Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 Ad 8/2010 - 31Rozsudek KSHK ze dne 03.08.2011

Prejudikatura

4 Ads 120/2009 - 88

Oprav. prostředek / ústav. stíž.
6 Ads 127/2011 (zamítnuto)

přidejte vlastní popisek

30Ad 8/2010-31

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Rutsche a soudců Mgr. Heleny Konečné a JUDr. Pavla Kumprechta ve věci žalobkyně obchodní společnosti ČSAD Semily, a.s., se sídlem Na Rovinkách 211, 513 25 Semily, zastoupené Mgr. Jiřím Hoňkem, advokátem se sídlem Senovážné náměstí 978/23, 110 00 Praha, proti žalované České správě sociálního zabezpečení, pracoviště Ústí nad Labem, Revoluční 3289/15, 400 01 Ústí nad Labem, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 25. května 2010, č.j. 45091/010/9010/21.04.10/JT/116/R, takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Žalovaná shora označeným rozhodnutím zamítla odvolání žalobkyně proti rozhodnutí Okresní správy sociálního zabezpečení Semily (dále také „okresní správa“) ze dne 30. 3. 2010, č.j. 45009/010/9012/29.12.09/JS/010/PŘ/R, a toto rozhodnutí potvrdila. Okresní správa jím zamítla žádost žalobkyně o vrácení přeplatku na pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti (dále jen „přeplatek na pojistném“) uhrazeného žalobkyní za měsíce leden 2007 až červen 2007.

Z odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí vyplynulo, že žalobkyně jako plátce pojistného podala dne 29. 12. 2009 u okresní správy žádost o vrácení přeplatku na pojistném za shora uvedené období, neboť dle jejího názoru bylo pojistné vykázáno bez právního důvodu. Žalovaná dále popsala průběh řízení, které bylo nejprve okresní správou přerušeno, neboť jeho výsledek byl odvislý od vyřešení předběžné otázky, o níž rozhodoval Nejvyšší správní soud. Stalo se tak rozhodnutím Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 2. 2010, č.j. 4 Ads 120/2009-88, a proto následně okresní správa v řízení pokračovala.

Žalovaná dále odkázala na právní závěr okresní správy, podle něhož žádosti o vrácení přeplatku na pojistném nelze vyhovět, protože v období od 1. 1. 2007 do 30. 6. 2007 byly organizace a malé organizace poplatníky pojistného a měly povinnost platit pojistné za sebe, a proto jejich platební povinnost v tomto období nezanikla. Vyměřovací základ organizace a malé organizace dle zákona č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, ve znění účinném od 1. 1. 2007 do 30. 6. 2007 (dále jen „zákon č. 589/1992 Sb.“), bylo možné pomocí příslušných interpretačních postupů z ustanovení citovaného zákona stanovit natolik určitě jako částku odpovídající úhrnu vyměřovacích základů zaměstnanců, že o jeho vymezení nemohlo být žádných nejasností. Jestliže tedy z tohoto důvodu okresní správa žádost žalobkyně o vrácení přeplatku na pojistném za uvedené období zamítla, postupovala tak dle žalované v souladu s právními předpisy.

Žalovaná nesouhlasila ani s námitku nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí. V uvedené věci je podle ní zcela zásadní otázkou, zda plátci pojistného v uvedeném období pojistné uhradili či neuhradili. Poukázala, že do doby rozpoutání mediální kampaně neměla žalobkyně žádné pochybnosti, neboť na přehledech o výši pojistného a vyplacených dávkách za uvedené období stanovila vyměřovací základ a vykázala pojistné, které následně odvedla. Okresní správa tedy nemohla postupovat v rozporu s čl. 4 odst. 1 a 2 Listiny základních svobod, protože v dané věci žalobkyni žádnou povinnost neuložila. Žalobkyně totiž svým postupem sama potvrdila správnost závěrů Nejvyššího správního sodu. Nesouhlas vyjádřila žalovaná také s názorem žalobkyně ohledně řešení předběžné otázky. S přihlédnutím ke znění § 57 odst. 1 písm. a) správního řádu využila Česká správa sociálního zabezpečení probíhajícího řízení o kasační stížnosti, v níž předmětem sporu byl výklad ohledně stanovení vyměřovacího základu organizace a malé organizace v období leden až červen 2007, tj. v obdobné záležitosti. Tím pregnantně naplnila Hlavu II. správního řádu. Shora citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu obdržela Česká správa sociálního zabezpečení již 2. 3. 2010, prvoinstanční orgán pak ve věci rozhodl až 30. 3. 2010. Závěr Nejvyššího správního soudu je pak pro soud nižší instance závazný. Proto žalovaná neshledala důvod pro změnu nebo zrušení odvoláním napadeného rozhodnutí okresní správy a rozhodla, jak shora uvedeno.

Ve včas podané žalobě žalobkyně s tímto postupem žalované nesouhlasila. Nejprve popsala podrobně průběh správního řízení o své žádosti o vrácení přeplatku (vydání bezdůvodného obohacení) ze dne 29. 12. 2009, kterou požádala o vrácení

přeplatku na pojistném hrazeném žalobkyní za zaměstnance v období prvního pololetí roku 2007. Následně dospěla k závěru, že žalobou napadené rozhodnutí, stejně jako jemu předcházející rozhodnutí okresní správy, jsou postavena „na nesprávném výkladu platných právních předpisů, když výrok a vůbec předložené závěry postrádají zákonnou oporu a dále je zcela vadně vykládán a užíván institut předběžné otázky“. Tyto názory žalobkyně v dalších částech žaloby rozvedla.

Rozhodnutí správních orgánů ve věci považovala za nepřezkoumatelná a odporující platným právním předpisům, protože neobsahují relevantní důvody pro výrok, naopak jsou postavena na argumentech nepřípustných a nerelevantních, nadto s nedostatečným odůvodněním. Správní orgány dle ní postavily své právní závěry pouze na tom, že v citovaném rozsudku Nejvyššího správního soudu byla vyřešena předběžná otázka ve smyslu § 57 odst. 2 správního řádu. Argumenty žalobkyně pak žalovaná odbyla pouze konstatováním, že má jiný názor, nikterak však s nimi nepolemizovala. Žalovaná tak automaticky přejala závěry Nejvyššího správního soudu, aniž by svůj postup blíže odůvodnila. Takový postup je dle žalobkyně v rozporu s § 68 odst. 3 správního řádu, který stanoví požadavky na odůvodnění rozhodnutí. To považovala žalobkyně ze shora uvedených důvodů za nedostatečné, což dle jejího názoru činí napadené rozhodnutí nepřezkoumatelným.

Správní orgány neměly dále pochopit institut předběžné otázky zakotvený v § 57 správního řádu. Dle žalobkyně nebyl v daném případě naplněn ani jeden z jeho definičních znaků. Řízení, v němž byl vydán dotčený rozsudek Nejvyššího správního soudu a v němž měla být dle žalované řešena předběžná otázka, bylo totiž vedeno mezi zcela odlišnými účastníky a o skutkově odlišné situaci. Nejednalo se o vrácení přeplatku na pojistném, ale o otázku zákonnosti platebního výměru OSSZ Česká Lípa, kterým byl plátci pojistného dodatečně vyměřen nedoplatek na pojistném za předmětné období. Jediným společným rysem obou správních řízení tak je otázka právního posouzení výkladu zákona č. 589/1992 Sb. ve znění účinném v období prvního pololetí roku 2007. V řízení před Nejvyšší správním soudem tedy nemohla být řešena předběžná otázka. Bylo proto primárním úkolem správních orgánů provést aplikaci a výklad zákona č. 589/1992 Sb. Nebyly vázány rozhodnutím jiného orgánu, včetně Nejvyššího správního soudu.

Žalobkyně k této problematice dále uvedla, že i pokud by v rozsudku Nejvyššího správního soudu předběžná otázka pro správní řízení v dané věci skutečně řešena byla, pak tato předběžná otázka nebyla rozsudkem v tomto řízení pravomocně rozhodnuta. Došlo jím totiž pouze ke zrušení prvostupňového soudního rozhodnutí a vrácení věci k dalšímu řízení. Žalobkyni přitom není známo, že by jakékoliv ustanovení správního řádu stanovilo, že správní orgán je vázán též nepravomocnými rozhodnutími soudu za předpokladu, že obsahují právní názor závazný toliko pro soud nižšího stupně.

Z tvrzení, že dle rozsudku Nejvyššího správního soudu nezanikla platební povinnost a vyměřovací základ bylo možno stanovit pomocí interpretačních postupů, dle žalobkyně vůbec není patrné, z jakých konkrétních úvah správní orgány

vycházely, proč platební povinnost nezanikla, jak dle jejich názoru mělo být vypočteno pojistné a v jaké výši, jak měl být vyměřovací základ stanoven apod. Tím opětovně podpořila své tvrzení o nepřezkoumatelnosti žalovaného rozhodnutí.

V další části žaloby žalobkyně polemizovala se závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 2. 2010, č.j. 4 Ads 120/2009-88. Podstatou sporu podle ní není to, zda existovala platební povinnost, ale zda bylo možné stanovit výši pojistného. Se závěrem Nejvyššího správního soudu, že a jakým způsobem bylo možno při stanovení výše pojistného postupovat, žalobkyně nesouhlasila a vyslovila přesvědčení, že citovaný rozsudek v tomto směru vychází z chybného, ne-li tendenčního výkladu českého právního řádu, který bude muset být v nejbližší době nutně přehodnocen, ať už samotným Nejvyšším správním soudem nebo Ústavním soudem po uskutečněném řízení o ústavní stížnosti.

Dle žalobkyně ze zákona č. 589/1992 Sb. ve znění účinném pro dané období vyměřovací základ určit nejde. Faktem totiž zůstává, že vyměřovací základ v tomto zákonu výslovně definován nebyl a nebylo v něm uvedeno ani jediné ustanovení, jež by, třeba i nepřímo, určovalo, co se vyměřovacím základem organizací a malých organizací rozumí. Pokud nebylo možno určit vyměřovací základ, nebylo možné stanovit ani výši pojistného. Základ totiž činil 0,- Kč a žalobkyně tak byla povinna na pojistném odvést také 0,- Kč. Jakýkoliv jiný závěr považovala žalobkyně za neobhajitelný. Nejvyšší správní soud pak dle jejího názoru definoval vyměřovací základ pomocí logicky nekonzistentní konstrukce a demagogie. Pokud konstatoval, že vyměřovací základ organizací a malých organizací činil v rozhodném období součet vyměřovacích základů jejich zaměstnanců proto, že byly povinny odvádět pojistné za své zaměstnance a vyměřovací základ pro zaměstnance stanoven byl, pak žalobkyni unikala souvztažnost mezi tím, že organizace a malá organizace platí pojistné za zaměstnance a mezi výší jejího vyměřovacího základu. Dle žalobkyně to, že organizace a malé organizace byly poplatníky a odváděly pojistné za zaměstnance, jejichž vyměřovací základ byl znám, bez dalšího neumožňuje stanovit vyměřovací základ organizace a malé organizace.

Zdůraznila, že její výklad je, na rozdíl od výkladu Nejvyššího správního soudu, také ústavně konformní s ohledem na znění čl. 2 odst. 3 a 4 Ústavy České republiky, jakož i ustanovení čl. 2 odst. 2 a 3, čl. 4 a čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod. Považovala za nepřípustné, aby stát či státní orgány vymáhaly po soukromoprávních subjektech povinnosti, které nejsou stanoveny zákonem, jako tomu je v daném případě. Ze shora uvedených důvodů povinnost organizací a malých organizací hradit pojistné ze součtu vyměřovacích základů jejich zaměstnanců zákonem stanovena nebyla. Tato povinnost tedy neexistovala, respektive činila 0,- Kč, když vyměřovací základ organizací a malých organizací nebyl vůbec definován. Odvození výše vyměřovacího základu pak možné nebylo, protože zákon č. 589/1992 Sb. žádný návod v tomto směru neposkytoval.

Na tomto závěru dle žalobkyně nic nemění skutečnost, že většina organizací a malých organizací své pojistné v daném období odvedla. Pokračovaly totiž pouze mechanicky v odvodech tak, jak byly zvyklé z předcházejících období.To ovšem neznamená, že by tímto postupem prováděly nějaký výklad zákona a svou povinnost dovozovaly, protože je naprosto nepřípustné, že by subjekt sám sobě mohl stanovit veřejnoprávní povinnost nad rámec zákona pouze tím, že nesprávně vyloží zákon, respektive nezachytí změnu zákona. Žalobkyně tak neučinila nic jiného, než že provedla nesprávný výpočet pojistného (omylem odvedla pojistné v nesprávné výši), proto by jí měl být tento přeplatek vrácen, což jí správní orgány protiprávně odpírají.

Žalobkyně proto navrhla, aby krajský soud žalobou napadené rozhodnutí, jakož i jemu předcházející rozhodnutí správního orgánu nižšího stupně, zrušil a věc žalované vrátil k dalšímu řízení.

K žalobě podala žalovaná vyjádření. Uvedla, že při rozhodování samozřejmě vycházela z citovaného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu a znovu objasnila, proč řízení vedené o její kasační stížnosti v této věci pojala jako předběžnou otázku. Pokud jde o námitku nepřezkoumatelnosti jejího rozhodnutí, pak podle ní není rozhodující, zda v odůvodnění rozhodnutí správní orgán rozvede svou úvahu na několika stranách textu, anebo ji shrne ve stručném vyjádření. Závěr Nejvyššího správního soudu ohledně interpretace odvození pojmu vyměřovacího základu organizace a malé organizace v zákoně č. 589/1992 Sb. byl právě tou předběžnou otázkou, kterou se nadále žalovaná ve svém rozhodování o přeplatcích na pojistném řídí. Pro uvedené řízení před Nejvyšším správním soudem a pro řízení o žádosti žalobkyně byla totiž společná zásadní otázka, a to vyřešení sporu o právní názor ve věci vyměřovacího základu organizace či malé organizace v daném období. Žalovaná tak nespatřila žádné pochybení v tom, že své rozhodnutí opřela o právní názor Nejvyššího správního soudu, se kterým se plně ztotožňuje, a který byl v odůvodnění jeho rozsudku jednoznačně formulován a opřen o podrobnou právní argumentaci.

Žalovaná proto trvala na svých závěrech a navrhla, aby krajský soud žalobu zamítl.

K vyjádření žalované podala žalobkyně ještě repliku. Zopakovala, že rozhodnutí žalované i rozhodnutí okresní správy jsou zatížena nejen vadou v podobě nezákonné aplikace hmotného práva, ale že jsou také nepřezkoumatelná pro nedostatek důvodů a nezákonná pro procesní vady, které předcházely jejich vydání, konkrétně pro nezákonnost přerušení řízení. Nedostatek důvodů je dán tím, že se správní orgány obou stupňů omezily pouze na citaci rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 2. 2010, čj. 4 Ads 120/2009-88, aniž by nějak vysvětlily, proč a jak se na projednávanou věc vztahuje. Žalobkyně zdůraznila maximu zakotvenou v čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod, podle které lze daně a poplatky ukládat jen na základě zákona. Zákon, který povinnost platit daň nebo poplatek ukládá (v tomto případě zákon č. 589/1992 Sb.) musí bez jakýchkoliv pochybností stanovit tři veličiny – sazbu daně nebo poplatku, rozhodné období, za něž se takový odvod vybírá, a vyměřovací základ. Způsob určení vyměřovacího základu organizace a malé

organizace zákon č. 589/1992 Sb. v rozhodném období prvního pololetí roku 2007 neobsahoval.

Žalobkyně vyjádřila nesouhlas s premisou obsaženou v citovaném rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, že neurčitost některého ustanovení právního předpisu nutno považovat za rozpornou s požadavkem právní jistoty, a tudíž i právního státu toliko tehdy, jestliže intenzita takové neurčitosti vylučuje možnost stanovení jeho normativního obsahu pomocí obvyklých interpretačních postupů. Použitelnost této premisy však dle žalobkyně není neomezená a nemůže jí být napraveno jakékoliv pochybení zákonodárce. Dle jejího mínění Nejvyšší správní soud pracoval s uvedenou premisou zcela excesivně a na pozadí jeho rozhodnutí se jednoznačně odrazila snaha projevit šetrnost vůči státnímu rozpočtu.

Ve zbývajících částech repliky žalobkyně v podstatě zopakovala svá shora uvedená žalobní tvrzení. Závěrem shrnula, že napadené rozhodnutí vykazuje současně tři důvody, pro které je možné přistoupit k jeho zrušení. Zakládá se na výkladu zákona o pojistném, který nepřihlíží k ústavnímu pořádku a excesivním výkladem dovozuje neexistující platební povinnost poplatníka pojistného, když navíc pro tento závěr neuvádí žádné důvody. Ty přitom nelze nahradit citací soudního rozhodnutí, aniž by byl vysvětlen vztah tohoto soudního rozhodnutí k předmětu správního řízení. Stejně tak nebyly vypořádány námitky žalobkyně proti citovanému rozsudku Nejvyššího správního soudu, který nahrazuje odůvodnění v rozhodnutí žalované. Rovněž nezákonnost procesního postupu při přerušení řízení se promítla do nezákonnosti meritorního rozhodnutí. Proto žalobkyně zůstala na svém původním žalobním petitu.

Následně krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů v řízení podle části třetí hlavy první a druhé dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen “s. ř. s”). Učinil tak bez nařízení jednání dle § 51 odst. 1 s. ř. s., když k takovému postupu dala žalobkyně souhlas výslovně, žalovaná pak takový souhlas udělila postupem dle § 51 odst. 1 věty druhé s. ř. s., o čemž byla ve výzvě předsedy senátu řádně poučena. O věci usoudil následovně.

Předně považoval za vhodné vypořádat se s žalobní námitkou týkající se problematiky předběžné otázky. Tu upravuje § 57 správního řádu. Základním definičním znakem právního institutu předběžné otázky je to, že se jedná o otázku, o níž nepřísluší správnímu orgánu rozhodnout. Předmětem správního řízení o žádosti žalobkyně o vrácení přeplatku na pojistném bylo posouzení právní otázky, zda žalobkyni vznikl za období leden až červen 2007 přeplatek na pojistném, resp. zda byla v tomto období povinna platit pojistné. O této otázce samozřejmě orgánům České správy sociálního zabezpečení rozhodnout příslušelo, k rozhodnutí o této otázce měly pravomoc. Krajský soud proto musel dát za pravdu žalobkyni v tom, že prvoinstanční správní orgán pochybil, pokud řízení z tohoto důvodu přerušil a pokračoval v něm až poté, co Nejvyšší správní soud rozhodl ve věci vedené pod sp. zn. 4 Ads 120/2009.

Následně si však krajský soud musel položit otázku, jestli uvedená vada řízení měla vliv na zákonnost rozhodnutí o věci samé. A dospěl k závěru, že nikoliv. Ostatně ani žalobkyně, pokud vytýkala správním orgánům uvedené pochybení, nespecifikovala, v čem konkrétně se mělo dotknout jejích práv či právem chráněných zájmů. Ano, v důsledku nemístného přerušení řízení došlo bezpochyby k jeho prodloužení, proti němuž by se žalobkyně v určité fázi teoreticky mohla bránit žalobou na ochranu proti nečinnosti správních orgánů ve smyslu § 79 a násl. s. ř. s., ale na zákonnost rozhodnutí, které správní orgány vydaly poté, co v řízení pokračovaly, tato skutečnost vliv neměla. Krajský soud tedy neshledal, že by uvedená vada řízení představovala důvod pro zrušení žalobou napadeného rozhodnutí.

Jinou otázkou je, že správní orgány z právních závěrů obsažených v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 2. 2010, č.j. 4 Ads 120/2009-88, (bez ohledu, že se nejednalo o předběžnou otázku pro dané správní řízení) vyšly, stručně je zrekapitulovaly a odkázaly na ně. Žalobkyně má pravdu, že ve správním řízení, které bylo předmětem přezkumu soudů ve správním soudnictví ve shora označené věci, se nejednalo se o vrácení přeplatku na pojistném, ale orgány České správy sociálního zabezpečení v něm dodatečně vyměřily nedoplatek na pojistném za období prvního pololetí roku 2007. Za pravdu již však krajský soud dát žalobkyni nemůže, pokud tvrdí, že z toho důvodu nejsou závěry Nejvyššího správního soudu, které ve shora označeném rozsudku učinil, použitelné pro správní řízení v její věci, tedy ve věci žádosti o vrácení přeplatku na pojistném. Právní otázka relevantní pro posouzení obou skutkových situací je totiž identická. Tedy zda organizace a malé organizace byly povinny v období leden až červen 2007 platit pojistné za situace, kdy v tomto časovém období zákon č. 589/1992 Sb. neobsahoval ustanovení, jež by výslovně stanovilo vyměřovací základ organizace a malé organizace.

A právě touto otázkou se Nejvyšší správní soud v již několikráte citovaném rozsudku ze dne 25. 2. 2010, č.j. 4 Ads 120/2009-88; dostupný na www.nssoud.cz, zabýval. Z odůvodnění tohoto rozsudku považuje krajský soud za vhodné a přiléhavé ocitovat následující závěry :

„52. Lze tedy shrnout, že v důsledku několika novelizací zákona č. 589/1992 Sb. přijatých v roce 2006 došlo k legislativnímu pochybení, které spočívalo v tom, že tento zákon pro období od 1. 1. 2007 do 30. 6. 2007 neobsahoval výslovnou definici vyměřovacího základu organizace a malé organizace jakožto jednoho ze základních pojmů právní konstrukce pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti.

53. Vymezení pojmu vyměřovacího základu organizace a malé organizace v nařízení vlády č. 39/2007 Sb., které nabylo účinnosti dnem 1. 3. 2007, bránila výhrada zákona, neboť ze zákona č. 589/1992 Sb. vyplývá, že přímo v něm pojal zákonodárce úmysl komplexně definovat všechny pojmy potřebné pro určení výše pojistného, a nikoliv umožnit vymezení jednoho z těchto pojmů pouze u jednoho druhu poplatníků pojistného formou podzákonného předpisu. Navíc pokud

zákonodárce mocensky zavedl platební povinnost veřejnoprávní povahy, které se nebylo možné vyhnout, a stanovil okruh poplatníků, pak musel také sám určit její výši a toto oprávnění nebylo možné svěřit podzákonnému předpisu vydaného exekutivou. Konečně pak mělo nařízení vlády č. 39/2007 Sb. nepřípustnou retroaktivní povahu a vybočilo ze zákonných mezí, neboť jeho ustanovení § 2 věty druhé zčásti upravovalo právní vztahy, které vznikly před jeho účinností a vycházelo z příslušných údajů za tři kalendářní měsíce, ačkoliv podle § 6 odst. 1 zákona č. 589/1992 Sb. je rozhodným obdobím jeden kalendářní měsíc. Při nemožnosti odvození definice pojmu vyměřovacího základu organizace a malé organizace ze zákona by tedy nařízení vlády č. 39/2007 Sb. nebylo ústavně konformní a soud by jím proto při svém rozhodování nebyl podle čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky vázán.

54. Podle judikatury Ústavního soudu i Nejvyššího správního soudu neurčitost některého ustanovení právního předpisu nutno považovat za rozpornou s požadavkem právní jistoty a právního státu pouze tehdy, jestliže intenzita této neurčitosti vylučuje možnost stanovení jeho normativního obsahu pomocí obvyklých interpretačních postupů, a proto ne každá interpretační nejasnost povede k výkladu výhodnému pro subjekt, jemuž je ukládána určitá povinnost. Proto i případná neurčitost některého ustanovení zákona č. 589/1992 Sb. může vést k použití výkladu nevýhodného pro poplatníka pojistného, a to za předpokladu, že intenzita této neurčitosti ještě umožňuje jeho obsah dovodit za použití obvyklých výkladových metod.

55. Zákon č. 589/1992 Sb., ve znění účinném pro období od 1. 1. 2007 do 30. 6. 2006, zařadil do okruhu poplatníků pojistného také organizace a malé organizace a stanovil jim povinnost odvádět pojistné, které byly povinny platit za sebe. Tato jejich platební povinnost tedy nemohla v rozhodné době zaniknout. Výše pojistného organizace a malé organizace za sebe samu se pak stanovila za pomoci tří veličin, z nichž zákon č. 589/1992 Sb. obsahoval a výslovně definoval rozhodné období a sazby pojistného. Rovněž tak obsahoval i pojem vyměřovacího základu organizace a malé organizace, jehož vymezení bylo možné jednoznačně dovodit z definice vyměřovacího základu zaměstnance, neboť jen zaměstnanci se mohli účastnit systémů sociálního pojištění a sociálního zabezpečení, na které se pojistné platilo, přičemž jejich zaměstnavatelům žádné plnění z těchto systémů náležet nemohlo. Organizace a malá organizace tedy mohla platit pojistné za sebe samu pouze z těch příjmů svých zaměstnanců, které se zahrnovaly do jejich vyměřovacího základu. Navíc výslovný návod pro vymezení pojmu vyměřovacího základu organizace a malé organizace byl v rozhodné době obsažen v ustanovení § 21 odst. 2 zákona č. 589/1992 Sb., jež stanovilo výši přirážky k pojistnému na sociální zabezpečení až do 5 % z vyměřovacího základu organizace a malé organizace, který byl ve vztahu k jejich nižším složkám určen jako úhrn vyměřovacích základů zaměstnanců této nižší složky. Z jednotlivých ustanovení zákona č. 589/1992 Sb. ve znění účinném v rozhodném období, lze tedy učinit přesvědčivý, spolehlivý a zcela jednoznačný závěr, že vyměřovacím základem organizace a malé organizace nemohlo být ani v rozhodné době nic jiného než částka odpovídající úhrnu vyměřovacích základů jejich zaměstnanců. Tento závěr nemá výkladovou alternativu a podporují ho všechny v

úvahu přicházející interpretační metody, přičemž žádná jiná interpretace vůbec nepřichází v úvahu.

56. I přes absenci výslovné definice vyměřovacího základu organizace a malé organizace ve znění zákona č. 589/1992 účinného v době od 1. 1. 2007 do 30. 6. 2007 bylo tedy zákonné ustanovení zakotvující tento pojem možné pomocí příslušných interpretačních postupů stanovit natolik určitě, že o jeho vymezení nemohlo být žádných nejasností.

57. Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že takový závěr mohl učinit pouze s ohledem na to, že vyměřovací základ organizace a malé organizace nepředstavoval samostatně definovatelný pojem, neboť ze své podstaty mohl být odvozován jen od vyměřovacích základů jejich zaměstnanců. Jestliže by však ze zákona č. 589/1992 Sb. byla kupříkladu vypuštěna definice vyměřovacího základu zaměstnance, tak by zřejmě nebylo možné učinit žádný jednoznačný výklad tohoto pojmu a v takovém případě by muselo být rozhodnuto „ve prospěch“ poplatníků nejen ve vztahu k pojistnému placeného zaměstnanci, nýbrž i ve vztahu k pojistnému placeného organizací a malou organizací, neboť jestliže by nebylo možné spolehlivě stanovit vyměřovací základ zaměstnanců, pak by zaměstnavatel nemohl určit ani úhrn těchto vyměřovacích základů. Obdobně by nejspíše muselo být postupováno i při vypuštění jiného pojmu, za pomoci něhož se stanoví výše pojistného. V takových případech by Nejvyšší správní soud musel zřejmě rozhodnout ve „prospěch poplatníka pojistného“ bez ohledu na mimořádně nepříznivý dopad na státní rozpočet, který by takový postup vyvolal. Úlohou soudní moci totiž rozhodně není napravovat následky chaotického a vadného způsobu přijímání zákonů v Parlamentu České republiky za účelem zabránění značných ekonomických ztrát z toho plynoucích. Naopak jeho povinností je rozhodovat podle práva a určitý legislativní nedostatek tak může překlenout jen tehdy, když na základě všech v úvahu přicházejících výkladových metod dospěje ke zcela jednoznačnému a nezpochybnitelnému závěru, jak již bylo zmíněno.

58. Jestliže však lze takový spolehlivý výklad učinit, pak není možné poukazem na určitou legislativní chybu dospět k závěru o zániku platební povinnosti či o nemožnosti stanovení její výše. Takový výklad by totiž byl zcela mechanický a odhlížející od smyslu jednotlivých institutů, celkového kontextu interpretované normy a historie vzniku a novelizací zákona. Zároveň by neodpovídal principu materiálního právního státu, k němuž se především hlásí Česká republika, jak vyplývá z jejího vymezení jako demokratického právního státu, které je zakotveno v čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky (srov. kupř. nález Ústavního soudu ze dne 27. 9. 2006, sp. zn. Pl. ÚS 51/06). Takový mechanický výklad by obzvláště nebyl namístě i proto, že by byl v neprospěch účastníků systémů nemocenského pojištění, důchodového pojištění a zajištění v nezaměstnanosti, kteří čerpali dávky z těchto systémů poskytované, neboť průběžné financování sociálního pojištění je založeno na principu, podle něhož se na dávkách vyplácí to, co se na pojistném vybere. V tomto směru si je zapotřebí uvědomit, že právo neslouží pouze k ochraně práv a zájmů jednotlivce, nýbrž „je jedním ze společenských normativních systémů; je tedy

nerozlučně spjato s existencí společnosti, kterou svým regulativním působením významně ovlivňuje. Úkolem práva jako společenského normativního systému je zabezpečit reprodukci společnosti a tedy i vůbec její řádné fungování. Aby společnost nebyla pouhým souhrnem autonomních individuí, sledujících výlučně své vlastní zájmy, potřeby a toliko svůj prospěch, a nerespektujících zájmy, potřeby a prospěch ostatních, resp. celku, musí ve společnosti existovat i určitá shoda ohledně základních hodnot a pravidel vzájemného soužití. Z tohoto pohledu je evidentní, že právní řád nemůže být hodnotově neutrální, ale musí obsahovat, chránit a prosazovat alespoň hodnoty, které umožňují bezporuchové soužití jednoho člověka s lidmi dalšími, tedy život člověka jako člena společnosti.“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 11. 2005, č. j. 1 Afs 107/2004 - 48, č. 869/2006 Sb. NSS). Proto za situace, kdy bylo v rozhodné době zcela nepochybně zřejmé, že vyměřovací základ organizace a malé organizace se nemohl odvíjet od ničeho jiného než od vyměřovacího základu jejich zaměstnanců, tak nelze poukazem na absenci definice tohoto pojmu v zákoně č. 589/1992 Sb. rozhodnout v neprospěch účastníků uvedených systémů sociální ochrany. Ostatně možnosti spolehlivého odvození pojmu vyměřovacího základu organizace a malé organizace i bez jeho definice na základě jednotlivých ustanovení zákona č. 589/1992 Sb. si byl nepochybně vědom i žalobce, o čemž svědčí to, že v průběhu správního řízení i řízení před správními soudy neuvedl jediný argument, na základě něhož by bylo možné uvažovat o zániku povinnosti platit pojistné v rozhodné době, popřípadě o nemožnosti určit jeho výši.

59. Lze uzavřít, že i při absenci výslovné definice vyměřovacího základu organizace a malé organizace bylo možné tento pojem ze zákona č. 589/1992 Sb., ve znění účinném pro období od 1. 1. 2007 do 30. 6. 2007, s potřebnou mírou určitosti vymezit jako částku odpovídající úhrnu vyměřovacích základů jejich zaměstnanců.“

K těmto právním závěrům Nejvyššího správního soudu nemá krajský soud připomínek, neboť se s nimi ztotožňuje, a odkazuje na ně, protože by považoval za nadbytečné je opakovat či říkat jinými slovy totéž. Nepochybily proto ani správní orgány, pokud v odůvodnění svých rozhodnutí závěry Nejvyššího správního soudu stručně, ale srozumitelně konstatovaly, a v podrobnostech na ně odkázaly, bez toho že by nad rámec toho přidávaly ještě nějaká svá další hodnocení, úvahy či závěry. Nebude tak pro přiléhavost a výstižnost závěrů Nejvyššího správního soudu činit ani soud krajský, když takový postup neshledal v minulosti nesprávným ani Ústavní soud (srovnej jeho usnesení ze dne 12. 5. 2011, sp. zn. III. ÚS 874/11).

Krajský soud toliko připomíná, že Nejvyšší správní soud je vrcholným soudním orgánem specializovaným výlučně pro oblast správního soudnictví. Jako soud kasační dbá v rámci své činnosti o zákonnost a jednotu rozhodování krajských soudů a správních orgánů tím, že rozhoduje o kasačních stížnostech směřujících proti pravomocným rozhodnutím krajských soudů ve správním soudnictví, jimiž se stěžovatelé domáhají zrušení těchto napadených rozhodnutí. Jednu ze svých základních funkcí, tedy zajišťování jednoty rozhodování, plní Nejvyšší správní soud mimo jiné prostřednictvím Sbírky rozhodnutí NSS, v níž jsou publikována vybraná nejvýznamnější rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, mající povětšinou obecnou platnost. V souvislosti s tím krajský soud upozorňuje, že citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne ze dne 25. 2. 2010, č.j. 4 Ads 120/2009-88, byl vybrán a publikován ve Sbírce rozhodnutí NSS pod č. 2058/2010.

Správní orgány proto nepochybily, pokud z právních názorů obsažených v tomto rozhodnutí Nejvyššího správního soudu vycházely, protože tyto závěry jsou plně aplikovatelné i na skutkový stav projednávané věci.

Protože tedy krajský soud žádnou ze žalobních námitek neshledal důvodnou, nezbylo mu, než žalobu dle § 78 odst. 7 s. ř s. zamítnout.

Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení § 60 odst. 1 s. ř. s. Dle něj má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Ve věci byla úspěšná žalovaná, té však náklady řízení nevznikly.

Poučení:

Toto rozhodnutí nabývá právní moci dnem doručení účastníkům (§ 54 odst. 5 s. ř. s.).

Proti pravomocnému rozhodnutí je přípustná kasační stížnost, kterou lze podat z důvodů uvedených v § 102 a násl. s. ř. s. ve lhůtě dvou týdnů po doručení rozhodnutí. Kasační stížnost se podává ke Krajskému soudu v Hradci Králové. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem. To neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

V Hradci Králové dne 3. srpna 2011

JUDr. Jan Rutsch, v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru