Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

31 Af 112/2010 - 57Rozsudek KSHK ze dne 31.03.2011

Prejudikatura

1 Afs 54/2004

Oprav. prostředek / ústav. stíž.
8 Afs 42/2011 (zamítnuto)

přidejte vlastní popisek

31Af 112/2010-57

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Marie Kocourkové a soudkyň JUDr. Magdaleny Ježkové a Mgr. Heleny Konečné ve věci žalobkyně obchodní společnosti Goldfein CZ s.r.o., se sídlem v Pardubicích, Rožkova 1009, zast. Mgr. Hedvikou Hartmanovou, advokátkou v Praze 1, Ovocný trh 1096/8, proti žalovanému Finančnímu ředitelství v Hradci Králové, Horova 17, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 28. července 2010, čj. 4114/10-1200-602199, takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Žalobkyně se včas podanou žalobou domáhala zrušení shora uvedeného rozhodnutí, jímž žalovaný zamítl její odvolání do dodatečného vyměření daně z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2006.

Za podstatu sporu označila skutečnost, že žalovaný neuznal při vyměření daně z příjmů náklady, které jí vznikly v souvislosti s balícími a úklidovými pracemi dodávanými společností BPP Trading s.r.o. (dále jen „BPP“) a Radkup-stav s.r.o. (dále jen „Radkup“) a to na základě smluv o dílo č. 1/2004 ze dne 30. 6. 2004, č. 1/2007 ze dne 1. 6. 2007.

Žalobkyně označila dále za irelevantní domněnku žalovaného vyjádřenou v odůvodnění napadeného rozhodnutí dotýkající se jednak smlouvy o dílo ze dne 12. 9. 2001 uzavřené se společností Spavo spol. s r.o. a dále plné moci udělené touto společností zástupci Y. M. Zdůraznila přitom, že žalovaný naprosto přehlíží, že za předmětné zdaňovací období žalobkyně veškeré práce řádně zaplatila, neboť byly skutečně vykonány.

Žalobkyně uvedla, že společnosti BPP a Radkup udělily v rámci plnění smluv o dílu plnou moc Y. M. a to dne 30. 6. 2004 a 1. 6. 2007. Zástupce byl oprávněn podepisovat daňové doklady přejímat finanční plnění. Žalobkyně vyslovila nesouhlas s názorem žalovaného, který považoval za chybné, že podpis na plné moci nebyl úředně ověřen a že tyto plné moci byly vyhotoveny dodatečně. Přitom vůbec nevzal v úvahu, že udělení těchto zmocnění potvrdili jak zástupci žalobkyně, tak i sám Y. M. Udělení plné moci pouze zpochybnili zástupci Radkup, jejich tvrzení však považovala žalobkyně za nevěrohodné. Odkázala přitom na samotnou výpověď zmiňovaného zástupce v daňovém řízení a na výpisy z účtů žalobkyně, které jednoznačně potvrzovaly, že balící a úklidové práce byly hrazeny, přičemž příjemcem hotových plateb byl zpravidla Y. M.. Poskytnutí prací potvrdili ve svých výpovědích zaměstnanci žalobkyně – P. F., ing. J. B., ing. J. M. a B. M.). Vypověděli, že práce musely být zajišťovány třetími osobami, přičemž konkrétní počet osob se měnil podle potřeb žalobkyně. Zaměstnanci žalobkyně přitom byli pouze informování, že za účelem zachování plného provozu je nezbytné využívat cizí pracovníky. Dodání těchto cizích pracovníků přitom zajišťoval dle konkrétních požadavků žalobkyně Y. M., žalobkyně přitom neověřovala, zda jde o zaměstnance společnosti BPP či Radkup. Výpovědi svědků dle žalobkyně rovněž potvrdily, jak konkrétně spolupráce mezi žalobkyní a uvedenými společnostmi probíhala. Žalobkyně rovněž zdůraznila, že nelze přičítat k její tíži, že jednatele společnosti BPP se správci daně nepodařilo předvolat k výslechu. Žalobkyně dále upozornila na výslech Y. M. ze dne 29. 6. 2009, který provedení balících a úklidových prací společnostmi BPP a Radkup v předmětném zdaňovacím období potvrdil. Uvedl přitom, že sám při této obchodní činnosti vystupoval jako kontaktní osoba, resp. zmocněnec těchto společností.

Žalobkyně dále upozornila, že z daňových dokladů vystavených společností BPP a Radkup nebyla sto zjistit, zda by mohly být vystaveny jinými subjekty. Obě společnosti přitom byly po celou dobu obchodní spolupráce registrovány jako plátci DPH. Skutečnost, že obě tyto společnosti neodvedly za předmětné zdaňovací období daň z přidané hodnoty ani daň z příjmů, které by odpovídaly výši částek fakturovaných žalobkyni, nelze dle žalobkyně přičítat k její tíži. Žalovaný dále dle jejího názoru vůbec nezohlednil, že Y. M. mohl převést svoje oprávnění při zastupování i na další osobu formou substituční plné moci.

K otázce rozsahu vyfakturovaných prací žalobkyně uvedla, že pokud správce daně zjistil rozdíly v počtu evidovaných odpracovaných směn a počtu fakturovaných pokračování f 112/ 31A2010

směn, nebyl jeho postup v souladu se zákonem, když z důvodu takto zjištěných diferencí, nikoliv zásadního charakteru, neuznal odpracované směny vůbec.

Dále dle žalobkyně žalovaný nesprávně posoudil otázku převodních cen a uplatnění dodatečného daňového přiznání za rok 2006 a 2007, když nesprávně posoudil dohodu o narovnání ze dne 27. 2. 2009. V tomto smyslu byla rovněž nesprávně posouzena zpráva nezávislého auditora BDO Prima Finkonsult s.r.o. o prověrce zprávy o vztazích. Z obou těchto podkladů přitom vyplývá, že žalobkyni žádná škoda z titulu převodních cen nevznikla. Žalobkyně k tomu dále uvedla, že v rámci odvolacího řízení předložila stanovisko nezávislého auditora ke znaleckému posudku ing. J. Ch., které nebylo v době ukončení daňové kontroly k dispozici a z něhož jsou patrny základní metodické nedostatky při jeho zpracování a absence základních podkladů včetně pochybností o nezávislosti znalce. Žalobkyně upozornila, že toto stanovisko nebylo žalovaným v rámci hodnocení daňové povinnosti za předmětná zdaňovací období vůbec zohledněno. Uvedla dále, v jaké části a proč je znalecká zpráva ing. J. Ch. nesprávná. Dovodila z toho, že dodatečné daňové přiznání, kterým jí byla stanovena vyšší daňová povinnost, bylo podáno v rozporu se zákonem č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o daních z příjmů“). Podání dodatečného daňového přiznání na základě vadného znaleckého posudku proto neoprávněně vedlo k vyšší daňové povinnosti žalobkyně.

K otázce přenosu důkazního břemene pak žalobkyně s upozorněním na ust. § 31 odst. 8 a 9 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“) odkázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu čj. 2 Afs 210/2005-89. Dovodila tak, že pokud nastane situace, kdy správce daně dospěje k závěru, že daňová povinnost je odlišná od daňové povinnosti subjektem tvrzené a prokázané, pak stíhá důkazní břemeno správce daně, jak ostatně vyplývá z ust. § 31 odst. 8 daňového řádu. V projednávané věci má žalobkyně zato, že dostatečně prokázala, že fakturovaná plnění jí byla skutečně poskytnuta a za takto poskytnuté služby skutečně zaplatila. Na svůj dotaz adresovaný správci daně, jaké důkazy by balící a úklidové práce měly potvrdit, nedostala žalobkyně odpověď. Zdůraznila, že jednala v dobré víře s péčí řádného hospodáře a samotná skutečnost, že jednotlivé faktury byly formátovány obdobným způsobem a byly podepisovány neidentifikovanou osobou, ji nemohla vést k podezření, že nejsou vystavovány skutečnými dodavateli. K její tíži rovněž nelze přičíst skutečnost, že dodavatelské společnosti nesplnily svoji daňovou povinnost. Žalobkyně měla naopak zato, a to ve smyslu závazného názoru Nejvyššího správního soudu (rozsudek čj. 5 Afs 129/2006-142), že to byl žalovaný, který nesplnil povinnost stanovenou mu ust. § 31 odst. 8 daňového řádu.

V odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaný uvedl, že porovnáním daňových dokladů – přijatých faktur, které byly postupně vystavovány společností BPP, správce daně zjistil, že se jedná o totožné formuláře, které byly při vystavování faktur používány, také byly používány stejné formáty číselných řad. Dále žalovaný uvedl, že žalobkyně předložila 12 daňových dokladů od společnosti BPP v celkové pokračování 31Af 112 /2010

částce Kč 4.753.825,25. Z faktur nebylo zřejmé, ve které provozovně byly práce

provedeny, ani kolik bylo odpracováno směn. K nim byly přiloženy přílohy nazvané „Položkový rozpis k daňovému dokladu č. …“ na nichž byly uvedeny celkové částky za úklid výrobních prostor a počet odpracovaných směn dle provozu na jednotkovém zařízení. Na všech daňových dokladech bylo uvedeno číslo účtu 9781415-524/0600 a z výpisu z bankovních účtů vyplynulo, že finanční částky byly daňovým subjektem zasílány na tento účet, který je veden na jméno Y. M. Co se týká úhrad faktur, je zřejmé, že platby byly od roku 2001 (tedy ještě v případě fakturace prací společností Spavo s.r.o.) poukazovány na stejný účet, jehož vlastníky však nebyly fakturující společnosti, ale zmiňovaný pan Y. M. Dále žalobkyně prováděla i částečné úhrady faktur ze své pokladny v hotovosti a to panu Y. M.

Na základě výše uvedeného správci daně, jak žalovaný uvedl, vznikly pochybnosti, zda daňové doklady vystavoval dodavatel na nich uvedený, zda práce byly poskytnuty v uvedeném rozsahu a zda externí pracovníci provádějící předmětné práce byli skutečně pracovníky výše uvedených společností.

Žalobkyně správci daně předložila smlouvu o dílo č. 1/2004 o provádění prací ze dne 30.6. 2004 uzavřenou se společností BPP a dohodu ze dne 30.12.2005 o cenách za tyto úklidové a balící práce. Žalobkyně rovněž předložila kopii neověřené plných mocí ze dne 30.6.2004 a ze dne 1.6.2007. Z první plné moci vyplynulo, že jednatel společnosti BPP V. L. zmocnil Y. M. k zastupování společnosti BPP ve věci uzavírání obchodních smluv, k podepisování daňových dokladů včetně příloh, organizování činností, ve kterých je zmocnitel dodavatelem služeb a k přebírání hotovostních plateb.

Žalovaný konstatoval, že smlouvy ani daňové doklady Y. M. nepodepsal, neboť tyto podpisy se neshodovaly s podpisem, který byl uveden na předmětných plných mocích. Tuto skutečnost i Y. M. sám potvrdil. Žalovaný k tomu konstatoval, že fotokopie úředně neověřených plných mocí nelze považovat za důkaz, kterým by žalobkyně prokázala, že Y. M. byl těmito společnostmi skutečně zplnomocněn k zastupování, a že skutečným poskytovatelem balících a úklidových prací byla právě společnost uvedená na plné moci. Ze všech těchto důvodů označila dodatečně v kopii předložené plné moci za účelové.

Prostřednictvím dožádání správce daně o společnosti BPP zjistil, že na adrese uvedené v obchodním rejstříku se nezdržuje, písemnosti jsou jí doručovány veřejnou vyhláškou, registrována je pouze k dani z příjmů právnických osob a k dani z přidané hodnoty, k dani z příjmů ze závislé činnosti není přihlášena a nemá evidované žádné zaměstnance. Správce daně taktéž zjistil, že v daňovém přiznání k dani z příjmů právnických osob za rok 2006 společnosti BPP nejsou zahrnuty veškeré výnosy, ale pouze jejich malá část. Z nevěrohodnou považoval žalovaný rovněž skutečnost, že formáty faktur, číselné řady, způsob vyhotovení faktur (ručně, prostřednictvím různých software) se měnil podle jednotlivých odběratelů, kterým měly být práce poskytnuty.

pokračování 31Af 112 /2010

V souvislosti s poskytováním balících a úklidových prací na základě Smlouvy č. 1/2004 žalobkyně navrhla provedení výslechu vedoucího provozovny v Pardubicích pana F. a vedoucího provozovny v Chrudimi ing. B. Ti uvedli, že z důvodu nedostatku pracovních sil byla uzavřena smlouva s nějakou společností, která poskytovala zaměstnance na pomocné práce (úklid a balící práce) a že na lince většinou pracovali dva cizí zaměstnanci, počet se měnil podle potřeby, přičemž docházku si vedl zhotovitel sám. K osobě Y. M. sdělil, že si myslí, že jim byl představen ing. M. Tyto výslechy svědků ing. B. a pana F., žalovaný neosvědčil jako důkazy neboť neprokázaly, že poskytovatelem služeb externích pracovníků byla společnost BPP. Svědectvím nebyl dle žalovaného prokázán skutečný rozsah poskytovaných prací, který by bylo možné porovnat s daňovými doklady – fakturami vystavenými společností BPP. Těmito důkazními prostředky daňový subjekt neprokázal ani své tvrzení v daňové kontrole, že skutečným poskytovatelem balících a úklidových prací byl pan Y. M.. Ani jeden z těchto svědků s jednateli společnosti BPP popř. se společností Radkup stav nejednal, taktéž nejednali s panem Y. M. docházku nekontrolovali, o čí zaměstnance se jednalo nevěděli či tuto skutečnost neověřovali.

Žalovaný dále hodnotil výslech svědka ing. J. M., odborného poradce pro ekonomiku žalobkyně a později hlavního technologa, který působil u daňového subjektu od r. 2000. Svědek sdělil, že uzavíral dohody o cenách za úklidové a balící práce ze dne 30.12.2005 a 1.9.2006, které se týkaly smlouvy č. 1/2004. Z výslechu svědka vyplynulo, že v závislosti na potřebách daňového subjektu, které získával od vedoucích výrobních středisek, objednával příslušné objemy těchto prací a před provedením fakturace za tyto práce kontroloval věcnou správnost příloh k těmto fakturám. Podpis za zhotovitele na příloze faktur nedokázal identifikovat. Na otázku, jak byly faktury žalobkyni doručovány, odpověděl, že buď poštou nebo osobně společností BPP, a to řidičem, který vozil lidi do práce. Ohledně potřeby pracovníků jednal s panem Y. M.na základě plné moci. Uvedl, že se nikdy nesetkal s žádným z jednatelů společnosti BPP. Dle žalovaného ani tento výslech neprokázal, že poskytovatelem balících a úklidových prací byla společnost BPP. Přestože svědek ing. M. uvedl, že kontroloval podklady k fakturaci, jeho sdělení je nevěrohodné, protože žalobkyně je neměla k dispozici a zpracovávala je až v průběhu daňové kontroly. Svědectvím nebyl prokázán skutečný rozsah poskytovaných prací, který by bylo možné porovnat s daňovými doklady – fakturami. Nadto, jak vyplynulo z výslechu ing. M., jednal pouze s panem Y. M. (na základě pouze úředně neověřené kopie plné moci), nikdy nejednal s jednateli společnosti BPP. Také výpověď ing. M. k tomu, jak fungovalo doručování písemností mezi BPP a daňovým subjektem, je nevěrohodná, protože uvedená společnost byla na adrese dlouhodobě nekontaktní, jak je zřejmé z šetření provedených místně příslušným finančním úřadem. Jak vyšlo v daňové kontrole dále najevo, nesouhlasil ani počet směn uvedených ve směnových výkazech s počtem směn uvedených na přílohách k fakturám, přestože je údajně ing. M. kontroloval. Ze směnových výkazů také nebylo zřejmé, o čí zaměstnance se jednalo, mnohokrát na nich byl pouze uveden počet (např. 5x Ukr.). Ve věci předávání faktur daňovému

pokračování 31Af 112 /2010

subjektu a dopravy externích pracovníků na pracoviště nebylo sdělení ing. M. ve

shodě se sdělením svědka pana Y. M.

Další svědkyně, ing. M., sdělila, že balící a úklidové práce provedla společnost BPP, přičemž ona jednala pouze s Y. M., a to až do ukončení smlouvy č. 1/2004. Svědkyně dle žalovaného neuvedla jakékoliv důkazní prostředky, které by prokázaly, že práce byly provedeny tak, jak byly deklarovány na daňových dokladech – fakturách, a nesouhlasil proto s tvrzením, že balící a úklidové práce byly provedeny pracovními silami zajišťovanými společnostmi BPP a Radkup v rozsahu uvedeném na fakturách.

Žalovaný dále uvedl, že správce daně předvolal k výslechu svědky - jednatele společnosti BPP, a to V. L. (jednatelem od 24.3.2004 do 28.2.2005), O. P. (jednatelem od 28.2.2005 do 27.11.2006) a R. K. (jednatelem od 27.11. 2006). Rozhodnutí o předvolání k výslechu svědků se správci daně ani v jednom případě nepodařilo doručit. K součinnosti v této záležitosti byly vyzvány i Inspektoráty cizinecké policie v Praze a v Hradci Králové, které potvrdily, že výše uvedené osoby se na adresách, na kterých mají nahlášen pobyt, nezdržují.

Správce daně provedl též výslech Y. M., z něhož vyplynulo, že u žalobkyně jednal ve věci poskytování balících a úklidových prací s ing. M., dvakrát s jednatelem žalobkyně panem E. a znal jednatelku žalobkyně ing. M.. Předmětné práce pak probíhaly dle svědka tak, že jej žalobkyně telefonicky kontaktovala, sdělil svědkovi potřebný počet lidí, kolik mužů, kolik žen a kam je dodat. Svědek tyto informace telefonicky předal „lidem do Prahy“ a ti zajistili potřebný počet zaměstnanců. Svědek jednal s osobou jménem „Ž.“, a to ve společnosti BPP a ve společnosti Radkup s osobou jménem „L.“. Pan “Ž.“ a pan „L.“ měli svědkovi předávat faktury, smlouvy, dodatky o cenách, atd. a svědek zase předával zpět tyto smlouvy od daňového subjektu lidem „do Prahy“, většinou „Ž.“. Faktury svědek dostával od pana „Ž.“ a od pana „L.“ již podepsané, svědek podepisoval pouze přílohy k těmto fakturám, kdo podepisoval faktury svědek nevěděl. Faktury následně zanesl žalobkyni, občas je nechal u mistra. Pracovníci byli z Ukrajiny, popř. Litvy, a do provozoven žalobkyně je měli posílat společnosti BPP a Radkup. K úhradám faktur na svůj, resp. účet Y. M., svědek sdělil, že na tento účet mělo být hrazeno proto, že nemohl vozit tak veliké částky, neboť lidé z uvedených společností si to nepřáli. Peníze z účtu vybíral a následně předával dle telefonických dispozic z Prahy, „Ž.“ si bral částku DPH když přijel s fakturou, pro ostatní peníze přijel pokaždé někdo jiný. „L.“ si také bral částku za DPH, ostatní dal „K.“ a „V.“, kteří měli dle svědka vyplácet pracovníky. Za toto dostával svědek od pana „Ž.“ a „L.“ odměnu, ale žádné doklady o tom neexistují.Daňové doklady – faktury měly být dle svědka Y. M. vystavovány tak, že lidé od žalobkyně odsouhlasili směny, údaje dále odsouhlasili se svědkem. Přesný podklad fakturace a způsob výpočtu směn si svědek nepamatoval, záznam o docházce měly dle svědka žalobkyně a osoby „V.“ a „K.“. Přehledy o odpracovaných směnách svědek nemá a neměl. Tato svědecká výpověď dle žalovaného neosvědčila, že poskytovatelem uvedených prací byla společnost BPP či společnost Radkup, neboť

pokračování 31Af 112 /2010

svědek pouze popsal způsob objednávání lidí, ale již nevěděl čí jsou to zaměstnanci.

Za nevěrohodné označil žalovaný vystavování faktur i vyplácení pracovníků. Nevěrohodný je také způsob předávání hotovosti, s kterou disponoval pan Y. M. Informace sdělené během jednání nebylo možné vzhledem k obecné povaze ověřit. Výpověď označil za nevěrohodnou také proto, že sdělení svědka ve věci předávání faktur žalobkyni a dopravy dodávaných pracovníků na pracoviště nebylo ve shodě se sdělením svědka ing. M. Svědek taktéž neuvedl rozsah provedených balících a úklidových prací, který by byl možný porovnat s daňovými doklady – fakturami.

Dále žalovaný konstatoval, že správce daně vyzval k součinnosti jednotlivé pobočky České správy sociálního zabezpečení. Z jejich odpovědí vyplynulo, že společnost BPP nebyla zjištěna v evidencích územních pracovišť PSSZ ani v Centrálním registru plátců pojistného České správy sociálního zabezpečení. Z šetření rovněž nevyplynulo, že by společnost BPP či fyzická osoba Y. M. byly zaměstnavateli osob, které vykonávaly práce pro žalobkyni. Na další výzvu správce daně žalobkyně uvedla, že skutečným dodavatelem úklidových a balících prací byl Y. M., který mohl předmětné služby poskytovat, neboť vlastnil živnostenské oprávnění na zprostředkování obchodu. Ve světle toho, že svědek pan Y. M. sdělil, že neví čí zaměstnanci prováděli balící a úklidové práce, a toho, že v průběhu daňové kontroly pod tíhou důkazů žalobkyně změnila svá tvrzení, považoval žalovaný učiněné sdělení nevěrohodné.

Žalovaný z obsahu odvolání dovodil, že se žalobkyně vrátila k původnímu tvrzení, které nejprve zastávala v průběhu daňové kontroly, a to, že poskytovatelem balících a úklidových prací v roce 2006 byla společnost BPP, přestože před tím tvrdila, že skutečným dodavatelem balících a úklidových prací byl Y. M. Přitom změněné tvrzení opírá o stejné důkazní prostředky, které byly žalobkyni i správci daně známy již v daňové kontrole, a žádné nové důkazní prostředky v odvolání nepředložila. Žalovaný k tomu uvedl, že uzavřenými smlouvami o dílo a vystavenými fakturami však žalobkyně neprokázala, že balící a úklidové práce byly skutečně provedeny společnostmi BPP, a to v rozsahu uvedeném na fakturách, resp. přílohách k fakturám, neboť smlouvy prokazovaly pouze to, jaké plnění si žalobkyně s dodavatelem sjednala a za jakou cenu.

Dle žalovaného žalobkyně zcela opomenula skutečnost, že již v roce 2001 uzavřela smlouvu o dílo na provádění předmětných prací se společností Spavo s.r.o. a i v tomto případě tuto společnost již zastupoval Y. M., a to opět na základě pouze úředně neověřené plné moci. Y. M. jednal s žalobkyní minimálně po dobu 7 let a žalobkyně se nezajímala o to, jak je možné, že Y. M. zastupuje, a to plynule bez přerušení, postupně tři různé společnosti. Na tuto otázku správce daně pouze sdělila, že Y. M. zastupoval uvedené společnosti postupně na základě plné moci. Žalobkyně se ani nepozastavila nad tím, že nikdy nejednala se statutárními zástupci těchto společností, ale vždy pouze a jen s Y. M. Stačily jí pouze fotokopie úředně neověřených, z hlediska formátu naprosto totožných plných mocí, na kterých se pouze měnili zmocnitelé.

pokračování 31Af 112 /2010

Nepozastavila se ani nad tím, že platby odcházely vždy na stejné číslo účtu, přestože

docházelo ke změně dodavatele služeb.

Žalovaný rovněž konstatoval, správce daně chtěl provést výslechy jednatelů společnosti BPP, avšak z důvodu nedoručitelnosti předvolání těmto osobám se nepodařilo výslechy provést. Nelze souhlasit s tím, že správce daně vykládal k tíži daňového subjektu nedoručitelnost předvolání k výslechům týkajícím se jednatelů společnosti BPP, neboť jak dokládá spis, správce daně při rozhodování hodnotil důkazy každý jednotlivě a všechny ve vzájemné souvislosti. Na str. 7 odvolání daňový subjekt polemizuje se správcem daně zjištěnými skutečnostmi (stejné formáty faktur, obdobné číslování, shodný bankovní účet u všech údajných dodavatelů předmětných služeb atd.) v průběhu let 2005 - 2007. Konstatoval rovněž, že důkazní prostředky, které vedly správce daně k jeho závěru, jsou uvedeny a podrobně vyhodnoceny ve zprávě. Uvedl dále, že žalobkyně svoje tvrzení, že společnost BPP mohla zaměstnávat cizince bez pracovního povolení, žádnými důkazními prostředky nedoložila. Bylo na ní, aby prokázala všechny skutečnosti, které uvedla ve svém daňovém přiznání.

Žalovaný vyslovil přesvědčení, že správce daně postupoval v souladu s rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 10.8.2006, č.j. 2 Afs 210/2005, neboť důkazní břemeno zůstalo na straně žalobkyně, protože správce daně vyjádřil relevantní pochybnosti o tvrzení daňového subjektu, a ten byl povinen své tvrzení prokázat. Žalobkyni se však v průběhu daňového řízení nepodařilo prokázat, že společnost BPP pro ní uskutečnila fakturované práce, a rovněž tak neprokázal, že tyto práce provedl Y. M., a ani jinými důkazními prostředky nedoložila, ve prospěch koho jiného výdaje uskutečnila. Žalobkyně tak neunesla důkazní břemeno ve smyslu ust. § 31 odst. 9 daňového tádu, neboť neprokázala, že se předmětné práce uskutečnily tak, jak tvrdila a dokládala předmětnými fakturami, a neprokázala ani své následné tvrzení, že skutečným poskytovatelem těchto služeb byl Y. M.

Dále žalovaný ze správního spisu zjistil, že žalobkyně v záležitosti převodních cen sama dne 7.11. 2007 podala dodatečné daňové přiznání, ve kterém zvýšila základ daně z příjmů právnických osob za rok 2006 o částku Kč 12.255.444,--. Důvodem podání bylo porušení § 23 odst. 7 zákona o daních z příjmů, tj. nedodržení cen obvyklých (převodní ceny) mezi spřízněnými osobami (sdružené podniky), jak je uvedeno ve zprávě o vztazích mezi propojenými osobami ze dne 30.3.2007 za rok 2006 (dále jen „Zpráva o vztazích“). Správce daně dodatečně vyměřil daň ke dni 30.11.2007. Uvedenou Zprávu o vztazích sestavila v souladu s ust. §§ 135 odst. 2 a 194 odst. 5 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obchodní zákoník“), tehdejší jednatelka daňového subjektu ing. B. M., která byla dle ust. § 66a odst. 9 obchodního zákoníku povinna tuto zprávu sestavit do 3 měsíců od skončení účetního období a popsat v ní mj. případné vzniklé újmy. V souladu s § 66a odst. 12 obchodního zákoníku pak ing. B. M., jako společník žalobkyně, požádala soud, aby jmenoval znalce z oboru oceňování majetku a podniků pro účely přezkoumání Zprávy o vztazích. Soudní

pokračování 31Af 112 /2010

znalec ing. J. Ch. Zprávu o vztazích přezkoumal a újmu vzniklou z titulu převodních

cen vyčíslil ve své zprávě znalce ze dne 20.9. 2007 ve výši Kč 12.255.444,--. O tuto částku byl ovlivněn základ daně v neprospěch daňového subjektu. Poté, co správce daně zaslal žalobkyni zprávu k uplatnění jeho práva dle § 16 dost. 4 písm. f) daňového řádu, žalobkyně správci daně dne 11.8.2009 doručila podání nazvané Vyjádření daňového subjektu k novým skutečnostem č.j. 203675/09 (dále jen „Vyjádření daňového subjektu“). Žalobkyně v tomto podání uvedla nové skutečnosti, které dle jeho názoru měly vliv na daňovou povinnost roku 2006 a které vyšly najevo v souvislosti se změnami ve vedení daňového subjektu, resp. se změnou vlastnické struktury, a požádala o zohlednění částky, která byla důvodem pro podání dodatečného daňového přiznání za zdaňovací období roku 2006. V rámci prováděné daňové kontroly žalobkyně začala tvrdit, že jí v roce 2006 žádná újma nevznikla. Ke změně tvrzení došlo až poté, co odstoupila bývalá jednatelka ing. B. M. ze své funkce jednatelky. Jako důkazní prostředek žalobkyně předložila dohodu o narovnání ze dne 27.2.2009, která řeší vzájemné nároky mezi smluvními stranami (tj. bývalou jednatelkou ing. B. M., současným jednatelem panem F.-J. E., panem M. F., žalobkyní a mateřskou společností Goldfein-Backwaren-Vertriebs-GmbH). Žalobkyně v této dohodě prohlašuje (viz Čl. III. Narovnání sporných a pochybných práv), že jí nevznikla ze strany mateřské společnosti žádná škoda. Žalobkyně, jak žalovaný zdůraznil, však toto své prohlášení nedokládá žádným důkazním prostředkem, který by toto tvrzení prokázal. Naopak ze zprávy o vztazích a ze znaleckého posudku, které vedly daňový subjekt k podání dodatečného daňového přiznání, je zřejmé, že nebyl dodržen princip tržního odstupu jak v případě odběrů surovin od mateřské společnosti, tak dodávek pekařských výrobků mateřské společnosti. Žalobkyně v průběhu daňové kontroly předložila též důkazní prostředky zpracované společností BDO Prima Finkonsult s.r.o. (dále jen „auditorská společnost“).

V předmětném případě považoval žalovaný za podstatné, zda ing. B. M. byla či nebyla osobou ovládající daňový subjekt a nebylo povinností správce daně prokazovat to, zda jednala či nejednala ve shodě s druhým společníkem. Za podstatné považoval to, zda vznikla daňovému subjektu újma. Jak vyplývá ze znaleckého posudku, újma daňovému subjektu vznikla. To následně potvrdila i sama žalobkyně podáním dodatečného daňového přiznání.

Auditorská společnost ve Stanovisku uvádí, že pevná cena vstupních surovin v kalkulaci skladových cen výrobků byla proti skutečným pořizovacím cenám nadhodnocena a dovozuje, že tato skutečnost nebyla znalci známa. Žalobkyní dosažená marže se pak dle auditorské společnosti významně neliší od marže dosažené mateřskou společností, která v roce 2006 činí 1,89%.Účetní výkazy žalobkyně, jak žalovaný uvedl, dokládají, že v roce 2005 vykázala zisk ve výši Kč 619 tis. a v roce 2006 vykázal ztrátu ve výši Kč 12.421 tis. K tomu znalecký posudek uvedl, že došlo k výraznému propadu hospodářského výsledku i přes růst výkonů. Ve znaleckém posudku znalec uvedl zjištěnou rentabilitu výkonů (zisk/výkony) tuzemských firem v roce 2006 s obdobným výrobním programem „pekařské výrobky“, a to ve výši 9,91%. Daňový subjekt v tomto roce dosáhl záporné rentability ve výši

mínus 4,01 %. I toto dokládá, že ceny v obchodních vztazích mezi daňovým subjektem a mateřskou společností nebyly nastaveny správně. Znalec ve znaleckém posudku porovnával realizovanou marži z celkového prodeje daňového subjektu za rok 2006 ve výši 7,07 % s marží dosahovanou z prodeje výrobků (bloky, bábovky, dortové korpusy atd.) mateřské společnosti, kdy realizovaná marže dosahovala výše pouze 1,74 %, tedy o 5,33 % méně. I toto dokládá, že ceny v obchodních vztazích mezi žalobkyní a mateřskou společností nebyly nastaveny správně. Ve stanovisku auditorská společnost pouze obecně konstatovala, že vypočtená marže je zkreslená a je nižší než skutečně dosažená. Dále dodala, že se přesto významně neliší od marže dosahované v roce 2006 mateřskou společností. Žalobkyně dle žalovaného však nedoložila důkazními prostředky své tvrzení, resp. tvrzení auditorské společnosti ohledně nadhodnocení vstupních cen surovin a nezohlednění této skutečnosti ve znaleckém posudku, ani údaje o marži dosažené mateřskou společností ve výši 1,89%. Tímto konstatováním žalobkyně nevyvrátila své původní tvrzení o újmě způsobené mateřskou společností, kterou dokládala zprávou o vztazích a znaleckým posudkem. Pouhé konstatování auditorské společnosti ve stanovisku o tom, že tvrzení znalce ve znaleckém posudku je nesprávné, bez uvedení v čem konkrétně toto pochybení shledává a především, jaký to má vliv na zjištění výše ceny obvyklé, neosvědčil žalovaný jako důkaz, kterým by žalobkyně prokázala, že daňová povinnost za rok 2006 má být v nižší výši. Žalovaný konstatoval, že žalobkyně předložené tvrzení auditorské společnosti o případných pochybnostech o nezávislosti znalce a o správnosti znaleckého posudku blíže nespecifikovala a především nedokládala ověřitelnými důkazními prostředky (e-mailové zprávy a soubory nejsou součástí Stanoviska či správního spisu), z kterých by vyplývalo, že daňová povinnost za rok 2006 měla být v jiné výši a především v jaké správné výši. Pokud auditorská společnost konstatovala, že existují odůvodněné pochybnosti o nezávislosti znalce a tím i o správnosti předloženého znaleckého posudku, bylo povinností žalobkyně toto tvrzení doložit. Žalovaný zdůraznil, že to byla právě žalobkyně, která požádala soudního znalce o vypracování znaleckého posudku a tím prokazovala své původní tvrzení ohledně vzniklé újmy a v důsledku kterého sama podala dodatečná daňová přiznání.

V písemném vyjádření k žalobě odkázal žalovaný na odůvodnění napadeného rozhodnutí a zdůraznil, že žalobkyně v průběhu daňového řízení nepředložila ani nenavrhla žádné důkazy, které by pochybnosti správce daně o věrohodnosti jejího tvrzení vyvrátily.

Při nařízeném jednání zástupkyně žalobkyně odkázala na obsah žaloby a navrhla, aby soud vyčkal před svým rozhodnutím ve věci na výsledek znaleckého posouzení převodních cen. Uvedla, že návrh na nové znalecké posouzení předložila již dne 18. 11. 2009, správce daně však její žádosti nevyhověl, proto požádala ing. J. Ch., znalce, který vypracoval původní znalecký posudek, o jeho doplnění. Zároveň mu poskytla další podklady, které při vyhotovení původního znaleckého posudku neměl tento znalec k dispozici.

Žalobkyně v průběhu nařízeného jednání rovněž vznesla návrh na provedení důkazu novým znaleckým posudkem, který soud usnesením zamítl. Shledal totiž, že v případě zjištění potřeby nového znaleckého posouzení by bylo nezbytné, aby takový znalecký posudek byl předložen v nově otevřeném daňovém řízení. Jedině tak by bylo zajištěno, aby příslušný daňový orgán, v daném případě žalovaný, mohl nový důkaz posoudit samostatně i ve vzájemných souvislostech s důkazy dalšími.

Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v řízení podle části třetí hlavy druhé dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s.ř.s.“) a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

Podle § 24 odst. 1 zákona č. 586/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o daních z příjmů“), se výdaje (náklady) vynaložené na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů pro zjištění základu daně odečtou ve výši prokázané poplatníkem a ve výši stanovené tímto zákonem a zvláštními předpisy. Daňový subjekt prokazuje všechny skutečnosti, které je povinen uvádět v přiznání, hlášení a vyúčtování nebo k jejichž průkazu byl správcem daně v průběhu daňového řízení vyzván (§ 31 odst. 9 daňového řádu). Ve smyslu judikatury Nejvyššího správního soudu (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 2. 2005, čj. 1 Afs 54/2004-125) je tedy nejprve výlučně na poplatníkovi, aby prokázal, že náklad jím uplatněný je daňově účinný, že se jednalo o náklad za provedené služby a že měl vazbu na dosažení, zajištění či udržení jeho příjmů. Prokazuje tak nejen, že takový náklad vynaložil, ale i to, zda jej vynaložil za provedenou službu (zda tato byla skutečně provedena a žalobci odevzdána) a rovněž skutečnost, zda jej vynaložil na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů. Nepostačí, prokáže-li subjekt pouze, že náklad vynaložil a nepodaří se mu již prokázat, že služba byla skutečně nejen provedena, ale i žalobci odevzdána. Pokud by se mu podařilo prokázat (např. pomocí svého účetnictví), že náklad skutečně vynaložil a podařilo-li by se mu rovněž prokázat, že služba byla zhotovitelem nejen provedena, ale i odevzdána, byl by nucen prokazovat ještě, zda skutečně takový náklad slouží k dosažení, zajištění či udržení jeho zdanitelných příjmů. Podle § 31 odst. 9 daňového řádu daňový subjekt prokazuje všechny skutečnosti, které je povinen uvádět v přiznání, hlášení a vyúčtování nebo k jejichž průkazu byl správcem daně v průběhu daňového řízení vyzván. shora), aby prokázal nejen, že náklad skutečně vynaložil (o tom ostatně ani spor nebyl). Dokazování v daňovém řízení je ovládáno mj. zásadou volného hodnocení důkazů (§ 2 odst. 3 daňového řádu). Je zcela v pravomoci správce daně posoudit závažnost jednotlivých důkazních prostředků. Není např. povinen vzít v úvahu všechny důkazy navržené poplatníkem, neboť má právo je nejprve samostatně posoudit, a tedy i vyloučit ze svého rozhodování. To vše pochopitelně pouze za situace, že takovou svoji úvahu uvede. Rovněž tak je povinen uvést, proč navržený důkaz provést nehodlá.

Z pohledu takto nastíněného zákonného rámce i závazného právního názoru prezentovaného Nejvyšším správním soudem hodnotil krajský soud skutkový stav projednávané věci, který ověřil z předloženého správního spisu. Zjistil, že žalobkyně uzavřela smlouvu o dílo a to dne 30. 6. 2004 se společností BPP, jejíž předmět

pokračování 31Af 112/ 2010

spočíval v zajištění úklidových a balících prací, které byly ve smlouvách konkrétně

vyspecifikovány. Na tyto smlouvy pak navazovala plná moc, udělená zhotovitelem v den uzavření smlouvy zmocněnci Y. M. Zmocnění se týkalo zastupování společnosti ve věcech uzavírání obchodních smluv, podepisování daňových dokladů včetně příloh, organizování činností, v nichž byly společnosti dodavatelem služeb, a k přebírání hotovostních plateb. Důkazní sílu takto předložených listinných důkazů porovnával žalovaný v souladu se zásadnou volného hodnocení důkazů s důkazy dalšími, které si v průběhu daňového řízení postupně zajišťoval.

Krajský soud podotýká, že žalobkyně v podané žalobě vzpomíná i smlouvu o dílo uzavřenou se společností Radkup. K jejímu uzavření však došlo až dne 1.6.2007, takže nemohla mít na zdaňovací období roku 2006 dopad.

Krajský soud zjistil, že v případě poskytnutí služeb od společnosti BPP se z důvodu nekontaktnosti této společnosti žalovanému nepodařilo další důkazy, především ve formě svědeckých výpovědí, získat. Ověřil si pouze, že tato společnost neevidovala žádné zaměstnance a ze zprávy Centrálního registru plátců pojistného České správy sociálního zabezpečení pak vyplynulo, že tato společnost nebyla zaměstnavatelem fyzických osob. Z výslechu svědka Y. M., který byl k zajišťování služeb společností BPP zmocněn, pak vyplynulo, že tento svědek pouze telefonicky předal požadavky žalobkyně „lidem do Prahy“ a od nich pak získával podepsané faktury. Z výpovědí zaměstnanců žalobkyně (svědkové P. F., ing. B.) sice nepochybně vyplynulo, že pomocné a úklidové práce vykonávali cizí zaměstnanci, svědkové však nebyli schopni blíže identifikovat, k jaké zaměstnavatelské společnosti patřili a ani v jakém rozsahu požadované práce poskytovali. Další svědek, ing. M., odborný poradce pro ekonomiku žalobkyně, pak při výpovědi k této otázce uvedl, že při zajišťování tohoto pomocného personálu jednal pouze s Y. M. Stejně vypovídala i zástupkyně žalobkyně, ing. M.. Hodnocením těchto důkazů přisvědčil krajský soud závěru žalovaného, že důkazní řízení neprokázalo, že poskytovatelem předmětných úklidových a balících služeb byla společnost BPP. Tento závěr nemůže vyvrátit tvrzení žalobkyně, že práce byly skutečně vykonány a že za ně řádně zaplatila. Lze připustit, že zaměstnanci žalobkyně potvrdili, že pomocné práce prováděli v jednotlivých pobočkách cizí pracovníci. Takové tvrzení však nemůže být a ani není dostačující pro prokázání, že tito pracovníci byli zaměstnanci společnosti BPP a že tedy výkon jejich pracovní činnosti se realizoval na základě smluv o dílo uzavřených se společností BPP. Je nepochybné, že žalobkyni nelze přičítat k tíži skutečnost, že společnost BPP byla nekontaktní a eventuální výpovědi jejich zástupců tak nemohly poskytnutí služeb potvrdit. Nelze ovšem přehlédnout, že žalovaný v rámci důkazního řízení neupřel pozornost pouze na realizaci tohoto jediného důkazu. Pokud tedy v rozhodnutí jako jeden z důvodů neuznání výdajů za poskytnuté služby uvádí nekontaktnost společnosti BPP, jedná se o důkaz dílčí a nikoliv jediný, který zapadá do celkového hodnocení. K důvěryhodnosti tvrzení žalobkyně nepřispělo ani to, že v průběhu důkazního řízení původně uvedla, že služby poskytovala společnost BPP, následně však konstatovala, že poskytovatelem úklidových a balících prací byl sám Y.

pokračování 31Af 112 /2010

M. a nakonec se vrátila ke svému původnímu tvrzení, že poskytovatelem služeb byla

společnost BPP. Pokud pak následně žalobkyně předložila za takto nejistého důkazního stavu účetní doklady, jejichž obsah nekorespondoval s údaji obsaženými na vystavených fakturách, nelze přičítat k tíži správce daně, že i tyto důkazy označil za nedostačující. K důkazní nejistotě žalobkyně přispěla rovněž skutečnost, že účet uváděný na fakturách, na nějž žalobkyně měla odměnu za úklidové a balící služby zasílat, byl účtem nikoliv společnosti, která měla služby poskytovat, ale účtem zmocněnce, Y. M. Lze pouze souhlasit s názorem žalobkyně, že každý důkaz jednotlivě její tvrzení nevyvrací. Správce daně však tyto jednotlivé důkazy hodnotil nejen izolovaně ale i ve vzájemných souvislostech a právě tímto hodnocením dospěl k zákonnému závěru, že žalobkyně svoje tvrzení o poskytnutí služeb společností BPP neprokázala. Krajský soud se ani nemohl ztotožnit s žalobní námitkou, dle níž to byl právě správce daně, který svoje důkazní břemeno neunesl. Naopak. Jak vyplynulo ze shora uvedeného, žalobkyně na podporu svého tvrzení předložila listinné důkazy (smlouvy o dílo, plné moci), jejichž hodnověrnost začal správce daně ověřovat pořizováním dalších důkazních prostředků za účelem splnění svých povinností vyplývajících mu z ust. § 31 odst. 8 daňového řádu. Jak již bylo shora konstatováno, jednotlivé důkazy neprokázaly, že by předmětné úklidové a balící práce poskytla společnost BPP, jak žalobkyně v daňovém řízení tvrdila. Je tedy patrné, že důkazní povinnost přešla po předložní listinných důkazů na správce daně, ten se jí však zákonně zhostil, když jednotlivými důkazními prostředky hodnocenými v celkovém kontextu tvrzení žalobkyně vyvrátil. Byla to tedy žalobkyně, kdo se své povinnosti nést důkazní břemeno zákonně nezhostila.

Krajský soud nemohl přisvědčit ani další žalobní námitce dotýkající se otázky převodních cen a uplatnění dodatečného daňového přiznání za rok 2006 a 2007 podaného z důvodu porušení ust. § 23 odst. 7 zákona o daních z příjmů, tj. nedodržení cen obvyklých mezi spřízněnými osobami. Krajský soud k této problematice ze správního spisu zjistil, že důvody podání dodatečného daňového přiznání byly obsahem zprávy o vztazích mezi propojenými osobami ze dne 30. 3. 2007, která byla následně přezkoumána znaleckým posudkem ze dne 20. 9. 2007 vypracovaným soudním znalcem ing. J. Ch. Jak vyplynulo z daňového řízení, žalobkyně začala v průběhu daňové kontroly tvrdit, že jí v roce 2006 žádná škoda nevznikla a jako důkaz svého tvrzení předložila dohodu o narovnání ze dne 27. 2. 2009, zprávu nezávislého auditora vyhotovenou dne 28. 8. 2007 a v průběhu odvolacího řízení i stanovisko auditora ke zprávě znalce k přezkoumání zprávy o vztazích mezi propojenými osobami. Krajský soud má zato, že nově předložené důkazy nemohou vyvrátit závěry původně předloženého znaleckého posudku a to jak z pohledu důkazní síly, tak i z pohledu závěrů v nich obsažených. Znalecké posouzení lze nesporně považovat za důkaz vyšší důkazní síly, který nemůže být zvrácen následně uzavřenou dohodou o narovnání a zprávou auditora. Krajský soud nemohl rovněž připustit námitku žalobkyně vznesenou při nařízeném jednání, v níž žádala, aby soud vyčkal s rozhodnutím ve věci do doby, než bude vypracován nový znalecký posudek, který by dle jejího tvrzení měl závěry původně vypracovaného znaleckého posudku vyvrátit. Krajský soud dovodil, že žalobkyně měla v daňovém

pokračování 31Af 112 /2010

řízení dostatečný časový prostor k tomu, aby znalecký posudek shora zmiňovaného

obsahu předložila. Pokud tak neučinila, nelze tuto skutečnost přičítat k tíži správce daně a žalovaného, kteří v souladu s daňovým řádem vycházeli při posouzení dané věci z podkladů, které měli i dispozici. Nelze rovněž přehlédnout, že důkazy předložené žalobkyní žalovaný v kontextu s původním znaleckým posudkem řádně zhodnotil a krajský soud se s výsledky jeho hodnocení ztotožnil a plně na ně odkazuje. Navíc zkoumal, zda žalobkyně nebyla poškozena na svých právech, postupem správce daně, který, dle jejího tvrzení, nepřihlédl k její námitce a požadavku o vyhotovení nového znaleckého posudku, který by závěry posudku původního mohl popřít. Žalobkyně při nařízeném jednání odkázala na protokol o ústním jednání ze dne 18. 11. 2009, kde měl být její požadavek na nové znalecké posouzení uveden. Z předmětného protokolu krajský soud zjistil, že žalobkyně správci daně sdělila, že mu „může být předložen posudek nezávislého znalce jmenovaného soudem ve věci transferových cen a to v dohledné době bezprostředně po jeho vypracování“, přičemž žalobkyně sdělila, že tuto dobu nedokáže odhadnout. Krajský soud takové vyjádření žalobkyně nemohl hodnotit jako návrh na provedení nového důkazu – znaleckého posudku. Z vyjádření žalobkyně lze pouze dovodit, že správci daně poté, co jí byly předestřeny závěry daňového řízení, připustila, že by eventuálně mohla přeložit nový znalecký posudek a to v dohledné době bezprostředně po jeho vypracování. Je tedy patrné, že tato iniciativa vzešla od žalobkyně samotné, nikoliv od správce daně, který naopak považoval důkazní řízení za dostatečně provedené a uzavřené. Nelze také přehlédnout, že žalobkyně do vydání odvolacího rozhodnutí, tedy do 9. 8. 2010, vzpomínaný posudek nepředložila a neučinila tak ani při podání žaloby a dokonce ani do data, kdy bylo ve věci soudem nařízeno jednání a následně ve věci vyhlášen rozsudek. Za takové situace má krajský soud zato, že pokud žalobkyně chtěla nový důkaz předložit, měla na tento úkon dostatečný časový prostor. Je však nutno znovu zdůraznit, že krajský soud neshledal důvod pro předložení nového znaleckého posouzení, které by mělo dle žalobkyně původní znalecký posudek vyvrátit.

Krajský soud proto musel žalobu jako nedůvodnou ve smyslu ust. § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítnout.

Výrok o nákladech řízení se opírá o ust. § 60 s.ř.s. Žalobkyně nebyla ve věci úspěšná, soud jí proto náhradu nákladů řízení nepřiznal. Žalovanému náklady řízení nevznikly.

Poučení:

Toto rozhodnutí nabývá právní moci dnem doručení účastníkům (§ 54 odst. 5 s.ř.s.).

Proti pravomocnému rozhodnutí je přípustná kasační stížnost, kterou lze podat z důvodů a za podmínek uvedených v § 102 a násl. s.ř.s. ve lhůtě dvou týdnů po doručení rozhodnutí ke Krajskému soudu v Hradci Králové.

V Hradci Králové dne 31. března 2011

Mgr. Marie Kocourková, v.r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru