Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 Af 34/2010 - 78Rozsudek KSHK ze dne 18.01.2011

Oprav. prostředek / ústav. stíž.
7 Afs 42/2011 (odmítnuto)

přidejte vlastní popisek

30Af 34/2010-78

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Rutsche a soudců Mgr. Heleny Konečné a JUDr. Pavla Kumprechta ve věci žalobkyně RESTMAIL, s.r.o. - v likvidaci, se sídlem Hudcova 532/78, Brno, zast. JUDr. Ing. Tomášem Matouškem, advokátem se sídlem AK Dukelská 15, Hradec Králové, proti žalovanému Celnímu ředitelství Hradec Králové, Bohuslava Martinů 1672/8a, Hradec Králové, PSČ 501 01, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 6. února 2009, č.j. 926-2/2009-060100-21, takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Žalobou napadeným rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání žalobkyně proti rozhodnutí Celního úřadu Ústí nad Orlicí ze dne 24. října 2008, zn. 8730/08-116100-021, o propadnutí vybraných výrobků ve prospěch státu, jejichž seznam byl specifikován v jeho přílohách č. 1 až č. 7. Žalobkyně napadla toto rozhodnutí žalovaného včas podanou žalobou, kterou odůvodnila následujícím způsobem.

Předně namítala, že se žalovaný řádným způsobem nevypořádal s odvolacími důvody proti prvoinstančnímu správnímu rozhodnutí, jak mu ukládá § 50 odst. 3 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, v platném znění (dále jen „daňový Pokračování 30Ca 30 /2009

řád“). Respektive vyrovnal se sice se všemi, avšak nešetřil práva žalobkyně jako

daňového subjektu ve smyslu § 31 odst. 2 daňového řádu. Žalobkyně přitom veškerá svá tvrzení směřující k prokázání zdanění vybraných výrobků opatřila návrhy důkazních prostředků ve smyslu § 31 odst. 9 daňového řádu. Z nich však nebyly žalovaným osvědčeny prakticky žádné, ačkoliv byly učiněny přiléhavě k meritu předmětného daňového řízení. Právě v tom spatřuje žalobkyně porušení svých práv na spravedlivý proces stanovených v § 2 odst. 1 daňového řádu. Podle ní totiž nelze pomíjet práva daňového subjektu plynoucí mu z ustanovení § 31 daňového řádu, zejména práva navrhovat důkazní prostředky v celé šíři jejich neúplného výčtu, jak je stanoveno v § 31 odst. 4 daňového řádu a právo daňového subjektu zakotvené v ustanovení § 3 odst. 2 daňového řádu, podle něhož „správce daně vždy provede navržené důkazní prostředky, které jsou potřebné ke zjištění stavu věci“.

Žalobkyně dále pokračovala, že návrh na provedení důkazu účetnictvím společnosti byl učiněn poté, co orgány Policie České republiky opakovaně odmítly vydat účetnictví, případně jeho kopie v jeho ucelené podobě. Přitom právě účetní záznamy žalobkyně jsou způsobilé prokázat zdanění předmětných vybraných výrobků. Proto nebylo možno odmítnout provedení takového návrhu na důkazní prostředek bez toho, aniž by byl šetřen a byla zjištěna existence skutečností vyvracejících jeho věrohodnost, průkaznost, správnost či úplnost. Podle žalobkyně nemůže být žalovaným odmítnut důkazní prostředek nejvyšší důkazní síly, jakým evidence vyjmenované v § 31 odst. 8 písm. c) daňového řádu jsou, bez toho, že „by se vypořádal zákonným způsobem s přechýlením důkazního břemene na svou stranu“.

Žalovaný sice připustil možnost použití účetní evidence, včetně evidence zásob, jako důkazního prostředku, avšak vyslovil pro ně zároveň podmínky. Postupoval by tak prý tehdy, pokud „by celní orgány pojaly důvodné pochybnosti o pravosti či pravdivosti kontrolovanou osobou předkládaných dokladů“. Přitom důvody zajištění předmětných vybraných výrobků a následné rozhodnutí o jejich propadnutí jsou opřeny o nejednoznačné daňové doklady a dodací listy, ze kterých správce daně nemohl spolehlivě určit osobu dodavatele a odběratele, resp. konečného příjemce vybraných výrobků. Přesto žalovaný účetní doklady nezkoumal.

Návrh důkazního prostředku inventarizacemi zásob vybraných výrobků a kontrolními páskami vycházel podle žalobkyně ze zákonné úpravy těchto nástrojů kontroly a evidence vybraných výrobků, jakož i z povědomí osob zúčastněných na daňovém řízení o skutečné existenci a naplnění těchto nástrojů v případě předmětných vybraných výrobků, mimo jiné J. I. Jeho svědeckou výpověď však celní orgány zúčastněné na řízení neprovedly. Návrh na provedení důkazu inventarizacemi vybraných výrobků žalobkyně, jež byly předmětem propadnutí, je přitom přiléhající a odpovídající dikci § 33 zákona č. 676/2004 Sb., o povinném značení lihu. Totéž platí obdobně pro kontrolní pásky, které jsou nástrojem správce spotřebních daní, přičemž instituty zavedené citovaným zákonem směřují pouze k zamezení daňových a celních úniků. Hodnocení návrhu důkazního prostředku kontrolními páskami a jejich evidencí označila žalobkyně za formální a v konečném Pokračování 30Ca 30/2009

důsledku poškozující její práva na spravedlivý proces. Vzhledem k tomu navrhovala

žalované rozhodnutí zrušit a věc vrátit žalovanému k dalšímu řízení.

Žalovaný se vyjádřil k žalobě dopisem ze dne 2. června 2009. K námitce žalobkyně, že nemohla unést své důkazní břemeno, neboť neměla přístup ke své účetní a skladové evidenci, uvedl, že by obstála, pokud by doložila, že právo na vrácení zmiňovaných dokladů podle § 80 odst. 1 trestního řádu bez průtahů uplatnila u orgánů uvedených v jeho odstavci třetím a doložila, jak bylo o žádostech rozhodnuto. Žalovaný měl však za prokázané, že žalobkyně přístup ke své předmětné evidenci měla, a že tedy své důkazní břemeno unést mohla. Místo toho požadovala, aby celní orgány nesly břemeno samy. O skutečném stavu věci v žalobě neučinila ani zmínku.

Žalovaný dále uvedl, že inventarizace dle přechodných ustanovení zákona č. 676/2004 Sb., o povinném značení lihu, se materiálně týkala jiné situace. Není mu tak jasné, co by jinak obecně pojatá inventarizace (patrně ve smyslu účetních předpisů) v rámci odvolacího řízení (či před vydáním rozhodnutí v prvním stupni) mohla ve věci prokázání zdanění nahradit (přinést), když žalobkyně setrvale odmítala nést důkazní břemeno (viz výše). Není ani jasné, s jakou evidencí cenin (kontrolních pásek) by měl být výsledek takové inventury porovnán. Žalovaný má za to, že žalobkyně žádnou svoji evidenci cenin nemá, přičemž porovnávat ji s evidencí u třetích subjektů – to podle něho nedává racionální smysl. Také samotný fakt, že nějaké lihoviny v té době pocházely z inventarizovaných zásob ve smyslu zákona o povinném značení lihu nenahradí prokázání zdanění vybraného výrobku ve smyslu zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, v platném znění (dále jen „ZSpD“). Žalobkyně podle žalovaného nepředložila náležité doklady, neboť zřejmě ani neexistovaly, když v řadě případů se jednalo o padělky výrobků skutečných výrobců – viz správní spis. S tím nemá zákon o povinném značení lihu nic společného, což nevyvrací ani žalobkyní citovaná důvodová zpráva.

K námitce nevyslechnutí svědka I. žalovaný uvedl, že nepatří mezi zákonné způsoby prokázání zdanění vybraných výrobků nebo jejich oprávněného nabytí bez daně. Přesto se celní orgány snažily návrhu žalobkyně vyhovět činíce marné pokusy o jeho vyslechnutí. Dodal, že celní orgány od roku 2005 vedly dokazování v rozsahu, který zákonná úprava ani nepředpokládá. Žalobkyně tedy nemůže napadat nespravedlivost procesu, uzavřel žalovaný. Navrhoval žalobu zamítnout.

Po projednání žaloby dne 19. února 2010 krajský soud rozsudkem ze dne 26. února 2010, č.j 30 Ca 30/2009-29, žalobou napadené rozhodnutí zrušil a věc žalovanému vrátil k dalšímu řízení. K tomuto postupu jej vedl především závěr, že je primárně věcí celních orgánů prokázat, že způsob nakládání kontrolované osoby se zajištěnými vybranými výrobky lze považovat za nakládání předvídané v § 42 odstavci 1 či 2 ZSpD jako předpokladu jejich propadnutí. Od něho se pak odvíjely i další jeho úsudky a struktura (odůvodnění) rozsudku, proti němuž podal žalovaný následně kasační stížnost. Nejvyšší správní soud o ní rozhodl rozsudkem ze dne 9. září 2010, č.j. 7 Afs 38/2010-59, a to tak, že uvedený rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odůvodnil jej mimo jiné tím, že krajský soud

Pokračování 30Ca 30 /2009

„nesprávně vyšel z rozvržení důkazního břemene mezi daňový subjekt a správce

daně ve smyslu ust. § 31 odst. 8 a 9 zákona o správě daní a poplatků“ a dodal, že „celní orgány v dané věci postupovaly výlučně podle zvláštní právní úpravy obsažené v zákoně o spotřebních daních, který upravuje podmínky, za nichž může být rozhodnuto o propadnutí vybraných výrobků.“

K novému projednání žaloby nařídil krajský soud jednání na 11. 1. 2011. Při něm zůstal každý z účastníků řízení na svých dosavadních stanoviscích. Poté krajský soud znovu přezkoumal napadené rozhodnutí v řízení podle části třetí hlavy druhé dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s.ř.s.“), byv přitom vázán podle § 110 odst. 3 s.ř.s právním názorem Nejvyššího správního soudu vyjádřeným v jeho výše uvedeném rozsudku. Dospěl k následujícím zjištěním a právním závěrům.

Žalovaný nejdříve shrnul v odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolací námitky žalobkyně, jimiž se poté způsobem potřebným pro jeho řádné odůvodnění zabýval. Zejména námitkou, že nemohla prokázat zdanění předmětných lihovin svým účetnictvím vztahujícím se k rozhodnému období, neboť je měla (a snad ještě má, když na tuto otázku nedokázal její zástupce při jednání dne 11. 1. 2011 odpovědět) v držení Policie České republiky a že bez něho si nebylo možno učinit ucelený obraz o pohybu zásob – vybraných výrobků, které byly předmětem propadnutí. Žalobkyně v této souvislosti namítala, že je jejím právem ve smyslu § 31 odst. 8 písm. c) daňového řádu navrhovat a předkládat v daňovém řízení takovéto důkazy. V této souvislosti rovněž poukazovala na to, že nebyl jako svědek vyslechnut J. I. (bývalý likvidátor) a že celní úřad prováděl nezákonnou selekci důkazů. Propadlé vybrané výrobky přitom pocházely podle žalobkyně buď z inventarizovaných zásob, nebo byly označeny kontrolní páskou ve smyslu zákona č. 676/2004 Sb., o povinném značení lihu. Jednalo se o námitky dotýkající se otázky, zda celní orgány zjistily skutkový stav věci natolik úplně, aby z něho bylo možno vyvodit náležité právní závěry, respektive zda jejich postupem nebylo porušeno právo žalobkyně na spravedlivý proces neakceptováním jejích návrhů na provedení dokazování.

Krajský soud v předchozím rozsudku sp. zn. 30 Ca 30/2009 těmto námitkám v podstatě přisvědčil, nicméně jak je zřejmé z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne dne 9. září 2010, č.j. 7 Afs 38/2010-59, ukázaly se lichými.

Podle ustanovení § 42 ZSpD, který upravuje oprávnění celních orgánů k zajištění, propadnutí a zabrání vybraných výrobků a dopravních prostředků, jeho odstavce prvního, zjistí-li celní úřad, že vybrané výrobky jsou dopravovány bez dokladu uvedeného v § 6, 27 a 27c, 30, 51, 100 nebo 100a, pokud tento zákon nestanoví jinak (§ 50), že vybrané výrobky jsou dopravovány bez dokladu uvedeného v§ 5, nejedná-li se o vybrané výrobky pro osobní spotřebu (§ 4 odst. 6, § 32 odst. 2, 4 a 5), nebo že údaje uvedené na tomto dokladu jsou nesprávné nebo nepravdivé či tento doklad je nepravý, pozměněný nebo padělaný, rozhodne o zajištění těchto vybraných výrobků, popřípadě i dopravního prostředku, který je dopravuje. Podle druhého odstavce citovaného ustanovení rozhodne celní úřad o zajištění vybraných Pokračování 30Ca 30/2009

výrobků rovněž tehdy, pokud právnická nebo fyzická osoba, která tyto výrobky skladuje a nejedná se o vybrané výrobky pro osobní spotřebu (§ 4 odst. 6, § 32 odst. 2, 4 a 5), neprokáže, že se jedná o vybrané výrobky zdaněné, nebo pokud neprokáže způsob jejich oprávněného nabytí za ceny bez daně.

Ustanovení § 42 odst. 1 a 2 ZSpD, ve znění platném k datu vydání žalovaného rozhodnutí, tedy stanovilo oprávnění celních orgánů zajistit vybrané výrobky podléhající spotřební dani, pokud zjistily, že jsou dopravovány nebo skladovány bez příslušného daňového dokladu. Podle odstavce 11 citovaného ustanovení pak byly celní orgány oprávněny uložit propadnutí vybraných výrobků, u kterých se prokázalo, že s nimi bylo nakládáno způsoby uvedenými v odstavcích 1 a 2, nebo dopravního prostředku, který takové výrobky dopravoval, jestliže tyto vybrané výrobky nebo dopravní prostředek vlastnila kontrolovaná osoba. A tak tomu v dané věci bylo.

Ze správního spisu krajský soud zjistil, že dne 15. 12. 2005 provedl Celní úřad Ústí nad Orlicí úkony směřující k prověření zdanění vybraných výrobků (lihovin) u žalobkyně uskladněných jednak v jejím skladu v Semaníně a dále přepravovaných v jejích vozidlech. Na základě nich přistoupil týž den k zajištění vybraných výrobků, o čemž sepsal protokoly podle § 42 odst. 4 ZSpD.

Ve skladu v Semaníně byly sepsány protokoly č.j.: 9627/05/I a č.j.: 9627/05/III. Vedoucí skladu nebyl schopen předložit k uskladněným předmětným vybraným výrobkům nabývací doklady s tím, že jsou v sídle žalobkyně v Brně, když při naskladnění zboží je potvrzeno jeho dodání na fakturu a ta je poté zaslána do sídla firmy v Brně. Ve skladu byla pouze skladová evidence.

Ve správním spisu je dále pět protokolů o zajištění vybraných výrobků přepravovaných ve vozidlech žalobkyně. Jedná se o následující protokoly:

1. protokol ze dne 15. 12. 2005, č.j.: 9630-1/05-1161-08, podle něhož řidič na výzvu předložil 10 faktur na převážené vybrané výrobky. Na těchto daňových dokladech bylo napsáno, že je započítána spotřební daň s povinným údajem o výši spotřební daně celkem, kromě faktury č. 510000006, na níž výše spotřební daně celkem nebyla vyčíslena. Proto bylo zboží uvedené na této faktuře pracovníky celního úřadu zajištěno. Podle protokolu se jednalo o zboží žalobkyně.

Stejným způsobem bylo postupováno, tedy došlo k zajištění vybraných výrobků, i v dalších případech, a to dle:

2. protokolu ze dne 15. 12. 2005, č.j.: 9630-2/05/1161-08, podle něhož řidič na výzvu předložil 16 faktur na převážené vybrané výrobky. Pouze na devíti z nich bylo uvedeno, že je započítána spotřební daň s povinným údajem o výši spotřební daně celkem. Na zbylých šesti fakturách č. 250017, 250025, 250044, 250047, 514601066 a 510000006 tomu tak nebylo.

3. protokolu ze dne 15. 12. 2005, č.j. : 9630-3/05-1161-08, podle něhož řidič na výzvu předložil 24 faktur na převážené vybrané výrobky. Pouze na devíti z nich bylo Pokračování 30Ca 30/2009

uvedeno, že je započítána spotřební daň s povinným údajem o výši spotřební daně celkem. Na zbylých patnácti fakturách, konkrétně specifikovaných, výše spotřební daně celkem v rozporu s § 5 odst. 2 ZSpD nebyla vyčíslena.

4. protokolu ze dne 15. 12. 2005, č.j.: 9630-4/05/1161/08, podle něhož řidič na výzvu předložil 18 faktur na převážené vybrané výrobky. Pouze na deseti z nich bylo uvedeno, že je započítána spotřební daň s povinným údajem o výši spotřební daně celkem. Na zbylých osmi fakturách, konkrétně specifikovaných, tyto údaje chybí.

5. protokolu ze dne 15. 12. 2005, č.j. : 9630-5/05-1161-08, podle něhož řidič předložil 15 faktur na převážené vybrané výrobky. Pouze na deseti z nich bylo uvedeno, že je započítána spotřební daň s povinným údajem o výši spotřební daně celkem. Na zbylých pěti fakturách, konkrétně specifikovaných, nebyla výše spotřební daně celkem v rozporu s § 5 odst. 2 ZSpD vyčíslena.

Důvodem k zajištění předmětných vybraných výrobků bylo to, že byly skladovány a dopravovány ve větším množství než uvedeném v § 4 odst. 3 ZSpD, přičemž nebylo prokázáno jejich zdanění spotřební daní. K otázce jejich zdanění přistupoval Celní úřad Ústí nad Orlicí z pohledu § 5 ZSpD, přičemž konstatoval, že doklady, jimiž se žalobkyně snažila prokázat zdanění lihovin, jsou nesprávné nebo nepravdivé. Výzvou ze dne 23. 12. 2005, zn. 9926/05, pak vyzval podle § 43 odst. 1 daňového řádu žalobkyni, aby prokázala zdanění předmětných vybraných výrobků spotřební daní. Tutéž výzvu opakoval ještě podáním ze dne 29. 3. 2006, zn. 2235/06-1161-03. Na ni žalobkyně reagovala dopisem ze dne 12. 4. 2006 s tím, že nemá k dispozici účetní doklady, jimiž by mohla prokázat zdanění vybraných výrobků spotřební daní, neboť tyto byly zajištěny Policií České republiky. Téhož dne se zároveň obrátila na Policii České republiky, Útvar odhalování nelegálních výnosů a daňové kriminality v Praze se žádostí o vrácení účetních dokladů. Poukazovala přitom na to, že o jejich vrácení žádala již dne 9. 1. 2006, avšak dosud se odpovědi nedočkala. Odpovědi uvedeného policejního orgánu žalobkyni na její žádosti se ve správním spisu nenacházejí. Ohledně této otázky ale proběhla mezi Celním úřadem Ústí nad Orlicí a Policií ČR, potažmo žalobkyní korespondence. Z ní je patrno že Celní úřad Ústí nad Orlicí trval v podstatě na tom, že doklady prokazující zdanění předmětných výrobků spotřební daní si musí zajistit žalobkyně a ta se naopak bránila tím, že pokud nebude mít možnost nakládat se svým účetnictvím v dispozici policejních orgánů, tak že není schopna prokázat zdanění.

V další výzvě dle § 43 daňového řádu ze dne 29. 8. 2007, zn. 7389/07-116100-01, vyzval Celní úřad Ústí nad Orlicí žalobkyni opětovně k prokázání zdanění předmětných vybraných výrobků, přičemž ji informoval o tom, že její účetnictví již Policie ČR zpřístupnila. Výzva byla adresována likvidátorovi žalobkyně Jiřímu Illkovi, který ji nepřevzal, přičemž po jeho místu pobytu poté marně pátral Celní úřad Brno, ale ani jemu se doručení vpředu uvedené výzvy jmenovanému nezdařilo. Žalobkyně setrvala na svém i v odvolání proti rozhodnutí Celního úřadu Ústí nad Orlicí ze dne 24. října 2008, zn. 8730/08-116100-021, o propadnutí vybraných výrobků ve prospěch státu, jejichž seznam byl specifikován v jeho přílohách č. 1 až č. 7 (předtím již byla část zajištěných vybraných výrobků vrácena). I v něm totiž namítala, že

Pokračování 30Ca 30/2009

nemohla prokázat požadované zdanění vzhledem k tomu, že dlouhodobě

nedisponuje svými účetními a daňovými záznamy, zachycujícími evidenci stavu a pohybu zásob, které jsou předmětem propadnutí. Zdůraznila přitom, že účetnictví vedla úplně, průkazně a správně, a že je jejím právem, aby tento důkaz byl podkladem daného rozhodnutí.

Žalovaný odůvodnil napadené rozhodnutí tím, že žalobkyně měla přístup ke své účetní evidenci a že celní úřad rozhodl o propadnutí vybraných výrobků vzhledem k její nečinnosti v tomto směru. Podle § 42 ZSpD totiž prokazuje oprávněnou dopravu, zdanění vybraných výrobků nebo jejich oprávněné nabytí bez daně kontrolovaná osoba, a to některým ze způsobů uvedených v § 5, 6, 26, 30, 51, 100 a 100a ZSpD, pokud tento zákon nestanoví jinak (§ 24 a 50). Toto důkazní břemeno tak leželo podle žalovaného na žalobkyni a ta je nemohla přenést na správce daně obecným odkazem na to, kde si snad má on sám potřebné doklady vyhledat. Zkoumat účetní evidenci (včetně evidence zásob) jako ucelený systém by pak mělo podle něho smysl teprve tehdy, pokud by celní orgány pojaly důvodné pochybnosti o pravosti či pravdivosti kontrolovanou osobou předkládaných dokladů. Pokud však k části zajištěných lihovin odvolatel žádné doklady nepředložil (s nedůvodnou výmluvou na policejní orgány), nebylo na celním úřadě, aby skutkovou stránku věci více zkoumal, byť se o to nad rámec svých povinností snažil. Mezi ZSpD uvedené způsoby prokázání zdanění vybraných výrobků či jiného oprávněného nakládání s nimi přitom výslech svědka (J. I.) nepatří.

Odůvodnění žalovaného rozhodnutí bylo založeno na předpokladu, že bylo povinností žalobkyně prokázat v řízení o propadnutí vybraných výrobků jejich zdanění spotřební daní. Nikoliv tedy celního orgánu, který o jejich propadnutí rozhodoval.

Krajský soud v Hradci Králové se s tímto závěrem s ohledem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. září 2010, č.j. 7 Afs 38/2010-59, ztotožnil a došel k závěru, že v dané věci byly naplněny předpoklady, za nichž byl celní úřad oprávněn uložit propadnutí předmětných vybraných výrobků podle § 42 odst. 11 ZSpD. V řízení totiž bylo dokázáno, že žalovaná při kontrole neprokázala zdanění dopravovaných a skladovaných vybraných výrobků nebo jejich oprávněné nabytí bez daně některým ze způsobů uvedených v příslušných ustanoveních ZSpD, zejména v jeho §§ 5 a 6. Ostatně tuto skutečnost ani nerozporovala, pouze ji odůvodňovala tím, že tak nemohla učinit, neboť její účetnictví měla a snad ještě má Policie České republiky. S tímto tvrzením se však krajský soud neztotožnil, neboť na to měla dostatek času a slovy žalovaného, byla v tomto směru nečinná. Žalobkyně tak neunesla své důkazní břemeno. Propadnutí výrobků pak bylo sankcí za porušení ZSpD, trestem žalobkyně jako vlastníka předmětných vybraných výrobků podléhajících spotřební dani za nedodržení evidenčních povinností specifikovaných v § 5, § 6 a dalších ZSpD.

Protože tedy krajský soud dospěl k závěru, že celní orgány v dané věci postupovaly v souladu se zákonem a výlučně podle zvláštní právní úpravy obsažené Pokračování 30Ca 30 /2009

v ZSpD, podle níž mohlo být rozhodnuto o propadnutí vybraných výrobků, nezbylo,

než žalobu podle § 78 odst. 7 s.ř.s. jako nedůvodnou zamítnout.

Současně v souladu s ustanovením § 60 odst. 1 věty první s.ř.s. nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalobkyně neměla ve věci úspěch a žalovaný se tohoto práva výslovně vzdal.

Poučení :

Toto rozhodnutí nabývá právní moci dnem doručení účastníkům (§ 54 odst. 5 s.ř.s.).

Proti pravomocnému rozhodnutí je přípustná kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu, kterou lze podat z důvodů a za podmínek uvedených v § 102 a násl. s.ř.s. ve lhůtě dvou týdnů po doručení rozhodnutí prostřednictvím Krajského soudu v Hradci Králové. Pro tento případ by musel být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie (§ 105 odst. 2 s.ř.s.).

O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

V Hradci Králové dne 18. ledna 2011 JUDr. Jan Rutsch, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru