Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 Af 39/2010 - 21Rozsudek KSHK ze dne 28.07.2011

Prejudikatura

1 Afs 46/2004


přidejte vlastní popisek

30Af 39/2010–21

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Rutsche a soudců Mgr. Heleny Konečné a JUDr. Pavla Kumprechta ve věci žalobkyně obchodní společnosti RADIÁLKA HRADEC KRÁLOVÉ, s. r. o., se sídlem v Hradci Králové, Koutníkova 272, proti žalovanému Celnímu ředitelství Hradec Králové, se sídlem v Hradci Králové, Bohuslava Martinů 1672/8a, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 4. října 2010, čj. 12912-3/2010-060100-21,

takto:

I. Žaloba sezamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Napadeným rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání žalobkyně do rozhodnutí Celního úřadu Hradec Králové ze dne 8. srpna 2010, čj. 16955-3/2010-066100-021, kterým celní úřad zamítl její odvolání z důvodu, že bylo podáno osobou nepříslušnou.

V jeho odůvodnění žalovaný v reakci na odvolací námitky uvedl, že předmětem řízení o odvolání do rozhodnutí, kterým celní úřad zamítl odvolání podle § 49 odst. 2 písm. c) 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "daňový řád"), jako podané nepříslušnou osobou, nemůže být nic jiného, nežli přezkoumání splnění podmínek (důvodů) pro vydání takového rozhodnutí. Jestliže je na místě odvolání zamítnout dle zmíněného ustanovení, je odvolací orgán povinen věc vrátit správci daně k rozhodnutí o takovém odvolání.

Dle názoru žalovaného nemůže být proto předmětem tohoto řízení otázka, zda žalobkyně měla či neměla plnit celní dluh. Ze žalobkyní citovaného rozsudku krajského soudu připomenul, že soud připustil oprávnění celního úřadu povolat ke splnění celního dluhu i žalobkyni, ale jiným postupem. Pro případ, že by se žalobkyně za žádných okolností nemohla stát osobou, jíž by mohla vzniknout povinnost splnit celní dluh, zmínil i ustanovení čl. 231 celního kodexu, dle kterého každou částku cla může místo dlužníka uhradit třetí osoba. Pro vybírání cla pak subsidiárně platí národní předpisy pro správu daní a poplatků. V řízení jiném, než v tomto, by tak dle žalovaného bylo na místě přihlédnout též k ustanovení § 59 odst. 7 daňového řádu, když i dle tohoto ustanovení se jeví vrácení zaplaceného cla jako nepravděpodobné.

K důvodům pro zamítnutí odvolání dle § 49 odst. 2 písm. c) daňového řádu žalovaný poukázal na to, že celní orgány byly natolik zavázány jednoznačnou instrukcí soudu, že nezbylo než rozhodnout tak, jak celní úřad rozhodl. Otázka splnění podmínek pro vydání takového rozhodnutí již totiž byla vyřešena před soudem, neboť ten uzavřel, že žalobkyně není osobou oprávněnou podat odvolání do předmětného platebního výměru. Ve smyslu této instrukce žalovaný vrátil věc k rozhodnutí celnímu úřadu postupem dle § 50 odst. 3 daňového řádu.

Včas podanou žalobou se žalobkyně domáhala přezkoumání zákonnosti shora uvedeného rozhodnutí, navrhla jeho zrušení, jakož i zrušení původního rozhodnutí orgánu prvého stupně ze dne 25. 2. 2009, čj. 2583/09-066100-021, a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení. Žalobu směřovala "proti procesním i věcným vadám rozhodnutí, procesním vadám celého řízení i proti celkové zmatečnosti celého rozhodnutí". Žalobkyně v žalobě sice uvedla, že napadené rozhodnutí celního ředitelství je ze dne 4. 11. 2010 (přitom správně jde o rozhodnutí ze dne 4. 10. 2010), avšak z toho, jak jej identifikovala číslem jednacím a přiložila k žalobě, je zřejmé, že jde právě o rozhodnutí žalovaného ze dne 4. 10. 2010.

Žalobkyně má za to, že se žalovaný svým rozhodnutím o zamítnutí odvolání a ponecháním původního rozhodnutí Celního úřadu Hradec Králové ze dne 25. 2. 2009, čj. 2583/09-066100-021, v platnosti, řádně nevypořádal se stanoviskem soudu o procesním nástupnictví uvedeném v jeho rozsudku ze dne 30. 6. 2010 v řízení vedeném pod sp. zn. 30 Ca 55/2009, v němž uvedl: "V důsledku toho by byla žalovaným rozhodnutím zavázána k zaplacení celního dluhu žalobkyně, ačkoliv prvoinstančním rozhodnutím, které žalovaný nezměnil, byla tato povinnost uložena obchodní společnosti IRON & STEEL GROUP, s. r. o. V důsledku toho by pak vedle sebe existovala dvě rozhodnutí, tj. prvoinstanční a rozhodnutí o odvolání proti němu, přičemž z každého z nich, ačkoliv má jít o jeden souladný celek, by plynuly povinnosti jinému subjektu". Dle žalobkyně tuto vadu řízení žalovaný zachoval a činí tak své řízení zmatečným.

Závěrem žalobkyně vyslovila domněnku, že žalovaný tímto postupem sanuje zrušení rozhodnutí, kterým žalobkyně již v rozporu s uvedeným názorem soudu zaplatila celnímu úřadu doměrek antidumpingového cla.

V písemném vyjádření k žalobě žalovaný odmítl tvrzení žalobkyně, že rozhodnutí trpí procesními i věcnými vadami a že byla vydaná v rozporu se zákonem. Zopakoval argumentaci uvedenou v odůvodnění napadeného rozhodnutí a navrhl zamítnutí žaloby. Dodal, že podaná žaloba je obsahově nesrozumitelná. Žalovaným rozhodnutím je totiž žalobkyní označeno rozhodnutí vydané dne 4. listopadu 2010, avšak rozhodnutí o odvolání bylo žalovaným vydáno dne 4. října 2010. Jestliže žalobkyně uvádí, že žalovaným rozhodnutím žalovaný rozhodl o zamítnutí odvolání do rozhodnutí Celního úřadu Hradec Králové, kterým jí bylo doměřeno antidumpingové clo, ani toto tvrzení není pravdivé, neboť jí citovaným a žalovaným rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání do rozhodnutí celního úřadu, kterým bylo zastaveno odvolací řízení.

V doplnění vyjádření k žalobě žalovaný dodal, že z podané žaloby není zřejmé, jakého výsledku řízení ve věci nedoplatku celního dluhu se žalobkyně dožaduje, když požaduje zrušit kromě žalovaného rozhodnutí i rozhodnutí celního úřadu, na základě kterého již uhradila nedoplatek celního dluhu. Zdůraznil, že dle ustanovení čl. 201 odst. 3 nařízení řady č. 2913 (celní kodex Společenství) je žalobkyně dlužníkem. To, že se ztotožnila se svou rolí dlužníka vyplývá dle žalovaného i z její žádosti o schválení splátkového kalendáře, ve kterém uvedla, že žádá o schválení splátek nedoplatku, který jí vznikl na základě nepřímého zastupování společnosti IRON & STEEL GROUP, s. r. o. Žalovaný uzavřel, že i kdyby jí býval celní úřad sdělil výši nedoplatku samostatným rozhodnutím, podobně by byl nucen uvést do něj stejný variabilní symbol k platbě a stejnou částku jako druhému společnému a nerozdílnému dlužníkovi, neboť se jednalo o jeden dluh.

Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v řízení podle části třetí hlavy druhé dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), bez nařízení jednání, když žalobkyně s tímto postupem souhlasila výslovně a žalovaný svůj souhlas udělil způsobem předvídaným v § 51 odst. 1 větě druhé s. ř. s. Po prostudování předloženého správního spisu dospěl soud k následujícím zjištěním a právním závěrům, přičemž žalobu důvodnou neshledal.

Při přezkoumání napadeného rozhodnutí žalovaného vycházel krajský soud z následujícího skutkového stavu věci. Přitom je nutno ve stručnosti zrekapitulovat i skutečnosti a řízení, jež předcházely naposled vydanému rozhodnutí celního úřadu ze dne 8. srpna 2010, kterým zamítl odvolání žalobkyně z důvodu jeho podání osobou nepříslušnou.

Je tak třeba zmínit věcnou stránku případu, a to že šlo o dovoz zboží z Ukrajiny (ocelové bezešvé trubky), který realizovala společnost IRON & STEEL GROUP, s. r. o. Žalobkyně při celním řízení souvisejícím s těmito obchody vystupovala na základě plné moci vystavené uvedenou společností jako její nepřímý zástupce (deklarant). Celní úřad provádějící následnou kontrolu ověřoval správnost sazebního zařazení zboží a na základě svých zjištění dospěl k závěru, že na předmětný dovoz dopadá konečné antidumpingového clo, které také následně doměřil. Toto clo celní úřad doměřil obchodní společnosti IRON & STEEL GROUP, s. r. o., celkem patnácti platebními výměry dne 25. 2. 2009, 26. 2. 2009 a dne 27. 2. 2009. To je zřejmé nejen ze samotného označení příjemce rozhodnutí, ale i z textu platebních výměrů, v němž je o žalobkyni zmínka jen jako o zástupkyni obchodní společnosti IRON & STEEL GROUP, s. r. o.

Proti platebním výměrům o doměření antidumpingového cla podala odvolání jak společnost IRON & STEEL GROUP, s. r. o., tak žalobkyně. Řízení o odvolání společnosti IRON & STEEL GROUP, s. r. o., bylo vedeno samostatně (není předmětem tohoto řízení). Odvolání žalobkyně, která jsou ze dne 10. 3. 2009, žalovaný (tj. celní ředitelství jako odvolací orgán) dne 30. 4. 2009 zamítl, a to se zdůvodněním, že antidumpingové clo bylo doměřeno v souladu s příslušnými předpisy a že i žalobkyně je dlužníkem ve vztahu k doměřenému clu. K žalobám podaným žalobkyní zdejší krajský soud tato rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 4. 2009 o zamítnutí odvolání zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Učinil tak svými rozsudky ze dne 30. 6. 2010, pod sp. zn. 30 Ca 54 až 68/2009, v nichž konstatoval, že za příjemce druhoinstančních (tj. tehdy žalovaných rozhodnutí) a současně za subjekt jimi zavázaný k dodatečnému uhrazení antidumpingového cla byla označena žalobkyně, avšak žalovaným rozhodnutím předcházející dodatečné platební výměry vydané celním úřadem tuto povinnost ukládaly společnosti IRON & STEEL GROUP, s. r. o., přičemž však žalobkyně v celním řízení vystupovala jako její zástupkyně, nikoliv jako účastník řízení. Zatímco tedy prvoinstanční správní rozhodnutí celního úřadu ukládala povinnost k doplacení antidumpingového cla obchodní společnosti IRON & STEEL GROUP, s. r. o., tak druhoinstantční rozhodnutí ukládala tutéž povinnost subjektu jinému – žalobkyni. Krajský soud proto podstatným v dané věci shledal, že Celní úřad Hradec Králové uložil zaplatit celní dluh společnosti IRON & STEEL GROUP, s. r. o., "proto měl žalovaný jenom s ní toto řízení na základě jí podaného odvolání proti rozhodnutí prvoinstančního správního orgánu také dokončit. Žalované rozhodnutí je ale rozhodnutím o odvolání žalobkyně proti stejnému rozhodnutí Celního úřadu Hradec Králové jako o odvolání řádném, ačkoliv se v jejím případě jednalo o odvolání nepřípustné. Nebyla totiž jeho příjemcem. …V důsledku toho by tak vedle sebe existovala dvě rozhodnutí, tj. prvoinstanční a rozhodnutí o odvolání proti němu, přičemž z každého z nich, ačkoliv má jít o jeden souladný celek, by plynuly povinnosti jinému subjektu." Krajský soud proto ve svých zrušovacích rozhodnutích žalovanému uložil povinnost odstranit vytknutou vadu a ve věci znovu rozhodnout, resp. postoupit odvolání žalobkyně orgánu prvého stupně k rozhodnutí dle ustanovení § 49 odst. 2 písm. c) daňového řádu.

Následně celní úřad rozhodnutím ze dne 30. 8. 2010 zamítl odvolání žalobkyně ze dne 10. 3. 2009 dle ustanovení § 49 odst. 2 písm. c) daňového řádu, tj. z důvodu jeho podání osobou nepříslušnou. Proti němu žalobkyně podala dne 27. 9. 2010 odvolání, které žalovaný napadeným rozhodnutím ze dne 4. 10. 2010 zamítl.

Předmětem sporu v této fázi řízení a v tomto soudním přezkumném řízení není tedy otázka samotného uložení antidumpingového cla (jak správně poznamenal i žalovaný), nýbrž otázka způsobu vyřízení odvolání podaného žalobkyní dne

10. 3. 2009 proti rozhodnutí – dodatečnému platebnímu výměru, kterým bylo uloženo antidumpingové clo a jehož příjemcem označeným v rozhodnutí byla společnost IRON & STEEL GROUP, s. r. o., nikoliv žalobkyně. Označení příjemce rozhodnutí je přitom ve smyslu ustanovení § 32 odst. 1 písm. c) daňového řádu jednou ze základních náležitostí rozhodnutí a právě příjemce rozhodnutí může ve smyslu ustanovení § 48 odst. 1 daňového řádu podat proti rozhodnutí odvolání. V daném případě byla jako příjemce označena společnost IRON & STEEL GROUP, s. r. o., a ta také proti platebním výměrům odvolání podala. O nich proběhla řízení vedená s ní, přičemž krajskému soudu je z úřední činnosti známo, že proběhl i soudní přezkum rozhodnutí vydaných v řízení vedeném s touto společností.

Žalobkyní podaná odvolání ze dne 10. 3. 2009 proti předmětným rozhodnutím – platebním výměrům o vyměření antidumpingového cla tedy nebyla odvoláními podanými příjemcem rozhodnutí. Ostatně sama žalobkyně ve zmíněném odvolání uvedla, že odvolání podává "z titulu opatrnosti", přestože ke dni doručení platebních výměrů "není v žádném právním vztahu, ani z titulu plné moci, k firmě IRON & STEEL GROUP, s. r. o.". Je tedy i nepochybné, že odvolání podávala za svou osobu, nikoliv jako zástupce za společnost IRON & STEEL GROUP, s. r. o. Z ustanovení § 49 odst. 2 daňového řádu přitom plyne, že správce daně (zde celní úřad) odvolání sám zamítne ve třech případech: a) jestliže je nepřípustné, b) jestliže je podáno po stanovené lhůtě nebo c) jestliže je podáno osobou k tomu nepříslušnou. Proti takovému rozhodnutí celního úřadu je pak přípustné odvolání.

Ze shora uvedeného je tedy zřejmé, že odvolání žalobkyně ze dne 10. 3. 2009 proti rozhodnutím - platebním výměrům o vyměření antidumpingového cla společnosti IRON & STEEL GROUP, s. r. o., je odvoláním podaným k tomu osobou nepříslušnou a celní úřad musel toto její odvolání ve smyslu ustanovení § 49 odst. 2 písm. c) daňového řádu zamítnout. Rovněž v řízení o dalším odvolání žalobkyně ze dne 27. 9. 2010 proti tomuto rozhodnutí o zamítnutí odvolání žalovaný (tj. celní ředitelství) mohl posuzovat pouze tuto procesní stránku, tj. zda bylo odvolání ze dne 10. 3. 2009 podáno osobou nepříslušnou či nikoliv. Protože žalobkyně nebyla osobou příslušnou k podání odvolání proti platebním výměrům o vyměření antidumpingového cla, jejichž příjemcem byla společnost IRON & STEEL GROUP, s. r. o., správně zamítl její odvolání nyní napadeným rozhodnutím ze dne 4. 10. 2010. Tím tedy také byla odstraněna vada řízení, kterou celním orgánům vytkl zdejší krajský soud ve shora zmíněném zrušujícím rozsudku.

S ohledem na žalobní námitky nutno znovu zdůraznit, že otázka samotného uložení antidumpingového cla nebyla předmětem tohoto řízení. Žalovaný proto nemohl k odvolání žalobkyně (ani krajský soud nyní k žalobě) rušit rozhodnutí – platební výměry, kterými byla uložena povinnost zaplatit celní dluh, neboť tato povinnost byla předmětnými platebními výměry uložena společnosti IRON & STEEL GROUP, s. r. o. Jak navíc vyplývá ze shora podrobně popsaného průběhu řízení, žalobkyně se i mýlí, pokud má zato, že nyní napadeným rozhodnutím žalovaný (celní ředitelství) zamítl její odvolání směřující proti rozhodnutí, kterým celní úřad vyměřil předmětné antidumpingové clo. Není tomu tak, neboť žalovaný zamítl její odvolání

proti rozhodnutí celního úřadu, které se zabývalo (a muselo se zabývat) pouze procesní otázkou, a to, zda bylo podáno osobou příslušnou či nepříslušnou k podání odvolání.

Vzhledem k výhradě žalobkyně, že "v rozporu s předchozím názorem soudu zaplatila celnímu úřadu doměrek antidumpingového cla", lze obiter dictum dodat následující. Pokud žalobkyně ze shora zmíněného zrušujícího rozsudku zdejšího soudu ze dne 30. 6. 2010 dovozuje takovýto závěr, pak jej však interpretuje nesprávně. Krajský soud se v něm totiž vůbec nezabýval otázkou, jaké povinnosti plynou v dané věci žalobkyni z jejího postavení (tj. z nepřímého zastoupení společnosti IRON & STEEL GROUP, s. r. o.) ve vztahu k předmětnému celnímu dluhu, ani zda a jakým způsobem může celní úřad vymáhat předmětný celní dluh na žalobkyni. Zabýval se pouze procesním hlediskem ve vztahu ke konkrétnímu rozhodnutí celního úřadu – platebnímu výměru, kterým byla určena konkrétní povinnost konkrétnímu subjektu, a s kým mělo být vedeno řízení o odvolání proti němu. Nikterak se ani nezabýval (protože to nebylo v danou chvíli podstatné) otázkou vzniku samotného celního dluhu v daném případě ani otázkou, kdo je dle zákona zavázán k jeho úhradě. K tomu je možno dodat, že je totiž jinak zřejmé, že celní dluh vznikl v daném případě způsobem vymezeným v článku 201 odst. 1 písm. a) Celního kodexu, tedy propuštěním zboží podléhajícího dovoznímu clu do volného oběhu, a to okamžikem přijetí celního prohlášení. V těchto případech je podle odstavce třetího citovaného článku dlužníkem deklarant, ale pokud ten přitom zastupoval jinou osobu jako její nepřímý zástupce, je spoludlužníkem také osoba, jejímž jménem bylo celní prohlášení učiněno. V těchto případech jsou tak zavázány povinností zaplatit celní dluh obě tyto osoby, a to společně a nerozdílně, jak vyplývá z ustanovení článku 213 Celního kodexu. Z povahy věci tak plyne, že vymáhající správní orgán může požadovat zaplacení takovéhoto dluhu na kterékoliv z takto zavázaných osob ke stejnému plnění. A to nejen souběžně individuálně určenými správními rozhodnutími, ale případně i rozhodnutím jedním, v němž by byli jeho adresáti označeni jako dlužníci. O tom, že má uvedený závazek povahu solidární přitom nemůže být žádných pochyb, takže každý dlužník je povinen poskytnout věřiteli (příslušnému celnímu orgánu) celé plnění. Učiní-li tak, zaniká tím i povinnost ostatních dlužníků plnit (viz též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 3. 2005, čj. 1 Afs 46/2004-61, dostupný na www.nssoud.cz). Z písemné plné moci ze dne 16. 7. 2007 je přitom zřejmé, že společnost IRON & STEEL GROUP, s. r. o., zmocnila žalobkyni k nepřímému zastupování ve smyslu článku 5. odstavce 2. Celního kodexu, tedy k tomu, aby jednala při všech celních prohlášeních svým jménem ve prospěch zmíněné společnosti. Tomu pak odpovídá i její postavení jako deklaranta na daném celním prohlášení. O společné a solidární odpovědnosti žalobkyně a obchodní společnosti IRON & STEEL GROUP, s. r. o., za daný celní dluh tedy není pochyb.

Krajský soud proto závěrem znovu opakuje, že otázkou, kterou se zabýval a mohl zabývat v rámci soudního přezkumu (předešlého a nynějšího), byla vzhledem k povaze žalobou napadených rozhodnutí pouze samotná otázka procesního postupu celních orgánů ve vztahu k žalobkyni v souvislosti s jí podanými odvoláními proti

platebním výměrům, jejichž příjemcem byla společnost IRON & STEEL GROUP, s. r. o., a ta musela být vyhodnocena tak, jak je shora uvedeno. Přezkoumáváno tedy nebylo a ani nemohlo být to, zda a případně jakým způsobem byla či nebyla na žalobkyni úhrada celního dluhu celními orgány vymáhána. V tomto směru nebyla vznesena žádná námitka a především ani napadeno žádné rozhodnutí, kterým by došlo k vymáhání celního dluhu na žalobkyni. Ostatně ze znění žaloby i vyjádření žalovaného je zřejmé, že k úhradě pravděpodobně došlo dobrovolným zaplacením žalobkyní (tj. jedním ze solidárních dlužníků ve vztahu k předmětnému celnímu dluhu), nikoliv exekučně. Takovým splněním celní dluh zanikl a je pak již věcí vzájemného vztahu bývalých společných dlužníků, jak se mezi sebou vypořádají.

S ohledem na shora uvedené krajský soud žalobu jako nedůvodnou zamítl v souladu s ustanovením § 78 odst. 7 s. ř. s.

Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení § 60 s. ř. s. Žalobkyně neměla ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení. Žalovaný náhradu nákladů nenárokoval a z obsahu správního spisu nevyplývá, že by mu v průběhu řízení před krajským soudem nějaké náklady vznikly.

Poučení:

Toto rozhodnutí nabývá právní moci dnem doručení účastníkům (§ 54 odst. 5 s.ř.s.).

Proti pravomocnému rozhodnutí je přípustná kasační stížnost, kterou lze podat z důvodů uvedených v § 102 a násl. s. ř. s. ve lhůtě dvou týdnů po doručení rozhodnutí. Kasační stížnost se podává ke Krajskému soudu v Hradci Králové. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem. To neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

V Hradci Králové dne 28. července 2011

JUDr. Jan Rutsch, v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru