Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 Ad 7/2011 - 60Rozsudek KSHK ze dne 27.02.2013


přidejte vlastní popisek

30Ad 7/2011-60

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Rutsche a soudců Mgr. Heleny Konečné a JUDr. Pavla Kumprechta ve věci žalobkyně P. K., zastoupené Mgr. Zbyňkem Čermákem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Pardubická 298, proti žalovanému řediteli Krajského ředitelství policie Královéhradeckého kraje, Ulrichovo náměstí 810, Hradec Králové, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ve věcech služebního poměru ze dne 10. srpna 2011, č. ŘŘ-2059/2011, takto:

I. Rozhodnutí ředitele Krajského ředitelství policie Královéhradeckého

kraje ve věcech služebního poměru ze dne 10. srpna 2011, č. ŘŘ-

2059/2011, a rozhodnutí ředitele Okresního ředitelství Policie České

republiky Náchod ve věcech služebního poměru ze dne 2. dubna 2007, č.j.

ORNA-310/2007, se zrušují a věc se vrací žalovanému

k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na nákladech řízení částku

8.808,-- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jejího zástupce

Mgr. Zbyňka Čermáka, advokáta se sídlem Pardubická 298, Hradec

Králové.

Odůvodnění:

Žalovaný shora označeným rozhodnutím zamítl odvolání žalobkyně proti rozhodnutí ředitele Okresního ředitelství Policie České republiky Náchod ze dne 2. 4. 2007 ve věcech služebního poměru č. ORNA-310/2007, a toto rozhodnutí potvrdil. Prvoinstančním rozhodnutím byla žalobkyně dle § 42 odst. 1 písm. d) a § 42 odst. 5 písm. a) zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „služební zákon“), propuštěna ze služebního poměru příslušníka Policie České republiky. Žalobkyně měla porušit služební slib tím, že se dopustila zavrženíhodného jednání, které mělo znaky trestného činu a bylo způsobilé ohrozit dobrou pověst bezpečnostního sboru. Takového jednání se dle služebních funkcionářů dopustila tím, že začátkem měsíce března 2007 odcizila z bytu K. J. částku 22.000,- Kč.

Žalobkyně napadla rozhodnutí žalovaného včas podanou žalobou v souladu s ustanovením § 196 služebního zákona. Připomněla, že ve věci již dvakrát rozhodoval nadepsaný krajský soud, naposledy rozsudkem ze dne 28. 5. 2009, č.j. 30 Ca 169/2008-29, a to tak, že rozhodnutí žalovaného pro vady řízení zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Přestože byl tento rozsudek doručen žalovanému již 5. 6. 2009, vydal žalovaný žalobou napadené rozhodnutí až po více jak dvou letech a byl tak dle žalobkyně zjevně nečinný. Po celou tuto dobu totiž provedl pouze výslech svědkyně K. J., ovšem bez účasti žalobkyně a jejího právního zástupce, a byl uskutečněn pouze jediný pokus o předvolání svědka M. F.

Žalobkyně dále uvedla, že byla rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. 2. 2010, č.j. 11To 502/2009-1153, zproštěna obžaloby právě pro shora popsaný skutek, pro který byla propuštěna ze služebního poměru. Krajský soud totiž dospěl k závěru, že nebylo prokázáno, že skutek spáchala žalobkyně. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je zřejmé, že si žalovaný trestní spis zapůjčil a hodnotil některé v něm obsažené listiny. K takto pořízeným důkazům se však žalobkyně nemohla před vydáním napadeného rozhodnutí vyjádřit v rozsahu svých práv dle § 174 odst. 1 služebního zákona.

Napadené rozhodnutí pak dle žalobkyně trpí vážnými nedostatky, které mají vliv na jeho správnost a zákonnost. Předně vytkla žalovanému, že ačkoliv byla propuštěna ze služebního poměru pro shora uvedené jednání (odcizení Kč 22.000,- v březnu 2007 z bytu K. J.), hodnotí žalovaný v odůvodnění rozhodnutí také další její jednání, které se však k tomuto skutku nevztahují.

Dále považovala žalobkyně za nepřípustné, že žalovaný jako důkaz použil úřední záznamy, které byly pořízeny před zahájením trestního řízení, tedy ve fázi podání vysvětlení. Přitom dle § 158 odst. 5 trestního řádu takový záznam jako důkaz použít být nemůže. Výjimka by přicházela v úvahu pouze v případě, že by trestní věc byla postoupena ke kázeňskému řízení, k čemuž v dané věci prokazatelně nedošlo. Žalobkyně tedy považovala za nepřípustné, aby záznamy dle § 158 odst. 5 trestního řádu byly použity jako důkazy v řízení ve věcech služebního poměru. Protože žalovaný přes pokyn krajského soudu neprovedl v tomto řízení svědecké výslechy K. J. a M. F., přicházelo v úvahu pouze použití svědeckých výpovědí těchto osob provedených v rámci hlavního líčení u Okresního soudu v Náchodě.

Žalovaný měl dle žalobkyně porušit rovněž § 180 odst. 5 služebního zákona, neboť při svém rozhodování nevzal v potaz závěry citovaného pravomocného rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. 2. 2010, č.j. 11To 502/2009-1153, přestože pravomocný rozsudek má konstituční povahu s účinky ex nunc a je závazný pro všechny orgány. Služební funkcionář si tak učinil úsudek zcela odlišný, než ke kterému dospěl soud v trestním řízení, což je dle jeho názoru možné, protože se jedná o řízení od sebe v právním systému oddělená. Žalovaný přitom závěr trestního soudu, dle něhož byla žalobkyně zproštěna obžaloby pro skutek, pro který byla propuštěna ze služebního poměru, znal. Ustanovení § 180 odst. 5 služebního zákona však nerespektoval, ačkoliv se jedná o státní orgán. Přestože trestní soud dospěl k závěru, že nebylo prokázáno, že by žalobkyně uvedený skutek spáchala (při použití zásady in dubio pro reo), žalovaný v rozporu s tím uzavřel, že byly naplněny všechny podmínky pro propuštění žalobkyně ze služebního poměru vymezené v § 42 odst. 1 písm. d) služebního zákona. To je podle ní v příkrém rozporu se základními zásadami správního řízení i ústavně garantovanými právy na spravedlivý a zákonný proces.

Napadené rozhodnutí tak dle žalobkyně vychází z nesprávného hodnocení zjištěného stavu věci. Nebylo dle ní bez důvodných pochybností prokázáno, že nastaly skutečnosti, které předpokládá § 42 odst. 1 písm. d) služebního zákona pro propuštění policisty ze služebního poměru. Žalobkyně tak nabyla pocit, že se jí žalovaný snažil propustit ze služebního poměru za každou cenu, a to i za cenu nepokrytého obcházení služebního zákona a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. 2. 2010, č.j. 11To 502/2009-1153. Navrhla proto, aby krajský soud žalované i jemu předcházející rozhodnutí správního orgánu prvého stupně zrušil.

Žalovaný podal k žalobě vyjádření, v němž vyslovil se žalobními námitkami nesouhlas. Pokud jde o namítanou nečinnost, uvedl, že žalobkyně měla možnost bránit se postupem dle § 80 správního řádu. Nikdy tak ovšem neučinila. Dále zdůraznil, že ve věcech služebního poměru se nejedná o postih za disciplinární delikt, na který by bylo možno mutatis mutandis aplikovat zásady trestního řízení. Důkazy „ze správního spisu“ nebyly dle něho do spisového materiálu doplněny ze zapůjčeného trestního spisu, ale buď v řízeních tomuto řízení předcházejících nebo se jednalo o důkazy pořízené v odvolacím řízení. Žalobkyně tedy nemohla být a ani nebyla krácena na svých právech dle § 174 odst. 1 služebního zákona. K doplnění spisových podkladů pro rozhodnutí po jednání poradní komise dne 24. 2. 2011, kde žalobkyni zastupoval právní zástupce a navrhl provedení důkazu trestním spisem, nedošlo a z trestního spisu žádné další listinné důkazy pořízeny nebyly. Žalovaný dle svého názoru shora citovaný rozsudek trestního soudu respektoval a vzal v potaz,

odkázal se však na odůvodnění svého rozhodnutí, v němž své úvahy a závěry podrobně odůvodnil. Navrhl proto, aby krajský soud žalobu zamítl.

Žalobkyně podala ve věci ještě krátkou repliku, v níž polemizovala s vyjádřením žalovaného k žalobě, obsahově se však jednalo v podstatě o opakování žalobních námitek.

Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů v řízení podle části třetí hlavy první a druhé dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů ( dále jen “s. ř. s”). Učinil tak bez nařízení jednání dle § 51 odst. 1 s. ř. s., když s tím žalobkyně i žalovaný výslovně souhlasili. Krajský soud o věci usoudil následovně.

V přezkoumávané věci jsou nesporná následující skutková zjištění.

Žalobkyně byla propuštěna ze služebního poměru z důvodů uvedených v ustanovení § 42 odst. 1 písm. d) služebního zákona. Dle závěru správních orgánů obou stupňů měla porušit služební slib tím, že se dopustila zavrženíhodného jednání, které má znaky trestného činu a je způsobilé ohrozit dobrou pověst bezpečnostního sboru. Vytýkané jednání spočívalo v tom, že žalobkyně měla odcizit z bytu své přítelkyně K. J. počátkem března 2007 částku 22.000,- Kč, jak již bylo uvedeno shora.

Krajský soud ve věci již v minulosti rozhodoval. Stalo se tak nejprve rozsudkem ze dne 15. 1. 2008, č.j. 30 Ca 128/2007-35, kterým zrušil rozhodnutí žalovaného a vrátil mu věc k dalšímu řízení. Kromě hlavního důvodu, pro který toto rozhodnutí žalovaného zrušil (nepřezkoumatelnost způsobená nesrozumitelností), se krajský soud v odůvodnění uvedeného rozsudku vyjádřil i k otázce důkazního řízení, konkrétně k problematice výslechu svědků K. J. a M. F. Uvedl doslova : „Krajský soud totiž dává za pravdu žalobkyni v tom, že se správní orgány neměly jako s důkazy spokojit pouze s úředními záznamy výslechu K. J., případně M. F. Žalovanému lze přisvědčit, že úřední záznam pořízený například v trestním řízení není v řízení o propuštění policisty vyloučen z okruhu důkazních prostředků. Ovšem je-li možné v dané věci vyslechnout svědky, nemůže dokazování spočívat pouze v provedených úředních záznamech, ale je nutné svědky vyslechnout, a to i za přítomnosti policisty, s nímž je vedeno příslušné řízení ve věci služebního poměru, aby mohly být svědkům kladeny otázky, a policista tak měl reálnou možnost vyjádřit se ke skutečnostem, které tito svědci uvádějí.“

Podruhé krajský soud rozhodoval rozsudkem ze dne 28. 5. 2009, č.j. 30Ca 169/2008-29, kterým rozhodnutí žalovaného opět zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Z odůvodnění tohoto rozhodnutí krajský soud vyjímá :

„S tímto postupem ovšem krajský soud souhlasit nemůže. Žalovaný se předně mýlí ve svém právním závěru, že povinnost svědecké výpovědi v řízení ve věcech služebního poměru služební zákon nestanoví. Předně nutno konstatovat, že služební zákon v řízení ve věcech služebního poměru s výpovědí svědka jako jedním s důkazů sloužících k objasnění skutkového stavu věci výslovně počítá (srovnej například ustanovení jeho § 174 odst. 1 písm. a/ a § 180 odst. 2). Je pravdou, že otázky předvolání svědka, jeho povinností a vlastního průběhu svědecké výpovědi služební zákon neupravuje. To však nemůže mít za následek, že by výpověď svědka v tomto řízení byla sice formálně zakotvena, fakticky by však nebyla proveditelná. Pravidlo určitého chování bývá často vyjádřeno v několika předpisech, nikoliv v jediném, a neposkytuje-li jeden právní předpis jednoznačnou odpověď na určitou právní otázku, je nutné vyložit ji v systémových souvislostech s předpisy ostatními tak, aby tato otázka byla spravedlivě a rozumně zodpovězena. V návaznosti na to krajský soud upozorňuje, že dotčenou problematikou se již v minulosti zabývaly jak krajské soudy (srovnej například rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 1. 2008, čj. 22 Ca 379/2006-22), tak Nejvyšší správní soud (viz jeho rozsudek ze dne 23. 8. 2006, čj. 8 As 46/2005-68; www.nssoud.cz), a to se shodným závěrem. Pokud zvláštní předpis neupravuje určitá procesní pravidla, podle nichž musí správní orgán postupovat, je třeba subsidiárně použít procesní předpis, kterým je správní řád z roku 2004, a to v souladu s jeho § 177 odst. 1. S tímto právním závěrem se krajský soud plně ztotožňuje a nemá, co by k němu dodal.

To ovšem znamená, že i osoba, která vystupuje jako svědek v řízení ve věcech služebního poměru, je zavázána povinností zakotvenou v § 55 odst. 1 správního řádu, tedy že je povinna jako svědek vypovídat pravdivě a nesmí nic zamlčet, a to se všemi právními následky z toho vyplývajícími.

S ohledem na shora uvedené i na citovaný právní názor krajského soudu obsažený v původním zrušujícím rozsudku tak bylo povinností žalovaného pokusit se v dalším řízení o předvolání svědků za účelem poskytnutí svědeckých výpovědí. Této své povinnosti však žalovaný zůstal hodně dlužen. Jak již krajský soud uvedl, názor, že svědci nemají povinnost takové předvolání respektovat, obstát nemůže. Stejně tak považuje krajský soud za nepřípustné, aby žalovaný rezignoval na výslech svědka jenom na základě jeho telefonického sdělení, že nyní žije v zahraničí a že se v nejbližší době do České republiky nechystá. Schválit takový postup správního orgánu by znamenalo, že o tom, jestli se svědecká výpověď uskuteční nebo ne, bude rozhodovat svědek; že bude na jeho vůli, zda se ke správnímu orgánu dostaví či nikoliv. Takový důsledek ale krajský soud rozhodně akceptovat nemůže. Na podporu svého závěru odkazuje opětovně na judikaturu krajských soudů, z níž plyne, že je povinností správního orgánu využít v průběhu důkazního řízení všech prostředků, které mu zákon k zajištění osoby (například svědka), dává, tedy musí postupovat procesně řádným postupem (srovnej například rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 9. 2007, čj. 15 Ca 110/2006-30).

V přezkoumávané věci se žalovaný o výslech svědků vůbec nepokusil, nezaslal jim předvolání ke svědecké výpovědi, ačkoliv adresu svědků znal, dokonce byl se svědkyní J. v telefonickém kontaktu. Nic mu tedy nebránilo v tom, aby využil zákonných možností k jejich předvolání. Krajský soud navíc nemá důvod nevěřit tvrzení žalobkyně, že svědkyně J. se na předvolání Okresního soudu

v Náchodě ke svědecké výpovědi před tento soud v červnu 2008 dostavila. To jenom nasvědčuje tomu, že výslech svědků se nereálným nejeví. Teprve za situace, kdyby po využití zákonných prostředků k předvolání dotčených svědků, dospěl žalovaný k závěru, že jejich výslech (nebo třeba výslech některého z nich) nelze fakticky uskutečnit, bylo by přípustné, aby použil při hodnocení skutkového stavu věci jako důkaz toliko písemnosti o výpovědích uvedených osob, které učinily v jiných řízeních, například v trestním řízení vedeném proti žalobkyni. Prioritní ale je, aby při zjišťování skutkového stavu věci správní orgán vycházel zejména z původních důkazů, tedy důkazů získaných ve vlastním správním řízení.“

Z uvedeného je zřejmé, že hlavním důvodem zrušujícího rozsudku bylo zejména nedostatečné zjištění skutkového stavu věci, kdy žalovaný za tím účelem neprovedl a ani se nepokusil provést všechny v úvahu přicházející důkazy mající pro posouzení této otázky relevanci.

V průběhu dalšího řízení po vrácení věci došlo ke skutečnosti, která má dle krajského soudu na zákonnost propuštění žalobkyně ze služebního poměru zásadní dopad. Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. 2. 2010, č.j. 11To 502/2009-1153 byl v celém rozsahu zrušen rozsudek Okresního soudu v Náchodě ze dne 29. 10. 2009. č.j. 3T 21/2008-116, a nově bylo dle § 259 odst. 3 trestního řádu rozhodnuto tak, že se žalobkyně uznává vinnou spácháním pokračujícího trestného činu úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1,3 trestního zákona a trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1,2 trestního zákona, které spáchala skutkovým jednáním uvedeným ve výroku tohoto rozsudku. Současně však byla žalobkyně podle § 226 písm. c) trestního řádu zproštěna obžaloby „pro skutek, uvedený v obžalobě státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové ze dne 1. 4. 2008, č.j. 3KZV 4/2007-30 pod bodem 23), spočívající v tom, že v přesně nezjištěné době, začátkem měsíce března r. 2007, v Náchodě, postupně odcizila ze šatní skříně z bytu v domě čp. „x“, v ul. Poděbradova, celkovou finanční částku Kč 22.000,- ke škodě K. J., nar. 24. 6. 1979, a M. F., nar. 14. 8. 1967, s nimiž v té době sdílela společnou domácnost, kvalifikovaný jako trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a) tr. zák., neboť nebylo prokázáno, že tento skutek spáchala obžalovaná“.

V odůvodnění rozhodnutí krajský soud uvedl, že okresní soud dovodil vinu žalované ohledně spáchání tohoto skutku pouze na základě svých úvah, aniž by tyto skutečnosti byly hodnověrným způsobem prokázány, když naopak důkazy provedené v hlavním líčení vyložil v rozporu se zjištěným skutkovým stavem a výlučně v neprospěch obžalované. Dále krajský soud uvedl, že vinu obžalované nelze dovodit pouze z jediného nepřímého důkazu. V rámci provedeného dokazování nebyly zjištěny jiné důkazy, které by ve své podstatě tvořily logickou a ničím nenarušenou soustavu vzájemně se doplňujících a podmiňujících důkazů a které by ve svém celku spolehlivě svědčily pro vinu obžalované a zároveň vylučovaly možnost úvahy o jiném závěru. Protože v této věci byla stejně možná a pravděpodobná verze obžalované a dalšími důkazy již nebylo reálné objasnit, která z verzí přicházejících v úvahu je věrohodnější, nelze obžalovanou dle krajského soudu uznat vinnou, a to s ohledem na zásadu in dubio pro reo.

V odůvodnění napadeného rozhodnutí se žalovaný s touto skutečností vypořádal následovně. Předně zdůraznil, že řízení ve věcech služebního poměru a trestní řízení jsou dvě od sebe oddělená řízení. Dále předeslal, že v případě propuštění ze služebního poměru dle § 42 odst. 1 písm. d) služebního zákona služební funkcionář nehodnotí, zda policista spáchal trestný čin, ale hodnotí, zda jeho jednání má znaky trestného činu jako naplnění jednoho ze zákonných znaků zavrženíhodného jednání. Rozhodnutí služebního funkcionáře dle § 42 odst. 1 písm. d) služebního zákona totiž stojí v časové ose před pravomocným rozhodnutím v trestní věci. Služební funkcionář si tak dle § 180 odst. 5 služebního zákona nemůže činit úsudek o tom, zda byl spáchán trestný čin a kdo za něj odpovídá.

Dále žalovaný odkázal na znění § 180 odst. 2 služebního zákona. Z jeho znění dovodil, že z podkladů pro rozhodnutí služebního funkcionáře nejsou vyloučeny ani úřední záznamy o podaném vysvětlení zpracované dle § 158 odst. 5 trestního řádu policejním orgánem. V souvislosti s tím žalovaný odkázal na obsah vysvětlení podaného žalobkyní dne 29. 3. 2007 policejnímu orgánu (pracovníkům Inspekce ministra vnitra), v němž se k odcizení peněz přiznala, popsala, jak k odcizení částky došlo, vysvětlila důvody svého jednání a vyjádřila lítost a snahu o její vrácení. Zatímco orgány činné v trestním řízení tedy tento důkaz použít nemohly, žalovanému v tom dle jeho mínění nic nebránilo. Toto vysvětlení žalobkyně bylo dle žalovaného v tomto stadiu řízení zcela v souladu s obsahem trestního oznámení K. J. ze dne 29. 3. 2007 a navíc podepřeno záznamem o telefonním hovoru s pracovnicí mzdové účtárny Policie ČR správy Východočeského kraje ze dne 2. 4. 2007.

Dle žalovaného byla žalobkyně v řízení o propuštění ze služebního poměru poučena o všech svých právech a byla jí dána možnost se k věci vyjádřit. Zdůraznil, že žalobkyně své stanovisko vyjádřila do protokolu o projednání šetření ve věcech služebního poměru slovy : „Poučení jsem rozuměla a po seznámení s obsahem spisu uvádím : V současné době nemám, co bych uvedla.“ Tím dle žalovaného nezpochybnila skutková zjištění, zejména pak obsah vlastního vyjádření ve věci podaného pracovníkům Inspekce ministerstva vnitra a tedy nepřímo potvrdila obsah svého podaného vysvětlení.

Žalovaný tak ohledně této problematiky uzavřel, že rozsudek krajského soudu o zproštění žalobkyně z obžaloby rozhodnutí služebního funkcionáře o propuštění ze služebního poměru nezpochybňuje, obě rozhodnutí jsou podepřena důkazy provedenými podle příslušných procesních řádů. Trestní soud hodnotil trestní odpovědnost a vyslovil pochybnost o vině obžalované na základě provedení jednoho nepřímého důkazu a tuto zprostil obžaloby za uplatnění zásady trestního řízení in dubio pro reo, služební funkcionář neposuzoval trestní ani správní odpovědnost žalobkyně, ale vydal personální rozhodnutí o propuštění ze služebního poměru na základě zákonem specifikovaných důvodů pro propuštění, o jejichž naplnění neměl pochyb. Dále se již žalovaný věnoval naplnění zbývajících podmínek pro propuštění policisty ze služebního poměru obsažených v § 42 odst. 1 písm. d) služebního zákona. Protože uzavřel, že všechny tyto podmínky naplněny byly, shledal rozhodnutí o propuštění žalobkyně ze služebního poměru správným a zákonným a rozhodl, jak shora uvedeno.

Dle již několikráte zmiňovaného ustanovení § 42 odst. 1 písm. d) služebního zákona musí být příslušník propuštěn, jestliže porušil služební slib tím, že se dopustil zavrženíhodného jednání, které má znaky trestného činu a je způsobilé ohrozit dobrou pověst bezpečnostního sboru.

Krajský soud tak musel v prvé řadě hledat odpověď na otázku, zda v dané věci došlo k naplnění zákonné podmínky „jednání, které má znaky trestného činu“. Krajský soud dává za pravdu žalovanému v tom, že příslušný služební funkcionář rozhoduje o propuštění příslušníka ze služebního poměru v drtivé většině případů za situace, kdy není soudem o vině dotčeného příslušníka pravomocně rozhodnuto, tedy není postaveno najisto, zda jednání, pro které je ze služebního poměru propouštěn, je trestným činem či nikoliv. O tom, zda byl spáchán trestný čin a kdo za něj odpovídá si pak služební funkcionář nemůže učinit ani úsudek (§ 180 odst. 5 věta předposlední služebního zákona). Jen soud je totiž oprávněn rozhodnout o vině a trestu za trestné činy (čl. 40 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Jen v trestním řízení lze nalézt, zda se příslušník dopustil trestného činu. Výlučně v trestním řízení jsou příslušníkovi garantována všechna práva, která mu dávají dostatečný prostor pro prokázání neviny.

Je tedy na služebním funkcionáři, aby na základě provedeného důkazního řízení v daný okamžik posoudil, do jaké míry je možno v tom kterém případě postavit najisto, zda závadné jednání příslušníka skutečně vykazuje znaky trestného činu. Rozhoduje totiž za situace, kdy existuje pouhé podezření na to, že jednání příslušníka trestným činem skutečně je. Že se jedná v mnoha případech o situaci nejednoznačnou a že je k takovému posouzení a hodnocení nutno přistupovat ze strany služebního funkcionáře obzvlášť pečlivě a citlivě, je nasnadě.

Pokud totiž někdy v budoucnu (ať už v průběhu řízení o propuštění ze služebního poměru nebo i po jeho pravomocném skončení) na základě pravomocného rozhodnutí soudu bude příslušník pro skutek, pro který byl ze služebního poměru propuštěn, zproštěn obžaloby (ať už pro to, že nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž je stíhán, nebo že v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem, nebo že nebylo prokázáno, že tento skutek spáchal – viz § 226 písm. a) až c) trestního řádu), má taková skutečnost dle krajského soudu pro rozhodnutí o propuštění ze služebního poměru zásadní význam. Trestní řízení a řízení o propuštění příslušníka bezpečnostního sboru ze služebního poměru jsou sice dvě odlišná řízení, dle krajského soudu ale nelze přehlédnout vazbu mezi oběma řízeními vyplývající právě z posouzení charakteru jednání, pro které k propuštění ze služebního poměru došlo.

Jinými slovy, zákonem stanovenou podmínku „jednání, které má znaky trestného činu“ vnímá krajský soud tak, že takové prokazatelně uskutečněné jednání musí naplňovat všechny znaky trestného činu (formální i materiální) ve smyslu v ten okamžik účinného trestního zákoníku, tedy že musí být trestným činem, a současně musí být spácháno propouštěným příslušníkem. Pokud tedy soud pravomocně rozhodne o tom, že ohledně skutku, pro který byl propuštěn ze služebního poměru dle citovaného ustanovení, byl příslušník dle některého ze shora uvedených důvodů zproštěn obžaloby, musí mít tato skutečnost vliv na zákonnost rozhodnutí o propuštění ze služebního poměru. Na takové rozhodnutí nelze nahlížet jinak než jako na rozhodnutí nezákonné, neboť jednání, pro které byl příslušník ze služebního poměru propuštěn, nemá znaky trestného činu, a pro propuštění ze služebního poměru tak nebyly naplněny všechny zákonné podmínky vymezené ustanovením § 42 odst. 1 písm. d) služebního zákona.

K takové situaci došlo v projednávané věci. Žalobkyně byla propuštěna ze služebního poměru dle § 42 odst. 1 písm. d) služebního zákona pro jednání (odcizení peněžní částky 22.000,- Kč K. J. a M. F. v březnu 2007), které bylo služebním funkcionářem prvého stupně vyhodnoceno jako jednání mající znaky trestného činu (krádeže dle § 247 odst. 1 písm. a) trestního zákona). Shora citovaným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové však bylo pravomocně rozhodnuto tak, že žalobkyně byla pro tento skutek obžaloby zproštěna, a to z důvodu, že nebylo prokázáno, že se uvedeného jednání dopustila. A není dle krajského osudu rozhodné, zda tato skutečnost byla zjištěna nepochybně či zda se tak stalo na základě aplikace zásady in dubio pro reo. Tento závěr soudu je pak dle § 180 odst. 5 věty prvé služebního zákona pro služebního funkcionáře závazný. Přestože žalovaný tento závěr soudu v době svého rozhodování o odvolání žalobkyně proti rozhodnutí o propuštění ze služebního poměru znal, nerespektoval jej a jeho závaznost pro řízení ve věci služebního poměru zpochybnil. Tím ovšem pochybil, důsledkem čehož je nezákonnost jeho rozhodnutí.

Za nepřípustný považuje krajský soud názor žalovaného, že odlišný závěr ohledně trestnosti předmětného jednání mu umožňoval širší okruh důkazů, které mohl oproti soudnímu řízení použít. Konkrétně se jednalo o úřední záznam dle § 158 odst. 5 trestního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2011, ze dne 29. 3. 2007, v němž se žalobkyně ke spáchání tohoto skutku doznala. Ten dle citovaného ustanovení nelze v řízení před soudem použít jako důkaz. Ačkoliv dle § 180 odst. 2 služebního zákona může být podkladem pro rozhodnutí služebního funkcionáře vše, co může přispět k zjištění skutkového stavu věci, zejména výpovědi a vyjádření účastníka, svědků a jiných osob, doklady a jiné písemnosti nebo záznamy, odborná vyjádření, znalecké posudky, potvrzení, listiny, protokoly o ohledání a pořízená dokumentace skutkového děje, lze dle názoru krajského soudu stěží odůvodnit, že by jako důkaz mohl být použit i takový důkaz, který je jiným procesním řádem výslovně vyloučen. Natož je-li takovým procesním řádem řád trestní, který upravuje jednání soudu ve věci otázek viny a trestu. Takový závěr nemůže dle krajského soudu ohrozit ani fakt, že služební zákon možnost použití takové důkazu výslovně nezakazuje.

Na základě shora uvedeného tak krajský soud shledal nezákonným jak rozhodnutí služebního funkcionáře prvního stupně o propuštění žalobkyně ze služebního poměru, tak pochopitelně i rozhodnutí žalovaného, který rozhodnutí o propuštění ze služebního poměru potvrdil a odvolání žalobkyně proti němu zamítl. Krajskému soudu proto nezbylo, než zrušit dle § 78 odst. 1 s. ř. s. pro nezákonnost jak přezkoumávané rozhodnutí, tak dle § 78 odst. 3 s. ř. s. i rozhodnutí správního orgánu nižšího stupně, které mu předcházelo.

Na tento právní závěr pak nemohl mít vliv ani výsledek posouzení zbývajících žalobních námitek, které poukazovaly výlučně na vady řízení před žalovaným. Posuzování důvodnosti těchto námitek bylo totiž irelevantní a nadbytečné za situace, kdy krajský soud shledal žalobou napadené rozhodnutí nezákonným a z toho důvodu je zrušil.

Současně vrátil věc žalovanému k dalšímu řízení (§ 78 odst. 4 s. ř. s.). V něm bude žalovaný dle § 78 odst. 5 s. ř. s. vázán právním názorem, který krajský soud ve zrušujícím rozsudku vyslovil.

Žalobkyně měla ve věci plný úspěch, a proto má právo na náhradu nákladů řízení podle § 60 odst. 1 s. ř. s. proti účastníkovi, který úspěch neměl. Náklady žalobkyně spočívají v zaplaceném soudním poplatku ve výši 3. 000,- Kč, dále v náhradě odměny advokáta za dva úkony právní služby při zastupování (převzetí a příprava zastoupení a písemné podání žaloby soudu - § 11 odst. 1 písm. a/ a d/ vyhl. č. 177/1996 Sb.) po 2.100,-- Kč (§ 9 odst. 3 písm. f) ve spojení s § 7 cit. vyhl.) a náhradě jeho hotových výdajů za dva úkony po 300,-- Kč (§ 13 odst. 3 citované vyhlášky). Replika žalobkyně ze dne 6. 12. 2011 za úkon právní služby krajským soudem považována nebyla, neboť její obsah do značné míry kopíroval obsah samotné žaloby. Protože zástupce žalobkyně je registrován coby plátce DPH, byla jeho odměna povýšena u tuto hodnotu, tedy o 21%. Náklady řízení je žalovaný povinen zaplatit podle výroku č. II tohoto rozsudku zástupci žalobkyně, neboť je advokátem (viz § 64 s.ř.s. a § 149 odst. 1 o.s.ř.).

Poučení:

Toto rozhodnutí nabývá právní moci dnem doručení účastníkům (§ 54 odst. 5 s.ř.s.).

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem

lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.

V Hradci Králové dne 27. února 2013

JUDr. Jan Rutsch, v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru