Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 Af 53/2010 - 98Rozsudek KSHK ze dne 26.05.2011

Prejudikatura

6 Ads 73/2010 - 61

2 Ans 3/2010 - 78


přidejte vlastní popisek

30Af 53/2010-98

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jana Rutsche a soudců Mgr. Heleny Konečné a JUDr. Pavla Kumprechta ve věci žalobkyně obchodní společnosti Kavona, a.s. v likvidaci, se sídlem v Pardubicích, Palackého 248, IČ 60913967, zastoupené Mgr. Milanem Edelmannem, advokátem se sídlem v Chrustenicích 208, 267 12 Loděnice, proti žalovanému Celnímu ředitelství Hradec Králové se sídlem v Hradci Králové 2, Bohuslava Martinů 1672/8a, za účasti obchodní společnosti JiNo, s.r.o. se sídlem v Pardubicích, Zámecká 17, IČ 25924222, zast. prof. JUDr. Miroslavem Bělinou, CSc., advokátem se sídlem v Praze 1, Dlouhá 13, v řízení o žalobě na ochranu proti nečinnosti žalovaného, takto:

I. Žalovaný je povinen rozhodnout o odvolání žalobkyně ze dne 14.

července 2006 proti rozhodnutí Celního úřadu Pardubice ze dne 10.

července 2006, č.j. 4667/06-0663-021, a to do patnácti dnů od právní

moci tohoto rozsudku.

II. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni do deseti dnů od právní

moci tohoto rozsudku na nákladech řízení před krajským soudem

částku ve výši 8. 200,- Kč k rukám Mgr. Milana Edelmanna, advokáta

se sídlem v Chrustenicích 208, 267 12 Loděnice.

Pokračování 30Af 53/2010

III. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni do deseti dnů od právní

moci tohoto rozsudku na nákladech řízení před Nejvyšším správním

soudem částku ve výši 5. 400,- Kč k rukám Mgr. Milana Edelmanna,

advokáta se sídlem v Chrustenicích 208, 267 12 Loděnice.

IV. Zúčastněná osoba nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Žalobkyně se žalobou na ochranu proti nečinnosti správního orgánu, podanou u nadepsaného soudu dne 15. února 2007 a doplněnou ještě dne 28. března 2007, domáhala vydání rozsudku, jímž by byl žalovaný zavázán vydat rozhodnutí o jejím odvolání proti rozhodnutí Celního úřadu v Pardubicích ze dne 10. 7. 2006, č.j. 4667/06-0663-021. Prvostupňovým rozhodnutím byly zabrány vybrané výrobky (tekutiny obsahující líh), a to v rozsahu specifikovaném ve výroku tohoto rozhodnutí, podle ust. § 42 odst. 12 zák. č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, v platném znění. Své odvolání proti tomuto rozhodnutí žalobkyně opřela především o existenci pravomocných soudních rozhodnutí, která měla prokázat její vlastnické právo k předmětným výrobkům. V reakci na podané odvolání odpověděl Celní úřad v Pardubicích pouze neformálním dopisem ze dne 19. července 2006, ve kterém sdělil, že nebude doručovat rozhodnutí osobě, která v daném případě není účastníkem řízení. Žalobkyně se poté obrátila na Celní ředitelství v Hradci Králové, které ve svém písemném stanovisku ze dne 4. srpna 2006 neshledalo postup prvostupňového správní orgánu jako protiprávní. Takový postup vyhodnotila žalobkyně jako nečinnost žalovaného, kterou se snažila odstranit svým podáním ze dne 2. ledna 2007. Podnět k postupu dle § 34c zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“), jenž zaslala Generálnímu ředitelství, zůstal bez reakce. Žalobkyně tímto dle svého tvrzení vyčerpala všechny prostředky k ochraně proti nečinnosti.

Žalovaný se vyjádřil k žalobě podáním ze dne 23. dubna 2007. Potvrdil v něm, že Celní úřad v Pardubicích obdržel dne 18. 7. 2006 odvolání žalobkyně proti jeho rozhodnutí ze dne 10. 7. 2006 pod č.j. 4667/06-0663-021. Celní úřad ovšem doručoval předmětné rozhodnutí o zabrání předmětných lihových zásob pouze subjektu, kterému byly dotčené výrobky předtím zajištěny, tj. obchodní společností JiNo, s.r.o. Přesto v reakci na odvolání zaslal žalobkyni dopis ze dne 19.7.2006 vedený pod č.j. 4924-02/06-0663-021. Žalovaný dále uvedl, že dne 3. srpna 2006 obdržel opět Celní úřad v Pardubicích výzvu k zaslání rozhodnutí o zabrání dotčených zásob, na kterou již reagovalo Celní ředitelství v Hradci Králové, a to svým písemným stanoviskem. V něm žalovaný dospěl k závěru, že postup Celního úřadu v Pardubicích neshledal v daném případě protiprávním. Dále ve svém vyjádření k námitce žalobkyně oponoval, že podnět pro postup podle § 34c daňového řádu byl Pokračování 30Af 53/2010

přezkoumán a bylo o něm Generálním ředitelstvím cel řádně rozhodnuto dne 6. února 2007 pod č.j. 2007/57/30. Generální ředitelství cel přitom dopisem žalobkyni sdělilo, že její podnět nebyl shledán oprávněným, a proto byl v souladu s § 34c odst. 3 daňového řádu odložen. Závěrem žalovaný dodal, že dne 15.8.2006 pod č.j. 11768-02/06-0601-21 rozhodoval o odvolání obchodní společnosti JiNo s.r.o. proti Celnímu úřadu v Pardubicích, které zamítl, a proto považuje za nedůvodné rozhodovat o odvolání jiného subjektu.

V replice na toto vyjádření žalobkyně dopisem doručeným zdejšímu soudu dne 21. května 2007 znovu zdůraznila, že je vlastníkem předmětných vybraných výrobků, což vyplývá z pravomocných soudních rozhodnutí, a z tohoto důvodu je oprávněna účastnit se každého řízení, které se těchto výrobků týká. Žalobkyně tedy vyjádřila přesvědčení, že byla oprávněna podat odvolání a žalovaný měl povinnost o takovém odvolání rozhodnout, což do současné doby neučinil.

Krajský soud posoudil věc podle části třetí, hlavy druhé, dílu druhého zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s.ř.s.“). Učinil tak bez nařízení jednání podle § 51 odst. 1 s.ř.s., když s tím žalobce i žalovaný výslovně souhlasili.

Žalobu zamítl rozsudkem ze dne 21. 10. 2009, č.j. 30 Ca 26/2007-40. Dopěl totiž k závěru, že Celní ředitelství Hradec Králové v projednávané věci pasivně legitimováno a to v podstatě ze dvou na sobě nezávislých důvodů. Předně ze žalobního tvrzení vyplýval požadavek, aby bylo správním orgánem vyhověno odvolání v plném rozsahu. S ohledem na znění § 49 odst. 1 daňového řádu by však povinnost vydat takové rozhodnutí o odvolání neměl žalovaný, ale Celní úřad v Pardubicích, jakožto příslušný správce daně rozhodující o zabrání dotčených lihových zásob. Za druhé krajský soud s ohledem na dosavadní judikaturu konstatoval, že Celní úřad v Pardubicích postupoval zcela správně, když své rozhodnutí adresoval pouze skladovateli, tj. obchodní společnosti JiNO, s.r.o., u které zajistil dotčené lihové zásoby. Měl proto za pravděpodobné, že odvolání žalobkyně proti rozhodnutí o zabrání vybraných výrobků bylo podáno osobou neoprávněnou. Správní orgán měl v takovém případě postupovat podle § 49 odst. 2 písm. c) daňového řádu, tj. rozhodnout o zamítnutí odvolání jakožto podaného osobou k tomu nepříslušnou. Správním orgánem, kterému je dána pravomoc vydat takové rozhodnutí ale ani v tomto případě není žalobkyní označené Celní ředitelství Hradec Králové, nýbrž je jím opět správce daně sám, tj. Celní úřad v Pardubicích. Proto krajský soud uzavřel, že jestliže žalobkyně označila jako žalovaného správní orgán, který neměl pravomoc vydat rozhodnutí, jehož vydání se žalobkyně odvoláním domáhala, případně jehož vydání ve věci bylo na místě, nebyla žaloba na ochranu proti nečinnosti shledána důvodnou a krajský soud ji ve smyslu ustanovení § 81 odst. 3 s. ř. s. zamítl.

Proti rozsudku krajského soudu podala žalobkyně kasační stížnost a Nejvyšší správní soud se v řízení o ní s uvedenými závěry neztotožnil. Rozsudkem ze dne 26.

; rozhodnutí krajského 11. 2010, č.j. 2 Ans 3/2010-78; dostupný na www.nssoud.cz

Pokračování 30Af 53/2010

soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Z odůvodnění jeho rozsudku považuje krajský soud za vhodné zmínit následující :

„Za klíčovou považuje Nejvyšší správní soud námitku ve smyslu ustanovení § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., dle které krajský soud nesprávně vyložil ustanovení § 49 daňového řádu a nesprávně tak dovodil, že žalovaným měl být celní orgán prvého stupně.

Ustanovení § 49 daňového řádu upravuje postup správce daně, tj. v nyní posuzovaném případě celního orgánu prvého stupně, je-li podáno odvolání proti rozhodnutí, které tento orgán vydal. V odstavci prvém výslovně stanoví, že správce daně, jehož rozhodnutí je odvoláním napadeno, rozhodne o odvolání sám, pokud mu v plném rozsahu vyhoví. Proti tomuto rozhodnutí se nelze odvolat. Správce daně může rozhodnout o odvolání i v případě, že mu vyhoví pouze částečně. Proti takovému rozhodnutí je přípustné odvolání. Odstavec 2 téhož ustanovení pak stanoví, že správce daně odvolání zamítne, jestliže a) je nepřípustné, b) je podáno po stanovené lhůtě, c) je podáno osobou k tomu nepříslušnou. Proti zamítnutí odvolání podle písmen a) až c) se lze odvolat. Odstavec 4 citovaného ustanovení, upravující další postup správce daně, stanoví, že pokud správce daně o odvolání podle odstavců 1 a 2 sám nerozhodne, postoupí odvolání spolu s výsledky doplněného řízení, s úplným spisovým materiálem a s předkládací zprávou odvolacímu orgánu k rozhodnutí. Odvolací orgán je pak definován v ustanovení § 50 odst. 1 daňového řádu jako orgán nejblíže vyššího stupně nadřízený správci daně, který napadené rozhodnutí vydal, nestanoví-li zvláštní zákon jinak.

Otázkou funkční příslušnosti k rozhodnutí o odvolání podle daňového řádu se již Nejvyšší správní soud několikrát zabýval, přičemž například v rozsudku ze dne 21. 3. 2007, č. j. 1 Afs 111/2006 – 56, publikovaném pod č. 1888/2009 Sb. NSS, konstatoval, že „poté co je (…) v daňovém řízení podáno daňovým subjektem odvolání, přichází v úvahu nejprve „procesní kroky“ správce daně prvního stupně; ten posoudí obsah odvolání a nemůže-li posoudit všechny jeho údaje z výsledků již provedeného řízení, řízení doplní (je zde tedy i možnost správce daně prvního stupně řízení doplnit). Dospěje-li poté k závěru, že nastaly podmínky pro úplné vyhovění odvolání, či alespoň pro vyhovění částečné, může tak sám učinit a rozhodnout. K této funkční příslušnosti rozhodnout o odvolání za situace, kdy mu lze zcela nebo částečně vyhovět, je zmocněn § 49 odst. 1 daňového řádu. (…) Zákon zde totiž přímo zakládá změnu funkční příslušnosti pro rozhodnutí o odvolání správnímu orgánu prvního stupně, který může nahradit činnost odvolacího orgánu, avšak pouze ve zmíněných zákonem stanovených mezích. Tento způsob, či možnost autoremedurního rozhodnutí není výlučným institutem daňového řízení, ale je zažitým institutem i jiných procesních řádů; jeho cílem a smyslem je jistá „procesní ekonomie“, zrychlení i zhospodárnění průběhu řízení, nastanou-li pro takový postup podmínky. Odvolací orgány tak nejsou zatěžovány rozhodováním o námitkách, které se, například po doplnění řízení, ozřejmí či názor na jejich řešení správce daně změní.“

Pokračování 30Af 53/2010

Možnost celního orgánu prvého stupně postupovat cestou autoremedury však v konečném důsledku nelze zaměňovat s obecně formulovanou funkční příslušností odvolacího orgánu k rozhodování o odvolání. Nelze opomenout, že podle obecné teorie práva má podané odvolání zpravidla dva účinky, a to suspenzivní a devolutivní. Suspenzivní účinek je v daňovém řízení podstatně oslaben ustanovením § 48 odst. 12 daňového řádu, které stanoví, že odvolání nemá odkladný účinek, nestanoví-li tento nebo zvláštní zákon jinak. Promítnutí evolutivního účinku podaného odvolání má v daňovém řádu své vyjádření v dvojinstančnosti daňového řízení. Již zmiňované ustanovení § 50 odst. 1 daňového řádu obecně stanoví, který orgán je funkčně příslušný k rozhodnutí o podaném odvolání. Odvolacím orgánem je orgán nejblíže vyššího stupně nadřízený správci daně, který napadené rozhodnutí vydal. Výjimku z tohoto pravidla pak tvoří právě možnost autoremedurního postupu ze strany správce daně podle ustanovení § 49 odst. 1 daňového řádu. Jinými slovy řečeno, „včasné a přípustné odvolání podané osobou k tomu oprávněnou může být vyřízeno správcem daně, který platební výměr vydal, cestou autoremedury podle § 49 odst. 1 daňového řádu. Podmínkou je, že odvolání úplně či alespoň zčásti vyhoví. Autoremedura je tak vázána na možnost alespoň částečného vyhovění odvolání a přichází v úvahu jen tam, kde správce daně na základě odvolacích důvodů uzná, že pochybil. (…) Autoremedura je výjimkou ze zásady dvojinstančnosti, kdy se do postavení odvolacího orgánu dostává orgán prvostupňový, byť jeho možnost rozhodnutí je omezena - nemůže odvolání sám věcně zamítnout.“ (usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 4. 2009, č. j. 8 Afs 15/2007 – 75, publikované pod č. 1865/2009 Sb. NSS).

Rozhodování celního orgánu prvého stupně v rámci autoremedury tedy tvoří jen zákonnou výjimku z obecného pravidla dvojinstančnosti celního řízení. V této souvislosti pak nelze konstatovat, že o odvolání byl povinen rozhodnout celní orgán prvého stupně s odkazem na to, že se stěžovatel domáhal vyhovění svého odvolání v plném rozsahu. Z povahy věci plyne, že každý odvolatel požaduje plné vyhovění jím podaného odvolání. Pouze na základě toho však nelze určit pasivní žalobní legitimaci v řízení o žalobě proti nečinnosti správního orgánu. Autoremedurní postup je sice za splnění všech jeho podmínek obligatorní, nicméně úvaha o naplnění těchto podmínek leží na celním orgánu prvého stupně; závisí především na tom, zda tento orgán uzná své pochybení a přistoupí k jeho odstranění sám, či zda setrvá na svém názoru a postoupí odvolání k vyřízení odvolacímu orgánu. Odvolací orgán je však ten, který je obecně nadán pravomocí o odvolání rozhodnout, a to z hlediska jeho univerzální funkční příslušnosti, která je prolomena pouze autoremedurní výjimkou.

Účelem řízení o žalobě na ochranu proti nečinnosti správního orgánu je domoci se vydání zákonného rozhodnutí ve věci samé či osvědčení ze strany příslušného orgánu. Nelze po účastnících řízení požadovat, aby při úvaze o pasivně legitimovaném účastníku (tedy orgánu, který má rozhodnout o jejich odvolání) brali v úvahu možnost využití autoremedury v rámci soustavy správních orgánů a aby domýšleli varianty, zda k ní správní orgán prvého stupně přistoupí či nikoliv. Účastníci řízení jsou povinni svým tvrzením sami určit správní orgán, který má podle jejich přesvědčení rozhodnutí nebo osvědčení vydat (§ 79 odst. 2 s. ř. s.; srov. například rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 11. 2004, č. j. 3 Ans

Pokračování 30Af 53/2010

2/2004 - 60). V případě, že zažalují orgán, který takovou pravomocí nedisponuje, stíhá je negativní výsledek soudního řízení v podobě zamítnutí žaloby. Proto je pro účastníky řízení zásadní, aby určili žalovaný správní orgán správně. Je nutno konstatovat, že v daném případě označil stěžovatel v žalobě pasivně legitimovaný správní orgán zcela v souladu s legitimním očekáváním, že k rozhodnutí o odvolání je vždy obecně příslušný odvolací orgán. Tuto zásadu je nutno na nečinnostní žaloby bez výjimky aplikovat, přičemž při určování osoby pasivně legitimované k rozhodnutí o odvolání nelze brát v úvahu, zda je dle toho kterého procesního předpisu přípustná autoremedura či nikoliv. Takové úvahy by pouze oslabovaly právní jistotu účastníka řízení (žalobce) a navíc by mohly navozovat absurdní situace při rozhodování soudů.

Pokud by byl totiž přijat právní názor krajského soudu, že pasivně legitimovaným účastníkem řízení měl být celní orgán prvého stupně, znamenalo by to, že rozhodl-li by eventuálně krajský soud o tom, že je takový žalovaný povinen vydat rozhodnutí o odvolání, mohl by celní orgán prvého stupně postupovat pouze v mezích ustanovení § 49 odst. 1 nebo 2 daňového řádu, tj. odvolání po meritorní stránce vyhovět zcela nebo zčásti či jej zamítnout z procesních důvodů. Nebyl by zde vůbec dán prostor pro případné meritorní zamítnutí odvolání. A opačně, pokud by krajský soud dospěl k závěru, že žalovaným má být správní orgán druhého stupně, v logice jeho shora popsaného právního názoru by tím nutně předjímal, že podané odvolání by bylo na místě meritorně zamítnout; tuto úvahu (tedy posouzení důvodnosti podaného odvolání) však soud v tomto žalobním řízení provádět nesmí.

Jedině odvolací orgán, tj. celní orgán druhého stupně, je nadán univerzální pravomocí rozhodnout o podaném odvolání; proto musí být v řízení o žalobě na ochranu proti nečinnosti v nyní posuzované věci pasivně legitimován pouze on. Připuštěním pasivní legitimace celního orgánu prvého stupně by fakticky docházelo k předjímání způsobu, jakým má být o odvolání rozhodnuto. Ze všech shora popsaných důvodů shledal tedy Nejvyšší správní soud pochybení krajského soudu při posouzení právní otázky pasivní žalobní legitimace; stižnostní důvod podle ustanovení § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. tak byl naplněn.

Na dalším místě stěžovatel namítal, že se neztotožňuje se závěry krajského soudu stran vlastnictví vybraných výrobků, o jejichž zabrání bylo celním orgánem prvého stupně rozhodnuto. K tomu Nejvyšší správní soud konstatuje, že v daném typu žalobního řízení se nelze zabývat meritem sporu jako takového, tak jak to učinil krajský soud, když uvedl, že předložená soudní rozhodnutí jsou irelevantní z hlediska zodpovězení otázky, kdo je vlastníkem vybraných výrobků, a na základě toho dospěl k závěru, že celní orgán prvého stupně postupoval správně, pokud rozhodnutí o zabrání vybraných výrobků zaslal pouze osobě zúčastněné na řízení jakožto skladovateli. Z toho pak dovodil, že odvolání bylo stěžovatelem podáno jako osobou k tomu nepříslušnou a mělo být podle ustanovení § 49 odst. 2 písm. c) daňového řádu zamítnuto. V řízení o žalobě na ochranu proti nečinnosti správního orgánu podle ustanovení § 79 a násl. s. ř. s. je ovšem krajský soud povolán pouze k tomu, aby posoudil, zda je žalovaný správní orgán nečinný a zda jsou dány důvody pro to, aby mu byla uložena povinnost vydat v souladu se zákonem rozhodnutí ve věci samé či osvědčení. V žádném případě se nelze zabývat tím, zda měl být stěžovatel

Pokračování 30Af 53/2010

účastníkem řízení o zabrání vybraných výrobků. Podstatné je, že proti rozhodnutí o zabrání vybraných výrobků podal odvolání, o kterém musí být rozhodnuto (i kdyby snad mělo být zamítnuto bez meritorního projednání). Otázka vlastnictví vybraných výrobků, a s tím související účastenství stěžovatele na řízení, by mohla být podrobena soudnímu přezkumu až v rámci žaloby proti rozhodnutí o odvolání, které teprve bude nutno vydat. K tomu srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 6. 2007, č. j. 4 Ans 8/2006 – 65.

V dalším řízení bude tedy krajský soud akceptovat pasivní žalobní legitimaci žalovaného a posoudí, zda je skutečně nečinný a zda jsou dány podmínky pro to, aby mu byla uložena povinnost o odvolání rozhodnout.

Již nad rámec nutného odůvodnění považuje Nejvyšší správní soud za nezbytné vyjádřit se k tomu, jakým způsobem má krajský soud postupovat, pokud by hodlal zavázat žalovaného povinností rozhodnout o odvolání. Jak již bylo uvedeno výše, odvolací orgán je nadán pravomocí rozhodnout o odvolání meritorním způsobem, tj. může odvolání zamítnout nebo může napadené rozhodnutí zrušit nebo změnit (§ 50 odst. 5 daňového řádu). Ustanovení § 50 odst. 3, in fine daňového řádu stanoví, že [z]jistí-li odvolací orgán, že jsou splněny u správce daně prvního stupně podmínky pro rozhodnutí podle § 49 odst. 2, vrátí věc k rozhodnutí s odůvodněním a pokyny pro další řízení správci daně prvního stupně, který je právním názorem odvolacího orgánu vázán. Z toho plyne, že žalovaný (celní orgán druhého stupně) nemůže sám zamítnout odvolání z procesních důvodů podle ustanovení § 49 odst. 2 daňového řádu, ale za tímto účelem je povinen věc vrátit celnímu orgánu prvého stupně k rozhodnutí s odůvodněním a závaznými pokyny; proti rozhodnutí celního orgánu prvého stupně takto vydanému je pak přípustné odvolání. Pokud by tedy žalovaný, kterému by byla eventuelně soudem uložena povinnost k vydání rozhodnutí, zjistil důvody pro vrácení věci dle citovaného ustanovení § 50 odst. 3 daňového řádu, nemohl by dostát v rozsudku uložené povinnosti vydat rozhodnutí. Dle názoru Nejvyššího správního soudu by ovšem postup ve smyslu ustanovení § 50 odst. 3 daňového řádu nebyl nerespektováním soudního rozhodnutí, neboť by byl zákonem předpokládanou reakcí na soudem uloženou povinnost ve věci konat, při současné nemožnosti postihnout rozsudkem všechny možné modality případu.“

Krajský soud tak po vrácení věci v dalším řízení znovu posoudil věc podle části třetí, hlavy druhé, dílu druhého s. ř. s., když s ohledem na znění jeho § 110 odst. 3 byl právními názory vyslovenými Nejvyšším správní soudem v citovaném zrušovacím rozsudku vázán.

Pokud jde o skutkový stav věci, krajský soud z vyjádření obou účastníků i z obsahu správního spisu zjistil, že mezi nimi v tomto směru není sporu. Vzal proto za nepochybné, že rozhodnutím Celního úřadu Pardubice ze dne 10. 7. 2006, č. j. 4667/06-0663-021, bylo podle ustanovení § 42 odst. 12 zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů, rozhodnuto o zabrání vybraných výrobků, a to v rozsahu specifikovaném ve výroku rozhodnutí. Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně odvolání, přičemž aktivní legitimaci odvozovala od existence pravomocných soudních rozhodnutí, prokazujících její vlastnické právo k

Pokračování 30Af 53/2010

vybraným výrobkům. Na podání žalobkyně reagoval celní orgán prvého stupně pouze neformálním přípisem ze dne 19. 7. 2006, v němž uvedl, že nebude doručovat rozhodnutí osobě, která není účastníkem řízení. Žalobkyně se dále obrátila na žalovaného, který ve svém stanovisku ze dne 4. 8. 2006 neshledal postup prvostupňového orgánu protiprávním. Dne 2. 1. 2007 tedy žalobkyně dala podnět k postupu podle ustanovení § 34c zákona daňového řádu. Tento podnět na ochranu proti nečinnosti zaslala Generálnímu ředitelství cel, které podáním ze dne 6. 2. 2007, č. j. 2007/57/30, oznámilo, že podnět podle ustanovení § 34c daňového řádu přezkoumalo a jako nedůvodný jej odložilo. Tím byla činnost správních orgánů v této věci ukončena.

Pokud jde o právní posouzení věci, dospěl předně krajský soud na základě shora uvedených skutkových faktů k závěru, že žalobkyně dodržela lhůtu k podání žaloby dle § 80 odst. 1 s. ř. s., neboť žalobu lze dle podat nejpozději do jednoho roku ode dne, kdy ve věci, v níž se žalobce domáhá nápravy, marně proběhla lhůta stanovená zvláštním zákonem pro vydání rozhodnutí nebo osvědčení, a není-li taková lhůta stanovena, ode dne, kdy byl žalobcem vůči správnímu orgánu nebo správním orgánem proti žalobci učiněn poslední úkon. Protože žalobkyně doručila žalobu krajskému soudu osobně dne 15. 2. 2007, podala žalobu včas.

Dále krajský soud považuje za přiléhavé připomenout, že již ve svém zrušeném rozsudku v této věci ze dne 21. 10. 2009, č.j. 30 Ca 26/2007-40, se zabýval tím, zda žalobkyně, než přikročila k podání žaloby, skutečně vyčerpala prostředky k ochraně proti nečinnosti, které jí dával příslušný procesní předpis, tedy v přezkoumávané věci daňový řád. A dospěl k závěru, že ano. Takový prostředek je totiž zakotven v daňovém řádu v jeho § 34c (srovnej rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 7. 2007, č.j. 2 Ans 4/2007-53; www.nssoud.cz). Jelikož žalobkyně podala dne 2. ledna 2007 podnět ke Generálnímu ředitelství cel ve smyslu citovaného ustanovení s výsledkem, že tento orgán nečinnost žalovaného neshledal, splnila tím uvedenou podmínku pro podání žaloby na ochranu proti nečinnosti. Podáním podnětu vyčerpala podle § 34c daňového řádu všechny prostředky, které jí k ochraně proti nečinnosti příslušný právní předpis (tedy daňový řád) poskytuje. Na těchto svých závěrech neměl krajský soud důvod cokoliv měnit.

Dle § 79 odst. 1 s. ř. s. ten, kdo bezvýsledně vyčerpal prostředky, které procesní předpis platný pro řízení u správního orgánu stanoví k jeho ochraně proti nečinnosti správního orgánu, může se žalobou domáhat, aby soud uložil správnímu orgánu povinnost vydat rozhodnutí ve věci samé nebo osvědčení.

V přezkoumávané věci je tak postaveno najisto, že žalobkyně podala podáním ze dne 14. 7. 2006 odvolání proti rozhodnutí Celního úřadu Pardubice ze dne 10. 7. 2006, č. j. 4667/06-0663-021, o zabrání vybraných výrobků (nejde tedy o rozhodnutí procesního charakteru, ale o rozhodnutí „ve věci samé“, které naplňuje definiční znaky rozhodnutí ve smyslu § 65 s. ř. s.), o němž do dnešního dne nebylo žalovaným rozhodnuto. Současně také bezvýsledně vyčerpala procesní prostředek na ochranu proti nečinnosti stanovený daňovým řádem.

Pokračování 30Af 53/2010

Pokud jde o pasivní legitimaci žalovaného, odkazuje krajský soud plně na shora citované závěry Nejvyššího správního soudu.

Za této skutkové a právní situace dospěl krajský soud k závěru, že žaloba je důvodná. Uložil proto žalovanému povinnost rozhodnout o odvolání žalobkyně ze dne 14. července 2006 proti rozhodnutí Celního úřadu Pardubice ze dne 10. července 2006, č.j. 4667/06-0663-021, a stanovil k tomu přiměřenou lhůtu, která není delší, než kterou určuje v takovém případě zvláštní zákon, v přezkoumávané věci tedy daňový řád. V odvolacím řízení pak bude žalovaný postupovat při vědomí právních závěrů vyslovených Nejvyšším správním soudem obiter dictum v odůvodnění shora citovaného rozsudku, konkrétně v posledním odstavci na čl. 84, s nimiž se krajský soud plně ztotožňuje.

Ohledně nákladů řízení postupoval krajský soud v souladu s § 60 odst. 1 s.ř.s., dle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Ve věci měla úspěch žalobkyně.

V řízení před krajským soudem byly jejími důvodně vynaloženými náklady zaplacený soudní poplatek ve výši 1.000,- Kč a odměna zástupce, který je advokátem. Odměna zástupce za zastupování se u soudních řízení dle s. ř. s. stanoví podle zásad pro mimosmluvní odměny, tedy podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění účinném ke dni realizace úkonů právní služby (advokátní tarif). Z obsahu soudního spisu vyplývá, že v původním řízení před krajským soudem zástupce žalobkyně v řízení před krajským soudem učinil 3 úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, sepis žalobního návrhu, sepis repliky) po 2.100,- Kč (§ 9 odst. 3 písm. f/ advokátního tarifu). Dále má nárok na úhradu 3 režijních paušálů po 300,- Kč (§ 13 odst. 3 advokátního tarifu). V dalším řízení před krajským soudem po vrácení věci od Nejvyššího správního soudu zástupce žalobkyně ve věci žádný úkon právní služby neučinil.

V řízení před Nejvyšší správním soudem byly důvodně vynaloženými náklady žalobkyně zaplacený soudní poplatek ve výši 3.000,- Kč a odměna zástupce, který je advokátem. Z obsahu soudního spisu vyplývá, že zástupce žalobkyně v řízení před Nejvyšším správním soudem učinil 1 úkon právní služby (sepis kasační stížnosti) po 2.100,- Kč (§ 9 odst. 3 písm. f/ advokátního tarifu). Dále má nárok na úhradu 1 režijního paušálu po 300,- Kč (§ 13 odst. 3 advokátního tarifu).

Doklad o tom, že je registrován jako plátce DPH, zástupce žalobkyně krajskému soudu nepředložil. Proto krajský soud zavázal žalovaného povinností žalobkyni tyto prokázané náklady řízení před krajským soudem a Nejvyšším správním soudem uhradit, a to k rukám jeho zástupce, který je advokátem (§ 149 odst. 1 občanského soudního řádu za použití § 64 s. ř. s.).

Zúčastněná osoba má dle § 60 odst. 5 s. ř. s. právo na náhradu jen těch nákladů, které jí vznikly v souvislosti s plněním povinnosti, kterou jí soud uložil. Pokračování 30Af 53/2010

Z důvodů zvláštního zřetele hodných může jí soud na návrh přiznat právo na náhradu nákladů řízení. Ani jedna z uvedených podmínek nebyla v přezkoumávané věci u zúčastněné osoby splněna, proto krajský soud rozhodl, jak je uvedeno ve výroku IV. rozsudku.

Poučení:

Toto rozhodnutí nabývá právní moci dnem doručení účastníkům (§ 54 odst. 5 s.ř.s.).

Proti pravomocnému rozhodnutí je přípustná kasační stížnost, kterou lze podat z důvodů uvedených v § 102 a násl. s.ř.s. ve lhůtě dvou týdnů po doručení rozhodnutí. Kasační stížnost se podává ke Krajskému soudu v Hradci Králové. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie (§ 105 odst. 2 s.ř.s.).

V Hradci Králové dne 26. května 2011 JUDr. Jan Rutsch, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru