Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 Ca 50/2008 - 22Rozsudek KSHK ze dne 30.01.2009

Oprav. prostředek / ústav. stíž.
9 Afs 55/2009 (zamítnuto)

přidejte vlastní popisek

30Ca 50/2008-22

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Rutsche a soudců Mgr. Heleny Konečné a JUDr. Pavla Kumprechta ve věci žalobkyně obchodní společnosti M. B. C. INVEST, a. s., se sídlem ve Vysokém Mýtě, Vraclavská 200/II, zast. JUDr. Lenkou Vincencovou, advokátkou advokátní kanceláře se sídlem ve Vysokém Mýtě, Vraclavská 200/II, proti žalovanému Finančnímu ředitelství v Hradci Králové, se sídlem v Hradci Králové 2, Horova 17, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 11. března 2008, čj. 2201/08-1200-602944, takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Napadeným rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání žalobkyně do platebního výměru Finančního úřadu ve Vysokém Mýtě (dále jen „správce daně“) ze dne 24. 7. 2006, čj. 39360/06/274970/3499, kterým jí byl sdělen předpis penále ve výši 837.411,- Kč za prodlení s platbou daně z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 1999. V jeho odůvodnění uvedl, že daň z příjmů právnických osob za zmíněné zdaňovací období byla žalobkyni dodatečně vyměřena na základě výsledků daňové kontroly. Její odvolání proti dodatečnému platebnímu výměru i následná žaloba podaná u Krajského soudu v Hradci Králové byly zamítnuty. V souvislosti s těmito řízeními správce daně opakovaně vyhověl žádostem žalobkyně o posečkání daně, a to s uvedením splatnosti daňové povinnosti nejdéle do 2. 1. 2006.

Žalovaný dále citoval na věc dopadající ustanovení § 2 odst. 1, 2 a 8 a § 40 odst. 1 a 3 a § 60 odst. 1, § 60 odst. 1 až 3 a § 63 odst. 3 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“).

(K.ř.č. 1a - rozsudek)

Uvedl, že dle § 40 odst. 3 daňového řádu měla žalobkyně povinnost podat a zároveň uhradit daň z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 1999 k 30. 6. 2000. Žalobkyně podala daňové přiznání ve výši 0,- Kč, přičemž jí však po daňové kontrole byla doměřena daňová povinnost k datu její původní splatnosti. Od následujícího dne po splatnosti proto začalo ve smyslu ustanovení § 63 daňového řádu za každý den prodlení běžet penále. Vzhledem k tomu, že žalobkyně nedodržela ani lhůtu splatnosti stanovenou rozhodnutím správce daně o posečkání daně a do dne 2. 1. 2006 daňovou povinnost za zdaňovací období roku 1999 nezaplatila, vyměřil jí správce daně částečné daňové penále, a to ode dne následujícího po splatnosti do doby posečkání s placením, tj. do 2. 8. 2002.

V reakci na odvolací námitky žalovaný konstatoval, že správce daně uplatňoval svoji pravomoc výhradně v rozsahu upraveném zákonem tak, aby dle ustanovení § 2 odst. 1 daňového řádu chránil zájmy státu a dbal přitom na zachování práv daňového subjektu, přičemž mu však nepřísluší měnit výši vyměřeného penále nebo je nevyměřit. Názor žalobkyně, že výše vyměřeného penále je v rozporu s Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) označil za subjektivní a nemající oporu v zákonných ustanoveních. Současně poukázal na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Špaček, s. r. o., proti České republice, s odkazem na čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě a věc Gasus Dosier und Fördertechnik GmbH proti Nizozemí, přičemž v souvislosti s tím citoval z jeho rozhodnutí, že "soud připomíná, že vybírání daní jako zasahování do práv zaručených v čl. 1 Protokolu č. 1 je ospravedlněno v druhém odstavci čl. 1. Toto ustanovení výslovně ponechává smluvním státům právo přijímat zákony, které považují za nezbytné, aby zajistily placení daní". Dle žalovaného tedy Česká republika v souladu s mezinárodním právem vydala své zákony pro stanovení a výběr daňových povinností, přičemž správce daně je pak povinen řídit se platnými zákony a vyžadovat jejich plnění i od daňových subjektů.

Závěrem žalovaný zdůraznil, že ve smyslu ustanovení § 2 odst. 8 daňového řádu mají všechny daňové subjekty v daňovém řízení stejná procesní práva a povinnosti, žalobkyně se proto nemůže dovolávat jen svých práv bez toho, že by se zhostila svých povinností. Poukázal i na možnost prominutí příslušenství daně z důvodu tvrdosti na základě žádosti žalobkyně.

Včas podanou žalobou se žalobkyně domáhala zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení. Nesprávnost napadeného rozhodnutí žalobkyně spatřuje v nesprávném právním posouzení věci a nedostatku odůvodnění, v důsledku čehož považuje rozhodnutí za nezákonné a nepřezkoumatelné.

Dle žalobkyně se žalovaný neřídil názorem krajského soudu vyjádřeného v rozsudku čj. 30 Ca 41/2007-22, kterým soud zrušil předchozí jeho rozhodnutí ve věci,

(K.ř.č. 1a - rozsudek)

když přisvědčil žalobní námitce, že rozhodnutí bylo nepřezkoumatelné pro nedostatek odůvodnění, neboť místo přesvědčivých důvodů žalovaný pouze negoval odvolací námitky. Dle žalobkyně však ani v novém rozhodnutí nedošlo k nápravě této vady, když žalovaný pouze obšírněji cituje v odůvodnění znění jednotlivých ustanovení daňového řádu, podrobně popisuje každou podrobnost případu a v závěru konstatuje, že správce daně uplatňoval svou pravomoc výhradně v rozsahu stanoveném zákony veřejného práva. Žalovaný však dle jejího názoru nereagoval na její námitky a "novým" v jeho odůvodnění je pouze odkaz na rozhodnutí Evropského soudu, které ponechává smluvním státům přijímat zákony nezbytné k zajištění placení daní. Žalobkyně však nenapadala toto právo státu přijímat daňové zákony, ale napadala rozpor ustanovení § 63 daňového řádu aplikovaného žalovaným s evropským právem, a to zejména se zásadou přiměřenosti. Podle této zásady je třeba posuzovat v rámci Evropské unie každou právní normu, která adresátům přináší určitá omezení. Vyžaduje, aby byl zachován rozumný vztah přiměřenosti mezi použitými prostředky a cílem, ke kterému opatření zbavující jednotlivce jeho majetku, směřuje. Správce daně spravedlivou rovnováhu mezi požadavkem obecného zájmu společnosti na vyměření penále a nutnou ochranou vlastnického práva jednotlivce nerespektoval. Vyměřené penále v daném případě porušuje záruku obsaženou v čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě, neboť takovou povinností ukládá subjektu příliš velké břemeno a tím zásadním způsobem zasahuje do jeho finanční situace a omezuje jeho majetková práva. Vzhledem k tomu, že Úmluva vstoupila v platnost pro Českou republiku dnem 18. 3. 1992, je nutné podle ní posuzovat i soulad ustanovení § 63 daňového řádu s právem Evropské unie. Dle názoru žalobkyně je zmíněné ustanovení nepřiměřené a diskriminační, a proto také v rozporu s právem Evropské unie.

Závěrem žalobkyně konstatovala, že veřejný zájem na zajištění financování státu je bezesporu důležitý, proto zákonodárce vybavil správce daně velkými pravomocemi. Pokud však správce daně postupuje bez úcty k právu a k judikatuře soudů (i evropského) a k výkladu právních norem přistupuje formalistně a bez snahy v prvé řadě dospět ke spravedlivému uspořádání vztahů mezi daňovým subjektem a státem, dojde k faktické likvidaci žalobkyně, a to pouze na základě libovůle správce daně. Žalobkyně se proto dovolává i práva na dobrou správu ("right for good administration").

Žalovaný v písemném vyjádření k žalobě setrval na názoru, že jeho rozhodnutí bylo vydáno v souladu s právními předpisy a navrhl zamítnutí žaloby.

Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v řízení podle části třetí hlavy druhé dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), bez nařízení, když žalovaný s tímto postupem souhlasil výslovně a žalobkyně svůj souhlas udělila způsobem předvídaným v § 51 odst. 1 větě druhé s. ř. s. Krajský soud přitom dospěl k následujícím skutkovým zjištěním a právním závěrům, přičemž žalobu neshledal důvodnou.

(K.ř.č. 1a - rozsudek)

Z obsahu správního spisu bylo zjištěno, že správce daně vydal dne 24. 7. 2006 platební výměr na daňové penále (čj. 39360/06/274970/3499) vztahující se k dani z příjmů právnických osob žalobkyně za zdaňovací období roku 1999, které vyčíslil ve výši 837.411,- Kč. Žalobkyně v odvolání proti uvedenému platebnímu výměru brojila proti výši daňového penále jako neúměrně vysokého ve vztahu k výši samotné daně a z toho důvodu namítala rozpor takto vyměřeného penále s daňovým řádem (porušení základních zásad) a Úmluvou. Obdobně jako následně v žalobě namítala, že ačkoliv správce daně postupoval při výpočtu penále dle ustanovení § 63 daňového řádu, byl jeho postup v rozporu s evropským právem, a to zejména se zásadou přiměřenosti, jakožto jedné z obecných zásad, podle níž je třeba posuzovat v rámci Evropské unie každou právní normu, která jejím adresátům přináší určitá omezení. O odvolání žalobkyně žalovaný již jednou rozhodoval, jeho rozhodnutí však bylo zdejším krajským soudem rozhodnutím ze dne 31. 8. 2007, čj. 30 Ca 41/2007-22, zrušeno a věc mu vrácena k dalšímu řízení. Proti rozsudku podal žalovaný kasační stížnost, která byla zamítnuta rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 28. května 2008, čj. 9 Afs 203/2007-45.

Žalobkyně v žalobě předně namítala, že napadené rozhodnutí je pro nedostatek odůvodnění opětovně nepřezkoumatelné. Krajský soud se však již k této žalobní námitce nepřiklonil. Žalovaný se ke stěžejní odvolací námitce nepřiměřenosti výše penále ve svém novém rozhodnutí alespoň rámcově vyjádřil (byť velmi stručně a obecně), když poukázal na čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě a konkrétní věci projednané Evropským soudem pro lidská práva dotýkající se dané problematiky. Z kontextu pak lze dovodit stanovisko žalovaného, že pokud je na vůli každého smluvního státu přijímat zákony k zajištění placení daní a toto právo je výslovně smluvním státům ponecháno, nemůže být proto v rozporu s evropským právem úprava samostatně přijatá Českou republikou jako členským státem Evropské unie. K tomu lze současně poznamenat, že stejnou argumentaci použil ve věci žalovaný i v kasační stížnosti podané proti předchozímu zrušujícímu rozsudku zdejšího krajského soudu, přičemž Nejvyšší správní soud v závěru svého zamítavého rozsudku připustil, že takové vyjádření by nároky kladené na řádné odůvodnění mohlo eventuálně splňovat.

Za důvodnou nemohla být dle krajského soudu shledána ani námitka nepřiměřenosti stanovení penále dle ustanovení § 63 daňového řádu (ve znění platném v rozhodném období), které upravuje důsledky prodlení daňového dlužníka s placením splatné daňové povinnosti včetně samotného výpočtu penále. V této souvislosti nelze nezmínit, že zásadou proporcionality ve vztahu k ukládání sankcí se zabýval již i Ústavní soud (např. nález sp. zn. Pl. ÚS 3/02). Z jím formulovaných zásad lze dovodit, že i daňové penále či jiný obdobný daňověprávní institut sankční povahy musí odpovídat principu proporcionality (tj. aby byl schopen dosáhnout zamýšleného ústavně legitimního cíle, zároveň byl nejšetrnějším z dostupných efektivních prostředků a přitom přiměřený v užším slova smyslu) a umožňovat alespoň v určité míře individualizaci či přinejmenším moderaci ukládané sankce s ohledem na majetkové postavení povinné osoby.

(K.ř.č. 1a - rozsudek)

Snaha zákonodárce dosáhnout toho, aby daňové subjekty plnily své povinnosti platit daně řádně a včas, je nepochybně legitimní. Prostředkem způsobilým k této motivaci může být (a je) stanovení finanční sankce za porušení této povinnosti, a to i v závislosti na délce prodlení a výši dlužné částky. Právě tuto formu zvolil zákonodárce v předmětném § 63 daňového řádu (ve znění platném v posuzovaném období). V něm použité sazby penále nemají likvidační povahu (přestože jsou nepochybně citelné) a v dlouhodobém časovém horizontu reflektují ekonomickou realitu. Vedle funkce spočívající v motivaci daňového subjektu k řádnému a včasnému plnění jeho povinností mají i funkci paušalizované náhrady eventuelní újmy, kterou může stát jako příjemce daně utrpět, neobdrží-li ji řádně a včas. Právě v časovém omezení relativně vysoké sazby penále na prvních 500 dnů a v následném poklesu sazby penále na 140 % diskontní sazby lze spatřovat zásadní argument pro závěr, že zákonodárce zde volil prostředek vhodný k tomu, aby motivoval daňové subjekty k zákonem vyžadovanému chování tím, že jim „prodražoval“ prodlení s placením daně povinností hradit penále, a že se zároveň jedná o nejmírnější ještě účinný prostředek. Uvedená právní úprava odpovídá tedy principu proporcionality mezi použitými prostředky a cílem, ke kterému směřuje.

Nelze proto souhlasit s názorem žalobkyně, že daňové penále ve smyslu ustanovení § 63 daňového řádu je nepřiměřené a z toho důvodu i v rozporu s evropskou Úmluvou. Již zmiňovaný čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (vyhlášený spolu s Úmluvou pod č. 209/1992 Sb.) uvádí, že „každá fyzická nebo právnická osoba má právo pokojně užívat svůj majetek. Nikdo nemůže být zbaven svého majetku s výjimkou veřejného zájmu a za podmínek, které stanoví zákon a obecné zásady mezinárodního práva. Předchozí ustanovení nebrání právu států přijímat zákony, které považují za nezbytné, aby upravily užívání majetku v souladu s obecným zájmem a zajistily placení daní a jiných poplatků nebo pokut.“ Jak je již shora uvedeno, je nutno mít na zřeteli, že penále má povahu sankčního úroku, který, aby mohl plnit svoji sankční funkci (tj. zejména funkci preventivní, odstrašovací a funkci postihu za porušení práva), musí být pro toho, kdo jej má platit, citelnou zátěží. Za nepřiměřenou by mohla být považována taková sankce, která by svojí povahou a podstatou vybočovala z povahy a podstaty finančně právních vztahů. Zde se však jedná o sankci čistě majetkovou, a i když citelnou, závislou na věcném a časovém rozsahu porušené povinnosti, která pozici daňového subjektu zasahuje způsobem odpovídajícím povaze porušené primární povinnosti. Jestliže tedy daňový subjekt vykáže v řádném daňovém přiznání daň nesprávně nižší, nelze sankci spojenou s tímto nesplněním zákonné povinnosti považovat za neadekvátní zásah do jeho základních práv.

Při posuzování dané problematiky je třeba mít na zřeteli i to, že daňový řád umožňuje určitou individualizaci či moderaci ukládané sankce s ohledem na majetkové postavení daňového subjektu. Není přitom nutno tuto individualizaci provádět při samotném vyměření sankce (ostatně daňový řád to u penále ani neumožňuje), postačí, je-li právním řádem tato možnost poskytnuta v dalších fázích daňového řízení. Daňový řád za tímto účelem disponuje několika instituty, a to

zejména prominutím příslušenství daně z důvodu odstranění tvrdosti (§ 55a odst. 1 věta druhá daňového řádu), který lze považovat za přímo určený pro případy obdobné případu

(K.ř.č. 1a - rozsudek)

žalobkyně. Přitom ani soudní přezkum správního rozhodnutí o prominutí příslušenství daně není ze soudního přezkumu vyloučen (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 11. 2005, č. j. 6 A 69/2000 - 55, www.nssoud.cz). Dalším takovým institutem je i institut prominutí daňového nedoplatku (§ 65 daňového řádu), v němž jsou podmínky pro jeho aplikaci vázány na sociální resp. ekonomickou situaci daňového subjektu, který dluží daňový nedoplatek, případně posečkání daně a povolení splátek (§ 60 téhož zákona). Uvedené právní instituty by měly zajistit, že ve všech případech, kdy to sociální či ekonomická situace daňového dlužníka objektivně vyžaduje nebo kdy je to z jiných legitimních důvodů na místě, bude sankce v jeho konkrétním případě přiměřeně snížena či zcela eliminována nebo že mu budou alespoň ulehčeny časové podmínky jejího uhrazení.

Lze uzavřít, že stát má legitimní právo od daňových subjektů vyžadovat při placení daní i respekt k časové dimenzi této povinnosti. Postačí tedy, je-li rozlišovacím kritériem pro uplatnění sankce pouze to, zda daňový subjekt porušil tuto svoji povinnost (tj. vznikl-li u něho daňový nedoplatek), respektuje-li sankce princip proporcionality a je-li toto rozlišovací kritérium subsidiárně doplněno instituty umožňujícími zabránit likvidačním či jinak neúnosným účinkům, které by pro určité osoby mohlo uložené penále mít. S ohledem na shora uvedené je krajský soud názoru, že ustanovení § 63 daňového řádu, které bylo v dané věci aplikováno, není v rozporu se zásadou přiměřenosti a ani z toho důvodu v rozporu s právem Evropské unie (čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě).

Vzhledem k uvedenému krajský soud žalobu jako nedůvodnou zamítl v souladu s ustanovením § 78 odst. 7 s. ř. s.

Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení § 60 s. ř. s. Žalobkyně neměla ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému žádné náklady v souvislosti s tímto řízením nevznikly.

Poučení:

Toto rozhodnutí nabývá právní moci dnem doručení účastníkům (§ 54 odst. 5 s. ř. s.).

Proti pravomocnému rozhodnutí je přípustná kasační stížnost, kterou lze podat z důvodů a za podmínek uvedených v § 102 a násl. s. ř. s. ve lhůtě 2 týdnů po doručení rozhodnutí ke Krajskému soudu v Hradci Králové. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

V Hradci Králové dne 30. ledna 2009

JUDr. Jan Rutsch, v.r.

předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Očenášková P.

(K.ř.č. 1a - rozsudek)

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru