Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 Af 5/2011 - 83Rozsudek KSHK ze dne 28.04.2011

Prejudikatura

5 Afs 15/2009 - 122

5 Afs 95/2009 - 65


přidejte vlastní popisek

30Af 5/2011-83

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Rutsche a soudců Mgr. Heleny Konečné a JUDr. Pavla Kumprechta ve věci žalobkyně obchodní společnosti Isolit - Bravo, spol. s r. o., se sídlem v Jablonném nad Orlicí, Jablonské nábřeží 305, zast. Mgr. Ondřejem Filipem, advokátem se sídlem v Ústí nad Orlicí, Komenského 156, proti žalovanému Finančnímu ředitelství v Hradci Králové, se sídlem v Hradci Králové 2, Horova 17, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 2. května 2008, čj. 1694/08-1200-607208, takto:

I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 2. května 2008, čj. 1694/08-1200-607208, a

rozhodnutí Finančního úřadu v Žamberku ze dne 11. 7. 2006, čj.

39688/06/275972/1133, se zrušují a věc se žalovanému vrací

k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na nákladech řízení částku

13.640,- Kč, a to do osmi dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění:

Pokračování 30A f 5/2011

Napadeným rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání žalobkyně do rozhodnutí Finančního úřadu v Žamberku ze dne 11. 7. 2006, čj. 39688/06/275972/1133, kterým jí byla dodatečně vyměřena daň z příjmů právnických osob za zdaňovací období 2002 ve výši 308.450,- Kč. V jeho odůvodnění konstatoval, že správce daně na základě provedené daňové kontroly vyloučil žalobkyni z daňově účinných nákladů zaúčtované daňové odpisy u dlouhodobého hmotného majetku vedeného v jejím účetnictví pod i. č. 5174 – leštička konvic a pod i. č. 5190 – švová bodovka, vyloučil rezervu na opravu strojního zařízení vedeného pod i. č. 5174 – leštička konvic a vyloučil odčitatelné položky dle § 34 odst. 3 písm. a) zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o daních z příjmů“), tj. reinvestice – ve výši 10 % vstupní ceny pořízených strojních zařízení. Za nesprávné snížení základu daně označil správce daně neoprávněné snížení výnosů v částce 4.967.910,- Kč a dále žalobkyni zohlednil v základu daně výši zůstatkové ceny prodaných strojních zařízení.

Žalovaný uvedl, že žalobkyně pořídila v roce 2002 dvě strojní zařízení, která zařadila do svého účetnictví – pod i. č. 5190 – švová bodovka a i.č. 5174 – leštička konvic. Ve stejném zdaňovacím období roku 2002 tato strojní zařízení vedle jiného majetku fakturovala společnosti Philips Domestic Appliances and Personal Care B. V. (dále jen "společnost Philips") vystavením faktur č. 2010179, 2010312 a 2010574. Celková hodnota těchto vydaných faktur byla odběratelem (společností Philips) postupně uhrazena do dne 26. 4. 2002. Faktury nebyly vydány jako zálohové, tedy na platby předem. Pohledávky účtované k vydaným fakturám na účtu 311 zcela zanikly jejich plnou úhradou dne 26. 4. 2002. Výnosy z prodeje dlouhodobého majetku byly zahrnuty do daňových příjmů s tím, že žalobkyně část příjmů vyloučila z daňových výnosů zdaňovacího období roku 2002 účtováním dokladů č. 2002, 3030 a 4525.

Žalovaný při svém hodnocení posuzoval předně smlouvu o vývoji a nákupu ze dne 1. 5. 2001. Z ní mu vyplynulo, že pořizovací náklady na nástroje a formy („tools and moulds“) nezbytné k výrobě produktů na základě této smlouvy budou žalobkyni uhrazeny společností Philips a po úplném uhrazení kupní ceny přejde vlastnictví k těmto věcem na společnost Philips, i když věci budou nadále drženy a užívány žalobkyní po dobu plnění závazků ze smlouvy. Dále posuzoval listinu nazvanou „Dohoda ze dne 30. 10. 2001“ (Agreement of 30/10/01, dále jen „Dohoda“), která se týkala vydaných faktur č. 2010179 a 2010312 a ze které vyplývá přímá návaznost na obecnou smlouvu ze dne 1. 5. 2001. Žalovaný dovodil, že prodej obou strojů proběhl v intencích smlouvy a dohoda jen konkretizovala obecné ujednání pro prodej obou zařízení společnosti Philips. Žalovaný zdůraznil, že dohoda ze dne 30. 10. 2001, objednávky i faktury se týkají jednoho obchodního případu, který mimo jiného majetku obsahuje i fakturaci a prodej obou strojních zařízení. Uzavřel, že přestože ustanovení smlouvy ze dne 1. 5. 2001 jsou obecnějšího rázu, úřední překlad Dohody (faxového ujednání mezi smluvními stranami ohledně fakturace obou strojů z 30. 10. 2001) a vydané faktury na prodej obou strojů č. 2010179, 2010312 a 2010574 konkretizují smluvní ujednání pro prodej strojů obsažená v čl. 4.1 a 4.2 smlouvy. Dle jeho názoru žalobkyně neměla v roce 2002 vlastnické právo k oběma prodaným strojům, proto správce daně oprávněně vyloučil daňové odpisy,

Pokračování 30Af 5/2011

zúčtovanou tvorbu rezervy na opravu hmotného majetku, odpočet podle § 34 odst. 3 písm. a) zákona o daních z příjmů i časové rozlišení přijatých tržeb z prodeje obou strojních zařízení ze základu daně a oprávněně zvýšil žalobkyni základ daně s odkazem na ustanovení § 23 odst. 1 a 3 zákona o daních z příjmů.

Včas podanou žalobou se žalobkyně domáhala přezkoumání zákonnosti shora uvedeného rozhodnutí, navrhla jeho zrušení a vrácení věci k dalšímu řízení. Žalobkyně namítla, že napadené i jemu předcházející rozhodnutí správce daně vycházejí z nesprávného hodnocení důkazů, což způsobilo zkrácení jejích práv.

Žalobkyně předně poukázala na smlouvu o vývoji a výrobě výrobků ze dne 1. 5. 2001, která řeší výrobu elektrických přístrojů pro společnost Philips jako součást tzv. projektu MK 2002. Upozornila, že předmětná technická zařízení, tedy „leštičku“ a „bodovku“ nelze zahrnout pod pojem „nářadí“ nebo „formy“, tedy pojmy užívané ve smlouvě o vývoji a nákupu. Jedná se o strojní zařízení, tedy stroje sloužící k výrobní operaci určitého druhu, a jako takové jsou v rámci provádění určitého výrobního procesu univerzální. Žalobkyně a společnost Philips se teprve následně dohodly, že žalobkyně tyto stroje v souvislosti se zakázkami pro společnost Philips na vlastní náklad pořídí a následně znovu této společnosti prodá. Z ničeho nelze dle jejího názoru dovodit, že tyto úkony byly sjednány v citované smlouvě ze dne 1. 5. 2001.

Za neopodstatněné označila žalobkyně i závěry žalovaného vyplývající z dovětku vytištěného na fakturách. Upozornila, že termín „vlastnický dovětek“ užívaný žalovaným nevyplývá z žádných právních předpisů a není ani v praxi užíván. Dále upozornila na dokument ze dne 30. 10. 2001, který ve vztahu k předmětným strojům potvrzuje předchozí ujednání o jejich postupném zaplacení. Poukázala na to, že dohoda se neodvolává na smlouvu ze dne 1. 5. 2001, ale pouze na probíhající „projekt“. Je z ní dle jejího názoru i patrné, že pořízení strojů žalobkyní již bylo dohodnuto v předchozí době, přičemž v této dohodě byly vzájemně potvrzeny již sjednané podmínky splatnosti části jejich ceny, nikoli další náležitosti smlouvy a ani cena samotná. Stroje jsou zde výslovně nazývány „equipment“ na rozdíl od nářadí (nástrojů) a forem označovaných jako „tools and moulds“. Poukázala i na písemné vyjádření společnosti Philips ze dne 10. 9. 2002, které potvrdilo podstatu dohody ohledně držby strojů a dalších požadavků společnosti Philips a potvrdilo nespornost této otázky mezi oběma smluvními stranami. Zmínka o smlouvě ze dne 1. 5. 2001 v předmětném vyjádření se týká toho, že přechod vlastnického práva ke strojům bude řešen po ukončení výroby domácích spotřebičů dle čl. 6 smlouvy.

Závěrem žalobkyně označila žalovaným provedené právní posouzení otázky přechodu vlastnického práva k předmětným movitým věcem za nesprávné. Uvedla, že právní vztahy vyplývající z kupní smlouvy mezi ní a společností Philips se řídí dle ustanovení § 6 zákona č. 97/1963 Sb. českým právem, neboť se věci v době uzavření smlouvy nacházely na území České republiky a jako prodávající ve smlouvě vystupovala česká právnická osoba (§ 10 odst. 2 písm. a/ cit. zákona). Dále upozornila na ustanovení § 272 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obchodní zákoník“), dle něhož může být kupní smlouva uzavřena ústně a § 443 citované právní úpravy, dle něhož nabývá kupující Pokračování 3/20110Af 5

vlastnická práva k věcem okamžikem, kdy jsou mu předány. Dle mínění žalobkyně byly stroje v předmětném období používány v jejím sídle, nedošlo k jejich předání a tedy k přechodu vlastnického práva. Žalobkyně tvrdila, že prodej strojů nebyl podřízen režimu smlouvy ze dne 1. 5. 2001, přičemž stroje zůstaly v souladu s příslušnými ustanoveními obchodního zákoníků jejím majetkem, neboť nedošlo k jejich předání ani k písemnému ujednání o přechodu vlastnického práva před předáním. Má zato, že prokázala své vlastnické právo ke strojům, když doložila jejich řádné zakoupení, doložila uzavření smlouvy o jejich prodeji společnosti Philips a doložila též, že věci kupujícímu nikdy nepředala.

Žalovaný se k podané žalobě písemně vyjádřil shodně s odůvodněním napadeného rozhodnutí a navrhl zamítnutí žaloby. S poukazem na obsah spisového materiálu obsahující důkazní prostředky spojené s mezinárodní pomocí při správě daní odmítl pochybnosti žalobkyně ohledně nejednoznačnosti předmětu dotazů a odpovědí ze strany nizozemských daňových orgánů.

V replice k vyjádření žalovaného žalobkyně upřesnila, že její námitka k poslednímu vyjádření společnosti Philips znamenala, že takové vyjádření není rozhodující pro přechod vlastnického práva, neboť pro něj jsou podstatné právní předpisy, nikoli sdělení osoby, zda se cítí být vlastníkem. Upřesnila i to, že informaci o přemístění strojů, výslovně uvedenou ve vyjádření společnosti Philips, považuje za nesprávnou, a poukázala na ni proto, že tato nesprávnost vyvolává pochybnosti o přesnosti podaných informací.

Krajský soud svým rozsudkem ze dne 31. 8. 2009, čj. 30 Ca 84/2008-32, žalobu zamítl. Ve svém rozsudku se zabýval věcnou podstatou sporu, a to otázkou, zda v roce 2002 přešlo vlastnické právo k předmětným zařízením – leštičce konvic a švové bodovce na společnost Philips, neboť existence vlastnického práva k těmto věcem má pro svoji spojitost s možností uplatňování daňových odpisů a tvorby rezerv zásadní význam pro posouzení výše daňové povinnosti žalobkyně. Dospěl přitom k závěru, že v roce 2002 (dnem úplné úhrady faktur ke dni 26. 4. 2002) přešlo vlastnické právo k předmětným zařízením na společnost Philips, proto správce daně oprávněně v návaznosti na tuto skutečnost zvýšil žalobkyni základ daně ve smyslu ustanovení § 23 odst. 1 a 3 zákona o daních z příjmů.

Proti uvedenému rozsudku krajského soudu podala žalobkyně kasační stížnost, ve které namítala nesprávné posouzení právní otázky soudem spočívající v nesprávném výkladu § 444 obchodního zákoníku, podle kterého platí, že strany si mohou písemně dojednat, že kupující nabude vlastnické právo ke zboží před jeho předáním, jestliže předmětem koupě je zboží jednotlivě určené nebo zboží určené podle druhu a v době přechodu vlastnického práva bude dostatečně označeno k odlišení od jiného zboží, a to způsobem sjednaným mezi stranami, jinak bez zbytečného odkladu sděleným kupujícímu. Dále namítla, že závěr žalovaného, podle kterého se režim smlouvy o vývoji a nákupu ze dne 1. 5. 2001 vztahuje i na prodej předmětných strojů, nemá oporu ve spisech. Krajský soud pochybil dle jejího názoru i tím, že žaloby proti jednotlivým napadeným rozhodnutím vyloučil k samostatnému projednání, přestože spolu tato rozhodnutí plně skutkově a právně souvisejí.

Pokračování 30Af 5/2011

Nejvyšší správní soud rozhodl o kasační stížnosti dne 21. 1. 2011 rozsudkem čj.5 Afs 95/2009-65 tak, že shora citovaný rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Konstatoval, že byť je vázán důvody kasační stížnosti, platí kromě výjimek taxativně uvedených v ustanovení § 109 odst. 3 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), i výjimka vyplývající z judikatury Ústavního soudu. Podle ní musí správní soudy z úřední povinnosti přihlížet k uplynutí prekluzívní lhůty stanovené v § 47 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (dále jen „daňový řád“) pro vyměření daně. Ve svém nálezu ze dne 26. 2. 2009, sp. zn. I ÚS 1169/07, dostupném na http://nalus.usoud.cz, i v řadě dalších navazujících rozhodnutí, vyjádřil Ústavní soud názor, podle něhož za společný rys prekluze lze považovat i to, že k ní má orgán moci veřejné přihlížet z úřední povinnosti. Ačkoli tedy žalobkyně v žalobě ani v kasační stížnosti výslovně neuváděla námitku prekluze práva na vyměření, resp. dodatečné vyměření daně z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2002, byl Nejvyšší správní soud povinen z úřední povinnosti zkoumat, zda k uplynutí prekluzívní lhůty nedošlo za situace, kdy daňová kontrola týkající se mimo jiné daně z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2002 byla u žalobkyně zahájena dne 21. 4. 2006 (viz protokol o ústním jednání ze dne 21. 4. 2006, čj. 115895/06/228540/7681, jenž je součástí správního spisu).

Nejvyšší správní soud dále uvedl, že vzhledem k uvedeným skutečnostem vyvstala v dané věci otázka výkladu ustanovení § 47 daňového řádu. Dle § 47 odst. 1 zákona o správě daní, v relevantním znění, platilo, že pokud tento nebo zvláštní zákon nestanoví jinak, nelze daň vyměřit ani doměřit či přiznat nárok na daňový odpočet po uplynutí tří let od konce zdaňovacího období, v němž vznikla povinnost podat daňové přiznání nebo hlášení nebo v němž vznikla daňová povinnost, aniž by zde současně byla povinnost daňové přiznání nebo hlášení podat. Byl-li pak dle § 47 odst. 2 téhož zákona před uplynutím této lhůty učiněn úkon směřující k vyměření daně nebo jejímu dodatečnému stanovení, běží tříletá lhůta znovu od konce roku, v němž byl daňový subjekt o tomto úkonu zpraven.

Ke lhůtě pro vyměření daně dle § 47 odst. 1 daňového řádu Nejvyšší správní soud dále podrobně shrnul vývoj jeho judikatury k této problematice i připomněl právní názor Ústavního soudu vyjádřený v nálezu ze dne 2. 12. 2008, sp. zn. I. ÚS 1611/07, v němž byl proveden výklad ustanovení § 47 zákona o správě daní tak, že tříletá prekluzivní lhůta pro vyměření daně, stanovená citovaným ustanovením, počíná běžet od konce zdaňovacího období, za něž vznikla povinnost daň odvést, nikoliv až od konce zdaňovacího období, v němž měl daňový subjekt povinnost podat daňové přiznání, jak dosud toto ustanovení vykládala do té doby ustálená judikatura správních soudů. Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu pak v usnesení ze dne 12. 1. 2011, č. j. 5 Afs 15/2009 - 122, dostupném na www.nssoud.cz, dospěl k závěru, že výklad § 47 daňového řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2009, učiněný v nálezu Ústavního soudu ze dne 2. 12. 2008, sp. zn. I. ÚS 1611/07, se uplatní ve všech případech daní, u nichž je dána povinnost podat daňové přiznání nebo hlášení a kde je toto ustanovení používáno.

Pokračování 30Af 5 /2011

Nejvyšší správní soud s ohledem na shora uvedené dále konstatoval, že daňová kontrola daně z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2002 byla u žalobkyně zahájena dne 21. 4. 2006, a to protokolem o ústním jednání ze dne 21. 4. 2006, čj. 115895/06/228540/7681. Ze spisu zároveň nevyplývá, že by správce daně přede dnem 21. 4. 2006 učinil vůči žalobkyni jakékoliv úkony v souvislosti s daní z příjmů přiznanou za předmětné zdaňovací období. Ve světle uvedených závěrů rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu tedy tříletá prekluzivní lhůta pro doměření daně v posuzované věci uplynula dne 31. 12. 2005. Nejvyšší správní soud proto uzavřel, že daňová kontrola v posuzovaném případě tak byla dne 21. 4. 2006 zahájena až po uplynutí zákonné lhůty pro doměření daně a jejím zahájením tudíž nemohlo dojít k přerušení lhůty ve smyslu § 47 odst. 2 daňového řádu. Daň tedy byla doměřena nezákonně.

Krajský soud po zrušení jeho rozhodnutí Nejvyšším správním soudem pokračoval v řízení podle části třetí hlavy druhé dílu prvního s. ř. s., bez nařízení jednání v souladu s jeho ustanovením § 51 odst. 1. Ve smyslu ustanovení § 110 odst. 3 cit. zákona vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem ve zrušovacím rozhodnutí rozhodl poté tak, jak je uvedeno ve výroku tohoto rozhodnutí, přičemž mu nezbylo než zcela odkázat na odůvodnění Nejvyššího správního soudu ve zrušovacím rozsudku ze dne 21. 1. 2011, čj. 5 Afs 95/2009-65, tj. že daňová kontrola byla v posuzovaném případě zahájena až po uplynutí zákonné lhůty pro doměření daně, jejím zahájením tudíž nemohlo dojít k přerušení lhůty ve smyslu § 47 odst. 2 daňového řádu a daň tak byla doměřena nezákonně.

Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení § 60 s. ř. s. Žalobkyně byla ve úspěšná, krajský soud jí proto přiznal náhradu nákladů řízení spočívajících věci

v náhradě zaplaceného soudního poplatku ve výši 2.000,- Kč za řízení před krajským soudem a soudního poplatku ve výši 3.000,- Kč za řízení před Nejvyšším správním soudem. Dále jí přiznal náhradu nákladů právní služby poskytnuté advokátem za 3 úkony po 2.100,- Kč, z toho za 2 úkony v řízení před krajským soudem (tj. převzetí a příprava zastoupení, sepis žalobního návrhu) a za 1 úkon v řízení před Nejvyšším správním soudem (tj. sepis kasační stížnosti) a paušální náhradu hotových výdajů po 300,- Kč za 3 úkony právní služby (§ 9 odst. 3 písm. f/ a § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.). Navýšení odměny zástupce žalobkyně jako plátce DPH činí 1.440,- Kč (§ 14a advokátního tarifu).

Poučení :

Toto rozhodnutí nabývá právní moci dnem doručení účastníkům (§ 54 odst. 5 s. ř. s.).

Proti pravomocnému rozhodnutí je přípustná kasační stížnost, kterou lze podat z důvodů uvedených v § 102 a násl. s. ř. s. ve lhůtě dvou týdnů po doručení rozhodnutí. Kasační stížnost se podává ke Krajskému soudu v Hradci Králové. O

Pokračování 30Af 5/2011

kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem. To neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

V Hradci Králové dne 28. dubna 2011 JUDr. Jan Rutsch, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru