními silami zajišťovanými společností BPP v rozsahu uvedeném na fakturách.

Žalovaný dále uvedl, že správce daně předvolal k výslechu svědky - jednatele společnosti BPP, a to V. L. (jednatelem od 24.3.2004 do 28.2.2005), O. P. (jednatelem od 28.2.2005 do 27.11.2006) a R. K. (jednatelem od 27.11. 2006). Rozhodnutí o předvolání k výslechu svědků se správci daně ani v jednom případě nepodařilo doručit. K součinnosti v této záležitosti byly vyzvány i Inspektoráty cizinecké policie v Praze a v Hradci Králové, které potvrdily, že výše uvedené osoby se na adresách, na kterých mají nahlášen pobyt, nezdržují.

Správce daně provedl též výslech Y. M., z něhož vyplynulo, že u žalobkyně jednal ve věci poskytování balících a úklidových prací s ing. M. dvakrát s jednatelem žalobkyně panem E. a znal jednatelku žalobkyně ing. M. Předmětné práce pak probíhaly dle svědka tak, že jej žalobkyně

pokračování 31Af 113 /2010

telefonicky kontaktovala, sdělila svědkovi potřebný počet lidí, kolik mužů, kolik žen a

kam je dodat. Svědek tyto informace telefonicky předal „lidem do Prahy“ a ti zajistili potřebný počet zaměstnanců. Svědek jednal s osobou jménem „Ž.“, a to ve společnosti BPP a ve společnosti Radkup s osobou jménem „L.“. Pan “Ž.“ a pan „L.“ měli svědkovi předávat faktury, smlouvy, dodatky o cenách, atd. a svědek zase předával zpět tyto smlouvy od žalobkyně lidem „do Prahy“, většinou „Ž.“. Faktury svědek dostával od pana „Ž.“ a od pana „L.“ již podepsané, svědek podepisoval pouze přílohy k těmto fakturám, kdo podepisoval faktury svědek nevěděl. Faktury následně zanesl žalobkyni, občas je nechal u mistra. Pracovníci byli z Ukrajiny, popř. Litvy, a do provozoven žalobkyně je měli posílat společnosti BPP a Radkup. K úhradám faktur na svůj, resp. účet Y. M., svědek sdělil, že na tento účet mělo být hrazeno proto, že nemohl vozit tak veliké částky, neboť lidé z uvedených společností si to nepřáli. Peníze z účtu vybíral a následně předával dle telefonických dispozic z Prahy,„Ž.“sibralčástkuDPH,kdyžpřijels fakturou, pro ostatní peníze přijel pokaždé někdo jiný. „L.“ si také bral částku za DPH, ostatní dal „K.“ a „V.“, kteří měli dle svědka vyplácet pracovníky. Za toto dostával svědek od pana „Ž.“ a „L.“ odměnu, ale žádné doklady o tom neexistují. Daňové doklady – faktury měly být dle svědka Y. M. vystavovány tak, že lidé od žalobkyně odsouhlasili směny, údaje dále odsouhlasili se svědkem. Přesný podklad fakturace a způsob výpočtu směn si svědek nepamatoval, záznam o docházce měly dle svědka žalobkyně a osoby „V.“ a „K.“. Přehledy o odpracovaných směnách svědek nemá a neměl. Tato svědecká výpověď dle žalovaného neosvědčila, že poskytovatelem uvedených prací byla společnost BPP či společnost Radkup, neboť svědek pouze popsal způsob objednávání lidí, ale již nevěděl čí jsou to zaměstnanci. Za nevěrohodné označil žalovaný vystavování faktur i vyplácení pracovníků. Nevěrohodným je také způsob předávání hotovosti, s kterou disponoval pan Y. M.. Informace sdělené během jednání nebylo možné vzhledem k obecné povaze ověřit. Výpověď označil za nevěrohodnou také proto, že sdělení svědka ve věci předávání faktur žalobkyni a dopravy dodávaných pracovníků na pracoviště nebylo ve shodě se sdělením svědka ing. M. Svědek taktéž neuvedl rozsah provedených balících a úklidových prací, které by bylo možné porovnat s daňovými doklady – fakturami.

Dále žalovaný konstatoval, že správce daně vyzval k součinnosti jednotlivé pobočky České správy sociálního zabezpečení. Z jejich odpovědí vyplynulo, že společnost BPP nebyla zjištěna v evidencích územních pracovišť PSSZ, ani v Centrálním registru plátců pojistného České správy sociálního zabezpečení. Z šetření rovněž nevyplynulo, že by společnost BPP či fyzická osoba Y. M. byly zaměstnavateli osob, které vykonávaly práce pro žalobkyni. Na další výzvu správce daně žalobkyně uvedla, že skutečným dodavatelem úklidových a balících prací byl Y. M., který mohl předmětné služby poskytovat, neboť vlastnil živnostenské oprávnění na zprostředkování obchodu. Ve světle toho, že svědek pan Y. M. sdělil, že neví, čí zaměstnanci prováděli balící a úklidové práce, a toho, že v průběhu daňové kontroly pod tíhou důkazů žalobkyně změnila svá tvrzení, považoval žalovaný učiněné sdělení nevěrohodné.

pokračování 31Af 113 /2010

Žalovaný z obsahu odvolání dovodil, že se žalobkyně vrátila k původnímu tvrzení, které nejprve zastávala v průběhu daňové kontroly, a to, že poskytovatelem balících a úklidových prací v roce 2005 byla společnost BPP, přestože před tím tvrdila, že skutečným dodavatelem balících a úklidových prací byl Y. M. Přitom změněné tvrzení opírá o stejné důkazní prostředky, které byly žalobkyni i správci daně známy již v daňové kontrole, a žádné nové důkazní prostředky v odvolání nepředložila. Žalovaný k tomu uvedl, že uzavřenými smlouvami o dílo a vystavenými fakturami však žalobkyně neprokázala, že balící a úklidové práce byly skutečně provedeny společnostmi BPP, a to v rozsahu uvedeném na fakturách, resp. přílohách k fakturám, neboť smlouvy prokazovaly pouze to, jaké plnění si žalobkyně s dodavatelem sjednala a za jakou cenu.

Dle žalovaného žalobkyně zcela opomenula skutečnost, že již v roce 2001 uzavřela smlouvu o dílo na provádění předmětných prací se společností Spavo s.r.o. a i v tomto případě tuto společnost již zastupoval Y. M., a to opět na základě pouze úředně neověřené plné moci. Y. M. jednal s žalobkyní minimálně po dobu 7 let a žalobkyně se nezajímala o to, jak je možné, že Y. M. zastupuje, a to plynule bez přerušení postupně tři různé společnosti. Na tuto otázku správci daně pouze sdělila, že Y. M. zastupoval uvedené společnosti postupně na základě plné moci. Žalobkyně se ani nepozastavila nad tím, že nikdy nejednala se statutárními zástupci těchto společností, ale vždy pouze a jen s Y. M. Stačily jí pouze fotokopie úředně neověřených, z hlediska formátu naprosto totožných plných mocí, na kterých se pouze měnili zmocnitelé. Nepozastavil se ani nad tím, že platby odcházely vždy na stejné číslo účtu, přestože docházelo ke změně dodavatele služeb.

Žalovaný rovněž konstatoval, správce daně chtěl provést výslechy jednatelů společnosti BPP, avšak se z důvodu nedoručitelnosti předvolání těmto osobám se nepodařilo výslechy provést. Nelze souhlasit s tím, že správce daně vykládal k tíži žalobkyně nedoručitelnost předvolání k výslechům týkajícím se jednatelů společnosti BPP, neboť jak dokládá spis, správce daně při rozhodování hodnotil důkazy každý jednotlivě a všechny ve vzájemné souvislosti. Na str. 7 odvolání daňový subjekt polemizuje nad správcem daně zjištěnými skutečnostmi (stejné formáty faktur, obdobné číslování, shodný bankovní účet u všech údajných dodavatelů předmětných služeb atd.) v průběhu let 2005 - 2007. Konstatoval rovněž, že důkazní prostředky, které vedly správce daně k jeho závěru, jsou uvedeny a podrobně vyhodnoceny ve zprávě. Uvedl dále, že žalobkyně svoje tvrzení, že společnost BPP mohla zaměstnávat cizince bez pracovního povolení, žádnými důkazními prostředky nedoložila. Bylo na ní, aby prokázala všechny skutečnosti, které uvedla ve svém daňovém přiznání.

Žalovaný vyslovil přesvědčení, že správce daně postupoval v souladu s rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 10.8.2006, č.j. 2 Afs 210/2005, neboť důkazní břemeno zůstalo na straně žalobkyně, protože správce daně vyjádřil relevantní pochybnosti o tvrzení daňového subjektu, a ten byl povinen své tvrzení prokázat. Žalobkyni se však v průběhu daňového řízení nepodařilo prokázat, že

pokračování 31Af 113 /2010

společnost BPP pro ní uskutečnila fakturované práce, a rovněž tak neprokázal, že

tyto práce provedl Y. M., a ani jinými důkazními prostředky nedoložila, ve prospěch koho jiného výdaje uskutečnila. Žalobkyně tak neunesla důkazní břemeno ve smyslu ust. § 31 odst. 9 daňového řádu, neboť neprokázala, že se předmětné práce uskutečnily tak, jak tvrdila a dokládala předmětnými fakturami, a neprokázala ani své následné tvrzení, že skutečným poskytovatelem těchto služeb byl Y. M.

Při nařízeném jednání odkázala zástupkyně žalobkyně na obsah podané žaloby s tím, že již bylo vše podstatné konstatováno. Pověřený pracovník žalovaného odkázal na odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí.

Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v řízení podle části třetí hlavy druhé dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s.ř.s.“) a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

Podle § 24 odst. 1 zákona č. 586/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o daních z příjmů“), se výdaje (náklady) vynaložené na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů pro zjištění základu daně odečtou ve výši prokázané poplatníkem a ve výši stanovené tímto zákonem a zvláštními předpisy. Daňový subjekt prokazuje všechny skutečnosti, které je povinen uvádět v přiznání, hlášení a vyúčtování nebo k jejichž průkazu byl správcem daně v průběhu daňového řízení vyzván (§ 31 odst. 9 daňového řádu). Ve smyslu judikatury Nejvyššího správního soudu (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 2. 2005, čj. 1 Afs 54/2004-125) je tedy nejprve výlučně na poplatníkovi, aby prokázal, že náklad jím uplatněný je daňově účinný, že se jednalo o náklad za provedené služby a že měl vazbu na dosažení, zajištění či udržení jeho příjmů. Prokazuje tak nejen, že takový náklad vynaložil, ale i to, zda jej vynaložil za provedenou službu (zda tato byla skutečně provedena a žalobci odevzdána) a rovněž skutečnost, zda jej vynaložil na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů. Nepostačí, prokáže-li subjekt pouze, že náklad vynaložil a nepodaří se mu již prokázat, že služba byla skutečně nejen provedena, ale i žalobci odevzdána. Pokud by se mu podařilo prokázat (např. pomocí svého účetnictví), že náklad skutečně vynaložil a podařilo-li by se mu rovněž prokázat, že služba byla zhotovitelem nejen provedena, ale i odevzdána, byl by nucen prokazovat ještě, zda skutečně takový náklad slouží k dosažení, zajištění či udržení jeho zdanitelných příjmů. Podle § 31 odst. 9 daňového řádu daňový subjekt prokazuje všechny skutečnosti, které je povinen uvádět v přiznání, hlášení a vyúčtování nebo k jejichž průkazu byl správcem daně v průběhu daňového řízení vyzván), aby prokázal, že náklad skutečně vynaložil (o tom ostatně ani spor nebyl). Dokazování v daňovém řízení je ovládáno mj. zásadou volného hodnocení důkazů (§ 2 odst. 3 daňového řádu). Je zcela v pravomoci správce daně posoudit závažnost jednotlivých důkazních prostředků. Není např. povinen vzít v úvahu všechny důkazy navržené poplatníkem, neboť má právo je nejprve samostatně posoudit, a tedy i vyloučit ze svého rozhodování. To vše pochopitelně pouze za situace, že takovou svoji úvahu uvede. Rovněž tak je povinen uvést, proč navržený důkaz provést nehodlá.

Krajský soud podotýká, že žalobkyně v podané žalobě vzpomíná i smlouvu o dílo uzavřenou se společností Radkup. K jejímu uzavření však došlo až dne 1.6.2007, takže nemohla mít na zdaňovací období roku 2006 dopad.

Z pohledu takto nastíněného zákonného rámce i závazného právního názoru prezentovaného Nejvyšším správním soudem hodnotil krajský soud skutkový stav projednávané věci, který ověřil z předloženého správního spisu. Zjistil, že žalobkyně uzavřela smlouvu o dílo a to dne 30. 6. 2004 se společností BPP, jejíž předmět spočíval v zajištění úklidových a balících prací, které byly ve smlouvách konkrétně vyspecifikovány. Na tyto smlouvy pak navazovala plná moc, udělená zhotovitelem v den uzavření smlouvy zmocněnci Y. M. Zmocnění se týkalo zastupování společnosti ve věcech uzavírání obchodních smluv, podepisování daňových dokladů včetně příloh, organizování činností, v nichž byly společnosti dodavatelem služeb, a k přebírání hotovostních plateb. Důkazní sílu takto předložených listinných důkazů porovnával žalovaný v souladu se zásadnou volného hodnocení důkazů s důkazy dalšími, které si v průběhu daňového řízení postupně zajišťoval.

Krajský soud zjistil, že v případě poskytnutí služeb od společnosti BPP se z důvodu nekontaktnosti této společnosti žalovanému nepodařilo další důkazy, především ve formě svědeckých výpovědí, získat. Ověřil si pouze, že tato společnost neevidovala žádné zaměstnance a ze zprávy Centrálního registru plátců pojistného České správy sociálního zabezpečení pak vyplynulo, že tato společnost nebyla zaměstnavatelem fyzických osob. Z výslechu svědka Y. M., který byl k zajišťování služeb společností BPP zmocněn, pak vyplynulo, že tento svědek pouze telefonicky předal požadavky žalobkyně „lidem do Prahy“ a od nich pak získával podepsané faktury. Z výpovědí zaměstnanců žalobkyně (svědkové P. F., ing. B.) sice nepochybně vyplynulo, že pomocné a úklidové práce vykonávali cizí zaměstnanci, svědkové však nebyli schopni blíže identifikovat, k jaké zaměstnavatelské společnosti patřili a ani v jakém rozsahu požadované práce poskytovali. Další svědek, ing. M., odborný poradce pro ekonomiku žalobkyně, pak při výpovědi k této otázce uvedl, že při zajišťování tohoto pomocného personálu jednal pouze s Y. M. Stejně vypovídala i zástupkyně žalobkyně, ing. M. Hodnocením těchto důkazů přisvědčil krajský soud závěru žalovaného, že důkazní řízení neprokázalo, že poskytovatelem předmětných úklidových a balících služeb byla společnost BPP. Tento závěr nemůže vyvrátit tvrzení žalobkyně, že práce byly skutečně vykonány a že za ně řádně zaplatila. Lze připustit, že zaměstnanci žalobkyně potvrdili, že pomocné práce prováděli v jednotlivých pobočkách cizí pracovníci. Takové tvrzení však nemůže být a ani není dostačující pro prokázání, že tito pracovníci byli zaměstnanci společnosti BPP a že tedy výkon jejich pracovní činnosti se realizoval na základě smluv o dílo uzavřených se společností BPP. Je nepochybné, že žalobkyni nelze přičítat k tíži skutečnost, že společnost BPP byla nekontaktní a eventuální výpovědi jejich zástupců tak nemohly poskytnutí služeb potvrdit. Nelze ovšem přehlédnout, že žalovaný v rámci důkazního řízení neupřel pozornost pouze na realizaci tohoto jediného důkazu. Pokud tedy v rozhodnutí jako jeden z důvodů neuznání výdajů za poskytnuté služby uvádí nekontaktnost

pokračování 31Af 113 /2010

společnosti BPP, jedná se o důkaz dílčí a nikoliv jediný, který zapadá do celkového

hodnocení. K důvěryhodnosti tvrzení žalobkyně nepřispělo ani to, že v průběhu důkazního řízení původně uvedla, že služby poskytovala společnost BPP, následně však konstatovala, že poskytovatelem úklidových a balících prací byl sám Y. M. a nakonec se vrátila ke svému původnímu tvrzení, že poskytovatelem služeb byla společnost BPP. Pokud pak následně žalobkyně předložila za takto nejistého důkazního stavu účetní doklady, jejichž obsah nekorespondoval s údaji obsaženými na vystavených fakturách, nelze přičítat k tíži správce daně, že i tyto důkazy označil za nedostačující. K důkazní nejistotě žalobkyně přispěla rovněž skutečnost, že účet uváděný na fakturách, na nějž žalobkyně měla odměnu za úklidové a balící služby zasílat, byl účtem nikoliv společnosti, která měla služby poskytovat, ale účtem zmocněnce, Y. M. Lze pouze souhlasit s názorem žalobkyně, že každý důkaz jednotlivě její tvrzení nevyvrací. Správce daně však tyto jednotlivé důkazy hodnotil nejen izolovaně ale i ve vzájemných souvislostech a právě tímto hodnocením dospěl k zákonnému závěru, že žalobkyně svoje tvrzení o poskytnutí služeb společností BPP neprokázala. Krajský soud se ani nemohl ztotožnit s žalobní námitkou, dle níž to byl právě správce daně, který svoje důkazní břemeno neunesl. Naopak. Jak vyplynulo ze shora uvedeného, žalobkyně na podporu svého tvrzení předložila listinné důkazy (smlouvy o dílo, plné moci), jejichž hodnověrnost začal správce daně ověřovat pořizováním dalších důkazních prostředků za účelem splnění svých povinností vyplývajících mu z ust. § 31 odst. 8 daňového řádu. Jak již bylo shora konstatováno, jednotlivé důkazy neprokázaly, že by předmětné úklidové a balící práce poskytla společnost BPP, jak žalobkyně v daňovém řízení tvrdila. Je tedy patrné, že důkazní povinnost přešla po předložní listinných důkazů na správce daně, ten se jí však zákonně zhostil, když jednotlivými důkazními prostředky hodnocenými v celkovém kontextu tvrzení žalobkyně vyvrátil. Byla to tedy žalobkyně, kdo se své povinnosti nést důkazní břemeno zákonně nezhostila.

Krajský soud proto musel žalobu jako nedůvodnou ve smyslu ust. § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítnout.

Výrok o nákladech řízení se opírá o ust. § 60 s.ř.s. Žalobkyně nebyla ve věci úspěšná, soud jí proto náhradu nákladů řízení nepřiznal. Žalovanému náklady řízení nevznikly.

Poučení:

Toto rozhodnutí nabývá právní moci dnem doručení účastníkům (§ 54 odst. 5 s.ř.s.).

Proti pravomocnému rozhodnutí je přípustná kasační stížnost, kterou lze podat z důvodů a za podmínek uvedených v § 102 a násl. s.ř.s. ve lhůtě dvou týdnů po doručení rozhodnutí ke Krajskému soudu v Hradci Králové.

V Hradci Králové dne 31. března 2011

Mgr. Marie Kocourková, v.r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru