Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

31 Af 105/2010 - 36Rozsudek KSHK ze dne 18.02.2011

Prejudikatura

4 Afs 15/2003


přidejte vlastní popisek

31Af 105/2010-36

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Marie Kocourkové a soudkyň JUDr. Magdaleny Ježkové a Mgr. Heleny Konečné ve věci žalobce JUDr. J. M., zast. JUDr. Milanem Jelínkem, advokátem v Hradci Králové, Resslova 1235, proti žalovanému Finančnímu ředitelství v Hradci Králové, se sídlem v Hradci Králové, Horova 17, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 5. srpna 2010, čj. 4872/10-1500-602525, takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Včas podanou žalobou se žalobce domáhal zrušení shora identifikovaného rozhodnutí, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání do rozhodnutí Finančního úřadu v Kostelci nad Orlicí o zamítnutí odvolání do rozhodnutí o zřízení zástavního práva.

V žalobě uvedl, že dne 15. 2. 2010 vydal správce daně rozhodnutí o zřízení zástavního práva, které daňovému subjektu, společnosti DANUBIA, společnost s ručením omezením (dále jen „daňový subjekt“) doručil dne 16. 2. 2010. Lhůta pro podání odvolání tak počala běžet dne 18. 2. 2010 a měla uplynout dne 19. 3. 2010. Dne 5. 3. 2010 byl žalobce ustanoven insolvenčním správcem daňového subjektu a pokračování A f 105/ 312010

to usnesením krajského soudu, kterým byl současně zjištěn úpadek daňového subjektu a prohlášen na něho konkurs. Účinky prohlášení konkursu nastaly dne 5. 3. 2010 v 14.02 hod. Žalobce podal proti rozhodnutí o zřízení zástavního práva dne 9. 4. 2010 odvolání, které správce daně zamítl pro opožděnost, další odvolání proti tomuto rozhodnutí zamítl napadeným rozhodnutím žalovaný.

Napadené rozhodnutí považoval žalobce za nezákonné a to v prvé řadě pro nesprávné posouzení otázky procesního postavení žalobce v daňovém řízení. Odkázal přitom na § 266 odst. 1 a 2 zákona č. 182/2006 Sb., insolvenčního zákona (dále jen „insolvenční zákon“), dle něhož je účastníkem daňového řízení i nadále dlužník, ale vedle něho vstupuje do daňového řízení nový subjekt. Dále poukázal na ust. § 9a zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“), které přiznává insolvenčnímu správci práva a povinnosti obdobné jako jsou uvedeným právním předpisem přiznána samotnému daňovému subjektu. Přitom práva a povinnosti těchto dvou subjektů nejsou totožná, avšak svou povahou obdobná. Přitom skutečnost, že insolvenční správce není zástupcem úpadce jako daňového subjektu vyplývá rovněž z ust. § 9a, §10 daňového řádu. Z toho důvodu musí být insolvenční správce samostatnou a na daňovém subjektu nezávislou osobou vystupující v daňovém řízení, která stojí vedle daňového subjektu. Přitom daňový řád přiznává insolvenčnímu správci práva a povinnosti obdobná právům a povinnostem daňového subjektu.

Dále žalobce dospěl k přesvědčení, že právní názor žalovaného, dle něhož běh lhůty pro podání odvolání žalobcem je závislý na doručení rozhodnutí daňovému subjektu, tedy na běhu lhůty pro podání odvolání daňovým subjektem, je nesprávný. Upozornil, že jako insolvenční správce je osobou oprávněnou podat proti rozhodnutí odvolání a to na základě ust. § 9a daňového řádu. Toto ustanovení totiž přiznává insolvenčnímu správci obdobná práva jako daňovému subjektu, tedy i právo na doručení rozhodnutí vztahující se k majetku dlužníka. Poukázal přitom na ust. § 229 a § 246 insolvenčního zákona. Žalobce měl zato, že se jako insolvenční správce stal samostatným účastníkem daňového řízení s právy obdobnými jaké má daňový subjekt. Správce daně tak byl povinen ve smyslu ust. § 2 odst. 1 daňového řádu doručit rozhodnutí insolvenčnímu správci a to bez zbytečného odkladu po jeho ustanovení a umožnit mu výkon jeho práv, a to i kdyby dnem ustanovení byl poslední den lhůty pro podání opravného prostředku běžící daňovému subjektu. Pokud tak správce daně neučinil, vydané rozhodnutí nenabylo právní moci, neboť ve smyslu ust. § 32 odst. 12 daňového řádu je v právní moci jen takové rozhodnutí, proti kterému nelze uplatnit řádný opravný prostředek. Žalobce vyslovil přesvědčení, že i když rozhodnutí vydané správcem daně nabude právní moci ve vztahu k daňovému subjektu, nemůže toto rozhodnutí nabýt právní moci jako celek, dokud nebude náležitým způsobem doručeno insolvenčnímu správci jako novému oprávněnému subjektu a dokud tomuto subjektu neuplyne lhůta dle ust. § 48 odst. 5 daňového řádu k podání odvolání.

Žalobce dále upozornil, že žalovaný svoje odůvodnění nesprávně opírá o judikaturu Nejvyššího správního soudu, která se vztahuje k zákonu č. 328/1991 Sb., pokračování A f 105/ 312010

o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o konkursu“) a nikoliv k insolvenčnímu zákonu. Tento zákon totiž přinesl zásadní změnu dotýkající se postavení účastníků tohoto řízení. Záměr odlišovat postavení správce konkursní podstaty i insolvenčního správce sledoval zákonodárce nepochybně i novelizací daňového řádu, která do tohoto právního předpisu začlenila nové ustanovení § 9a a tím vymezila specifické postavení insolvenčního správce oproti jiným osob zúčastněným na řízení. Před nabytím účinnosti insolvenčního zákona byl správce konkursní podstaty považován za osobou zúčastněnou na řízení ve smyslu ust. § 7 odst. 2 písm. e/ daňového řádu. Zákon o konkursu byl přitom aplikován přednostně jako lex specialis. Správce konkursní podstaty byl dle tohoto zákon výlučně oprávněn k výkonu práv a plnění povinností příslušejících úpadci, pokud souvisely s nakládáním s majetkem spadajícím do konkursní podstaty, včetně povinností podle předpisů o daních. Tento správce tak vykonával práva a plnil povinnosti jménem samotného úpadce. Po novele daňového řádu v důsledku přijetí insolvenčního zákona byla právní úprava postavení insolvenčního správce přenesena z ust. § 7 odst. 2 písm. e/ do nového ust. § 9a. Toto posledně jmenované ustanovení přiznává insolvenčnímu správci obdobná práva a povinnosti jako jsou přiznána samotnému daňovému subjektu. Insolvenční správce tak není zvláštním zástupcem daňového subjektu, nýbrž samostatnou a na daňovém subjektu nezávislou osobou vystupující v daňovém řízení, která stojí vedle daňového subjektu. Žalobce přitom odkázal na ust. § 9a a § 10 daňového řádu a ust. § 40 odst. 1 insolvenčního zákona, dle něhož insolvenční správce nejedná jako zástupce daňového subjektu, neboť faktické i právní úkony činí jménem svým a nikoliv jménem úpadce.

Žalobce rovněž namítal, že správce daně postupoval v daňovém řízení v rozporu se základními zásadami daňového řízení (§ 2 odst. 1, 2, 8 a§ 4 správního řádu) a to při doručení svého rozhodnutí nejen daňovému subjektu ale i insolvenčnímu správci.

V odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaný vyslovil jednoznačný názor, že insolvenční správce není právním nástupcem daňového subjektu, resp. daňového dlužníka, coby nositele daňových povinností (jejichž plnění pouze zajišťuje) ani procesním nástupcem daňového subjektu coby účastníka daňového řízení. Insolvenční správce nenabývá okamžikem prohlášení konkursu postavení vedlejšího účastníka v daňovém řízení, ani do něj nevstupuje jako nový účastník namísto dlužníka. Insolvenční správce se pouze nově stává osobou, resp. jednou z osob, které mohou činit právní úkony, jež mají z hlediska právního postavení dlužníka stejné právní účinky, jako by je učinil sám dlužník. Prohlášením konkursu rovněž insolvenční správce nemůže nabýt práva vykonávat oprávnění a povinnosti ve větším rozsahu, než v jakém v daném okamžiku náleží dlužníkovi – na insolvenčního správce v tomto okamžiku pouze přechází výkon těchto práv a plnění povinností ve stavu, v jakém se v daném okamžiku nacházejí (viz § 246 odst. 1 insolvenčního zákona). Hmotněprávním nositelem dotčených práv a povinností zůstává nadále dlužník. Insolvenční správce mohl v probíhajícím daňovém řízení činit z titulu svého jednatelského oprávnění vyplývajícího z § 40 a § 246 insolvenčního zákona pouze takové úkony, které mu dovoloval stav, v němž se daňové řízení v daném okamžiku pokračování A f 105/ 312010

nacházelo. Jestliže v daném okamžiku svědčilo dlužníkovi právo podat odvolání proti rozhodnutí o zřízení zástavního práva, jelikož odvolací lhůta dosud neskončila, mohl od okamžiku prohlášení konkursu toto odvolání podat (tzn. právo vykonat) namísto dlužníka insolvenční správce, a to s účinky totožnými, jako by podání učinil sám dlužník.

Podle názoru žalovaného je právní úprava postavení insolvenčního správce obsažená v insolventním zákoně ve své podstatě srovnatelná s dřívější právní úpravou danou zákonem o konkursu, a tudíž lze závěry Nejvyššího správního soudu vyslovené k této otázce (rozsudek ze dne 30. 3. 2005, čj. 4 Afs 15/2003-55) vztáhnout i na postavení insolvenčního správce v daňovém řízení. Nejvyšší správní soud dále v rozsudku č.j. 7 Afs 45/2005-59 ze dne 30.6.2005 vyslovil, že subjekt, který je pouze adresátem úkonu správce daně (tj. procesním příjemcem ve smyslu § 17 odst. 2 daňového řádu), aniž by byl zároveň příjemcem ve smyslu hmotněprávním dle § 32 odst. 1 daňového řádu, není účastníkem daňového řízení. I pokud by tedy správce daně insolvenčnímu správci rozhodnutí o zřízení zástavního práva, které bylo již dříve doručeno daňovému dlužníkovi, dodatečné doručil, nemohlo by toto doručení mít vliv na běh odvolací lhůty a na právní účinky tohoto rozhodnutí vůči jeho příjemci (daňovému dlužníkovi), které již nastaly. Žalovaný tak učinit závěr, že správce daně není povinen po prohlášení konkursu doručovat své dosud nepravomocné rozhodnutí insolvenčnímu správci jako dalšímu příjemci (účastníkovi) se samostatným právem odvolání. Zároveň daňový řád ani insolvenční zákon také neukládá správci daně povinnost poskytovat insolvenčnímu správci automaticky po prohlášení konkursu na majetek daňového subjektu informace o stavu probíhajícího daňového řízení (např. o dosud nepravomocných rozhodnutích doručených dlužníkovi ještě před zahájením insolvenčního řízení). Taková povinnost není v žádném z těchto přepisů, ani v jiném právním předpisu upravujícím činnost správce daně, obsažena. Žalovaný uzavřel, že insolvenční správce měl tedy možnost se o existenci rozhodnutí správce daně o zřízení zástavního práva dozvědět z několika zdrojů a seznámit se s ním ještě před uplynutím odvolací lhůty.

Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v řízení podle části třetí hlavy druhé dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s.ř.s.“) bez nařízení, když žalobce i žalovaný vyslovili s tímto postupem souhlas.

Ze skutkových okolností projednávané věci je zřejmé, že správce daně vydal dne 15.2.2010 rozhodnutí, jímž podle § 72 daňového řádu zřídil zástavní právo k nemovitostem daňového dlužníka evidovaným na listu vlastnictví č. 442 katastru nemovitostí vedeného Katastrálním úřadem pro Královéhradecký kraj. Toto rozhodnutí bylo doručeno elektronicky do datové schránky daňového subjektu a do datové schránky příslušného katastrálního úřadu dnem 16.2.2010. Dále ze správního spisu nepochybně vyplynulo, že vyhláškou č.A.. KSHK 45INS 1601/2010-A-2/celk. 1 ze dne 19.2.2010 oznámil Krajský soud v Hradci Králové ve věci daňového subjektu zahájení insolvenčního řízení. Účinky spojené se zahájením inslovenčního řízení

nastaly dne 19. 2. 2010. Insolvenčním správcem byl ustanoven žalobce. Účinky rozhodnutí o úpadku a účinky prohlášení konkursu nastaly dnem 5. 3. 2010.

Posouzením těchto skutkových okolností dospěl krajský soud k názoru, že žaloba není důvodná. K vyslovení tohoto závěru jej vedly následující právní úvahy.

Prohlášením konkursu se daňové řízení ve smyslu ust. § 266 odst. 1 písm. c) a odst. 2 insolvenčního zákona, § 40b odst. 3 daňového řádu nepřerušuje a účastníkem tohoto řízení zůstává nadále dlužník. Prohlášení konkursu nemá vliv na dlužníkovu způsobilost k právním úkonům ani na jeho procesní způsobilost (§ 245 odst. 3 insolvenčního zákona). Tímto okamžikem rovněž přechází na insolvenčního správce oprávnění nakládat s majetkovou podstatou, jakož i výkon práv a plnění povinností, které přísluší dlužníku, pokud souvisí s majetkovou podstatou. Způsob jednání insolvenčního správce upravuje ust. § 40 insolvenčního zákona. Dle této právní úpravy insolvenční správce jedná svým jménem na účet dlužníka, pokud na něho přešlo oprávnění nakládat s majetkovou podstatou. Jednáním jsou zejména právní úkony, jimiž insolvenční správce zatěžuje majetkovou podstatu nebo s ní jinak nakládá a jeho úkony v incidenčních sporech, jakož i v dalších sporech, kterých se účastní místo dlužníka. Právní pozici insolvenčního správce upravuje pro daňové řízení ust. § 9a daňového řádu. Dle tohoto ustanovení „osoby ustavené podle zákona, které v rozsahu svých zmocnění plní povinnosti při správě daní stanovené daňovým subjektem, zejména správce dědictví a insolvenční správce, mají obdobná práva a povinnosti jako daňový subjekt“.

V projednávané věci lze považovat za nepochybné, že v den vydání rozhodnutí o zřízení zástavního práva, tedy dne 15. 2. 2010 nebylo ještě u daňového subjektu zahájeno insolvenční řízení. Správce daně tedy postupoval naprosto standardně, a nutno podotknout, že jiný postup ani nemohl zvolit, když vydané rozhodnutí doručil daňovému subjektu (v daném případě do datové schránky), neboť ten si zástupce pro daňové řízení nezvolil zástupce. Rozhodnutí bylo doručeno dne 16. 2. 2010, takže třicetidenní lhůta odvolací lhůta počala ve smyslu ust. § 48 odst. 5 daňového řádu běžet dne 18. 2. 2010 a její běh byl ukončen k datu 19. 3. 2010. V těsné návaznosti na počátek běhu odvolací lhůta nastaly u daňového subjektu i účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení a to dne 19. 2. 2010, přičemž účinky rozhodnutí o ustanovení insolvenčního správce nastaly dne 5. 3. 2010. Krajský soud se ztotožnil s názorem žalovaného, že insolvenční správce není právním nástupcem daňového subjektu, není ani jeho procením nástupcem. V době prohlášení konkursu mu tedy nemohlo vzniknout rozsáhlejší procení oprávnění, než jaké v té době svědčilo samotnému daňovému subjektu. Lhůta pro podání odvolání tedy počala dnem 18. 2. 2010 a žádným právním výkladem nelze dovodit, že by odvolací lhůta mohla v téže věci začít běžet znovu ve prospěch insolvenčního správce. Názor, že správce konkursní podstaty se nestává účastníkem daňového řízení namísto daňového subjektu, ani vedle něj, vyslovil ve svém rozsudku ze dne 30. 3. 2005, čj. 4 Afs 15/2003-55 i Nejvyšší správní soud, jak ostatně konstatoval i žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí. Krajský soud přitom nemohl při posuzování této otázky přisvědčit námitce žalobce, dle níž se tato judikatura vztahuje pokračování A f 105/ 312010

pouze k zákonu o konkursu, což zdůvodnil změnou daňového řádu zakotvenou v jeho ust. § 9a. Pokud žalobce dovozuje, že insolvenční správce je na základě této právní úpravy samostatnou, na daňovém subjektu nezávislou osobou, nelze této námitce přisvědčit. Insolvenčnímu správci daňový řád sice přiznává obdobná práva jako daňovému subjektu, nicméně z této úpravy nelze rozšířeně dovodit, že by správci daně ukládala povinnost činit vůči tomuto správci znovu úkony, které již byly učiněny vůči samotnému daňovému subjektu a to v době, kdy insolvenční řízení ještě nebylo zahájeno. Takový výklad by nutně musel vést k právní nejistotě, neboť by umožňoval, aby odvolací lhůta počala běžet nově a její běh by byl vlastně v určité části duplicitní. Správce daně tedy postupoval v souladu se zásadami daňového řádu, když rozhodnutí o zřízení zástavního práva doručil daňovému subjektu, jako účastníku řízení, neboť pouze ten zůstal i po prohlášení konkursu hmotněprávním příjemcem rozhodnutí ve smyslu ust. § 32 odst. 1 a 2 písm. c/ daňového řádu.

Krajský soud proto musel žalobu jako nedůvodnou ve smyslu ust. § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítnout.

Výrok o nákladech řízení se opírá o ust. § 60 s.ř.s. Žalobce nebyl ve věci úspěšný, soud mu proto náhradu nákladů řízení nepřiznal. Žalovanému náklady řízení nevznikly.

Poučení:

Toto rozhodnutí nabývá právní moci dnem doručení účastníkům (§ 54 odst. 5 s.ř.s.).

Proti pravomocnému rozhodnutí je přípustná kasační stížnost, kterou lze podat z důvodů a za podmínek uvedených v § 102 a násl. s.ř.s. ve lhůtě dvou týdnů po doručení rozhodnutí ke Krajskému soudu v Hradci Králové.

V Hradci Králové dne 18. února 2011

Mgr. Marie Kocourková, v.r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru