Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

31 Af 11/2011 - 70Rozsudek KSHK ze dne 16.09.2011

Prejudikatura

7 Afs 74/2010 - 81


přidejte vlastní popisek

31 Af 11/2011-70

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Marie Kocourkové a soudkyň JUDr. Magdaleny Ježkové a Mgr. Heleny Konečné ve věci žalobkyně obchodní společnosti Bühler Motor, s.r.o., se sídlem v Hradci Králové, U Mostku 466, zast. Dr. Pavlem Alfery Hrdinou, advokátem v Praze 1, Václavské nám. 40, proti žalovanému Finančnímu ředitelství v Hradci Králové, se sídlem v Hradci Králové, Horova 17, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 24. listopadu 2010, čj. 7449/10-1200-602006, takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Včas podanou žalobou se žalobkyně domáhala zrušení shora uvedeného rozhodnutí, jímž žalovaný snížil její daňovou povinnost k dani z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2005 o částku 1 354 860 Kč. Uvedla, že správce daně vydal dodatečný platební výměr na zrušení daňové ztráty za předmětné zdaňovací období dne 31. 3. 2008 a na základě žádosti žalobkyně bylo dne 5. 9. 2008 povoleno přezkoumání dodatečného platebního výměru dle ust. § 55b zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“). V rámci tohoto řízení byl vydán nový platební výměr (k datu 5. 3. 2009), proti němuž brojila žalobkyně odvoláním, o kterém žalovaný rozhodl napadeným rozhodnutím.

Pokračování 31Af 11/2011

V žalobě uvedla, že převodní ceny stanovené na prodej výrobků mezi mateřskou společností, tedy společností Bühler Motor, Nürnberg, Spolková republika Německo (dále jen „Bühler“) jako kupujícím a žalobkyní jako prodávající byly stanoveny v rozporu s právními předpisy bez respektování principu tzv. tržního odstupu a že tak došlo k porušení ust. § 23 odst. 7 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o daních z příjmů“) a také k nerespektování „Smlouvy mezi ČSSR a SRN o zamezení dvojího zdanění v oboru daní z příjmů a z majetku ze dne 19. 12. 1980 (dále jen „smlouva“). Žalobkyně přitom v daňovém řízení zdůvodnila dostatečně způsob stanovení převodních cen, a v tom zejména výši ziskové marže, jež měla v roce 2005 hodnotu 3 %, a to zejména centrálními či správními náklady, tedy náklady vynaloženými mateřskou společností ve prospěch společnosti dceřiné, jako jsou marketing, technická podpora, nákup materiálu, komunikace s odběrateli a dodavateli, logistika, apod., s tím, že odměna za tyto služby nebyla mateřskou společností žalobkyni fakturována, a byla proto započítána právě při stanovení marže v uvedené výši. Žalovaný při svém rozhodování tyto argumenty nezohlednil a současně ani nerespektoval technická specifika výroby produktů realizovaných žalobkyní. Žalobkyně zdůraznila, že správce daně i žalovaný provedli analýzu technických parametrů výroby, která jednoznačně vybočovala z rámce jejich odborné kompetence. Stejně tak ve zprávě o daňové kontrole popírá správce daně rozdílnost, resp. náročnost výrobních operací potřebných pro výrobky dodávané mateřské společnosti ve srovnání s výrobky odebíranými společnosti SAJA Burgess Murten AG, aniž by tato otázka byla kvalifikovaně posouzena. Stejně ani správce daně nedoložil své tvrzení o identické situaci na německém a švýcarském trhu.

Žalobkyně vyslovila přesvědčení, že specializovanou otázku týkající se technického charakteru výroby a povahy produkce může kvalifikovaně posoudit pouze znalec, neboť výše převodních cen musí respektovat povinnosti uložené platnými právními předpisy a to jednak ust. § 23 odst. 7 zákona o daních z příjmů a jednak ust. § 2 odst. 3 zákona č. 526/1990, o cenách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o cenách“), dle něhož prodávající nesmí zneužít svého hospodářského postavení k tomu, aby získal nepřiměřený hospodářský prospěch prodejem za ceny zahrnující neoprávněné náklady nebo nepřiměřený zisk. Zdůraznila, že ze samotné skutečnosti, že obchodní případ proběhl podle smluvních ujednání obchodních partnerů a podle direktiv platných v rámci koncernu, nelze dovozovat, že je marže stanovená pro prodejní ceny nesprávná.

Podle žalobkyně nevylučuje metodika použitá žalovaným postup zvolený jí samotnou. Jedná se o dva o konkurující výpočty, které se navzájem nevylučují. Upozornila rovněž, že se v průběhu vyměřovacího a i přezkumného řízení argumentace daňové správy ohledně stanovení výše cen s přihlédnutím k principu tržního odstupu neustále měnila. K tomu žalobkyně odkázala na nález Ústavního soudu ze dne 15. 12. 2003, sp. zn. IV. ÚS 666/02, dle něhož v případě možnosti dvojího výkladu mohou státní orgány na poli veřejného práva učinit pouze to, co jim zákon výslovně umožňuje, tedy dbát zásady in dubio mitius.

Pokračování 31Af 11/2011

Žalobkyně rovněž požadovala, aby zdejší soud v souladu se shora uvedeným názorem Ústavního soudu přihlédl při rozhodování o žalobě ke skutečnosti, že v rámci daňového řízení vynaložila maximální úsilí k tomu, aby celá věc byla řádně a v souladu s daňovými předpisy uzavřena. Poukázala rovněž na to, že až v rámci přezkumného řízení uplatnil správce daně interpretaci rozdílu mezi ziskovostí a ziskovou přirážkou, kterou převzal do napadeného rozhodnutí. Přitom ve vyměřovacím řízení, na jehož základě byl vydán dodatečný platební výměr na zrušení daňové ztráty, daňová správa takovýto metodický postup neuplatnila. Přístup daňových orgánu tak nebyl konzistentní a interpretace daňových zákonů tak byla účelově měněna v neprospěch žalobkyně. Navíc žalobkyně již do protokolu o ústním jednání ze dne 20. 2. 2008 uvedla, že neměla žádný ekonomický zájem na přesunu ziskové marže do Německa s ohledem na rozdílnou sazbu daně příjmů v předmětném období v obou státech.

Upozornila rovněž, že konstatování a tvrzení daňové správy byla mnohdy nesrozumitelná a nepřezkoumatelná.

Žalobkyně k výzvě správce daně uvedla, že nemá k dispozici veškeré údaje ohledně stanovení či snížení ziskové přirážky na celý koncern. Její vyjádření ohledně uplatněné metody výpočtu cen se v průběhu daňového řízení upřesňovalo. Žalovaný však stanovisko žalobkyně o použití této metody nerespektoval a při svých výpočtech vycházel rovněž z metody „profit split“, ačkoliv žalobkyně v odvolání potvrdila, že tato metoda byla v rámci předchozího řízení použita pro výpočet přiměřené marže pouze ilustrativně.

Dle žalobkyně je postup žalovaného při stanovení výše marže (4,7 % a následně 6,15 %) v rozporu se stanoviskem Nejvyššího správního soudu vysloveným v rozsudku ze dne 31. 3. 2009, čj. 8 Afs 80/2007-105. Napadené rozhodnutí proto označila za nepřezkoumatelné, když z něho nelze seznat, jakým způsobem dospěly daňové orgány ke stanovení výše převodních cen. Rozhodnutí správce daně totiž pouze odkazuje na závěry zprávy z přezkumného jednání, způsob výpočtu převodních cen není patrný ani z odůvodnění napadeného rozhodnutí.

K otázce dokazování pak žalobkyně uvedla, že daná problematika spadá pod režim smlouvy, takže dle jejího názoru měl žalovaný řízení doplnit a to obvyklou cestou mezinárodní spolupráce daňových orgánů tak, jak předpokládá daňový řád a zákon č. 253/2000 Sb., o mezinárodní pomoci při správě daní. Žalovanému totiž při rozhodování chyběly základní informace ohledně zdanění dané transakce na německé straně, takže napadené rozhodnutí je nutně založeno na nedostatečném zjištění skutkového stavu věci, jež vyústil v nesprávné právní posouzení. Upozornila přitom na nesprávný názor správce daně, dle něhož je pouze věcí žalobkyně, zda si požadované informace od mateřské společnosti vyžádá. Správce daně tak nerespektuje skutečnost, že žalobkyně i mateřská společnost jsou dva samostatné podnikatelské subjekty. Na podporu svého tvrzení odkázala na Směrnici o převodních cenách pro nadnárodní podniky a daňové správy a rovněž na rozsudek Městského soudu v Praze sp. zn. 9 Ca 32/2005-85, dle něhož důkazní břemeno ohledně zjištění existence rozdílu mezi cenou sjednanou mezi poplatníkem a

Pokračování 31Af 11/2011

ekonomicky nebo personálně spojenou osobou a cenou na trhu obvyklou nese správce daně. Za stejně neopodstatněný označila žalobkyně požadavek správce daně na předložení evropských srovnávacích studií, které by byly vyhotoveny pro žalobkyni. Uvedla, že jestliže takové srovnávací studie neexistují, nemůže jít tato skutečnost k její tíži.

Žalobkyně dále uvedla, že řada tvrzení žalovaného uvedených v odůvodnění napadeného rozhodnutí mají nepřezkoumatelný charakter, jako např. jeho úvaha o relativizaci obchodní marže, která je jednak nesrozumitelná a neodvolává se na žádný z důkazů použitých v daňovém řízení ani na žádné objektivní veličiny. Stejnou výtku vznesla proti zhodnocení potvrzení auditorské společnosti nebo tvrzení o ziskovosti celého automobilového průmyslu. K problematice posouzení technického stavu výroby žalobkyně uvedla, že správce daně se v daném případě omezil na administrativní podklady a na prohlídku provozu žalobkyně, aniž by jeho pracovníci byli odborně způsobilí vyvodit kvalifikované technické závěry.

Dle žalobkyně nedoložil správce daně své konstatování, dle něhož plánovaná ziskovost byla již o centrální náklady snížena a zisková přirážka tak již v sobě obsahovala úhradu za tyto činnosti. Žalobkyně tak byla dle názoru správce daně těmito náklady zatížena a podílela se na jejich úhradě. Přitom náklady, které správce daně uvádí jako důkaz této skutečnosti, jsou jednoznačně jednorázovými a zcela mimořádnými položkami a nikoliv výdaji centralizovanými. Na podporu svého tvrzení odkázala na rozsudek Krajského soudu v Plzni sp. zn. 30 Ca 168/97 a rozsudek Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 22 Ca 421/2003.

Žalobkyně zpochybnila analýzu provedenou správcem daně za účelem srovnání cen s konstatováním, že porovnání pouze s osmi společnostmi nemůže být pro kvalifikované srovnání postačující. Upozornila přitom na názor žalovaného, který sám připustil, že je nereálné očekávat nalezení srovnatelné nezávislé společnosti s identickou výrobou. Žalobkyně přitom již v daňovém řízení upozornila, že porovnávaní výrobci se s ní neshodovali v řadě významných parametrů a odlišovali se především svým postavením v obchodních vztazích. Žalobkyně zpochybnila i tvrzení správce daně, že v roce 2005 dosahoval automobilový průmysl jako celek zisku, a proto byly převodní ceny mezi mateřskou společností a žalobkyní nastaveny nesprávně, neboť v konečném důsledku vedly k vykázání ztráty. Zdůraznila, že takové hodnocení nebere v úvahu odlišné podmínky a předpoklady jednotlivých podnikatelských subjektů. Upozornila rovněž, že kromě změny v systémovém koncernovém hospodaření ovlivnil obchodní vztahy uvnitř skupiny Bühler Motor i fakt, že v průběhu roku 2005 došlo k prodeji obchodí divize akumulátorů s obratem 21 mil. eur.

K otázce obchodních vztahů mezi žalobkyní a mateřskou společností bylo v žalobě konstatováno, že prodejní ceny byly ve vztahu k mateřské společnosti stanoveny s ohledem na skutečnost, že mateřská společnost jako konečný prodejce nese rizika z případných reklamací, z odpovědnosti za vady, z uplatněných škod apod. Žalovaný tuto argumentaci neuznal s poukazem na čl. 4 kupní smlouvy ze dne 22. 12. 2003, v němž bylo konstatováno, že tato rizika nese žalobkyně. K tomu

Pokračování 31Af 11/2011

žalobkyně konstatovala, že jsou pro uzavírání kupních smluv používány standardizované vzory a pro posouzení rizik je rozhodující skutečný stav, a že případná rizika nejsou na žalobkyni mateřskou společností přenášena. Žalobkyně jako příklad uvedla řešení škodní události se společností Siemens VDO Automotive, která byla vyřizována v kompetenci mateřské společnosti. Dále upozornila na čl. 3.2 kupní smlouvy, dle něhož dodává speciální materiál pro výrobu mateřská společnost žalobkyni za ceny obvyklé, takže v rámci tohoto obchodního vztahu byly respektovány zásady tržního odstupu. Upozornila rovněž, že náklady za centrální a správní činnost zajišťovanou mateřskou společností byly zohledněny právě ve snížení stanovené marže.

Žalobkyně vyslovila nesouhlas s názorem správce daně, že porušila ust. § 23 odst. 7 zákona o daních z příjmů a nerespektovala čl. 9 smlouvy o zákazu dvojího zdanění. Upozornila, že úprava ust. § 23 odst. 7 zákona o daních z příjmů není vázána na to, zdali došlo k proporcionální nápravě daňového základu i u druhé osoby. Může jít dle jejího názoru o úpravu ve prospěch daňového subjektu, což rozšiřuje jeho práva i oproti textu smlouvy o zákazu dvojího zdanění a ust. § 23 odst. 7 uvedené právní úpravy navíc nedopadá jen na sdružené podniky, ale na celou řadu dalších osob spojených jiným způsobem než přímou majetkovou provázaností. Žalobkyně zdůraznila, že shora uvedené ust. čl. 9 odst. 2 přitom respektuje skutečnost, že problematika převodních cen není otázkou exaktně daných matematických cenový propočtů, neboť jde o složitou výslednici úvah zahrnujících řadu ekonomických souvislostí. Pokud tedy správce daně dojde k závěru, že byla aplikována nesprávně stanovená cena, nemusí to nutně znamenat, že k tomu došlo úmyslně nebo v důsledku nedostatku odborné péče. Může se jednat pouze o rozdílnou úvahu ohledně použitých metod cenotvorby. Žalovaný dle žalobkyně přistoupil k aplikaci smlouvy o zamezení dvojího zdanění zcela formálně a neposoudil dostatečně otázku správnosti převodních cen v rámci celé podnikatelské skupiny Bühler.

Napadené rozhodnutí nesplňuje dle žalobkyně ani formální náležitosti stanovené daňovým řádem, když v poučení o odvolání odkazuje na ust. § 55b odst. 5 daňového řádu s tím, že opravné prostředky nejsou připuštěny. Citované ustanovení přitom vylučuje možnost opravných prostředků pro rozhodnutí o povolení přezkumného řízení a nikoliv možnost opravných prostředků proti rozhodnutí odvolacího orgánu.

Závěrem žalobkyně upozornila, s odkazem na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 5. 2006, čj. 2 Afs 52/2005-94, a čl. 4 odst. 1 a č. 11 odst. 1a 5 Listiny základních práv a svobod a rozhodnutí Evropského soudního dvora z 18. 12. 1997, č. CELEX 61994J0286, že stát může svou finanční politiku realizovat jen v zákonných mezích při respektování jistoty daňových poplatníků.

V odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaný uvedl, že není běžné, aby se smluvní výrobce, kterým se stala žalobkyně vůči mateřské společnosti v roce 2005, dostal do ztráty, neboť sjednané převodní ceny by měly vždy pokrýt celkové náklady vynaložené na výrobu předmětných výrobků a zaručit přiměřený zisk. Proto měl správce daně oprávněnou pochybnost o tom, zda ceny sjednané pro rok 2005 v obchodním

Pokračování 31Af 11/2011

vztahu mezi žalobkyní a mateřskou společností odpovídají cenám, které by byly sjednány mezi nezávislými osobami v běžných obchodních vztazích za stejných nebo obdobných podmínek, jak stanoví § 23 odst. 7 zákona o daních z příjmů, a zda tak byl dodržen princip tržního odstupu zakotvený i v čl. 9 odst. 1 Smlouvy o zamezení dvojího zdanění. Jako základní metoda pro vytvoření předmětných cen výrobků prodávaných mateřské společnosti byla podle žalobkyně (vyjádření ze dne 26.11.2007) vybrána „metoda cost plus“ (metoda nákladů a ziskové přirážky) kombinovaná s „metodou profit split“ (metoda rozdělení zisku).

Žalovaný zdůraznil, že správce daně měl při posuzování předmětné ceny v daňové kontrole právo i povinnost prověřovat praktickou aplikaci metod uvedených daňovým subjektem, ale i to, zda a jak náklady vynaložené mateřskou společností sloužily také k dosažení zdanitelných příjmů daňového subjektu ve smyslu § 24 odst. 1 zákona o daních z příjmů (tj. zda byly skutečně vynaloženy mateřskou společností v příčinné souvislosti se zdanitelnými příjmy daňového subjektu), a ověřovat tak, zda byla k celkovým výrobním nákladům připočtena přiměřená marže, tj. marže zohledňující jak vykonávané funkce obou společností v předmětném závislém vztahu, tak poměr, v jakém se podílejí obě společnosti na nákladech podle funkcí, skutečné odpovědnosti, druhu majetku (zařízení) využívaného k realizaci výroby, rozložení rizik apod.

Dále žalovaný uvedl, že mateřská společnost skutečně pro žalobkyni vykonávala řadu činností (vedení obchodního oddělení, zajišťování licencí potřebných k výrobě, služby marketingu atd.). Žalobkyně však předložila údaje za koncern, ze kterých způsob tvorby cen vycházel a uvedla výpočet průměrné ziskovosti za koncern (plánované pro rok 2005 ve výši 4,4 % a za rok 2004 dosažené ve výši 7,6 %, viz Anlage 5) ponížené o náklady týkající se marketingu, výzkumu a vývoje, administrativy atd. již v této fázi. Odměna mateřské společnosti za tyto činnosti tedy byla v převodní ceně již uplatněna touto formou, tj. při stanovení ziskovosti pro společnosti v koncernu. Žalovaný proto nesouhlasil ani s tvrzením žalobkyně, že mateřská společnost (objednatel) poskytuje uvedené služby a licence zdarma. Smluvnímu výrobci nemohly jít dle žalovaného k tíži náklady na tyto centrální funkce mateřské společnosti duplicitně, stejně jako smluvnímu výrobci nemohou jít k tíži náklady mateřské společnosti spojené s dosahováním zdanitelných příjmů mateřské společnosti.

Správce daně, jak žalovaný dále uvedl, žalobkyni vyzval, aby ověřitelnými důkazy prokázala způsob, jakým byla stanovena výše převodních cen a tedy i jakým způsobem byla stanovena marže ve výši 3 %. Současně měla žalobkyně prokázat existenci a výši jí tvrzených centrálních nákladů a případných dalších nákladů mateřské společnosti prokazatelně vynaložených v časové a věcné souvislosti se zdanitelnými příjmy daňového subjektu za zdaňovací období roku 2005, které dle ní byly zahrnuty do výpočtu ziskovosti na úrovni koncernu i při dalším snížení průměrné plánované ziskovosti ze 6 % na 3 %. Žalobkyně však žádné důkazy pro svá tvrzení nedoložila. Za důkaz nepovažoval žalovaný potvrzení auditora, ve kterém bylo pouze uvedeno, že mateřská společnost žalobkyni nefakturovala za rok 2005 vynaložené náklady v celkové výši 788.750 eur, neboť plánované náklady mateřské společnosti byly již zohledněny ve výpočtu plánované ziskovosti ve výši 4,4 %, a žalobkyně nedoložila ani žádné důkazy pro její další ponížení a její následné využití jako ziskové přirážky. Žalobkyně

Pokračování 31Af 11/2011

neprokázala ani existenci a výši nehmotného majetku vlastněného a poskytnutého mateřskou společností daňovému subjektu, o který dle jeho tvrzení měla být plánovaná ziskovost pro rok 2005 ještě dále prokazatelně ponížena. Ve svých daňových nákladech naopak uplatnila částku 929 924,47 Kč fakturovanou mateřskou společností, kterou vynaložila podle svého prvního vysvětlení v daňové kontrole za licenci opravňující ji vyrábět konkrétní výrobky v konkrétním množství (licenční smlouvu žalobkyně v daňové kontrole nepředložila s tím, že ji má mateřská společnost a že dokladem jsou tržby odpovídajících výrobků). Podle vysvětlení v odvolání (ani zde nebyla licenční smlouva doložena) ji vynaložila za software a služby informačních technologií jí odebírané od třetích osob. V každém případě byla tato fakturovaná částka důkazem právě o tom, že žalobkyně nese poskytnutí této licence na své náklady a nedoložila, že by byla v předmětné marži zohledněna. Ve výrobních nákladech, ke kterým byla marže 3 % přičítána, prokazatelně nebyl ani tento náklad zahrnutý. Z důkazních prostředků (např. rámcová smlouva z 22.12.2003) také nevyplynulo, že by mateřská společnost nesla neobvykle vysoká rizika, že by např. za žalobkyni přebírala i rizika za vady způsobené na výrobcích ve výrobním procesu, jak tvrdila žalobkyně v daňové kontrole, přestože ve svých nákladech uplatnila přímo i další fakturovanou částku ve výši 666 561,81 Kč za asistenci zahraničního specialisty z titulu reklamace ve věci náhrady škody. Žalobkyně dle žalovaného nedoložila, že by takováto rizika předmětná marže zohledňovala a zaručila jí tak přiměřený zisk vzhledem k nákladům souvisejícím s předmětným rizikem. Žalobkyně setrvala na svých tvrzeních, avšak nepředložila pro svá tvrzení žádné důkazy, a to ani když jí správce daně vyšel vstříc a očekával, že poskytne další důkazní prostředky a podá potřebná vysvětlení za přítomnosti zástupců mateřské společnosti.

Dle žalovaného postupoval správce daně správně, když zjistil, že došlo k záměně ziskové přirážky s pojmem ziskovost (výnosnost) a seznámil dne 23.9.2009 žalobkyni se svým zjištěním a závěrem, že její výpočet byl chybný, když ziskovost byla ponížena dále na 3 % a následně jako zisková přirážka (marže) vztažena na výrobní náklady. Kalkulace cen výrobků žalobkyně obsahovaly pouze náklady na mzdy, na materiál a případné odpisy. Ostatní náklady, jak žalovaný uvedl, nebyly v této kalkulaci

obsaženy, tedy je předmětná zisková přirážka nemohla pokrýt, když ani její výše nezohledňovala funkce, rizika a související náklady (tj. faktory ovlivňující výši převodní ceny). Zisková přirážka ve výši 3 % neumožnila žalobkyni pokrýt všechny náklady na předmětnou výrobu a dosáhnout přiměřeného zisku, takže při jejím obchodování s mateřskou společností, která stanovovala předmětné převodní ceny, vznikla žalobkyni újma.

Nesprávnou výši převodních cen a tedy krácení příjmů žalobkyně potvrzoval dle žalovaného plán výnosů a nákladů žalobkyně pro rok 2005. Z uvedeného plánu vyplývá, že pro žalobkyni nebyla naplánována kladná ziskovost ve výši 4,4 %, kterou měly dosáhnout všechny společnosti v koncernu, ale naopak žalobkyni byla naplánována ziskovost v záporné výši 0,3 %, čímž byly předem stanoveny podmínky, které vedly k újmě žalobkyně v podobě nižších tržeb. Z uvedeného plánu pak dle žalovaného vyplývá, že ani hodnota ve výši 3 % zde není využita pro stanovení obvyklé ziskovosti, jak uváděla žalobkyně. Dle tohoto plánu byla hodnota 3 % použita pro stanovení plánovaných příjmů na základě kalkulovaných nákladů výroby jednotlivých

Pokračování 31Af 11/2011

produktů. Plánovaný výsledek hospodaření před zdaněním je tak v důsledku toho ztráta ve výši 86 000 eur, a to bez dopadu vlivu prodeje majetku, neboť podle tohoto plánu byl plánován prodej majetku za zůstatkovou cenu (tj. beze ztrát, stejně jako za koncern). Vzhledem k faktu, že údaj o skutečně dosažené ziskovosti (4,7 %) nebyl v době aplikace marže znám, bylo dle žalovaného objektivní vycházet z plánované ziskovosti 4,4 %.

Žalovaný se neztotožnil s námitkami žalobkyně k výběru osmi společností v upraveném výběru nezávislých srovnatelných společností. Dle jeho názoru se jednalo o společnosti, které vyhověly použitým srovnatelným kritériím shodným s žalobkyní, za posuzované období roku 2005 se u nich primární kódy produkce shodovaly s primárním kódem produkce žalobkyně, a pro zkoumané období se nejednalo o sdružené podniky ve smyslu definic smluv o zamezení dvojího zdanění. Správcem daně zjištěných osm společností bylo dle žalovaného možné považovat za srovnatelné ve smyslu čl. 9 Smlouvy o zamezení dvojího zdanění i ve smyslu § 23 odst. 7 zákona o daních z příjmů. Navíc společnosti SMS ELECTRONICS LIMITED a LAVORAZIONE SISTEMI-LASI S.R.L., které jediné daňový subjekt považuje za srovnatelné, dosáhly v kontrolovaném období roku 2005 ziskovosti ve výši 6,85 % a 6,15 %.

Žalobkyně dle žalovaného nepředložila žádné evropské srovnávací studie, které by byly vyhotoveny přímo pro ni. Z daňové kontroly a přezkumného řízení tak dle žalovaného vyplynulo, že propad výsledku hospodaření nastal vlivem nesprávného nastavení převodních cen. Správce daně zjistil, že zisková přirážka (3 %) byla v rámci plánování stanovena chybně. Zisková přirážka pro zdaňovací období roku 2005 měla být stanovena v takové výši, která by umožňovala dosažení plánované ziskovosti v koncernu ve výši 4,4 %. To bylo možné za situace, kdy by zisková přirážka podle předložených dokladů ve výši 6 %, odvozena žalobkyní (byť chybným postupem) ze ziskovosti 4,4 %, nebyla dále ponížena na polovinu.

Dále žalovaný uvedl, že žalobkyně neunesla důkazní břemeno, neboť žádnými důkazy neprokázala, že za použití metody cost plus měla být k výrobním nákladům připočtena zisková přirážka pouze ve výši 3 % (tj. až poté, co byla ponížená ze 6 % na polovinu) a ve smyslu § 23 odst. 7 zákona o daních z příjmů neprokázala, že převodní cena fakturovaná mateřské společnosti tak za této podmínky, tj. za použití marže ve výši 3 %, se neliší od cen, které by byly sjednány mezi nezávislými osobami v běžných obchodních vztazích za stejných nebo obdobných podmínek. Nedoložila uspokojivě rozdíl mezi převodní cenou fakturovanou mateřské společnosti a cenou, která dle zjištění správce daně z předložených listinných dokladů a podaných vysvětlení žalobkyně měla být fakturována mateřské společnosti, ověřenou i na základě srovnání ukazatelů ziskovosti zjištěnými v databázi Amadeus u srovnatelných nezávislých osob. Stanovisko německé daňové správy nebylo správci daně předloženo k posouzení, není ve věci závazné a neznamená ani neprokazuje, že v předmětném obchodním styku s mateřskou společností byly převodní ceny stanoveny správně a že zisky z předmětných transakcí byly zdaněny v dotčených zemích v odpovídající (správné) výši.

Pokračování 31Af 11/2011

Žalovaný vyhověl námitce žalobkyně a použil pro zjištění výše zisku před zdaněním provozní obrat pouze z prodeje výrobků ve výši 891 470 000,- Kč (tj. čistý příjem z prodeje výrobků), a dále použil v její prospěch údaj o plánované ziskovosti (4,4 %), čímž dospěl k závěru, že v předmětných převodních cenách měla činit zisková přirážka (marže) necelých 6 % (cca 5,6 %). Tato marže je dokonce nižší, než marže uvedená žalobkyní v jejím vysvětlení i v návrhu v odvolání, a odpovídá jak údajům předloženým (včetně údaje o plánované výši ziskovosti), tak údajům zjištěným v případě nezávislých srovnatelných společností. Tato výše marže by v souladu se Směrnicí OECD daňovému subjektu fakticky pokryla ostatní náklady spojené s výrobou a správní režií (které nebyly v převodních cenách kalkulovány ani zohledněny) a umožnila dosažení přiměřeného zisku.

V písemném vyjádření k žalobě žalovaný odkázal na text odůvodnění napadeného rozhodnutí a zdůraznil, že žalobkyně vykázala za předmětné zdaňovací období záporný výsledek hospodaření a daňovou ztrátu a její celkové výrobní náklady převyšovaly tržby zahrnuté do daňových výnosů. Přitom dle jeho názoru nebyl pro tento postup vůbec zřejmý důvod, neboť není obvyklé, aby se smluvní výrobce dostal do ztráty, když sjednávané ceny by měly vždy pokrýt celkové náklady smluvního výrobce spojené s výrobou předmětných výrobků. Správci daně tak vznikla oprávněná pochybnost, zda byl dodržen princip tržního odstupu. Žalovaný uvedl, že z předložených dokladů vyplynulo, že centrální náklady uváděné žalobkyní byly do výše převodní ceny prostřednictvím marže snížené na 3 % promítnuty duplicitně. Dle názoru žalovaného tak vyplynulo, že právě výpočet uvedený žalobkyní byl sám o sobě důkazem, že ponížení o 50 % z důvodu snahy pokrýt centrální náklady byl aplikován na hodnotu 6 %, která v sobě již nesla odraz centrálních náklad, neboť v ní jíž bylo dle předložené výsledovky provedeno ponížení ze stejných důvodů. Přitom přímo přefakturované náklady jsou důkazem vyvracejícím tvrzení žalobkyně, že veškerá rizika z titulu reklamací nesla mateřská společnost. Žalobkyně přitom žádnými centrálními důkazy nedoložila existenci centrálních nákladů a ani důkaz o tom, jaké metody použila ke stanovení výše převodních cen. Svoje další tvrzení, že mateřská společnost nesla další náklady, které nebyly fakturovány žalobkyni v celkové výši 788 750 eur, doložila pouze potvrzením auditorské společnosti, kde ovšem byly uvedené položky pouze vyjmenovány. Nebyl tak předložen žádný důkaz, jenž by korespondoval tvrzení, že žalobkyně byla povinna podílet se na úhradě licenčních poplatků.

V reakci na toto písemné vyjádření žalobkyně uvedla, že žalovaný nereagoval na problematiku technických specifik a podmínek výroby a produktů, na něž bylo v průběhu daňového řízení poukazováno. Setrval na svém stanovisku, že při hodnocení jednotlivých parametrů překročil správce daně svoji odbornou kompetenci. Přitom způsob stanovení převodních cen nemá jednoznačné řešení a některé postupy by tak měly spadat do oblasti znaleckého posouzení. Napadené rozhodnutí proto označila za nepřezkoumatelné, pro nedostatek důvodů. Pokud žalovanému chyběly při rozhodování základní informace ohledně zdanění dané transakce na německé straně, a další potřebné informace od daňové správy v SRN, muselo být jeho rozhodnutí nutně založeno na nedostatečném zjištění skutkového stavu věci, což muselo mít za následek i nesprávné právní posouzení. Problematika stanovení převodních cen byla zcela

Pokračování 31Af 11/2011

v kompetenci mateřské společnosti a bez její součinnosti nebylo možné veškeré relevantní údaje získat.

Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v řízení podle části třetí hlavy druhé dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s.ř.s.“) bez nařízení jednání, když žalobkyně i žalovaný vyslovili s tímto postupem souhlas. Po posouzení žalobních námitek v kontextu s obsahem správního spisu pak usoudil následovně.

Ze skutkových okolností nepochybně vyplynulo, a tato skutečnost vyplynula i ze samotné žaloby, že žalobkyně vykázala za zdaňovací období roku 2005 záporný výsledek hospodaření. Na základě výsledků daňové kontroly správce daně žalobkyni daň z příjmů doměřil, neboť nepovažoval za běžné, aby se smluvní výrobce, jímž se žalobkyně stala vůči mateřské společnosti B“uhler, dostal do ztráty. Sjednané převodní ceny by totiž dle žalovaného měly vždy pokrýt celkové náklady vynaložené na výrobu a zaručit i přiměřený zisk. Smluvní ceny tak dle názoru správce daně i žalovaného byly stanoveny v rozporu s právními předpisy bez respektování tržního odstupu, čímž došlo k porušení ust. § 23 odst. 7 zákona o daních z příjmů. Bylo přitom zřejmé, že se daný obchodní vztah vytvořil mezi společností mateřskou a dceřinou, takže se nepochybně jednalo o vztah mezi osobami spojenými.

Krajský soud se tedy zabýval výkladem ustanovení § 23 odst. 7 vět prvá zákona o daních z příjmů. Z této právní úpravy vyplývá, že „liší-li se ceny sjednané mezi ekonomicky nebo personálně nebo jinak spojenými osobami od cen, které by byly sjednány mezi nezávislými osobami v běžných obchodních vztazích za stejných nebo obdobných podmínek, a není-li tento rozdíl uspokojivě doložen, upraví správce daně základ daně poplatníka o zjištěný rozdíl“. Problematikou výkladu tohoto ustanovení se již zabýval ve své ustálené judikatuře i Nejvyšší správní soud a to zejména v rozsudku ze dne 21. 1. 2011, čj. 7 Afs 74/2010-81, v němž uvedl, že „v daňovém řízení platí zásada, že je to daňový subjekt, který nese břemeno tvrzení ve vztahu ke své daňové povinnosti i břemeno důkazní ve vztahu k těmto svým tvrzením. V některých případech však toto obecné pravidlo neplatí a břemeno tvrzení i břemeno důkazní nese naopak správce daně. Tak je tomu právě v případě aplikace ustanovení § 23 odst. 7 věta prvá zákona o daních z příjmů. Správce daně však může úpravu provést teprve tehdy, jsou-li zákonné podmínky pro takový postup……V případě, že je prokázáno, že se jedná o spojené osoby ve smyslu citovaného ustanovení, je na správci daně, aby prokázal, že se liší ceny sjednané mezi těmito osobami od ceny, které by byly sjednány mezi nezávislými osobami v běžných obchodních vztazích za stejných nebo obdobných podmínek. Znamená to tedy, že správce daně musí zjistit jednak cenu sjednanou mezi spojenými osobami a jednak cenu referenční, aby mohl provést srovnání. Nutnou (nikoli dostačující) podmínkou úpravy základu daně je, že rozdíl mezi cenami existuje. Správce daně tedy ve vztahu k tomuto rozdílu nese břemeno tvrzení i břemeno důkazní. Zjištění ceny skutečné zpravidla nebude činit obtíže, jelikož se jedná o skutečnost rozhodnou pro určení základu daně a uvedenou obvykle v účetnictví nebo jiné povinné evidenci daňového subjektu.“

Pokračování 31Af 11/2011

Pro zjišťování ceny referenční musí být správce daně schopen, jak Nejvyšší správní soud ve shora vzpomínaném rozsudku dále uvedl, „unést břemeno tvrzení i břemene důkazního ve vztahu ke všem rozhodným aspektům. Referenční cenu může správce daně určit porovnáním skutečně dosažených cen shodné nebo podobné komodity mezi reálně existujícími nezávislými subjekty. Může ji však určit, zejména pro neexistenci nebo nedostupnost dat o takových cenách, jen jako hypotetický odhad opřený o logickou a racionální úvahu a ekonomickou zkušenost. Referenční cena je v podstatě simulace ceny vytvořená na základě úvahy, jakou cenu by za situace shodné se situací spojených osob tyto osoby sjednaly, nebyly-li by spojené a měly-li by mezi sebou běžné obchodní vztahy. Pokud správce daně zjišťuje referenční cenu na základě údajů o skutečně dosažených cenách shodné nebo podobné komodity mezi reálně existujícími nezávislými subjekty, musí pečlivě zkoumat, do jaké míry byly tyto ceny dosaženy za stejných nebo obdobných podmínek, za nichž cenu sjednávaly spojené osoby, a pokud se tyto podmínky liší, provést patřičnou korekci referenční ceny. Důkazní břemeno správce daně se také týká zjištění situace, za které sjednávaly cenu spojené osoby. Pokud se tedy ohledně rozhodných aspektů projeví skutkové nejasnosti, musí správce daně vycházet z takových skutkových závěrů, které jsou v dané konkrétní skutkové konstelaci pro daňový subjekt nejvýhodnější. Rovněž pokud správce daně zjišťuje referenční cenu na základě údajů o skutečně dosažených cenách shodné nebo podobné komodity mezi reálně existujícími nezávislými subjekty, což zpravidla vede ke zjištění určitého intervalu takto dosažených konkrétních cen, musí pro účely určení rozdílu mezi cenami vyjít z té ceny v rámci důkazně fixovaného intervalu, která je pro daňový subjekt nejvýhodnější.“

Krajský soud tedy hodnotil postup žalovaného v předmětném daňovém řízení z pohledu zásad vyslovených Nejvyšším správním soudem. Dospěl ke zjištění, že žalobkyně byla v průběhu daňového řízení vyzvána k prokázání způsobu stanovení marže ve výši 3 % a existence a výše tvrzených centrálních nákladů, příp. nákladů dalších prokazatelně vynaložených v časové a věcné souvislosti, které dle jejího tvrzení byly zahrnuty do výpočtu ziskovosti na úrovni koncernu. Z průběhu daňového řízení však bylo seznatelné, že žalobkyně takové důkazy nepředložila. Za takové situace však nelze, jak se žalovaný mylně domnívá, hovořit o důkazní nouzi ze strany žalobkyně, neboť, jak vyplývá ze shora prezentované judikatury Nejvyššího správního soudu, břemeno tvrzení i důkazní břemeno vázne při aplikaci ust. § 23 odst. 7 zákona o daních z příjmů, v otázce tvrzení rozdílu mezi cenami, na správci daně. Žalovaný ve svém rozhodnutí posoudil důkazní pozici nesprávně. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí však lze navzdory tomuto pochybení dovodit, že si počínal zákonně, když se v konečném důsledku své důkazní povinnosti precizně zhostil. Lze tak souhlasit s žalovaným, že z důkazních prostředků nevplynulo, že by mateřská společnost nesla neobvykle vysoká rizika a že by taková rizika předmětná marže zohledňovala. Odměna mateřské společnosti za různé činnosti (náklady týkající se marketingu, výzkumu, vývoje a administrativy) byla v převodních cenách již uplatněna a to při stanovení ziskovosti pro společnosti koncernu. Mateřská společnost tedy neposkytovala uvedené služby zdarma. Žalobkyně fakturovala v převodních cenách mateřské společnosti kalkulované náklady, které obsahovaly pouze přímé materiálové a mzdové náklady výroby a

Pokračování 31Af 11/2011

výrobní režii, nikoliv však náklady všechny. Zisková přirážka – marže- fakturovaná ve výši 3 % tak nepokryla ostatní náklady spojené s výrobou, tedy nepokryla veškerou správní režii, což zapříčinilo, že žalobkyně nemohla zákonitě dosáhnout zisku. Žalobkyně sice odůvodnila ponížení původní marže ve výši 6 % na polovinu, tedy 3 %, nutností pokrýt centrální náklady na výzkum a vývoj, odbyt, nákup a centrální funkce, avšak z předložených důkazů současně vyplynulo, že tyto centrální náklady již ovlivnily výši použité ziskovosti. Krajský soud se tak ztotožnil názorem vyjádřeným žalovaným v odůvodnění napadeného rozhodnutí, že centrální náklady tak byly do výše převodní ceny promítnuty duplicitně. Krajský soud proto plně odkazuje v tomto ohledu na odůvodnění napadeného rozhodnutí, které obsahuje ucelené a logické hodnocení, kterému v žádném případě nelze vytknout nezákonnost.

Další postup žalovaného hodnotil krajský soud opět z pohledu závazné judikatury Nejvyššího správního soudu shora vzpomínané, z níž lze dále dovodit, že „i když má správce daně za prokázané, že smluvními stranami předmětného právního úkonu jsou spojené osoby a že tyto si sjednaly cenu lišící se od ceny referenční, tj. unese-li břemeno tvrzení i břemeno důkazní ke všem těmto rozhodným skutečnostem, neznamená to, že může bez dalšího provést úpravu základu daně. Ten, komu má být základ daně upraven, totiž ještě musí dostat prostor (časový i věcný), aby mohl zjištěný rozdíl mezi cenami uspokojivě vysvětlit. Břemeno tvrzení i břemeno důkazní, na rozdíl od ostatních podmínek pro úpravu základu daně podle § 23 odst. 7 věta prvá zákona o daních z příjmů, nese daňový subjekt. Ten musí tvrdit a prokázat zvláštní a obvyklým poměrům na trhu se vymykající, a přitom ekonomicky racionální, důvody, pro které byla cena mezi ním a spojenou osobou sjednána odlišně od ceny referenční. Unese-li daňový subjekt toto břemeno, úprava základu daně nepřipadá v úvahu.“ Pokud tedy v projednávané věci žalovaný v rozhodnutí, jímž bylo povoleno přezkumné řízení, žalobkyni nastínil (čj. 1553/09-1200-602006) důvod a způsob navýšení ziskové přirážky, pak bylo ve smyslu shora uvedené judikatury povinností žalobkyně, v případě jejího nesouhlasu s těmito názory, prokázat, že náklady vynaložené mateřskou společností sloužily k dosažení zdanitelných příjmů žalobkyně, když dle jejího tvrzení ovlivnily výpočet její plánované ziskovosti a tedy i výši převodních cen. Žalobkyně svoje důkazní břemeno neunesla a nedoložila způsob, jakým byla stanovena marže právě ve výši 3 %, nedoložila ani svá tvrzení o nákladech vynaložených mateřskou společností, které by výši převodních cen měly ovlivnit.

Krajský soud tak nemohl přisvědčit názoru žalobkyně že dostatečně prokázala výši ziskové přirážky. Její odůvodnění o zohlednění centrálních a správních nákladů vynaložených mateřskou společností žalovaný zcela v souladu s daňovým řádem nemohl akceptovat. Tuto skutečnost v odůvodnění napadeného rozhodnutí řádně vysvětlil, když uvedl, že z výpočtu předloženého žalobkyní vyplývá, že tyto centrální náklady již ovlivnily výši použité ziskovosti. Dovodil z toho, že centrální náklady uváděné žalobkyní byly do výše převodní ceny prostřednictvím marže snížené na 3 % promítnuty duplicitně.

Nelze se rovněž přiklonit k názoru, že posouzení týkající se technického charakteru výroby a povahy produkce mělo být ponecháno specializovanému znalci. Pokračování 31Af 11/2011

Cílem daňového řízení ve smyslu ust. § 2 odst. 2 daňového řádu je stanovení a vybrání daně tak, aby nebyly zkráceny daňové příjmy. Správci daně i žalovanému přitom pro splnění tohoto cíle přísluší shromáždit veškeré dostupné důkazy za účelem jejich posouzení a zhodnocení a to v mezích zásady volného hodnocení důkazů. Mezi prioritní důkazy v daném případě nepochybně patřila jednotlivá smluvní ujednání a v neposlední řadě i účetní záznamy. Jejich posouzením dospěli správce daně i žalovaný k závěrům shora prezentovaným. Takový postup tedy nemůže ani náznakem vzbuzovat podezření o překročení kompetence těchto správních orgánů. Naopak se lze domnívat, že ani jiný postup nemohl být zvolen a že pro posouzení dopadů smluvních ujednání odrážejících se ve vedeném účetnictví z pohledu daňových zákonů není nikdo jiný než správce daně kompetentní. Žalobkyně se mýlí, když předpokládá, že v projednávané věci je nutno vyvozovat i kvalifikované technické závěry.

Způsob výpočtu ziskové přirážky žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí řádně odůvodnil. Krajský soud na toto odůvodnění v plném rozsahu odkazuje. Námitky zpochybňující tento výpočet jsou ze strany žalobkyně interpretovány pouze v obecné rovině, žalobkyně v průběhu odvolacího ani soudního řízení nepředložila žádný konkrétní výpočet, jež by mohl být pro srovnání s výpočtem správce daně použit a jež by tak konečný závěr vyvracel. Konstatování a tvrzení správce daně nelze považovat za nesrozumitelná a nepřezkoumatelná. Správce daně i žalovaný tak dostáli požadavkům nastaveným judikaturou Ústavního soudu, neboť při svém rozhodování nevybočili ze zákonného rámce. V daném případě lze výklad ust. § 23 odst. 7 zákona o daních z příjmů považovat ve vztahu k projednávané věci za jednoznačný, nelze proto ani uvažovat o případné aplikaci zásady in dubio mitius. Nelze se ani ztotožnit s názorem žalobkyně, že postup správce daně neodpovídal požadavkům judikatury Nejvyššího správního soudu obsaženým v jeho rozsudku ze dne 31. 3. 2009, čj. 8 Afs 80/2007-105. V něm uvedený soud vyslovil přesvědčení, že „zákon o daních z příjmů poskytuje správci daně široký prostor pro stanovení ceny běžné v obchodních vztazích. Jeho rozhodnutí a kritéria výběru však musí být objektivní, spravedlivá a přezkoumatelná.“ Krajský soud má, ve vazbě na shora uvedené, zato, že tyto kritéria byla napadeným rozhodnutím splněna.

Nelze se rovněž přiklonit k názoru, že žalovanému při rozhodování chyběly základní informace ohledně zdanění dané transakce na německé straně. Žalobkyně přitom správně poukázala na skutečnost, že ona sama i mateřská společnost jsou dva samostatné podnikatelské subjekty. Krajský soud nepovažuje za důvodné, aby v tomto daňovém řízení a při posuzování jednotlivých důkazů bylo důkazní řízení rozšířeno o vyjádření mateřské společnosti. Nelze totiž předpokládat, že by tato společnost měla důvod smluvní ujednání jakkoliv rozporovat, není totiž pochyb o tom, že se jednalo oboustranný svobodný projev vůle.

Krajský soud rovněž považuje, v rozporu s názorem žalobkyně, výběr osmi srovnatelných společností správcem daně pro stanovení výpočtu ziskové přirážky za přiměřený. Vybrané společnosti měly správci daně sloužit k vytvoření rámcové představy, která samozřejmě musela být konkretizována ve vztahu k předmětu činnosti žalobkyně. Nelze předpokládat, že by bylo lze najít podnikatelský subjekt,

Pokračování 31Af 11/2011

jehož předmětem činnosti byl shodný s předmětem činnosti žalobkyně. Žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí přitom zdůraznil, že vybrané společnosti je možno ve smyslu čl. 9 Smlouvy o zamezení dvojího zdanění a ve smyslu ust. § 23 odst. 7 zákona o daních z příjmů považovat za srovnatelné subjekty. Krajský soud tak nemůže v počtu vybraných subjektů spatřovat nezákonnost, žalobkyně přitom žádné konkrétní námitky týkající se samotného výběru těchto subjektů ani jejich činnosti nevznáší.

Dále se krajský soud zabýval žalobní námitkou upozorňující na nedostatek formálních náležitostí napadeného rozhodnutí, které ve svém poučení odkazuje na ust. § 55b odst. 5 daňového řádu s tím, že opravné prostředky nejsou připuštěny. Krajský soud přisvědčil názoru žalobkyně, že ust. § 55b uvedené právní úpravy se dotýká institutu rozhodnutí o povolení nebo nařízení přezkoumání, nikoliv samotného rozhodnutí o přezkoumání či rozhodnutí o odvolání proti tomuto rozhodnutí o přezkoumání. Dané pochybení však nezpůsobuje nezákonnost napadeného rozhodnutí, proto ani nemůže být důvodem pro jeho zrušení. Krajský soud má totiž zato, že žalobkyně byla o užití opravného prostředku poučena správně, ve smyslu ust. § 50 odst. 8 daňového řádu. Nesprávný odkaz na ust. § 55b odst. 5 této právní úpravy nemůže být důvodem pro zrušení napadeného rozhodnutí, neboť sám o sobě neznamená zásah do chráněných práv a zájmů žalobkyně.

Z uvedených důvodů krajský soud žalobu jako nedůvodnou ve smyslu ust. § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl.

Výrok o nákladech řízení se opírá o ust. § 60 odst. 1 s.ř.s. Žalobkyně nebyla ve věci úspěšná, právo na náhradu nákladů řízení jí proto nevzniklo. Ze spisu nevyplynulo, že by žalovanému náklady v souvislosti s tímto řízením vznikly. Proto soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku rozsudku.

Poučení:

Toto rozhodnutí nabývá právní moci dnem doručení účastníkům (§ 54 odst. 5 s.ř.s.) Proti pravomocnému rozhodnutí je přípustná kasační stížnost, kterou lze podat z důvodů uvedených v § 102 a násl. s.ř.s. ve lhůtě dvou týdnů po doručení rozhodnutí. Kasační stížnost se podává ke Krajskému soudu v Hradci Králové.

O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem. To neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

V Hradci Králové dne 16. září 2011 Mgr. Marie Kocourková, v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru