Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 Af 5/2010 - 40Rozsudek KSHK ze dne 31.01.2011

Oprav. prostředek / ústav. stíž.
9 Afs 17/2011 (zamítnuto)

přidejte vlastní popisek

30Af 5/2010-40

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Rutsche a soudců Mgr. Heleny Konečné a JUDr. Pavla Kumprechta ve věci žalobkyně CHEMPRES, s.r.o., se sídlem v Plzni, Bělohorská 3, IČ 26362651, zast. JUDr. Danielem Hornem, advokátem se sídlem AK v Plzni, Náměstí Republiky 29, PSČ 301 00, proti žalovanému Celnímu ředitelství Hradec Králové, se sídlem Bohuslava Martinů 1672/8a, Hradec Králové, PSČ 501 01, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 14. prosince 2009, č.j. 15290-2/2009-060100-21,

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Žalovaným rozhodnutím bylo zamítnuto odvolání žalobkyně proti platebnímu výměru Celního úřadu Pardubice ze dne 14. září 2006, č.j. 6518/06-0663-024-R, opravenému rozhodnutím ze dne 27. listopadu 2006, č.j. 8610/06-0663-024, jímž jí byla vyměřena spotřební daň z lihu za zdaňovací období březen 2006 ve výši 726.895,--Kč. Žalobkyně podala proti tomuto rozhodnutí žalovaného včas žalobu, kterou odůvodnila následujícím způsobem:

Předně konstatovala, že žalovaný v žalobou napadeném rozhodnutí sice převážně odstranil vady předcházejícího správního řízení, na které poukazoval Pokračování 30Af 5 /2010

Krajský soud v Hradci Králové v předchozím rozsudku dané věci se týkající (viz

rozsudek ze dne 24. 9. 2009, č.j. 30 Ca 170/2008-18), přesto je však měla i nadále za věcně nesprávné. Odůvodňovala to tím, že se žalovaný v rozhodnutí odkazuje na vyhlášku č. 141/1997 Sb., o technických požadavcích na výrobu, skladování a zpracování lihu, v platném znění, dle které byl podle něho stanovován v rozhodné době poměr denaturační směsi v lihu, ačkoliv se měl řídit nařízením Komise (ES) číslo 3199/93 o vzájemném uznávání postupů úplné denaturace lihu pro účely osvobození od spotřební daně, ve znění Nařízení Komise (ES) č. 1309/2005 ze dne 10. srpna 2005. Tato právní norma byla podle žalobkyně závazná a použitelná ve všech členských státech Evropské unie bez nutnosti její inkorporace do vnitrostátních právních norem České republiky. Právě z ní vyplývají pro Českou republiku odlišné hodnoty, respektive limity množství denaturační směsi na 1 hl čistého lihu, a to 0,4 litru solventní nafty, 0,2 litru petroleje a 0,1 litru technického benzínu. Tato množství jsou odlišná od množství, na která se žalovaný odkazuje v žalovaném rozhodnutí, přičemž zjištěná množství ve vzorcích odebraných u žalobkyně se množství stanovenému shora uvedeným Nařízením Komise (ES) blíží, přičemž nepřesnost vznikla „v důsledku nepoužití žalobcem používaného denaturačního činidla pro kalibraci přístrojů, na kterých bylo testování prováděno, jak tato okolnost vyplývá z jednotlivých posudků.“

Podle žalobkyně vedlo nerespektování citovaného Nařízení Komise (ES) k vydání nezákonného rozhodnutí. Jeho nezákonnost spatřovala rovněž v tom, že nebylo vyhověno jejímu požadavku na provedení kontrolní zkoušky denaturace lihu s odůvodněním, že celní laboratoř takové zkoušky pro „soukromé“ žadatele neprovádí. Přitom ostatní dotazované laboratoře žalobkyni sdělily, že nejsou k provádění takových rozborů akreditovány. Situaci, kdy nebylo možno provést kontrolní rozbor, považuje žalobkyně za diskriminující a v rozporu s ústavními principy České republiky.

Vzhledem k tomu žalobkyně navrhovala zrušit jak žalované rozhodnutí, tak i rozhodnutí Celního úřadu Pardubice, které mu předcházelo.

Žalovaný se vyjádřil k žalobě podáním ze dne 5. 3. 2010. Uvedl v něm, že ve věci rozhodl ve smyslu předchozího rozsudku nadepsaného soudu ze dne 24. 9. 2009, č.j. 30 Ca 170/2008-18, a že žalobní námitky jsou nedůvodné. Žalobkyní zmiňované Nařízení Komise (ES) se podle něho na posuzování denaturace lihu na území České republiky vůbec nevztahuje a kontrolní rozbor byl proveden z referenčního vzorku v rámci odvolacího řízení, a to před vydáním původního rozhodnutí žalovaného ze dne 19. března 2007, č.j. 722-05/07-060100-21. Ani ten však nevyhovoval kritériím dle relevantních právních předpisů. Navrhoval proto žalobu zamítnout.

K projednání žaloby nařídil krajský soud jednání na den 25. ledna 2011. Při něm zůstala žalobkyně na svých žalobních tvrzeních, žalovaný se z účasti na jednání omluvil. Poté krajský soud přezkoumal v mezích žalobních bodů napadené rozhodnutí v řízení podle části třetí hlavy druhé dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., Pokračování 30Af 5 /2010

soudního řádu správního, v platném znění (dále jen „s.ř.s.“), přičemž dospěl

k následujícím zjištěním a právním závěrům.

Krajský soud se danou záležitostí zabýval již v předcházejících rozsudcích, a to ze dne 30. května 2008, č.j. 30 Ca 62/2007-31, a ze dne 24. září 2009, č.j. 30 Ca 170/2008-18. Shora uvedená žaloba tak byla v dané věci, denaturace žalobkyní vyrobeného lihu v lihovaru Vyšehněvice, v pořadí již třetí.

Stěžejní otázkou pro posouzení dané věci bylo, zda měly celní orgány posuzovat denaturaci předmětného lihu podle vyhlášky č. 141/1997 Sb., o technických požadavcích na výrobu, skladování a zpracování lihu, nebo, jak tvrdila žalobkyně, podle nařízení Komise (ES) číslo 3199/93 o vzájemném uznávání postupů úplné denaturace lihu pro účely osvobození od spotřební daně, ve znění Nařízení Komise (ES) č. 1309/2005 ze dne 10. srpna 2005. Krajský soud ohledně ní dospěl ve shodě se žalovaným k závěru, že uvedený předpis Společenství dopadá na materiálně zcela jinou situaci. Nařízení Komise (ES) č. 1309/2005, její bod 2. totiž vyžaduje, aby členské státy osvobodily od spotřební daně líh, který byl úplně denaturován podle požadavků některého členského státu, pokud tyto požadavky byly řádně oznámeny a schváleny v souladu s podmínkami stanovenými v dalších jeho ustanoveních. Dále jsou v jeho příloze uvedeny denaturační prostředky, které hodlá Česká republika používat, jakož i jejich množství, tak jak je ostatně žalobkyně specifikovala v žalobě. Žalobkyní zmiňované Nařízení Komise (ES) však upravuje přístup zemí Evropského společenství ke zdanění lihu spotřební daní dovezeného na jejich území z jiného členského státu, v němž byl tento líh denaturován podle jeho požadavků na denaturaci, což není daný případ. V projednávané věci se totiž jedná o denaturaci lihu na daňovém území České republiky dle národní úpravy pro účely jeho osvobození od spotřební daně na tomto daňovém území.

Spojovala-li proto žalobkyně věcnou nesprávnost žalovaného rozhodnutí s otázkou použitého právního předpisu, pak se mýlila. Krom toho krajskému soudu neušlo, že dnešní minimální požadavky na denaturační směs pro obecně denaturovaný etanol (etylalkohol) dle pořadového čísla 1b přílohy č. 2 vyhl. č. 141/1997 Sb. se sice změnily oproti dřívější úpravě (nejméně 40 ml solventní nafty, nejméně 20 ml petroleje a nejméně 10 ml technického benzínu na 1 litr etanolu), přičemž jsou stejné jako v žalobkyní uvedeném Nařízení Komise (ES) č. 1309/2005 (0,4 litru solventní nafty, 0,2l petroleje a 0,1 litru technického benzinu na jeden hektolitr čistého lihu), nicméně ani těm předmětný líh nevyhovuje. Z hlediska věcné správnosti rozhodnutí by tak bylo koneckonců bez významu, podle kterého z uvedených právních předpisů (z které doby) by se vlastně denaturace předmětného lihu posuzovala. Nicméně celní orgány postupovaly v dané věci správně, když vycházely z vyhlášky č. 141/1997 Sb. ve znění platném k 30. 4. 2007, podle níž bylo požadováno k denaturaci nejméně 40 ml solventní nafty, nejméně 20 ml petroleje a nejméně 10 ml technického benzínu na 1 litr etanolu.

Bylo přitom na žalobkyni, pokud chtěla rozporovat zjištěnou denaturaci lihu na základě stanovených kvantitativních ukazatelů minimálních přídavků denaturačních prostředků, aby v tomto směru žalobu také řádně odůvodnila. Tak se však nestalo, Pokračování 30Af 5 /2010

přičemž žalovaný se touto otázkou zabýval na straně čtvrté žalovaného rozhodnutí.

Jak je z jeho odůvodnění zřejmé, vzal v úvahu i žalobkyní obecně uváděné možné vlivy na výsledek provedených zkoušek (včetně neodebrání vzorku denaturačního činidla) se závěrem, že bylo použito nedostatečné množství denaturačních prostředků. V těchto souvislostech kvantifikoval možný maximální celkový obsah denaturačních směsí ve zkoumaném lihu výší 5 ml a 4,5 ml denaturační směsi na 1 litr absolutního etanolu. Z toho pak jednoznačně plyne, že celkový obsah denaturační směsi v předmětném lihu neodpovídal požadavkům stanoveným pro obecně denaturovaný etanol (etylalkohol) nejen dle pořadového čísla 1b přílohy č. 2 vyhl. č. 141/1997 Sb., o technických požadavcích na výrobu, skladování a zpracování lihu, ať již z jakéhokoliv období, ale ani Nařízení Komise (ES) č. 1309/2005, jehož se žalobkyně dovolávala a které navíc na daný případ nedopadá. Třeba přitom konstatovat, že k uvedeným závěrům došla jak Celně technická laboratoř Hradec Králové, tak Celně technická laboratoř Praha (viz protokol o zkoušce ze dne 3. 1. 2007, zn. HK0113/06-425), jakož i Generální ředitelství cel (viz jeho stanovisko ze dne 24. 7. 2008, zn. 2008/1266/020), které má status znaleckého ústavu i v potravinářství pro laboratorní zkoumání a analýzu potravin, lihu, tabáku a surovin pro jejich výrobu. Za této situace má krajský soud též námitku žalobkyně, že jí bylo odmítnuto provedení kontrolní zkoušky denaturovaného lihu, za bezpředmětnou, neboť kontrolní zkoušky prováděny byly a není dán žádný důvod pro pochybnosti o jejich výsledku.

Krajský soud proto uzavřel, že v dané věci neshledal zkrácení žalobkyně na jejich právech postupem žalovaného, jak v žalobě uvedeno, a proto ji jako nedůvodnou podle § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl.

Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení § 60 s. ř. s. Žalobkyně neměla ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení. Žalovaný náhradu nákladů nenárokoval a z obsahu správního spisu nevyplývá, že by mu v průběhu řízení před krajským soudem nějaké náklady vznikly.

Poučení:

Toto rozhodnutí nabývá právní moci dnem doručení účastníkům (§ 54 odst. 5 s. ř. s.).

Proti pravomocnému rozhodnutí je přípustná kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu, kterou lze podat z důvodů a za podmínek uvedených v § 102 a násl. s. ř. s. ve lhůtě dvou týdnů po doručení rozhodnutí prostřednictvím Krajského soudu v Hradci Králové. Pro tento případ by musel být stěžovatel zastoupen

advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie (§ 105 odst. 2 s. ř. s.). O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

V Hradci Králové dne 31. ledna 2011 JUDr. Jan Rutsch, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru