Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

31 A 2/2015 - 77Usnesení KSHK ze dne 10.02.2017

Prejudikatura

6 A 25/2002 - 42

8 As 47/2005 - 86

7 Aps 3/2008 - 98

Oprav. prostředek / ústav. stíž.
7 As 62/2017

přidejte vlastní popisek

31A 2/2015-77

USNESENÍ

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Magdaleny Ježkové a soudců JUDr. Jany Kábrtové a Mgr. Tomáše Blažka ve věci žalobce L. K., proti žalované Vězeňské službě České republiky, Věznici Valdice, se sídlem nám. Míru 55, Valdice, v řízení o žalobě proti rozhodnutí ředitele žalované ze dne 23. 7. 2013 o zařazení žalobce do práce,

takto:

I. Žaloba se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žádost žalobce o ustanovení zástupce ze dne 11. 11. 2016 se

zamítá.

Odůvodnění:

I. Vymezení věci

[1] Krajskému soudu bylo dne 2. 10. 2015 doručeno podání nadepsané jako žaloba proti rozhodnutí správního orgánu, kterou se žalobce domáhá vydání rozsudku, jímž by bylo zrušeno rozhodnutí ředitele Věznice Valdice ze dne 23. 7. 2013 o zařazení žalobce do práce u subjektu Tom Bohemia Crystal s.r.o. Žalobce zároveň uvedl, že původně podal žalobu proti uvedenému rozhodnutí u Okresního soudu v Jičíně, který však usnesením ze dne 21. 9. 2015, č. j. 9C 164/2013 - 114, řízení o dané žalobě zastavil podle § 104b odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Okresní soud žalobce dále poučil o možnosti podat proti uvedenému rozhodnutí žalobu u místně a věcně příslušného soudu podle zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“).

[2] Žalobce spolu s žalobou podal žádost o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce. O této žádosti krajský soud rozhodl usnesením ze dne 8. 9. 2016, a to tak, že žalobci přiznal zcela osvobození od soudních poplatků, žádost žalobce o ustanovení zástupce pro řízení ve věci soudního přezkumu rozhodnutí správního orgánu však zamítl. Nejvyšší správní soud následně (rozsudkem ze dne 12. 10. 2016, č. j. 1 As 256/2016 – 13) zamítl kasační stížnost podanou žalobcem proti uvedenému usnesení krajského soudu.

[3] Dne 11. 11. 2016 žalobce zaslal krajskému soudu novou žádost o ustanovení zástupce.

II. Shrnutí argumentace obsažené v žalobě

[4] Žalobce uvedl, že dne 20. 6. 2013, v souladu s § 30 odst. 4 zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody a o změně některých souvisejících zákonů, svým podpisem souhlasil se zaměstnáním u subjektu Tom Bohemia Crystal s.r.o. Dne 27. 6. 2013 vydala D. K. lékařský posudek o zdravotní způsobilosti k práci se závěrem, že žalobce je zdravotně způsobilý k práci u uvedeného subjektu bez omezení. Dne 1. 7. 2013 žalobce podal řediteli Věznice Valdice písemný návrh na přezkoumání uvedeného lékařského posudku a odkázal na posudek o invaliditě ze dne 30. 3. 2011, podle jehož závěru poklesla pracovní schopnost žalobce o 30 % a byla mu stanovena pracovní omezení. Ředitel věznice žalobci sdělením ze dne 9. 7. 2013 oznámil, že nevyhověl jeho návrhu na přezkoumání lékařského posudku ze dne 27. 6. 2013. Žalobce podal dne 18. 7. 2013 návrh na přezkoumání daného lékařského posudku odboru zdravotnické služby Generálního ředitelství VSČR. Podaný návrh měl odkladný účinek vůči lékařskému posudku ze dne 27. 6. 2013, přesto byl žalobce dne 23. 7. 2013 rozhodnutím ředitele Věznice Valdice zařazen do práce u subjektu Tom Bohemia Crystal s.r.o.

[5] Pokud ředitel věznice nevyhoví návrhu na přezkoumání lékařského posudku, pak je jeho povinností ve lhůtě 10 pracovních dnů postoupit návrh na přezkoumání lékařského posudku Odboru zdravotnické služby GŘ VS ČR. Z podnětu žalobce si GŘ VSČR vyžádalo zdravotnickou dokumentaci žalobce a z toho popudu ředitel věznice dopisem ze dne 19. 9. 2013 (dva měsíce po uplynutí lhůty) postoupil návrh žalobce GŘ VSČR. Žalobce dne 24. 7. 2013 nastoupil do práce u společnosti Tom Bohemia Crystal s.r.o., kde nebyl zaškolen k práci, ani seznámen s bezpečnostními a protipožárními předpisy. Téhož dne žalobce odvolal svůj souhlas s pracovním zařazením u uvedené společnosti. Za těchto podmínek žalobce odmítl nastoupit k práci, za což byl dne 2. 8. 2013 kázeňsky potrestán celodenním umístěním do uzavřeného oddělení na 3 dny. Kázeňský trest žalobce vykonal. Dne 14. 8. 2013 byl přeřazen z II. do III. prostupné skupiny vnitřní diferenciace (PSVD).

[6] Usnesením Odboru zdravotnické služby GŘ VSČR ze dne 4. 12. 2013 byl potvrzen lékařský posudek ze dne 27. 6. 2013, žalobce tak mohl být zařazen do práce nejdříve dne 4. 12. 2013. Žalobce dne 2. 1. 2014 v této věci podal stížnost generálnímu řediteli VSČR, který si od věznice vyžádal podkladové materiály a stanovisko ředitele věznice. Ředitel věznice dne 12. 2. 2014 změnil rozhodnutí o uložení kázeňského trestu, kázeňský trest žalobci zahladil a dne 18. 2. 2014 jej přeřadil z III. do II. PSVD. Generální ředitel VSČR dne 6. 3. 2014 vyhodnotil stížnost žalobce jako důvodnou, konstatoval, že žalobce byl neoprávněně kázeňsky trestán. Ředitel věznice však nezrušil své rozhodnutí ze dne 23. 7. 2013 o zařazení žalobce do práce (odkud byl žalobce vyřazen dne 13. 8. 2013), byť se jedná o rozhodnutí nezákonné. Žalovaná pod hrozbou kázeňského trestu ve své podstatě donucovala žalobce k práci, i když věděla, že práce je žalobci uložena v rozporu se zákonem a nejedná se o práci běžně požadovanou při výkonu trestu dle § 32 odst. 2 zákona o výkonu trestu odnětí svobody. Dle čl. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod platí, že od nikoho se nesmí žádat, aby vykonával nucené práce nebo povinné práce. Z těchto důvodů žalobce navrhuje, aby soud zrušil výše specifikované rozhodnutí žalované ze dne 23. 7. 2013.

III. Shrnutí vyjádření žalované

[7] Žalovaná ve svém vyjádření k žalobě uvedla, že kdyby žalobce kdykoliv v rozmezí od zpracování lékařského posudku ze dne 27. 6. 2013 do doby před jednáním zařazovací komise dne 23. 7. 2013 vzal zpět svůj souhlas s pracovním zařazením, nebyl by na pracoviště Tom Bohemia Crystal s.r.o. zařazen. Žalobce tak však neučinil, ačkoliv vzhledem k jeho stížnosti na zpracovaný zdravotní posudek je možné se domnívat, že o toto pracovní zařazení ve skutečnosti neměl zájem a že záměrně požádal o zařazení na náročnější pracoviště, přičemž předpokládal, že na něj nebude zařazen ze zdravotních důvodů. Tímto by dosáhl např. lepšího hodnocení.

[8] Dle žalované je z hlediska formální logiky sice třeba dát žalobci za pravdu, soud by však měl přihlédnout ke všem souvislostem věci. Žalobce nejprve souhlasil se zaměstnáním, byl vypracován posudek o jeho zdravotní způsobilosti a ředitel věznice odpovídajícím způsobem rozhodl o jeho zařazení. Žalobce následně souhlas odvolal, byl podán návrh na jeho vyřazení z pracoviště, o návrhu opět rozhodoval ředitel věznice a byla provedena výstupní prohlídka. V důsledku toho bylo vydáno nezákonné rozhodnutí o uložení kázeňského trestu, na jehož základě byl žalobce na tři dny umístěn do uzavřeného oddělení. S ohledem na délku kázeňského trestu, který byl následně zahlazen, skutečnost, že žalobce se na vzniklé situaci aktivně podílel (nejprve souhlasil s pracovním zařazením, následně souhlas odvolal), je tato forma reparace postačující. Ke stejnému závěru dospěl také Městský soud v Praze v rozsudku ze dne 20. 5. 2015, č. j. 39Co 115/2015 - 133.

[9] Žalovaná dále poukázala na skutečnost, že žalobce se nedožadoval přezkumu rozhodnutí či opatření uváděných v žalobě ze strany státního zastupitelství, kterému jako jedinému přísluší vykonávat ve věznici dozor nad dodržováním právních předpisů při výkonu trestu, včetně pravomoci prověřovat zákonnost příkazů a rozhodnutí Vězeňské služby. Dozor nad dodržováním právních předpisů při výkonu trestu provádí pověřený státní zástupce krajského státního zastupitelství, v jehož obvodu se trest vykonává, dle § 78 zákona o výkonu trestu odnětí svobody. Kontrolní pravomoci ohledně dodržování práv odsouzených ze strany Vězeňské služby má i Veřejný ochránce práv. Žalobce má také možnost k uplatnění svých práv a oprávněných zájmů podávat stížnosti a žádosti podle § 26 zákona o výkonu trestu odnětí svobody. Žalobce tak podle žalované nebyl nijak krácen na svých právech.

IV. Povaha napadeného „rozhodnutí“ ředitele žalované

[10] Krajský soud si nejprve vyžádal od Okresního soudu v Jičíně spis sp. zn. 9C 164/2013. Z tohoto spisu ověřil, že okresní soud usnesením ze dne 21. 9. 2015 rozhodl podle § 104b odst. 1 o. s. ř. o zastavení řízení o žalobě, kterou u okresního soudu žalobce podal proti předmětnému rozhodnutí ředitele Věznice Valdice. Okresní soud žalobce zároveň poučil o tom, že může ve lhůtě do jednoho měsíce od právní moci daného usnesení podat žalobu proti rozhodnutí správního orgánu u věcně a místně příslušného správního soudu. Žalobce následně podal ve stanovené jednoměsíční lhůtě nyní posuzovanou žalobu.

[11] Krajský soud dále posuzoval, zda žalobou napadený akt (rozhodnutí ředitele Věznice Valdice ze dne 23. 7. 2013 o zařazení žalobce na střežené pracoviště Tom Bohemia Crystal s.r.o.) vůbec představuje rozhodnutí správního orgánu ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s. Podle uvedeného ustanovení „[k]do tvrdí, že byl na svých právech zkrácen přímo nebo v důsledku porušení svých práv v předcházejícím řízení úkonem správního orgánu, jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují jeho práva nebo povinnosti, (dále jen "rozhodnutí"), může se žalobou domáhat zrušení takového rozhodnutí, popřípadě vyslovení jeho nicotnosti, nestanoví-li tento nebo zvláštní zákon jinak.“ Ne každý úkon správního orgánu, který je formálně označen jako rozhodnutí, je totiž rozhodnutím ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s., tedy aktem, který lze ve správním soudnictví napadat žalobou proti rozhodnutí správního orgánu. Takovým rozhodnutím je dle citovaného ustanovení pouze úkon správního orgánu, jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují práva nebo povinnosti žalobce.

[12] Nutno dodat, že podle judikatury Nejvyššího správního soudu „nelze § 65 odst. 1 s. ř. s. vykládat doslovným jazykovým výkladem, ale podle jeho smyslu a účelu. Žalobní legitimace podle tohoto ustanovení musí být dána pro všechny případy, kdy je dotčena právní sféra žalobce (…), tj. kdy se jednostranný úkon správního orgánu, vztahující se ke konkrétní věci a konkrétním adresátům, závazně a autoritativně dotýká jejich právní sféry. Nejde tedy o to, zda úkon správního orgánu založil, změnil, zrušil či závazně určil práva a povinnosti žalobce, nýbrž o to, zda se – podle tvrzení žalobce v žalobě – negativně projevil v jeho právní sféře“ (usnesení rozšířeného senátu ze dne 23. 2. 2005, č. j. 6 A 25/2002 – 42, obdobně viz usnesení rozšířeného senátu ze dne 21. 10. 2008, č. j. 8 As 47/2005 – 86).

[13] Judikatura dále rozhodnutí ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s. definuje jako formalizovaný a standardizovaný akt se zákonem předepsanými náležitostmi umožňujícími rychle a jednoduše rozpoznat původce i adresáta (adresáty) takového aktu, obsah práv a povinností jím upravených i důvody, pro které je do nich zasahováno. Zároveň vymezuje i pojem rozhodnutí dle § 65 odst. 1 s. ř. s. v materiálním slova smyslu, přičemž zdůrazňuje, že na neformální úkon správního orgánu by bylo možné nahlížet jako na rozhodnutí v materiálním smyslu jen tehdy, pokud by šlo o akt, který by po obsahové stránce měl povahu „rozhodnutí“ ve smyslu definice obsažené v § 65 odst. 1 s. ř. s. a měl mít podle zákona též formu správního rozhodnutí, avšak který by pro procesní pochybení správního orgánu nebyl v takto předepsané formě vydán (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 11. 2010, č. j. 7 Aps 3/2008 – 98, a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 11. 2012, č. j. 5 As 43/2012 – 40).

[14] Pro určení povahy žalobcem napadeného aktu považoval krajský soud za podstatné následující. Zaměstnávání odsouzených je upraveno v § 29 a násl. zákon o výkonu trestu odnětí svobody. Podle § 29 odst. 1 uvedeného zákona je odsouzený, který byl zařazen do práce, povinen pracovat, pokud je k práci zdravotně způsobilý. K zaměstnávání odsouzeného u jiného subjektu než věznice je navíc dle § 30 odst. 4 téhož zákona třeba předchozího písemného souhlasu odsouzeného (s výjimkami vyjmenovanými v uvedeném ustanovení, které se však v posuzované věci neuplatní). V návaznosti na uvedená ustanovení „rozhoduje“ ředitel věznice o zařazení odsouzeného do práce podle § 41 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 345/1999 Sb., kterou se vydává řád výkonu trestu odnětí svobody, a to zpravidla na základě doporučení odborných zaměstnanců. Podle § 41 odst. 3 vyhlášky č. 345/1999 Sb. je sice odmítnutí práce odsouzeným, který byl zařazen do práce, závažným porušením povinnosti odsouzeného, za něž se zpravidla odsouzenému uloží kázeňský trest. Dané ustanovení se však netýká odsouzených, kteří vzali zpět svůj souhlas se zařazením do práce u cizích subjektů uvedených v § 30 odst. 4 zákona o výkonu trestu odnětí svobody (§ 41 odst. 4 vyhlášky č. 345/1999 Sb.).

[15] Žalobce napadá „rozhodnutí“ ředitele věznice, kterým byl zařazen do práce u jiného subjektu než věznice. Krajský soud je ovšem názoru, že v případě daného „rozhodnutí“ nelze hovořit o žádném dotčení právní sféry žalobce. Žalobce musel se zařazením do práce dopředu souhlasit, nikdo jej tak k práci u jiného subjektu než věznice nemohl proti jeho vůli nutit. Jak krajský soud ověřil z dokumentace týkající se posuzované věci, kterou mu předložila žalovaná, žalobce takový souhlas dne 20. 6. 2013 udělil, v žalobě to ostatně sám potvrzuje. „Rozhodnutí“ ředitele věznice zde mělo spíše povahu svolení s tím, aby žalobce mohl nastoupit do práce, s jejímž výkonem sám projevil souhlas, než autoritativního určení povinnosti. Tomu odpovídá i forma předmětného „rozhodnutí“. Nachází se na formuláři, který je z jedné strany nadepsán jako návrh na zařazení odsouzeného na střežené parkoviště – zde obsahuje stanoviska členů odborné komise (psycholog, speciální pedagog atd.) v podobě doporučuji/nedoporučuji a odkaz na přiložený lékařský posudek o zdravotní způsobilosti žalobce k práci. Na druhé straně formuláře se nachází souhlas odsouzeného (žalobce), spolu se samotným „rozhodnutím“, které spočívá v tom, že ředitel věznice zaškrtl jednu z možností schvaluji/neschvaluji. Dále se zde nachází poučení o povinnostech odsouzeného, který byl zařazen na pracoviště (např. povinnost kdykoli se podrobit důkladné osobní prohlídce, přesně dodržovat pokyny týkající se pohybu ve vymezeném prostoru na pracovišti atd.).

[16] Posuzované „rozhodnutí“ ředitele věznice tedy nesplňuje standardní formální náležitosti rozhodnutí správního orgánu, neobsahuje například žádné bližší odůvodnění „výroku“ ředitele věznice. Krajský soud se však domnívá, že vzhledem k jeho výše popsané povaze není důvod hodnotit posuzované „rozhodnutí“ ředitele věznice jako rozhodnutí správního orgánu v materiálním smyslu.

[17] Jistě si lze představit úkony Vězeňské služby související se zařazováním odsouzených do práce, které by se dotýkaly jejich právní sféry takovým způsobem, že by bylo namístě připustit jejich soudní přezkum ve správním soudnictví. Otázkou by pak bylo, zda v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, nebo spíše v řízení o žalobě proti nezákonnému zásahu správního orgánu (dle § 82 a násl. s. ř. s.). Tuto otázku je však nadbytečné v nynějším případě řešit. Žalobce zřetelně napadá pouze „rozhodnutí“ ředitele Věznice Valdice ze dne 23. 7. 2013 o zařazení žalobce do práce u subjektu Tom Bohemia Crystal s.r.o., a to žalobou, u níž je z jejího nadpisu, obsahu i z formulace návrhu výroku soudního rozhodnutí, jehož vydání se žalobce domáhá, zcela zřejmé, že jde o žalobu podanou podle § 65 a násl. s. ř. s. Za těchto okolností je nutno žalobu odmítnout podle § 46 odst. 1 písm. d) ve spojitosti § 68 písm. e) a § 70 písm. a) s. ř. s.

[18] Krajský soud důkladně zvažoval, zda odmítnutím posuzované žaloby nebude žalobci odepřen přístup k soudu způsobem, který by byl v rozporu s čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Dospěl však k závěru, že tomu tak není. Žalobce udělil dne 20. 6. 2013 souhlas se zařazením do práce u společnosti Tom Bohemia Crystal s.r.o. Poté, co byl dne 27. 6. 2013 vydán lékařský posudek, který jej shledal zdravotně způsobilým pro výkon práce u dané společnosti, začal žalobce zpochybňovat závěry tohoto lékařského posudku. Možné vysvětlení zdánlivě nelogického jednání žalobce nabízí ve svém vyjádření žalovaná, podle které žalobce o předmětné pracovní zařazení ve skutečnosti neměl zájem a požádal o něj s tím, že předpokládal, že na něj nebude zařazen ze zdravotních důvodů (čímž by dosáhl např. lepšího hodnocení). Ať už byly motivy žalobcova jednání jakékoliv, svůj souhlas se zařazením do práce odvolal až po vydání žalobou napadeného „rozhodnutí“. Za těchto okolností lze jen stěží tvrdit, že jeho vydáním došlo k porušení zákazu nucených prací, jak namítá žalobce. Pokud žalobce spatřuje porušení svých práv v úkonech žalované, které následovaly po vydání daného „rozhodnutí“ ředitele věznice, pak je třeba uvést, že žalobce měl k dispozici jiné prostředky k obraně proti těmto úkonům. Například proti rozhodnutí o uložení kázeňského trestu celodenního umístění do uzavřeného oddělení na 3 dny by se zcela jistě mohl bránit žalobou podle § 65 odst. 1 s. ř. s. (v případě, že by nedosáhl zahlazení daného trestu podáním stížnosti generálnímu řediteli VSČR).

V. Nová žádost žalobce o ustanovení zástupce

[19] Krajský soud usnesením ze dne 8. 9. 2016 zamítl původní žádost žalobce o ustanovení zástupce. Konstatoval, že není splněna zákonem vyžadovaná podmínka spočívající v tom, že ustanovení zástupce je nezbytně třeba k ochraně práv žalobce. Žalobce totiž podal žalobu, která „obsahuje všechny zákonem předepsané formální náležitosti žaloby proti rozhodnutí správního orgánu, včetně podrobných žalobních bodů. Žalobce srozumitelně vymezil předmět řízení, odkázal přitom na konkrétní ustanovení právních předpisů, k jejich porušení dle jeho názoru došlo. Z výše podaného shrnutí obsahu žaloby je dle názoru soudu zřejmé, že žalobce je dostatečně kompetentní k hájení svých práv v tomto řízení. Zákon nestanoví povinné zastoupení advokátem v řízeních ve správním soudnictví vedených před krajskými soudy, zákonodárce totiž předpokládal, že těchto řízení se budou schopni účastnit i osoby nezastoupené právními profesionály. Tak se tomu ostatně v mnoha případech děje. Ustanovení zástupce není odůvodněno ani složitostí věci (…)“.

[20] Nejvyšší správní soud rozsudkem č. j. 1 As 256/2016 – 13 zamítl kasační stížnost žalobce proti uvedenému usnesení. Konstatoval však, že žalobce v kasační stížnosti uvedl nový (před tím v řízení u krajského soudu neuvedený) důvod, pro nějž by chtěl advokáta ustanovit, a to zajištění možnosti osobní účasti na řízení. K tomu Nejvyšší správní soud podotkl, že „[r]ozhodnutí o zamítnutí žádosti o ustanovení advokáta nicméně není za každé situace definitivní. Soudy při rozhodování o žádosti o ustanovení zástupce musejí posuzovat aktuální situaci žadatele. Je přitom pravdou, že zpravidla není možno žádat o ustanovení zástupce opakovaně, poté co o ní krajský soud rozhodl, neboť rozhodnutím o takové žádosti je založena překážka věci rozhodnuté. Výjimku však představují případy, kdy na straně žadatele dojde ke změně skutečností, jež byly rozhodující z hlediska jeho první žádosti a tudíž i z hlediska zákonných podmínek pro ustanovení zástupce. Změní-li se tedy složitost věci, nebo vyvstane-li nezbytná potřeba osobní účasti stěžovatele na řízení, překážka věci rozhodnuté v takovém případě není založena, a žadatel může o ustanovení zástupce zažádat opakovaně a krajský soud má povinnost o takové nové žádosti, s přihlédnutím k nově tvrzeným skutečnostem, rozhodnout (srov. rozsudek ze dne 12. 5. 2008, č. j. 3 Ads 43/2007 – 150). Takovou nově tvrzenou skutečností může být například i (oproti situaci v době poslední žádosti) vyvstání potřeby stěžovatele, aby se jeho zástupce zúčastnil jednání u soudu.

[21] Žalobce poté dne 11. 11. 2016 podal novou žádost o ustanovení zástupce. V této žádosti odkázal na citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu a dodal, že u Obvodního soudu pro Prahu 4 je v návaznosti na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2016, č. j. 30 Cdo 4264/2015 – 181, vedeno řízení o kompenzaci nemajetkové újmy pro nezákonné kázeňské trestání žalobce. V tomto řízení je žalobci ustanoven zástupcem advokát Mgr. Ladislav Preclík, který má ve věci množství listinných materiálů a vyjádření žalované, že k pracovnímu zařazení žalobce došlo nezákonným způsobem. Je tedy dle žalobce na místě, aby se Mgr. Preclík zúčastnil jednání.

[22] Hlavním důvodem nové žádosti žalobce o ustanovení zástupce tak je, aby se jeho zástupce mohl zúčastnit jednání. Krajský soud však shledal, že žaloba je nepřípustná a že jsou dány důvody k jejímu odmítnutí. Za těchto okolností by bylo zjevně nadbytečné nařizovat ve věci jednání (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 12. 2005, č. j. 2 Afs 86/2005 – 55), stejně jako ustanovovat žalobci zástupce, jestliže (nyní posuzovaná) žádost o jeho ustanovení byla odůvodněna právě zajištěním účasti na jednání. Krajský soud tedy opětovně neshledal, že by byla splněna druhá z podmínek pro ustanovení zástupce navrhovateli, jež jsou uvedeny v § 35 odst. 8 s. ř. s.

VI. Závěr a náklady řízení

[23] Z výše uvedených důvodů krajský soud odmítl žalobu podle § 46 odst. 1 písm. d) ve spojitosti s § 68 písm. e) a § 70 písm. a) s. ř. s. Rozhodl tak bez jednání, ačkoliv žalobce požadoval jeho nařízení. Krajskému soudu není zřejmé, k čemu by jednání mělo sloužit, jestliže je nepochybné, že žalobu je třeba odmítnout pro nepřípustnost. Ze stejného důvodu zamítl (opětovnou) žádost žalobce o ustanovení zástupce.

[24] Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení § 60 odst. 3 s. ř. s., podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byla-li žaloba odmítnuta.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.

Hradec Králové 10. únor 2017

JUDr. Magdalena Ježková v.r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru