Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 Af 15/2010 - 68Rozsudek KSHK ze dne 18.03.2011

Prejudikatura

2 Afs 33/2009 - 49


přidejte vlastní popisek

30Af 15/2010-68

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Rutsche a soudců Mgr. Heleny Konečné a JUDr. Pavla Kumprechta ve věci žalobce O. S., bytem N., zastoupeného Bc. Karlem Pochem, daňovým poradcem se sídlem v Praze 9, Poděbradská 56/186, proti žalovanému Finančnímu ředitelství v Hradci Králové, Horova 17, 500 02 Hradec Králové, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 27. června 2008, čj. 6273/08-1500-604444, takto:

I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 27. června 2008, čj. 6273/08-1500-604444, a rozhodnutí Finančního úřadu v Novém Bydžově ze dne 13. prosince 2007, č.j. 25521/07/230930/6138, č.j. 25522/07/230930/6138, č.j. 25523/07/230930/6138, č.j. 25524/07/230930/6138, č.j. 25525/07/230930/6138, č.j. 25526/07/230930/6138, č.j. 25527/07/230930/6138 a č.j. 25528/07/230930/6138, se zrušují a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen nahradit žalobci do 10 dnů od právní moci tohoto rozsudku na nákladech řízení před krajským soudem částku ve výši 6. 800,- Kč.

III. Žalovaný je povinen nahradit žalobci do 10 dnů od právní moci tohoto rozsudku na nákladech řízení před Nejvyšším správním soudem částku ve výši 7. 800,- Kč k rukám Mgr. Jaromíra Henyše, advokáta se sídlem v Praze 1, Krakovská 25.

Pokračování 30A f 15/2010

Odůvodnění:

Žalobou napadeným rozhodnutím zamítl žalovaný odvolání žalobce proti rozhodnutím Finančního úřadu v Novém Bydžově (dále jen „správce daně“) o zastavení odvolacího řízení dle § 48 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“), ze dne 13. 12. 2007, č.j. 25521 až 25528/07/230930/6138.

Z obsahu odůvodnění přezkoumávaného rozhodnutí a z obsahu žaloby krajský soud zjistil skutkový stav věci, o němž není mezi účastníky řízení sporu .

Správce daně žalobci dodatečnými platebními výměry ze dne 7. 8. 2007 dodatečně doměřil daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2005, roku 2006 a daň z přidané hodnoty za zdaňovací období 3. a 4. čtvrtletí roku 2005 a 1., 2., 3. a 4. čtvrtletí roku 2006. Žalobci byly doručeny osobně dne 15. 8. 2007. Dne 6. 9. 2007 podal žalobce žádosti o sdělení důvodů rozdílů ve vyměření daně v souladu s ustanovením § 32 odst. 7 daňového řádu. Správce daně na tyto žádosti odpověděl sděleními ze dne 11. 9. 2007.

Odvolání žalobce proti výše uvedeným dodatečným platebním výměrům byla správci daně doručena dne 24. 9. 2007. Tato odvolání neobsahovala zákonem stanovené náležitosti v souladu s ustanovením § 48 odst. 4 daňového řádu, proto správce daně vyzval žalobce výzvami ze dne 27. 09. 2007 k doplnění náležitostí odvolání v souladu s ustanovením § 48 odst. 5 daňového řádu. Tyto výzvy byly žalobci doručeny dne 2. 10. 2007. Dne 16. 10. 2007 žalobce podal žádosti o prodloužení lhůty k doplnění náležitostí odvolání. Dne 15. 11. 2007 správce daně s odkazem na ustanovení § 14 odst. 4 daňového řádu vydal rozhodnutí, kterými žádosti zamítl. Vzhledem k tomu, že tato zamítavá rozhodnutí byla žalobci doručena po uplynutí stanovené lhůty o jejichž prodloužení bylo žádáno, končil běh lhůty 2 dny po doručení těchto rozhodnutí, tj. dne 30. 11. 2007. Dne 30. 11. 2007 podal žalobce nové žádosti o prodloužení lhůt k doplnění náležitostí odvolání proti výše uvedeným dodatečným platebním výměrům. Dne 11. 12. 2007 správce daně v souladu s odvoláním na ustanovení § 14 odst. 10 a § 48 odst. 5 daňového řádu vydal rozhodnutí o opakované žádosti o prodloužení lhůt s tím, že lhůtu stanovenou dle § 48 odst. 5 daňového řádu nelze prodloužit.

Následně správce daně vydal dne 13. 12. 2007 shora citovaná rozhodnutí o zastavení odvolacích řízení. O odvoláních žalobce proti nim rozhodl žalovaný rozhodnutím, které je nyní předmětem přezkumu.

Svůj právní náhled na věc formuloval žalovaný v odůvodnění svého rozhodnutí, z něhož krajský soud považuje za vhodné ocitovat následující pasáže : „K vašim odvolacím námitkám uvádíme, že lhůta uvedená v § 48 odst. 5 věta druhá ZSDP je lhůtou správce daně, není tedy lhůtou zákonnou. Podle § 14 odst.10 ZSDP „…nelze prodloužit lhůtu nebo povolit navrácení v předešlý stav také u řádných a mimořádných opravných prostředků …“ . Zákon zde nerozlišuje lhůtu na zákonnou či Pokračování 30A f 15/2010

správcovskou, ale hovoří o lhůtě jako takové, v obecném slova smyslu, kterou specifikuje pouze tím, že jde o lhůtu „…u řádných a mimořádných opravných prostředků …“ Lhůtou u řádného opravného prostředku, kterým je i odvolání, je pak nutno chápat jak lhůtu zákonnou, tak i lhůtu určenou správcem daně výzvou podle § 48 odst. 5 ZSDP.

Správce daně měl a má snahu chovat se vůči Vám vstřícně a korektně, plně v souladu se základními zásadami daňového řízení. Nepřipouští-li §14 odst. 10 ZSDP s přihlédnutím k § 48 odst. 5 ZSDP prodloužit lhůtu u řádných opravných prostředků, odvolání, není a ani nemůže být na vůli správce daně, zda vydá rozhodnutí,kterým by se prodlužovala lhůta stanovená výzvou.

Podle ustanovení § 14 odst. 3 ZSDP na první žádost o prodloužení lhůty, pokud se nejedná o lhůtu zákonnou, povolí správce daně vždy prodloužení lhůty alespoň o dobu, která v den podání žádosti ještě zbývala ze lhůty o jejíž prodloužení je žádáno. Podle ustanovení § 14 odst. 10 ZSDP, nelze prodloužit lhůtu také u řádných a mimořádných opravných prostředků a u lhůt, se kterými je spojen zánik práva podle ZSDP nebo zvláštních předpisů. Ustanovení § 14 odst. 10 ZSDP rozšiřuje taxativní výčet lhůt, které nelze prodloužit. Navazuje tak na ustanovení § 14 odst. 3 ZSDP, které zakotvuje právní nemožnost prodloužení zákonných lhůt a rozšiřuje ho o lhůty týkající se u řádných a mimořádných opravných prostředků a o lhůty, se kterými je spojen zánik práva podle ZSDP nebo zvláštních předpisů. Z obsahu těchto ustanovení vyplývá, že ustanovení § 14 odst. 10 ZSDP má vůči

ustanovení § 14 odst. 3 ZSDP speciální povahu. Základním výkladovým pravidlem je, že právní norma speciální má přednost před právní normou obecnou. Aplikace ustanovení § 14 odst. 3 ZSDP upravujícího právní režim běhu lhůt, které lze prodlužovat na procesní situace podle ustanovení § 14 odst. 10 ZSDP by byla nezákonná.

Podle ustanovení § 14 odst. 10 ZSDP, nelze prodloužit lhůtu také u řádných a mimořádných opravných prostředků a u lhůt, se kterými je spojen zánik práva podle ZSDP nebo zvláštních předpisů. Kategorie řádných opravných prostředků je upravena v části čtvrté ZSDP ustanoveními § 48 až § 53. Institut odvolání je, jakožto řádný opravný prostředek, zakotven v ustanovení § 48 ZSDP až § 50 ZSDP. Podle ustanovení § 48 odst. 5 ZSDP neobsahuje-li podané odvolání zákonem předepsané náležitosti, vyzve správce daně odvolatele s poučením v jakém směru musí být doplněno, a stanoví pro to přiměřenou lhůtu ne kratší patnácti dnů. Vyhoví-li odvolatel plně této výzvě, má se zato, že odvolání bylo podáno včas a řádně. Nevyhoví-li odvolatel výzvě, správce daně odvolací řízení zastaví. Lhůta takto správcem daně stanovená je sice lhůtou správcovskou, které lze z obecného znění ustanovení § 14 odst. 3 ZSDP prodloužit, ale současně je lhůtou u řádného opravného prostředku, kterou podle speciálního ustanovení § 14 odst. 10 ZSDP prodloužit nelze. Plné vyhovění výzvě správce daně vydané podle ustanovení § 48 odst. 5 ZSDP je právním předpokladem pro vznik fikce včas a řádně podaného odvolání. Nevyhoví-li odvolatel této výzvě, správce daně odvolací řízení zastaví a tím dojde k zániku práva daňového subjektu podle ustanovení § 48 odst. 1 a odst. 5 ZSDP, práva na odvolání. Odkazuje-li se tedy správce daně v předmětném

Pokračování 30Af 15/2010

rozhodnutí na ustanovení § 14 odst. 10 ZSDP má zato, že lhůta stanovená daňovému subjektu rozhodnutím podle ustanovení § 48 odst. 5 ZSDP je lhůtou týkající se řádného opravného prostředku a potažmo také lhůtou, se kterou je podle tohoto ustanovení vydáním rozhodnutí o zastavení řízení spojen zánik práva.“

S těmito právními závěry žalobce v prvé žalobní námitce nesouhlasil. Dle jeho názoru byla rozhodnutí správce daně ze dne 15. 11. 2007, kterými zamítl první žádosti žalobce o prodloužení lhůty dle § 14 odst. 4 daňového řádu, vydána v rozporu s daňovým řádem. Z dikce ustanovení § 14 odst. 4 daňového řádu je totiž podle něj zřejmé, že správce daně nesmí žádost o první prodloužení lhůty zamítnout. Protože proti rozhodnutí o prodloužení lhůty se nelze samostatně odvolat, správce daně tímto svým nezákonným postupem významně zasáhl do žalobcových práv, neboť mu znemožnil brojit v odvolacím řízení proti dodatečným platebním výměrům správce daně.

Žalobce zdůraznil, že pouze žádal o prodloužení lhůty pro doplnění náležitostí odvolání, tedy lhůty dle § 14 odst. 1 daňového řádu. Nežádal o prodloužení lhůty pro podání odvolání dle § 48 odst. 5 téhož právního předpisu. Argumentaci žalovaného, že podle daňového řádu nelze prodloužit lhůtu u řádného opravného prostředku, tak považoval za nevhodnou a nepřípustnou, protože o prodloužení lhůty u řádného opravného prostředku nikdy nežádal. Lhůta pro doplnění náležitostí odvolání není dle žalobce lhůtou zákonnou, ale lhůtou správce daně, proto žádosti o první prodloužení této lhůty správce daně vyhovět musí. Odmítl rovněž důrazně názor žalovaného, že se jedná současně jak o lhůtu zákonnou, tak o lhůtu správce daně.

Druhá žalobní námitka směřovala do oblasti správních poplatků. Žalobce vytkl správci daně, že jej nevyzval k zaplacení správního poplatku z opakovaných žádostí o prodloužení lhůty pro doplnění náležitostí odvolání ze dne 30. 11. 2007, jak jej k tomu zavazuje § 5 odst. 2 zákona č. 634/2004 Sb., o správních poplatcích. Pokud rozhodl o žádostech o prodloužení lhůty bez splnění poplatkové povinnosti ze strany žalobce, způsobil tím státu přímou finanční škodu. Správce daně tak rozhodoval o neprojednatelných podáních, tedy o nich vůbec rozhodovat nemohl a nesměl. K vydání těchto rozhodnutí, jakož i následně rozhodnutí o zastavení odvolacího řízení, tak došlo v rozporu s právními předpisy, konkrétně v rozporu se zákonem o správních poplatcích. To, zda správní orgán správní poplatek vybere totiž neponechává zákon na úvaze správního orgánu. Ten je povinen jej vymáhat vždy, kdy tak zákon stanoví.

Ze shora uvedených důvodů proto žalobce navrhl, aby krajský soud zrušil jak rozhodnutí žalovaného, tak jemu předcházející rozhodnutí správce daně.

Žalovaný podrobné vyjádření k žalobě nepodal, odkázal se toliko na odůvodnění přezkoumávaného rozhodnutí a navrhl, aby krajský soud žalobu zamítl.

Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů v řízení podle části třetí hlavy první a druhé dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů ( dále jen “s. ř. s”). Učinil tak Pokračování 30A f 15/2010

bez nařízení jednání dle § 51 odst. 1 s. ř. s., když s tím žalovaný souhlasil výslovně, žalobce pak udělil souhlas postupem dle věty druhé citovaného ustanovení, neboť do dvou týdnů od doručení výzvy předsedy senátu nevyjádřil svůj nesouhlas s neveřejným projednáním věci. O tom byl ve výzvě poučen.

Výsledkem přezkumu krajského soudu byl rozsudek ze dne 20. 1. 2009, čj. 30 Ca 120/2008-23, kterým žalobu zamítl, neboť ji neshledal důvodnou.

Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce kasační stížnost, o níž rozhodoval Nejvyšší správní soud. Ten ve věci rozhodl rozsudkem ze dne 24. 3. 2010, čj. 2 Afs 33/2009-49, kterým citovaný rozsudek krajského soudu zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.

Krajský soud považuje za vhodné ocitovat podstatnou část odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu, neboť z něho vyplývají jak původní závěry krajského soudu, tak důvody, proč se s některými z nich Nejvyšší správní soud neztotožnil. Nejvyšší správní soud konstatoval následující :

„Pokud jde dále o otázku právního posouzení věci krajským soudem [§ 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.], Nejvyšší správní soud se zabýval nejprve způsobem, jakým byl hodnocen postup správce daně při vyřizování první žádosti o prodloužení lhůty. Stěžovateli lze přisvědčit v tom, že daňové orgány pochybily, pokud o jeho první žádosti nerozhodly dle ustanovení § 14 odst. 3 daňového řádu, ale chybně se odvolaly na ustanovení § 14 odst. 10 tohoto zákona. K tomuto závěru dospěl ostatně i krajský soud. Ten v odůvodnění rozsudku správně upozornil na skutečnost, že ustanovení § 14 odst. 1 daňového řádu rozlišuje dva druhy lhůt: lhůty stanovené právním předpisem (tzv. lhůty zákonné) a lhůty, o jejichž délce trvání rozhoduje správce daně svým rozhodnutím (tzv. lhůty správcovské). Pokud se týká možnosti prodloužení těchto lhůt (na základě žádosti podané před jejich marným uplynutím), daňový řád tuto možnost připouští (§ 14 odst. 2), nicméně diferencuje mezi lhůtami správcovskými a zákonnými. Jestliže ustanovení § 14 odst. 3, věta první daňového řádu stanoví, že u lhůty správcovské, pokud jde o první žádost o její prodloužení, povolí správce daně prodloužení lhůty vždy alespoň o dobu, která v den podání žádosti ještě zbývala ze lhůty, o jejíž prodloužení je žádáno, pak správce daně, veden zásadou zákonnosti, byl povinen žádosti stěžovatele vyhovět. Stěžovatel zcela správně uvedl, že v tomto případě není dán správnímu orgánu prostor pro správní uvážení; není oprávněn učinit si úsudek o tom, zda žádosti vyhoví, ale jen o tom, v jakém rozsahu tak učiní (tato diskrece se přitom musí pohybovat v mezích daných § 14 odst. 3 daňového řádu).

První dílčí závěr krajského soudu, dle kterého správce daně pochybil, pokud žádosti nevyhověl a rozhodl o jejím zamítnutí dle § 14 odst. 4 daňového řádu, je tedy správný. S jeho další právní argumentací k této otázce se však Nejvyšší správní soud již neztotožňuje. Krajský soud totiž na straně jedné vyslovil, že v dané věci byl postup dle § 14 odst. 4 daňového řádu (zamítnutí žádosti) vyloučen, na straně druhé však s ním spojuje důsledky z hlediska počítání běhu lhůty. Nejvyšší správní soud se již dříve opakovaně vyslovil v tom směru, že s nezákonným rozhodnutím nemohou být spojeny negativní důsledky pro účastníka řízení (viz například rozsudek ze dne

Pokračování 30A f 15/2010

31. 1. 2008, č. j. 8 Afs 145/2005 - 147). Je proto i v daném případě nutno pro potřeby určení běhu lhůty k doplnění odvolání nahlížet na věc tak, jako by stran první žádosti stěžovatele žádné rozhodnutí vydáno nebylo; zde se pak plně uplatní ustanovení § 14 odst. 4, věta první daňového řádu, dle kterého nerozhodne-li správce daně o žádosti o prodloužení lhůty před uplynutím žádané lhůty, považuje se žádané prodloužení lhůty za povolené. Jestliže tedy o první žádosti o prodloužení správcovské lhůty, podané stěžovatelem před jejím uplynutím, nebylo zákonem předpokládaným způsobem rozhodnuto, nelze než dovodit, že požadovaná lhůta k doplnění odvolání byla v požadovaném rozsahu povolena a uplynula tak až dne 15. 12. 2007.

Tato skutečnost však sama o sobě ještě nemusí nutně znamenat důvodnost kasační stížnosti. Jak již konstatoval ve svém rozsudku krajský soud, ne každé procesní pochybení ve správním řízení musí nutně vést ke zrušení správního rozhodnutí; důvodem pro takový postup je pouze natolik závažná procesní vada, u níž nelze vyloučit její vliv na zákonnost následně vydaného správního rozhodnutí [§ 76 odst. 1 písm. c) s. ř. s.]. Krajský soud ostatně v intencích tohoto ustanovení postupoval, neboť pochybení v procesním postupu daňových orgánů nalezl, nicméně je nevyhodnotil jako natolik intenzivní, aby mělo vliv na zákonnost konečného rozhodnutí (zastavení odvolacích řízení). Úkolem zdejšího soudu je nyní posoudit, zda tento názor krajského soudu obstojí i za situace, kdy lze jím konstatované závěry o procesních deficitech daňového řízení označit za správné, avšak hodnocení důsledků s tím spojených již nikoliv.

Především nelze bagatelizovat legitimní očekávání stěžovatele, že jeho žádosti o prodloužení lhůty k doplnění odvolání bude vyhověno, jak to předpokládá zcela jednoznačná dikce § 14 odst. 3 daňového řádu, a to minimálně v rozsahu zbývající části správcovské lhůty, která do podání žádosti ještě neuplynula. Na straně druhé by těmto očekáváním měla odpovídat i procesní aktivita stěžovatele, tedy reálná snaha o doplnění podaného odvolání v rámci prodloužené lhůty (ať již prodloužené rozhodnutím správce daně či právní fikcí). Zde nelze přehlédnout, že stěžovatel své žádosti ze dne 16. 11. 2007 blíže nezdůvodnil (byť to zákon výslovně nevyžaduje) a odvolání (bez zjevných důvodů) doplnil až 15. 2. 2008, tedy dva měsíce po uplynutí lhůty k tomuto úkonu určené za pomoci § 14 odst. 4, věty první daňového řádu (lhůty odvíjející se od první žádosti). Za této situace tedy vskutku nelze bez dalšího odmítnout jako nepřípadné úvahy krajského soudu o nedostatku reálné snahy stěžovatele odstranit nedostatky řízení a efektivně v něm pokračovat. Na straně druhé ovšem není možné pominout značnou nepřehlednost celé procesní situace, která jde na vrub správce daně. Je zřejmé, že správce daně svým nezákonným rozhodnutím ze dne 15. 11. 2007, kterým žádosti zamítl, navodil situaci, kdy stěžovatel (bez ohledu na to, zda s takovým postupem souhlasil) musel logicky očekávat, že lhůta k doplnění odvolání bude, z pohledu správce daně, končit dva dny po doručení tohoto rozhodnutí (28. 11. 2007), tedy dne 30. 11. 2007. V rámci této lhůty (vědom si, že zamítavé rozhodnutí nelze zvrátit cestou opravných prostředků - § 14 odst. 13 daňového řádu) ještě učinil druhý pokus o prodloužení lhůty (druhá žádost); rozhodující není, zda vůbec tato žádost mohla být úspěšná, nýbrž fakt, že stěžovatel aktivně reagoval na úkony správce daně. Bez významu pak pochopitelně Pokračování 30A f 15/2010

není ani fakt, že rozhodnutí o zastavení odvolacích řízení bylo vydáno 2 dny před koncem (právní fikcí založené) lhůty k doplnění odvolání (odvozené od první žádosti), a to dne 13. 12. 2007. Jde tedy evidentně o rozhodnutí, pro jehož vydání nebyly splněny procesní podmínky; na tom nic nemění ani fakt, že do sféry stěžovatele se toto rozhodnutí dostalo až po uplynutí předmětné lhůty (11. 1. 2008).

Definitivní odpověď na otázku, zda procesní vady v řízení před správcem daně mohly mít vliv na zákonnost rozhodnutí o zastavení odvolacích řízení není možné zodpovědět bez posouzení způsobu vyřízení druhé žádosti o prodloužení lhůty. Zde je nutné nejprve uvést, že krajský soud se shora uvedenými aspekty ve vztahu k druhé žádosti výslovně nezabýval. Tento postup lze ovšem vysvětlit poněkud nejednoznačnou argumentací stěžovatele v žalobě; dle názoru zdejšího soudu se nicméně výhrady k aplikaci § 14 odst. 10 daňového řádu vztahovaly i k této druhé žádosti. Názor krajského soudu vyslovený ve vztahu k první žádosti, dle kterého aplikace ustanovení § 14 odst. 10 daňového řádu (prakticky vylučujícího prodloužení lhůty také u řádných a mimořádných opravných prostředků) byla chybná, je plně použitelný i v tomto případě, neboť toto ustanovení směřuje na zákonné lhůty k podání těchto opravných prostředků, nikoli však na lhůty správcovské, v jejichž rámci je účastník veden k odstranění vad těchto podání. Z uvedeného tedy rezultuje podstatný dílčí závěr, a sice, že ani druhá žádost stěžovatele nebyla zjevně bezpředmětná. a správce daně tedy byl povinen se jí věcně zabývat.

Správce daně sice o této druhé žádosti (ze dne 30. 11. 2007) rozhodl ještě před vydáním rozhodnutí o zastavení odvolacích řízení (11. 12. 2007), zástupci stěžovatele však bylo toto rozhodnutí doručeno až dne 8. 1. 2008. Je tak zcela evidentní, že již jen z tohoto formálního důvodu byl postup správce daně procesně neudržitelný, neboť i v případě zamítnutí žádosti, je-li rozhodnutí o tom doručeno po uplynutí lhůty, jejíž prodloužení bylo žádáno, skončí běh žádané lhůty uplynutím tolika dnů po doručení zamítavého rozhodnutí, kolik dnů zbývalo v době podání žádosti do uplynutí stanovené lhůty, (§ 14 odst. 4, věta druhá daňového řádu). I ve vztahu k této žádosti tak bylo rozhodnutí o zastavení odvolacích řízení (ze dne 13. 12. 2007) vydáno předčasně. Dále je podstatné, že teprve uplynutím dalších 15 dní (tedy dne 23. 1. 2008) fakticky skončilo další prodloužení lhůty (na základě druhé žádosti), neboť ve smyslu posledně citovaného ustanovení daňového řádu musel ještě doběhnout počet dní, odpovídající dnům, které v době podání (druhé) žádosti zbývaly do konce lhůty (zde právní fikcí) prodloužené lhůty dle žádosti první.

Zbývá tedy posoudit, zda lze klást stěžovateli k tíži fakt, že doplnění odvolání proti jednotlivým platebním výměrům podal až dne 15. 2. 2008, tedy po dni 23. 1. 2008, kdy, jak bylo výše vyloženo, fakticky skončila lhůta pro tento procesní úkon stanovená. Nejvyšší správní soud má zato, že nikoliv. Kromě shora popsané nepřehledné procesní situace, vyvolané nesprávným postupem správce daně, nelze především přehlédnout skutečnost, že ještě před uplynutím lhůty k doplnění odvolání (23. 1. 2008) bylo stěžovateli (respektive jeho zástupci) doručeno rozhodnutí o zastavení těchto řízení (11. 1. 2008). Trvat na tom, aby stěžovatel za této situace primárně doplňoval jednotlivá odvolání, namísto toho, aby se soustředil na odvolání proti rozhodnutí o zastavení odvolacích řízení (s poukazem na nesprávný procesní

Pokračování 30A f 15/2010

postup správce daně a předčasnost vydání takových rozhodnutí) se zdejšímu soudu nezdá nejen nutné ale ani racionální. Z pohledu rozhodování žalovaného pak mělo být podstatné, zda skutečně rozhodnutí o zastavení odvolacích řízení nebyla vydána předčasně; jestliže stěžovatel jednotlivá odvolání doplnil ještě před vydáním odvolacího rozhodnutí ve věci zastavení odvolacích řízení (27. 6. 2008), nemusel by se odvolací orgán zabývat ani otázkou, zda by případné odklizení předčasně vydaných rozhodnutí o zastavení řízení mohlo vůbec vést k možnosti meritorního projednání odvolání. Samotné posouzení, zda těmito podáními žalobce skutečně řádně svá odvolání proti platebním výměrům doplnil, je již věcí správce daně (jeho případné opětovné rozhodnutí o zastavení odvolacích řízení by mohlo být žalovaným k odvolání stěžovatele přezkoumáno).

Lze tedy uzavřít, že Nejvyšší správní soud, na rozdíl od soudu krajského, má zato, že výše podrobně popsaná procesní pochybení správce daně mohla mít vliv na zákonnost konečného rozhodnutí ve věci a z tohoto důvodu proto měla být napadená rozhodnutí zrušena.“

Dle § 110 odst. 3 s. ř. s. je krajský soud v dalším řízení právním názorem Nejvyššího správního soudu vysloveným ve zrušujícím rozsudku vázán. S ohledem na shora citované právní závěry Nevyššího správního soudu proto krajskému soudu nezbylo, než podle § 78 odst. 1, 3 a 4 s. ř. s. zrušit pro vady řízení jak žalobou napadané rozhodnutí, tak jemu předcházející rozhodnutí správního orgánu nižšího stupně trpící stejnou vadou. V dalším řízení je pak žalovaný dle § 78 odst. 5 s. ř. s. vázán právním názorem, který krajský soud vyslovil ve zrušujícím rozsudku, respektive který vyslovil Nejvyšší správní soud ve svém shora citovaném rozsudku.

Ohledně nákladů řízení postupoval krajský soud v souladu s § 60 odst. 1 s.ř.s., dle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Ve věci měl úspěch žalobce, a to jak v řízení o žalobě před krajským soudem, tak v řízení o kasační stížnosti před Nejvyšším správním soudem.

V řízení před krajským soudem byly jeho důvodně vynaloženými náklady zaplacený soudní poplatek ve výši 2.000,-- Kč a odměna zástupce, který je daňovým poradcem. Odměna zástupce za zastupování se u soudních řízení dle s. ř. s. stanoví podle zásad pro mimosmluvní odměny, tedy podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších předpisů (advokátní tarif). Z obsahu soudního spisu vyplývá, že zástupce žalobce v řízení před krajským soudem učinil 2 úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, sepis žalobního návrhu) po 2.100,- Kč (§ 9 odst. 3 písm. f/ advokátního tarifu v souvislosti s jeho Čl. II). Dále má nárok na úhradu 2 režijních paušálů po 300,- Kč (§ 13 odst. 3 advokátního tarifu v souvislosti s jeho Čl. II). Doklad o tom, že je registrován jako plátce DPH, zástupce žalobce krajskému soudu nepředložil. Proto krajský soud zavázal žalovaného povinností žalobci tyto prokázané náklady řízení před krajským soudem uhradit.

Pokračování 30A f 15/2010

V řízení před Nejvyšší správním soudem byly důvodně vynaloženými náklady žalobce zaplacený soudní poplatek ve výši 3.000,-- Kč a odměna zástupce, který je advokátem. Z obsahu soudního spisu vyplývá, že zástupce žalobce v řízení před Nejvyšším správním soudem učinil 2 úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, sepis kasační stížnosti) po 2.100,- Kč (§ 9 odst. 3 písm. f/ advokátního tarifu v souvislosti s jeho Čl. II). Dále má nárok na úhradu 2 režijních paušálů po 300,- Kč (§ 13 odst. 3 advokátního tarifu v souvislosti s jeho Čl. II). Doklad o tom, že je registrován jako plátce DPH, zástupce žalobce krajskému soudu nepředložil. Proto krajský soud zavázal žalovaného povinností žalobci tyto prokázané náklady řízení před Nejvyšším správním soudem uhradit, a to k rukám jeho zástupce, který je advokátem ( § 149 odst. 1 občanského soudního řádu za použití § 64 s. ř. s.) .

Poučení :

Toto rozhodnutí nabývá právní moci dnem doručení účastníkům (§ 54 odst. 5 s.ř.s. Proti pravomocnému rozhodnutí je přípustná kasační stížnost, kterou lze podat z důvodů uvedených v § 102 a násl. s.ř.s. ve lhůtě dvou týdnů po doručení rozhodnutí. Kasační stížnost se podává ke Krajskému soudu v Hradci Králové. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem. To neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

V Hradci Králové dne 18. března 2011 JUDr. Jan Rutsch, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru