Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 Af 4/2010 - 85Rozsudek KSHK ze dne 13.01.2011

Prejudikatura
5 Afs 161/2004 - 66|9 Afs 78/2009 - 59

přidejte vlastní popisek


30Af 4/2010-85

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Rutsche a soudců JUDr. Heleny Konečné a JUDr. Pavla Kumprechta ve věci žalobkyně obchodní společnosti Mr. Tobacco s.r.o., se sídlem Malá Strana 143, Stěžery, proti žalovanému Celnímu ředitelství Hradec Králové, Bohuslava Martinů 1672/8a, Hradec Králové, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 15. srpna 2008, č.j. 6093-2/08-060100-21, takto:

I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 15. srpna 2008, č.j. 6093-2/08-

060100-21, se zrušuje a věc se vrací žalovanému

k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na nákladech řízení

2. 000,- Kč do deseti dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění:

Žalobou napadeným rozhodnutím zamítl žalovaný odvolání žalobkyně proti rozhodnutí Celního úřadu Pardubice ze dne 27. března 2008, č.j. 3418/08-066300-021, kterým celní úřad rozhodl o její odpovědnosti za správní delikt a dle § 135b odst. 1 písm. g) zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o spotřebních daních“), uložil žalobkyni pokutu ve výši 3. 500,- Kč, propadnutí neznačených tabákových výrobků a předepsal jí náklady řízení paušální částkou 1. 000,-. Kč. pokračování
30Af 4/2010

-2-

Rozhodnutí žalovaného napadla žalobkyně včas podanou žalobou. Namítla, že jak přezkoumávané rozhodnutí, tak jemu předcházející rozhodnutí celního úřadu, byla vydána v rozporu s ustanovením čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1, čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod a v rozporu s § 2, § 3, § 50 odst. 3, § 51 odst. 1, § 53 odst. 6 a § 54 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů. Jejich vydání měla předcházet procesní pochybení a nerespektování zásad správního řízení (jako příklad uvedla zásadu zákonnosti, zásadu zjištění skutkového stavu bez pochybností, zásadu volného hodnocení důkazů, zásadu zákazu zneužití pravomoci, zásadu přiměřenosti a zásadu součinnosti s účastníkem řízení). Žalovaný navíc nepřezkoumal v rozporu s § 89 odst. 2 správního řádu prvoinstanční rozhodnutí v rozsahu odvolacích námitek.

Podstatu sporu spatřovala žalobkyně v tvrzení celních orgánů, že měla spáchat správní delikt porušením povinnosti stanovené v § 114 zákona o spotřebních daních, čehož se měla dopustit skladováním a prodejem tabákových výrobků neznačených tabákovou nálepkou. Celní orgány totiž tvrdí, že předmětné zboží, tedy tabáková surovina značky GOLEM směs Extra má charakter vybraných výrobků podléhajících povinnosti značení a spotřební dani dle § 101 zákona o spotřebních daních. Žalobkyně naopak tvrdí, že uvedené zboží mezi vybrané výrobky ve smyslu citovaného zákonného ustanovení nepatří a tudíž povinnosti značení tabákovou nálepkou a spotřební dani nepodléhá.

V návaznosti na to žalobkyně namítla nesprávnost výkladu § 3 písm. s) bod 1) zákona o spotřebních daních provedeného celními orgány. Odkázala na čl. 9 odst. 1 směrnice Rady č. 95/59/ES ze dne 27. 11. 1995 (dále jen „Směrnice“), podle něhož se za výrobce považuje fyzická nebo právnická osoba podnikající ve Společenství, která „zpracovává“ tabák na tabákové výrobky určené k maloobchodnímu prodeji. Pouhé zabalení ale takovým zpracováním dle žalobkyně není. Ve smyslu § 3 písm. s) zákona o spotřebních daních tak podle ní není výrobou vybraných výrobků proces, při kterém materiál dozná změn ve své vnější úpravě.

Dále žalobkyně namítala, že zboží GOLEM směs Extra není tabákovým odpadem, jak uzavřel žalovaný. Jedná se o tabákovou surovinu k dalšímu užití strips, jež svým charakterem tabáku virginského typu není tabákovým výrobkem ve smyslu čl. 2 až 7 Směrnice. Své závěry celní orgány nijak neprokázaly. Odkázaly pouze na judikát, který byl následně zrušen.

Žalovaný se dle žalobkyně nevypořádal s její námitkou směřující k nezákonnosti získání vzorků s odkazem na čl. 2 Listiny. Jako účel odběru vzorků celní orgány deklarovaly určování sazebního zařazení ve smyslu určení podpoložky kombinované nomenklatury harmonizovaného systému. Žalovaný se námitkou nezabýval a odbyl ji pouze tím, že sazební zařazení není pro správce daně závazné. Žalobkyně ale namítala, že vzorky byly odebrány za jiným účelem, než ke kterému později byly použity. Žalovaný tedy na tuto odvolací námitku vůbec nereagoval, ale hovořil o něčem úplně jiném. pokračování
30Af 4/2010

-3-

Dále žalobkyně vznesla námitku, že se celní orgány obou stupňů nevypořádaly s jejím upozorněním, že k odběru vzorků došlo bez jejího vědomí a přítomnosti. Pokud nebyl účastník řízení o odběru vzorků uvědomen a nebylo mu umožněno, aby ověřil, zda odběr a následná manipulace byly provedeny v souladu s příslušnými normativy, pak postup celních orgánů postrádá možnost zpětné vazby, což je v rozporu se zásadou legality. Dle žalobkyně postupovaly celní orgány v přezkoumávané věci v rozporu se svými vnitřními normativními akty, konkrétně s Pracovním postupem pro odběr a manipulaci se vzorky zboží k zajištění jeho totožnosti, k zjištění jeho vlastností a určení sazebního zařazení č. SPČ 41/2004. Nepřípadné je tvrzení žalovaného, že vzorky byly odebrány i u jiných subjektů se stejným výsledkem, neboť ani u těchto odběrů žalobkyně nebyla. Nic tedy nezaručuje autenticitu a identitu vzorků, jejich odběr byl celními orgány deklarován.

Žalobkyně také nesouhlasila s postojem žalovaného, který odmítl závěry posudku celně technické laboratoře č. PH0110F/02 z důvodu, že je staršího data a nelze jej ztotožnit s předmětem řízení. Výsledky v tomto posudku jsou přitom v rozporu s dokumenty č. PH3298/06. Celně technické laboratoře neměly žádnou z užitých zkušebních metod v akreditaci a celní orgány nedisponují znaleckým oprávněním posuzovat tabákové výrobky. Žalobkyně napadla rovněž vlastní provedení rozboru, kdy podle ní z protokolu o zkoušce PH3298/06 ze dne 30. 1. 2007 plyne rozpor postupu s metodickými pokyny celní správy.

Dle mínění žalobkyně se žalovaný nevypořádal také řádně s její námitkou ohledně nevěrohodnosti a užití neakreditovaných zkušebních metod, na nichž stojí posudky celní laboratoře. Namítala, že 7 deklarovaných zkoušek je neakreditovaných a žádná z nich není způsobilá určit, zda zkoumaný materiál je tabákovým výrobkem. Celní orgány neměly a nemají oprávnění znaleckého zkoumání tabákových výrobků jako takových.

V dalším žalobním bodu namítla, že žalovaný dezinterpretuje znění Směrnice jako jediného relevantního právního předpisu Společenství, který kategorizuje, co je tabákovým výrobkem podléhajícím spotřební dani. Zdůraznila, že tabáková surovina GOLEM směs Extra není tabákovým odpadem ve smyslu čl. 5 odst. 2 Směrnice. Za nepřípadný považovala odkaz žalovaného na čl. 11 písm. a) Směrnice, neboť denaturace v kontextu Směrnice má význam pouze tehdy, pokud by se jednalo o tabákový výrobek. Stejně tak je nevýznamný odkaz na § 101 odst. 3 písm. d) zákona o spotřebních daních, neboť kategorie ostatního tabáku se jednak vztahuje na jiný tabák, než je tabák ke kouření dle § 101 odst. 3 písm. c) téhož zákona, jednak je kategorie ostatního tabáku v právním prostředí členského státu Unie neaplikovatelná, protože ji Směrnice nepřipouští.

Žalobkyně proto uzavřela, že právní povinnost danou ustanovením § 114 zákona o spotřebních daních neporušila, jelikož neskladovala a neprodávala tabákové výrobky, jež by byly předmětem spotřební daně. Ačkoliv tak výslovně pokračování
30Af 4/2010

-4-

neučinila, bylo z kontextu žaloby zcela zřejmé, že se domáhá zrušení žalobou napadeného rozhodnutí.

K žalobě podal žalovaný vyjádření. Dle jeho názoru pro projednávanou věc nemá význam licitace o to, zda předmětný tabák je či není tabákovým odpadem. Tabákový odpad je jedním z tabáků ke kouření ve smyslu § 101 odst. 3 písm. c) bodu 1. nebo 2. nebo 3. zákona o spotřebních daních. Ostatní tabáky ke kouření dle bodu 1. nebo 3. podléhají spotřební dani vždy. Pouze tabákový odpad dle bodu 2. podléhá spotřební dani až upravený pro konečného spotřebitele. Veškeré tabáky ke kouření v balení pro konečného spotřebitele tak podléhají povinnému značení dle § 114 citovaného zákona.

Žalovaný dále uvedl, že prameny sekundárního práva Společenství ve formě směrnic mohou být uplatněny přímo jen v případě, že k implementaci takového předpisu do národní právní úpravy nedošlo. Česká republika však národní úpravu spotřebních daní z tabákových výrobků v zákoně o spotřebních daních má. Zdůraznil, že žalobkyně je stíhána za správní delikt spočívající v tom, že neoznačené výrobky neoprávněně skladovala na území České republiky.

K dalším žalobním námitkám uvedl ještě, že ze spotřebitelského balení po 150-ti gramech není možné odebrat vzorek v minimálním množství 200 gramů, jak požadovala žalobkyně. Otázka akreditace celně technické laboratoře pro použitelnost výsledků zkoušek není určující, pokud tato veřejná zkušebna používá zavedené metody. Závěrem svého vyjádření proto žalovaný navrhl, aby krajský soud žalobu zamítl.

Krajský soud rozhodl o žalobě rozsudkem ze dne 28. 4. 2009, č.j. 30 Ca 164/2008-26, a to tak, že napadené rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Důvodem byl jeho názor, že celní úřad postupoval při odběru vzorků z předmětného zboží v rozporu s interním předpisem vydaným Generálním ředitelem Generálního ředitelství cel SPČ 41/2004, a že tato vada řízení byla natolik intenzivní, že ve smyslu § 76 odst. 1 písm. c) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.

Ke kasační stížnosti žalovaného však Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 20. 1. 2010, č.j. 9 Afs 78/2009-59, citovaný rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Na rozdíl od něj konstatoval, že procesní pochybení správních orgánů při neumožnění účasti žalobkyně při odběru vzorků zboží nemohlo samo o sobě ovlivnit jejich skutkové závěry a tím ani nemohlo mít vliv na zákonnost rozhodnutí žalovaného.

Krajský soud tedy musel znovu přezkoumat napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů v řízení pode části třetí hlavy první a hlavy druhé, dílu prvního s. ř. s. Učinil tak znovu bez nařízení jednání dle § 51 s. ř. s., neboť s tím žalobkyně i pokračování
30Af 4/2010

-5-

žalovaný v původním řízení před krajským soudem výslovně souhlasili, a navíc k tomu byly, jak níže uvedeno, i zákonné předpoklady. O věci usoudil následovně.

Předně zdůrazňuje, že se již nezabýval námitkami žalobkyně týkajícími se nezákonnosti odběru vzorků a skutečností, že k němu došlo bez jejího vědomí a přítomnosti. Touto problematikou se zabýval obšírně Nejvyšší správní soud v odůvodnění svého shora citovaného rozsudku, když dospěl k závěru, že tato skutečnost na zákonnost rozhodnutí žalovaného vliv mít nemohla. V podrobnostech odkazuje krajský soud na obsah citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu. Uvedené námitky žalobkyně jsou proto nedůvodné.

Stejně tak se krajský soud nemohl ztotožnit s námitkou žalobkyně ohledně výkladu § 3 písm. s) zákona o spotřebních daních a naopak musel přisvědčit závěru žalovaného, že s ohledem na charakter a povahu spotřebitelského balení zajištěného zboží je nutno takovouto úpravu posuzovat jako výrobu ve smyslu § 3 písm. s) bod 1. citovaného zákona. Krajský soud připomíná, že k této otázce již opakovaně judikoval Nejvyšší správní soud (např. rozsudek ze dne 24. 6. 2005, č.j. 5 Afs 161/2004-66 nebo rozsudek ze dne 26. 6. 2009, č.j. 9 Afs 88/2008-99; dostupné na www.nssoud.cz) s výsledkem, že pokud předmětná surovina byla předmětem přesívání, třídění, rozvažování a balení a výrobce konečný produkt označil názvem, který předurčoval jeho účel použití, zhotovoval tím výrobek určený k odbytu, tedy vyráběl. Tak tomu bylo nepochybně s ohledem na obsah správního spisu i u zboží zajištěného žalobkyni.

Krajský soud následně přistoupil k posouzení námitek, které směřují k podstatě věci, tedy zda výrobky zajištěné u žalobkyně naplňují definici tabákových výrobků ve smyslu § 101 zákona o spotřebních daních, či nikoliv. Pouze tabákové výrobky totiž musí být označeny tabákovými nálepkami dle § 114 téhož zákona.

Žalobkyně tvrdí, že se o tabákové výrobky nejedná a na podporu svého tvrzení poukazuje na výsledky odborného posudku Celně technické laboratoře Generálního ředitelství cel v Praze z 31. 10. 2002, zn. PH0110F/02, který je součástí správního spisu. Oproti tomu je ve správním spise také založen odborný posudek Celně technické laboratoře Generálního ředitelství cel v Praze z 30. 1. 2007, zn. PH3298/06. Ten naopak dospívá k závěru, že zajištěné zboží definici tabákového výrobku naplňuje.

Žalobkyně předně zpochybňovala postavení celně technické laboratoře Generálního ředitelství cel a její kompetentnost a oprávněnost takové důkazy v průběhu správního řízení opatřovat. Tato otázka však již byla opakovaně v ohnisku pozornosti Nejvyšší správního soudu a na závěry jím přijaté krajský soud plně odkazuje, neboť se s nimi ztotožňuje. Například v rozsudku ze dne 26. 6. 2009. č.j. 9 Afs 88/2008-99; dostupném na www.nssoud.cz; Nejvyšší správní soud konstatoval, že : „ …….smyslem zřízení sítě celně technických pokračování
30Af 4/2010

-6-

laboratoří je právě zajišťování odborných analýz pro účely celního (daňového) řízení a podstatná je tedy jejich náležitá odborná (technická a personální) vybavenost, jenž stěžovatelka neúspěšně zpochybňuje.

Zákon č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících, ve znění pozdějších předpisů, totiž v § 21 odst. 1 stanoví, že jsou-li v určitém oboru ústavy nebo jiná pracoviště specializovány na znaleckou činnost, jsou státní orgány povinny vyžadovat posudky především od nich; dle odst. 3 téhož ustanovení pak seznam těchto ústavů a jiných pracovišť vede ministerstvo spravedlnosti (www.justice.cz), které jako znalecký ústav eviduje rovněž Generální ředitelství cel s rozsahem znaleckého oprávnění mimo jiné i pro laboratorní zkoumání a analýzu potravin, lihu, tabáku a surovin pro jejich výrobu. Lze tedy uzavřít, že posudky vypracované celně technickou laboratoří Generálního ředitelství cel lze považovat za standardní důkazní prostředky, o čemž ostatně svědčí i judikatura Nejvyššího správního soudu (viz rozsudek ze dne 24. 10. 2007, č. j. 1 Afs 42/2007 – 55, publikovaný pod č. 1493/2008 Sb. NSS).“

V přezkoumávané věci tak nevidí krajský soud žádné pochybení v tom, že si správní orgány nechaly charakter dotčených výrobků ověřit prostřednictvím celně technické laboratoře Generálního ředitelství cel. Problém je v tom, že ve správním spise jsou založeny dva odborné posudky tohoto ústavu týkající se zboží GOLEM směs Extra s rozdílným výsledkem. Jeden z těchto posudků dochází k závěru, že toto zboží tabákovým výrobkem ve smyslu § 101 zákona o spotřebních daních není, druhý k závěru opačnému. Na tuto skutečnost upozorňovala žalobkyně i ve svém odvolání proti rozhodnutí prvoinstančního orgánu. Celní úřad Pardubice se ve svém rozhodnutí uvedenou problematikou alespoň částečně zabýval (viz druhý odstavec na str. 3 rozhodnutí ze dne 27. 3. 2008, č.j. 3418/08-066300-021), nikoliv však už následně žalovaný.

Žalovaný se k předmětné odvolací námitce dostal na poslední straně svého rozhodnutí. Odkázal na závěr celního úřadu, že se v případě zajištěného zboží jedná o tabákový výrobek dle § 101 odst. 3 písm. c) zákona o spotřebních daních, tedy tabák ke kouření, a dodal : „Pro projednávanou věc není podstatné, zda dle bodu 3 nebo bodu 2, kdy tuto skutkově shodnou otázku (daňové zatřídění výrobku Golem směs Extra od výrobce L.T.B.C., spol. s r.o.) přezkoumával opakovaně např. Krajský soud v Ostravě (srov. např. č.j. 22 Ca 275/2007), který provedl při jednání jako důkaz i demonstrativní zkoušku kouření za užití plničky Garant. Při této zkoušce bylo otevřeno originální spotřebitelské balení, naplněna dutinka a kouřena bez dalšího podstatného (nikoliv jen běžného laického uživatelského) zpracování.Tedy odvolatelova spekulace o možném změnění charakteru výrobku před zkouškou v celně technické laboratoři např. zjemněním směsi postrádá reálný základ. Soud rovněž uvedl, že s obdobným výsledkem nezávisle skončila analýza, na základě které vydala posudek Státní zemědělská a potravinářská inspekce.“ Tím považoval žalovaný odvolací námitku v této otázce za vyřízenou. pokračování
30Af 4/2010

-7-

S takovým postupem a odůvodněním se však krajský soud nemohl spokojit. Bylo povinností žalovaného, aby jednak konstatoval a popsal zjištěný skutkový stav věci, tedy existenci dvou odborných posudků téhož odborného ústavu, a aby jej v návaznosti na to tyto důkazy, navíc i jako reakci na vznesenou odvolací námitku, vyhodnotil. Tedy vysvětlil a objasnil, jak na obsah jednotlivých odborných posudků nahlíží, závěrům kterého z nich dal přednost a z jakých důvodů. Nic z toho žalovaný neučinil, závěr prvoinstančního orgánu ohledně charakteru zajištěného zboží shledal správným pouze v důsledku existence závěrů Krajského soudu v Ostravě učiněných v rámci jiného soudního řízení týkajícího se jiných účastníků, i když zřejmě (aniž by však pro takový závěr snesl žalovaný jediný důkaz) stejného zboží. Žalovaný tedy na jakýkoliv popis získaných důkazů, jakož i na jejich hodnocení a závěry z toho plynoucí zcela rezignoval.

V souvislosti s tím připomíná krajský soud, že dle § 2 odst. 1 správního řádu je správní orgán povinen postupovat v souladu se zákony a ostatními právními předpisy, dle § 3 pak postupuje tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro soulad jeho úkonu s požadavky uvedenými v § 2. Ustanovení § 50 odst. 3 a 4 pak zavazuje správní orgán povinností zjistit všechny okolnosti důležité pro ochranu veřejného zájmu. Pokud zákon nestanoví, že některý podklad je pro správní orgán závazný, hodnotí správní orgán podklady, zejména důkazy, podle své úvahy; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Vlastní náležitosti odůvodnění správního rozhodnutí následně vymezuje ustanovení § 68 odst. 3 správního řádu, dle něhož se v odůvodnění uvedou důvody výroku nebo výroků rozhodnutí, podklady pro jeho vydání, úvahy, kterými se správní orgán řídil při jejich hodnocení a při výkladu právních předpisů, a informace o tom, jak se správní orgán vypořádal s návrhy a námitkami účastníků a s jejich vyjádřením k podkladům rozhodnutí.

Při porovnání obsahu odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí a výčtu náležitostí, které by dle správního řádu obsahovat mělo, je zřejmé, žalovaný zůstal svým shora citovaným povinnostem hodně dlužen, a to zejména právě ohledně otázky, která je pro posouzení daného případu zásadní, tedy zda zajištěné zboží naplňuje znaky tabákových výrobků ve smyslu § 101 zákona o spotřebních daních či nikoliv. Jak již krajský soud uvedl shora, žádné skutkové ani právní závěry, které by vycházely z obsahu správního spisu a z důkazů obstaraných ve správním řízení, žalovaný v odůvodnění svého rozhodnutí ani nezmínil.

Krajský soud připomíná, že jedním z úkolů soudů ve správním soudnictví je přezkum zákonnosti závěrů orgánů veřejné správy, které učiní v rámci své rozhodovací činnosti. Není však úkolem soudu, aby v rámci soudního řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu dle § 65 a násl. s. ř. s. činnost některého ze správních orgánů nahrazoval. Správní soudnictví je sice ovládáno zásadou plné jurisdikce (srovnej ustanovení § 52 a § 77 s. ř. s.), ale krajský soud nemůže činit skutkové ani právní závěry za situace, kdy je v důsledku opomenutí svých zákonných povinností neučinil v rámci přezkoumávaného rozhodnutí ani správní orgán. Opačným postupem by bylo porušeno právo účastníka řízení, aby jeho věc byla posouzena nejprve všemi stupni orgánů veřejné správy, které stanoví zákon. pokračování
30Af 4/2010

-8-

Za této situace krajskému soudu nezbylo, než konstatovat, že ohledně posouzení shora uvedené otázky, tedy zda zboží zajištěné u žalobkyně naplňuje znaky tabákového výrobku dle § 101 zákona o spotřebních daních, je rozhodnutí žalovaného nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Musel proto rozhodnutí žalovaného zrušit pro vady řízení dle § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. a věc vrátit žalovanému k dalšímu řízení (§ 78 odst. 4 s. ř. s.). Právním názorem vysloveným ve zrušujícím rozsudku je dle § 78 odst. 5 s. ř. s. v dalším řízení správní orgán vázán.

Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení § 60 odst. 1 s. ř. s. Dle něj má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Konečný úspěch ve věci měla žalobkyně, přestože v řízení o kasační stížnosti před Nejvyšším správním soudem byl úspěšný žalovaný. Tomu ale navíc v řízení před Nejvyšším správním soudem, jak plyne ze soudního spisu, žádné náklady řízení nevznikly. Žalobkyně zaplatila soudní poplatek ve výši Kč 2.000,-, jiné náklady jí vzniklé krajský soud ze soudního spisu nezjistil. Zavázal proto žalovaného povinností žalobkyni tyto prokázané náklady řízení uhradit.

Poučení :

Toto rozhodnutí nabývá právní moci dnem doručení účastníkům (§ 54 odst. 5 s.ř.s.)

Proti pravomocnému rozhodnutí je přípustná kasační stížnost, kterou lze podat z důvodů uvedených v § 102 a násl. s.ř.s. ve lhůtě dvou týdnů po doručení rozhodnutí. Kasační stížnost se podává ke Krajskému soudu v Hradci Králové. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem. To neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

V Hradci Králové dne 13. ledna 2011

JUDr. Jan Rutsch, v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru