Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 Af 14/2010 - 51Rozsudek KSHK ze dne 29.03.2011

Prejudikatura

57 Ca 133/2006 - 40


přidejte vlastní popisek

30Af 14/2010-51

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Rutsche a soudců JUDr. Heleny Konečné a JUDr. Pavla Kumprechta ve věci žalobce P. S., proti žalovanému Celnímu ředitelství Hradec Králové, Bohuslava Martinů 1672/8a, Hradec Králové, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 3. října 2008, č.j. 10685/08-060100-21, takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Žalobou napadeným rozhodnutím zamítl žalovaný odvolání žalobce proti rozhodnutí Celního úřadu Trutnov ze dne 7. července 2008, č.j. 3366-3/08-126100-021, kterým celní úřad nevyhověl žalobcově žádosti o vrácení dovozního cla ve výši 875,-- Kč vyměřeného dne 15. 5. 2008 rozhodnutím Celního úřadu Trutnov ev. č. 08CZ 126100-1010631-4 při propuštění zboží (motocyklu PEUGEOT XR6) do celního režimu volného oběhu.

V odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí žalovaný uvedl, že se žalobce dne 15. 5. 2008 dostavil na Celní úřad Trutnov a předložil k celnímu řízení zboží (motocykl PEUGEOT XR6), které navrhl propustit do volného oběhu. Zboží bylo předloženo bez tranzitních dokladů. Do protokolu o podaném vysvětlení

pokračování 30Af 14 /2010

č.j. 3060/08-126100-031 žalobce uvedl, že motocykl koupil v soudní dražbě u

Okresního soudu v Jičíně dne 14. 3. 2008 bez jakýchkoliv dokladů. Protože následně zjistil, že motocykl pochází ze Švýcarska, navrhl jej propustit do volného oběhu, čemuž celní úřad shora citovaným rozhodnutím vyhověl. Žalobce clo ve výši 875,- Kč uhradil a dne 30. 5. 2008 požádal u Celního úřadu Trutnov o prominutí cla s odůvodněním, že motocykl zakoupil v dobré víře, že je očištěný od všech dluhů a vad. Argumentoval také tím, že clo již bylo možná za zboží dříve zaplaceno, ale tuto skutečnost nemá možnost dohledat.

Celní úřad Trutnov posoudil uvedené podání dle názoru žalovaného správně jako žádost o vrácení cla. Stejně tak žalovaný souhlasil s tím, že této žádosti nevyhověl. Poukázal zejména na skutečnost, že žalobce zakoupil zboží v soudní dražbě bez jakýchkoliv dokladů, a tento fakt mu měl být signálem, že zakoupené zboží nebylo na území Společenství dovezeno v souladu s celními předpisy a že při uvedení motocyklu do provozu na pozemních komunikacích mohou nastat problémy.

Dále konstatoval, že žalobce si mohl ještě před koupí motocyklu, v souladu s článkem 11 celního kodexu, vyžádat informace o případném proclení či neproclení od celních orgánů, případně i informace o předchozích registracích na odboru evidence vozidel příslušného městského úřadu. Pokud tak neučinil, vystavil se možnému riziku při jeho legalizaci, resp. při uvádění do provozu. Tvrzení žalobce, že nebylo zjištěno nezaplacení cla (pravděpodobně myšleno v jiné zemi Evropské unie) nelze dle žalovaného nijak ověřit. Námitku, že celní dluh měl být vymáhán na skutečném dovozci odmítnul jako irelevantní, neboť skutečný dovozce není celním orgánům znám a žalobce podal Celnímu úřadu Trutnov celní prohlášení zcela dobrovolně (čímž se stal dlužníkem) a dobrovolně také uhradil celní dluh.

Žalovaný poukázal na čl. 44 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 450/2008, kterým se stanoví modernizovaný celní kodex Společenství, dle něhož celní dluh při dovozu vzniká v okamžiku, kdy je zboží, které není zbožím Společenství a které podléhá dovoznímu clu, propuštěno do volného oběhu. Celní dluh vzniká okamžikem přijetí celního prohlášení a dlužníkem je deklarant, tj. osoba, která činí celní prohlášení vlastním jménem.

K námitce žalobce, že v dražbě zakoupil zboží, na kterém neváznul celní dluh, poukázal na skutečnost, že jej Okresní soud v Jičíně upozornil na to, že „k přechodu vlastnictví na vydražitele nedochází na základě občanskoprávní smlouvy mezi soudem na straně jedné a vydražitelem na straně druhé. Jde tu o úkon v rámci řízení o výkon rozhodnutí, který uskutečňuje soud jako státní orgán. Proto kupující nemůže ani vůči soudu, ani vůči původnímu vlastníku uplatňovat práva z odpovědnosti za vady, jako je tomu například při koupi podle Občanského zákoníku“. Proto o žalobcově odvolání rozhodl, jak shora uvedeno.

Rozhodnutí žalovaného napadl žalobce včas podanou žalobou. Pokud jde o skutkový stav věci, popsal jej ve shodě s údaji uvedenými žalovaným, nesouhlasil ovšem s jeho právními závěry, zejména s tím, že při koupi motocyklu neměl projevit pokračování 30Af 14 /2010

dostatečnou pozornost. Ocitoval znění čl. 239 odst. 1 Nařízení Rady (EHS) č.

2913/92 ze dne 12. října 1992, kterým se vydává celní kodex Společenství (dále jen „celní kodex“), dle něhož lze clo prominout i z jiných důvodů, které vyplývají z okolností, jež nelze přičítat podvodnému jednání nebo hrubé nedbalosti zúčastněné osoby.

Zopakoval, že motocykl koupil v soudní dražbě očištěný od všech právních vad. To sice podle něj možná neznamená, že byl očištěn i od celního dluhu, ale tvrzení, že neprojevil dostatečnou opatrnost považoval za zcela nepřiměřené. O případném celním dluhu neměl v okamžiku prodeje nikdo ani tušení, neboť byl zabaven na prodejně, kde se prodával v tzv. komisi. To že byl bez dokladů, mohlo být způsobeno třeba tím, že je prodejce od vlastníka motocyklu zatím vůbec nedostal, nebo je nechtěl odevzdat, což by u osoby, které je zabavován majetek mohlo přicházet v úvahu. Nacházel-li se motocykl na území České republiky, muselo (mělo) být clo zaplaceno, a pokud nebylo (což ale dle žalobce není vůbec jisté), proti zákonu se provinil původní dovozce, nikoli žalobce. Závěr celních orgánů lze dle jeho názoru vykládat tak, že pokud občan automaticky nepředpokládá porušení zákonů, tedy bere jako normu jejich dodržování, jedná hrubě nedbale. Navrhl proto, aby krajský soud uložil žalovanému povinnost zaplacené clo vrátit.

K žalobě podal žalovaný vyjádření, které v zásadě kopírovalo obsah odůvodnění napadeného rozhodnutí. Nad rámec již uvedeného sdělil, že dovozní clo lze dle celního kodexu vrátit pouze případech vymezených v čl. 236 až 239 celního kodexu. Nařízení Komise (EHS) č. 2454/93 ze dne 2. července 1993, kterým se provádí nařízení Rady (EHS) č. 2913/92, kterým se vydává celní kodex Společenství (dále jen „Nařízení komise“), pak konkretizuje „jiné případy“ (uvedené v článku 239 celního kodexu, jehož aplikace se žalobce dovolává), kdy může být dovozní clo vráceno v čl. 899 až 904. Z jejich obsahu je pak dle žalovaného zřejmé, že na žalobcův případ nepochybně nedopadají.

Závěrem vyjádření k žalobě žalovaný ještě dodal, že žalobcovu obsahově shodnou žádost o vrácení daně z přidané hodnoty posoudilo Ministerstvo financí rovněž se závěrem, že podmínky k prominutí daně splněny nebyly a žalobcovu žádost rozhodnutím ze dne 29. 9. 2008, č.j. 25/76 887/2008-253, zamítlo. Navrhl proto, aby krajský soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.

Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů v řízení podle části třetí hlavy první a druhé dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen “s. ř. s”). Učinil tak bez nařízení jednání dle § 51 odst. 1 s. ř. s., když s tím žalobce souhlasil výslovně, žalovaný pak po řádném poučení souhlas udělil postupem dle § 51 odst. 1 věty druhé s. ř. s. O věci usoudil následovně.

Předně konstatoval, že mezi účastníky řízení není sporu ohledně již shora popsaného skutkového stavu věci. Spor je v tom, zda na základě tohoto skutkového stavu vzniká žalobci nárok na vrácení zaplaceného cla.

Žalobce se domnívá že ano a to s odvoláním na článek 239 odst. 1 (odrážka druhá) celního kodexu, podle něhož dovozní clo nebo vývozní clo lze vrátit nebo prominout i v jiných případech než podle článků 236, 237 a 238, které vyplývají z okolností, jež nelze přičítat podvodnému jednání nebo hrubé nedbalosti zúčastněné osoby. Dle žalobcova mínění právě toto ustanovení dopadá na jeho případ, neboť předmětné zboží koupil na soudní dražbě v dobré víře, že je „očištěno“ od všech právních vad.

S tímto názorem se krajský soud z níže uvedených důvodů ztotožnit nemohl. Nejprve nutno předeslat, že v řízení o vrácení cla dle celního kodexu leží břemeno tvrzení a důkazní břemeno ohledně naplnění podmínek uvedených v příslušném ustanovení celního kodexu (v přezkoumávané věci čl. 239 odst. 1) zcela na žadateli o vrácení cla (viz čl. 6 odst. 1 celního kodexu). K tomu srovnej například rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 12. 2007, č.j. 57 Ca 133/2006-40; dostupný na www.nssoud.cz.

S touto problematikou úzce souvisí otázka náležitostí jednotlivých žalobních námitek obsažených v podané žalobě, respektive v tomto případě jedné žalobní námitky shora uvedené. Problematikou náležitostí žalobních bodů se v minulosti opakovaně zabýval Nejvyšší správní soud, naposledy jeho rozšířený senát v rozsudku ze dne 24. 8. 2010, čj. 4 As 3/2008-78; dostupný na www.nssoud.cz. Uzavřel, že důvodem uvedení žalobních bodů ve smyslu § 71 odst. 1 písm. d) s. ř. s. je jednoznačné ustavení rámce požadovaného soudního přezkumu ve lhůtě zákonem stanovené k podání žaloby. Zákonný požadavek je proto naplněn i jen zcela obecným a stručným – nicméně srozumitelným a jednoznačným – vymezením skutkových a právních důvodů tvrzené nezákonnosti nebo procesních vad správního aktu tak, aby bylo zřejmé, v jaké části a z jakých hledisek se má soud věcí zabývat. V odůvodnění rozsudku uvedl Nejvyšší správní soud mimo jiné následující:

„Proto je třeba současně zdůraznit, že správní soudnictví je ovládáno zásadou dispoziční a koncentrační; od žalobce, který vymezuje hranice soudního přezkumu, se tedy oprávněně žádá procesní zodpovědnost. Soud za něj nesmí nahrazovat jeho projev vůle a vyhledávat na jeho místě vady napadeného správního aktu. Proto také, jak výše uvedeno, musí vymezení žalobního bodu - a setrvání na těchto mezích i v dalších fázích řízení - garantovat zásadu rovnosti účastníků řízení; stanoví tak i žalovanému meze jeho obrany, tedy to, k čemu se má vyjádřit a k čemu má předložit protiargumenty.

Jestliže žalobní bod těmto požadavkům vyhovuje, je projednání způsobilý v té míře obecnosti, v níž je formulován, a případně - v mezích této formulace - v průběhu řízení dále doplněn. K tomu je ale třeba dodat, že míra precizace žalobních bodů do značné míry určuje i to, jaké právní ochrany se žalobci u soudu dostane. Čím je žalobní bod - byť i vyhovující - obecnější, tím obecněji k němu může správní soud přistoupit a posuzovat jej. Není naprosto na místě, aby soud za žalobce spekulativně domýšlel další argumenty či vybíral z reality skutečnosti, které žalobu podporují.

pokračování 30Af 14 /2010

Takovým postupem by přestal být nestranným rozhodčím sporu, ale přebíral by

funkci žalobcova advokáta.“

Krajský soud považuje za vhodné upozornit na tyto závěry hned v počátku odůvodnění svého rozhodnutí zejména proto, že dle jeho názoru žalobce v přezkoumávané věci nárokům na specifikaci žalobních bodů dostál, neboť z obsahu (byť v podstatě jediné) žalobní námitky lze seznat čeho se týká a proti čemu prostřednictvím ní žalobce brojí. Zároveň však krajský soud konstatuje, že uvedená žalobní námitka byla vymezena velmi stručně a nekonkrétně. Proto předesílá, že se jí mohl zabývat pouze v míře obecnosti odpovídající míře obecnosti, jak byla žalobcem v žalobě vznesena.

Stručnost a nekonkrétnost žaloby spatřuje krajský soud především v tom, že žalobce nijak blíže nespecifikuje, v čem konkrétně ustanovení čl. 239 odst. 1 celního kodexu na jeho případ má dopadat. Krajský soud totiž musel přisvědčit žalovanému, že konkretizace „jiných případů“ zmíněných v uvedeném ustanovení je provedena v citovaném Nařízení komise (čl. 899 až 904). Žalovanému je nutno přisvědčit také v tom, že pod žádný z těchto případů vymezených v příslušných článcích Nařízení komise (které s ohledem na jejich rozsah nepovažuje krajský soud za vhodné a hlavně potřebné přepisovat) nelze žalobcův případ podřadit. Krajský soud pouze obecně konstatuje, že tyto případy se týkají typově zcela jiných situací. A znovu výslovně zdůrazňuje, že žalobce se o přiřazení svého případu pod některou z nich ani nesnažil, setrval pouze na obecném odkazu na již citovanou část čl. 239 celního kodexu a vyjádřil ničím neodůvodněný názor, že ji lze na jeho případ aplikovat. Z uvedených důvodů tomu tak však není.

Na podporu uvedeného závěru krajský soud pro úplnost připojuje ještě zmínku k žalobcovu tvrzení, že motocykl koupil v soudní dražbě a tedy očištěný od všech právních vad. V soudní dražbě (§ 328b až 329a občanského soudního řádu) se vydražitel stane vlastníkem vydražené věci, pokud řádně a včas zaplatí nejvyšší podání, a to s právními účinky k okamžiku udělení příklepu. Vydražitel nabude vlastnické právo originálně, neboť držená věc sice již byla ve vlastnictví někoho jiného, ale na nabyvatele přešla jinak než jejím převodem, tj. jinak než z vůle vlastníka. Vydražitel tedy nebývá vlastnictví na základě přechodu vlastnického práva. Přechodem vlastnictví k věci na vydražitele pak zanikají všechna věcná i obligační práva k věci cizí, která na věci do té doby vázla. Takto zanikne například zástavní a zadržovací právo, zajišťovací převod práva, předkupní právo, nájemní právo apod.

Tak tomu nepochybně bylo i v případě soudní dražby předmětného motocyklu. Celní dluh při dovozu však dle celního kodexu vzniká propuštěním zboží podléhajícího dovoznímu clu do volného oběhu a okamžikem přijetí celního prohlášení, když dlužníkem je deklarant. K okamžiku udělení příklepu, tedy k okamžiku přechodu vlastnického práva k motocyklu na žalobce, tak dotčený celní dluh na zboží neváznul, nemohlo tedy tímto způsobem dojít k jeho zániku.

pokračování 30Af 14 /2010

Žalobce ničím nedoložil ani svoji domněnku, že dovozní clo mohlo již být u nabytého motocyklu v minulosti zaplaceno jinou osobou, například původním dovozcem. A tím se krajský soud vrací k myšlence, kterou vyslovil již v úvodu svého hodnocení. A to že důkazní břemeno k prokázání existence zákonných podmínek pro vrácení cla leželo v přezkoumávaném řízení plně na žalobci. Ten však toto důkazní břemeno neunesl.

S ohledem na shora uvedené krajský soud shledal žalobu nedůvodnou, a proto ji zamítl v souladu s ustanovením § 78 odst. 7 s. ř. s.

Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení § 60 s. ř. s. Žalobce neměl ve věci úspěch, nemá proto na náhradu nákladů řízení právo. Žalovaný náklady řízení neúčtoval a krajský soud navíc z obsahu soudního spisu nezjistil, že by mu nějaké vznikly. Proto rozhodl o nákladech řízení tak, jak je uvedeno ve výroku II. rozsudku.

Poučení:

Toto rozhodnutí nabývá právní moci dnem doručení účastníkům (§ 54 odst. 5 s.ř.s.)

Proti pravomocnému rozhodnutí je přípustná kasační stížnost, kterou lze podat z důvodů uvedených v § 102 a násl. s.ř.s. ve lhůtě dvou týdnů po doručení rozhodnutí. Kasační stížnost se podává ke Krajskému soudu v Hradci Králové.

O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem. To neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

V Hradci Králové dne 29. března 2011

JUDr. Jan Rutsch, v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru