Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 Ca 119/2009 - 28Usnesení KSHK ze dne 27.10.2010


přidejte vlastní popisek


30 Ca 119/2009-28

USNESENÍ

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Rutsche a soudců Mgr. Heleny Konečné a JUDr. Pavla Kumprechta, ve věci žalobce P. B., proti žalovanému Krajskému úřadu Královéhradeckého kraje, Pivovarské náměstí 1245, Hradec Králové, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 9. 2009, zn. 13768/UP/2009/Ře, takto:

I. Žaloba se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Žalobce se domáhal přezkumu rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 9. 2009, zn. 13768/UP/2009/Ře, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti usnesení prvoinstančního správního orgánu - Městského úřadu Červený Kostelec ze dne 16. 6. 2009, zn. VYST/04788/2009/Ře, č.j.: 05359/2009/VYST, a toto potvrzeno. V něm prvoinstanční správní orgán (dále jen „stavební úřad“) rozhodl o tom, že se žalobcovo oznámení o jeho záměru ze dne 27. 5. 2009, provést oplocení severní strany parcely č. 1100/38 v kat. území Červený Kostelec, projedná v územním řízení. Tedy že pro rozhodnutí o ní z hlediska jejího umístění v území nestačí územní souhlas. Žalovaný napadl rozhodnutí žalovaného včas podanou žalobou, kterou v podstatě odůvodnil následujícím způsobem.

Popsal v ní svůj záměr se stavbou uvedeného oplocení s přístřeškem, se kterým se obrátil na stavební úřad oznámením ve smyslu § 96 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), dále jen „stavební zákon“. Zmínil přitom nesouhlasné postoje mezujícího souseda k ní. Proti výroku usnesení stavebního úřadu o tom, že bude záměr projednán v územním řízení, žalobce nic nenamítal, když v žalobě k tomu uvedl, že s takovýmto postupem „nelze jinak než souhlasit.“ Napadl však usnesení v tom směru, že rozdělilo žalobcem zamýšlený „přístřeškový plot“ na dvě stavby. Na plot a přístřešek, přičemž se stavbou přístřešku stavební úřad spojoval ustanovení § 25 odst. 4 vyhlášky č. 501/2006 Sb., o obecných požadavcích na využívání území, v platném znění, upravující vzájemné odstupy staveb. V odůvodnění usnesení přitom vyjadřil názor, že stavba přístřešku není s tímto ustanovením v souladu, respektive že její umístění v navrhovaném místě není možné bez povolení výjimky z uvedeného ustanovení. Pokračování 30Ca 119 /2009
-2-

Právě s tímto závěrem žalobce nesouhlasí a trvá na tom, že jde o jednu nedělitelnou stavbu a že užití citovaného ustanovení na ni je nepatřičné. Jelikož žalovaný se ve svých závěrech se stavebním úřadem ztotožnil, polemizoval žalobce dále i s jeho argumentací a závěry s tím, že neexistuje žádná právní norma, která by zakazovala využití plotu i k dalším účelům. Setrval přitom na tom, že by jím zamýšlené řešení oplocení nemělo být řešeno pomocí výjimky z citovaného ustanovení. Navrhoval proto zrušit žalované rozhodnutí v celém rozsahu a výrok rozhodnutí stavebního úřadu v části o plotu a přístřešku u rodinného domu č. p. 1240, respektive část odůvodnění k němu se vztahující.

Žalovaný se vyjádřil k žalobě podáním ze dne 18. ledna 2010. Podrobným způsobem v něm rozvedl své hodnocení dané stavby s tím, že na ni, pokud jde o přístřešek, dopadá již výše zmíněné ustanovení § 25 odst. 4 vyhlášky č. 501/2006 Sb., o obecných požadavcích na využívání území, v platném znění a že v dané věci nebyly splněny podmínky pro vydání územního souhlasu. Protože shledal, že žalobní důvody jsou shodné s těmi, které žalobce uplatnil v odvolání, odkazoval zároveň na odůvodnění žalovaného rozhodnutí. Žalobu navrhoval odmítnout jako nepřípustnou, když podle něho směřovala jen proti důvodům rozhodnutí.

K vyjádření žalovaného ještě žalobce zaslal krajskému soudu dne 8. 2. 2010 repliku, v níž v reakci na ně dále rozvinul důvody svého náhledu na danou věc. Její podrobnější specifikaci, stejně jako v případě vyjádření žalovaného k žalobě, neshledal krajský soud za potřebnou, a to s ohledem na výsledek soudního řízení, jenž je odůvodněn dále.

Krajský soud předně zkoumal, zda jsou u žalobce dány podmínky, za nichž může jednat ve věci (podmínky řízení) a zjistil, že tomu tak není. Žalobce totiž podal v přezkoumávané věci nepřípustnou žalobu ve smyslu § 70 písm. c) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, v platném znění (dále jen „s.ř.s.“), podle něhož jsou ze soudního přezkumu vyloučeny úkony, jimiž se upravuje vedení řízení před správním orgánem. K tomuto závěru dospěl krajský soud poté, co si položil otázku, jaké účinky jsou spojeny s výše citovaným usnesením a žalovaným rozhodnutím? A zjistil, že pouze ty, že žalobcovo oznámení o záměru nevyřídí stavební úřad územním souhlasem, nýbrž že je projedná v územním řízení (viz § 96 odst. 4 stavebního zákona).

Uvedeným usnesením tedy nebylo rozhodnuto o ničem jiném, než o formě procesu, v němž bude záměr žalobce projednán a v němž o něm bude teprve rozhodnuto. Nejedná se tudíž o žádné rozhodnutí věcné povahy, neboť teprve v budoucím územním řízení bude o záměru žalobce rozhodnuto v územním řízení, a to v té podobě, v jaké jej stavebnímu úřadu předložil. Stavební úřad totiž nemůže měnit z vlastní iniciativy žádost o vydání územního rozhodnutí, tedy nemůže rozhodovat o něčem jiném, než o co bylo žádáno. Musí proto posoudit žádost v tom rozsahu a podobě, v jaké byla předložena a buď ji poté podle výsledků řízení vyhoví nebo zamítne. Jiné řešení nepřichází vzhledem k tomu, že je řízení zahajováno na základě žádosti (návrhu) účastníka řízení, vůbec v úvahu. Přitom se bude muset stavební úřad vypořádat i s povahou stavby, v dané věci tedy i s tím, zda se jedná o Pokračování 30Ca 119 /2009
-3-

jednu stavbu či stavby dvě. Zůstane-li na dosavadním stanovisku, zřejmě žádost žalobce (oznámení o záměru) o vydání územního rozhodnutí (setrvá-li na svém) zamítne. O této věci však dosud rozhodnuto nebylo, když vývody obsažené v žalovaném rozhodnutí i jemu předcházejícímu usnesení stavebního úřadu je třeba pojímat jen jako odůvodnění rozhodnutí o tom, že záměr žalobce bude projednán v územním řízení. Jiný smysl totiž rozhodnutí vydané podle § 96 odst. 4 stavebního zákona nemá a mít nemohlo, když toto zákonné ustanovení pouze svěřuje za určitých podmínek rozhodnutí o oznámení záměru stavebníka ve věci do jiného správního řízení, než toho, jehož výsledkem bývá územní souhlas.

Jak bude v dané věci rozhodnuto, to tedy ukáže až další územní řízení, přičemž krajskému soudu nepřísluší jeho výsledek jakkoliv předjímat. Ani úvahami o povaze předmětného „přístřeškového plotu“, neboť to spadá do správního uvážení stavebního úřadu.

Ve správním soudnictví jsou však kontrole zákonnosti podrobena jen rozhodnutí orgánů veřejné správy, jimiž bylo rozhodnuto o právech a povinnostech fyzických a právnických osob ve smyslu generální klausule obsažené v čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, která je součástí ústavního pořádku České republiky. Současně uvedené ustanovení připouští možnost, aby na základě výjimek zákonem výslovně stanovených byla některá rozhodnutí z přezkoumání vyloučena. Negativní enumerací obsaženou v ustanovení § 70 s.ř.s. jsou uvedeny tzv. kompetenční výluky, tzn. vynětí z pravomoci správního soudnictví. Uvedené ustanovení tak zužuje rozsah rozhodnutí, která soud přezkoumává zásadním věcným hlediskem, tj. požadavkem, aby se rozhodnutí týkalo veřejného subjektivního práva. Mezi jinými jsou na základě tohoto ustanovení ze soudního přezkumu vyloučeny podle písm. c) citovaného ustanovení také úkony, jimiž se upravuje vedení řízení před správním orgánem. Mezi ně patří právě i žalované rozhodnutí, potažmo výše zmíněné usnesení stavebního úřadu, neboť jimi nedošlo k založení, změně, zrušení či závaznému určení práv či povinností.

I když samy tyto úkony splňují obsahové a formální znaky správních rozhodnutí, tato skutečnost z nich rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 65 s.ř.s., tzn. rozhodnutí, které podléhá přezkoumání ve správním soudnictví, nečiní. Nejedná se o správní akty, kterými by se správní orgány dotkly přímo těch veřejných subjektivních práv účastníků řízení, která pramení z hmotného práva. Právní charakter správního aktu - formálně se představujícího jako „usnesení“, proto není po materiální stránce „rozhodnutím“ ve smyslu § 65 s.ř.s.. Není proto rozhodnutím způsobilým soudní kognice ve správním soudnictví, protože nijak autoritativním způsobem nezasahuje sféru práv a povinností osob oprávněných nebo povinných; žádné právo se jím nezakládá ani neodnímá, ani se jím nestanoví nová právní povinnost, která tu předtím nebyla. Za tohoto stavu však nezbylo než konstatovat, že je ani nelze přezkoumat. Je totiž vyloučeno ze soudního přezkoumání podle § 70 písm. c) s.ř.s., neboť není rozhodnutím ve smyslu § 65 s.ř.s., jak shora uvedeno.

Podle § 46 odst.1 písm. d) s.ř.s., nestanoví-li tento zákon jinak, soud usnesením odmítne návrh – žalobu (viz § 4 odst.1 písm.a) a § 32 s.ř.s.), jestliže Pokračování 3 119/0Ca2009
-4-

návrh (žaloba) je podle tohoto zákona nepřípustný (viz § 68 písm. e/ s.ř.s.). Vzhledem k tomu musil krajský soud žalobu podle § 46 odst.l písm.d) s.ř.s. odmítnout. Rozhodnutí ve věci, jež bude vydáno v budoucím územním řízení, již z přezkumného soudního řízení vyloučeno nebude.

Podle § 60 odst.3 s.ř.s. nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, protože žaloba byla odmítnuta.

Poučení :

Toto rozhodnutí nabývá právní moci dnem doručení účastníkům (§ 54 odst. 5 s.ř.s.).

Proti pravomocnému rozhodnutí je přípustná kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu, kterou lze podat z důvodů a za podmínek uvedených v § 102 a násl. s.ř.s. ve lhůtě dvou týdnů po doručení rozhodnutí prostřednictvím Krajského soudu v Hradci Králové. Pro tento případ by musel být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie (§ 105 odst. 2 s.ř.s.).

O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

V Hradci Králové dne 27. října 2010 JUDr. Jan Rutsch, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru