Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 Ca 168/2007 - 52Rozsudek KSHK ze dne 18.12.2008

Oprav. prostředek / ústav. stíž.
7 Afs 27/2009 (zamítnuto)

přidejte vlastní popisek

30Ca 168/2007-52

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Rutsche a soudců Mgr. Heleny Konečné a JUDr. Pavla Kumprechta ve věci žalobce Lubomíra Jiráčka, bytem v Chrudimi, Svatopluka Čecha 93, zast. Mgr. Josefem Smutným, advokátem se sídlem v Pardubicích, Třída Míru 66, proti žalovanému Finančnímu ředitelství v Hradci Králové, se sídlem v Hradci Králové 2, Horova 17, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 18. září 2007, čj. 6745/07-1100-603393, takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Napadeným rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání žalobce do rozhodnutí Finančního úřadu v Chrudimi (dále jen „správce daně“) ze dne 12. 2. 2007, čj. 17076/07/233911/1460, kterým mu byla dodatečně vyměřena daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2004 ve výši 59.820,- Kč. V jeho odůvodnění uvedl, že předmětem podnikání žalobce byly v kontrolovaném zdaňovacím období elektromontážní práce, revize elektrických zařízení a školení v této oblasti, přičemž v této v tomto oboru podnikal od roku 1992. Od roku 1999 se jeho výsledky podnikání, které uváděl do daňových přiznání, stále blížily nule. V roce 2003 byla výsledkem jeho podnikání dokonce ztráta 84.000,- Kč. Na konci roku 2003 mu odběratelé dlužili (dle evidence pohledávek) 398.000,- Kč. Tyto pohledávky mu odběratelé ve zdaňovacím období 2004 zaplatili (na konci roku 2004 byly pohledávky pouze ve výši 61.000,- Kč), proto správce daně očekával, vzhledem k uplatnění veškerých nákladů spojených s těmito pohledávkami již v roce 2003, že základ daně žalobce bude minimálně ve výši těchto pohledávek, a tedy že výsledkem jeho podnikání bude přiměřený zisk (základ daně) a

(K.ř.č. 1a - rozsudek)

tomu odpovídající daň z příjmů. Správce daně proto u něho zahájil daňovou kontrolu zdaňovacího období 2004. Značnou část v přiznání

žalobcem uvedených celkových příjmů 832.000,- Kč tvořily částky, které mu byly uhrazeny za práce a dodávky realizované a dodané v roce 2003 ve výši 398.000,- Kč. Správce daně při kontrole zjistil, že základ daně měl být ještě nejméně o 87.000,- Kč vyšší, neboť žalobce v tomto zdaňovacím období prodal své současné manželce za uvedenou částku vozidlo, přičemž výdaje spojené s jeho nabytím byly uplatněny již v předcházejících zdaňovacích obdobích. Na konci ani na počátku zdaňovacího období neměl žalobce žádné zásoby.

Žalovaný dále uvedl, že mezi výdajovými pokladními doklady žalobce byly doklady, které svým obsahem ani formou neprokazovaly, že oprávněně snižují základ daně. Jednalo se o doklady od fyzických osob nepodnikatelů, na kterých nebyl uveden druh nakupovaného zboží nebo materiálu, ani jeho množství, jen celková částka (např. doklady V1, V2, V19 a V45). Následně žalobce předložil zcela jiné doklady (rovněž označené V1, V2, V19 a V45), vystavené jeho matkou a některé další nedoložil vůbec. V daňové evidenci měl uvedeny příjmy roku 2004 ve výši 87.000,- Kč za prodej motorového vozidla (výdaje uplatněny v předchozích letech), 204.736,- Kč za školení a revize (nebyl použit materiál ani subdodávky), 263.378,- Kč za elektropráce (k nim uplatněn výdaj na materiál a subdodávky ve výši 309.398,- Kč) a 397.821,- Kč jako příjmy z loňských zakázek (výdaje uplatněny v roce 2003).

Základ daně však byl dle žalobce (oproti předpokládanému ve výši zhruba 600 tisíc Kč) pouze 94 tisíc Kč.

Žalovaný konstatoval, že s ohledem na uvedené správce daně oprávněně požadoval po žalobci důkazní prostředky, že veškeré jím uplatněné výdaje se skutečně vztahovaly k příjmům v přiznáním uvedeným, a že do přiznání zahrnul veškeré realizované příjmy. Žalobce však důkazní prostředky ke svým tvrzením uvedeným v přiznání nepředložil, přičemž pouhá sdělení nepovažovali správce daně ani žalovaný za dostatečné důkazy. Navíc žalobce jednotlivé doklady a skutečnosti na nich uváděné v průběhu daňového řízení měnil. Žalovaný poukázal na výzvy správce daně, kterými po žalobci požadoval konkrétní sdělení a prokázání, které výdaje se vztahovaly ke kterým příjmům (zakázkám). Žalobce však ve své odpovědi pouze teoreticky rozebíral, že nebylo přesně specifikováno, které výdaje má prokazovat. Žádné důkazní prostředky však nepředložil. Přitom povinnost prokázat, že uplatněné výdaje se vztahují k v přiznání uvedeným příjmům, stanoví § 24 odst. 1 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o daních z příjmů"), a § 31 odst. 9 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“). Dle žalovaného by se žalobci požadované skutečnosti prokazovaly mnohem snadněji, pokud by vedl evidenci tak, jak ukládá § 7b odst. 4 zákona o daních z příjmů. To závazně stanoví povinnost zjistit skutečný stav veškerého majetku, zásob, pohledávek a závazků a porovnat ho se stavem evidenčním a v případě nesrovnalostí provést úpravu podle § 24 a § 25 zákona o daních z příjmů. Stejně tak byl žalobce povinen podle zmíněného ustanovení § 7b odst. 4 zákona o daních z příjmů vést evidenci takovou, aby byl schopen prokázat, že veškeré uplatněné výdaje sloužily na dosažení

(K.ř.č. 1a - rozsudek)

(případně zajištění a udržení) zdanitelných příjmů. Zákonem jsou dány značně rozsáhlé možnosti jak takovou evidenci vést, to ale neznamená, že ji nemusí vést vůbec.

Souvislost vynaložení výdajů právě na dosažené příjmy měl proto žalobce prokázat jednoznačným a transparentním způsobem. Správce daně splnil svou povinnost a vzhledem k předchozímu zjištění nesrovnalostí v dokladech leželo důkazní břemeno právě na žalobci, který dostal dostatečný prostor k prokázání všech relevantních skutečností.

Žalovaný dospěl k závěru, že žalobce žádné věrohodné důkazy v dané věci nenabídl, nevyvrátil pochybnosti správce daně ohledně úplnosti příjmů a vztahu uplatněných výdajů k těmto příjmům, a tedy důkazní břemeno ohledně těchto skutečností neunesl. Pokud by zákonem uloženou evidenci řádně vedl, vyhnul by se důkazní nouzi ohledně prokazování skutečností uvedených v daňovém přiznání. Dle žalovaného tedy správce daně dospěl k logickému závěru, že evidence žalobce neobsahovala veškeré příjmy. Zjištěními správce daně byla dle žalovaného nepochybně prokázána existence skutečností vyvracejících věrohodnost, průkaznost, správnost i úplnost daňové evidence žalobce, přičemž se jednalo o závady zásadního charakteru, pro které nemohla být daňová evidence jako celek považována za důkazní prostředek, který by se stal skutečným důkazem ve smyslu § 23 odst. 10 zákona o daních z příjmů. Evidenci zásob (použitého materiálu) žalobce nevedl, porovnání se skutečným stavem neprováděl, proto nebylo možno žádným způsobem (žádným důkazem) ověřit, zda skutečně byly evidovány veškeré příjmy a zda se uplatněné výdaje vztahovaly k těmto příjmům. Správce daně proto nemohl stanovit daň dokazováním.

Žalovaný dodal, že přezkoumal i dodržení podmínek daných ustanovením § 46 odst. 3 daňového řádu, tj. zda správce daně při stanovení základu daně a daně podle pomůcek přihlédl ke zjištěným okolnostem, z nichž vyplývají výhody pro daňový subjekt, i když jím nebyly za řízení uplatněny. Vzal tak v úvahu snížení základu daně o nezdanitelné částky daně, neboť další výhody nenašel. Pokud šlo o samotný okruh použitých daňových pomůcek, správce daně při rozhodování vycházel zejména z údajů podnikání žalobce v roce předchozím. Tento základ daně pak porovnal s navýšením (poměrem materiál + subdodávky : fakturace) u srovnatelných daňových subjektů. Dále pak zcela vyloučil výdaje, u kterých žalobce nepředložil důkazní prostředky k prokázání, že se jednalo o výdaje vztahující se k příjmům.

Včas podanou žalobou se žalobce domáhal přezkoumání zákonnosti shora uvedeného rozhodnutí a navrhl jeho zrušení. Nezákonnost napadeného rozhodnutí přitom spatřuje ve skutečnosti, že správce daně stanovil daň z příjmů za předmětné zdaňovací období v jeho případě za použití pomůcek, i když k tomu dle jeho názoru neexistoval zákonný důvod.

Žalobce uvedl, že předložil správci daně veškeré doklady o svých příjmech a správce daně neprokázal dle ustanovení § 31 odst. 8 daňového řádu existenci

(K.ř.č. 1a - rozsudek)

skutečností vyvracejících věrohodnost, průkaznost, správnost či úplnost těchto dokladů. Takovým důkazem přitom nemůže být jen subjektivní a laická úvaha pracovníků správce daně, že vzhledem k určitým výdajům měl žalobce dosáhnout

určitých příjmů. Navíc se pracovníci správce daně nejprve dopustili početní chyby, kterou korigovali až na upozornění žalobce, a dále odmítli zakalkulovat prokázanou skutečnost, že část výdajů v roce 2004 souvisela s příjmy, kterých bylo dosaženo již v roce 2003 (výpomoc společnosti ASK-Beton, s. r. o.). Ani případná nesrovnalost ve výdajových dokladech dle žalobce automaticky neznamená, že musí být nesrovnalosti i v příjmech. Správcem daně vytýkaná nesrovnalost v těchto dokladech byla přitom částečně způsobena postupem pracovníků správce daně (nedorozuměním), částečně je jejich odmítnutí nepodložené a jen u malé části z nich lze dle žalobce připustit, že nebylo prokázáno, že se jednalo o výdaje vztahující se k příjmům. Pokud jde o výdajové doklady V2 a V5, které se týkaly nákupu elektroinstalačního materiálu a nářadí od fyzických osob, tyto doklady byly prvotně vyhotoveny formou čestného prohlášení a následně (po výhradě správce daně) nahrazeny potvrzením od prodávajících o uskutečněném prodeji. Nelze proto zmíněné doklady bez dalšího odmítnout. Za stejně nepodloženě odmítnuté označil žalobce i doklady o pořízení zařízení kanceláře, kde správce daně odmítl důkaz prohlídkou na místě samém, nebo doklady o úhradě za spotřebu plynu, vymalování a úklid v prostorách provozovny žalobce.

Závěrem žalobce namítl, že žalovaný pochybení správce daně akceptoval a v odůvodnění napadeného rozhodnutí se vůbec nezabýval podstatou argumentace žalobce o nepřípustnosti stanovení daňové povinnosti podle pomůcek a konkrétními námitkami ohledně neuznání jednotlivých výdajových dokladů. Žalobce připustil, že některé jednotlivé výdajové doklady neprokazují, že se jednalo o výdaje vztahující se k příjmům, avšak ostatní tuto náležitost splňují, resp. k tomu navrhl důkazy, které správce daně neprovedl. Z pochybností správce daně o některých výdajových dokladech (většinou neoprávněných) nelze bez dalšího vyvozovat pochybnosti o jeho příjmech, proto bylo určení jeho příjmů podle pomůcek nezákonné.

V písemném vyjádření k žalobě žalovaný odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí a navrhl zamítnutí žaloby. Zdůraznil, že jsou v ní uvedeny námitky, které nebyly uvedeny v odvolání. Vzhledem k tomu, že šlo o stanovení daně podle pomůcek, žalovaný zkoumal pouze oprávněnost přechodu na pomůcky a jejich přiměřenost (§ 46 odst. 3 daňového řádu). Dodal, že tvrzení uvedená v žalobě týkající se navržených a neprovedených důkazů k jednotlivým výdajovým položkám jsou v rozporu se skutečností. V průběhu kontroly byly vyměňovány původně předložené doklady za doklady jiné (stejné částky v Kč a stejná čísla dokladů). Správce daně ani neodmítl důkazní prostředek týkající se zařízení kanceláře prohlídkou na místě samém, neboť prohlídku provedl již na počátku kontroly a nepotřeboval ji znovu opakovat, a to zvláště za situace, kdy v průběhu kontroly žalobce vyměnil doklady a nově navrhované důkazní prostředky měly osvědčit tuto novou skutečnost (pořízení zařízení kanceláře).

(K.ř.č. 1a - rozsudek)

Při jednání před soudem zástupce žalobce odkázal na obsah žaloby. Doplnil, že rozhodnutí žalovaného považuje za nezákonné ze dvou důvodů. Předně byly při daňové kontrole nedůvodně správcem daně vyřazeny některé výdajové doklady (zejména doklad V2 na 51.000,- Kč a V4 na 24.100,- Kč), které se týkaly nákupu

materiálu pro činnost žalobce. Tento nákup měl žalobce nejprve zdokladován čestným prohlášením prodejce tohoto materiálu, správce daně jej však upozornil, že takový doklad neobstojí, což žalobce nesprávně pochopil a domníval se, že nelze uznat doklad o nákupu od materiálu od fyzické osoby, proto předložil doklady v jiné podobě, která neodpovídala skutečnosti, a následně opravil výdajové doklady znovu tak, jak byl ve skutečnosti materiál nakoupen. Správce daně však již tuto skutečnost neakceptoval. Přitom mohl vyslechnout osobu, která materiál žalobci prodala. Dále byl dle žalobce neoprávněně vyřazen doklad č. 259 (nákup skříní do kanceláře žalobce), kdy správce dospěl k závěru, že předmětné skříně se v žalobcově kanceláři nenacházely, přitom však neprovedl na místě samém šetření. Neoprávněně byly dle žalobce vyřazeny i doklady V4 na 5.503,- Kč a V260 na 4.300,- Kč, které se týkaly nákladů na dodávku plynu, elektřiny, a dalších záležitostí spojených s užíváním kanceláří žalobce. Žalobce připustil, že neměl nájemní smlouvu k užívaným prostorám, ale užíval je na základě ústní dohody s jedním ze spoluvlastníků (matkou) nemovitosti. Upřesnil, že pro podnikatelskou činnost užívá cca 1/3 domu, přičemž dům je ve spoluvlastnictví jeho matky a další osoby (každého jedné poloviny domu). Dle žalobce je napadené rozhodnutí nezákonné i proto, že správce daně stanovil daň podle pomůcek, přestože neprokázal nevěrohodnost účetnictví žalobce ohledně jeho příjmů. Neoprávněně rovněž neuznal, že část výdajů žalobce v roce 2004 souvisela s příjmy v roce 2003, konkrétně šlo o faktury od firmy ASK-Beton, s. r. o., která mu vypomohla s dokončením prací na konci roku 2003, kdy byl v pracovní neschopnosti. Část úhrady za tyto práce obdržel od objednatele již v roce 2003, avšak firmě ASK-Beton, s. r. o., faktury zaplatil až v roce 2004.

Pověřený pracovník žalovaného odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí a vyjádření k žalobě.

Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v řízení podle části třetí hlavy druhé dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). Po prostudování předloženého správního spisu dospěl soud k následujícím zjištěním a právním závěrům, přičemž žalobu neshledal důvodnou.

Stěžejní věcnou námitkou žalobce byl především jeho nesouhlas se způsobem stanovení daně, tj. doměřením daně za použití pomůcek. Tento způsob stanovení daně ve smyslu ustanovení § 31 odst. 5 daňového řádu je způsobem náhradním, k němuž může správce daně přistoupit jen v případě, kdy daňový subjekt nesplní při dokazování jím uváděných skutečností některou ze svých zákonných povinností, takže není možno daňovou povinnost stanovit dokazováním. Ustanovením § 31 odst. 9 stejného zákona je určena povinnost daňového subjektu prokázat všechny skutečnosti, které uvedl v daňovém přiznání nebo k jejichž prokázání byl správcem daně v průběhu daňového řízení vyzván. Pokud daňový subjekt tuto povinnost nesplní, je správce daně oprávněn

(K.ř.č. 1a - rozsudek)

přistoupit ke stanovení daňové povinnosti na základě pomůcek, ale pouze ze předpokladu, že daň není možno stanovit dokazováním, tzn. že neexistují dostatečné důkazy pro vyměření daně, a to ať již pořízené za součinnosti s daňovým subjektem či bez něho. Rozhodující otázkou v posuzovaném případě tedy bylo, zda byly naplněny podmínky pro stanovení daně

podle pomůcek, tj. nesplnění důkazní povinnosti žalobce a zároveň nemožnost stanovení daňové povinnosti dokazováním. V tomto směru se ostatně musí vždy ubírat i posouzení odvolání daňového subjektu odvolacím orgánem, jak jej k tomu zavazuje ustanovení § 50 odst. 5 daňového řádu, které mu ukládá v odvolacím řízení o stanovení daně podle pomůcek pouze zkoumat dodržení zákonných podmínek pro použití tohoto způsobu stanovení daně.

Z průběhu daňového řízení, tj. zejména z výzev správce daně v konfrontaci s vyjádřeními žalobce, z protokolů o jednání, ze zprávy o kontrole a odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že žalobce svou důkazní povinnost nesplnil. Povinnost prokázat uplatněné výdaje přitom stanoví § 24 odst. 1 zákona o daních z příjmů a § 31 odst. 9 daňového řádu. Z nich vyplývá, že jako výdaj snižující daňový základ u poplatníka lze uznat takové výdaje, které poplatník skutečně vynaložil, a to v souvislosti se získáním zdanitelných příjmů. Daňový subjekt, který výdaj zanese do své evidence a následně daňového přiznání, je povinen v případě pochybností prokázat, že jej skutečně vynaložil, a to tím způsobem, jakým deklaroval na příslušném dokladu zařazeném pro účely daňové evidence. Zákon o daních z příjmů definuje daňovou evidenci ve svém ustanovení § 7b. Výslovně sice nepředepisuje, jak má daňový subjekt konkrétní evidence a záznamy vést, v odstavci čtvrtém uvedeného ustanovení však závazně stanoví, že poplatník provede k poslednímu dni zdaňovacího období zjištění skutečného stavu zásob, hmotného majetku, pohledávek a závazků, o tomto zjištění provede zápis a o případné rozdíly provede úpravu základu daně podle § 24 a § 25 zákona o daních z příjmů. Je tedy zřejmé, že povinností poplatníka je porovnání skutečného stavu se stavem evidenčním, přičemž současně musí daňovou evidenci vést tak, aby prokazovala, že veškeré uplatněné výdaje sloužily na dosažení, zajištění a udržení jeho zdanitelných příjmů.

Ze spisového materiálu vyplynulo, že správce daně vyzýval žalobce k odstranění pochybností ohledně uplatněných výdajů a úplnosti příjmů (výzva ze dne 12. 7. 2006, protokol o jednání ze dne 25. 8. 2006), a to k prokázání, že uplatněné výdaje byly skutečně použity na dosažení vykázaných příjmů a k prokázání úplnosti příjmů zaúčtovaných v peněžním deníku a přiznaných v daňovém přiznání. Požadoval konkrétní sdělení a doložení, které výdaje se vztahovaly ke kterým příjmům (ve vztahu ke konkrétním zakázkám) a že vykázané příjmy jsou správné a úplné, neboť porovnáním výdajů za nakoupený materiál a subdodávky uplatněné v roce 2004 s celkovou částkou vyfakturovanou za zakázky realizované v roce 2004 (pro které dle textu faktur mohly být materiál a subdodávky použity) zjistil, že tyto výdaje byly výrazně vyšší než částka vyfakturovaná odběratelům.

(K.ř.č. 1a - rozsudek)

Správce daně i žalovaný pak považovali žalobcem podaná ústní i písemná vysvětlení k pochybnostem správce daně za nedostačující, a protože ke svým tvrzením o správnosti předložených dokladů žalobce nepředložil relevantní důkazní prostředky, krajský soud se k tomuto hodnocení přiklonil. Je nutno zdůraznit, že již samotný postup žalobce při výměně výdajových dokladů (tj. prvotních dokladů) pod označením V1, V2, V19, V36 a V45 vypovídá o nevěrohodnosti jím vedené daňové evidence jako takové. Veškeré doklady mají zobrazovat skutečnost a faktický stav a

nelze je měnit dle momentální situace. Zde nemůže v žádném případě obstát argumentace žalobce, že došlo k nedorozumění mezi ním a správcem daně. I kdyby došlo k nedorozumění v tom, jakou formu musí výdajový doklad mít a jaké konkrétní údaje musí obsahovat, aby mohl být správcem daně uznán, rozhodně je nemyslitelné a neakceptovatelné, aby daňový subjekt v průběhu řízení zcela měnil (a to několikrát) svá tvrzení o tom, co vlastně nakoupil a od koho a k tomu předkládal změněné výdajové doklady. Pokud pak šlo o výdaje související s prostorami, které žalobce užíval pro své podnikání, nijak správci daně nedoložil a neprokázal, jaká část objektu sloužila pro jeho podnikání. Sice uvedl, že na základě dohody s matkou – paní Zemanovou užívá 2 místnosti a sklep, avšak ve svém sdělení správci daně ze dne 25. 10. 2006 požadoval zohlednění úhrady nejméně 2/3 celkové spotřeby plynu, při jednání před soudem uvedl, že pro svou podnikatelskou činnost užívá cca 1/3 domu. Nedoložil a neprokázal, jaká konkrétní výše úhrady za malování a úklid měla souviset pouze s jím používanými prostory, neprokázal ale ani své tvrzení o tom, že se na úhradě podílel (faktury byly vystaveny na objednavatelku prací a spoluvlastnici domu paní Zemanovou, která je dodavatelům prací a služeb, jak žalobce uvedl, hradila sama).

Již z uvedeného je patrné, že v posuzovaném případě nešlo pouze o dílčí nesrovnalosti v předložených výdajových dokladech a žalovaný důvodně dovodil, že žalobce při dokazování jím uváděných skutečností nesplnil svou zákonnou povinnost, a uvedl dostatečné důvody, proč byla předložená daňová evidence neúplná a nevěrohodná ve smyslu ustanovení § 31 odst. 8 písm. c) daňového řádu a proč tedy nebylo možno daňovou povinnost stanovit dokazováním ve smyslu ustanovení § 31 odst. 1 až 4 cit. zákona. Nelze souhlasit se žalobcem v tom, že by správce daně musel prokázat i existenci skutečností vyvracejících věrohodnost, správnost či úplnost předložených dokladů o příjmech např. zjištěním zamlčeného příjmu, aby mohl přistoupit k vyměření daně podle pomůcek. Základem daně ve smyslu ustanovení § 23 zákona o daních z příjmů je totiž rozdíl, o který příjmy převyšují výdaje (náklady), přičemž souvislost vynaložených výdajů právě na dosažené příjmy je třeba prokázat zcela jednoznačně a průkazně. Vzhledem ke zjištěným nesrovnalostem v předložených výdajových dokladech přitom leželo důkazní břemeno na žalobci. Ten však nevedl evidenci zásob (materiálu) a subdodávek, neprováděl porovnání evidenčního stavu se stavem skutečným, nevedl ani evidenci zakázek, proto nebylo možno ověřit, zda skutečně evidoval i veškeré příjmy a zda se uplatněné výdaje vztahovaly k těmto příjmům. Žalobce tedy skutečně nevedl takovou daňovou evidenci, kterou by bylo možno využít ke stanovení daňové povinnosti. Správce daně právě z důvodu nepředložení správné a především průkazné daňové evidence nemohl ověřit a zkontrolovat údaje nejen o výdajích (u kterých se vyskytly zjevné

(K.ř.č. 1a - rozsudek)

nesrovnalosti), ale ani vykázané údaje o příjmech, a proto oprávněně postupoval dle ustanovení § 31 odst. 5 daňového řádu, tj. za použití pomůcek. Použití tohoto způsobu stanovení daně proto shledal krajský soud v daném případě za zákonné.

Jsou-li splněny zákonné podmínky pro stanovení daňové povinnosti za použití pomůcek, je pak plně na správci daně, z jakých pomůcek bude při stanovení daňové

povinnosti vycházet. Co může být pomůckami příkladmo uvádí ustanovení § 31 odst. 6 daňového řádu a vychází-li správce daně i ze žalobcem předložených daňových přiznání, dokladů a listin (byť pro svou nedostatečnost a neúplnost nezpůsobilých k prokázání daňové povinnosti dokazováním) a poznatků, které získal v průběhu daňového řízení, pak tyto listiny, doklady a poznatky užil jako pomůcky a usoudil z nich rozsah daňové povinnosti žalobce. To, že nebylo možno uložit daň na základě dokazování, neznamená, že poznatky získané správcem daně v dokazovací fázi nelze využít jako pomůcky, pokud mají z hlediska stanovení daně určitou informační hodnotu. Z úředního záznamu ze dne 5. 2. 2007 je pak i zřejmé, že správce daně provedl šetření u srovnatelných daňových subjektů, které se zabývají obdobnou činností jako žalobce, a získané informace využil při výpočtu jeho příjmů. Je nutno rovněž uvést, že správce daně při stanovení daňové povinnosti zjišťuje rozhodné skutečnosti buď zcela dokazováním nebo zcela podle pomůcek. Není přípustné, aby byl základ daně zjištěn kombinací obou metod. Proto není ani možné, aby část základu daně byla vypočtena dokazováním a část za použití pomůcek (např. výdaje za použití pomůcek a příjmy dokazováním).

Správce daně je při uvedeném způsobu vyměření současně vázán ustanovením odst. 2 a 3 daňového řádu, dle nichž musí být z vyměřovacího spisu patrno, podle § 46

jakých pomůcek nebo na podkladě čeho se správce daně při stanovení základu daně a daně odchýlil, jakož i důvody těchto rozdílů, a musí přihlédnout i k dalším okolnostem, z nichž plynou výhody pro daňový subjekt. Z odůvodnění rozhodnutí žalovaného i ze správního spisu je zřejmé, jakým způsobem byl základ daně počítán, jaké okolnosti byly zohledněny i o jaké subjekty, se kterým správce daně žalobce srovnával, šlo. Soud proto má zato, že ani žalovaný se při svém rozhodování neodchýlil z rámce, který mu zákon vymezuje ustanovením § 50 odst. 5 v návaznosti na zmíněná ustanovení daňového řádu.

Jako neopodstatněnou shledal soud i žalobní výhradu o tom, že se žalovaný nezabýval podstatou argumentace žalobce o nepřípustnosti stanovení daňové povinnosti podle pomůcek a konkrétními námitkami ohledně jednotlivých výdajových dokladů. Ze shora uvedeného je zřejmé, že se žalovaný podrobně zabýval otázkou přechodu na pomůcky, přičemž pokud jde o důvody použití tohoto způsobu vyměření daně, zaujal pouze jiný názor a jiné hodnocení věci než žalobce. Navíc lze rovněž poznamenat, že kvalita odvolání předurčuje obsah rozhodnutí o odvolání. Odvolací orgán je v daňovém řízení povinen přezkoumat napadené rozhodnutí správce daně v rozsahu odvolacích námitek. Rozhodující tedy je, jaké důvody uvede odvolatel v odvolání a tímto rámcem je odvolací orgán vázán. Žalobce přitom svoje odvolání ze dne 9. 3. 2007 proti dodatečnému platebnímu výměru správce daně ze dne 12. 2. 2007 koncipoval velice stručně, když uvedl v zásadě pouze to, že odvolání podává z důvodu neoprávněného

(K.ř.č. 1a - rozsudek)

stanovení daňové povinnosti za použití pomůcek, ačkoliv předložil všechny doklady k doložení příjmů a výdajů (když jiné příjmy a výdaje neměl), a pro nesprávné posouzení řady výdajových dokladů, což vše namítal s podrobným zdůvodněním již v průběhu daňové kontroly a při projednání zprávy. Současně uvedl, že podrobné zdůvodnění odvolání učiní v dalším podání. Žádné

další podání však neučinil a odvolací námitky dále již více nekonkretizoval a ani žádnými důkazy nepodpořil.

Dlužno dodat, že zástupcem žalobce předložené listiny došlé soudu dne 12. 12. 2008 (tj. po jednání konaném dne 9. 12. 2008), ani skutečnost, že se ve správním spise nenacházely smlouvy o dílo uzavřené žalobcem se společností ASK-Beton, s. r. o., ani protokol o výslechu jednatele této společnosti, nemohly na posouzení věci nic změnit. Šlo o výdaj uplatněný žalobcem v celkové výši 154.670,- Kč jako úhrada zmíněné společnosti za práce provedené na konci roku 2003 a uhrazené žalobcem v roce 2004. V průběhu daňové kontroly správce daně sice uvedený výdaj zpochybnil, avšak žalovaný v odůvodnění svého rozhodnutí již tento výdaj konkrétně nezmiňuje a nerozporuje. Pokud by totiž žalobce nebo jeho zástupce nahlédli v průběhu řízení do správního spisu, z úředního záznamu o stanovení daně ze dne 5. 2. 2007 by zjistili, že uvedený výdaj (označený jako V70 a V111) byl při výpočtu daně zohledněn jako žalobcem uhrazený.

S ohledem na shora uvedené krajský soud žalobu zamítl v souladu s ustanovením § 78 odst. 7 s. ř. s.

Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení § 60 s. ř. s. Žalobce neměl ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení. Žalovaný při jednání prohlásil, že mu v řízení před krajským soudem náklady nevznikly.

Poučení:

Toto rozhodnutí nabývá právní moci dnem doručení účastníkům (§ 54 odst. 5 s. ř. s.).

Proti pravomocnému rozhodnutí je přípustná kasační stížnost, kterou lze podat z důvodů a za podmínek uvedených v § 102 a násl. s. ř. s. ve lhůtě 2 týdnů po doručení rozhodnutí ke Krajskému soudu v Hradci Králové. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

V Hradci Králové dne 18. prosince 2008

JUDr. Jan Rutsch, v.r.
předseda senátu

(K.ř.č. 1a - rozsudek) Za správnost vyhotovení: Očenášková Petra

(K.ř.č. 1a - rozsudek)

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru