Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 Af 30/2010 - 39Rozsudek KSHK ze dne 22.09.2011

Prejudikatura

1 Afs 60/2005

8 Afs 15/2007 - 75

Oprav. prostředek / ústav. stíž.
7 Afs 73/2011 (odmítnuto)

přidejte vlastní popisek

30Af 30/2010-39

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Rutsche a soudců JUDr. Heleny Konečné a JUDr. Pavla Kumprechta ve věci žalobce Z. Š., zast. JUDr. Josefem Vaške, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Škroupova 957, proti žalovanému Celnímu ředitelství Hradec Králové, Bohuslava Martinů 1672/8a, Hradec Králové, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 29. července 2010, č.j. 10149-2/2010-060100-21, takto:

I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 29. července 2010, č.j. 10149-

2/2010-060100-21, se ve výroku II., výroku III., výroku IV. a výroku

V. zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na nákladech řízení

10. 640,- Kč do deseti dnů od právní moci tohoto rozsudku k

rukám jeho zástupce JUDr. Josefa Vaške, advokáta se sídlem

v Hradci Králové, Škroupova 957.

Odůvodnění:

Žalobou napadeným rozhodnutím rozhodoval žalovaný o odvolání žalobce proti rozhodnutí – dodatečnému platebnímu výměru Celního úřadu Hradec Králové ze dne 28. 4. 2010, č.j. 8409-2/2010-066100-022, kterým celní úřad podle § 44 a 46 odst. 7 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších přepisů (dále jen „daňový řád“), a § 70 zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních

daních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o spotřebních daních“), doměřil žalobci spotřební daň z lihu za zdaňovací období září 2009 ve výši 93. 280,- Kč a sdělil (na samostatných listech pod rozlišovacím číslem 2) dle § 37b daňového řádu penále ve výši 18. 656,- Kč.

Žalovaný rozhodl následovně : - výrokem I. odvoláním napadené rozhodnutí celního úřadu změnil tak, že deklaratorní část rozhodnutí na samostatných listech označených „PLATEBNÍ VÝMĚR na penále ze spotřební daně z lihu …..“ se vypouští (ruší).

- výrokem II. z označení rozhodnutí „DODATEČNÝ PLATEBNÍ VÝMĚR“ vypustil slovo „DODATEČNÝ“. - výrokem III. výrok rozhodnutí celního úřadu změnil takto : slova „ ….. sděluje, že Vám na základě ustanovení § 46 odst. 7 ….“ až slova „ … § 32 zákona o správě daní a poplatků, dodatečně vyměřuje…“ nahradil textem : „dle ust. § 44 odst. 1, § 46 odst. 2 věty poslední a 4 a § 32 zákona č. 337/1992 Sb. o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o správě daní a poplatků“) vyměřuje …“.

- výrokem IV. byl základ daně změněn z 3, 52 na 3,40 a částka vyměřené daně byla změněna z 93. 280,- Kč na 90. 100,- Kč. Současně byla z přílohy platebního výměru vypuštěna třetí položka (řádek).

- výrokem V. rozhodl tak, že v ostatním se napadené rozhodnutí nemění.

Žalobce podal včasnou žalobu do výroků II., III., IV. a V. citovaného rozhodnutí žalovaného. Souhlasil s výrokem I., kterým byla odstraněna deklaratorní část s předpisem penále, ačkoliv to dle něho byl důsledek zmatečnosti daňového řízení před celním úřadem, když si žalovaný musel ujasňovat, o jaké řízení se v projednávané věci vlastně jedná. Rovněž tak se žalobce shodl se závěrem žalovaného, že ke třetí položce v příloze rozhodnutí celního úřadu lze přiřadit doklad vydaný Ing. I. L. provozující pěstitelskou pálenici a ovocný lihovar v Češově.

S ostatními názory žalovaného, tedy že předložené doklady z provozovny paní Labaštové nelze ztotožnit se zajištěnými lihovinami, že některé lihoviny nejsou produktem pěstitelského pálení, že nejsou ovocnými destiláty a že údaje o lihovosti neodpovídají zajištěným lihovinám, však již vyjádřil nesouhlas.

S odkazem na znění § 4 odst. 1 písm. f) a § 5 zákona o spotřebních daních se měl podle něho žalovaný předně zabývat otázkou, zda se jedná o vybrané výrobky pro osobní spotřebu žalobce. Ten tuto skutečnost marně uváděl, avšak žalovaný se s těmto námitkami spolehlivě nevypořádal. Předmětem podnikání žalobce není prodej lihovin. Lihoviny byly uchovány v zaprášených lahvích na půdě v místě jeho pobytu, které nelze považovat za obchodní místo. Zajištěný alkohol nebyl zabalen ani označen k přímému prodeji. Některé z těchto lihovin přitom žalobce uchovává již více jak dvacet let, řadu z nich má po svém otci. Žalobce tedy sám sebe považuje za sběratele uvedených lihovin a předmětné výrobky skladoval pro svoji osobní spotřebu.

Dle svého mínění prokázal žalobce v daňovém řízení v souladu s § 5 odst. 3 zákona o spotřebních daních také zdanění zajištěných výrobků. Předložil totiž celním orgánům doklady o prodeji k celkem 242 litrům lihovin. Ty obsahovaly veškeré náležitosti požadované zákonem o spotřebních daních. Pokud se s nimi žalovaný nespokojil, požadoval po žalobci plnění povinností nad rámec zákona.

Prohlášením paní L. bylo rovněž prokázáno, že žalobce pravidelně od vzniku lihovaru v něm nakupoval destiláty, každý rok nejméně 20 l. Žalovaný pravosti tohoto prohlášení neuvěřil a odůvodnil to nečitelností podpisu. Takovou argumentaci považoval žalobce za účelovou, podpis na prohlášení se totiž shoduje s podpisem na příjmových dokladech. Pokud o pravosti prohlášení měl žalovaný pochybnosti, měl přistoupit ke svědeckému výslechu jmenované.

Žalobce dále nesouhlasil s odůvodněním žalovaného, že údaje o lihovosti na dokladech neodpovídají zajištěným lihovinám. Procento alkoholu se dle žalobce mění v závislosti na čase a teplotě uskladnění lihovin. K prokázání skutečnosti, že vlivem těchto faktorů došlo u předmětných lihovin ke změně procenta alkoholu navrhl vypracovat znalecký posudek.

Neobstojí dle něho ani závěr žalovaného, že lihoviny neodpovídají k odkladům dle suroviny. V dokladech je uveden název výrobků, což je dle 5 odst. 3 zákona o spotřebních daních dostačující. Byl-li žalobci prodán výrobek jiné suroviny, než který si objednal, nelze toto spravedlivě přikládat k žalobcově tíži. Požadavek, aby po každém nákupu suroviny žalobce provedl její rozbor co do složení surovin, považoval žalobce za absurdní. Nemůže navíc ručit za technologickou kvalitu lihovin a procento alkoholu, které se mění v závislosti na čase a uskladnění.

Předložené doklady tedy dle názoru žalobce spolehlivě prokázaly, že předmětné výrobky byly již jednou zdaněny a vyměřením daně žalobci došlo ke dvojímu zdanění. Odůvodnění žalovaného o zamítnutí těchto dokladů navíc považoval za velice obecné a vágní, žalovaný se měl vypořádat s každým dokladem jednotlivě, což neučinil. Tím došlo k porušení žalobcova práva na spravedlivý proces.

V poslední žalobní námitce poukázal žalobce na znění § 9 odst. 3 písm. e) zákona o spotřebních daních a § 47 daňového řádu. Dle nich nelze zdanit lihoviny, které byly v době zajištění starší více jak tři roky. Dle jeho mínění by tak měl být vypracován znalecký posudek i k otázce určení stáří zajištěných lihovin.

Žalobce tak závěrem žaloby zopakoval, že v daňovém řízení prokázal skladování dotčených lihovin pro osobní spotřebu a jejich zdanění. Požadavky kladené na něj celními orgány v daňovém řízení šly nad rámec zákona o spotřebních daních. Navrhl proto, aby krajský soud rozhodnutí žalovaného v žalobou napadených výrocích zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

K žalobě podal žalovaný vyjádření, v němž v zásadě odkázal na odůvodnění prvoinstančního i žalovaného rozhodnutí. V nich dle svého názoru rozvedl, co se rozumí osobní spotřebou a proč kontrolovaný líh těmto požadavkům nevyhověl, a to ani za použití liberačních postupů. Vysvětlil také, proč pro řízení nemělo význam, zda lihoviny byly značené, zaprášené, jaké je jejich stáří apod. Bylo také vyvráceno žalobcovo tvrzení, že lihoviny neprodává. Stejně tak se žalovaný zabýval tím, že lihoviny byly zajištěny v místě žalobcova podnikání v nebytových prostorách, ačkoliv charakter těchto prostorů není pro věc určující.

Zdůraznil, že prokázání zdanění ve smyslu zákona o spotřebních daních má nejen formální, ale i materiální stránku, přitom důkazní břemeno leží jednoznačně na kontrolované osobě. Nestačí předložit formálně bezvadné doklady, když kontrolované lihoviny jsou jiné, a to nejen lihovostí. Pokud celní úřad neztotožnil zajištěný líh s předloženými doklady, nemohl postupovat nezákonně, pokud poskytl žalobci prostor k prokázání zdanění. Žalovaný nestavěl svoji argumentaci primárně na rozdílech v lihovosti, ale především na absolutní odlišnosti původu destilátu. Nezpochybňoval, že žalobce u paní L. pořídil líh dle předložených dokladů, ale nebyl to ten líh, jehož zdanění měl žalobce při kontrole prokázat. Přitom žalovaný projevil připravenost tolerovat i větší odchylky od deklarované lihovosti, avšak pro výše uvedené to na věci nemohlo nic změnit. Navíc lihovost u daných výrobků oproti oficiálním údajům vlivem času neklesla, jak by se dalo očekávat, ale paradoxně naopak výrazně stoupla.

Z přezkoumávaného rozhodnutí dle žalovaného jednoznačně vyplývá, že původ a okamžik nabytí lihu nebyl zjištěn a vznik daňové povinnosti se jednoznačně váže k okamžiku zjištění jeho skladování. Navrhl proto, aby krajský soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.

K vyjádření žalovaného zaslal žalobce ještě stručnou repliku. Nesouhlasil s názorem žalovaného, že při prokázání zdanění leží důkazní břemeno jednoznačně na kontrolované osobě a že nestačí předložit formálně bezvadné doklady, pokud kontrolované lihoviny jsou jiné, a to nejen lihovostí. Žalobcem předložené doklady byly perfektní nejen po stránce formální, ale i materiální. Neobsahovaly žádné nesprávné, nepravdivé, pozměněné nebo padělané údaje. Výrobkem byl vždy destilát z pěstitelského pálení a to zjištění mělo být dle žalobce pro celní úřad postačující, neboť to postačí pro určení sazby daně z lihu. Ta je stanovena jednak pro líh obsažený ve výrobcích uvedených pod kódem nomenklatury 2207, líh obsažený ve výrobcích uvedených pod kódem nomenklatury 2208 s výjimkou destilátů z pěstitelského pálení, líh obsažený v destilátech ovocných z pěstitelského pálení a líh obsažený ve výrobcích uvedených pod ostatními kódy nomenklatury. Pro stanovení sazby daně je určující zařazení výrobku do jedné z těchto čtyř skupin.

Žalobce tedy zopakoval, že splnil všechny zákonem na něj kladené požadavky k prokázání zdanění zajištěného zboží. Byl-li mu prodán destilát z jiné než objednané suroviny, nelze mu to přičítat k tíži. Za podstatné považoval, že konečným výrobkem byl vždy destilát z pěstitelského pálení, což je postačující pro stanovení sazby daně. Vyměřením daně došlo ke dvojímu zdanění.

Při jednání soudu dne 20. 9. 2010 setrvali účastníci na svých postojích a právních názorech.

Krajský soud následně přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů v řízení pode části třetí hlavy první a hlavy druhé, dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). O věci usoudil následovně.

Nemohl si nevšimnout, že již žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí upozornil na skutečnost, že daňové řízení před prvoinstančním orgánem bylo postiženo celou řadou procesních pochybení. Ta se žalovaný pokusil v odvolacím řízení napravit a bylo na krajském soudu, aby v prvé řadě posoudil, zda tak učinil zákonným způsobem. Pokud by tomu tak totiž nebylo, jevila se s ohledem na závažnost pochybení správního orgánu prvého stupně reálnou hrozba, že by daňové řízení jako celek mohlo být postiženo takovou vadou řízení, která by mohla mít za následek nezákonnost rozhodnutí o věci samé ve smyslu § 76 odst. 1 písm. c) s. ř. s. Žalobce sice existenci takové vady řízení zmínil pouze stručně a okrajově v úvodu žaloby, ale k takovému pochybení je soud povinen přihlédnout i z moci úřední (srovnej usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 3. 2011, č.j. 7 Azs 79/2009-84; dostupné na www.nssoud.cz).

Z obsahu správního spisu krajský soud zjistil, že celní orgány provedly dne 15. 9. 2009 u žalobce 2 místní šetření, předmětem nichž byla kontrola značení a zdanění lihovin. Jedna linie kontroly se týkala žalobcova pojízdného prodejního stánku (viz protokol o kontrole dle § 16 odst. 1 zákona č. 676/2004 Sb. č.j. 12765/2009-106300/032, protokol o zajištění neznačeného lihu č.j. 12765-2/2009-106300/032 a protokol o ústním jednání č.j. 12765-3/2009-106300/032). Výsledkem této kontrolní linie byla výzva Celního úřadu Hradec Králové ze dne 6. 1. 2010, č.j. 18449-2/2009-066100-022, žalobci k podání daňového přiznání ke spotřební dani z lihu podle § 40 daňového řádu. Na tuto výzvu reagoval žalobce podáním přiznání ke spotřební dani z lihu za zdaňovací období měsíce září 2009. Celní úřad Hradec Králové přiznanou daň vyměřil podle § 46 odst. 5 daňového řádu dne 18. 1. 2010 ke dni 6. 1. 2010.

Druhá kontrolní linie měla svůj počátek v místním šetření, které provedl celní orgán v místě žalobcova bydliště (viz protokol o místním šetření ve věci kontroly zdanění lihovin dle zákona o spotřebních daních č.j. 11493/2009-066100-031). Tato kontrolní linie je předmětem tohoto soudního sporu. Celní úřad po identifikaci zajištěných lihovin a několika jednáních s žalobcem se rozhodl řešit věc tak, že výzvou ze dne 16. 3. 2010, č.j. 5779/2010-066100-022, vyzval žalobce k podání daňového přiznání ke spotřební dani z lihu podle § 40 daňového řádu. Protože žalobce k výzvě daňové podání přiznání nepodal, vydal Celní úřad Hradec Králové vůči žalobci dne 28. 4. 2010 pod č.j. 8409/2010-066100-022 dodatečný platební výměr na spotřební daň z lihu za zdaňovací období měsíce září 2009 ve výši 93. 280,- Kč.

Otázkou platebního výměru na penále Celního úřadu Náchod ze dne 28. 4. 2010, č.j. 8409-2/2010-066100-022, se krajský soud nemohl zabývat, neboť byl výrokem I. napadeného rozhodnutí zrušen a proti tomuto výroku žaloba nesměřovala. Proto zůstává nadále v platnosti.

Již v odůvodnění napadeného rozhodnutí upozornil žalovaný na zmatečnost daňového řízení. Stručně řečeno – celní úřad vyzýval žalobce k podání řádného daňového přiznání ke spotřební dani z lihu za zdaňovací období měsíce září 2009 za situace, kdy žalobce daňové přiznání k uvedené dani za stejné zdaňovací období již podal a celní úřad daň vyměřil. Žalovaný správně upozornil na skutečnost, že za tohoto skutkového stavu nepřicházelo podání řádného daňového přiznání vůbec v úvahu a že žalobce měl být správně vyzván k podání dodatečného daňového přiznání. V rozporu s tímto chybným postupem však celní úřad doměřil žalobci spotřební daň z lihu za dané zdaňovací období formou dodatečného platebního výměru. Rozhodnutí správního orgánu prvého stupně tak mělo sice správnou formu, avšak předcházelo mu vadné daňové řízení.

Žalovaný se pokusil v rámci odvolacího řízení o nápravu, nutno však již dopředu konstatovat, že způsobem zcela chybným a nezákonným. Z označení rozhodnutí celního úřadu „DODATEČNÝ PLATEBNÍ VÝMĚR“ vypustil slovo „DODATEČNÝ“ a celním úřadem ve výroku uvedený odkaz na § 46 odst. 7 daňového řádu nahradil odkazem na § 44 odst. 1 a § 46 odst. 2 větu poslední téhož zákona. Jinými slovy „přeměnil“ dodatečný platební výměr na „řádný“ platební výměr. Tím ovšem nastala zcela nepřípustná situace, kdy byla žalobci za zdaňovací období září 2009 „řádně“ vyměřena spotřební daň z lihu již podruhé.

Svým postupem žalovaný zcela popřel své předchozí výtky na adresu celního úřadu. Pokud totiž celní úřad označil platební výměr jako „dodatečný“, bylo toto označení v souladu s daňovým řádem. Za situace, kdy spotřební daň z lihu za zdaňovací období měsíce září 2009 již celní úřad žalobci vyměřil, nebylo možno již tutéž daň za totéž zdaňovací období žalobci vyměřit znovu, ale pouze (v souladu s ustanovením § 46 odst. 7 daňového řádu) dodatečně vyměřit (doměřit). Postup žalovaného nemůže omluvit ani jeho motiv, tedy snaha o zrušení penále vyměřeného žalobci v souvislosti s vydáním dodatečného platebního výměru.

Shora popsané porušení řízení před správním orgánem ze strany žalovaného považuje krajský soud za naprosto zásadní, protože jeho důsledkem je nezákonnost přezkoumávaného rozhodnutí, kterým žalovaný vyměřil daň již jednou vyměřenou. Nezbylo mu proto, než žalobou napadené výroky přezkoumávaného rozhodnutí zrušit pro nezákonnost i pro vady řízení dle § 78 odst. 1 s. ř. s. za využití § 76 odst. 1 písm. c) s. ř. s. a věc vrátit žalovanému k dalšímu řízení (§ 78 odst. 4 s. ř. s.).

Následně si musel položit otázku, zda v dalším řízení může žalovaný shora popsaná procesní pochybení prvoinstančního orgánu, která předcházela vydání dodatečného platebního výměru, napravit a jakým způsobem.

Krajský soud je přesvědčen, že náprava možná je. Utvrzuje jej v tom usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 4. 2009, č.j. 8 Afs 15/2007-75; dostupné na www.nssoud.cz, podle něhož vady odvoláním napadeného rozhodnutí či postupu v řízení, které jeho vydání předcházelo, odstraní správce daně prvního stupně autoremedurou (§ 49 odst. 1 daňového řádu) nebo odvolací orgán postupem dle § 50 odst. 3 daňového řádu. V odůvodnění tohoto rozhodnutí se Nejvyšší správní soud podrobně vypořádává s otázkou, k jakým úkonům je odvolací orgán v daňovém řízení oprávněn, zda jejich provedením až v odvolacím řízení neutrpí zásada dvojinstančnosti apod. Pro obsáhlost těchto závěrů nepovažuje krajský soud za vhodné a přínosné, aby je podrobněji transponoval do odůvodnění tohoto rozsudku, ale plně na ně odkazuje.

Vzhledem k tomu, že se věc již nachází ve fázi odvolacího řízení, tj. po vydání dodatečného platebního výměru, musí žalovaný v této fázi řízení napravit předchozí procesní pochybení celního úřadu, která vedla ke zkrácení procesních práv žalobce, která by mu jinak náležela v průběhu vytýkacího řízení nebo v průběhu kontroly. Měl by tak v dalším řízení postupovat způsobem průběhu daňové kontroly velmi podobným. Tedy umožnit žalobci, aby mohl přiměřeně uplatnit všechna svá práva, která by mu náležela v průběhu daňové kontroly. Krajský soud zdůrazňuje například povinnost žalovaného seznámit žalobce před ukončením kontroly, zde tedy před ukončením odvolacího řízení, s jeho výsledky, dát mu možnost se k nim a ke způsobu zjištění vyjádřit, případně mu dát možnost k jejich doplnění. Žalobce rovněž může využít svého oprávnění doplnit odvolání do okamžiku, než o něm žalovaný rozhodne. Tím mu zůstanou zachována všechna práva, která by mu svědčila v případě, že by u něj na základě zjištění učiněných při místním šetření dne 15. 9. 2009 provedl správce daně prvního stupně řádnou daňovou kontrolu, což by byl v daném případě optimální procesní postup. V souvislosti s tím odkazuje krajský soud na závěr Nejvyššího správního soudu obsažený v jeho rozsudku ze dne 26. 4. 2006, č.j. 1 Afs 60/2005-130; dostupný na www.nssoud.cz, podle něhož dodatečným platebním výměrem nelze doměřit daň pouze na základě výsledků získaných při vyhledávací činnosti (§ 36 daňového řádu) a při místním šetření (§ 15 daňového řádu), aniž by byla zahájena a provedena daňová kontrola při zachování všech práv, která jsou daňovému subjektu garantována ustanovením § 16 daňového řádu.

S ohledem na shora uvedené se již krajský soud nemohl zabývat dalšími žalobními námitkami směřujícími k meritu věci, neboť by to bylo za této situace předčasné. V dalším řízení bude dostatečný prostor pro to, aby se jimi podrobně zabýval nejprve žalovaný.

Výjimku tvoří žalobní námitka obsažená v bodě VI. žaloby, tedy námitka prekluze práva vyměřit předmětnou daň z důvodu žalobcem tvrzeného. Tomu, aby se k této námitce krajský soud mohl vyjádřit, s ohledem na její povahu nic nebrání, naopak krajský považuje sdělení svého názoru za přínosné pro další řízení. Žalobce se domnívá, že s ohledem na znění § 9 odst. 3 písm. c) zákona o spotřebních daních ve spojení s § 47 daňového řádu nelze z důvodu prekluze zdanit lihoviny, které by byly starší tří let od jejich zajištění. Není tomu tak, žalobcův názor nemá oporu v zákoně.

Dle § 9 odst. 3 písm. c) zákona o spotřebních daních vzniká povinnost přiznat a zaplatit daň také dnem nabytí vybraných výrobků nebo dnem jejich prodeje plátci uvedenými v § 4 odst. 1 písm. f) nebo dnem zjištění, že plátce vybrané výrobky po nějakou dobu držel, nebo že je drží, a to tím dnem, který nastal dříve. Dle § 47 odst. 1 daňového řádu pokud tento nebo zvláštní zákon nestanoví jinak, nelze daň vyměřit ani doměřit či přiznat nárok na daňový odpočet po uplynutí tří let od konce zdaňovacího období, v němž vznikla povinnost podat daňové přiznání nebo hlášení nebo v němž vznikla daňová povinnost, aniž by zde současně byla povinnost daňové přiznání nebo hlášení podat.

Citované ustanovení zákona o spotřebních daních tedy určuje pouze dny, kterými vzniká povinnost spotřební daň přiznat a zaplatit. Bude na žalovaném, aby na základě skutkových zjištění zjistil a odůvodnil, kterým dnem vznikla tato povinnost v daném případě. Rozhodně však na tento závěr nebude mít vliv stáří zajištěných lihovin, to je pro posouzení této otázky zcela irelevantní. Pro tento účel tedy nebude nutné ani určovat stáří lihovin znaleckým posudkem.

V dalším řízení bude žalovaný dle § 78 odst. 5 s. ř. s. právními názory vyslovenými krajským soudem v tomto rozsudku vázán (a přihlédne i k závěrům Nejvyššího správního soudu obsaženým v jeho rozhodnutích, na něž krajský soud odkázal).

Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení § 60 odst. 1 s. ř. s. Dle něj má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Ve věci měl úspěch žalobce.

Ten zaplatil soudní poplatek ve výši 2.000,- Kč. Odměna jeho zástupce, který je advokátem, vychází z vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů.

Z obsahu soudního spisu je zřejmé, že v řízení před krajským soudem ve věci učinil 3 úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, sepis žaloby, účast při jednání soudu) po 2.100,- Kč (§ 9 odst. 3 písm. f/ advokátního tarifu v souvislosti s jeho Čl. II). Dále má nárok na úhradu 3 režijních paušálů po 300,- Kč (§ 13 odst. 3 advokátního tarifu v souvislosti s jeho Čl. II) a jako plátce DPH na povýšení odměny o příslušnou sazbu DPH.

Proto krajský soud zavázal žalovaného povinností žalobci tyto prokázané náklady řízení uhradit k rukám jeho zástupce (§ 149 odst. 1 občanského soudního řádu za použití § 64 s. ř. s.).

Poučení :

Toto rozhodnutí nabývá právní moci dnem doručení účastníkům (§ 54 odst. 5 s.ř.s.)

Proti pravomocnému rozhodnutí je přípustná kasační stížnost, kterou lze podat z důvodů uvedených v § 102 a násl. s.ř.s. ve lhůtě dvou týdnů po doručení rozhodnutí. Kasační stížnost se podává ke Krajskému soudu v Hradci Králové. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem. To neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské

právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

V Hradci Králové dne 22. září 2011

JUDr. Jan Rutsch, v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru