Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 Ad 9/2010 - 21Rozsudek KSHK ze dne 07.04.2011

Oprav. prostředek / ústav. stíž.
4 Ads 94/2011 (zamítnuto)

přidejte vlastní popisek

30Ad 9/2010-21

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Rutsche a soudců Mgr. Heleny Konečné a JUDr. Pavla Kumprechta ve věci žalobce L. P., zast. Mgr. Milošem Znojemským, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 29, proti žalovanému řediteli krajského ředitelství policie Královéhradeckého kraje, se sídlem Ulrichovo náměstí 810, Hradec Králové, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ve věcech služebního poměru ze dne 8. června 2010, č. ŘŘ-84/2010, takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Žalovaný shora označeným rozhodnutím zamítl odvolání žalobce proti rozhodnutí náměstka ředitele krajského ředitelství policie Královéhradeckého kraje pro vnější službu ve věcech služebního poměru ze dne 23. března 2010, č. VS-198/2010, kterým byl žalobce propuštěn ze služebního poměru podle § 42 odst. 1 písm. c) a § 42 odst. 5 písm. a) zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „služební zákon“), a uvedené rozhodnutí potvrdil.

Pokud jde o skutkový stav věci žalovaný (ve shodě se závěry prvoinstančního orgánu) zjistil, že žalobce v průběhu měsíce února 2009 požádal správce Fondu kulturních a sociálních potřeb tehdejšího krajského ředitelství policie Východočeského kraje o příspěvek na rekreaci ve výši 10.000,-- Kč, na který mu vznikl nárok. Zaměstnavateli doložil potvrzení cestovní agentury Gabi o objednání rekreace v termínu od 7. 5. 2009 do 14. 5. 2009 v celkové hodnotě 12.320,-- Kč. Do FKSP dne 20. 3. 2009 uhradil 2.320,-- Kč a z tohoto fondu byla dne 14. 4. 2009 uhrazena cestovní agentuře Gabi částka 12.320,-- Kč. V přesně nezjištěný den, bezprostředně po té, co byl cestovní agenturou vyrozuměn o potřebě sepsání smlouvy, žalobce rekreaci telefonicky stornoval a uvedenou finanční částku si nechal poslat na svůj bankovní účet. V rozporu s čl. 7 odst. 2 pokynu ředitele KŘP Včk Hradec Králové ze dne 6. 2. 2009 č. 46/2009 si tak ponechal částku 10.000,-- Kč pro svoji potřebu, místo aby ji vrátil zaměstnavateli. Tím mu způsobil škodu na majetku.

Dále žalovaný konstatoval, že státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové podal na žalobce žalobu, neboť jeho jednání kvalifikoval jako trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1 trestního zákona. Okresní soud v Hradci Králové pak rozhodl dne 25. 2. 2010 usnesením č.j. 6T 10/2010 tak, že podle § 223a odst. 1 za použití § 307 odst. 1 trestního řádu trestní stíhání žalobce podmíněně zastavil a stanovil zkušební dobu podmíněného zastavení trestního stíhání v trvání jednoho roku.

Pokud jde o právní hodnocení věci, žalovaný odkázal na znění ustanovení § 42 odst. 1 písm. c) služebního zákona a zdůraznil, že z uvedeného důvodu příslušník ze služebního poměru propuštěn být musí. Použití § 307 trestního řádu je dle žalovaného podmíněno přiznáním obviněného k činu. Tak tomu bylo i v případě žalobce, který se v hlavním líčení ke spáchání činu přiznal, škodu nahradil a s podmíněným zastavením trestního stíhání dal souhlas. Ve shodě se stanoviskem prvoinstančního názoru žalovaný dále konstatoval, že delikty příslušníků Policie České republiky jsou společností velmi citlivě vnímány a je podle nich posuzována činnost celého policejního sboru. Povinností služebních funkcionářů je pak vytvářet takové klima, aby k jednáním příslušníků v rozporu s právními předpisy nedocházelo, a dojde-li k nim, jsou povinni je v rámci svých kompetencí řešit. Zákonné podmínky pro propuštění žalobce ze služebního poměru tak dle jeho názoru byly naplněny.

S tím ovšem nesouhlasil žalobce ve včas podané žalobě. Dle něho musí být s ohledem na znění § 42 odst. 1 písm. c) služebního zákona pro propuštění ze služebního poměru kumulativně naplněny dva předpoklady. Jednak pravomocné rozhodnutí o podmíněném zastavení trestního stíhání a skutečnost, že jednání příslušníka bylo trestným činem. Druhá podmínka však v daném případě naplněna nebyla, neboť žalobcovo jednání nemůže být považováno za trestný čin z důvodu respektování presumpce neviny. Pokud došlo k podmíněnému zastavení trestního stíhání, je třeba hledět na žalobce jako na osobu, která žádný trestný čin nespáchala. Navíc vyjádřil přesvědčení, že část § 42 odst. 1 písm. c) služebního zákona tvořená slovy „a jednání, kterým trestný čin spáchal, je v rozporu s požadavky kladenými na pokračování 30Ad 9 /2010

příslušníka“ je protiústavní a mělo by být Ústavním soudem zrušeno, protože

presumpci neviny nerespektuje.

V dalších částech žaloby žalobce tuto svoji námitku v podstatě již pouze rozváděl. Poukázal na to, že aby bylo možné hovořit o určitém činu jako o trestném, musí dojít k pravomocnému odsouzení osoby podezřelé z jeho spáchání. K tomu v jeho případě nedošlo. Zdůraznil dále, že se nikdy ke spáchání trestného činu nepřiznal, ale naopak soustavně zdůrazňoval, že mezi ním a majitelkou cestovní agentury došlo k nedorozumění. V daném případě tak zcela chyběla subjektivní stránka trestného činu. Celou událost považoval za nepříjemný omyl a vyjádřil nad ním lítost.

Pokud jde o odůvodnění usnesení o podmíněném zastavení jeho trestního stíhání, pak dle žalobce obsahuje nepřesné pasáže, které neodpovídají průběhu hlavního líčení. Pokud žalovaný při svém rozhodování vycházel pouze z obsahu odůvodnění tohoto usnesení, pak rozhodoval o žalobcově propuštění ze služebního poměru na základě nesprávně interpretovaných skutečností neodpovídajících tomu, co skutečně sdělil při hlavním líčení. Znovu zopakoval, že se ke spáchání trestného činu nedoznal, pouze projevil lítost nad souhrou nešťastných náhod, která vyústily v nedorozumění mezi ním a majitelkou cestovní agentury, přičemž v důsledku nekontrolování svého účtu včas nezjistil, že mu byla na účet zaslána částka o 10.000,- Kč vyšší, než jakou za zájezd zaplatil. Žalobce rozhodně neměl v úmyslu si tuto částku přisvojit a z jeho strany mělo jít tedy pouze o nedbalostní jednání, čímž nemohlo dojít k naplnění skutkové podstaty trestného činu zpronevěry, která vyžaduje dle § 3 odst. 3 trestního zákona úmyslné zavinění. V souvislosti s tím vytkl žalovanému, že rozhodoval pouze na základě obsahu usnesení o podmíněném zastavení žalobcova trestního stíhání, aniž by zkoumal, zda žalobce trestný čin opravdu spáchal. O naplnění skutkové podstaty trestného činu zpronevěry by se tak dle žalobce jednalo tehdy, pokud by se během hlavního líčení ke spáchání tohoto trestného činu doznal. Upozornil také, že ustanovení § 42 odst. 1 písm. c) služebního zákona hovoří při vymezení druhé ze zákonných podmínek pro propuštění příslušníka ze služebního poměru výslovně o trestném činu, nikoliv o činu. Institut podmíněného zastavení trestního stíhání se pak dle jeho názoru dá použít i v případech, kdy se obviněný dozná k činu, aniž by tento čin obsahoval všechny znaky činu trestného. Doznání ke spáchání trestného činu tedy nepovažoval pro aplikaci tohoto právního institutu za nutné.

Žalobou napadené rozhodnutí, jakož i jemu předcházející rozhodnutí správního orgánu prvého stupně, tak žalobce považoval za nezákonná, neboť v jeho případě nedošlo k naplnění obou předpokladů pro propuštění příslušníka ze služebního poměru dle § 42 odst. 1 písm. c) služebního zákona, a navrhl, aby je krajský soud z toho důvodu zrušil.

K žalobě podal žalovaný stručné vyjádření. V něm v podstatě pouze zopakoval zjištěný skutkový stav věci a zopakoval i své právní závěry obsažené v odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí. Za podstatné považoval zjištění

soudu, že v žalobcově případě byly naplněny zákonné podmínky pro podmíněné zastavení jeho trestního stíhání. Mezi ty patří i doznání ke spáchání trestného činu. Za této situace byly naplněny zákonné důvody pro propuštění žalobce ze služebního poměru. Proto žalovaný navrhl, aby krajský soud žalobu zamítl.

Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů v řízení podle části třetí hlavy první a druhé dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Učinil tak bez nařízení jednání, neboť s tím účastníci řízení výslovně souhlasili. O věci usoudil následovně.

Její podstatou je výklad ustanovení § 42 odst. 1 písm. c) služebního zákona a § 307 odst. 1 trestního řádu. Dle prvního z citovaných ustanovení musí být příslušník propuštěn, jestliže bylo v řízení o úmyslném trestném činu pravomocně rozhodnuto o podmíněném zastavení jeho trestního stíhání, bylo pravomocně schváleno narovnání nebo bylo pravomocně rozhodnuto o podmíněném odložení návrhu na potrestání a jednání, kterým trestný čin spáchal, je v rozporu s požadavky na příslušníka. Dle druhého ustanovení může se souhlasem obviněného soud v řízení o přečinu podmíněně zastavit trestní stíhání, jestliže a) obviněný se k činu doznal, b) nahradil škodu, pokud byla činem způsobena, nebo s poškozeným o její náhradě uzavřel dohodu, anebo učinil jiná potřebná opatření k její náhradě, a vzhledem k osobě obviněného, s přihlédnutím k jeho dosavadnímu životu a k okolnostem případu lze důvodně takové rozhodnutí považovat za dostačující.

Pokud jde o přezkoumávanou věc, je nesporné, že Okresní soud v Hradci Králové usnesením ze dne 25. 2. 2010, č.j. 6T 10/2010, podle § 223a odst. 1 za použití § 307 odst. 1 trestního řádu podmíněně zastavil trestní stíhání žalobce vedené pro trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1 trestního zákona a stanovil zkušební dobu podmíněného zastavení trestního stíhání v trvání jednoho roku. Tuto skutečnost nezpochybňuje ani žalobce. Tvrdí ovšem, že v odůvodnění usnesení je uvedena nepravda, pokud soud konstatoval, že se žalobce ke spáchání činu doznal. Žalobce v souvislosti s tím odkázal na obsah protokolu o hlavním líčení, z něhož prý vyplývá, že tomu tak nebylo.

S tímto žalobcovým tvrzením se však krajský soud ztotožnit nemohl. Žalobce se totiž mýlí, pokud se domnívá, že zákonné podmínky pro podmíněné zastavení jeho trestního stíhání nebyly naplněny, protože se výslovně k trestnému činu zpronevěry dle § 248 odst. 1 trestního zákona nedoznal. Měl se dle jeho názoru doznat toliko „k činu“, jak vyžaduje § 307 odst. 1 písm. a) trestního řádu.

Předně nutno konstatovat, že podmínku „obviněný se k činu doznal“ nelze vykládat jinak, než že oním činem je nutno rozumět přečin, pro který je s obviněným vedeno trestní řízení. Jiný výklad by byl zcela nelogický a v rozporu se smyslem institutu podmíněného zastavení trestního stíhání. Jeho použití přichází v úvahu právě jen a pouze za předpokladu, že obviněný přečin, pro který je s ním vedeno

trestní řízení, nepopírá a doznává jej, samozřejmě při současném splnění dalších shora citovaných podmínek.

Za doznání ve smyslu § 307 odst. 1 písm. a) trestního řádu pak lze dle krajského soudu považovat i výpověď obviněného, ve které dozná skutečnosti umožňující závěr o tom, že se trestného činu dopustil, aniž by výslovně uvedl, že se cítí vinen určitým konkrétním trestným činem (srovnej usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. 5. 2005, sp. zn. 4 To 383/2005). Tak tomu bylo v přezkoumávané věci. Z obsahu protokolu o hlavním líčení ze dne 25. 2. 2010 lze totiž seznat, že skutkový stav věci popsal žalobce ve shodě s obsahem žaloby. Popíral toliko, že by jeho jednání bylo úmyslné. K celé záležitosti mělo dojít v důsledku nedorozumění mezi ním a majitelkou cestovní agentury. Jeho obhájce v závěrečné řeči uvedl: „Zdůrazňujeme, že dle našeho názoru ani nebyla naplněna skutková podstata trestného činu zpronevěry, protože částka nebyla svěřena přímo obžalovanému, byla od policie zaslána na účet cestovní agentury a došlo k tomu, že agentura ji omylem zaslala obžalovanému v souvislosti s nedorozuměním, nikoliv, že by částku dostal od policie přímo obžalovaný a zpronevěřil ji. Na základě toho jsme přesvědčeni, že je na místě zprostit obžalovaného obžaloby, ovšem nebráníme se podmíněnému zastavení trestního stíhání v této věci.“ I žalobcova obhajoba tedy měla zato, že zákonné podmínky pro podmíněné zastavení žalobcova trestního stíhání jsou dány.

Ostatně pokud by žalobce s usnesením o podmíněném zastavení svého trestního stíhání pro skutek, který byl ve výroku usnesení přesně popsán, nesouhlasil, mohl proti němu v souladu s poučením podat opravný prostředek. Tohoto práva se ale ihned po vyhlášení usnesení vzdal. Jinými slovy, považoval zákonné podmínky pro podmíněné zastavení trestního stíhání za naplněné. Tvrzení, že tomu tak nebylo a že následné písemné vyhotovení usnesení obsahuje ve svém odůvodnění nepřesnosti, proto krajský soud považuje za účelové a nemohl jej vyslyšet.

Udržitelný nebyl ani žalobcův výklad ustanovení § 42 odst. 1 písm. c) služebního zákona. Ten stanoví, že příslušník musí být propuštěn, pokud jsou současně splněny dvě podmínky. Jestliže v řízení o úmyslném trestném činu bylo pravomocně rozhodnuto o podmíněném zastavení trestního stíhá (což s ohledem na shora uvedené bylo a to zcela v souladu s 307 trestního řádu) a jestliže jednání, kterým trestný čin spáchal, je v rozporu s požadavky kladenými na příslušníka. Obě z uvedených podmínek logicky navazují na shora popsaný institut podmíněného zastavení trestního stíhání. Krajský soud připomíná, že jednou z podmínek možnosti jeho použití je, že má soud postaveno najisto, že se obviněný přečinu, pro který je s ním vedeno trestní řízení, dopustil, tedy že jej spáchal. Jinak by použití uvedeného institutu nepřicházelo v úvahu. Není tedy porušením zásady presumpce neviny, pokud druhá z uvedených podmínek hovoří o „jednání, kterým trestný čin spáchal“. Tato formulace pouze vychází z faktu, že otázku spáchání trestného činu již nutně musel posoudit soud, pokud trestní stíhání podmíněně zastavil. Nemá tedy žalobce pravdu v tom, že otázku, zda spáchal či nespáchal trestný čin, měli přes existenci

usnesení o podmíněném zastavení trestního stíhání posuzovat služební funkcionáři v rámci řízení o propuštění ze služebního poměru. Nikoliv. Naopak správní orgány v otázce spáchání trestného činu správně vycházely ze závěrů soudu (ostatně sám žalobce v jiné části žaloby uvádí, že to může být pouze soud, kdo je oprávněn o tom, zda byl spáchán trestný čin, rozhodnout) s odkazem na existenci usnesení o podmíněném zastavení trestního stíhání a zaměřily se na posouzení toho, co jim přísluší. Tedy zda tento trestný čin je v rozporu s požadavky kladenými na příslušníka. Dospěly k závěru, že ano, přičemž s tímto závěrem a jeho odůvodněním krajský soud plně souhlasí a ani žalobce proti němu v žalobě nic nenamítl.

Krajský soud znovu opakuje, že druhá z podmínek obsažených v § 42 odst. 1 písm. c) služebního zákona vyjádřená slovy „a jednání, kterým trestný čin spáchal, je v rozporu s požadavky kladenými na příslušníka“, není z důvodů shora uvedených v rozporu se zásadou presumpce neviny a krajský neshledal, že by toto zákonné ustanovení bylo v rozporu s některou jinou ze zásad zakotvených v Ústavě České republiky nebo v Listině základních práv a svobod.

Dospěl proto k závěru, že žaloba není důvodná, proto ji zamítl v souladu s ustanovením § 78 odst. 7 s. ř. s.

Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení § 60 s. ř. s. Žalobce neměl ve věci úspěch, nemá proto na náhradu nákladů řízení právo. Žalovaný náklady řízení neúčtoval a krajský soud navíc z obsahu soudního spisu nezjistil, že by mu nějaké vznikly. Krajský soud proto rozhodl o nákladech řízení tak, jak je uvedeno ve výroku II. rozsudku.

Poučení:

Toto rozhodnutí nabývá právní moci dnem doručení účastníkům (§ 54 odst. 5 s. ř. s.).

Proti pravomocnému rozhodnutí je přípustná kasační stížnost, kterou lze podat z důvodů a za podmínek uvedených v § 102 a násl. s. ř. s. ve lhůtě 2 týdnů po doručení rozhodnutí ke Krajskému soudu v Hradci Králové. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

V Hradci Králové dne 7. dubna 2011

JUDr. Jan Rutsch, v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru